Thomas De Quincey: Confessions of an English Opium Eater (Zpověď anglického poživače opia)

   Tahle knížka byla svým způsobem trochu zklamání, nicméně i tak se mi celkem líbila. Dostali jsme ji k přečtení ve čtenářským klubu a jak se ukázalo, ani ten, kdo ji navrhl, úplně nečekal, co na něj čeká.

   Knížka začíná slovem ke čtenáři, kde De Quincey vysvětluje, proč knihu napsal – chce uvést na pravou míru scestný představy o opiu a jeho uživatelích a ukázat čtenáři, co jeho osobně vedlo k užívání a přeužívání opia.

   Potom přichází autobiografická část, kterou dělí na jakýsi úvod, The Pleasures of Opium, Introduction to the Pains of Opium a The Pains of Opium. Úplně si nepamatuju, co je kde, ale v první části popisuje, jak chodil na školu, odkud utekl, flákal se po Walesu a pak se přesunul do Londýna, kde stěží přežíval. Tahle část je poměrně otravná, ale dá se ustát. Později vyšla upravená verze knížky, ve které rozšířil hlavně tuhle část (možná jenom tuhle část) a přidal jména známých osobností, která jsou v původním textu skrytá a je tam jen první písmeno (třeba Wordsworth a Coleridge). U někoho teda nechal jen písmeno, protože zapomněl, kdo to vlastně byl… Rozšířením týhle části udělal z knihy zřejmě už téměř nesnesitelný čtení, jak se dá dočíst v předmluvě k jednomu vydání:

De Quincey undoubtedly spoiled his masterpiece by revising it...anyone who compares the two will prefer the unflagging vigour and tension of the original version to the tired prosiness of much of the revised one.

   V pozdější verzi tahle část zabírá snad přes dvě třetiny celkového textu. V The Pleasures of Opium popisuje příjemné stavy vyvolané opiem a snaží se vyvrátit některé mylné představy o opiu. Je to relativně rozsáhlá část a De Quincey si vysloužilk kritiku za to, že moc zdůrazňoval Pleasures a málo Pains. Musím říct, že i mě zaskočilo, jak málo se zaobírá negativními vlivy opia, protože když už to má takovou docela halucinogenní obálku a všude se tvrdí, jak je to imaginative a podobný věci, tak bych to čekal i v tom textu. Bohužel, tyhle záležitosti se odbudou dost rychle. Hlavně po všech Mementech a My děti ze stanice ZOO je člověk zvyklý na něco jinýho. Nicméně jednak od knížky ze roku 1821 člověk nemůže čekat zázraky, jednak De Quincey byl obecně celkem mimo, celý život v neskutečných dluzích a psal vlastně jen když fakt ale úplně děsně musel, aby aspoň něco vydělal.

    Celá knížka působí dost roztříštěným dojmem, kromě první části. Mám docela podezření, že sám autor měl dost bordel v tom, kdy se co stalo a jestli se to vůbec kdy stalo. Docela zábavný je, když člověk porovná text knížky a jeho opravdivou autobiografií a zjistí, že dost věcí vyloženě zametl pod stůl. Například že ho čirou náhodou někdo našel na ulici během jeho živoření v Londýně a dostal ho zpátky na školu, kterou protentokrát málem dokončil. Nebo když se někdy v poslední části zmíní o tom, že se probudil z opiového rauše a nad ním stály jeho dvě děti. Děti? Kde se tam sakra vzaly…

   Na druhou stranu z relativní nudy občas vyleze vážně zábavná část a De Quincey si umí docela vtipně pohrát s jazykem. S tím souvisí jedno z úskalí knížky, totiž že často bu%d přímo cituje jiná díla nebo je alespoň parafrázuje. U citací je to aspoň poznat (i když citace v řečtině člověku moc nepomůže), u parafrází byste museli mít načtenou anglickou literaturu od 18. století zpátky a značnou část klasický literatury, abyste to poznali. Právě antičtí Řekové a Římané jsou autorův oblíbený zdroj, takže pro dnešního čtenáře prakticky bez šance poznat. A třeba část z Releighovy autobiografie předpokládám taky.

    Je to ale určitě zajímavá knížka, hlavně když se vezme v potaz, kdy vyšla. Nicméně určitě doporučuju sehnat si původní verzi, když už (do češtiny byly přeložené obě a v Levných knihách – obal na obrázku v úvodu příspěvku –  vyšla anglicky ta původní).

Émile Zola: Thérèse Raquin (Tereza Raquinová)

   After quite a long time, I came back to the good old classic literature – when people got sued for what they wrote and when writing about sexual intercourse was really something different (where’s the fun today when no one minds a woman on a stage yelling I LOVE MY CUNT). Yeah, those were different times…when Zola was the most read French author, Baudelaire was more that “the only French poet I have ever heard of”, Madame Bovary was an upsetting novel and Maldoror walked the streets of Paris and forced dogs to molest little girls.

   The story has four main characters – Thérèse, Camille, Madam Raquin and Laurent. Thérèse grows up with her aunt Madame Raquin and her cousin Camille. Camille is a sickly, feeble boy and Thérèse spends quite a lot of time with him indoors, taking care of him. In reality, she has temperament and she would love to be running in the woods and enjoy nature. But little by little, she falls under influence of her cousin and Madame Raquin and submits.

   Later, she marries Camille but she is never really happy. Camille meets his old friend Laurent and introduces him to his family. Thérèse falls for him immediately and it doesn’t take long before they start a sexual relationship. Thérèse changes completely and the nice, calm girl turns into a crazy, passionate lover.

   Gradually, their relationship becomes obsession and they decide they want to be together. Obviously, there is a problem – Camille. Which may possibly turn out not to be such a problem. You just have to take him for a ride in a boat. And than throw him into the water. And than jump in and pretend you were saving his dear wife when the boat turned about.

   So far, the plan goes great. No one suspects them and they pretend not to care about each other. They even play Madame Raquin and her friends to propose the idea of their marriage.

   On their wedding night, they find out that this might not have been the best idea ever. They can’t sleep, they can’t sleep with each other, they actually can’t be in the same room. Such a situation is unbearable and drives both main protagonists into utter madness.

   This is the third book by Zola I have read so far and I liked it the best. I can’t really remember Nana, I read it a little bit too fast, and Germinal was good but a little slow. This one is short and something keeps happening all the time. Not that I would mind lack of story in books but in case of naturalism, you really need some that will catch you. It’s one of Zola’s early work, I believe it’s his first published novel, and he already uses his aesthetics of analysis and scientific approach to literature. But I guess we all know that.

   What seemed really interesting to me was that Zola was the first to realize (according to our literature professor) that human emotions are physical. There is of course insight into Thérèse, Laurent and Madame Raquin (interestingly, there is almost none into Camille…he is probably just too dull so even Zola didn’t care what he was thinking) but when they feel something, they feel it through their bodies. He goes in his analytic approach so far that his characters are based on four major temperament types. At least wiki says that Thérèse is choleric, Laurent sanguine and Camille phlegmatic; I dare say that Madame Raquin is melancholic.

   I think there is a lot to like about this book. Sure, there are those yucky parts some people could mind (like the description of Camille’s putrefying body) but you can’t read Zola without them… So if you get over them (or you skip them or you weirdly enjoy them) you get to his description of life in its brutality and savageness. Those people are hideous but they also can’t help themselves, it’s in their nature.

   The only thing I really disliked was the fact that Thérèse’s mother was from Africa. Given the philosophy of predeternism Zola uses in his work, her mother’s origin is a direct reason of her temperament and her savage and in a way primitive nature. Sure, using Africa as a symbol of barbarism and primeval instincts in humans wasn’t weird or offensive in that time (and few…many…decades later) but still…it feels weird nowadays.

Jane Austen: Northanger Abbey (Opatství Northhanger)

   Dear readers, please, stand up, fetch a glass and pour in something alcoholic. Done? OK. Let me make a toast as this is the 100^th review on my blog – on good literature, on bad literature and on the vampires who don’t glitter. So, keep reading and commenting and let’s hope we will meet here for the occasion of another one hundred reviews.

   Northanger Abbey focuses on Catherine Morland, a 17 year old girl from middle class, quite pretty (but no reputed beauty) and quite plain. She is invited by family friends to accompany them to the city Bath and spend some time there with them. Catherine finds out that Mrs. Allan has no acquaintances in the city at all and just keeps repeating that she is very sorry about it and that she would love Catherine to have someone to dance with. Luckily, they meet Henry Tilney who dances with Catherine, they both like reading novel and have quite a lot in common. Catherine loves reading Gothic stories and there are many allusion to real Gothic novels of the period (some people believed she had made them up but they are real and were re-edited afterwards, you can have a look at them here...I really have to read The Necromancer of the Black Forest). Later, they meet Mrs. Thorpe who is a former classmate of Mrs. Allen and she introduces Catherine to her own daughter Isabella. They find out quite quickly that they know Catherine’s brother James who is a friend of Isabella’s brother John.... (just to clear it up, Catherine and James are siblings and Isabella and John are siblings...). Catherine and Isabella become BFFs (just the last F stands rather for fairly-short-period than forever) and they speak about Udolpho and other Gothic stuff.

   Catherine then meets Henry again and he introduces her to his sister Eleanor and they…surprisingly…also become great friends. She settles a walk with the Tilneys but than John, Isabella and James come and persuade her to come with them because the Tilneys wouldn’t have a walk after a rain and John claims to have seen Henry with another girl heading in another direction. When they are in the carriage, Catherine sees the Tilneys on the street and asks John to stop but he just makes the horses go faster. That’s just to demonstrate that John is a total ass.

   Catharine is then invited to come with the Tilneys to their home – Northanger Abbey. She looks forward to coming there because it will be just like in her favorite books – a huge mysterious house with long forgotten secrets, dim passages, unexpectedly moving curtains and all that stuff. She also meets General Tilney (Eleanor and Henry’s father) who is really extremely nice to her but often quite cross with his children and everyone feels much more in ease when he is absent. Everyone (expect for Catherine) can see that he is a despotic maniac but…she really has no chance, considering her backgrounds.

   Well, long story short, Catherine finds out that Isabella is a bitch, John is and idiot and the General has no secret basement where he hides his supposedly dead wife. Oh, and she marries Henry. For a short time, I thought they wouldn’t but that was really naïve. It might be a spoiler but I feel obliged to prevent everyone from being as silly as I was…

   The whole book is primary a parody of Gothic novels. The heroine is a perfect opposite of traditional heroines of those books (she is not really beautiful, her mother didn’t die in mysterious circumstances, she is not really bright, can’t play piano, draw…she is really nothing special). She has spent her whole life at home with her parents so when she comes to the real world she more or lese expects it to be like in the Gothic novels. There are some funny parts, for example when Henry makes up a story of what it will be like when Catherine comes to their house or when she finds an enigmatic wardrobe in her room. It won’t crack you up, it’s kind of…rib tickler. There are many other themes like boredom of life in higher society (but that’s in all 19^th century novels), difference between fantasy and the real world or the fact that people are not what they seem to be.

   I liked the book but the end really annoyed me. The whole thing is solved on few pages, everything is explained and there are no obstacles for the marriage of Catherine and Henry. It might be much better if it took longer time to discover what happens at the end of the book. On the other hand, Austen probably wanted only to write a parody of Gothic stories and when her heroine comes to the Abbey, finds out there are no secret passages, no weird servants, Mrs. Tilney wasn’t murdered by her husband and, although it is kind of a let down, no part of the furniture in her room contains remains of a diary of a girl from the 15^th century who entrusted her deepest secrets and dramatic romantic story to the paper, there is just no reason to bring the book on. It isn’t a bad book but it also isn’t particularly good one so it is a worth reading only for those who enjoy Jane Austen.

Mark Twain: The Adventures of Huckleberry Finn (Dobrodružství Huckleberryho Finna)

   Štve mě, jak neustále porušuju předsevzetí o knihách, který nikdy v životě nechci přečíst. V minulým semestru jsem proti svýmu rozhodnutí, který jsem učinil někdy v 9. třídě, přečetl Olivera Twista (jen abych zjistil, že vlastně nebyl až tak povinnej…spíš jakože vůbec), a teď tohle. Ale Toma Sawyera fakt nikdy, nikdy, nikdy nepřečtu. Fakt, slibuju.

   Huck přišel v předcházející knize (Dobrodružství Toma Sawyera) ke slušný hromadě peněz a teď se o něj stará místní vdova. Ta ho nutí jíst příborem, chodit do školy, číst knížky a k dalším ohavnejm činnostem spojeným s civilizací. Pak se vrátí jeho otec, což Hucka nenadchne, protože je takovej trochu násilnickej (otec). Ale nakonec se mu podaří odtáhnout Hucka do chaty někde za městem, kde Huck zjistí, že už se mu nechce číst, chodit do kostela a jíst příborem, ale taky se mu nechce žít s pošahaným otcem, takže uteče a chatu ještě pocáká prasečí krví, takže to vypadá, že ho někdo zabil.

   Cestou narazí na uprchlého černocha Jima, který patřil vdově, co se o Hucka starala. Společně se vydají na sever, ale kdesi cestou minou odbočku a jedou na jih, což je děsně zásadní, aspoň podle naší profesorky literatury. Cestou potkaj nějakou loď a tam jsou nějaký zločinci a Huck udělá něco, nějak mi to uteklo, ale důležitý je, že Huck se nakonec pokusí zachránit je, takže víme, jak je hodnej a morální a tak.

   Pak se dostanou do města, kde se odehrává nějakej ujetej příběh ve stylu „Romeo a Julie motorovou pilou“. Prostě se tam dvě rodin pokoušejí navzájem postřílet a pak se tam dva lidi zamilujou a utečou a ostatní se dál pokoušejí postřílet, a to včetně dětí a žen a starců. Huck při tom sedí na stromě a hází hlášky typu „Oh, humanity“.

   Pak narazí na dva chlápky, co si říkají King a Duke, což jsou dva podvodníci. Jejich účel je ukázat, že Huck porušuje zákony (cestuje s uprchlým otrokem a neprásknul ho), ale je při tom highly moral, zatímco tyhle jsou prostě zmetci prvního stupně a snažej se okrást kohokoli a kdekoli a o cokoli. Následujících milion stran jsou  o tom, že evil!King je evil, evil!Duke je evil a moral!Huck je moral.

   Na závěr Duke a King prodají Joea jako uprchlého otroka a Huck ho jde zachránit. Podvodníky při tom chytí za podraz, co udělali o asi triliardu stranu dřív a vykoupou je v dehtu a peří. Huckovi je to líto a  čtenář mlátí hlavou do stolu. Huck potom přijde k domu, kde drží Jima. Vyběhne ženská a začne ho vítat, že je konečně tady. Huck se dál vydává za příbuzného, který měl přijet. Za chvíli začne vyzvídat, za koho se to vlastně vydává…a teď přichází nejdebilnější část knihy. Rodina očekává příjezd Toma Sawyera! Proboha, idiotštější vyřešení problému je snad jen v Jane Eyre, když Jane náhodně vyrazí do nějakýho domu a z celý Velký Británie se trefí zrovna do příbytku dlouho ztracených příbuzných.

   Potom trpíte dalších 40 stran, než to konečně skončí. Tom a Huck zůstanou spolu, Jim je svobodný, Huck má prachy, protože jeho otec umřel a všechno je fajn.

   Jako význam týhle knihy je dneska vážně pochybnej. Kritika otrokářství. Hm. Kritika americký společnosti. Hm. No celý prostě hm. Jako sem tam to bylo zábavný, ale sem tam se v tý strašný záplavě nudy docela ztrácí. Taky jsem nenáviděl každej řádek, kde mluvil Jim. Zachycování místních a sociálních dialektů by se mělo zakázat.

   Howgh.

Henry James - Washington Square (Washingtonovo náměstí)

    Děsně mě nebaví psát o knihách, který má Awaris blognutý už tak asi měsíc, ale přece jen když už jsem to přelouskal… Taky se aspoň nemusím zabývat dějem a můžu prostě krafat o svejch neskonale hlubokejch úvahách nad tímhle dílem.

   Bohužel, zrovna u Washington Square jich bude poskrovnu.

   Během čtení m napadlo, že se to v určitých směrech podobá The Awakening, tedy minimálně ve smyslu „žena nachází vlastní nezávislost“. Catherine v tom nacházení teda sice nedoje moc daleko, ale principielně tu podoba je…taky jsem si tím povšimnul, že na seznamu četby je nápadný množství knih s hlavní ženskou postavou, ale jakej seznam čekat od někoho, kdo je jen krok od používání slova „píšící“ místo „spisovatel“, aby to bylo džendrově oukej.

   Takže celkově to byla fajn knížka. James se spíš soustředí na postavy a jejich vnitřní život (to je tak debilní spojení, ale nenapadlo mě nic lepšího), takže fakt, že zápletka je vlastně úplně o ničem, není zase tolik na škodu (přece jen jde celou dobu o to, jestli si ho vezme, nebo ne). Zajímavý je, že ani jednu postavu si člověk nemůže oblíbit. Doktor je takovej prototy mad scientist, jen místo pokusů o ovládnutí světa experimentuje na svý dceři, kolik toho ještě unese. Tetička je totálně šáhlá a jediný, co jí zajímá, je, jestli by třeba nemohlo začít pršet, pokud možno ještě aby byla bouřka, až Caherine poběží přes město bušit na dveře svýho snoubence – protože s pořádným hromobitím by byla celá záležitost daleko romantičtější. Catherine je většinou úplně mimo, až ke konci se nějak začne projevovat, ale stejně. Je fakt, že prostě produkt výchovy svýho divnýho otce, ale i tak ji člověk spíš lituje, než že by si ji oblíbil. A samozřejmě Morris je naprosto nesnesitelnej. Během semináře ve škole někdo prohlásil, že přece nevíme, jestli ji třeba neměl rád. No, podle mě ani trochu, protože tam nikde není nejmenší náznak toho, že jo. A i kdyby…pořád je to sobeckej parchant, tak je to celkem fuk.

   Asi se dneska omezím na tenhle výkřik o tom, jak jsou tam všichni úplně blbý…ale i tak je to fakt dobrá knížka, jen se místy trošku vleče.

Herman Melville: Bartleby the Scrivener (Písař Bartleby)

   Tuhle knížku musím prostě napsat teď, protože mi nějak dobíhá lhůta a taky by se mohlo stát, že bych se k tomu dostal až za dlouho. A v poslední třetině semestru ho budeme probírat na semináři s Mgr Drsňačkou, takže mi to nejspíš zhnusí neustálým kecáním o jednom díle stejně jako to dopadlo se Song of Myself (pozorování 28 koupajících se chlapů mi nejspíš do konce života bude připomínat Whitmana…bohužel).

   Takže vypravěčem je Právník (nikde se nedozvíme jeho jméno), který ve své kanceláři zaměstnává tři další lidi. Dva písaře, kteří u kopírují dokumenty, a kluka, co je tam jako výpomoc. Starší písař má přezdívku Turkey a je to skvělý pracovník…až do chvíle, kdy odbije dvanáctá. Od té chvíle mu dost klesá výkonnost a kaňkuje a další. Wiki tvrdí, že to je alkoholik, ale já to z toho teda nevyčetl. Druhý je Nipper, který má zase špatné zažívání a celé dopoledne je naprosto nepoužitelnej. Takže se takhle pěkně doplňujou.

   Do kanceláře potom přibude Bartleby, kterého si právník posadí za zástěnu k sobě do kanceláře. Na začátku je všechno fajn a Bartleby odvádí dbrou práci, dokud si mu Právník jednou neřekne, aby mu pomohl s kontrolou přepisu. Písař mu na to řekne akorát I would prefer not to.

   Bartleby takhle reaguje na několik dalších žádostí o pomoc s kontrolou, což ostatní zaměstnance dost vytáčí, ale Právník pře ním prostě couvne, stejně jako couvnul ze začátku novely při pokusu zkrátit Turkeymu pracovní dobu jen na dopoledne. Právník si všimne, že Bartleby se nejspíš živí jen oříšky, a později zjistí, že nemá ani vlastní bydlení a podle všeho bydlí v jeho kanceláři. Bartleby postupně odmítá víc a víc práce, až nakonec nedělá vůbec nic a na všechno říká jen I would prefer not to. Pávník mu dokonce nabídne odstupné a zaplacení cesty, kdyby někam potřeboval odjet, nebo že mu najde jiný místo, ovšem Bartleby would prefer not to.

    Bartleby začne být problém ve chvíli, kdy se o něm začne mluvit po Wall Street a Právník se rozhodne k ráznému kroku – přestěhuje kancelář. Jediné, co tam nakonec zůstane, je Bartleby. O něco později k němu přijde nový nájemce, aby Právník něco udělal s Bartlebym, protože tam jen sedí a kouká a podle nich (což je dost pochybná logika, ale budiž) je to jeho zodpovědnost. Právní se pokouší Bartlebyho odvést, nabídne mu i bydlení u sebe, ale ten nereaguje a prostě dál sedí. Takže ho odvedou do vězení za potulku.

   Právník sem za ním jde, ale Bartleby se s ním odmítá bavit. A taky nechce jíst. O pár dní později Právník dorazí znovu, ale Bartleby je už mrtvý.

   Jo,tahle knížka je divná.

   Na sparknotes jsem našel teorii, že Bartleby svým nicneděláním vzdoruje honbě za penězi a hmotnými statky, což je typický pro Wall Street. Ale teda znám lepší způsoby revolty, než umřít hlady ve vězení, a vůbec mi to přijde jako podivná teorie.

   Mnohem spíš bych to viděl na setkání člověka v hluboký depresi s člověkem, co prostě není s to s ním něco dělat a prostě ho v tom více méně nechá. Ostatně už takhle má v kanceláři dva exoty, co půlku dne nejsou schopný dělat, a těm taky nic moc neumí říct. Dá se říct, že aniž by chtěl, více méně Bartlebyho pohřbil...ačkoli ta knížka nedává moc materiálu, od kterýho se odrazit, takže možností výkladu je nejspíš o to víc.

    Jinak o tom psala už i Awaris a teď konečně si povolím tu její verzi taky přečíst…

George Eliot: Silas Marner (Silas Marner)

   Než začnu, chtěl bych upozornit na novou, naprosto úchvatnou věc na blogu. Pod příspěvky teď začnu přidávat hodnocení na stupnici 0-5; usoudil jsem, že ty tři dosavadní stupně mi jaksi nesedí (hlavně protože skoro všechno spadalo pod Give it a try...). Po asi hodině hledání hvězdiček, co by se mi líbily, jsem vymyslel, že vytvořím vlastní obrázky, a po menším boji s Fotokrámem se mi podařilo zvítězit a můžete se tak kochat hlavičkama a půlkama hlaviček vlka, jehož obrázek jsem někomu na netu šlohnul (jak asi na tohle fungujou autorský práva...hm, popojedem).

   Později se postupně pokusím předělat hodnocení i zpětně...ale o už je vám asi stejně fuk. 

   Takže, měli jsme tu chlapa, co se jmenuje Evelyn, teď přichází ženská, co si říká George. Tedy, vydávala knihy pod mužským pseudonymem. Jakože kdo se v tom bordelu má vyznat.

   Silas Marner na začátku žije v náboženské komunitě v nejmenovaném městě, kde je tak trochu za exota, hlavně kvůli svojí epilepsii. Když je mu nějak kolem dvaceti, jeho snoubenka a nejlepší kamarád ho podrazí (ta snoubenka je trochu moje interpretace, ale přinejmenším se jí to hodně hodilo), hodí na něj krádež peněz a Silas odejde a usadí se kdesi na vesnici jménm Ravaloe. Tady za ještě většího exota, ale to tak trochu z vlastní vůle, protože celý dny jen sedí a tká. Tím si nasyslí spousty peněz, který si potom každý večer rozloží před sebe a počítá je a když někam jde, tak pořád myslí jen na to, jak si bude moct večer peníze zase zkontrolovat. Takhle to jde docela dlouho, asi tak patnáct let.

   Nejbohatší rodina ve městě se jsou Cassovi, kde nás zajímají hlavně  bráchové Godfrey a Dunstan. Dunstan je vypočítavej syčák, co se akorát snaží někde sebrat prachy, aby si mohl užívat. Godfrey je o něco lepší, nicméně Dunstan na něj cosi ví a je to asi cosi drsnýho., čím ho vydírá. Godfrey mu dá svýho koně a Dunstan vyrazí prodat ho, ovšem cestou se s ním pokusí skočit přes plot, což se tak úplně nepovede a kůň si udělá něco o plaňku a umře. Dunstan se vypraví domů a cestou jde kolem Silasovy chalupy. Usoudí, že se může pokusit nějak z něj ty prachy dostat a vleze do odemčenýho domu, kde ale nikdo není. Dunstan najde Silasovu skrýš a prachy mu sebere. Potom zmizí a nikdo o něm dalších několik let neví.

   Silas je z toho dost paf a hned jak zjistí ztrátu, tak se vřítí do hopody. Všichni ho sice litujou, ale peníze už zpátky nedostane, protože viník se prostě nedá najít. Nicméně Silas se tak dostane mezi lidi a začne se znovu zapojovat do komunity, což je zjevně jedno z hlavních témat (zjevně podle internetu, mně to tak jasný nebylo) – respektive vztah jedince a jeho společenství.

   Godfrey se už už chystá otci vysvětlit, co to vlastně provedl, ale nakonec usoudí, že to s Dunstanem třeba nějak uhraje a otci jen řekne, že ho Dubstan připravil o peníze, kvůli čemuž mu musel dát koně, a že Dunstan zmizel. Dál se to moc neřeší a všichni jsou tak trochu rádi, že ho mají z krku.

   Na jejich panství se později pořádá ples, kde Godfrey neustále očumuje Nancy, protože je do ní děsně udělanej. Problém je, že se jí nemůže dvořit, protože jeho děsně temný tajemství je, že už ženu má – jakousi Molly, která s ním má dítě a na kterou zvysoka kašle. Molly se rozhodne vtrhnout na ples a ukázat mu, zač je toho nechráněnej pohlavní styk, ovšem cestou padne do sněhu a umrzne. Dítě se ještě zvládne dobatolit do nejbližší chaty, což je čirou náhodou Silasův dům. Ten popadne dítě a jde za doktorem, který je samozřejmě na plese. Jakmile Godfrey uslyší, co se stalo, vydá se zkontrolovat stav věcí a oddychne si, když zjistí, že z Molly je eskymo a už nikomu neřekne, co se stalo. Silas si pak dítě nechá a následuje několik scének s výchovou malý Eppie, u který asi nejeden čtenář udělá d’aww (hlavně scéna s uhlákem je enormně ňuňu – ačkoli to tak asi teď nezní).

   Skočí se o asi 15 let (už zase) a z Eppie je holka na ženění, čehož si všimnul hlavně sousedovic kluk Aaron. Eppie to teda nějak nevadí a ještě si od něj nechá překopat záhonek (ne…tohle není nějaká moje podivná metafora…fakt jí kope záhon). Nicméně cosi se stane se zavlažováním a nádrž na jejich zahradě se začne vyprazdňovat…a co není na dně? No jo, Dunstanova mrtvola i s pytlem Silasova zlata. Godfrey z toho začne trochu šílet, protože všechna tajemství zjevně vyjdou najevo (dum dum dum). Přizná se proto Nancy (jo…tu si zatím vzal), že Eppie je jeho dcera, a vzhledem k tomu, že nemají děti, přijde jim jako dobrý nápad si ji teď vzít k sobě. Silas nakonec souhlasí, ale Eppie řekne, že prostě nikam nejde, protože ona je teď doma u Silase.

   Nakonec spolu ještě zajedou do Silasova rodného města, protože ten chce zbytku komunity ukázat, jak si dokázal poradit. Nicméně n místě, kde stával kostel, je teď továrna, a Silas už to tam stěží poznává. Takže se vrátí, Eppie si vezme Aarona a v rámci možností to je happily ever after.

   Jestli mě na týhle knížce něco fakt lezlo na nervy, tak to byl autorčin pokus o zachycení mluvy prostého lidu. Protože pro normálního člověka je to naprosto nečitelný. Není to tak zlý, jako jiný špeky (třeba ten sluha na Wuthering Heighs, toho jsem prostě přeskakoval), ale zase je to tam pořád a je to docela pruda (hlavně když je to poslední knížka, co narychlo čtete před zkouškou, to je pak vážně super věčně se zasekávat na nějakejch šifrách). Třeba jeden kousek, kde Eppie rozvíjí úvahu nad tím, jak je pro člověka nepochopitelný, co řídí jeho osud a proč je to tak, jak to je, jsem musel číst dvakrát a velmi, velmi pomalu…a teda doufám, že jsem pochytil, o co šlo.

   Další věc je, že celý vyznění je takový…lehce napoádkovělý. Jo, Dunstan je hajzl, tak skončí na dně studně. Godfrey je docela fajn, no ale sem tam něco silně zmrví, takže trest ho nemine, ale žije si s ženuškou na svým panství. A Silas je celou dobu klaďas, projde si svojí fází „bože, děsně miluju prachy“, aby nakonec prozřel a zjistil, že ten mamon není zas tak důležitej, a pak si žije šťastně s Eppie a Aaronem.

   No ale na druhou stranu to není úplně zlý. Postavy jsou zajímavý, nemá to moc velký prostoje a pořád to odesejpá…má to vážně něco do sebe.

  

Edmon a Jules Goncourt: Germinie Lacerteuxová (Germinie Lacerteux)

   O dostatečně obsáhlý popis děje se už postarala Awaris, tudíž se nebudu patlat s tím, abych si ho vybavoval. Tahle kniha mi v první řadě zase jednou dokázala, jak děsně nevybavená je knihovna romanistiky…studenti na týhle katedře by se měli poučit z francouzských dějin, s Marseillaisou na rtech dobít državy knihovny, změnit vedení a vybavit ji i něčím jiným, než záplavou Šabršulových skript. Minimálně knížkama, co jsou na seznamu četby. Vážně, je vůbec možný dát na seznam četby knížku, kterou nemá ústav v knihovně (no asi je…ale wtf).

   No nic, prostě jim tam chyběj Goncourtové, a to úplně.

   Z popisu od Awaris je asi zjevné, o co jde. Prostě dost přímý popis osudu jedný holky, se kterou se teda život fakt nemazlil. U zkoušky z literatury jsem si T-X (všechny translatologický problémy drtí s mocnou silou ukrutný  robotky vyslaný z budoucnosti) zapolemizoval o tom, jestli jsou to spíš jako předchůdci naturalismu, nebo spíš jestli to už je jako raný stádium naturalismu, což je přesně ten druh životně důležitých rozhovorů, který my knihomoloví geekové milujeme.

   Takže jaký důvody ke čtení můžete mít? No, je to začátek jednoho z velkých literárních směrů, co v literatuře rezonuje dodnes (ne, tenhle obrat nemyslím vážně, ale zní to tak sofistikovaně). Jako ukázka toho, jak se Germinie postupně rozkládá na kusy, je to vážně prvotřídní...její naprosto hysterická samomluva je podle mě nejlepší kus knížky (tady mě akorát zaskočilo, že T-X při přednášce prohlásila, že jde o „jakousi rictusovskou samomluvu“, což by naznačovalo, že se Goncourtové u Rictuse inspirovali…no, chyba lávky, Rictus se narodil dva roky po vydání Germinie, ale jinak je to jasně rictusovský prvek).

   Na druhou stranu má člověk občas chuť na tu krávu (myslím Germinie) začít ječet, ať už se dá konečně do kupy. Její naprostá citová závislost na Jupillonovi mi nepřijde nijak zvlášť vysvětlená, protože autoři prostě akorát dokola konstatují, že si Germinie nedokáže pomoct, a ačkoli celou dobu ví, že sama sebe ničí, tak prostě pokračuje a pokračuje a pokračuje a pak skončí. No dobře, determinace and stuff, ale mohli to kluci nějak víc přiblížit?

   Docela mě překvapilo, že mě v tom docela bavily popisy. Ono jich tam sice nebylo zase tolik, ale popisy krajiny jinak docela často přeskakuju (pamatuju si, že v doslovu k Mrtvým duším jsem našel poznámku, že Gogol pro jeden z dalších dílů napsal snad nejkrásnější popis sadu na jaře, jaký kdy kdo stvořil…a v ten moment jsem zavřel doslov a šel spát). Nemůžu si pomoct, ale třeba tohle se mi fakt líbilo:

     Všemi směry se křižovaly úzké pěšinky s udusanou, sešlapanou a zatvrdlou půdou, plné stop. Mezi všemi těmi cestičkami rostla místy tráva, ale tráva slehnutá, zažloutlá a mrtvá, rozházená jako podestýlka, a její stébla barvy slámy se pletla všude do houštin i do smutné zeleně kopřiv. Člověk poznával jedno z těch venkovských zákoutí, kam se chodí v neděli válet velká předměstí a která zůstávají zadupaná jako trávník pošlapaný davem při ohňostroji. Tu a tam rostly stromy, zakroucené a zakrslé, malé jilmy s šedým kmenem se žlutými prašivými skvrnami, s větvemi olámanými do výše člověka, neduživé duby, ožrané od housenek, až jim zbývala z listů jen krajka. Zeleň byla chudá, neduživá a průsvitná, proti nebi se loubí stromů zdálo docela teninké; zakrnělé, povadlé, spálené listí sotvaže se rozstříklo po obloze. Poletující oblaka silničního prachu zahalovala vše šedí. Na všem se jevila ubohost a nedokrevnost vegetace uválené, nedýchající, smutek zeleně na periferii: příroda jakoby vyrůstala z dláždění. Ve větvích žádný zpěv, na zdusané půdě žádný brouček, hluk špeluněk plašil ptáky, flašinet zaháněl ticho a šum lesa: krajem procházela a zpívala ulice. Se stromů visely ženské klobouky; mezi listím zasvítil každou chvíli červeně chochol dělostřelce; ze křovin se vynořovali podavači oplatek; na olezlých trávnících děti v blůzách ořezávaly větve; dělnické rodiny laškovaly, chroupajíce boží milosti, čepice povalečů chytaly motýly. Byl to lesík na způsob starého Buloňského lesa, prašný a vyprahlý, znesvěcená a všední promenáda, jedno z těch míst skoupých na stín, kam se lid chodí provětrat za bránu velkoměsta, parodie na les, plná zátek, kde člověk najde v mlází okusky melounů i oběšence!

   Fakt nevím, co mi na tom přijde tak dobrý, asi že to je napsaný docela suše. Žádný přehnaný poetismy a netušené metafory, jež nám dokáží perfektně vymalovat scenérii před zrakem (kromě toho rozstříknutýho listí, ale kdo ví, jestli si to překladatel nepřibarvil). A kromě toho se jim podařilo dostat spojení „okusky melounů“ a „oběšenci“ do jedný věty…jak to může být špatný?

   No, takže tam bych to asi ukončil. Přijde mi trapný, že citace knížky je nejdelší část příspěvku, ale stává se.

   A moudro na závěr: Kolik knih jsi přečetl, tolikrát jsi knihomolem.

Alfred Jarry: Ubu roi (Král Ubu)

   Na základce jsme měli učitelku, která se jmenovala Kosková. Byla vážně děsně oblíbená a na její počest jsme stvořili komiks Bitva o Kosingrad…šlo o to, že síly Tří a půlté říše vedené naší tělocvikářkou se rozhodly zničit nebohé město Kosingrad, kterému vládla despotická Kosice. Padlo u toho spoustu zvířátek, využily se i ty nejlstivější válečný taktiky a při kobercových náletech se zničilo neskutečné množství solidních peršanů (fakt nechápu, že jsem ve 13 letech věděl, co je to kobercovej nálet). Dodnes mám to veledílo někde doma a občas nad ním uroním nostalgickou slzu. Ale hlavně - měl bych to ještě přepracovat. Jako Jarry, proboha, ten chlap se tak dostal do učebnic.

   Takže na škole s kamarády psali příběhy o dost neoblíbeném fyzikáři Hébertovi, kde ho označovali jako père Hébé. Povídky měli podle všeho dost širokou škálu témat pro zápletky (od zotročení na tureckých galejích po vládnutí v Polsku) a nakonec vyústilo v první, notně ranou, verzi hry Les Polonnais, která byla ale loutková a stále ještě přímo mířená proti Hébertovi. Jarry později postavu vzal a z père Hébé udělal père Ubu. Les Polonnais tedy psal ještě s dalšími spolužáky – přesná míra jeho autorství tudíž není jasná, ale zřejmě udělal úplně zásadní změny a vážně pochybuju, že ty dvě věci spolu mají společného nějak zvlášť moc (text verze pro loutky se nedochoval).

   První představení hry se opravdu zapsalo do historie. Jarry na úvod vylezl na pódium, kde pronesl dost nekonečnou řeč (anglická verze se dá najít na wiki), a to polohlasně, takže tomu skoro nebylo rozumět. Během toho uvedl, že „děj se odehrává v Polsku, tudíž nikde“, což byl první krok k tomu, aby diváky nasral. Postupně se diváci začali několikrát během hry bouřit, kupříkladu hned po prvním slově hry (Merdre!). Byla byla potom stažena a Jarry ji začal hrát s loutkami.

   Docela vtipnej je už úvodní seznam postav, vzhledem k tomu, že obsahuje postavy ve stylu „celá ruská armáda“, ‚lid“ a „demozkovač“ (můj osobní překlad machine à décervler). Otec Ubu má postavení u polského dvora, ale matka Ubu ho ukecá, že by se klidně mohl stát králem. Netrvá jí to dlouho a Ubu si vytvoří plán (nic originálního, všichni se vrhnou na krále a oddělaj krále a celou jeho rodinu). Nicméně králova žena a syn Bougrelas utečou, královna pak umře a Bougreslase navštíví duchové a požadují, aby se pomstil.

   Ubu zatím rozjíždí svoji pochybnou vládu, nejdřív dá lidem peníze, pak jim dá šílený daně, pak vybije šlechtu, pak úředníky, pak finančníky, pak začne všem lézt na nervy a jeho spojenec kapitán Bordure se postaví proti němou. Posléze zdrhne z vězení a spojí se carem Alexandrem. Ubu se vydá do války a matka Ubu se zatím pokusí vykrást státní poklad. Nicméně u toho do paláce vtrhne Bougreslas a ona jen tak tak uteče.

   Otec Ubu zatím projede bitvu a uteče. Matka ho najde v jeskyni a neúspěšně předstírá, že je duch a snaží ho dotlačit k tomu, aby jí odpustil pokus o krádež.

   Nakonec vyrazí na lodi do Španělska.

   Nicméně děj není na věci až tak podstatný. Jarry zesměšňuje touhu po moci a její zneužívání, chamtivost a lačnost. Navíc premiéra byla v roce 1896 a považuje se tak za předzvěst absurdního dramatu a surrealismu. Ve svý době to asi dost šokovalo, což teda dneska těžko. Číst to asi nemá až tak moc smysl, je lepší to prostě vidět. V Reflexu kdysi vyšel záznam inscenace z šedesátých let, kterou se komusi podařilo v roce 1968 zachránit. Wiki ještě pořád tvrdí, že se to hraje v Řeznický, ale už to stáhli; navíc tam hráli Dušek a Klepl, což mi osobně připadá dost děsivě (no ale možná by to podtrhlo absurditu věci).

Auguste de Villiers de l’Isle-Adam: Tribulat Bonhomet (Tribulat Bonhomet)

Ubiječ labutí (Le tueur de cygnes)

Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení (Motion de D^r Tribulat Bonhomet touchant l’utilisation des tremblements de terre)

Hostina eventualistů (Le Banquet des éventualistes)

Klára Lenoirová (Claire Lenoir)

Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa (Les Visions merveilleuses du D^r Tribulat Bonhomet)

   O tomhle se naše profesorka na francouzskou literaturu zmínila jen úplně letmo a dokonce jako ne o úplně hlavní sbírce, ale protože to obsahuje povídku Ubiječ labutí, nějak jsem usoudil, že to fakt musím dostat na svůj liste de lecture. Bohužel, francouzsky se to sehnat nedalo (ačkoli je to na netu dostupný), ale tenhle fakt jsem později docela uvítal, protože prostřední část Kláry Lenoirový mi docela unikla i česky.

   Jinak pokud vám přijde, že jméno Auguse de Villiers de l’Isled-Adam je nesnesitelně dlouhý, vězte, že k nám byl autor ještě milosrdný a na knihy si dával jen jedno ze svých mnoha jmen. Celým jménem se totiž jmenoval Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste de Villiers de L'Isle-Adam (doma mu říkali Mathias a kamarádí Villiers). Jinak jeho děda se jmenoval Jean-Jérôme-Charles (což je snesitelnější) a říkalo se mu Lily (což už je slabší).

   Smyslem sbírky je v první řadě kritiky positivismu a jeho neschopnost pojmout některé části živote, předně emoce, náboženství a posmrtný život. Tribulat je zarytý positivista, který nesnáší všechno, co dokonale nezapadá do jeho pohledu na život, a vysmívá se tomu. Myslím, že samotný autor k němu moc sympatie nechoval, což teda pro hlavní postavu nikdy nevěstí nic dobrýho. A s Tribulatem to teda skončí docela bídně.

Ubiječ labutí

   Tribulat zjistí, že labutě mají krásně zpívat těsně před tím než zemřou (což teda není pravda, ale budiž). Rozhodne se, že si to poslechne, takže začne pozorovat jedno jezírko s labutěmi a zjistí, jak funguje jejich výstražný systém – tedy že jedna černá labuť je na hlídce a pokud uvidí nebezpečí, pustí ze zobáku kamínek, čímž dá ostatním znamení. Tribulat sejednou v noci přiblíží k jezírku a několik hodin postupuje vodou tak, aby ho černá labuť neviděla. Celé hejno sice cítí jisté nebezpečí, ale protože kamínek nespadl do vody, tak jsou stále na místě. Když už je Tribulat přímo u nich, vyjde měsíc, ale zděšené labutě už nestihnou uletět a on je asi tři zabije. Potom poslouchá jejich zpěv, ale protože to je takovej positivistickej suchar, oceňuje na něm jenom jeho barvitost.

Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení

   Tribulat samozřejmě nijak extra nezbožňuje spisovatele, básníky a další lůzu, co se akorát přiživuje na společnosti, takže vymyslí super nápad. Co takhle vybrat místa s častým zemětřesením a postavit tam pěkný domky z ne úplně pevnýho materiálu, kam bychom všechny tyhle otrapy ubytovali. Oni by si tam fajn žili, měli by super výhled a při nejbližším zemětřesení by se jich společnost zbavila. A navíc! Materiál by šel recyklovat, takže by se hned mohla stěhovat další várka!

Hostina eventualistů

   Tribulat na večírku rozvíjí teorii, že momentální vláda se dokonale vypořádala s nebezpečím revoluce. Neustále se něco děje – úředníci rozkrádají rozpočet, támhle se vede válka, a tak. Lidi mají pořád o čem mluvit a prostě nemaj kdy domlouvat revoluci. Navíc se rozmohlo pití a pozdní chození do postele a když se jeden pořádně nevyspí, tak je zbytek dne úplně nemožnej. Takže za pár let budou všichni úplně mimo. No, je to prostě takovej The Brave New World ve zkratce a v 19. století :o)

Klára Lenoirová

   Nejdelší povídka, prakticky už novela. Tribulat se nejdřív krátce představuje, předkládá svoje názory a pozamenává, že jeho největší vášní je studium nálevníků. Bože, ten chlap fakt miluje nálevníky. Nálevníci jsou super. Pokud nevíte, co je to nálevník, tak zde se můžete podívat. Nicméně nijak zvlášť se nechce mezi lidmi šířit, co je centrem jeho studia, takže si vytvořil jakýsi obranný mechanismus – jakmile začne hrozit nebezpečí obdobných dotazů, radši začne dávat lidi dohromady. Vytvořil tak už řadu manželství a vše jen kvůli nálevníkům.

   Jednou potká sira Henryho Cliftona a pokusí se mu dohodit jakousi ženskou, ale ten namítne, že už někoho má. Je sice vdaná, ale to je mu jedno. Z náznaku Bonhometa napadne, že ji možná zná, ale usoudí, že to není možné.

   Později jede k Cesarovi a Kláře Lenoirovým. Klára je na ženu své doby dost vzdělaná, navíc i hezká, ale bohužel skoro slepá. Začátek jejich rozhovoru více méně vede Bonhomet a snaží se Kláru ztrapnit, protože mu vadí, jak ho občas dokáže dostat. Později se ale dostanou k filozofičtějším otázkám a musím přiznat, že tady mi to lehce unikalo. Tribulat se snaží vyvrátit názory nábožensky založených manželů, ačkoli ti samotní moc nesouhlasí mezi sebou. Pár kousků mi přišlo docela zajímavých, třeba když je smyslové vnímání subjektivní, jak se může tvrdit, že duchové neexistují, když je někdo vidí (tuším, že to je tak nejhloub, c jsem do debaty pronikl). Nakonec hlavně z Cesara oklikou vypadne, že mu byla Klára nevěrná (samozřejmě s Cliftonem) a potom se zhroutí. A za pár dní umře. Oba dva jsou u jeho lůžka, Klára klečí u postele a Tribulat stojí za ní. V tu chvíli má Bonhomet prostě divný pocit mrazení a Klára začne najednou ječet. A aby v tom nebyla sama, začne ječet taky. Prostě oba propadnou totální hysterii, utečou z pokoje a pár hodin se dávají do kupy.

  O rok později Bonhomet zjistí, že Clifton je mrtvý.Zabil ho domorodec kdesi na zámořské cestě – uříznul mu hlavu a potom se s ní propadl do písku. V zápětí zjistí, že v hotelu s ním bydlí Klára, která už je jen na lůžku a umírá. Vypráví mu o snech, kde vidí svého manžela, který vpadá jako domorodec, v jedné ruce má kamenný nůž a v druhé Cliftonovu hlavu. Když umře, Bonhomet se rozhodne prozkoumat její zornice (protože tam se uloží poslední věc, kterou člověk před smrtí viděl). Samozřejmě uvidí výjev s domorodcem a hlavou.

Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa

   Až teď jsem si všimnul, že tohle nepatří do Kláry, ale je to doslov. Tribulatovi slušně hrabe a je skoro úplně mimo. Nakonec skoro umře, ale když stojí před Bohem, není s to uznat svoje chyby, takže ho Bůh vrátí na zem, ať si to tu ještě kapku užije.

Comte de Lautréamont: Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

            Uff.

            Ne, tohle nebylo snadný. Upřímně, na několika místech jsem se ztratil tak dokonale, že už jsem se ani nevracel a nějak jsem to doklepal do konce kapitoly. Takže pro mě asi dvě místa v Awarisině recenzi byly naprosto překvapující…ale tak taky nebylo zase tak zle.

            Maldoror je ztělesnění zla a je děsně zlej, páchá zlo, kde může, a prostě se v tom fakt zlořádsky vyžívá. Ostatně, to už docela vyplývá z jeho jména, který může odkazovat na „en mal d’auror“ (u toho naše francouzštinářka tvrdila cosi o tom, že jde o zlou aura, ale aura je l’aura a l’auror je úsvit…fakt by měla s tím transcendentnem brzdit), „mal + horror“ nebo taky třeba na „mal + dolor“, protože autor uměl španělsky. Cítí, že už se takhle špatnej narodil, a snaží se od lidí držet co nejdál, nicméně mu to moc nejde. V jeden moment dokonce popisuje, že se musel vrátit do města, protože tam má šanci vybít všechny svoje…chutě. Takže se to v něm tak trochu mele. Pravda je, že prakticky všechny jeho kontakty s lidmi skončí dost špatně, dotyčný obvykle přijde o zásadní množství životně důležitých orgánů, nebo alespoň o převážnou část tělních tekutin. A nevybavuju si jedinou Maldororovu oběť, která by zůstala po jeho zásahu v jednom kuse (jo…Marvyn…ale ten skončil rozplácnutej o Panthéon….takže taky nic moc).

            Jako ztělesnění zla se dává přímo do opozice proti Bohu a má k němu trochu prazvláštní vztah. Samozřejmě ho nemůže vystát a jejich setkání doprovází buď potyčky, nebo je Bůh alespoň popisován jako pořádnej hajzl, cosi s lidma dělá co chce. Scéna, kdy Bůh sedí na trůně na hromadě lejn, nohy má v lidský krvi a z ní vytahuje lidi a ukusuje je, ta byla teda dost drsná. Navíc tu vůbec není popisován jako fajn dědula, co nás má všechny děsně rád, ale jako regulérní tyran, ze kterýho maj hrůzu i všichni v nebi.

            Jinak knížka je dělená do šesti zpěvů a každý se pak dál dělí do poměrně krátkých kapitolek, které spolu dějově nesouvisí. Je teda poměrně složitý nějak shrnout děj…prostě protože tam není. Je to spousta různých obrazů, které už jsou samy seskládány z menších obrazů (jak se dá od surrealisticky laděný poezie v próze čekat). Pojmout to nějak je vůbec docela problém, ale dá se říct, že jednotlivé kapitoly se dají zařadit do několika skupin. Buď je to prostě jakési Madororovo třeštění, kde se dost často neobjevuje ani žádná dějová linka, ty mi upřímně dělaly dost problém, protože jak se člověk jednou přestane chytat, prostě se veze (a nějak mi chybí Awarisina trpělivost, abych se vracel a zkoumal, co to vlastně básník chce říct). Dál jsou to menší storky z Maldororova života, které obvykle obsahují nějakou šílenou brutalitu, jako znásilnění slečny Maldororem, jeho buldogem a zase Maldororem; trhání adolescentů na kusy a tak. No a kusy s Bohem jsou podle mě kapitola sama o sobě.

            Jedna ze zásadních věcí, která dělá problém, je větná stavba. Je to fakt nad zmatky zmatek  Dýlka na půl strany není vůbec výjimečná (na nejextrémnější věty jsem pravidelně narážel v momenty, kdy jsem přijížděl na stanici, kde jsem vystupoval…zupa gut) a styl, jakým vkládá věty do vět, je fakt něco. Aby to snad nebylo ani o trochu snazší, má tendenci vrážet vložnou větu mezi dvě dost těsně související slova, takže než se člověk dostane od podmětu k přísudku, může taky ještě muset překonat tak dvě tři větičky. Příjemně krátký je tedy jenom jeden kus, kde Maldoror popisuje, jak omylem zabil kamaráda. Ještě dřív zabil jinýho, což byl kdosi děsně hodnej a dobrej a tak, což byl výbornej důvod ho oddělat. Protože takhle se nikdy nezkazí (tady jsou ale věty normální (normální v kontextu Maldorora), takže nějaký výčitky asi nejsou na místě).

            Awaris mě pověřila, abych řádně přečetl závěrečnou část, jestli ji teda dobře pochopila. A ano, pochopila :o) Trochu matoucí je, jak může Maldoror Mervynem točit z nějaký věže, aniž by se to někde zamotalo, ale já myslím, že běhá s tím lanem dokola. Jen tak mimochodem, konkrétně se jedná o tenhle sloup, který stojí na la place Vendôme (mimochodem, Lautréamont tvrdí, že to náměstí je kulatý, ačkoli je to čtverec...). 

            Jinak mě docela dostávaly různý ujetý věty, který prostě nemaj hlavu ani patu a čtenáři oznamujou nějaký zásadní fakta, např. Le crocodile ne changera pas un mot au vomissement sorti de dessous son crâne. V textu nikde okolo samozřejmě nic jinýho o krokodýlovi není, ale to jen prostě kdyby vás někoho napadlo, že by se krokoušové hodlali vybavovat se svejma zvratkama, tak teď už víte, že ne :o)

            Nicméně týhle knížce jsem vděčný za rozšíření slovní zásoby na poli zoologie, později jsem sice trochu přestal řešit, ale třeba u postupek dostanu na tlumočení text o blechách, pijavicích nebo vších, a pak budu fakt rád, že jsem to přelouskal.

            Při čtení mě napadlo, jak asi Maldoror připadá ostatním lidem. A podle mě docela normálně. Je to prostě naprostej šílenec, co uvidí lampu v kostele a začne si představovat, že v ní je anděl, který ho je naprosto nutný porazit, tak s ním bojuje a nakonec lampu hodí de Seiny…no ale co na tom tak uviděj ostatní lidi…magora, co šlohnul petrolejku. Takže co víte, až zase na ulici uvidíte nějakýho mumlajícího exota, třeba ho zrovna pronásleduje anděl proměněný v kraba zvíci vikuně.

Bernard Shaw: Pygmalion (Pygmalion)

   Nebudu se tu dlouze rozepisovat (když to teď po sobě čtu…docela jsem se rozepsal…tak teda jakože nic), protože My Fair Lady jsme asi viděli všichni. A jestli ne, měl by vás někdo přivázat k židli před televizi a pouštět to dokola, dokud nebudete říkat The rain in Spain stays mainly in the plain jako pravá lady.

   Děj vezmu zkratkou (nevezmu), hlavně tam, kde se liší od filmu. Takže první setkání se odehraje u kostela, kde se schovává několik postav, předně Eliza a profesor Higgins. Zároveň tam postává rodina Eynsford-Hillových a matka s dcerou neustále posílají Freddyho (syna/bratra) do deště pro kočár, co by je dovezl domů. Higgins tu narazí na kolonela Pickeringa a před Elizou prohodí, že by dostal kohokoli do vyšší společnosti.

   Pickering čirou nááááhodou Higginse zrovna  hledal a protože oba dva vážně žerou fonetiku, rychle se spřátelí. Do domu k Higginsovi se potom přiřítí Eliza, aby ji učil, a on se vsadí s Pickeringem, že ji do několika měsíců dostane do společnosti a že nikdo nepozná, že do ní nepatří. Pickering by potom zaplatil za její lekce a Eliza by  dostala místo v květinářství a nemusela by se ploužit po ulicích.

   Následují dvě scény, kdy si Higgins s Pickeringem zkouší, jak na tom Eliza je. Nejdřív ji vezmou k Mrs Higgins, kde se setká s Eynsford-Hillovými a Freddy se do ní zakouká (ve filmu jdou na dostihy). Nikdo si nějak zázračně nevšimne, že Eliza sice pálí RP samohlásky jednu za druhou, ale gramatika a slovní zásoba nejsou její doména a Higgins to nějak zakecá dobovými výrazy (smalltalk, nevim, jak jinak t v tomhle kontextu říct). Hned potom následuje scéna z plesu, kde Elizu naopak zachrání fakt, že jí Higgins vnutil angličtinu tak dokonale, že ji používá líp než normální rodilý mluvčí, a další fonetik a bývalý Higginsův žák (kterého má Higgins za idiota…ale to v jeho případě platí pro zbytek světa všeobecně) ji prohlásí za cizinku.

   Eliza tedy Higginsovi vyhrála sázku, ale ten s ní pořád zachází jako s kusem hadru, ačkoli ona mu všelijak dává najevo náklonnost. Nakonec se vytočí a hodí po něm bačkory. Touhle dobou to už ale není nějaká holka z ulice, co lidem vnucuje kytky, ale praktiky dáma z lepší společnosti, která si ale hlavně uvědomuje svoji vlastní hodnotu. Higgins jí neustále cpal, jak skvěle slyší (snad i lépe než on sám) a že fonetickou část „výcviku“ zvládla dost rychle, a Elize dojde, že ho vlastně nepotřebuje. A že se uživí sama tím, co ji naučil. A dá mu pa.

   Další den ji Higgins s Pickeringem najdou u Mrs Higgins a Higgins automaticky počítá s tím, že se Eliza vrátí, protože si už zvykl, jak se mu stará o věci a že si pamatuje, co má kdy a kde dělat. Nicméně pořád se k ní nechová lépe a Eliza mu vmete, že způsobům se naučila od Pickeringa, ne od něho. Nakonec se dvojice rozejde a je více méně jasný, že spolu nezůstanou a že si Eliza vezme Fedddyho.

    Nicméně diváci se dost dobře nedokázali vyrovnat s tím, že by se jejich oblíbené postavy nedaly dohromady a v jisté inscenaci dokonce režisér zakončil hru tím, že Higgins hodí Elize z okna kytku. Fakt nechápu, jak si mohl myslet, že tím Shawa nevytočí, ale dobře. Nicméně vytočil (autorova reakce Your ending is damnable; you ought to be shot nepotřebuje další komentář). Autor bojoval o zachování svého konce a ve vydání z roku 1916 (4 roky po prvním vydání) přidal epilog, kde vysvětluje, proč Higgins a Eliza nemohou být spolu a jak bude příběh pokračovat. Nakonec povolil v roce 1938 při vytváření první filmové verze, kdy to už prostě asi vzdal a nechal do něj dát konec, který je slashi Higgins/Eliza nakloněnější.

   Pro info - název hry pochází z antického mýtu o Pygmalionvi, který stvořil sochu ženy ze slonoviny, do které se zamiloval a kterou později oživil Cupid. Nejznámější zpracování je z Ovidiových Proměn

   Zajímavá věc je, že předěly jednotlivých částí obsahují krátké prozaické kusy, které nějak doplňují děj, například popis toho, jak skupina přijíždí na ples, kde se má vyzkoušet, jestli Eliza uspěla. Shaw dokonce k některým scénám připsal, že se dají zahrát jen ve filmu a v divadlech s dostatečných technickým zázemím a že je možné je nezařadit (např. scéna, kde se Eliza poprvé koupe).

   Docela mě překvapilo, jak moc My Fair Lady jede podle hry (ten konec ne, z babiččinýho bědování nad špatným koncem Pygmalionu jsem to nějak odtušil…Shaw by jí to asi vytmavil), třeba scénku s vanou jsem nečekal. Jinak film poměrně úspěšně pohřbil smysl hry. Za prvé koncem. Za druhé Higgins není ani zdaleka tak nesnesitelnej pruďas. A úloha Pickeringa je ve filmu úplně mizivá, zatímco ve hře je to jasně protipól vulgárního Higginse (ze začátku Elize docela úspěšně šlape v tomhle typu slovníku na paty, později Eliza mluví daleko lépe). Ale to je asi taky důvod, proč tomu autoři dali radši i jiný jméno… Ale i tak, nemůžu si pomoct, tahle scéna je jednoduše naprosto geniální.

Robert Louis Stevenson: The Strange Case of Dr Jekyll and Mr Hyde (Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda)

   Takže pro začátek – omlouvám se za dlouhou prodlevu. Nějak jsem toho moc za poslední dobu nečetl, a když, tak nic do školy nebo nic zásadního. Dojel jsem Sandmana, Adèle Blanc-Sec a přečetl Rosenkratz and Guildenstern Are Dead a půlku Education Sentimentale, ale dvě z těch věcí už postla Awaris a nějak mi nepřišlo, že mám co dodat…ok, byl jsem prostě línej. A Adèle…no, bez toho přežijete. Možná to sepíšu při další prodlevě. No ale napůjčoval jsem si a od Ježíška dostal kopy knih, takže se těšte. A teď ke Stevensonovi…

   Lze to najít i pod názvy začínající na „zvláštní“ a „podivuhodný“ (nicméně podivuhodný je pěkně dementní slovo a asi nikoho nepřekvapí, že se vyskytuje jen v bilingvní edici).

   Tak hned na úvod se přiznám k jedný lehce trapný věci – tak první půlku knížky jsem čekal, kdy se konečně objeví jako vypravěčka ta chudák služebná, co jí ve filmový verzi hraje Julia Roberts a děsně dojemně vypráví, jak ji zavírali někam do přístěnku, kde ji okusovaly krysy. Tak tý jsem se nedočkal. Vždycky jsem myslel, že se ten film knížky moc nedrží, ale tohle mě zaskočilo. Nicméně film je doopravdy podle knížky Mary Reilly, kterou napsala Valerie Martin, kde parafrázuje právě Jekylla a Hyda.

   Takže – hlavní postava je Utterson, právník a přítel Dr Jekylla, kterého dost znepokojuje Jekyllova závěť, podle které má v případě jeho smrti nebo zmizení všechno jeho jmění přejít na pana Hyda, o kterém ovšem nikdo nikdy neslyšel. Až později si vyslechne od známého příběh, kdy Hyde srazil dítě na ulici a ještě na ně šlápnul, takže se na něj sesypali čumilové z okolí a přinutili ho zaplatit rodině odškodné. Hyde je pokřivený skrček, o kterém si každý na první pohled myslí, že je to ta nejodpornější osoba na světě, a to aniž by někdo měl tušení, čím to je. Na prostoru asi 90 stran se to opakuje snad 5krát, tak by se na to asi nemělo zapomenout.

   Dál následuje několik oddělených příběhů, které se nějak dvojky Jekyll a Hyde týkají a čím dál tím více znepokojují Uttersona. Ten je přesvědčen, že Hyde nějak Jekylla vydírá a parazituje na něm, ale Jekyll se o tom vůbec nehodlá bavit, takže s tím dost dobře nemůže nic moc dělat. Zlom nastane, když jakási služebná z okna vidí, jak Hyde ubije postaršího poslance holí a uteče. Samozřejmě po něm jde policie, ale Hyde se prostě vypaří a není po něm ani stopy. Na další tři měsíce se Jekyll vrátí do společnosti a je to zase ten cheerfull good old fellow he used to be.

   Pak zase zmizí a jednou se u Uttersona objeví Jekyllův majordomus (předpokládám, že to je ekvivalent pro butler) a přemluví ho, aby šel s ním, protože Jekyll je prostě nějak divnej. Přes dveře si promluví s doktorem a nechá si od Utterson potvrdit, že to vůbec není Jekyllův hlas. Nakonec společně vrazí do jeho laboratoře, kde už najdou jen mrtvolu Hyda a flakon s jedem. Ze dvou dopisů se pak dozví, jak to vlastně všechno bylo, což mi ale stejně víme, jak to bylo, takže tu nebudu přepisovat, jak to bylo, a jestli někdo z vás neví, jak to bylo, tak si to přečtěte, ať víte, jak to bylo.

   Příjemný je, že to je velmi, velmi krátké. Bilingvní verze má necelých 190 stran a dá se to přečíst vážně za chvilku. Samotný děj asi všichni více méně znají, takže tam se žádný šokec nekoná. Některé momenty si podle mě zasloužily mnohem větší rozpracování – třeba Hydovu touhou žít, která byla zjevně mnohem silnější než u ostatních lidí (což mu samozřejmě působilo zásadní problém, protože Jekyll může kdykoli spáchat sebevraždu a on s tím nic nenadělá). Ale vůbec, shrnout Hydovy prohřešky tím, že dělal fakt děsný věci a jednou šlápnul na nějakýho fakana, mě moc neuspokojilo. Mimo to mi Hyde nepřijde přímo zlý, prostě na všechny kašle. Nicméně chápu že dvojice dodržování x nedodržování řádu a dobro x zlo se viktoriánům  poměrně lehce smísily. Navíc knížka, která prohlásila, že všichni máme svoji špatnou stránku, ty nebohý džentlmeny a lejdíz asi šokla už tak.

   Zajímavá věc je, že Jekyll a Hyde se sami o sobě v knížce moc neobjeví. Jasně, pořád se o nich mluví, ale během děje se Utterson dvakrát nachomítne kolem Jekylla a Hyda potká jedou na ulici. Jinak je všechno přes vyprávění vedlejších postav, což by se asi mělo brát v úvahu. Na druhou stranu se všichni v popisech obou postav více méně shodují, takže něco skládání jejich osobností z různých střípků se nijak zvlášť nekoná (jako třeba v Heart of Darkness, tam se centrální postava děje objeví fakt asi ve dvou odstavcích…a v tom druhým umře).

   Rozhodně to není ztráta času, ale na druhu stranu se asi na téma civilizovaná/divoká stránka člověka najdou knížky, co to zpracovávají lépe. Třeba Stepní vlk jde o dost dál, ale zase je tam na konci ten ujetej opiovej trip, kvůli kterýmu ani nevím, jak to vlastně skončilo…ale to sem nepatří…

Charlotte Brontë: Jane Eyre (Jana Eyrová)

   Tak jo, Jane Eyre...hm. Tak to mám teda za sebou. A jsem hodně rád. Myslel jsem si, že to, že Jane Eyre je jedna z prvních Mary Sue vůbec, je vtip...ne, není...jak smutné.
   Důkazem otravnosti této knihy budiž, že v tenhle moment jsem naprosto vážně zauvažoval, že místo blogování přeložím text o kaštanu obecném do školy...nicméně nakonec jsem překonal nutkání vyprodukovat něco užitečnýho... Ok, takže teda Jane...
   Ještě než začnu, radši poznamenám, že mě ta knížka začala lézt na nervy až tak na posledních 80 - 100 stranách a že uznávám, že řeší spoustu zásadních témat bla bla bla, ale prostě mám nějakou cynickou náladu a asi to tím teď bude poznamenané. Takže pokud máte Jane Eyre rádi, možná to tady otočte.
   Jane je sirotek a bydlí se svojí evil tetou a überevil bratrancem a sestřenicemi. Bratranec jí hodí na hlavu knížku a Jane dostane hysterický záchvat, že jsou všichni evil. Evil teta ji posadí do komory, kde jsou na ni dvě evil služebné děsně evil. Angry!Jane is angry.
   Evil teta ji pošle do školy, kterou vede evil kněz (nebo jak tam tomu říkaj). Naštěstí evil kněz je v tom sám a ostatní jsou děsně nice. Potká tady Helen, dívku, která háže až podezřele dospělácký hlášky a má k Jane sáhodlouhý proslovy o tom, jak má po lidech, co jí ublížili, házet chleba. Nakonec se zjistí, že celou dobu umírá, což tak nějak vysvětlí její smíření se se vším. Dead!Helen is dead and sad!Jane is sad.
   Časový skok 8 let. Jane učí na škole, ale má pocit, že prostě musí roztáhnout křídla a podívat se do toho šírého světa. Podá si inzerát, jestli někde nehledají guvernantku, což zrovna hledají, takže Jane si sbalí svoje dvoje šaty, naskočí do drožky a (v rámci možností) se řítí vstříc neznámu a osudu a neznámému osudu a tak. Dorazí do Thornfield Hall (ach, ten symbolický osten v názvu...), kde se seznámí s Mrs Fairfaix (housekeeper...ať se tomu česky říká jakkoli) a Adèle, kterou má učit. Všechno jde dobře, akorát nahoře ve věži Jane zaslechne jakéési podivnéé zvuky...húúúúúúúúú. Mrs Fairfax Jane ujistí, že jde jen o jednu služebnou, co je trochu blázen, ale že jinak je všechno těžce v ókeji. Jane si teda řekne, že když v ókeji, tak v ókeji, a jde se dál. Jednou se vydá do města pro šafrán a trochu toho zázvoru, ovšem co se jí po cestě nestane...mine ji tajuplný jezdec na mocném koni, v rozevlátém plášti a vlasy, se kterými si pohrávají dunící vichry...pro větší efekt z koně spadne a Jane mu pomáhá. Helpful!Jane is helpful.
   Jane se vrátí do Thonfieldu, aby byla (naopak od čtenáře) celá překvapená, že tajuplný jezdec s rozevlátým pláštěm a vlajícími kudrlinami je majitel domu a poručník Adèle, Mr Rochester. Mr Rochester je poměrně dost nepříjemnej a taky dost ošklivej, ale všem (čtenářům...ne Jane) je jasný, že je do Jane udělanej.
  Jane ho později na poslední chvíli zachrání, když se evil službná pokusí Rochestera upálit v posteli. Nicméně druhý den normálně pracuje v domě a s nikým to ani nehne. Jane to přijde divný, ale Mr Rochester se vypařil, takže prostě dál učí, prožívá muka, protože Rochestera miluje, ale ví, jak je to nerozumný a že on ji určitě nemiluje a bla bla a prostě děs. Sad!Jane is sad.
    Mr Rochester se vrátí, a to rovnou s celou bandou šlechticů. Jane poměrně záhy vypozoruje, že to nějak jiskří mezi Rochesterem a Mrs Ingram, což ji samozřejmě ještě utvrdí v tom, že ji Rochester nemůže milovat. Navíc Jane nutí sedět s nimi v salonu a poslouchat, o čem se baví. Samozřejmě jsou všichni děsně evil, hlavně když se celá společnost hromadně naváží do guvernantek. Do toho přijede Mr Mason, z čehož Mr Rochester zjevně radost nemá, ale nemáme tušení proč, protože Mr Rochester je mighty mysterious and stuff. V noci se potom strhne v domě poplach, který Rochester uklidní, ale vezme Jane do věže, kde se musí starat o Masona, kterého někdo pokousal a bodl. Jistě...evil služebná. O pár dní později vyslechne rozhovor, ze kterého je fakt jasný, že to celý musí být jinak, ale to je jasný nám, Jane je jako vždy mimo.
   Přijde dopis, že její evil teta umírá a že chce Jane vidět. Jane tak zjistí, že doopravdy není úplně bez příbuzných, protože na Madeiře má strýčka, který ji hledal. Evil!aunt was evil, takže mu řekla, že Jane umřela, protože ji tak děsně nesnášela, vzhledem k tomu, jak byla odbojná (zatímco ona byla sama sebou a uvažovala samostatně a prostě to byla silná, nezávislá dívka). Evil teta umře a Jane odjede zase do Thornfieldu, kde se zatím Mr Rochester chystá na svatbu s Mrs Ingram. Nicméně večer před svatbou vyzná Jane lásku a požádá ji o ruky. Navíc vysvětlí, že si Mrs Ingram nikdy vzít nechtěl, ale jen sledoval reakce Jane. Což je dost šáhlý. Pak jí ještě vypravuje, jak ji tajně sledoval po chodbách a skrz nedovřený dveře a Jane to vůbec nepřijde pošahaný.
   Jednou v noci se u Jane objeví úplně cizí ženská, roztrhne jí svatební závoj a zmizí. Jane to samozřejmě vypráví Rochesterovi, ten jí ale vysvětlí, že to byla evil služka a Jane si akorát ve zmatku vytvořila představu někoho, kdo vypadá jako smrtka. A...a teď bacha...Jane tomu věří. Ano, čtenářstvo hromadně vstává od knihy a unisono hystericky ječí WHAT THE FUCK?!
   Svatba. Kostel. Všechno jde ok. Na poslední chvíli (takovýto jak se říká ať promluví nyní, nebo ať navždy mlčí) se objeví Mr Mason a prohlásí, že Rochester má ženu, že to je jeho vlastní sestra (Masonova) a že je zavřená ve věži na Thornfield Hall, protože jí hráblo. AHHHH, tak takhle to tedy bylo. Rochester nabídne Jane, že spolu odejdou a budou žít jinde, ale Jane je dobrá, zákony dodržující křesťanka, takže to odmítne a prakticky bez prostředků odejde neznámo kam.
   Kdesi vyleze a tři dny chodí po lesích, až narazí na domeček v lese, kde ji přijmou. Samozřejmě si ji zde všichni oblíbí, protože to je prostě Mařena jak vyšitá. V domě žijí dvě dívky, jejich bratr St John a služebná. Jane u nich nějakou dobu žije, ale rodina se musí rozejít, sestry dělají guvernantky a St John dá Jane práci jako učitelka na místní dívčí škole. Jane celou dobu tají svůj příběh, ale St John za ní jednou přijde a všechno ví. Nakonec z ní dostane, kdo je, a oznámí jí, že její strýc zemřel a ona je teď bohatá (kdosi poslal na všechny fary...nebo jak tam tomu říkaj...popis Jane). Navíc...a teď bacha...je to jejich sestřenice! Ano, ano, náhodně vylezla z drožky, tři dny chodila po lesích, a pak čirou náhodou narazila na domek jediných žijících příbuzných, kteří zrovna nebydleli na Madeiře (proč se na tu Madeiru nevypravila rovnou, jde mimo mě, ale fajn). Jane je děsně dobrá a dědictví rozdělí na čtvrtiny.
   Jane odmítne nabídku k sňatku od St Johna, protože ho nemiluje a on nemiluje ji.
   Jane se rozhodne očekovat (jakože ocheckovat...), jak se vede Rochesterovi. Zjistí, že bídně. Jeho žena konečně spálila celé sídlo a umřela u toho, on sám při chrabré záchraně služebnictva přišel o ruku a oko a na druhé oko skoro oslepl a je teď chudý. Janino srdce zaplesá láskou a vypraví se za Rochesterem do nového bydliště. 20 stran kydání o tom, jak se milujou, svatba, Rochesterovi se vrátí zrak, dítě (takže to není úplná frigida), KONEC.
   Ani jindy se nijak extra nerozdávám o tom, jak se mi ta knížka zdá, ovšem tentokrát se omezím ještě víc. Ano, je to dobrá knížka, ano, řeší spoustu věcí, co se dobovému čtenáři určitě zdály zásadní, ano, na svoji dobu je Jane Eyre docela dost pokroková. Nicméně hlavní tématem je pořád vztah Jana x Rochester a u toho je stejně od začátku jasný, jak dopadne. Je to děsně rozvleklý, Jane se někdy chová jak kráva, ale nejvíc to prostě zabilo, jak narazila na ty příbuzný. Možná to je nějaký vtip Brontëový, fakt jsem ho v tom případě nepochopil.
   Mr Rochester ani není zrovna idol, a ani v nejlepších momentech jsem se nemohl ubránit pocitu, že to je fakt exot. Mr Darcy ještě pořád válí (jistě, Mr Darcy má prachy a je to hezoun, taky ho otec nevyhodil z domu, neprošel si děsně depresivníma zážitkama  a nemá na půdě zavřenou svoji psychopatickou ženu). Takže si stojím za teorií, že se do něj Jane zamilovala hlavně protože to byl první chlap, se kterým se v životě setkala a strávila s ním víc času...
   Tak zase jindy, přátelé.