Tak tuhle knížku jsem si vytáhnul, protože byla a) krátká, b) už jsem se pokoušel od Sarrautové číst i něco jiného a bylo to dobrý, c) byla FAKT krátká. Ovšem i tak byla ve výsledku lehce nad moje francouzštinářské síly.
Děj to prakticky vůbec nemá. Jde o to, že v blíže neurčeném prostoru se spolu baví slova. Ta jsou rozdělená na ta, která se smí používat, a ta, která ne, mezi oběma skupinami je potom průhledná bariéra, zpoza které se zakázaná slova dívají, jak to ta druhá skupina kazí. Občas jim začnou kapat nervy, tak začnou ječet Ouvrez ! Ouvrez-nous ! No, a odsud jméno knihy.
Takže věc, která mi na tom přišla zajímavá, je téměř naprostá nepřeveditelnost knížky do jiného jazyka. Teda, kdyby se to překládalo, nějak by se to udělat muselo, to je jasný, ale na druhou strany je naprosto nemožný vymyslet některý kapitoly tak, aby dávaly stejný smysl. Příklad - někdo v rozhovoru s postavou, v jejíž hlavě se celou dobu nacházíme, použije větu: Mais c'est une cata ! A slova se pak na asi 5 stran dohadují o tom, jestli se hodí toho člověka opravit, nebo jestli se mají spíš přizpůsobit a použít taky cata. I když to by se asi vymyslet dalo, ale všeobecná kritika "tu", jak si to jako představuje, že ze sebe dělá jen "t", s tím teda netuším, co by se dalo udělat.
No kromě pár obdobných příkladů se přiznám, že mi to dost často unikalo. Navíc jsem několikrát nabyl dojmu, že občas sledujeme i dialogy "povolených" slov, ale všude se píše, že jen těch zakázaných, tak nevím, na čí straně je chyba. Takže recenzi na tuhle knížku asi pomalu zabalím.
Jinak Tu ne t'aimes pas, druhou knížku, co jsem si chtěl od ní přečíst, asi definitivně vzdám (3 pokusy, to je prostě moc...). Ovšem abych si zlepšil náladu, vzal jsem si úplně krátkou knížku, co hodlám ještě teď dočíst, tak ji sem hned zítra přidám :-D
0 komentářů:
Okomentovat