Michel Faber: The Crimson Petal and the White

- I am a fallen woman but I assure you: I did not fall. I was pushed.

   Předpokládám, že tenhle příspěvek bude trochu delší, takže si dovolím i trochu víc kecání na začátek. Na knížku jsem přišel díky Awaris, která mi ukázala nejdřív BBC zfilmovanou verzi. Už tenkrát mě napadlo, že bych si to sehnal a přečetl, nicméně městská knihovna má jen jeden výtisk, ten je navíc neustále rezervovaný, a muset to přečíst za měsíc je trochu pruda. Má totiž skromných 845 stran.

   Ovšem na letišti při návratu ze Skotska jsem neměl co číst (vzít si na cestu jen A Clockwork Orange nebyla moudrá volba) a taky v letištním knihkupectví měli akci, že při koupení dvou označených knížek je druhá za půl ceny (nedělám si iluze o tom, že bych nějak zásadně ušetřil, ale což). Chvíli jsem tam bloumal a nálepku na sobě měly samý prkotiny, až jsem narazil na tohle. No a když už jsem měl jednu, vyhrabal jsem tam někde životopis Stephena Frye, co měl taky nálepku, prostě abych měl ten dobrej (falešnej) pocit, že jsem ušetřil.

   Učíst to teda nebyla sranda, ale stálo to za to, i se zkouknutou televizní verzí, do který se i přes čtyřhodinovou stopáž něco nevešlo. Taky jsem to chtěl dát na svůj reading list na britskou literaturu, nicméně to docela zamotaná táležitost, protože autor se narodil v Holandsku, dlouho žil a školu vychodil v Austrálii a teď žije a publikuje ve Skotsku. Všichni ho samozřejmě považují za svého autora a wiki tvrdí, že je „broadly European“, což by pro zanesení na British reading list mohlo stačit. Občanství má teda ale holandský.

   Faber začal psát už jako mladý, ale až v 90. letech poslal první povídky do soutěží a první knížka mu vyšla v roce 1998 – sbírka povídek Some Rain Must Fall. Crimson Petal začal psát, když mu bylo 21 a vyšel v roce 2002, kdy Faberovi bylo 42 let. Podle jeho poznámek v knížce dílo prodělalo dost zásadní změny, takže bůhví jak to tenkrát vypadalo. Během studií se zaměřoval na viktoriánskou literaturu a tohle začal psát, aby si dokázal, že umí udělat něco, co bude mít strukturu románu od George Eliot a styl a čistotu vyprávění (tohle není úplně citace, nechce se mi teď hledat) jako Dickens.

   Česky od něj vyšlo asi pět knih, třeba Pod kůží, Evangelium ohně nebo výše zmíněné Někdy prostě prší.

William a Sugar

   No ale pokročme ke knížce. Hlavní postavou je 19letá prostitutka Sugar, kterou do profese zatáhla její matka a bordelmamá Mrs Casteway. Sugar se sama naučila číst a psát a naopak od ostatních prostitutek čas netráví opíjením se, ale studováním Shakespeara a psaním vlastního román, kde ventiluje svoje frustrace (většina jejího románu sestává z mučení a zabíjení zákazníků). Další postavou je William Rackham, syn majitele velkých parfumerií, který neustále žije představou, že z něj bude a man of letter, bude psát úžasný články a knihy a strhávat na sebe obdiv, zatímco je to docela flákač. Samozřejmě odmítá představu, že by po otci přejal firmu, protože to by naprosto zaprodal svoje bohémství.

   William má ženu Agnes, která je krásná, ale bohužel naprosto šílená. Jak se ukáže, má tumor na mozku, z čímž v tý době nikdo nic nenadělá. Chodí za ní ovšem doktor Curlew, odborník na „ženské nemoci“. Jeho léčbu nebudu snad ani komentovat, ale určitě Agnes nepomáhá (a ani nikomu jinýmu). Knížku provází ještě vedlejší příběh Henryho Rackhama (Williamův bratr) a Mrs Fox (ovdovělá dcera doktora Curlewa), kteří jsou oba silně věřící a navzájem do sebe zamilovaní, ale prostě ne a ne říct si to. Jejich příběh jen ukazuje na viktoriánskou upjatost a potlačování emocí (jinak Mrs Fox má dost moderní názory na náboženství a nebrání se spojení víry s darwinovskou teorií, čímž se řadí mezi záživnější postavy knížky).

   William se setká se Sugar, která ho naprosto posedne. Za prvé ho zaskočí, že se s ní bavt o Miltonovi, za druhé udělá pro zákazníka i věci, které jiné prostitutky odmítají a – naopak od jiných – to udělá s úsměvem a ušetří je pocitu zhnusení nad sebou samým. William se proto rozhodne začít si Sugar vydržovat jen pro sebe. Na to samozřejmě potřebuje zvýšit příjmy, takže nakonec se pustí do spravování otcovy společnosti.

Mrs Casteway

    Vztah mezi Sugar a Williamem je docela záhada. Na začátku jde z jeho strany hlavně o posedlost, u ní o snahu dostat se z ulice za každou cenu. Později i Williamem docela manipuluje a přinutí ho přestěhovat ji do lepší části Londýna. Na otázku, jestli se do sebe někdy zamilují, je těžký najít odpověď. V jistý fázi nejspíš ano, aniž by si to byli sami ochotní přiznat. Ke konci románu jim ale silně selhává komunikace a čtenář skoro úplně ztrácí vhled do Williama. U Sugar pak spíš začne převažovat strach, že ji Wiliam vyrazí z domu, než cokoli jiného. Někdy za půlkou ji William totiž nastěhuje k sobě jako guvernantku.

   Až v téhle části se do děje konečně pořádně dostane dcera Williama a Agnes – Sophie. Ta se sice mihla už dřív, ale až teď dostane víc prostoru než jednu stranu. Mezi Sugar a Sophie se vytvoří dost silné pouto, což usnadňuje fakt, že Agnes se o Sophie vůbec nestará a matka Sugar byla docela příšerná:

“Where is your Papa, Miss?” she [Sophie] enquires.

“In Hell, my poppet. Mrs Casteway’s reply one upon a time.

“I don’t know, Sophie.” Sugar strains to recall anything more about her father than her mother’s hatred of him.

   Mrs Casteway je docela ujetá postava sama o sobě, trochu mi připomínala Miss Havisham z Great Expectations. Je oblečená do řvavě rudého oblečení, má červené proužky ve vlasech a všechen čas tráví tím, že si nechává posílat obrázky svatých, vystřihuje je a slepuje do koláží. Navíc z ní lezou hlášky jako:

„Child: be reasonable,” she smiles. “Why should my downfall be your rise? Why should I burn in Hell and while you flap around in Heaven? In short, why should the world be a better place for you than it has been for me?” And, with a flourish, she dips he glue-brush into the pot, twirls it around, and deposits a translucent pearl of slime on a page already crowded with magdalens.

   Sugar se taky dostane ke starým deníkům Agnes. Ke svému překvapení ovšem zjistí, že Agnes, aspoň než se nemoc začala plně projevovat, byla neskutečně nudná a tupá, zajímalo jí jen oblečení a módní účesy a bylo jen těžké pochopit, že Williama zaujala. No ale stalo se, přišla mu prostě jiná než všechny ty ostatní. Někde na netu jsem našel recenzi, podle které si Agnes žije ve světě, kde je všechno „peachy“, což je teda blbost, naopak si přijde vším ohrožená. Věří, že William ji mučí (nedostatečně ji zabezpečoval, než se postavil do čela společnosti), její nevlastní otec ji záměrně ničí a z doktora Curlewa má hrůzu (ačkoli to asi oprávněně). Na druhou stranu, když má světlé chvilky, vrací se její otravné staré já. Jinak má občas docela dobrý postřehy, i když jejímu viktoriánskému okolí to přijde jako dost přes míru (např. úvaha nad tím, co by bylo, kdyby skoro pořád jen pršelo).

Agnes

   Název knížky pochází z básně od Alfreda Tennysona, i když naopak od televizní verze se v knížce  vůbec neobjeví. Symbolika červené a bíle prochází celou knížkou, stejně jako narážky na špinavost a čistotu (Williamova parfumerie a její všudypřítomné výrobky, kterými se patlají prakticky všechny ženské postavy knihy, je nepřehlédnutelný příklad) a na to, co je proper a co není. Některé popisy jsou fakt dost odpuzující, o částech se sexem ani nemluvě (vážně bych ubral popisů semene stékajícího po stehnech). Dostává se samozřejmě ke spoustě témat – viktoriánské pokrytectví, sociální nespravedlnost, omezené možnosti lékařství, literární kritika, nespravedlivost osudu, feminismus a…aspoň na pár strnách…láska.

    Knížkou provází vševědoucí vypravěč, který ještě navíc děj komentuje z pozice dnešního člověka. Nejsilněji se projevuje v první části knihy, kde mluví přímo ke čtenáři, někdy třeba polemizuje, jakou postavu bude knížka dál sledovat. Později trochu ustoupí, ale stále je silně cítit, že i když vidíme do všech postav, vypravěč neustále vybírá, k čemu dostaneme přístup, a k čemu ne (už jsme mluvil o tom, že k závěru knihy dostává William výrazně méně místa). Docela se mi líbilo, že si odpouští takové to popisování jedné události očima několika postav, naopak dostaneme většinou na jednu událost názor jen z jedné strany neplatí to ale stoprocentně). Na začátku ještě vypravěč vystupuje jakoby jako prostitutka, která si odvádí zákazníka domů, což se pak ještě vrátí na poslední stránce knihy. Musím říct, že pozice vypravěče mě tam na začátku trochu mátla, později mi zase přišlo škoda, že z knížky trochu ztratil a úplně zmizely komentáře z pozice čtenáře z 21. století. Zde si můžete přečíst první stránky knihy (jsou tam i další úryvky).

   Filmová verze asi nejvíc překvapí obsazením role Williama hercem Chrisem O’Dowdym – Roy z IT Crowd. Je docela těžký zvyknout si, že vážně nevytáhne „Have you tried to switch it off and on again?“. Romolu Garai (Sugar) jsem viděl už v několika filmech dřív, na to jsem ale přišel až při zkoumání její filmografie. Nicméně tady rozhodně září. Amanda Hale v roli Agnes se mi líbila si nejvíc, ale role magora jejího kalibru musí zákonitě trochu překrýt třeba i důležitější, nicméně příčetný postavy. Mrs Casteway hraje Gillian Anderson (Scullyová z Akta X), kterou bych nalíčenou vůbec nepoznal. Ostatní herci samozřejmě taky válí, ale od BBC bych nic jinýho ani nečekal.

   Nevybavuje se mi, že bych četl nějakou jinou moderní knížku, která by se dějem vracela do 19. století, nicméně Faber k tomu zvolil cestu, kdy ukazuje všechno a bez příkras. O knížce někde napsali, že to je „the novel that Dickens might have written had he been allowed to speak freely”. Těžko říct, jestli je věrnější popis, co ukazuje Faber, nebo Dickens a spol, ale rozhodně to je pohled, který stojí za to. A na závěr úryvek ze Sugařiny knížky:

How smug you are, Reader, if you are a member of the sex that boasts a scrag of gristle in your trousers! You fancy that this book will amuse you, thrill you, rescue you from the horror of boredom (the profoundest horror that your privileged sex must endure) and that, having consumed it like a sweetmeat, you will be left at liberty to carry on exactly as before! Exactly as you have since Eve was first betrayed in the Garden But this book is different, dear Reader. This book is a KNIFE. Keep your wits about you; you will need them.

Nikkarin: 130

   Ačkoli se v poslední době snažím dohnat si vzdělání, komiksy nejsou moje silná stránka (nedávno jsem se dostal do asi pátýho dílu Hellblazera, kde jsem se tam děsně nevyznal, co se děje v jakým desetiletí, že na další už jsem neměl sílu…takže taky doporučuju k četbě), a už vůbec ne ty český. Nicméně na večeři u táty jsem se dozvěděl o tomhle pokladu český literární scény (tohle je pomyslnej vypláznutej jazyk na mojí češtinářku ze střední, který obecně sci-fi, fantasy a komiks splývaly do kategorie Kravina (byla to teda skvělá učitelka, nicméně její prohlášení „Já už toho četla tolik, že mě v literatuře nedokáže nic překvapit“ považuju za nedostatek snahy z její strany)).

   Nicméně mi na Nikkarina už nabíhá zpozdný, takže přejděme k věci, ať to dopíšu. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy na Zemi došlo k explozi a zdá se, že kromě měst je všude poušť. Hlavní hrdina je cosi-ale-má-takovou-helmu-tak-asi-voják Bo, který chodí po světě a naráží na všlijaký podivnosti. Přiznávám, nějak se mi teď nevybavuje, jestli má nějaký konkrétní cíl, ale tuším, že ani ne. Tedy kromě toho, že chce přijít na kloub explozi.

   K Boovi se později přidá Kňch (the cutest sidekick ever) a Antoine. O ději toho fakt moc říct nejde, ačkoli chápu, že shrnutí „choděj po poušti a narážej na divnosti“ je až trochu moc stručný.

   Komiks je jinak nabitý narážkami na všechno od počítačových her (Mario, Fallout) a filmů (Návštěvníci) po literaturu (Alenka) a umění (slon na dlooooouuuhýýých nohou…co určitě přichází z Dálí). Předpokládám, že mi jich taky dost uniklo, ale na druhou stranu občas se mohl krotit s okatostí (konkrétně u robotů A1 a E2). Abych tu kritiku nacpal na jedno a pak na ni mohl s klidem zapomenout, jako dost slabý na mě působily některý dialogy. Hlavně když se ke skupince přidává Lovec hvězd, zní to trochu jako - Čau já jsem Bo a tohle Antoine a tohle Kňch, budeme kamarádi? – Jasně, ale teď o sobě musím ve dvou bublinách něco říct, aby si čtenář rychle udělal představu o mojí postavě.

   Nicméně vzhledem k tomu, že dialogy pro 130 nejsou zas tak důležité, tak je to jedno. Nikkarin exceluje (no to je strašný slovo, ale vystihuje míru toho, jak v tom je dobrej) v přenášení představivosti na papír; vytvořil si svět, kde vůbec nevadí, že něco vlastně nedává smysl, protože se to prostě řeší explozí (a možná do jistý míry tím, že Bo hned na začátku projde podivně halucinogenním bunkrem 130, ale do jaký míry to má vliv, se nejspíš ukáže až v posledním díle). Takže může vytvářet směsku reality, surrealistického snění a pop-kulturních aluzí (to je taky strašný slovo, ale je tak chytrý a učený, že ho ani Word nezná), aniž by to jakkoli narušovalo děj. Takže když hrdinové na poušti potkají stádo ohvězdičkovaných lam (nebo co to sakra je), s nikým to ani nehne. Což je super.

   Zatím vyšly dva díly – Odysea a Hodní, zlí a oškliví, závěr trilogie by měl být podle příslušné FB skupiny Následky a má vyjít na podzim 2012, což je ovšem za strašně dlouho (aspoň si mezitím našetřím na ty dva první díly, protože to chci domu…a ne, Nikkarin mi tu neplatí za reklamu…už jen proto, že sem podle počítadla návštěv pravidelně chodí tak šest lidí).

    Už několik minut nemůžu vymyslet, jak to tu zakončit. Takže krátce – je to fakt dobrý, tak si to prostě přečtěte.

Flann O’Brian: The Third Policeman (Třetí strážník)

Not everybody knows how I killed old Philip Mathers, smashing his jaw in with my spade; but first it is better to speak of my friendship with John Divney because it was he who first knocked old Mathers down by giving him a great blow in the neck with a special bicycle-pump which he manufactured himself out of hollow iron bar.

   OK, takže první věta je úlet. Jak jsem s povděkem kvitoval celý zbytek knížky, ujetost se postupně spíš zvyšuje, než aby po první větě prudce klesla a zbytek knihy se už nevrátila na výchozí bod (jak tomu občas bývá).

   Hlavní hrdina je, jak jsem hned na začátku zjistili, vrah. Divney (celou dobu jsem si říkal, jak to pěkně koresponduje s češtinou... je totiž vážně divnej… ) je jeho kamarád (teda... „kamarád“) a  trochu se vnutil na jeho farmu. Je to vůbec dost sketa, ale radši to nebudu dál pitvat. Nicméně nějakou dobu po vraždě se vydají vyzvednout peníze Philipa Matherse, přičemž hlavní hrdina se od Divneyho oddělí a poměrně záhy zjistí, že krabice s penězi není tam, kde měla být. Dostane radu, že má jít na místní policejní stanici, kde narazí na párek obtloustlých policistů, co se neustále snaží zjistit, co se stalo s jeho kolem, protože přece co jiného by hlásil, než ztracené kolo. Pokud se tohle zdá jako absurdita, tak to je jen začátek šíleností, co se našemu vrahovi přihodí.

   No a proč vlastně zabíjel? Potřeboval peníze, aby mohl zkompletovat svoji sbírku děl a kritiky děl filozofa de Selbyho. Knížka je prokládána rozbory jeho poznatků, např. že den a noc jsou neexistující pojmy, protože noc nastává ve chvíli, kdy se ve vzduchu nahromadí tolik nečistot, že zakryjí slunce (jsou tam lepší kousky, tohle jsem si tak narychlo vybavil).

   O týhle knížce by se toho dalo napsat spousty, ale prozrazovat děj nechci a vyprávět tu o tom, jak je to děsně vtipný čtení, nemá smysl (protože, přirozeně, tím by to nikomu pak nepřišlo vtipný). Jediný, čím snad aspoň někoho přesvědčím, aby si to přečetl (protože tohle za to stojí), by mohla být prohlášení…In Watermelon Sugar hadr.

Paul Murray: Skippy Dies

   I have no idea how I cam across this book, I guess I must have read about it somewhere on the Internet. Than I asked my Dad to get it for me for Xmas and it was only now that I finally got to read it.

   There is not much of a story, at least there is no clear story line to follow (although the book has 660 pages). It’s more of a mixture of characters who are trying to somehow lead a worthy life (in which most of them…if not all of them…fail) or at least survive (in which some of them fail too). The story takes place in Seabrook – a prestigious Catholic boarding school in Dublin (it actually doesn’t exist but it is based on a school the author attended). The book presents us with POVs of several characters – mainly Skippy, Ruprecht, Carl and Howard. There are some other minor narrators, like Greg, the headmaster and evil incarnated; Father Green (aka Père Vert), a French teacher who hates French people and language, he hates teaching and most of all...he hates teaching French; and Lori, Skippy’s and Carl’s dream girl.

   Skippy is a student at the school, he’s 14 year old and for some unknown reason (later it is known, of course) he is so depressed he has to swallow handfuls of pills. He gradually falls deeper and deeper into depression until one day, he sees Lori and helplessly falls in love. Ruprecht is his friend and room-mate, a overweighed genius whose best entertainment is to sit in basement, trying to contact other intelligent species in Space. He tries to prove the string theory but after Skippy dies, he kind of loses it and tries make a contact with the beyond. Carl is same old as Skippy and Ruprecht but he’s a big, strong guy, a bully and a drug dealer and drug addict in one person. And Howard is their History teacher with a girlfriend whom he no longer loves who falls in love with a super-hot bitchy substitute teacher Miss McIntyre.

   The over-all feeling you’ll get from this book is a super-deep depression because this world is just fucked up beyond repair. All the characters try to deal somehow with this fact…mostly by getting high or drunk…or, in Ruprecht’s case, by eating piles of doughnuts. Sometimes, they get almost philosophical and reflect about life and world and Universe and Love and stuff and there are some really interesting ideas. The book mixes all kinds of moods – it’s funny, tragic, cynical and in a way brutal and disgusting in the same time. Sometimes it might be a little bit too much (one of Lori’s chapters will change your attitude to oral sex forever).

   But besides great characters and ideas, there is Murray’s excellent style. If you happen to teach about direct, indirect and all-those-between-direct-and-indirect speeches in English, use this book as your source text. On the other hand, it sometimes get a little confusing (especially Carl’s chapters lack quotations marks and sometimes they lack diacritics completely). He uses unbelievably wide range of similes – from biblical visions (used in really funny way – like when he describes Ruprecht putting his robot on floor as Moses’ mother letting her baby float in basket) to contemporary movies and computer games. He also has wonderfully imaginative, almost poetic language – mostly in the part when people are affected by drugs (I doubt there is any other book in which someone would describe eyes of someone on drugs in so many different ways).

   I really loved this book and if it weren’t so long, I would be sure to read it again sometime later. Hard to say if I’ll ever make myself re-read the whole novel but it is worth it. It was longlisted for Booker Prize 2010 so I really wonder what the awarded book is like because it should be frelling awesome if it beat Skippy… Anyway, there will be a movie next year so there should be a trailer soon. 

Kurt Vonnegut: Salughterhouse Five (Jatka č. 5)

   Předpokládám, že touhle dobou mi začne drasticky ubývat počet čtenářů, protože neustále sepisuju knihy, který už dávno postla Awaris, ale sakra, můžu já za to, že je to taková čtecí mašina?

   Pokud jste koukali na její verzi, tak jí nevěřte…náš čtenářskej klub vůbec není lame.

   Hlavní postava knížky je Billy Pilgrim, který má tak trochu problém. Billy jich má teda spoustu, ale jedním z hlavních je, že když byl ve válce, tak začal cestovat v čase na ose svýho života. Takže už viděl, jak se narodil, jak umře, jak se oženil…prostě už to viděl všechno.

   Takže Billy je ve válce, kde se mu teda ani trochu nelíbí. Více méně by si nejraději někde sednul na kámen a nějak to tam všechno přečkal, ale ostatní ho přece jenom nenechají. Neustále ho buzeruje Roland, který má jakousi ujetou představu o tom, jak je válka super, jak si jejich skupinka vydobude slávu a budou si říkat Tři mušketýři. Akorát mu to furt kazí Billy, který jen skučí, že už nikam nechce jít. Pak je oba zajmu Němci a Roland si udělá něco s nohou a všechny okolo sebe přesvědčí, že za to může Billy.

   Mezitím je odvedou do Drážďan na práce. Celá skupina přespává v podzemní části jatek, kde tedy přežijí kobercový nálety Američanů. V celý knížce se tvrdí, jak to byl největší masakr války a mnohem horší než Hirošima, což mimochodem není pravda, ale přesný čísla se uvěřejnily až později. Takže zničení Drážďan horší než Hirošima nebylo, ale to na věci zase tolik nemění.

   Billy pak chodí troskama a s vojáky pomáhají odklízet. Do toho se přimotá Edgar – učitel, který byl tak starý, že se do války musel dostat podvodem. Celou dobu nějak přežívá, projde bombardování Drážďan a nakonec ukradne lžičku, za což ho popraví. Podle Vonneguta je to vrchol knihy, i když to tam píše asi už pětkrát před tím a ve výsledku to jen konstatuje. Ona pointa celý knihy je vůbec to, že vypráví o všem možným, jen je o tom bombardování, i když o to tedy je hlavně.

   Billy se pak vrátí do Ameriky a stane se z něj optometrista, má obtloustlou, docela tupou ženu, ale vezme si ji, protože stejně ví, že to tak bude. Má s ní dceru a syna, který je nejdřív hroznej spratek, ale pak je z něj hodnej kluk a jde do Vietnamu. V týhle části Billy spadne s letadlem a praští se u toho do hlavy. Jeho žena pak umře v autě, což mu nejspíš dohromady způsobí dost šok na to, aby si nakecal, že cestuje v čase a že ho unesli mimozemšťani.

   Tralfamadoři jsou bytosti, co vnímaj i čas, takže podle nich se všechno už stalo a v nějaký formě  to pořád je. Takže lidi neumíraj, protože i když jsou v jeden moment mrtvý, existuje spousta jinejch okamžiků, kdy jsou naprosto v pořádku. Takže všechno už je dávno daný a oni sami jednou při pokusech s novým pohonem zničí vesmír, ale je to jedno, protože se to už vlastně stalo. A i když války existují, nemá cenu jim bránit, daleko rozumnější je soustředit se na chvíle, kdy bylo dobře. Takže na dotaz Billyho Why me? řeknou jen Why you? Why anybody?

   Taky mají úplně jiný druh knížek, kdy autor naskládá vedle sebe spoustu jednotlivých okamžiků a účinek na čtenáře potom má, když se na ně na všechny podívá naráz a vnímá je. Přesně takhle jsou potom psaný i samotný Jatka.

   Takže výsledek je, že prostě nic nemá cenu, všechno je daný a všechny nás řídí osud.

   Děj je zasazený do vyprávění Vonneguta o tom, jak začínal knížku psát…no ale píšu to sem jen proto, aby nemátlo, odkud se vzaly ty citace.

   Celkem mi to přišlo jako super knížka, jen občas mi to přišlo až příliš…postmoderní. Chápu, že tohle je začátek a všechny ty nesnesitelný kraviny typu „dvě alternativní dějový linie se spojí, kdyžsi hrdinka sedne na kajak“ to jen kopírujou, ale občas je to trochu moc. Hlavně to jméno. Bože, Pilgrima jako příjmení hrdiny, co cestuje v čase, to si prostě fakt mohl odpustit. Neustálý opakování So it goes mi občas ke konci taky lezlo na nervy…ale to je asi účel, takže to nějak přjdu.

  

   I said that to Harrison Starr, the movie-maker, one time, and he raised his eyebrows and inquired, “Is it an anti-war book? “

   “Yes,” I said. “I guess.”

   “You know what I say to people when I hear they’re writing anti-war books?”

   “No, what do you say, Harrison Starr?”

   “I say, ‘Why don’t you write an anti-glacier book instead?’ ”

   I looked through the Gideon Bible in my motel room for tales of great destruction. The sun was risen upon the Earth and Lot entered into Zo-ar, I read. Than the Lord rained upon Sodom and upon Gomorrah brimstone and fire from the Lord out Heaven; and He overthrew those cities, and all the plain, and all the inhabitants of the cities, and that which grew upon the ground.

   So it goes.

   Those were vile people in both those cities, as is well known. The world was better without them. And Lot’s wife, of course, was told not to look back where all those people and their homes had been. But she did look back, and I love her for that, because it was so human.

   So she was turned into a pillar of salt. So it goes.

Věra Chase: Vášeň pro broskve

    To jsem si tak jednou zašel s Awaris do antíku a narazil jsem na šíleně oranžovou knížku. V první kapitole hrdinka stihla někoho ojet, zahodit do řeky mrtvýho psa a sdělit čtenáři, že nesnáší, když má na sobě někdo ekzém. Ta kapitola nemá ani celou stránku.
   Pro představu, jak tahle knížka vypadá - je to asi tak něco, co by napsal Vian, kdyby se rozhodl vykrást Orwella a za zády měl Zolu, co by mu do psaní věčně remcal.
  Děj se odehrává ve fiktivním světě rozděleném na tři kontinenty - Konvence, Dekadence a Válečný ostrov. V Konvenci se musíte (překvapivě) řídit konvencemi a nejnovějšími módními trendy, rozhodně nesmíte ukazovat emoce (ačkoli to dělá v knížce docela kde kdo, ale nějak to všem uniká) a za porušení pravidel můžete jet na výlet do Dekadence. Ta není úplně dekadentní, ale spíš se tam všichni flákaj a dělají si co chtějí (ale mají docela dekadentní množství sexu). Ovšem nemůžete si dělat úplně, co chcete, protože když nejste dostatečně dekadentní, taky můžete skončit celkem blbě. Na Válečném ostrově...si Konvence pořádá války. Teda pokud jsem to dobře pochopil, tak si tam Konvence pořádá války sama proti sobě (což běžně lidi samozřejmě neví)...protože co by se jinak dělo, kdyby se neválčilo?
    Hlavní hrdinka začíná v Dekadenci, kam byla na nějakou dobu vykázána, když otěhotněla. Sice ji znásilnili, ale to nějak nikoho nebere. Navíc občas ráda "zlobí", takže to bylo už její třetí vyhoštění do Dekadence. V Konvenci se jí jinak vede celkem fajn, hlavně vzhledem k tomu, že patří do nejvyšší společenské třídy. Ačkoli (včera v noci jsem zmáčknul nějaký dvě tlačítka a otevřel se mi ten obrázek obalu knížky; když jsem pak dal zpět, vyskočil mi text tady a automaticky se uložil....totální hysterie...no nic, dám si to po druhý) nemá vůbec žádný zkušenosti s ošetřováním, spolu s dalšíma holkama z fajn rodin se vypraví na frontu jako sestřička, protože být sestřička zrovna teď fakt dost letí.
    Tady sestry narazí na doktora. Prakticky okamžitě ho začnou nenávidět, protože je nutí dělat strašný věci. Třeba dodržovat služby a šahat na ty zakrvavený vojáky, fuj fuj. Navíc nikdo nechápe, proč doktor už dávno netrčí v Dekadenci, přestože naprosto pravidelně vykazuje nepřípustnou míru empatie s vojáky. Později se zjistí, že to je díky tomu, že fakt umí léčit. Pak je tady Saul, to je voják, který stejně jako doktor tak nějak prohlédl a v hlavní hrdince vidí jakousi naději. Nabídne jí svoje srdce (nějakou skleněnou kouli, co uvnitř pulzuje, nejspíš to má být první uvedení broskve do děje), ale ona ho rozbije. Ale i tak ji přesvědčuje, aby s ním dezertovala do Bažin, kde by mohli žít bez pravidel šťastně až do smrti. Hrdinka potom v jeden moment onemocní a skoro umře a nikdo jí nepomůže. Když se z toho dostane, konečně zjistíme, že se jmenuje Jezebel, na což jí doktor řekne, že s takovým jménem přece nemohla čekat žádnou pomoc (no, to má recht).
    Jezebel nakonec se Saulem uteče, sice ne tak úplně plánovaně, ale nebudu to pitvat. V Bažinách objeví společenství, kterému vládne menšina žen. Menšina, protože většinou utíkají vojáci, co po zkušenosti na frontě trochu pozměnili svůj světonázor (to je vtipný slovo), jen sem tam s sebou vzali nějakou sestřičku, a ty šly hlavně  ze zvědavosti. Jinak žena si může vybrat, s kým bude spát, ale monogamie nepřipadá v úvahu, protože se přece nějak musí uvolňovat napětí u všech těch chlapů. To Saula docela naštve, takže vezme Jezebel a přestěhují se mimo dohled tábora, kde na ně neplatí jejich zákony.
   Následuje pasáž, kdy pro Saula a Jezebel uteče mnohem míň času než pro zbytek postav (nebo pomaleji stárnou...), je tam spousta sexu, broskví, broskvovýho čaje, polévaní broskvovým čajem při sexu a dalších praktik zahrnujících broskve a produkty z broskví. Když se nakonec vrátí do tábora v Bažinách, najdou tam už Město.
   Město ještě pořád trpí nedostatkem žen a vůbec to tam nefunguje, jak by mělo, takže Saul se ujme role "the man with plan" a chce začít dělat změny. To zahrnuje přesun žen do Města. Třeba z Dekadence. Hej, Jezebel, tys tam byla, nechtěla bys nějaký přivést? No, celá nadšená, jak rychle ji Saul odsunul na druhou kolej, se Jezebel vypraví do Dekadence pro ženský.
   To je tak půlka knihy, nehodlám to tu pitvat celý, ale někde po cestě se dostane z fáze vymytí mozku a vyvine si (dokonce) i vlastní osobnost. Když se vrátí, je na tom nejspíš ještě líp než Saul, který mezi tím...tak trochu zvlčil. Sice to není úplně tragická hrdinka, ale že by to dopadlo happyendem, to bych teda taky neřekl (i když možná mám posunutý hodnocení happyendu, když jsem teď dokoukal Lost In Austen).
   Mně osobně se to líbilo hodně, ale úplně nevím, jestli to doporučit všeobecně. Ta společensko-kritická část je docela slabá - jsou tu lidi s vymytým mozkem, lidi bez vymytýho mozku, všemocnej establishment (tohle je děsný slovo), hrdin(k)a se postupně osvobozuje, bla bla, prostě takovej slabší Orwell. To rozdělení na Konvenci a Dekadenci mi občas moc nesedělo a taky mi přijde, že někdy měla autorka trochu mezery v logice, ale dobrý. Zajímavější je vývoj Jezebel, a pak samozřejmě ten naprosto ujetý styl podobný Pěně dní, slovní hříčky, střídání mlhavosti a dost brutálně střídmého násilí (křupnutí nosní chrupavky mě pronásledovalo cestou jednu cestu metrem) a tak.
   No a pro lepší představu vám s dám úryvek, kdy Saul začíná přemlouvat  Jezebel, aby s ním utekla:

   Už je to týden, co jsem přestala chtít být nemocná. Dnes jsem to nevydržela a sedla si do 127 na kus řeči. Pohledy rozdává normální, téměř bezvýrazné, asi se mi před týdnem jen něco zdálo. Vyprávím mu o svém krušném údělu, o tom, jak bych před ním ráda utekla do Bažin, a jaký by to byl skvělý život, bez těch zmijí tady. Poslouchá mě, a potom mi klidně odpoví, že tam lidé skutečně žijí. Dělá si ze mě legraci? Ujistí mne, že nikoliv. A pak se mě s baziliščíma očima optá, zda si v noc sbalím kufry. Paralyzovaná na něj zírám a on mi klidně otevírá lebku a chvíli se v ní přehrabuje. To je hnusné! Kde se to v něm vzalo, býval to takový beránek? A co bude s mými tajemstvími?! Nevzrušeně vytahuje cáry hadrů umazaných od oleje a gesty naznačuje, že nic víc tam vlastně není. Nevěřím. A vůbec, co to má být za triky?
   "Tak co, utečeš?" ptá se znovu a čistí si upatlané ruce do mé zástěry. Jsem úplně zmatená, ale on otázku nemilosrdně opakuje znovu a  znovu, až mi v hlavě hučí: Odpověď, rychle! Snažím se kývnout, ale hlavu mám vážně nějakou uklizenou, fakta jako by se náhle neměla kam skrýt - zcela jasně si uvědomím, že vlastně nejsem schopná žít bez jistot které mě obklopují, a že i život tady mi vlastně dost vadí v porovnání se životem na kontinentě, kde si člověk nemusí každodenně ohřívat vodu na koupel a ptát se, co zbylo ve skladě k jídlu. A taky, po útěku není žádná šance k návratu, na rozdíl od Dekadence. Tenhle zpupný únik před zloduchy by byl klasifikován jako dezerce. Napořád!
   Zvednu se a nervózně si začnu plést cop. Kdo se prosil o tak holou pravdu? Jemu to možná připadá vzrušující, dekadentní, ale vždyť je to k nevydržení! Pak se zničehonic rozbrečím a znechucená sama sebou vyrazím ze dveří. 

Richard Brautigan: In Watermelon Sugar (V melounovém cukru)

   Pokud jste stihli zaznamenat, že Zoe dočasně měla vlastní blog o knížkách, tak si asi vybavujete, že o tomhle psala. Dal bych sem link, ale protože je to TAKOVÁ LAMA, tak blog zrušila, takže máte smolíka pacholíka. Takže jednou jsem si tak náhodně šel projít cizojazyčný knížky do knihovny u nás, přičemž jsem tam na tohle náhodou narazil. Samozřejmě, hned to skončilo v batůžku (teda ne hned, zase tolik po tom netoužím, abych tu knížku kradl...).
   Když jsem si knížku půjčoval, měl jsem jen představu, že autor byl hipík a že knížka je totálně ujetá, protože v ní je všechno vyrobený z melounovýho cukru a tygři tam žerou lidi. Více méně jsem čekal něco kerouacoidního, ale hozený do LSD tripu. No, tak to jsem se spletl.
   Obyvatelé komuny iDEATH (jáMOR) si žijí každý ve svém útulném domečku, večer se scházejí na společnou večeři a více méně toho moc nedělají. Sem tam si vytesají sochu, hlavní hrdina píše knížku, jinak tam tak proplouvají, občas hodí pokec, všichni jsou milí a hodný a usměvaví. Jsou vcelku nezávislí, protože si pěstují melouny, ze kterých si vyrábí cukr, a z toho pak vyrábí všechno, včetně mostů a domů. Taky si chovají pstruhy. A jedí spousty mrkve.
   Takže překvapení, čekal jsem nějakou nevázanou komunu, kde to pojede, ne partu prudů, co maj na ksichtě namontovanej úsměv, ale dobrý.
   Více méně antagonista knížky je inBOIL (neŽIT) (jinak všichni ostatní mají normální jména, takže ne každý tam porušuje gramatický pravidla pro psaní vlastních jmen), kterýho to tam prostě přestane bavit a přestěhuje se k Forgotten Works (Zapomenuté podniky, skládka jakéhosi haraburdí, podle doslovu představují přetechnizovaný svět okolo...whateva), kde si postaví boudičku a z Zapomenutých věcí si dělá pálenku. Postupně se k němu přidávají další odpadlíci (čemuž se nedivím, protože upřímně, kdo normální by dokázal žít v iDEATH a nezešílet?).
   Život v iDEATH míval dokonce i jakési úskalí, a tím byli tygři. Na jednu stranu moc hodní, protože dětem zásadně neubližovali a pomáhali jim s násobilkou. Na druhou stranu jim ve stejnou chvíli pojídali rodiče, což z nich dělá tvory o něco méně sympatické. To je ale jedno, protože obyvatelé iDEATH už je všechny vybili a pro jistotu si postavili sochu toho, jak tělo posledního z nich spalují. Lovely.
   Dějem se ještě tak nějak pohybuje Margaret, bývalá milenka hlavního hrdiny, která docela špatně nese, že ji nechal být kvůli jiné. S oblibou chodí do Forgotten Works a sbírá tam všechny ty podivný věcičky, kterými si přecpe pokoj. Jenže obyvatelé iDEATH ji mají za dost divnou a navíc si drtivá většina z nich myslí, že spí s neŽITEM (sorry, že střídám anglický a český názvy, ale "inBOILEM" prostě nešlo...), což sice není (podle mě) pravda, ale dobrý. Když někdo nehází dost úsměvů a není dost miloučkej, je prostě venku ze hry.
   neŽIT (už u toho zůstanu) a jeho kumpáni nakonec přijdou do iDEATH, seřvou všechny, že to, co tady žijou, prostě není normální, že tygři měli pravdu a měli je sežrat všechny a že jim teď ukážou, co je ten pravej iDEATH. A uříznou si palce. A pak si uříznou nosy. A pak si uříznou uši. A protože obyvatelé iDEATH jsou takový emocionálně založený, prostě civěj na to, jak se neŽITOVI a ostatním krev míchá s melounových cukrem a nechaj je tam hebnout. Jo, navíc hrdinova nová milenka se fakt naštve, protože jí tam všude dělaj bordel, tak si rovnou dojde pro mop a začne drhnout.
   Do toho si ještě Margaret hodí mašli, což konečně aspoň jednou dvěma postavama nějak pohne, ale zase taky ne moc. Prostě zazdí její pokoj a pa.
   Nakonec teda moc nevím, co si o tom myslet. Na jednu stranu je to pohodová komunita, kde mají všichni všeho dost a jsou na sebe hodný, taková prima rustikální idylka. Na druhou stranu se postavy z tý pohodičky nemůžou dostat a měl jsem dojem, že je to docela emocionálně obrousilo, protože dvě postavy tam spolu spí, protože jsou prostě such good friends. Je to super vysněný život, ale v tom se žít prostě nedá.
   Takže tak tuhle knížku vidím já. Nevím, jestli je to správně, ale on tu žádný správný pohled asi není. Škoda jen, že si ta lama smazala blog, protože si ten post už moc nepamatuju...takže do komentů jí sem napište, ať si ho pěkně rychle obnoví. Ona si to tu určitě přečte :o)

Thomas Bernhard: Konzumenti levných jídel (Der Billigesser)

   Týhle knížky jsem si všimnul u Zoe a po přečtení několika odstavců mi bylo jasný, že tohle prostě musím přečíst.
   Takže děj. Ten to skoro nemá... Hlavní postava je Koller, kterého pokousal pes a přišel tak o nohu. Chodí obědvat do Vídeňské veřejné jídelny, kde si až teprve po nehodě všimne konzumentů levných jídel a přisedne si k nim. Dalších několik let chodí denně do VVJ a sedá s konzumenty. O pár let později si tak jde parkem a najednou zamíří ke starému dubu, ne ke starému jasanu, jak má ve zvyku, a tak najednou přijde na jakousi objevnou teorii, díky které konečně začne psát svoji práci o fyziognomice (nauka zkoumající souvislosti mezi fyziognomií a povahovými vlastnostmi jedince). Práci ale nedokončí, protože spadne ze schodů. A to je vše, přátelé. Ale to jsem měl říct já...
   Vtip knížky je ale v tom, že se neustále protáčí jakoby ve spirále, dokola se vrací zpět k věcem, o kterých už se mluvilo, ale doplňuje je o nové informace. Potom zase pokračuje v ději, ale můžete vzít jed na to, že se zase za chvíli dočtete o tom, jak Koller toho zásadního dne nešel ke starému jasanu, jak měl ostatně ve zvyku, ale ke starému dubu, ovšem kdyby toho dne šel ke starému jasanu, jak měl každodenně ve zvyku, a ne je starému dubu, jak učinil toho dne, nejspíš by nikdy nepřišel na svou teorii fyziognomiky.
   Děj vypráví Kollerův známý, respektive jediný člověk, který dokáže Kollera snést víc než 30 sekund. Ačkoli je Koller zjevně regulérní blázen, člověka ti nutí uvažovat nad tím, jestli nepřeskočilo spíš vypravěči, ale bral jsem to tak, že se dokola vrací kvůli tomu, že mu tak věci vyprávěl Koller. V každém případě hlavní postava je zřejmě jedna z těch figurek, co je na ulici pozná většina lidí, něco jako ten šílenej děda, co už roky stojí na Staromáku a exaltovaně ječí CANTAAAAAAAAARE, JOHOHÓHO!!! Každý den se dobelhá na oběd do VVJ, tam si sedne ke konzumentům levných jídel, dá si s nimi nejlevnější jídlo v nabídce a zase to otočí domů.
   Nicméně už od dětství si vytváří svůj, jak říká, duchovní život, protože svůj intelekt považuje za nadřazený ostatním, což má ovšem mimo jiné za následek to, že pohrdá školním systémem, společností, a vlastně lidstvem tak nějak všeobecně. Vypravěč je tedy jediný, kdo ho snese, dokonce jeho společnost vyhledává, což jsem moc nepochopil proč. Nicméně je jediný, kdo s Kollerem mluví (kromě konzumentů), čímž se z něj stane terč Kollerových výkladů o konzumentech levných jídel, na které by si možná vůbec nevzpomněl, kdyby ten naprosto zásadní a zlomový den vyrazil ke starému jasanu, jak měl ve zvyku dělat každý den, a ne ke starému dubu, díky čemuž přišel na podstatnou část své teorie fyziognomiky.
   V každém případě je Koller nakonec docela zajímavá postava, přinejmenším jeho teorie o tom, že člověk má zodpovídat jen sám sobě. Sice ho to více méně dovede do stavu naprostý asociálnosti, ale zase se toho fakt drží :-D No a co víme, jak by to dopadlo, kdyby nešel ke starému dubu, ale ke starému jasanu, jak měl ostatně ve zvyku.
   Nakonec se konečně i dozvíte, co jsou ti konzumenti levných jídel zač - no úplně obyčejní chlapíci, co prostě nemaj na práci nic jinýho, než sedět ve VVJ a žvanit.
   Jak to tak po sobě čtu, nějak to nemá moc konzistenci, moc to nevystihuje tu knížku a vůbec tenhle příspěvek stojí docela za prd, ale snad to nějak omluvíte.

Olga Tokarczuková: Běguni (Bieguni)

    Tak na tuhle knížku nás s Awaris navedla jedna spolužačka s tím, že na ni to bylo moc ujetý, ale že my bychom to asi měli zkusit. A dobře udělala :-D Tady je co si o knížce myslí Awaris.
    Takže autorka je žena, která od konce vysoké školy cestuje, občas se někde dočasně usadí, ale jen aby si vydělala na další cestu. Knížka je ve své podstatě její deník (aspoň jak to chápu), kam si zaznamenává svoje úvahy a příběhy lidí, které potkala nebo jí je někdo vyprávěl. Na první pohled nesourodá směs je ale spojená dvěma tématy - cestováním a lidským tělem.
   Autorka chápe cestu ne jako cestu někam, ale prostou nutnost pohybu. Člověk, který se nepohybuje, jako by ani nebyl. Většina příběhů to potom nějak více méně myšlenkově doplňuje, respektive pokud se na příběh člověk správně podívá a dá slovu pohyb volnější interpretaci, nějak ho nacpe do většiny vedlejších dějů. Přirozeně potom pro postavy funguje jako východisko, aby se osvobodily ze stereotypu nebo se pohnuly dál v životě, ať už jde o chlapíka, co jezdí tam a zpátky trajektem (ale co to je za cestu, když suž při vyplutí je jasný, že se za pár hodin vrátí) a jednou ho to prostě přestane bavit, tak to namíří na otevřené moře, nebo o ženu, co nemůže ustát situaci doma potom, co se manžel odkudsi vrátil (asi vězení, jak jsem to pochopil) a na několik dní odejde z domu (ve svý podstatě než jí dojdou peníze, ale v příhodnou dobu v ní nastane ta správná změna, tak to nepůsobí blbě :-D ).
    Co se týče narážek na lidské tělo, neustále se objevuje v částech, kde autorka popisuje, co dělá, když v jednom kuse objíždí anatomické výstavy a muzea (mimo jiné jednou zjevně navštíví známé Bodies...nebo možná jedna z postav...asi obojí). A potom se zase různě objevují  v příbězích, buď jde o příběh někoho, kdo se zabývá uchováváním ostatků nebo má preparát v ději nějakou zásadní roli. Popřípadě se postavy nějak prudce zamyslí nad vztahem těla a duše.
   Jinak hodně se mi líbí jazyk, jakým je knížka napsaná, kde autorka používá naprosto ujetý slovní spojení; moje oblíbený je rozhodně "byla oblečena v jakési entropické haute couture". A na to, jak nesnáším popisy, jsou v téhle knížce podle mě naprosto užasný. Například asi stránka o tom, jak se člověku v noci zdá, že předměty ve tmě vypadají jinak než přes den, byla naprosto úchvatná. A potom příběh z arabského prostředí má vážně moc hezký popisy pouště v noci.
   Takže tohle za čtení určitě stojí. Sice tomu člověk musí dát čas a nějak si sesumírovat, co tam ty příběhy vlastně dělaj a proč je tam cpe, ale tak po 100 stranách by neměl být problém (no to je třetina, tak chápu, že to spolužačku odradilo). Možná dřív.
   A věděli jste, že jazyk je nejsilnější sval těla (no ano, věděli, to se opakuje všude...).

Nicole Kraussová: Dějiny lásky (The History of Love)

Už před tím, než jsem začal psát tenhle příspěvek, jsem začal uvažovat, jestli sem mám nahrát spíš anglický, vcelku vkusný obal knížky, nebo radši ten český, s naprosto tragickým odstínem růžové a nahatým zadkem. Nakonec jsem usoudil, že sem načtu oba dva, nechci vás úplně odradit od čtení zbytku (proto i ten anglický), ale zase ani ochudit o poznání netušených možností růžové barvy.
Ať dělá název dojem (a v české edici AAA navíc ve vražedné kombinaci s obrázkem) jakýkoli, knížka vážně není sladkobolná slátanina s růžovoučkým koncem. Sladkobolný to občas je, ale snesitelně. A končí to spíš špatně.
Kniha několik hlavních hrdinů. Leo Gursky je polský imigrant, který přišel do New Yorku po druhé světové válce. O patro nad ním bydlí jeho kamarád z dětství Bruno, se kterým se náhodou potkali před několika lety. Alma Singerová je (asi) dvanáctiletá dívka, jejíž otec před (asi) šesti lety zemřel na rakovinu. Její matka je překladatelka (sympatická dáma). Ona i mladší bratr se s otcovou smrtí vypořádávají po svém, ona se lehce fanaticky učí, jak přežít v divočině, zatímco Vrabčák (mladší bratr) propadne náboženství a získá utkvělou představu, že je lamed vovnik (odkaz na wiki - v aj; chtěl jsem vám sem hodit odkaz na českou wiki, ale nic to nenašlo, a navíc mi to hodilo jako návrh heslo "láme vodník"). Cvin Litvinoff je Polák, který utekl ještě před válkou nebo jejím začátkem a usadil se v Chile.
Původně jsem sem napsal skoro celý děj knihy, ale usoudil jsem, že to je dost nuda a taky je to tak děsně zamotaný, že to stejně nemá smysl. Navíc bych vám tím úplně zkazil tu radost z toho, když se budete pídit po tom, kdo je kdo, kdo vlastně napsal Dějiny lásky, a co to vlastně Vrabčák staví na skládce.
Hlavním motivem knihy Dějiny lásky je kniha Dějiny lásky, tedy kniha Dějiny lásky v knize Dějiny lásky :o) Napsal bych něco jako "velmi postmoderní", ale po posledním příspěvku je to tak nějak negativně zabarvený obrat. Máme možnost přečíst si několik kapitol, což jsou vždy jen krátké obrazné příběhy, jež spojuje postava Almy (ale to je jiná Alma :o) ).
Jinak vtip knihy je v tom, že většinu času člověk moc neví, jak to vlastně je. Někdy dlouho neznáme nějakou informaci, postupně se odkrývají vztahy mezi postavami, někde postavy v jedné dějové linii vystupují pod jiným jménem než v jiné a jedna postava pro jistotu vůbec neexistuje (to jako kdyby v tom snad nebyl už tak dost velkej bordel). Při prvním čtení mi to dost vadilo, protože jsem měl dojem, že autorka dává na tuhle část příběhu až přehnaně velký důraz, respektive že je to sice fajn knížka, ale asi by nebyla tak zajímavá, nebýt toho, že si člověk pomalu musí dělat poznámky, aby se v ději úplně neztratil (no já si je dělal a i tak jsem pár věcí postřehl až teď). Nicméně druhé přečtení mě nadchlo ještě víc než to první, asi přece jen trochu proto, že jsem celou dobu věděl, kdo je kdo a kdo není vůbec :o)
No a samozřejmě, u něčeho, co se jmenuje Dějiny lásky, by člověk, že tam nějaká ta láska bude (nebo nějaký ty dějiny, ale ty ani moc ne :o) ) A taky že je a ve všech možných podobách. Láska (aspoň krátkodobě) naplněná, nikdy neopětovaná, k dítěti, k rodiči, k sourozenci, láska kvůli které člověk trochu posune hranice vlastní morálky, první i ta poslední, jediná za celý život i jedna z mnoha. A nakonec to prázdno, co po ní zbude (omg, sooo cheesy, ale nemohl jsem si pomoct :o) ).
Možná mám jen nějaký divný období, ale stejně vím, že i když jsem ji četl dvakrát, budu si  muset tuhle knížku pořídit domů. Ale v originále, ta děsná růžová by narušila estetiku mojí knihovničky...

Majgull Axelsson: Ta, kterou jsem se nestala (Den jag aldrig var)

No, tak na tuhle knihu mě přivedla češtinářka na gymplu. Pravda, říkala, že to není úplně vrcholná literatura, ale že to přece jenom není úplně špatný a že ji to chvílemi vážně nadchlo. Tak, když to říká...

Takže děj. Hlavní postavou je MaryMarie/ Mary / Marie. Všechny tři a zároveň jedna osoba (jak postmoderní). MaryMarie má děsně špatný rodiče, otec na ni kašle, matka ji nechápe, fňuky. Tak během studií vyhraje soutěž se svojí esejí a na slavnostní večeři se seznámí s dalšími vítězi. Společně vytvoří Bilarový klub Budoucnost. Proč ten název? No, někde to tam asi bylo napsaný, ale musel jsem to nějak přejít. Takže, tam se seznámí se Sverkerem, svým budoucím manželem. Po x letech se vezmou. Sverker je sukničkář a v jednom kuse ji podvádí. MaryMarie potratí. A ještě jednou. A znova. A pak znova. A zase. No celkem devětkrát. Nakonec si Sverker zaplatí šlapku, ale nějak během úkonu vypadne z okna. MaryMarie za ním přijede a ze šoku přijde dočasně o řeč.

No a teď konečně ta zajímavá část. MaryMarie odpojí manžela od přístrojů. A taky ho ale neodpojí. Respektive, děj se rozdělí na dvě linie, kde Mary ho nezabije a Marie ano. Jak postmoderní.

Mary se stane ministryní a bojuje proti obchodu s bílým masem. Během proslovu přijde o řeč (už zase). Vrhnou se na ni novináři, začnou se hrabat v její minulosti a nakonec se v novinách objeví celý příběh. Mary se vrátí řeč, podá demisi a odjede kajakovat na svoji chatu.

Marie je ve vězení, tedy příběh začíná, když z něj odchází. Než odejde, jedna z vězeňkyň spáchá sebevraždu, protože bývala prostitutkou, o které Mariin známý udělal film a výstavu fotografií, vyobrazující ji během sexu se zákazníky (ovšem ta chuděra netušila, která bije). Marie jde z vězení, ujede jí vlak, tak musí přestupovat, aby se dostala do Stockholmu. Zapíše se do hotelu a vyspí se s cizím chlapem. Odjede na svoji chatu kajakovat (ano, obě hrdinky odjedou na svoji chatu kajakovat, protože jsou vlastně jednou. Jak postmoderní.)

A to je konec. Má to 400 stran a tohle je děj. Tak je tam ještě nějaká otravná omáčka navíc, třeba celá story s klubem. atd. Ale stejně je to o tom, jak parta Švédů sedí a děsně na výši se baví o stávající politické situaci.

Kromě špatnýho děje to je i špatně napsaný. Neustále se opakující dramatické konce odstavců jsou tak od půlky fakt směšný (A pak se mezi nám rozhostilo ticho. Ticho.) Pokud se děj na chvilku zpomalí, můžete najisto počítat s tím, že každou chvíli se vyjeví nějaká tragická informace z minulosti některé z postav (jakože se na vás zničeho vysype devět potratů). Chápu, že to je prostředek vytvářející napětí v ději, ale když už to je asi potřetí použitý úplně stejně a naprosto samoúčelně...nedělá to prostě dobrý dojem. Celkově mi přišlo, že si autorka sedla, na papír si vypsala, co by která postava měla udělat, aby se zdála tak a tak a potom jednotlivé díly sází, jak se jí to hodí (Sverker je fuj chlap, ale aby dělal dojem hluboké lidskosti, bude moooc plakat nad písničkami od Celine Dion, když manželka potratí.) A vrchol je, když se postavy začnou pokoušet filozofovat nad svým životem (Jak mohu odpustit svému tyranskému otci, když nevěřím v Boha?)
Na druhou stranu kniha neustále nutí čtenáře k pozornosti přeskakováním mezi všemi třemi dějovými liniemi. A protože Mary a Marie spolu dokáží částečně komunikovat, často vyprávění vlastního příběhu zničehonic přejde v komentář té druhé. No prostě zmatek.
Jinak co nepohnojila autorka, to dotáhla do konce překladatelka (Dagmar Hartlová). I během svojí četby, ke konci spíš rychločetby, jsem si všiml aspoň tří chyb, většinou vynechaných slov. Neumí používat zájmen mně/mi tak, aby zněla přirozeně. Naprosto nedrží jednotu v tom, jak která postava mluví, takže půlka koncovek je spisovná a půlka nespisovná (no já vím, že já to tady v tomhle příspěvku taky sekám jak mi to přijde pod ruku, ale to trochu něco jinýho). No a tak. Podle všeho to je ale docela známá překladatelka, dostala i nějakou cenu a ze švédštiny toho dělala spoustu, tak třeba zrovna neměla dobrej...půlrok, nebo jak dlouho to tak trvá.

Tom Robbins: Even Cowgirls Get the Blues (I na kovbojky občas padne smutek)

Knížka do češtiny přeložená jako I na kovbojky občas padne smutek tu moc známá není. Od jednoho člověka jsem slyšel, že se o ní učili na střední, ale to je asi jen vzácná výjimka. Já sám jsem na ni narazil díky Primě COOL (no pochopíte to, díky bedně najít skvělou knížku....).
Už při čtení úvodního shrnutí děje se člověk musí připravit na to, že to asi nebude úplně normální kniha. Hlavní postava Sissy Hankshaw se narodila s dost neobvyklou tělesnou deformací - extrémně velkými palci. Dost rychle toho ale dokáže využít pro svoje dobro, když v sobě objeví nezvyklý talent pro stopování. Od té doby necestuje jinak než stopem (její největší úspěch je velbloud) a pokud zrovna nemůže vyrazit k dálnici a provětrat palce, cvičí se aspoň doma (např. na záclonách). Ve čtrnácti jí to doma přestane bavit, stopne auto a už se nikdy nevrátí.
Na svojí cestě se pak setká s "civilizovaným" indiánem a svým budoucím manželem Julianem, silně ujetým trans-asi-vestitou-nebo-taky-sexuálem Hraběnkou, partou lehce militantních, feministických kovbojek nebo samotářským filozofem Číňákem (původně the Chink). Silná pošahanost zápletky se tedy ještě prohlubuje silnou pošahaností hlavních postav, a aby toho snad nebylo málo, autor dost zajímavě (a silně pošahaně) do románu vkládá prostředky, které čtenáře oddělují od děje (u postmoderny docela nezvyk...). Například vysvětluje, že jako autor má právo vybrat si do románu věty, jaké se mu líbí - třeba větu vyrobenou v Japonsku; větu, co ve tmě svítí; stoprocentně organickou větu; větu, která přijímá Ježíše jako svého spasitele nebo větu, co je asi v tom, protože nedostala krámy. Příkladů by bylo víc, ale přidám už jen ten ze sté kapitoly, kterou autor oslaví přípitkem šampaňským.
Ačkoli se zatím může zdát, že je to knížka, nad kterou se asi člověk pobaví, ale tím to hasne, není to tak úplně pravda. Hlavně ke konci se pak postavy pouští do složitějších debat  (sice u toho zároveň provádí anální sex, ale to na hloubce sdělení neubírá :-D) a objevují se různé úvahy, třeba o stavu dnešní společnosti (formou dialogu mezi palcem a mozkem, kteří se pohádají, kdo z nich za to vlastně může).
Nicméně pokud si z toho něco člověk odnese s úplnou jistotou, tak že situace ve světě je zoufalá, jako obvykle, a že není radno jeřáby popelavé krmit pejotlem.