Broken Age (2014)

Broken Age je nedávno vydaná (leden 2014) point-and-click adventura. V lednu tedy vyšla teprve první kapitola, druhá má podle stránek hry na Steamu vyjít „ještě letos“. Vývoj hry se zafinancoval na  Kickstarteru, čímž se KS aktuálně chlubí obří reklamou na Broken Age na úvodní straně.

Příběh se dělí na dvě linie – v první je postavou holka Vella, v druhé pak kluk Shay. Vella žije ve městě dříve proslulém válečnickou tradicí, nicméně po příchodu příšery Mog Chothra se přeorientovali na pečení muffinů. Mog Chothra se jednou za asi 16 let vypraví na obchůzku měst, která „chrání“ a vybere si v nich daň v podobě sežrání několika panen. Vella se pokouší navrhnout, že by se třeba dalo dělat i něco jiného, než se nechat sežrat, ostatní na to ale neslyší. Jako jediná se tedy pokusí vzdorovat, což ji zavede k dalšímu dobrodružství. Shay zatím pobývá na vesmírné lodi, kterou řídí počítač s osobností přehnaně ochranářské matky. Loď je plná různých hraček a nutí Shaye k záchranným misím, které ovšem spočívají převážně v pojídání zmrzliny a mazlení se s plyšáky. Shay pak na lodi objeví dalšího obyvatele, který se pokouší pomoci mu vzdorovat počítači, není ale jasné, jestli sám není součást plánu (ať už je cílem matky/počítače cokoli).

Dějově je Broken Age poměrně chytlavá hra, hlavně Shayova linie, kde se šílená chrastítkovost lodi míchá se strašlivou ujetostí počítače. Celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, že za tím vším něco vězí a že se hra každou chvílí převrátí v cosi mnohem temnějšího. Vellin příběh je o dost slabší, je sice akčnější a stane se toho v něm o dost víc, ale člověk musí vážně dost přimhuřovat oči. Hlavní problém ale je, že Vella je zjevně jediný, kdo chce s Mog Chothrou něco dělat, ostatní (včetně vybraných obětí) se na celou věc dost těší a rozhodně nikdo nestojí o to, aby kdokoli pokoušel s příšerou bojovat. Vella ale může všem cpát, že ona se o to hodlá pokusit… a nikdo se jí nepokusí zastavit. Mezi příběhy se dá libovolně střídat, dokud jeden z nich nedotáhnete do konce. Střídání je ale celkem irelevantní, protože neslouží např. k řešení hádanek, prostě když člověka nebaví Vella, přeskočí na Shaye. Pokud se ale příběhu něco daří opravdu skvěle, je to předhazování vodítek k tomu, jak spolu oba příběhy vlastně souvisejí… jen aby vzápětí další děj celou teorii zadupal do země. Celkem vtipná hra mezi hráčem a výstavbou příběhu.

Hlavní problém je ale obtížnost logických hádanek, respektive naprostá absence obtížnosti. Je téměř nemožné se ve hře zaseknout (i když se mi to jednou povedlo…) a řešení jsou vážně evidentní. Hra je ale asi cílená spíš na děti (nejen obtížností, ale i nespornou výchovnou snahou). Jsou tu ovšem i některé temnější momenty a vtipy pro dospělé (nic nevhodného, ale dítě to často nepochopí, např. hipsterský dřevorubec), je tak asi nejvhodnější pro rodiče-fanoušky klikaček a jejich děti nebo jako docela roztomilá odpočinková záležitost. Hra je ovšem v angličtině (česky neexistují ani titulky), a to ne v angličtině úplně triviální.

Kolem a kolem je Broken Age fajn uvolnění, ale těžko říct, jestli za to stojí. Také je otázka, kdy se dočkáme druhé (a závěrečné) kapitoly a jak bude dlouhá. Autoři ovšem ukázali, že příběh dokáží zamotat dost na to, aby byl Broken Age zajímavý.

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin

Po dlouhé odmlce jsme se s Awaris usnesli na tom, že je na čase vrátit se k literárnímu blogování a zase začít svět oblažovat svojí sečtělostí. Ostatně, co může být větší potěcha, než když na váš zapadlej blog napíše sám autor knížky, že jo?

Můj návrat na scénu padl na Amélie Nothombovou a její Vrahovu hygienu, o které psala i Awaris zde. Od Nothombové jsem předtím četl Stupeur et tremblement (Strach a chvění) a Ni d’Ève ni d’Adam (Ani Eva, ani Adam), protože to jsou oba její romány z japonského prostředí, takže jsem se do nich pustil po začátku kurzu japonštiny. Vrahova hygiena nicméně jen utvrdila můj názor na slečnu Nothombovou, a to že mi celkem dost leze na nervy.

Knížka je série rozhovorů mezi novináři a spisovatelem Prétextatem Tachem. Tach je první liga spisovatelů, má dokonce Nobelovku, nicméně podle doktorů za dva měsíce umře na rakovinu. Rozhovory s ním jsou velká událost, protože jinak ani nevychází  z domu, kde jen sedí, jí a pije nějaký odporný pití, ve kterým si rozpouští kostky másla. Navíc je tlustej a hnusnej a vůbec. Na novináře valí svoje pochybný teorie o životě a literatuře a nadšeně je zasypává nejrůznějšími intelektuálními bonmoty stylu „Pokud autor nepíše s radostí, měl by přestat psát úplně“, „Každá kniha by měla člověka po dočtení změnit, něco v něm zanechat“, popřípadě obhajuje válku, protože jinak by ta dnešní mládež neměla nic kloudnýho na práci. Další argument je, že v televizi už mu jednou politici slíbili pořádnou válku, takže teď očekává, že se mu jí dostane. Novináři se zmůžou jen na stereotypní otázky, které by se daly použít v jakémkoli interview, a slepě si to nakráčejí do sebezjevnější pasti, kterou jim spisovatel svojí rétorikou postaví do cesty. Tach se navíc vyžívá v hnusu jak ve svých knížkách, tak v reálném životě (viz pití másla) a všichni novináři nakonec rozhovor ukončí hrůzou nebo hnusem.

Na scéně se ovšem objevuje mladá, investigativní reportérka Nina (aka Mařena Jakoprase), která rozhovor začne tím, že Tachovi vezme vítr z plachet a ukáže mu, že z ní si teda předložku před dveře dělat nebude. Postupně se začne vyjevovat Tachova tajená minulost, aby se vše zakončilo odhalením, že Nina je vlastně stejná jako Tach (tudíž nechutná, ale svobodná). To se ovšem neobejde bez hutné dávky slovních přestřelek, podivných teorií, odkazování na Célina a menstruační krve.

Tachova nejlepší klička je vytvoření vlastní definice slova „číst“, kdy to neznamená prostě číst, ale opravdu pochopit dílo. To se podle něj s jeho knihami ještě skoro nikomu nepovedlo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi Nothombová mezi řádky ukazuje prostředníček, protože pokud nejsem s to z tý její přehršle prázdnejch výkřiků vymyslet něco kloudnýho, není to její chyba. To jen já neumím číst! HA! Geniální, to se fakt musí uznat.

Takže můj závěr je, že Amélie Nothombová je neskutečnej egomaniackej pozér, schopnej si jednoho dne říct, že ode dneška trpí potomanií, její rozhovory na internetu dělají dojem, že je dopředu nacvičila, a na přebaly knížek dává podivně často fotky sama sebe. Sorry, ale tohle asi fakt nemám zapotřebí. Never more (teda…. Jamais plus).

Jeanette Winterson: The Passion (Vášeň)

   I don’t know why it is that one kind of dark can be so different from another. Real dark is thicker and quieter, it fills up the space between your jacket and your heart. It gets in your eyes.

   We read this book for our reading club where it did not meet with a huge success… but I think the book wasn’t entirely to blame. Anyway, I admit the book has some flaws.

   The story takes place during Napoleonic wars and has two main heroes. The first one is Henri, a young boy who has no experience with the world but gets into the army and becomes Napoleon’s personal cook. And he falls for Napoleon. Not in romantic way but he idolizes him and admires him. Henri thinks about his home village a lot, he is quite homesick and seems really taken aback by all that is happening around him. But in Napoleon he trusts and in everything he says so it keeps his world together. Main themes of his thought seem to be home, what it means for him and how his understanding of it changed dramatically (from “the boring place where I am going to spend the rest of my life” to “the dreamy place where nothing ever happens”) and the catastrophe of Napoleon’s attacking England which ended up in death of thousands of soldiers. He is very innocent and sentimental and rather feminine (which is the point of the book, anyway).

   The second hero is actually a heroine called Villanelle. She was born into a Venetian boatman family and her feet are webbed. Which is quite surprising because she is the first woman to have such feet. Which makes it quite difficult to overlook that Henri is rather a woman and Villanelle rather a man. Anyway, she works in a casino where she comes dressed as a boy. People fall in love with her, regardless if they are a man or a woman (women see her as a boy and men as…a very girlish boy). She is a redhead, she is beautiful, simply greater than life. Her (slightly overused) motto is “You play. You win. You play. You lose. You play.” And boy, she plays.

   Later, she falls in love with an elegant woman who comes into the casino and they spend some time together. The relationship somehow goes wrong, I can’t really remember how, but Villanelle leaves her lover. And she finds out she has lost her heart. Not in a symbolic way (well…depends on how you look at it) but she literally puts her hand on her chest and feels nothing.

   She then becomes a prostitute (unwillingly) and joins the French army on their way to conquer Russia. She meets Henri who found out that Napoleon may actually be kind of nuts and they decide to leave together and go back to Venice. I won’t go into more details but Henri falls for Villanelle, changing one unattainable idol for another (meh, chicks).

   I think the book has some very good ideas and is beautifully written. Winterson’s language is very poetic which can discourage some people from reading it. I don’t enjoy such book myself as I tend to lose attention and start thinking about something different and then I have to go back in the text and read it again. But I liked some parts of this book very much. What was really getting on my nerves were some sentences that the characters kept repeating. Not just the you-play line mentioned above, but also “I am telling you stories. Trust me.” Why, why did they have to say it like every ten pages? Interestingly, both characters used some of these lines, which kind of merged them together and made them almost one person (at least, it makes you consider position of the narrator).

   I think Winterson is an author worth trying. You may find out she’s not your taste but you can also fall for her forever. I wasn’t extremely amazed but I liked the book and I’d like to try another piece of her work (probably Oranges Are not the Only Fruit) but it will take some time before I get to it.

I didn’t know what hate felt like, not the hate that comes after love. It’s huge and desperate and it longs to be proved wrong. And every day it’s proved right it grows a little more monstrous. If the love was passion, the hate will be obsession. A need to see the once-loved weak and cowed and beneath pity. Disgust is close and dignity is far away. The hate is not only for the once-loved, it’s for yourself too; how could you ever have loved this?

Michel Faber: The Crimson Petal and the White

- I am a fallen woman but I assure you: I did not fall. I was pushed.

   Předpokládám, že tenhle příspěvek bude trochu delší, takže si dovolím i trochu víc kecání na začátek. Na knížku jsem přišel díky Awaris, která mi ukázala nejdřív BBC zfilmovanou verzi. Už tenkrát mě napadlo, že bych si to sehnal a přečetl, nicméně městská knihovna má jen jeden výtisk, ten je navíc neustále rezervovaný, a muset to přečíst za měsíc je trochu pruda. Má totiž skromných 845 stran.

   Ovšem na letišti při návratu ze Skotska jsem neměl co číst (vzít si na cestu jen A Clockwork Orange nebyla moudrá volba) a taky v letištním knihkupectví měli akci, že při koupení dvou označených knížek je druhá za půl ceny (nedělám si iluze o tom, že bych nějak zásadně ušetřil, ale což). Chvíli jsem tam bloumal a nálepku na sobě měly samý prkotiny, až jsem narazil na tohle. No a když už jsem měl jednu, vyhrabal jsem tam někde životopis Stephena Frye, co měl taky nálepku, prostě abych měl ten dobrej (falešnej) pocit, že jsem ušetřil.

   Učíst to teda nebyla sranda, ale stálo to za to, i se zkouknutou televizní verzí, do který se i přes čtyřhodinovou stopáž něco nevešlo. Taky jsem to chtěl dát na svůj reading list na britskou literaturu, nicméně to docela zamotaná táležitost, protože autor se narodil v Holandsku, dlouho žil a školu vychodil v Austrálii a teď žije a publikuje ve Skotsku. Všichni ho samozřejmě považují za svého autora a wiki tvrdí, že je „broadly European“, což by pro zanesení na British reading list mohlo stačit. Občanství má teda ale holandský.

   Faber začal psát už jako mladý, ale až v 90. letech poslal první povídky do soutěží a první knížka mu vyšla v roce 1998 – sbírka povídek Some Rain Must Fall. Crimson Petal začal psát, když mu bylo 21 a vyšel v roce 2002, kdy Faberovi bylo 42 let. Podle jeho poznámek v knížce dílo prodělalo dost zásadní změny, takže bůhví jak to tenkrát vypadalo. Během studií se zaměřoval na viktoriánskou literaturu a tohle začal psát, aby si dokázal, že umí udělat něco, co bude mít strukturu románu od George Eliot a styl a čistotu vyprávění (tohle není úplně citace, nechce se mi teď hledat) jako Dickens.

   Česky od něj vyšlo asi pět knih, třeba Pod kůží, Evangelium ohně nebo výše zmíněné Někdy prostě prší.

William a Sugar

   No ale pokročme ke knížce. Hlavní postavou je 19letá prostitutka Sugar, kterou do profese zatáhla její matka a bordelmamá Mrs Casteway. Sugar se sama naučila číst a psát a naopak od ostatních prostitutek čas netráví opíjením se, ale studováním Shakespeara a psaním vlastního román, kde ventiluje svoje frustrace (většina jejího románu sestává z mučení a zabíjení zákazníků). Další postavou je William Rackham, syn majitele velkých parfumerií, který neustále žije představou, že z něj bude a man of letter, bude psát úžasný články a knihy a strhávat na sebe obdiv, zatímco je to docela flákač. Samozřejmě odmítá představu, že by po otci přejal firmu, protože to by naprosto zaprodal svoje bohémství.

   William má ženu Agnes, která je krásná, ale bohužel naprosto šílená. Jak se ukáže, má tumor na mozku, z čímž v tý době nikdo nic nenadělá. Chodí za ní ovšem doktor Curlew, odborník na „ženské nemoci“. Jeho léčbu nebudu snad ani komentovat, ale určitě Agnes nepomáhá (a ani nikomu jinýmu). Knížku provází ještě vedlejší příběh Henryho Rackhama (Williamův bratr) a Mrs Fox (ovdovělá dcera doktora Curlewa), kteří jsou oba silně věřící a navzájem do sebe zamilovaní, ale prostě ne a ne říct si to. Jejich příběh jen ukazuje na viktoriánskou upjatost a potlačování emocí (jinak Mrs Fox má dost moderní názory na náboženství a nebrání se spojení víry s darwinovskou teorií, čímž se řadí mezi záživnější postavy knížky).

   William se setká se Sugar, která ho naprosto posedne. Za prvé ho zaskočí, že se s ní bavt o Miltonovi, za druhé udělá pro zákazníka i věci, které jiné prostitutky odmítají a – naopak od jiných – to udělá s úsměvem a ušetří je pocitu zhnusení nad sebou samým. William se proto rozhodne začít si Sugar vydržovat jen pro sebe. Na to samozřejmě potřebuje zvýšit příjmy, takže nakonec se pustí do spravování otcovy společnosti.

Mrs Casteway

    Vztah mezi Sugar a Williamem je docela záhada. Na začátku jde z jeho strany hlavně o posedlost, u ní o snahu dostat se z ulice za každou cenu. Později i Williamem docela manipuluje a přinutí ho přestěhovat ji do lepší části Londýna. Na otázku, jestli se do sebe někdy zamilují, je těžký najít odpověď. V jistý fázi nejspíš ano, aniž by si to byli sami ochotní přiznat. Ke konci románu jim ale silně selhává komunikace a čtenář skoro úplně ztrácí vhled do Williama. U Sugar pak spíš začne převažovat strach, že ji Wiliam vyrazí z domu, než cokoli jiného. Někdy za půlkou ji William totiž nastěhuje k sobě jako guvernantku.

   Až v téhle části se do děje konečně pořádně dostane dcera Williama a Agnes – Sophie. Ta se sice mihla už dřív, ale až teď dostane víc prostoru než jednu stranu. Mezi Sugar a Sophie se vytvoří dost silné pouto, což usnadňuje fakt, že Agnes se o Sophie vůbec nestará a matka Sugar byla docela příšerná:

“Where is your Papa, Miss?” she [Sophie] enquires.

“In Hell, my poppet. Mrs Casteway’s reply one upon a time.

“I don’t know, Sophie.” Sugar strains to recall anything more about her father than her mother’s hatred of him.

   Mrs Casteway je docela ujetá postava sama o sobě, trochu mi připomínala Miss Havisham z Great Expectations. Je oblečená do řvavě rudého oblečení, má červené proužky ve vlasech a všechen čas tráví tím, že si nechává posílat obrázky svatých, vystřihuje je a slepuje do koláží. Navíc z ní lezou hlášky jako:

„Child: be reasonable,” she smiles. “Why should my downfall be your rise? Why should I burn in Hell and while you flap around in Heaven? In short, why should the world be a better place for you than it has been for me?” And, with a flourish, she dips he glue-brush into the pot, twirls it around, and deposits a translucent pearl of slime on a page already crowded with magdalens.

   Sugar se taky dostane ke starým deníkům Agnes. Ke svému překvapení ovšem zjistí, že Agnes, aspoň než se nemoc začala plně projevovat, byla neskutečně nudná a tupá, zajímalo jí jen oblečení a módní účesy a bylo jen těžké pochopit, že Williama zaujala. No ale stalo se, přišla mu prostě jiná než všechny ty ostatní. Někde na netu jsem našel recenzi, podle které si Agnes žije ve světě, kde je všechno „peachy“, což je teda blbost, naopak si přijde vším ohrožená. Věří, že William ji mučí (nedostatečně ji zabezpečoval, než se postavil do čela společnosti), její nevlastní otec ji záměrně ničí a z doktora Curlewa má hrůzu (ačkoli to asi oprávněně). Na druhou stranu, když má světlé chvilky, vrací se její otravné staré já. Jinak má občas docela dobrý postřehy, i když jejímu viktoriánskému okolí to přijde jako dost přes míru (např. úvaha nad tím, co by bylo, kdyby skoro pořád jen pršelo).

Agnes

   Název knížky pochází z básně od Alfreda Tennysona, i když naopak od televizní verze se v knížce  vůbec neobjeví. Symbolika červené a bíle prochází celou knížkou, stejně jako narážky na špinavost a čistotu (Williamova parfumerie a její všudypřítomné výrobky, kterými se patlají prakticky všechny ženské postavy knihy, je nepřehlédnutelný příklad) a na to, co je proper a co není. Některé popisy jsou fakt dost odpuzující, o částech se sexem ani nemluvě (vážně bych ubral popisů semene stékajícího po stehnech). Dostává se samozřejmě ke spoustě témat – viktoriánské pokrytectví, sociální nespravedlnost, omezené možnosti lékařství, literární kritika, nespravedlivost osudu, feminismus a…aspoň na pár strnách…láska.

    Knížkou provází vševědoucí vypravěč, který ještě navíc děj komentuje z pozice dnešního člověka. Nejsilněji se projevuje v první části knihy, kde mluví přímo ke čtenáři, někdy třeba polemizuje, jakou postavu bude knížka dál sledovat. Později trochu ustoupí, ale stále je silně cítit, že i když vidíme do všech postav, vypravěč neustále vybírá, k čemu dostaneme přístup, a k čemu ne (už jsme mluvil o tom, že k závěru knihy dostává William výrazně méně místa). Docela se mi líbilo, že si odpouští takové to popisování jedné události očima několika postav, naopak dostaneme většinou na jednu událost názor jen z jedné strany neplatí to ale stoprocentně). Na začátku ještě vypravěč vystupuje jakoby jako prostitutka, která si odvádí zákazníka domů, což se pak ještě vrátí na poslední stránce knihy. Musím říct, že pozice vypravěče mě tam na začátku trochu mátla, později mi zase přišlo škoda, že z knížky trochu ztratil a úplně zmizely komentáře z pozice čtenáře z 21. století. Zde si můžete přečíst první stránky knihy (jsou tam i další úryvky).

   Filmová verze asi nejvíc překvapí obsazením role Williama hercem Chrisem O’Dowdym – Roy z IT Crowd. Je docela těžký zvyknout si, že vážně nevytáhne „Have you tried to switch it off and on again?“. Romolu Garai (Sugar) jsem viděl už v několika filmech dřív, na to jsem ale přišel až při zkoumání její filmografie. Nicméně tady rozhodně září. Amanda Hale v roli Agnes se mi líbila si nejvíc, ale role magora jejího kalibru musí zákonitě trochu překrýt třeba i důležitější, nicméně příčetný postavy. Mrs Casteway hraje Gillian Anderson (Scullyová z Akta X), kterou bych nalíčenou vůbec nepoznal. Ostatní herci samozřejmě taky válí, ale od BBC bych nic jinýho ani nečekal.

   Nevybavuje se mi, že bych četl nějakou jinou moderní knížku, která by se dějem vracela do 19. století, nicméně Faber k tomu zvolil cestu, kdy ukazuje všechno a bez příkras. O knížce někde napsali, že to je „the novel that Dickens might have written had he been allowed to speak freely”. Těžko říct, jestli je věrnější popis, co ukazuje Faber, nebo Dickens a spol, ale rozhodně to je pohled, který stojí za to. A na závěr úryvek ze Sugařiny knížky:

How smug you are, Reader, if you are a member of the sex that boasts a scrag of gristle in your trousers! You fancy that this book will amuse you, thrill you, rescue you from the horror of boredom (the profoundest horror that your privileged sex must endure) and that, having consumed it like a sweetmeat, you will be left at liberty to carry on exactly as before! Exactly as you have since Eve was first betrayed in the Garden But this book is different, dear Reader. This book is a KNIFE. Keep your wits about you; you will need them.

Doris Lessing: Love, Again

   Tohle bych měl sice sepisovat anglicky, když to je to A-Z Challenge, ale na knížku mi naskakuje zpozdný a potřebuju to nějak rychle sesmolit, takže pro jednou to moje neexistující, česky nemluvící čtenářstvo bude muset přežít.

   Knížka je o Sarah, šedesátnici, která pracuje ve známém divadle, respektive ho se svými přáteli tak asi před milionem let založila. Zalíbí se jí deníky Julie Vairon, což je dívka, která žila na přelomu 19. a 20. století (teda doopravdy nežila, ať máme jasno). Život se s ní nemazlil, většinu ho prožila v chatě někde v lese za městem, odkud chodila učit děti lidí z města (už nevím, jak se to tam jmenovalo). Jak je vidět, byla dost svobodomyslná, milovala les a údajně v něm v noci tancovala nahá a byla prostě taková dost svá. Taky psala, malovala a skládala hudbu. Postupně měla tři vztahy s muži, což vždycky dopadlo dost špatně. V případě toho posledního už byla zasnoubená za místního postaršího tiskaře, ale těsně před svatbou ji našli utopenou v jezírku v lese.

    Rozepisuju to, protože Julie se pak táhne celou knihu. Sarah se rozhodne dostat na pódium hru o ní. Shodou okolností už někdo napsal scénář (je to zásadní postava, ale zapomněl jsem, jak se jmenuje,a nemůžu to najít). Tenhle někdo (asi Stephen…myslím)…takže Stephen se se Sarah rychle spřátelí, ovšem Sarah rychle dojde k tomu, že Stephen je zamilovaný. A ne jen tak do někoho. Do Julie. Co na tom, že je mrtvá. Nebo že nečetl její deníky? Stačilo mu slyšet hudbu, kterou složila.

   Nicméně centrum zápletky je Sarah a její zamilovanosti. Tedy ty poslední lásky, co ještě prožije (no offense, ale většině lidí přijde i těch šedesát asi jako dost pozdě). V každém případě jí trable začnou ve chvíli, kdy potká mladého, krásného, úchvatného herce Billa, který má hrát v Julie. Zbytek zápletky bych nechal už stranou.

    Jedna zajímavá věc je samozřejmě milostná zápletka o šedesátnici, ale knížka má i hromadu dalších postav a láska je hlavní téma více méně všech vedlejších zápletek. Mimochodem, když říkám hromada dalších postav, tak myslím hromada. Na zmatek v postavách si stěžuju nějak moc často, nicméně tady je to podle mě oprávněný, protože když se objeví všichni herci, co mají vystupovat v Julie, smíchají se s postavami, co hrajou, a ještě se tam někde vynoří sponzoři a Stephenova rodina a rodina Sarah a pak se změní část obsazení…postupně se teda vyfiltruje, kdo má v knížce nějakou zásadnější roli a už je to pak ok.

   No ale zpátky k tématu. Kromě lásky upravené na všechny způsoby se v knížce opakují i další témata, asi nejzajímavější je, jak se jedna věc může podle okolností výrazně měnit. Například Julie se inscenuje nejdřív ve Francii a potom v Anglii a na postavy to pokaždé působí jako dost jiná hra. Ostatně postava samotné Julie není moc jasně daná a všichni si ji vykládají dost po svém, popřípadě o ní něco naprosto záměrně přehlížejí, protože jim to nevyhovuje (jmenovitě jde o Stephena).

   Jinak musím přiznat, že někde kolem poslední třetiny jsem začínal váhat, jestli to mám dočíst. Děj se tam dostane trochu do stagnace, vypadá to, že se nic moc nebude dít, Sarah se utápí v hormonální bouři a vůbec je to dost nevhodná část, kdy zpomalit děj. Ono se to pak už teda výrazně nerozjede, ale svým způsobem knížka chytne druhý dech.

   Byl bych nerad, kdyby to vypadalo, že knížka na člověka akorát chrstne kýbl gerontních citů, protože tak to není. Lessingová je přeje jen paní spisovatelka, takže knížka má i spoustu úvahových pasáží. Nicméně i ty části, co jen klopí emoce, jsou některé skvěle napsané, třeba když se Sarah převaluje v posteli a dostane se až do momentu, kdy jí fakt přijde, že má Billa v posteli, což zakončí tím, že přesně takhle musely vzniknout pověry o inkubech. No a je to knížka o divadle, takže to taky přijde na přetřes.

     Je to sice dost zajímavá knížka, a nikoho od ní neodrazuju, na druhou stranu se od autorky dají najít i jiný knížky, který se mi zdály lepší (A Good Terrorist mě určitě bavil víc). Na druhou stranu, asi to není knížka pro lidi po dvacítce. Ona no asi není knížka ani pro lidi po třicítce. O čtyřicátnících se asi už dá uvažovat, ale přece jen pointa je, že hrdinka samotná už nic takovýho ani nečekala a celou dobu má pocit, že jí to všechno nějak bouchlo pod rukama, což si lidi ve čtyřiceti nejspíš ještě pořád nemyslí. No ale směle do toho.

Iris Murdoch: Zvon (The Bell)

   Nutně jsem si chtěl přečíst něco od Iris Murdoch a při návštěvě knihovny byl Zvon to jediný, co zrovna měli. Tak jsme to hned sebral s tím, že stejně nemám tušení, co všechno vlastně napsala, tak mi to bylo vcelku fuk. Hned zkraje bych si neodpustil jednu poznámku k obálce. Je hnusná. Teda nejen hnusná, ale taky pěkně blbá, vypadá to jak nějakej harlekýn (no, dobře, vygooglil jsem obálky harlekýnu a tohle tak nevypadá, ale stejně nad tím všichni kroutili hlavou, než jsem jim řekl: „Ale tohle je Murdochová!“). Jako chápu, že se to odehrává u opatství u jezera, ale proč tam musí bejt ta ženská? Proč?

   Na začátku se Dora (nejspíš tak tragicky vyobrazená v písmeni O) rozhodne, že opustí manžela Paula. Vzápětí ale dojde k tomu, že z něj má ještě větší hrůzu, když je od něj pryč, takže se zase rozhodne vrátit. Paul ale zatím odjel do Imber Abbey, kde zkoumá jakýsi rukopisy. Dora tam jede za ním. Ve vlaku ovšem uvidí motýla a vezme ho do rukou, aby se mu něco nestalo. Vystoupí s ním a nechá ho odletět, ovšem v tu chvíli jí dojde, že sice zachránila motýla, ale nějak opomněla vzít si z vlaku tašky (jak se později ukáže, je to takovej klasickej Dořin zásek).

   Na pozemcích opatství je i dům, kde bydlí místní náboženská skupinka, ke které se Paul dočasně přidal kvůli práci. Kolem opatství je zeď, takže se dovnitř nedá dostat, nicméně členové skupiny udržují kontakt s místními jeptiškami (postoj postav k jepriškám je vůbec zajímavý a pohybuje se od posvátnou úctou přes litování k naprostý hrůze…sen o jeptiškách, co hází do jezera mrtvolu je obzvlášť funny). Skupina má asi sedm členů a ze začátku je docela bordel se v nich vyznat, ovšem důležitý je „vůdce“ Michael, mladá Kateřina, která čeká na vstup do kláštera, Nick, bratr Kateřiny, který bydlí ve vrátnici a dlouhodobě všechny posílá do háje, a Toby, který přijede jen na prázdniny, než odjede na Oxford.

   Samotný děj je docela zamotaný, ale naštěstí vyprávění přechází jenom mezi Dorou, Michaelem a Tobym (i když vždycky ve třetí osobě) a některé z postav se v ději spíš jen tak sem tam mihnou. Nicméně Dora se snaží udělat si jasno v manželství s Paulem, který je sice vzdělaný a mezi lidmi uznávaný a Doru miluje, ale zároveň nemůže vystát, že je vlastně dost hloupá, a naváží se do ní, jak jen to jde (jak se tyhle dva dostali do manželství udivuje všechny, ostatními postavami počínaje a čtenáři konče). Dora má zase záchvaty, kdy si vezme tašku a jen tak odjede do Londýna, flirtuje si, kdy se jí zachce a s kým se jí zachce, a občas je dost na pěst. Michael se zase snažil být knězem, nicméně během své kariéry učitele se jaksi zamotal do menší aférky se studentem. Což byl shodou okolností Nick. A aby toho na něj nebylo málo, tak se mu ještě začne líbit Toby. Ten se do toho všeho dostane úplně nevinně, prostě si přijel na prázdniny a místo toho po něm postupně vyjíždí půl kongregace (no, to přeháním).

    Jak jsem psal, všechno se to dost zamotá a postavy z toho nakonec vyjdou dost potlučený (jakože životem, ne fyzicky), ovšem mnohem zkušenější. Teda…ty, co knížku přežijou (uuuu, napínavý). Nemá cenu to tu vychvalovat do nebe, stačí konstatovat,  že to napsala Murdochová. Hlavní postavy jsou skvěle napsaný a i vedlejší mají každá dost jasně vytvořený charakter. Mně osobně chvílema vytáčel Michael, ale zřejmě to bylo kvůli tomu, že se to odehrává nejspíš v 50. letech a postavy – členové náboženské komunity – nejsou zrovna zastánci progresivních myšlenek, což teda dost poznamenává způsob, jak o sobě uvažují.

    Takže za přečtení to určitě stojí, je to docela záživný čtení a na konci je to už zamotaný ve stylu shakespearovských komedií (pravda, je to výrazně míň komediální). Takže pokud jste s to přežít tu obálku, tak do toho.

   Jinak překlad (Vlasta Hesounová) jsem nijak zvlášť nezkoumal, ale něco fakt divnýho mě tam nezarazilo ani jednou a čte se to vážně moc dobře, tak z týhle stránky je to fajn (ano, po čtyřech letech na překladatelství o překladu napsat, že je fajn, není úplně intelektuální vrchol, ale stává se).

Peter Carey: Oskar a Lucinda (Oscar and Lucinda)

   I found this book browsing in the second hand bookshop by the Charles University – it was one of those books no one wants which they sell for 20 CZK. It is really sad that someone can be one of the only two authors who have ever got two Bookers and still your books can be sold under the price of the used paper. I have already read one of Carey’s books – The Unusual Life of Tristan Smith – and I have to say that he is a great author (well, that’s why he got those two Bookers…along with Coetzee).

   The story is (obviously) about Oscar and Lucinda. In the beginning, Oscar is a young English boy whose father is a Baptist, he is very strict and severe and does not show much of affection to his son (he really loves him, he just doesn’t know how to express his feelings). Oscar is a deeply religious boy and listens to his father’s every word but things change when their servant – a young girl – prepares a pudding with raisins. The father finds out and forces Oscar to vomit it out but the boy doesn’t believe that God would care about pudding and when he thinks that God gave him a sign to leave his father, he does and he moves at an Anglican priest’s house.

   Lucinda’s parents both died and left her with a farm and land. Her mother writes into her last will that she wants the land to be divided and sold so that Lucinda has enough money when she comes of age and gets married easily. She is given 10 000 dollars (which was apparently a real fortune in that time) when she reaches the age of 18 but she feels betrayed as she was looking forward to keeping the farm. Anyway, she comes to Sydney and buys a glass factory.

   Oscar studies at Oxford to become a priest but he becomes a complete social outcast there. But most importantly, he never realizes he is a weirdo. Than, me meets Wardley-Fish, another student, who takes him to horse races. Here, Oscar discovers his passion for hazard and starts earn his living by betting on horses. Lucinda starts her life in Sydney but doesn’t do much better than Oscar. She befriends a priest who is interested in glass and helps her with factory. She also comes to visit Mr d’Abbs’ house where she plays carts with him and his circle of friends. Both characters meet later in the book and gradually (without knowing it) they fall in love. Oscar ends up living in Lucinda’s house so every one thinks they sleep with each other, but that’s not the case...neither of them believes the other one would like him (or her) so they never say a thing about their feelings. An important moment is when Lucinda tells Oscar she wants to build a glass church and he bets with her that he will transport it across Australia – important because they both bet everything.

   The best thing about this novel is the two main heroes. Lucinda is the kind of heroine you love in a book but who you would probably despise in real life (I know she would get on my nerves). She scarcely talks, she doesn’t bond with other people very well but in fact, she longs for human contact. She always does everything as she wants – she buys a glass factory when no one expects women to be in business, she wears weird cloths because they are comfortable and doesn’t bother with fashion, she tries to do stuff as if she were a man. To be precise, she gradually realizes that there are huge differences between what a man and a woman are supposed to do. She quite suffers for the way she is treated by workers in her factory because she would love to be friends with them but they never accept her. She also often makes men nervous because of the way she behaves. Oscar is a less likeable character. He’s feeble and pale, he has no social skills, his religious beliefs are a little bit over the top, even for his time, he’s ugly and…really, there aren’t many things to like about him. You usually feel sorry for him because he’s really pure and innocent but weak when it comes to hazard. And sometimes you just get POed by his religion but that might be just an opinion of a mostly-atheist-with-an-uncrtain-belief-in-something-not-yet-defined. He is also probably the only man who could be with Lucinda which more or less makes you like him.

   It really is not easy to define this book. It’s about rigid Australian society of the late 19^th century. It is about two social outcasts who can’t resist a good game of cards. It also has kind of D.H. Lawrence modernist atmosphere, at least at the parts where personal values are considered superior to those of society. There is a strong love story but it shouldn’t bother anyone, even romance-haters. You know from the beginning that this story just can’t have a happy ending so you know there will be no sleazy, all sugary happy ending with a wedding and “and they lived happily ever after”.

   I didn’t enjoy Oscar and Lucinda as much as Tristan Smith, mainly because this is a realistic novel and Tristan is kind of a weird fantasy with its own mythology, political system and so on. It is also kind of lengthy at the beginning and in general I hate long descriptions of hero’s sucky childhood. I was also a little confused by the narrator. It is a young boy who speaks about Oscar as about his great-grandfather but he tells the story from the position of an omniscient narrator. He sees into Lucinda, too…actually into all characters in the book from his past (if I remember well, he doesn’t describe thoughts of his parents). So it is a little bit weird.

   But it is a really great novel (it didn’t get the Booker for nothing), a little bit slow in some parts but definitely worth reading.

   Oh, and there is a movie with Cate Blanchette and Ralph Fiennes based on this novel...I haven't seen it but with these actors...it's a total must.

Sylvia Plath: The Bell Jar (Pod skleněným zvonem)

   Tak tohle bylo snad největší (zatím…ale teď už mi toho naštěstí tolik nezbývá) překvapení seznamu na americkou literaturu. Už nějak automaticky čekám, že na mě vždycky vyskočí nějaká nesnesitelnost (i když kromě Huckleberryho Finna to bylo vlastně všechno docela přežitelný), ale tohle se dokonce dostalo do kategorie „Já si to snad koupím domu“. Možná je to taky proto, že to vyšlo někdy v roce 1963, takže je přece jen jasný, že mě Edith Wharton mohla nadchnout jak chtěla, ale oproti 60. létům nikdy moc záživná nebude.

   Hlavní hrdinka je Esther, která pochází z malého města v Connecticutu (tuším) a vyhrála cestu na měsíc do New Yorku, kde bude pomáhat ve vydavatelství. Vybírá tam povídky, jinak s ostatníma holkama, co taky vyhrály, jezdí po všech možnejch akcích, večeřích a galavečerech a prostě se maj dost fajn. New York sice Esther nadchne, ale její šéfová jí řekne, že na sobě bude muset ještě makat, aby někdy vážně dostala v nakladatelství práci. Esther si taky docela zakládá na tom, že píše, a na prázdniny se chystá na kurz tvůrčího psaní. Zatím v New Yorku na ni ale začíná postupně doléhat jakási letargie a nakonec skoro není s to vybrat si ani barvu šatů. Projde si spoustou pokusů o seznámení, večírků a všeobecně si docela žije, ale jak jsem napsal, postupně ji to čím dál tím víc míjí.

   Jakmile přijede domu a matka ji vyzvedne na nádraží, dozví se, že na ten kurz psaní se nedostala, což je pro ni docela pecka. A pokud to v New Yorku vypadalo, že je dost introvertka a postupně jste si začali říkat, že je teda fakt trochu divná, tak po návratu do ospalýho městečka se jí prostě začne rozpadat osobnost. V týhle fázi jsem našel jistý podobnosti hrdinky se mnou, ovšem pak jsem došel k tomu, že představy ve stylu

„odjedu do Evropy, kde budu děsně v pohodě a všechno bude jiný a (v první řadě) lepší“ jsou asi společný veškerýmu lidstvu. Později začne podnikat poněkud chabý pokusy o sebevraždu a dokud nevzala tubu prášků a celou ji nespolykala, ani jsem nevěřil, že to myslí vážně.

   Probudí se v nemocnici, kde je péče o pacienty přinejmenším podivná. Nicméně odsud se brzo dostane do soukromé nemocnice, a to díky spisovatelce, podle které se jmenuje stipendium, které dostala. Spisovatelka (podle všeho ne úplně nejlepší, ale rozhodně skvěle prodávaná) se o ní doslechla a rozhodla se jí pomoct. Tady se Edith začne pomalu zlepšovat a celá knížka končí tím, že jde na pohovor s doktory, po kterém ji prakticky najisto pustí.

   Z tohodle asi není úplně jasný, proč mě to tak nadchlo, ale jde spíš o detaily, které se v knížce objevují a dělají z ní dost důvěryhodný záznam toho, jak se takový člověk cítí (na konci jsem zjistil, že je to převážně autobiografická knížka). Hlavně část mezi New Yorkem a nemocnicí je zajímavá, když si Edith skoro vytváří náhradní osobnosti, pokouší se o sebevraždu (tady vyprávění hraničí s černou komedií, ale možná ne tak úplně schválně), vůbec si nevěří a neustále trpí paranoiou (to jí teda vydrží ještě dlouho v nemocnici).

   Knížkou se ještě táhne dějová linie s Buddy Wilardem, kterej bydlí ve stejným městě jako Esther a neustále se ji snaží sbalit. Je to vlastně skvělá partie – dobře vypadá, je z dobrý rodiny a studuje medicínu. Nicméně Esther nějak rozhodí, když zjistí, že už dřív spal s nějakou ženskou, zatím co ona si myslela, že čeká na ni (takhle to zní dost kravsky, ale on fakt trochu budí ten dojem). Není to teda jediný důvod., proč si ho Esther odmítá vzít. Ona totiž nemá úplně vyřešený, co chce, a nějak podivně se v ní perou představy o skvělý kariéře v oboru, který má ráda, s představou o tom, jak celý život stráví poklidným okopáváním zahrádky, protože se o ni bude starat její úchvatný manžel. Buddy taky potom dostane tuberkulózu a všichni (kromě Esther) si myslí, že svatba bude, jen co Buddy vyleze z nemocnice.

   Naprosto nesnesitelná je postava Estheriny matky, který má o psychických problémech svojí dcery asi takovou představu, že je její svobodná volba mít pocit, že je zavřená pod skleněným poklopem a naprosto vytržená od světa (i když taková matka je tak trochu klišé příběhů a mladých lidech v blázinci…).

   V doslovu o životě autorky jsem pak zjistil, že Sylvia Plath to napsala podle vlastních zkušeností ze začátku 50. let a úryvek románu How did I know that someday – at college, in Europe, somewhere, anywhere – the bell jar, with its fitting distortions, wouldn’t descend again? se ukázal jako obzvlášť pravdivý, protože ve stejném roce, kdy se kniha vydala, spáchala sebevraždu. Kromě tohodle románu psala ještě básně a jedna z nich je i v tom doslovu; přijde mi vážně dobrá:

Mad Girl’s Love Song

I shut my eyes and all the world drops dead;

I lift my lids and all is born again.

(I think I made you inside my head.)

The stars go waltzing out in blue and red,

And arbitrary blackness gallops in:

I shut my eyes and all the world drops dead.

I dreamed that you bewitched me into bed

And sang me moon-struck, kissed me quite insane.

(I think I made you inside my head.)

God topples from the sky, hell’s fire fade:

Exit seraphim and Satan’s men:

I shut my eyes and all the world drops dead.

I fancied you’d return the way you said,

But I grow old and I forget your name.

(I think I made you inside my head.)

I should have loved a thunderbird instead;

At least when spring comes they roar back again.

I shut my eyes and all the world drops dead.

(I think I made you inside my head.)

   Nejsem si jistej, že jsem úplně předal, co se mi na tý knížce tak líbí, ale možná to dost dobře nejde vměstnat na blog…nebo to prostě neumím. Ale tahle knížka za to fakt stojí.

Henry James - Washington Square (Washingtonovo náměstí)

    Děsně mě nebaví psát o knihách, který má Awaris blognutý už tak asi měsíc, ale přece jen když už jsem to přelouskal… Taky se aspoň nemusím zabývat dějem a můžu prostě krafat o svejch neskonale hlubokejch úvahách nad tímhle dílem.

   Bohužel, zrovna u Washington Square jich bude poskrovnu.

   Během čtení m napadlo, že se to v určitých směrech podobá The Awakening, tedy minimálně ve smyslu „žena nachází vlastní nezávislost“. Catherine v tom nacházení teda sice nedoje moc daleko, ale principielně tu podoba je…taky jsem si tím povšimnul, že na seznamu četby je nápadný množství knih s hlavní ženskou postavou, ale jakej seznam čekat od někoho, kdo je jen krok od používání slova „píšící“ místo „spisovatel“, aby to bylo džendrově oukej.

   Takže celkově to byla fajn knížka. James se spíš soustředí na postavy a jejich vnitřní život (to je tak debilní spojení, ale nenapadlo mě nic lepšího), takže fakt, že zápletka je vlastně úplně o ničem, není zase tolik na škodu (přece jen jde celou dobu o to, jestli si ho vezme, nebo ne). Zajímavý je, že ani jednu postavu si člověk nemůže oblíbit. Doktor je takovej prototy mad scientist, jen místo pokusů o ovládnutí světa experimentuje na svý dceři, kolik toho ještě unese. Tetička je totálně šáhlá a jediný, co jí zajímá, je, jestli by třeba nemohlo začít pršet, pokud možno ještě aby byla bouřka, až Caherine poběží přes město bušit na dveře svýho snoubence – protože s pořádným hromobitím by byla celá záležitost daleko romantičtější. Catherine je většinou úplně mimo, až ke konci se nějak začne projevovat, ale stejně. Je fakt, že prostě produkt výchovy svýho divnýho otce, ale i tak ji člověk spíš lituje, než že by si ji oblíbil. A samozřejmě Morris je naprosto nesnesitelnej. Během semináře ve škole někdo prohlásil, že přece nevíme, jestli ji třeba neměl rád. No, podle mě ani trochu, protože tam nikde není nejmenší náznak toho, že jo. A i kdyby…pořád je to sobeckej parchant, tak je to celkem fuk.

   Asi se dneska omezím na tenhle výkřik o tom, jak jsou tam všichni úplně blbý…ale i tak je to fakt dobrá knížka, jen se místy trošku vleče.

Kate Chopin: The Awakening (Probuzení)

      No, takže ještě než začnu psát o knížce, bych chtěl poslat vzkaz tomu dementovi, co skrz naskrz počmáral výtisk, kterej jsem měl půjčenej. Něco takovýho jsem ještě v životě neviděl. Více méně nemám nic proti nějakým těm podtržením, kroužkům nebo jednou za čas poznamenanýmu slovíčku – když jeden začne psát seminárku, je to prostě snazší (sám jsem takhle zakroužkoval tak stovku dvě příkladů passé simple v Malevilu…), ale všechno by mělo mít míru. A ta je překročená, když třeba někdo podtrhá celej odstavec, vedle si udělá poznámku, nakreslí hvězdičku a ještě tam stvoří nějakej obskurní systém šipiček po straně stránky (vážně, na asi dvou stranách je to tak zlý). A vážně nechápu, proč má někdo potřebu udělat kroužek do textu. Ale ne, že by tam zakroužkoval slovo nebo nějakou pasáž. Prostě jen tak kroužek. Asi jako něco označuje, ale dost dobře není jasný co.

   Na děj se tentokrát vykašlu, přečetl jsem si shrnutí u Awaris a u věty „Rodiny se tam sluní, děti pobíhají kolem, jejich matky je lehce zanedbávají, protože od čeho mají chůvy, všichni se chodí koupat do moře a pak se dámy nechají pány odvést zpátky pod slunečník, protože se cítí slabé.“ mi došlo, že líp bych ho stejně nesepsal, takže why bother.

   Při čtení jsem si moc poznámek nedělal, ale zapsal jsem si stranu 212 kvůli týhle pasáži:

   “Are you in love with Robert?“

   “Yes,“ said Edna. I was the first time she had admitted it, and a glow overspread her face, blotching it with red spots.

   “Why?“ asked her  companion. “Why do you love him when you ought not to?“

  Edna, with a motion or two, dragged herself on her knees before Mademoiselle Reisz, who took the glowing face between her two hands.

   “Why? Because his hair is brown and grows from his temples; because he opens and shuts his eyes, and his nose is a little out of drawing, because he has two lips and a square chin, and a little finger which can’t straighten from having played baseball too energetically in his youth. Because-„

   “Because you do, in short,“ laughed Mademoiselle.

   No, docela mě zděsilo, že jsem si z celý tý skvělý knížky vybral právě tenhle, vlastně spíš špatnej kus. Je to ovšem výběr hodný nadšené čtenářky Jane Austen, a s touhle svojí charakteristikou jsem se smířil už někdy v létě (už mám skoro celý její dílo…jen netuším, kdy to jako přečtu). Takže tak nějak ok.

   Děj knížky mě docela bavil, možná taky proto, že ho tam moc není. Nevím, čím to, ale dějový knihy mi nějak poslední dobou lezou na nervy. Teď zrovna trpím nad Huckleberry Finnem a asi se brzo pokusím otevřít okno do jiný dimenze a uvrhnu Twaina do jámy věčnýho zapomnění…no, o tom jindy. Styl autorky mi přišel skvělý, celou dobu to působí dost odtažitě a často jsem měl pocit, že se na to koukám jakoby zdálky. Edna většinu doby vypadá, že jí je většina věcí celkem fuk. Ty děti teda jako fajn, ale nějak to nehrotí. Manžela vlastně moc nemusí, no ale tak se přestěhuje a nějakou dobu bude spát s Alcée(e)m (no fakt nevim, jak se skloňuje Alcée). Přitom sem tam se z detailu dalo poznat, že jí to všechno tak fuk není (teda…hmm…někde tam byly místa, kde mi to tak přišlo…ne, že bych je byl ještě s to najít), a občas sebou prostě praští do křesla a dostane záchvat nebo praští s vázou o zem a podobně. Musím říct, že jí docela rozumím.

   Co se týče srovnání s Madame Bovary…pravda, je to o ženský, co chce nějakým způsoben uniknout, má dva milence (navíc u Edny je jeden jen potenciální) a na konci se zabije. Ale zase obě jsou úplně jiný, snaží se uniknout něčemu jinýmu, chtějí něčeho úplně jinýho dosáhnout a obě dvě ty knížky mají úplně jiný vyznění. Tak mám prostě dojem, že ty podobnosti jsou v trochu míň podstatných věcech.

   No ale knížka je to skvělá. Téma nevěrný manželky a emancipující se ženy je asi popisek, co kde koho odradí (taky mám takový úvodní věty – například popisek filmu Střed světa teď na Febiu jsem nedočetl za první větu „Příběh sexuálního dospívání mladého Minga, jenž trpí mentální retardací.“), ale v tomhle případě je to tak zajímavě (a dobře) napsaný, že by to nemělo vadit.