Paul Murray: Skippy Dies

   I have no idea how I cam across this book, I guess I must have read about it somewhere on the Internet. Than I asked my Dad to get it for me for Xmas and it was only now that I finally got to read it.

   There is not much of a story, at least there is no clear story line to follow (although the book has 660 pages). It’s more of a mixture of characters who are trying to somehow lead a worthy life (in which most of them…if not all of them…fail) or at least survive (in which some of them fail too). The story takes place in Seabrook – a prestigious Catholic boarding school in Dublin (it actually doesn’t exist but it is based on a school the author attended). The book presents us with POVs of several characters – mainly Skippy, Ruprecht, Carl and Howard. There are some other minor narrators, like Greg, the headmaster and evil incarnated; Father Green (aka Père Vert), a French teacher who hates French people and language, he hates teaching and most of all...he hates teaching French; and Lori, Skippy’s and Carl’s dream girl.

   Skippy is a student at the school, he’s 14 year old and for some unknown reason (later it is known, of course) he is so depressed he has to swallow handfuls of pills. He gradually falls deeper and deeper into depression until one day, he sees Lori and helplessly falls in love. Ruprecht is his friend and room-mate, a overweighed genius whose best entertainment is to sit in basement, trying to contact other intelligent species in Space. He tries to prove the string theory but after Skippy dies, he kind of loses it and tries make a contact with the beyond. Carl is same old as Skippy and Ruprecht but he’s a big, strong guy, a bully and a drug dealer and drug addict in one person. And Howard is their History teacher with a girlfriend whom he no longer loves who falls in love with a super-hot bitchy substitute teacher Miss McIntyre.

   The over-all feeling you’ll get from this book is a super-deep depression because this world is just fucked up beyond repair. All the characters try to deal somehow with this fact…mostly by getting high or drunk…or, in Ruprecht’s case, by eating piles of doughnuts. Sometimes, they get almost philosophical and reflect about life and world and Universe and Love and stuff and there are some really interesting ideas. The book mixes all kinds of moods – it’s funny, tragic, cynical and in a way brutal and disgusting in the same time. Sometimes it might be a little bit too much (one of Lori’s chapters will change your attitude to oral sex forever).

   But besides great characters and ideas, there is Murray’s excellent style. If you happen to teach about direct, indirect and all-those-between-direct-and-indirect speeches in English, use this book as your source text. On the other hand, it sometimes get a little confusing (especially Carl’s chapters lack quotations marks and sometimes they lack diacritics completely). He uses unbelievably wide range of similes – from biblical visions (used in really funny way – like when he describes Ruprecht putting his robot on floor as Moses’ mother letting her baby float in basket) to contemporary movies and computer games. He also has wonderfully imaginative, almost poetic language – mostly in the part when people are affected by drugs (I doubt there is any other book in which someone would describe eyes of someone on drugs in so many different ways).

   I really loved this book and if it weren’t so long, I would be sure to read it again sometime later. Hard to say if I’ll ever make myself re-read the whole novel but it is worth it. It was longlisted for Booker Prize 2010 so I really wonder what the awarded book is like because it should be frelling awesome if it beat Skippy… Anyway, there will be a movie next year so there should be a trailer soon. 

Comte de Lautréamont: Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

            Uff.

            Ne, tohle nebylo snadný. Upřímně, na několika místech jsem se ztratil tak dokonale, že už jsem se ani nevracel a nějak jsem to doklepal do konce kapitoly. Takže pro mě asi dvě místa v Awarisině recenzi byly naprosto překvapující…ale tak taky nebylo zase tak zle.

            Maldoror je ztělesnění zla a je děsně zlej, páchá zlo, kde může, a prostě se v tom fakt zlořádsky vyžívá. Ostatně, to už docela vyplývá z jeho jména, který může odkazovat na „en mal d’auror“ (u toho naše francouzštinářka tvrdila cosi o tom, že jde o zlou aura, ale aura je l’aura a l’auror je úsvit…fakt by měla s tím transcendentnem brzdit), „mal + horror“ nebo taky třeba na „mal + dolor“, protože autor uměl španělsky. Cítí, že už se takhle špatnej narodil, a snaží se od lidí držet co nejdál, nicméně mu to moc nejde. V jeden moment dokonce popisuje, že se musel vrátit do města, protože tam má šanci vybít všechny svoje…chutě. Takže se to v něm tak trochu mele. Pravda je, že prakticky všechny jeho kontakty s lidmi skončí dost špatně, dotyčný obvykle přijde o zásadní množství životně důležitých orgánů, nebo alespoň o převážnou část tělních tekutin. A nevybavuju si jedinou Maldororovu oběť, která by zůstala po jeho zásahu v jednom kuse (jo…Marvyn…ale ten skončil rozplácnutej o Panthéon….takže taky nic moc).

            Jako ztělesnění zla se dává přímo do opozice proti Bohu a má k němu trochu prazvláštní vztah. Samozřejmě ho nemůže vystát a jejich setkání doprovází buď potyčky, nebo je Bůh alespoň popisován jako pořádnej hajzl, cosi s lidma dělá co chce. Scéna, kdy Bůh sedí na trůně na hromadě lejn, nohy má v lidský krvi a z ní vytahuje lidi a ukusuje je, ta byla teda dost drsná. Navíc tu vůbec není popisován jako fajn dědula, co nás má všechny děsně rád, ale jako regulérní tyran, ze kterýho maj hrůzu i všichni v nebi.

            Jinak knížka je dělená do šesti zpěvů a každý se pak dál dělí do poměrně krátkých kapitolek, které spolu dějově nesouvisí. Je teda poměrně složitý nějak shrnout děj…prostě protože tam není. Je to spousta různých obrazů, které už jsou samy seskládány z menších obrazů (jak se dá od surrealisticky laděný poezie v próze čekat). Pojmout to nějak je vůbec docela problém, ale dá se říct, že jednotlivé kapitoly se dají zařadit do několika skupin. Buď je to prostě jakési Madororovo třeštění, kde se dost často neobjevuje ani žádná dějová linka, ty mi upřímně dělaly dost problém, protože jak se člověk jednou přestane chytat, prostě se veze (a nějak mi chybí Awarisina trpělivost, abych se vracel a zkoumal, co to vlastně básník chce říct). Dál jsou to menší storky z Maldororova života, které obvykle obsahují nějakou šílenou brutalitu, jako znásilnění slečny Maldororem, jeho buldogem a zase Maldororem; trhání adolescentů na kusy a tak. No a kusy s Bohem jsou podle mě kapitola sama o sobě.

            Jedna ze zásadních věcí, která dělá problém, je větná stavba. Je to fakt nad zmatky zmatek  Dýlka na půl strany není vůbec výjimečná (na nejextrémnější věty jsem pravidelně narážel v momenty, kdy jsem přijížděl na stanici, kde jsem vystupoval…zupa gut) a styl, jakým vkládá věty do vět, je fakt něco. Aby to snad nebylo ani o trochu snazší, má tendenci vrážet vložnou větu mezi dvě dost těsně související slova, takže než se člověk dostane od podmětu k přísudku, může taky ještě muset překonat tak dvě tři větičky. Příjemně krátký je tedy jenom jeden kus, kde Maldoror popisuje, jak omylem zabil kamaráda. Ještě dřív zabil jinýho, což byl kdosi děsně hodnej a dobrej a tak, což byl výbornej důvod ho oddělat. Protože takhle se nikdy nezkazí (tady jsou ale věty normální (normální v kontextu Maldorora), takže nějaký výčitky asi nejsou na místě).

            Awaris mě pověřila, abych řádně přečetl závěrečnou část, jestli ji teda dobře pochopila. A ano, pochopila :o) Trochu matoucí je, jak může Maldoror Mervynem točit z nějaký věže, aniž by se to někde zamotalo, ale já myslím, že běhá s tím lanem dokola. Jen tak mimochodem, konkrétně se jedná o tenhle sloup, který stojí na la place Vendôme (mimochodem, Lautréamont tvrdí, že to náměstí je kulatý, ačkoli je to čtverec...). 

            Jinak mě docela dostávaly různý ujetý věty, který prostě nemaj hlavu ani patu a čtenáři oznamujou nějaký zásadní fakta, např. Le crocodile ne changera pas un mot au vomissement sorti de dessous son crâne. V textu nikde okolo samozřejmě nic jinýho o krokodýlovi není, ale to jen prostě kdyby vás někoho napadlo, že by se krokoušové hodlali vybavovat se svejma zvratkama, tak teď už víte, že ne :o)

            Nicméně týhle knížce jsem vděčný za rozšíření slovní zásoby na poli zoologie, později jsem sice trochu přestal řešit, ale třeba u postupek dostanu na tlumočení text o blechách, pijavicích nebo vších, a pak budu fakt rád, že jsem to přelouskal.

            Při čtení mě napadlo, jak asi Maldoror připadá ostatním lidem. A podle mě docela normálně. Je to prostě naprostej šílenec, co uvidí lampu v kostele a začne si představovat, že v ní je anděl, který ho je naprosto nutný porazit, tak s ním bojuje a nakonec lampu hodí de Seiny…no ale co na tom tak uviděj ostatní lidi…magora, co šlohnul petrolejku. Takže co víte, až zase na ulici uvidíte nějakýho mumlajícího exota, třeba ho zrovna pronásleduje anděl proměněný v kraba zvíci vikuně.

Virginia Woolf: Mrs. Dalloway (Paní Dallowayová)

   Protože čert a moje chuť číst Woolfovou nikdy nespí, pořídil jsem si Mrs Dalloway a potřetí ji přečetl. Nicméně po fiasku s Jacob's Room (kolem strany 35 jsem to prostě zaklapnul) mám dojem, že se to možná nevztahuje na celý dílo Woolfový. Měl bych znova zkusit To the Lighthouse. Nebo tu rozhodně naprostoi úchvatnou povídku o tom, jak nějaká ženská kouká na prasklinu ve zdi...a nedělám si srandu, fakt něco takovýho napsala.
  Clarissa Dalloway má něco přes padesát, za manžela má člena parlamentu, žije si život bez problémů a večer pořádá večírek. Během dne různě vzpomíná, hlavně na mládí a ještě hlavněji na léto strávené v Bourtonu, kde se setkala celá jejich skupina přátel (která se dalších 30 let nesešla, ale všichni zbytek skupiny považují za real friends, not just acquaintances, což je docela smutný). Kromě toho rekapituluje život celkově, co dokázala (not much), atd. Najednou se u ní objeví Peter, který se vrátil z Indie, kde si prošel špatným manželstvím a teď se hodlá rozvést, protože se zamiloval do mladé, krásné, úžasné paní. V Bourtonu kdysi požádal Clarissu o ruku, nicméně ta ho odmítla, a ani jeden toho nakonec moc nelituje (ona by jeho věčně musela podporovat a on si o ni myslí, že je v jádru snobka...což trochu je).
   Clarissina dcera je smutně naprosto mimo realitu, protože si žije ve světě vyšší společnosti a nějak jí docela uniká, jak to vlastně funguje. Například ji šokuje, že jako existují ženy, co pracují. Navíc se dostane do vlivu těžce zakomplexovaný náboženský fanatičky, což je fakt smrtící kombinace.
   Druhá hlavní postava je Septimus, mladý muž, který se vrátil z první světový, z Itálie si přivezl manželku a nervalo mu to dlouho a zešílel. Teda, náběh měl od chvíle, co měl jeho nejlepší kamarád nešťastno příhodu s panem šrapnelem, ale ještě potom zvládnul nějakou dobu fungovat. Některé jeho mimózní pasáže můžou být trochu náročnější na pozornost, hlavně když začne odhalovat hluboké pravdy o světě a vyvozovat z nich úplný nesmysly. Navíc k němu mluví hlasy a občas začne ječet, když zrovna padá do ohně. Rozhodně mu nepomůže první doktor, co prohlásí, že prostě potřebuje sluníčko a sem tam si zahrát kriket. Druhý doktor dokonce pozná, že je Septimus pošuk, a rozhodne se ho poslat na pár měsíců do blázince. To bohužel Septimus špatně nese a po světlé chvilce, kdy se s manželkou baví nad zdobením klobouku (vážně roztomilá scéna), skočí z okna (jestli vám jako přijde, že spoiluju, tak si trhněte, z The Hours všichni víme, že someone must die so that the others can live better, a jestli jste to neviděli/nečetli, tak stejně nezasloužíte slitování :o)).
    Večírek nakonec proběhne, všechno klapne (protože Clarissa je prostě a perfect hostess) a dokonce se sejdou i všichni z Bourtonu, a to včetně Sally. Sally je Clarssina nejlepší přítelkyně (kterou nikdy nejela navštívit...), která byla jako mladá dost nekonvenční, kouřila, měla radikální názory, proběhla domem nahá, když si zapomněla houbu a Clarissa se do ní (doslova) zamilovala (v Hodinách je to ta tmavovláska, co žije s Meryl Streep). Nakonec se ukáže, že život prožila jako ženuška, co porodila pět dětí. Nicméně podle všeho na tom byla v Bourtonu podobně jako Clarissa, a ta zase celý život považuje za nejšťastnější chvíli v celém životě moment, kdy ji Sally políbila:

All this was only background for Sally. She stood by the fireplace talking, in that beautiul voic wich made everything she said sound like caress, to Papa, who had begun to be attracted rather against his will (he never got over lending her one of his books and fining it soaked on the terrace), when suddenly she said, "What a shame to sit indoors!" an they all went out on the terrace and walked up and down. Peter Walsh and Joseph Breitkopf went on about Wagner. She and Sally fell a little behind. Then came the most exquisite moment of her whole life passing a stone urn with flowers in it. Sally stopped; picked a flower; kissed her on the lips. The whole world might have turned upside down! The others disappeared; there she was with Sally. And she felt that she had been given a present, wrapped up, and told just to keep it, not to look at it - a diamond, something infinitely precious, wrapped up, which, as they walked (up and down, up and down)), she uncovered, or the radiance burnt through, the revelation, the religious feeling! - when old Joseph Peter faced them:
"Star-gazing?" said Peter.
It was like running one's face against a granite wall in the darkness! It was shocking; it was horrible!

   Jinak největší problém je nad tou knížkou udržet pozornost. Některé popisy jsou dost náročný tím, že jde o proud vědomí, ale těch kusů není zase tolik a taky se nestane žádná hrůza, když nad nima člověk lehce poleví. Ostatně je  představy jako "Richard Dalloway odchází ode mě, kde obědval, a i když je o několik ulic vedle, pojí nás tenká nit, která se napíná a prodlužuje, až nakonec v jeden moment praskne". Ano, bez toho přežijete. Další věc je, že se přeskakuje z vědomí do vědomí, a to skoro bez varování. Ale buď seskočí na začátku odstavce a postava je potom jasně řečená (i když třeba až koncem odstavce), nebo uprostřed odstavce je dostatečný upozornění, aby to nepřehlídnul nikdo, kdo nad tím fakt nespí. Takhle se v knížce objeví něco přes 20 postav, některé z hlavní skupiny, některé dostanou třeba jen odstavec nebo stránku.
   Jinak knížka se odehrává během jednoho dne a děj posunuje odbíjení Big Benu, které se nese městem. V knížce se vůbec vyskytuje několik takových motivů, co spojují postavy a obyvatele Londýna vůbec (třeba reklama na karamely, kterou píše na obloze letadlo). Tak nějak sem patří i způsob, jakým Clarissa chápe život a smrt.Nadšeně se vrhá do hemžení Londýna, kde se noří do tepu života a (i když/protože j nevěřící) vytvořila i jakousi vlastní teorii posmrtného života, kdy se člověk tak nějak vpije do světa a je potom ve všem a ve všech.
   Psát o tom, jaká je Mrs Dalloway, co si o ní kdo myslí, jak se ovlivňují jednotlivé linie, atd., dalo psát fakt moc, ale tak nějak si říkám, že si to prostě budete muset přečíst sami. Navíc jsou skoro 2 ráno a nehodlám se k tomu vracet. Ani se mi to teď nechce číst, tak doufám, že jste se během čtení nezhroutili.

J. M. Coetzee: V srdci země (In the Heart of the Country )

Miluje ho, nebo nenávidí?
Dcera, nebo milenka?
Sen, či skutečnost?

   Být tyhle tři řádky na knížce od kohokoli jiného než Coetzeeho, ani bych na tu knihu nešmátnul. Nicméně v tomhle případě jsem byl ochotný jít do toho risku. Jinak knížku jsem více méně náhodně vytáhnul z poličky v knihovně.
   Děj se odehrává na opuštěné farmě v Jížní Africe, kde žije dcera s otcem a několik sluhů - pár ve středním věku a černoch Hendrik. Vypravěčkou je právě dcera, která tu prožila celý život a má z toho takovou lehčí depku a většinu času tráví tím, že uvažuje nad faktem, že ji nikdo nechce, že nic neumí, že je úplně nemožná, atd. Otec je klasicky tvrďák, co akorát chodí a rozkazuje, nicméně ona samozřejmě pronikla pod tu tvrdou slupku na povrchu a ví, že tak skrývá vlastní nejistotu a lásku atd.
   Věci se rozhýbou, když si na farmu přiveze novou ženu. Dcera se cítí ještě blběji než kdy dřív, už jen proto, že je stará panna (není úplně jasný, kolik jí je, ale říká si tak a podstatný je, jak to vnímá ona...) a dost ji točí poslouchat rozvášněný vzdechy taťkovy ženušky. No, tak (asi na 4. straně) vezme sekyru, rozseká je oba na kusy a jde se utopit.
   Jenže chyba lávky, na straně 5 zjistíme, že slečna je sice narušená, ale ne zase tolik, a že žádná nová žena neexistuje. Teda jo, ale přivezl si ji Hendrik, ne otec. Nicméně otec nakonec začne spát se sluhovou mladičkou manželkou. Následovně se rozjede kolotoč všemožných úvah, možných rozvojů děje a představ, kdy na konci vlastně člověk stejně neví, kdo s kým spal, jestli někdo s kým spal, jestli teda otce vážně zastřelila, nebo jestli si to jen ten příběh představila tak dokonale, že se dostala několik měsíců do budoucnosti, jestli se jim sluhové rozutekli, nebo ne a tak.
   Co se týče děje, je to vlastně všechno. Respektive, děj tam prakticky není. Nečte se to úplně nejlíp, Awaris dokonce prohlásila, že tohle by prostě v životě nečetla. Pokusím se dát příklad vážně vyvedenýho kusu, podle kterýho tak usoudila (doufám, že jsem se trefil):

   Jsem, říkám si, věc mezi věcmi, tělo poháněné po cestě pákami a šlachami kostí, anebo jsem monolog pohybující se časem, přibližně sto padesát centimetrů nad zemí? Pokud se půda ukáže být pouze dalším světem, pokud se půda ukáže být pouze dalším slovem, v tom případě jsem pak doopravdy ztracená. Ať je to jakkoli, nejsem zkrátka sama sebou tak, jak bych si přála. Kdy se přenesu přes to, jak jsem se dnes v noci chovala? (Zatímco její otec spal s Hendrikovou ženou, vzala pušku a střelila do stropu...což byl směr otcovy ložnice...) Měla jsem zachovat klid nebo být srdnatější? Má nechuť ke Hendrikovu žalu ukázala moji malou srdnatost. Žena s rudou krví v žilách (jakou barvu má moje? vodnatě růžovou? inkoustově fialovou?) by mu strčila do ruky sekyru, aby tam vykonal svoji pomstu. Žena odhodlaná být autorkou svého vlastního života by se nerozpakovala roztáhnout závěsy a zaplavit hříšný skutek světlem měsíce, světlem buřičů. Jenže já, jak jsem se obávala, neustále přešlapuji mezi náročností dramatu a malátností meditace. I když jsem namířila zbraň a stiskla spoušť, zavřela jsem oči.
    
   A v tomhle úryvku se dokonce i relativně něco děje. Jinak jak už jsem řekl, hrdinka by mohla aspirovat na Miss Depka, nikdy mě nenapadlo, že se dá tolika způsoby vyjádřit, že si člověk připadá jak kus hadru, ale zjevně je možný to rozepsat na 160 stran a nemít s tím ani trochu problém. Sem tam se Coetzee pouští do lehce riskantních popisů, který teda nemůžu úplně posoudit, vzhledem k tomu, že rozhodně nejsem odborník na ženskou psychiku...nicméně opakovaní hlášek ve stylu "byla bych mnohem šťastnější, kdyby mi někdo naplnil tu mojí díru", nepovažuju za úplně...šťastný. Na druhou stranu je fakt, že hrdinka je tam hluboce vyšinutá, že by si to asi mohla úplně klidně vážně myslet...vzhledem k tomu, že si v klídku představuje, jak se její výkaly v jámě za domem mísí s otcovými a přijde jí to jako vážně výborný téma pro sebereflexi. Vlastně co já vím, třeba to ženský fakt někdy napadne...aspoň na moment.
   Takže tak nějak ta kniha vypadá. Asi ne každej by byl ochotnej dočíst to, asi dvacet stran před koncem jsem sám zaváhal (ale bylo mi jasný, že někde těsně před koncem bude jakýsi zásadní, šokující odhalení, jak to vlastně celý bylo, což by bylo hloupý nechat si utéct), ale literatura autorů s africkým původem už s sebou tuhle rozplizlost nese skoro automaticky (i když můžu hodnotit jen podle Coetzeeho a Mirissonový), takže se s tím prostě musí počítat.
   Krátce a jednoduše - give it a try.

Virginia Woolf: Orlando, The Biography + Orlando (1992)

  Takže teď si pro jednou zaexperimentuju a napíšu sem naráz o knížce a filmu podle ní. Knížku jsem přečetl až nedávno teď, poměrně dlouho po tom, co jsem viděl film, ale i tak začnu knihou.
   Orlando začíná v 16. století a jeho hrdinou je mladý, neskutečně bohatý šlechtic. Na sídlo jeho rodiny přijede královna Alžběta a náhodou si ho všimne, když jí drží mísu s vodou, aby si umyla ruce. No a protože je Orlando fešák (a navíc má epesně pěkný nohy), netrvá to dlouho a musí naklusat za Panenskou královnou na Dvůr. Královna si ho nějakou dobu vydržuje, nicméně zažije šok, když si všimne, že se Orlando nezajímá jen o takovou megastarou rašpli, ale taky o slečny pod zilion let.
   Později přichází "Great Frost", neobvykle silná zima, během které úplně zamrzne Temže. Jako vedlejší efekt na ní zamrznou i lodě různých velvyslanců, jmenovitě z Ruska. Orlando se zamiluje do Sashy, jenže ta s ním nakonec pěkně vyběhne, když ho nechá celou noc čekat v dešti a odjede si zpátky směr Matička Rus. Vzhledem k tomu, že u toho teda prší, tak zrovna nastala obleva, takže Orlando sleduje kry na Temži, se kterými na šíré moře odplouvají bědující nešťastníci a do toho si zoufá nad proradností ženského pokolení.
   Náslendě Orlando usoudí, že na tohle teda kašle a odjede na svoje rodné sídlo. Tady se prostě zavře a usne na několik týdnů. Posléze se probere a protože nutně potřebuje někomu ukázat svoji poetickou tvorbu, pozve si velikána své doby - Nicka Greena (ten ale doopravdy nežil). Na něm odhalí, že básnící nejsou éterické bytosti ladně tkající vlákna slov básnických tapisérií, ale parta obyčejných zpiťarů, co většinu času tráví v hospodách a ojížděním šlapek, což sem tam proloží básničkou narychlo sesmolenou na kus mastnýho ubrousku. Greene navíc pozdeji sjede Orlandovu báseň The Oak Tree (Dubový strom) na veřejnosti, což je poslední kapka. Orlando potom stráví x let doma sám jen se psy.
   Později se nechá poslat do Turecka jako ambasador (podle filmu se děj posune do 1700). Někde v mezidobí ještě stihne znovu navázat společneský život, ale už si nepamatuju, co ho k tomu vede, tak to přejdu (v každém případě úplně nově vybaví dům nábytkem, tak nevím, jestli to má jakože symbolizovat vnitřní přerod...snad ne, bylo by to fakt průhledný). V knize je tahle fáze dost rychlá a z ničeho nic je celá země na nahou a revoltuje. Orlando z toho zase usne (dobře, spíš upadne do kómatu...), a když se probudí, je z něj žena - stejná osoba, ale v novém těle. Podaří se jí utéct z města s pomocí cikánů, se kterými nějakou dobu pobývá, nicméně najdou mezi sebou tak zásadní rozdíly, že je Orlando nakonec musí opustit. Tuláci mají například dost odlišný pohled na majetkové právo a náboženskou toleranci než ona.
  Až cestou na lodi si uvědomí, co všechno její změna na ženu znamená, když omylem ukáže kotník a způsobí tak, že jeden námořník div nespadne přes palubu.

"And that's the last oath I shall ever be able to swear," she thought, "once I set foot on English soil. And I shall never be able to crack a man over the head, or tell him he lies in his teeth, or draw my sword and run him through his body, or sit among my peers, or wear a coronet, or walk in procession, or sentence a man to death, or lead an army, or prance a Whitehall down on a charger, or wear seventy-two different medals on my breast. All I can do once I set foot on Rnglish soil, is to pour out tea and ask my lords how they like it. D'you take sugar? D'you take cream?"

   Takže doma se rychle dostane zpět do vyšší společnosti  a opět se vrátí ke své staré touze - poezii. Podaří se jí dostat do společnosti velikánů doby (tentokrát existujících) - Pope, Swift, atd. Ti ji ovšem opět vyvedou z míry, když prohlásí o ženách, že nemají intelekt a bla bla, tyhle dementní kecy si dokážete představit sami. Ještě navíc jí přijde žaloba, protože její děti (ty si jako muž stihla pořídit v Turecku) chtějí dědit její majetek, vzhledem k tomu, že je oficiálně mrtvá. Teda oficiálně je mrtvý, protože si nikdo není jistý, jakýho je vlastně pohlaví. Někdy tou dobou ji o ruku požádá...kdosi..., kdo se v příběhu ukázal ještě před odjezdem do Turecka, ale v té době byl převlečen za ženu, protože se prostě děsně chtěl setkat s Orlandem a už v té době k němu cosi cítil (jak tohle prošlo dobovou cenzurou...). Ovšem po změně Orlandova/ina pohlaví měl otevřené pole působnosti. To ale Ordlando odmítla.
   Děj se potom přesune někam do 19. století (1850 podle filmu), kdy se Orlando setká se Shelmerdinem, námořníkem, do kterého se zamiluje. Děsně si to spolu užívaj a všechno, ale Shelmerdine akorát čeká, až přijde správný vítr, aby mohl vyplout s lodí. Orlando si ho ještě na poslední chvíli vezme a pak mu dá sbohem. Potom prosedí x let v křesle (Woolfová mohla aspoň tyhle časový díry úplně vynechat a nic o nich neříct, než aby Orlando večně spal nebo 100 let v kuse venčil psy) a prosedí se až do 20. století. Tady to začne být trochu ujetý (jakože ještě víc než doteď), protože tu pomalu nastoupí její klasičtější styl. Není to úplně proud vědomí, spíš dost rozvleklé popisy toho, jak je život ve 20. století uhnanej, atd. (a to to vydala 1928...) Navíc ještě potká Sashu, která zatím děsně ztloustla (podstatná informace...) a Greena, který má více méně stejný řeči jako před 400 lety, ale tentokrát se mu líbí Orlandina báseň (taky měla dost času ji vypilovat...). Kniha pak končí na zahradě jejího domu, kde stojí pod svým oblíbeným dubem (ke kterému se celou knihu vrací jako k pevnému bodu). The End.

   Film je v některých věcech mnohem jasnější než kniha (třeba z knihy mi úplně nedošlo, že Orlando spal s Alžbětou I.), někde zase vynechává nebo lehce upravuje (třeba ten pošuk, co so chce Orlandu vzít, aby jí zachránil majetek, se objevuje až v Turecku. Ta část, kdy je převléknutý za ženu prostě vypadla.) Celá Turecká část je docela podstatně rozšířená, hlavně o to, že se Orlando spřátelí se...šejkem? Nebo co tam ty lidi měli. OK, šejk asi ne, ale whateva. Taky trochu líp řeší ty přechody mezi jednotlivými obdobími, respektive neřeší je skoro vůbec. Prostě skočí a je to.
   V poslední části pak úplně vynechává setkáni se Sashou, což mi osobně připadá jako docela šťastné řešení, protože v knize mi teda její význam dost unikl. A Greene se sice objeví, ale pouze stejný herec, nezmiňuje se, že by to měla být stejná postava. Jinak Orlando má ve filmu dceru místo syna, což mi u knihy, kde je pohlaví docela zásadní prvek, nepřijde jako nejlepší nápad. Ale ona ji hraje dcera Tildy Swinton, takže asi tak...

   Ale rozhodně deporučuju všem obojí...i když možná je to taky proto, že na Woolfovou nedám dopustit všeobecně.

Leïla Sebbar: Etrangère, ma soeur (Má sestra cizinka)

Palmes (Palmy)
Le bal (Ples)
Le jasmin (Jasmín)
Etrangère, ma soeur (Má sestra cizinka)
La jeune fille au gilet rouge dans Babel (Dívenka s červenou vestou v Babylonu)
La jeune fille avec pataugas (Dívka v bagančatech)
Le village fondateur (Rodná vesnice)

   Takže, ať se to Awaris líbí nebo ne, tady je další knížka z dvoujazyčného oddělení naší milé hlavní knihovny. Ale ještě než začnu s tím, na co jste všichni tak děsně natěšení, tedy s mou úchvatnou kritikou knihy, musím si prostě postěžovat na věci, za které autorka nemůže. Tak například je ta kniha uvnitř neskutečně ošklivá. Na koncích a začátcích příběhů jsou jakýsi tečky, asi abychom si všimli, že tam to jako končí a tady to zase začíná. A každý příběh je uvozen obřím číslem, které tam je jen proto, že to dostal do rukou někdo, kdo asi v životě neviděl jinou dvoujazyčnou verzi knížky. Protože tady není zrcadlově proti sobě česká a francouzská verze, tady je to prostě nejdřív komplet v češtině a potom ve francouzštině. No a proto tedy nejspíš ty gigantický číslice, aby v tom člověk mohl rychle najít, co hledá. Nicméně i tak to je problém, protože překladateli se povedlo zredukovat text naprosto neskutečným způsobem. A tím neříkám, že to je vyloženě špatně, při překladu z fj do čj to je normální, ale v takovém textu problém.
   Na druhou stranu ta knížka u nás jako samostatný překlad nevyšla, takže se překládalo už pro tuhle dvoujazyčnou verzi. Proč to není přeložené tak, aby to sedělo vedle sebe, to teda vážně nechápu. Kdyby vzali už hotový překlad, tak pochopím, že jim to nevychází, a tak dají obě verze za sebe, ale takhle? No nic.
   Jinak je to úplně kraťounké, francouzská část má 50 stran, ale na začátku každého příběhu je volná stránka (aby bylo kam dát tu děsně obří číslici) a většina příběhů končí tak v půlce stránky. Takže nakonec je to snad pod 40 stran textu, navíc knížka má formát asi A6. Takže jsem to i já přečetl ani ne za hodinku.
   Autorka má dost výrazný osobitý styl, který je tak extrémně výrazný a tak extrémně osobitý, že jsem kolikrát vůbec netušil, co se vlastně děje. Postavy nemají jména. Dost zásadní část je proud vědomí, kde se někdy bez varování (tak je to nový odstavec, ale to je skoro bez varování) vystřídají charaktery, takže lehce zmatek. Docela často se mi stávalo, že jsem musel několikrát číst pasáž (nebo jsem přešel do český...honte sur moi), aby mi došlo, ke komu se vlastně vztahuje. Ale tak je pravda, že to není až taková hrůza, ona knížka ani ke ztracení nedává moc prostoru, když se dá přečíst pod hodinu. Vlastně asi i pod půl.
  Povídky se většinou odehrávají v Alžírsku nebo jejich hrdiny jsou imigranti ve Francii, převážně jde o to, v čem se liší obě tyto kultury.
   V Etrangère, ma soeur sledujeme vesničanku, jak kouká na cizinku, která přijíždí do jejich vesnice. Ale protože s sebou nemá doprovod, ká hrůza, nikdo ji nechce vzít k sobě. Vypravěčka měla jakýhosi chlapa, co ho nejspíš přestala bavit a odešel do města. Cizinka je ovšem čarodějka a dá vypravěčce kouzlo, aby jí ho přivedlo zpět. Jak se děj dostane z fáze "je to ale fakt fujky ženská, že si cestuje sama" do fáze "přivede mi zpět mého milého, je to má sestra", to jsem úplně nepochytil. Navíc to vypadá, že se cizinka vrací a má jí přinést zprávu, což pak nedává smysl. No nebo možná když jí tam přijede ta cizí ženská, tak ji napadna, že třeba by mohla být čarodějka, tak si celý ten zbytek jen představuje...to by asi i dávalo smysl. Asi jsem nad tím měl víc myslet...
   Docela vtipná mi přišla La jeune fille avec pataugas, kde matka sedí v lázních a uvažuje nad tím, že její dcera jednou v noci nepřišla domů a teď po vesnici koluje nějaká její fotka. Usoudí, že ji někdo asi viděl, jak se prodává, což je samozřejmě terrible a honte a tak. Tak přijde domů, kde jí ukážou fotku její dcery v uniformě, protože se přidala k partizánům. To je skoro i happy end.
    Ale asi nejvíc se mi líbil Le jasmin, kde matka vzpomíná, že celý život sbírá za mizerný peníze jasmín. Navíc ji opustil manžel (nebo prostě nějakej chlap), takže se protlouká sama, aby zajistila dceru. Ta nakonec odjede do Francie, kde dělá pokojskou. Končí to tím, že jde uklidit pokoj a ucítí tam jasmín. No jo, já vím, ale má to čtyři strany, tak se nedají čekat zázraky.
   Tak úplná ztráta času to není, a pokud by vám to tak přišlo, tak je to tak krátký, že byste ho neztratili  zase tolik :o)

Victor Hugo: Le dernier jour d'un condamné (Poslední den odsouzencův)

    No jo, stává se kdeco a dokonce i to, že se přihodí něco pro mě fakt divnýho a pustím se tam, kam se nikomu z nás většinou moc nechce - do hlubokých vod klasické literatury. Ještě že mi už doma leží ten Lovecraft...
    Na druhou stranu zrovna tohle nebyla špatná volba. Děj to sice skoro nemá - chlápek sedí ve vězení a sedí v něm 115 stran, na posledních pěti ho potom vezou ke gilotině a šmitec. Teda šmitec už tam naštěstí není.
    Většina knížky je v zásadě o tom, že hlavní hrdina uvažuje nad tím, jak to má v tom vězení teda ale vážně dost blbý. Sem tam začne sám sebe přesvědčovat, že to bude fajn a že mu král určitě udělí milost, podnikne dost chabý pokus o útěk a zbytek času mu lezou lidi okolo na nervy, když je jim všem zjevně úplně šumák, že on už tady zítra touhle dobou nebude. No nezáviděníhodná pozice.
    Dost mě zaskočilo, jak moc cynická ta knížka občas je. Teda rozhodně mě dostalo, když za hrdinou přišel jeden strážný, že mrtví přece vidí do budoucnosti, a jestli by za ním po smrti nemohl třeba přijít a říct mu čísla do loterie. Ten mu to hned nadšeně slíbí pod podmínkou, že si vymění šaty. Ovšem dokonce ani tenhle tupec není tak tupej, aby mu to nedošlo (to je ten chabý pokus o útěk, jak vidíte, nejchabější pokus v dlouhé historii chabých pokusů...)
    Jinak bych řekl, že to za přečtení vážně i docela stojí, protože Hugovi se povedlo ztvárnit vnitřní rozpoložení odsouzence vážně zajímavě (neodvažuju se použít slovo "dobře", protože to nikdo z nás nemůže posoudit). Deprese a horečnaté stavy se střídají s momenty klidu a jakéhosi smíření, za čímž zase nastoupí představy o naprosto nemožné královské milosti. A aby to nebyla přece jen taková pruda, sem tam se něco i vážně odehraje, třeba ho převezou do jiného vězení :o)
    Ještě menší poznámku k překladu. Vážně by mě zajímalo, na co mi asi má podle paní překladatelky být dvojjazyčná verze knihy, když například vynechává v českém překladu slova. Dost často je překlad docela doslovný nebo na něm je alespoň patrný vliv originálu. Neříkám, že je to úplná trága, a struktura je v češtině i třeba docela použitelná, ale tak, jak je umístěná v překladu, dost často působí nepřirozeně.
   No a to je tak všechno. Moc toho teda není, ale prostě se mi nechce už psát.
   A doufám, že Zoe ocení, že jsem začal odrážet odstavce :o)