Beryl Bainbrige: Zachraň se, kdo můžeš (Every Man for Himself)

   We read the first chapter of this book at a literary seminar and than I chose to read it at our Reading Club. Nevertheless, there was a last minute change of plan and we will read something else.

  I wrote the fist paragraph of this review few days ago and I have to say I have been a little bit lost about what to write about this book since. I also forgot all the interesting things I noted when reading it (those I didn’t write down because they were all so clear and easy to remember…I’ll never learn). Anyway, I’m gonna do my best.

   Few interesting facts – it won the Whitbread Prize, the Guardian Fiction Prize and was a nominee of The Booker Prize. It treats the Titanic disaster and it was published the same year the movie Titanic went out. Many people probably believed the movie was based on this book and the success was great…I don’t think Bainbridge calculated like this when she was writing the book but still…lucky girl.

   The narrator’s name is Morgan and he’s a young, rich American. The story begins on the day of Titanic’s departure when a man, completely unknown to Morgan, dies on the street and gives him a photo of a Japanese girl. The reader doesn’t know from the beginning that the mentioned ship is Titanic but…there’s hardly anyone who has ever taken this book into his hands without knowing what it is about (and for those few who really did not know…the cover spoils the surprise anyway). The way Bainbridge reveals the name of the ship is one of the things I appreciated about this book. She feels no urge to dramatize new revelations. The name is mentioned only by the way and as if the reader was supposed to already have guessed it (he probably is). She doesn’t put it at the end of a paragraph or a chapter…the name just appears and you tell yourself: “OK, so I was right.” Nice change…

   There is not much of a story to tell. Morgan meets with bunch of rich people who all know each other…the world of wealthy is small. There are quite many characters and it might be a little difficult to get who is who at the beginning (ok, it’s not such a challenge but most of them turn up in one scene). A series of shorter episodes follows and it’s rather a mosaic of people and their characters than an epic story. Of course, the ship sinks but I felt like it wasn’t such a big deal for the author. It seemed to me that she used the catastrophe to make a morbid atmosphere rather than anything else.

   So, the book focuses rather on Morgan than on the story. He seems quite detached from the rest of his friends. One of the things is that his childhood wasn’t particularly easy one. His father died before Morgan was born and his mother followed few years after that. He spent some time in an orphanage and later his family found him and his aunt and uncle raised him. I am not absolutely sure but I believe that when they took him to their home he was old enough to remember it so he feels different from people who have always lived in wealth. The aunt and uncle didn’t really make it easier to him – for example, Morgan recollects that once he travelled with them on a ship but they were in the first class and he was in the third…quite clearly so that people didn’t know about him.

   But he is quite a likeable characters. Yes, he is detached and sometimes behaves oddly (he stole a picture of his mother from his uncle’s study) but he’s very ironical and pretty fun. Bainbridge’s style is another thing why this worth reading. You feel the whole time like nothing serious is actually happening. Titanic goes down. People die. Yeah, well. What’s next? She makes kind of morbid atmosphere from the very beginning – a man dies on the very first page of the book and the way she (or rather Morgan) describes it is quite cruel (the dying man holds on a fence and Bainbridge/Morgan makes a simile with an old scarecrow). There are also many moments when a character says something like “Yeah, but this ship is unsinkable” and everyone laughs. It’s not some extremely innovative idea but yet…it gives you the shivers.

   There is also kind of a detective story, because Morgan a bit by bit discovers some facts from is childhood. There are also different interconnected characters and events, sometimes rather implied than really said, so that’s interesting too.

    To summarize it, Every Man for Himself is an interesting book – it probably won’t sweep you off your feet but it’s still a good reading.

Jiří Šulc – Dva proti Říši

   No, tohle jsem přečetl, protože to vybrala slečna, se kterou se pokoušíme na druhý pokus rozjet čtenářský klub. Tohle byla její volba a musím říct, že nebýt toho, že bych byl docela rád, aby se to vážně nějak rozjelo, tak bych tak někde kolem strany 50 provedl rituální zničení knihy a obětoval ji na oltáři nějakýho hodně krvežíznivýho božstva.

   Takže, je to o historický román, kde se jedná o převyprávění příběhu o atentátnících na Heydricha. Ve zkratce…Beneš potřebuje, aby západní země konečně uznaly, že u nás existuje něco jako odpor proti Německu, čímž by se po válce zajistilo, že se země po válce vrátí do podoby před Mnichovskou smlouvou. Takže vezmou Gabčíka a Kubiše, posaděj je do bombardéru a vykopnou nad Plzní…až na to, že je vykopnou nad Táborem, takže teda docela blbý. No ale klucí jsou šikovný a nějak se jim podaří dostat se tam, kam potřebují, tudíž do Prahy.

   Následuje série dalších seskoků. Beneš na závěr románu prohlásí, že doufá, že další parašutisti budou stejně úspěšní, jako tyhle skupiny. No…nevím, jestli tohle měl autor ověřený, ale ať už to jsou slova autora, nebo Beneše, rozhodně se rozcházíme v názoru na to, co je to úspěšná parašutistická jednotka. Pro mě teda taková, co se jí nepodaří vystřílet ani ne za měsíc, a to včetně veškerýho příbuzenstva do asi patnáctýho kolene. No ale popojedem.

  Parašutisti se potýkají se spoustou problémů. Dost často je letadlo vyhodí úplně jinde, jedna skupina dokonce skončí někde na Slovensku. Občas si někdo udělá něco s nohou. Někomu třeba vypadnou doklady, což je obzvlášť epesní, když do nich máte založenou fotku svojí holky i s věnováním, tudíž s jejím jménem (no, nedopadla úplně nejlíp).

   Ve změti parašutistů se později prakticky nedá vyznat a upřímně mi to bylo ke konci fuk, protože stejně všichni dostanou nakonec kulku (ty jo…vyzní to trochu jinak, když člověk nepíše jen o literárních postavách, ale vážně o lidech…no nic). No, ale to je jedno, nakonec se to prostě nějak povede, Heydrich umře a náckové dostanou amok. Parašutista Čubík (sorry, ale s takovým jménem člověk prostě musí být záporák) je všechny udá, protože má poměrně dost velkou rodinu a Němci vyhlásili několik dní, kdy se informátorům nic nestane, a tak nějak se v novinách objevují jména lidí co znal...a občas jich tam je třeba pět se stejým příjmením, což asi jednoho docela slušně rozloží. Nicméně v roce ’47 ho stejně popravili. Takže Němci je najdou v kostele v Resslovce a trvá jim asi osm hodin, než je konečně dostanou (pravda, prvních 7 hodin a 45 minut se je snaží dostat živý, a pak to SS přestane bavit…ale i tak).

   Takže bych začal těmi klady. Asi i úplný ignorant dějepisu (vlastně ten hlavně…třeba já) by měl uznat, že by o tom člověk něco vědět měl. A asi úplný ignorant vlastenectví (já) by měl uznat, že přece jen to bez nich mohlo vypadat trochu jinak (no taky nemuselo…), takže je fajn vědět o nich něco víc, než že se jim zaseknul kvér v ten nejblbější moment. V knížce je spousta fakt o tom, jak to tenkrát vypadalo a jak to fungovalo uvnitř gestapa, na druhou stranu ale taky nic objevnýho (jako že mučili lidi elektřinou jsem nějak tušil i bez toho). Občas jsem váhal, jak moc autor jede podle ověřených fakt, protože přece jen scéna ke konci, kdy se gestapu konečně podaří z někoho dostat, kde vlastně atentátníci jsou schovaný…ta byla snad trochu silný kafe i na tyhle frajery. No, ale asi bohužel ne.

   A teď ty zápory. Zápor to má vlastně jen jeden, ale tak trochu převažuje snad všechny klady. Ten chlap je prostě mizernej spisovatel. Vhled do postav je naprosto mizivej. Parašutisti jsou prostě bodrý chlapíci, co se nadšeně vrhaj z letadel, aby spasili vlast. Za to Němci jsou vážně děsně moc zlý a autor teda nenechá nikoho na pochybách. Nejhorší je to s Heydrichem. V dějinách literatury asi ještě nikdo nikdy nebyl tolikrát přirovnanej k supovi. Autor se vyžívá v krátkých, úderných větách, což je trochu blbý, když vás taková věta udeří tak třikrát za odstavec. Někde v půlce jsem si říkal, že by možná stálo za to vzít vrtačku a zkusit, jestli s dírou v čelním laloku nebude ta knížka trochu čitelnější, ale nehodlal jsem to riskovat. Nejhorší to je na konci jednotlivých úseků děje a kapitol, protože ty neuvěřitelně často končí přesně takovouhle větou, což je prima použít sem tam, ale tohle je fakt moc. Pár příkladů:

   Chladným pohledem přejel [Heydrich] pomalu ještě jednou přes celý sál a poté zahájil svůj první projev v úřadu říšského protektora Protektorátu Čechy a Moravy.

   Čas dravce začal.

(úplně u toho slyším dramatický bubny…a navíc „protektor Protektorátu“…ehm)

   V sále se šířil pocit nejistoty, přesně jak zamýšlel. Pohrdal samolibostí, která se v dobách jeho předchůdce rozšířila mezi Němci jako rakovina. Jeho cílem byla stoprocentní oddanost a věrnost jak jemu, tak jeho cílům, a naprosté odevzdání se třetí říši

  V téhle bitvě hodlal Reinhard Heydrich zvítězit.

  „Sakra,“ zaklel Gabčík. „Nikdy mě nenapadlo, že by se mohla vyděsit [jejich domácí]. Ale zjevně za to můžeme my, krucinál.“

   „Jo, opravdu jsme ji vyděsili,“ poznamenal Kubiš rozpačitě. „Ale ne těmi pistolemi.“

   „Čím tedy?“

   Kubiš zavrtěl hlavou.

   „Poprvé si uvědomila, že můžeme umřít.“

   Jak vidno, nemusí to být přímo krátké věty, ale minimálně dramaticky dramatické, aby dramatizovaly drama. Na poslední ukázce je taky vidět, že dialogy zrovna nejsou autorova parketa. Pravda, netuším, jak se přesně mluvilo na začátku 40. let, ale někdy jsou tam trochu moc silný výrazy, jindy zase mluví trochu moc spisovně. A použití příslovcí v uvozovacích větách je v případě týhle knihy přinejmenším nadměrný.

   A nakonec se mi moc nezdálo, když autor sem tam spadnul do popisování něčeho, co prostě ověřený mít nemůže. Chápu, je to umělecká licence, ale u tohodle románu bych víc ocenil, kdyby se držel čistě fakt. Když jeden z atentátníků umírá v kostele a vidí, jak k němu anděl z fresky natahuje ruku, to bylo trochu moc.

   Takže rozhodně ano, pokud žerete historii, 2. světovou, parašutisty a tak. Spíš ano, pokud se chcete dozvědět, jak se to celý seběhlo, ale možná na to budou i lepší zpracování, fakt nevím. Rozhodně ne, pokud si vyloženě potrpíte na to, jak někdo píše, protože tady jde hlavně o věrnost dokumentům, napětí a akci. Psychologie postav je docela slabá a na nějaký tríčky jako polopřímý řeči a pronikání do myšlenek postav nějak rafinovaněji než „Gabčíka napadlo, že…“ rovnou zapomeňte. Your choice.