Leïla Sebbar: Etrangère, ma soeur (Má sestra cizinka)

Palmes (Palmy)
Le bal (Ples)
Le jasmin (Jasmín)
Etrangère, ma soeur (Má sestra cizinka)
La jeune fille au gilet rouge dans Babel (Dívenka s červenou vestou v Babylonu)
La jeune fille avec pataugas (Dívka v bagančatech)
Le village fondateur (Rodná vesnice)

   Takže, ať se to Awaris líbí nebo ne, tady je další knížka z dvoujazyčného oddělení naší milé hlavní knihovny. Ale ještě než začnu s tím, na co jste všichni tak děsně natěšení, tedy s mou úchvatnou kritikou knihy, musím si prostě postěžovat na věci, za které autorka nemůže. Tak například je ta kniha uvnitř neskutečně ošklivá. Na koncích a začátcích příběhů jsou jakýsi tečky, asi abychom si všimli, že tam to jako končí a tady to zase začíná. A každý příběh je uvozen obřím číslem, které tam je jen proto, že to dostal do rukou někdo, kdo asi v životě neviděl jinou dvoujazyčnou verzi knížky. Protože tady není zrcadlově proti sobě česká a francouzská verze, tady je to prostě nejdřív komplet v češtině a potom ve francouzštině. No a proto tedy nejspíš ty gigantický číslice, aby v tom člověk mohl rychle najít, co hledá. Nicméně i tak to je problém, protože překladateli se povedlo zredukovat text naprosto neskutečným způsobem. A tím neříkám, že to je vyloženě špatně, při překladu z fj do čj to je normální, ale v takovém textu problém.
   Na druhou stranu ta knížka u nás jako samostatný překlad nevyšla, takže se překládalo už pro tuhle dvoujazyčnou verzi. Proč to není přeložené tak, aby to sedělo vedle sebe, to teda vážně nechápu. Kdyby vzali už hotový překlad, tak pochopím, že jim to nevychází, a tak dají obě verze za sebe, ale takhle? No nic.
   Jinak je to úplně kraťounké, francouzská část má 50 stran, ale na začátku každého příběhu je volná stránka (aby bylo kam dát tu děsně obří číslici) a většina příběhů končí tak v půlce stránky. Takže nakonec je to snad pod 40 stran textu, navíc knížka má formát asi A6. Takže jsem to i já přečetl ani ne za hodinku.
   Autorka má dost výrazný osobitý styl, který je tak extrémně výrazný a tak extrémně osobitý, že jsem kolikrát vůbec netušil, co se vlastně děje. Postavy nemají jména. Dost zásadní část je proud vědomí, kde se někdy bez varování (tak je to nový odstavec, ale to je skoro bez varování) vystřídají charaktery, takže lehce zmatek. Docela často se mi stávalo, že jsem musel několikrát číst pasáž (nebo jsem přešel do český...honte sur moi), aby mi došlo, ke komu se vlastně vztahuje. Ale tak je pravda, že to není až taková hrůza, ona knížka ani ke ztracení nedává moc prostoru, když se dá přečíst pod hodinu. Vlastně asi i pod půl.
  Povídky se většinou odehrávají v Alžírsku nebo jejich hrdiny jsou imigranti ve Francii, převážně jde o to, v čem se liší obě tyto kultury.
   V Etrangère, ma soeur sledujeme vesničanku, jak kouká na cizinku, která přijíždí do jejich vesnice. Ale protože s sebou nemá doprovod, ká hrůza, nikdo ji nechce vzít k sobě. Vypravěčka měla jakýhosi chlapa, co ho nejspíš přestala bavit a odešel do města. Cizinka je ovšem čarodějka a dá vypravěčce kouzlo, aby jí ho přivedlo zpět. Jak se děj dostane z fáze "je to ale fakt fujky ženská, že si cestuje sama" do fáze "přivede mi zpět mého milého, je to má sestra", to jsem úplně nepochytil. Navíc to vypadá, že se cizinka vrací a má jí přinést zprávu, což pak nedává smysl. No nebo možná když jí tam přijede ta cizí ženská, tak ji napadna, že třeba by mohla být čarodějka, tak si celý ten zbytek jen představuje...to by asi i dávalo smysl. Asi jsem nad tím měl víc myslet...
   Docela vtipná mi přišla La jeune fille avec pataugas, kde matka sedí v lázních a uvažuje nad tím, že její dcera jednou v noci nepřišla domů a teď po vesnici koluje nějaká její fotka. Usoudí, že ji někdo asi viděl, jak se prodává, což je samozřejmě terrible a honte a tak. Tak přijde domů, kde jí ukážou fotku její dcery v uniformě, protože se přidala k partizánům. To je skoro i happy end.
    Ale asi nejvíc se mi líbil Le jasmin, kde matka vzpomíná, že celý život sbírá za mizerný peníze jasmín. Navíc ji opustil manžel (nebo prostě nějakej chlap), takže se protlouká sama, aby zajistila dceru. Ta nakonec odjede do Francie, kde dělá pokojskou. Končí to tím, že jde uklidit pokoj a ucítí tam jasmín. No jo, já vím, ale má to čtyři strany, tak se nedají čekat zázraky.
   Tak úplná ztráta času to není, a pokud by vám to tak přišlo, tak je to tak krátký, že byste ho neztratili  zase tolik :o)