Broken Age (2014)

Broken Age je nedávno vydaná (leden 2014) point-and-click adventura. V lednu tedy vyšla teprve první kapitola, druhá má podle stránek hry na Steamu vyjít „ještě letos“. Vývoj hry se zafinancoval na  Kickstarteru, čímž se KS aktuálně chlubí obří reklamou na Broken Age na úvodní straně.

Příběh se dělí na dvě linie – v první je postavou holka Vella, v druhé pak kluk Shay. Vella žije ve městě dříve proslulém válečnickou tradicí, nicméně po příchodu příšery Mog Chothra se přeorientovali na pečení muffinů. Mog Chothra se jednou za asi 16 let vypraví na obchůzku měst, která „chrání“ a vybere si v nich daň v podobě sežrání několika panen. Vella se pokouší navrhnout, že by se třeba dalo dělat i něco jiného, než se nechat sežrat, ostatní na to ale neslyší. Jako jediná se tedy pokusí vzdorovat, což ji zavede k dalšímu dobrodružství. Shay zatím pobývá na vesmírné lodi, kterou řídí počítač s osobností přehnaně ochranářské matky. Loď je plná různých hraček a nutí Shaye k záchranným misím, které ovšem spočívají převážně v pojídání zmrzliny a mazlení se s plyšáky. Shay pak na lodi objeví dalšího obyvatele, který se pokouší pomoci mu vzdorovat počítači, není ale jasné, jestli sám není součást plánu (ať už je cílem matky/počítače cokoli).

Dějově je Broken Age poměrně chytlavá hra, hlavně Shayova linie, kde se šílená chrastítkovost lodi míchá se strašlivou ujetostí počítače. Celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, že za tím vším něco vězí a že se hra každou chvílí převrátí v cosi mnohem temnějšího. Vellin příběh je o dost slabší, je sice akčnější a stane se toho v něm o dost víc, ale člověk musí vážně dost přimhuřovat oči. Hlavní problém ale je, že Vella je zjevně jediný, kdo chce s Mog Chothrou něco dělat, ostatní (včetně vybraných obětí) se na celou věc dost těší a rozhodně nikdo nestojí o to, aby kdokoli pokoušel s příšerou bojovat. Vella ale může všem cpát, že ona se o to hodlá pokusit… a nikdo se jí nepokusí zastavit. Mezi příběhy se dá libovolně střídat, dokud jeden z nich nedotáhnete do konce. Střídání je ale celkem irelevantní, protože neslouží např. k řešení hádanek, prostě když člověka nebaví Vella, přeskočí na Shaye. Pokud se ale příběhu něco daří opravdu skvěle, je to předhazování vodítek k tomu, jak spolu oba příběhy vlastně souvisejí… jen aby vzápětí další děj celou teorii zadupal do země. Celkem vtipná hra mezi hráčem a výstavbou příběhu.

Hlavní problém je ale obtížnost logických hádanek, respektive naprostá absence obtížnosti. Je téměř nemožné se ve hře zaseknout (i když se mi to jednou povedlo…) a řešení jsou vážně evidentní. Hra je ale asi cílená spíš na děti (nejen obtížností, ale i nespornou výchovnou snahou). Jsou tu ovšem i některé temnější momenty a vtipy pro dospělé (nic nevhodného, ale dítě to často nepochopí, např. hipsterský dřevorubec), je tak asi nejvhodnější pro rodiče-fanoušky klikaček a jejich děti nebo jako docela roztomilá odpočinková záležitost. Hra je ovšem v angličtině (česky neexistují ani titulky), a to ne v angličtině úplně triviální.

Kolem a kolem je Broken Age fajn uvolnění, ale těžko říct, jestli za to stojí. Také je otázka, kdy se dočkáme druhé (a závěrečné) kapitoly a jak bude dlouhá. Autoři ovšem ukázali, že příběh dokáží zamotat dost na to, aby byl Broken Age zajímavý.

Petra Hůlová - Paměť mojí babičce

Už před nějakou dobou jsem usoudil, že by bylo na místě přečíst si taky konečně něco původně českého. Na Petru Hůlovou jsme narazili během jednoho semináře, úryvek mi přišel relativně zajímavý a knížka dostala ocenění Magnesia Litera, takže proč ji nezahrnout.

Děj se odehrává v Mongolsku a popisuje události z pohledu asi 5 žen (nejsem si už úplně jistý). První z nich je Dzaja (jejíž jméno se dozvíte tak 50 stran před koncem), která vypráví o životě v mongolském geru (zřejmě stan), o svém dětství, problémech ve škole, cestě do Města, když jí bylo kolem dvaceti, o naprosto nepochopitelném nástupu dráhy prostitutky a rozpadu vztahu s dcerou. Příběh potom přejde na zmíněnou dceru, potom Dzajinu matku a dvě sestry (jedna ji inspiruje k prostituci a druhá zůstala doma jako hodná ženuška). Příběh sám o sobě je celkem ucházející, jednoduše řečeno vypráví o rozpadu rodiny, ve které se vztahy pomalu trhají tak dlouho, až z nich nezůstane skoro nic. Postavy se ovšem někdy zachovají strašně absurdně, hlavně zmíněný Dzajin propad do prostituce je naprosto mimo mísu – Dzaja vyrazí do města, aby si našla manžela. I když má příležitost najít si ucházející práci, najde sestru a zjistí, že ta to samé místo odmítla a začala šlapat. Protože zmíněná sestra je evidentně arbitr přes dobré vedení života, Dzaja usoudí, že tam pracovat taky nepůjde a začne se prodávat. Okay.

Stylisticky mi kniha ze začátku šla strašně na nervy – autorka píše více méně obecnou češtinou, ale někdy do ní přimíchává spisovný jazyk. Je to celkem divný mišmaš a občas to ruší, po nějaké době si ale člověk zvykne (těžko říct, jestli to je dobře). Občas se v ději také objeví přehnaně postav a jmen, kdy člověk nemá šanci chytit se, kdo je kdo. Některé postavy se navíc jen zmíní a pak nadobro zmizí. Sice to je těžko chyba, ale přišlo mi to jako zatížení navíc. Hůlová má na druhou skvělá přirovnání a metafory, občas jsem si při čtení vzpomněl na příklad z Kingova O psaní „byla tam tma jako ve vagonu plným prdelí“. Hůlová si sice odpouští prdele, ale originalita jí na tomto poli neschází.

 Problém je nakonec spíš v kulturních reáliích. Jednak je autorka hrne jak bagrem, jednak se je převážně neobtěžuje vysvětlovat. Na knížku se navíc snesla kritika ze strany Mongolů žijících v Česku kvůli chování ženských postav a kulturním nepřesnostem. To samozřejmě dost podkope to, co na knížce většina lidí nejvíc ocení, a závěr jedné čtenářky na GoodReads, že se díky knížce dozvěděla hodně o Mongolské kultuře, je v tomhle světle trochu smutný. Autorčin cíl je sice nejspíš obecnější výpověď o rodině a o rasových problémech (předpokládám, když se to tam furt řeší) a Mongolsko do toho tak trochu přihodila (nadneseně řečeno), ale pokud je spisovatel student kulturologie a mongolistiky, strávil v Mongolsku asi rok a napsal knihu odehrávající se v Mongolsku, která ale o Mongolsku téměř vůbec nevypovídá, zasloužilo by si to alespoň nějakou předmluvu nebo vysvětlení situace. Někdy tyhle nepřesnosti celkem bijí do očí, třeba když dojde na výčitky typu „ty nosíš hrozně krátký sukně“, ale zmatení čtenáře stejně hrozí.

Vzato kolem a kolem mě knížka nijak zvlášť neuchvátila. Příběh sice není úplně špatný, ale postavy jsou dost klišé (tradicionalistiská babička, jedna divoká sestra, jedna sestra à la „dobrá žena“, vzpurná náctiletá dcera). Výpověď o kultuře je pochybná, protože ačkoli je tam určitě spousta věcí správně, člověk nikdy neví, čemu věřit a čemu ne. Autorka ovšem zajímavě pracuje s různými pohledy na realitu, kdy nejen popisuje jednu událost pomocí více postav, ale stejná postava některé věci vypráví úplně jinak, když zestárne, což je skvělý detail. Celkově to bylo ale spíš zklamání a nijak zvlášť mě to na další knížky nenalákalo.

Suzanne Collins: The Hunger Games Trilogy

   Again, I haven’t written anything in few MONTHS for which I deeply apologize. But having finished my thesis (again) I hope I may be able to write here little something now and then.

   OK, the big craze about The Hunger Games has been more or less over for some time so this review may be coming a little late but…better late than never, huh. I decided to write one review about all three books and say just what I think about them (many other review have described the story so look up one of those if you want).

The Hunger Games (Aréna smrti)

    I really liked the first book, it is no big literature but the story is well written, the characters are greatly described, it’s fun (mostly because Katniss is such a cynic) but what I believe is the most important thing about the book – it’s targeted on different readers than similar stories before. Yes, sure, it is YA literature and it has some Twilight-like features…so what. There have been books and films about utter evilness of reality shows and there have been distopias…and many of them are WAY better than The Hunger Games. But…15 year old kids will not read 1984 or The Brave New World and they will not watch Truman Show. And there are much better let’s-show-the-brutality-of-human-nature books too (again, how many teenagers would read Lord of the Flies). So that is where I see the real merit of this book.

   Another thing is Katniss herself. She isn’t the classic good heroine, she has (piles of) flaws and she’s not emotional (well, she is very emotional, just not in the classic way). I even liked the whole romantic plot because it was very different from what people are used to in romances. The feelings kind of creep on Katniss and when she realizes what is actually happening she…well, she keeps on denying them.

   And I also liked the symbolism of the book. It is not very subtle, especially concerning the flowers and birds. The symbolism of birds is actually mentioned in the story directly (mainly the mockingjay-revolution connection) but it works on other levels too (for example, Rue reminds Katniss of a little bird which brings in a sense of fragility). The flowers create connection between the main heroines (Katniss, Rue and Prim). And let’s not forget about president’s roses.

   I really think it is a worth-reading, enjoyable and pretty well-written book.

   And few words about the movie. I think it’s mostly awful. The first part is pretty good and I loved how they depicted District 12 and the Capitol’s fashion. There are some great bits like when Katniss gets stinged by those hornets but it was mostly boring and the scene in the cave…the unspeakable horror of it. The scene with burying Rue was also almost ridiculous, especially as Rue had very little space in the movie and it was pretty hard to understand what is the big deal. What in my opinion really killed the movie, was Katniss. Not the actress, she was absolutely fabulous, but the way it shows (or rather doesn’t show) her character. Katniss is funny, smart and ironic about so many things. Which got lost completely in the movie. Sure, it’s easy to write it in the book written in the first person and I don’t know how to put such a thing in a movie. But it’s not really my problem, when I want to make a book into a movie, I should see what’s actually important in the book and what is not.

Catching Fire (Vražedná pomsta)

   I will not write a lot about this book. It was mostly boring, nothing really happened and the similar structure with the first book gave the book the last blow. I have to say I expected most of the plot-turns. There were some good bit, I liked the idea of the second arena and some of its traps (the screaming mockingjays being on of the most brutal thing in this overall brutal trilogy). But still, it was kind of a let down. Definitely the poorest book of the trilogy.

Mockingjay (Síla vzdoru)

   This one was much better than Catching Fire. The story and load of new characters (especially that terrible president of District 13) gave the story a new life. I also think that the author herself kind of literary matured and there were very poetic parts, sometimes it seemed there was intentional rhythm in the sentences (but it might have been just my imagination).  I appreciate that it didn’t end up as a total happy end…it actually didn’t end up as a happy end at all (by which I don’t want to say that all happy ending are automatically a bad thing…it just wouldn’t feel right in this case).

    There were also things I didn’t like, especially the battle in the Capitol was really weird. I think somewhere in the trilogy, Katniss says that the rebels didn’t get to the Capitol at all in the first rebellion. And now they just flew there…period. It was just weird.

  

To wrap it up, I’d like to say something about the Czech translation in Czech.

   V první řadě názvy knížek jsou vážně otřesné, ale překladatel s názvem většinou nic moc nenadělá, takže tohle je spíš výtka nakladateli. Asi se pokoušel o něco, co zaujme a přiměje to člověka koupit...ale názvy jako Aréna smrti a Vražedná pomsta většinu soudných lidí spíš odradí. Co se týče jmen, překladatel se snažil převádět nějaká „mluvící jména“ do češtiny, ale Cetkie místo Effie Trinket je ukázka toho, jak se to nemá dělat (respektive násilně a okatě). Proč se Gale jmenuje Hurikán jde naprosto mimo mě a nehodlám po tom ani dál pátrat. Ze začátku se mi moc nezdálo slovo splátci za tributes, tedy ti, co se mají utkat v aréně, ale nakonec je to celkem dobré řešení (vzhledem k tomu, že mají splácet jakýsi dluh za povstání). Z překladu jsem ale větší kus nečetl, takže kromě tohohle to nemůžu moc posoudit.

Michel Faber: The Crimson Petal and the White

- I am a fallen woman but I assure you: I did not fall. I was pushed.

   Předpokládám, že tenhle příspěvek bude trochu delší, takže si dovolím i trochu víc kecání na začátek. Na knížku jsem přišel díky Awaris, která mi ukázala nejdřív BBC zfilmovanou verzi. Už tenkrát mě napadlo, že bych si to sehnal a přečetl, nicméně městská knihovna má jen jeden výtisk, ten je navíc neustále rezervovaný, a muset to přečíst za měsíc je trochu pruda. Má totiž skromných 845 stran.

   Ovšem na letišti při návratu ze Skotska jsem neměl co číst (vzít si na cestu jen A Clockwork Orange nebyla moudrá volba) a taky v letištním knihkupectví měli akci, že při koupení dvou označených knížek je druhá za půl ceny (nedělám si iluze o tom, že bych nějak zásadně ušetřil, ale což). Chvíli jsem tam bloumal a nálepku na sobě měly samý prkotiny, až jsem narazil na tohle. No a když už jsem měl jednu, vyhrabal jsem tam někde životopis Stephena Frye, co měl taky nálepku, prostě abych měl ten dobrej (falešnej) pocit, že jsem ušetřil.

   Učíst to teda nebyla sranda, ale stálo to za to, i se zkouknutou televizní verzí, do který se i přes čtyřhodinovou stopáž něco nevešlo. Taky jsem to chtěl dát na svůj reading list na britskou literaturu, nicméně to docela zamotaná táležitost, protože autor se narodil v Holandsku, dlouho žil a školu vychodil v Austrálii a teď žije a publikuje ve Skotsku. Všichni ho samozřejmě považují za svého autora a wiki tvrdí, že je „broadly European“, což by pro zanesení na British reading list mohlo stačit. Občanství má teda ale holandský.

   Faber začal psát už jako mladý, ale až v 90. letech poslal první povídky do soutěží a první knížka mu vyšla v roce 1998 – sbírka povídek Some Rain Must Fall. Crimson Petal začal psát, když mu bylo 21 a vyšel v roce 2002, kdy Faberovi bylo 42 let. Podle jeho poznámek v knížce dílo prodělalo dost zásadní změny, takže bůhví jak to tenkrát vypadalo. Během studií se zaměřoval na viktoriánskou literaturu a tohle začal psát, aby si dokázal, že umí udělat něco, co bude mít strukturu románu od George Eliot a styl a čistotu vyprávění (tohle není úplně citace, nechce se mi teď hledat) jako Dickens.

   Česky od něj vyšlo asi pět knih, třeba Pod kůží, Evangelium ohně nebo výše zmíněné Někdy prostě prší.

William a Sugar

   No ale pokročme ke knížce. Hlavní postavou je 19letá prostitutka Sugar, kterou do profese zatáhla její matka a bordelmamá Mrs Casteway. Sugar se sama naučila číst a psát a naopak od ostatních prostitutek čas netráví opíjením se, ale studováním Shakespeara a psaním vlastního román, kde ventiluje svoje frustrace (většina jejího románu sestává z mučení a zabíjení zákazníků). Další postavou je William Rackham, syn majitele velkých parfumerií, který neustále žije představou, že z něj bude a man of letter, bude psát úžasný články a knihy a strhávat na sebe obdiv, zatímco je to docela flákač. Samozřejmě odmítá představu, že by po otci přejal firmu, protože to by naprosto zaprodal svoje bohémství.

   William má ženu Agnes, která je krásná, ale bohužel naprosto šílená. Jak se ukáže, má tumor na mozku, z čímž v tý době nikdo nic nenadělá. Chodí za ní ovšem doktor Curlew, odborník na „ženské nemoci“. Jeho léčbu nebudu snad ani komentovat, ale určitě Agnes nepomáhá (a ani nikomu jinýmu). Knížku provází ještě vedlejší příběh Henryho Rackhama (Williamův bratr) a Mrs Fox (ovdovělá dcera doktora Curlewa), kteří jsou oba silně věřící a navzájem do sebe zamilovaní, ale prostě ne a ne říct si to. Jejich příběh jen ukazuje na viktoriánskou upjatost a potlačování emocí (jinak Mrs Fox má dost moderní názory na náboženství a nebrání se spojení víry s darwinovskou teorií, čímž se řadí mezi záživnější postavy knížky).

   William se setká se Sugar, která ho naprosto posedne. Za prvé ho zaskočí, že se s ní bavt o Miltonovi, za druhé udělá pro zákazníka i věci, které jiné prostitutky odmítají a – naopak od jiných – to udělá s úsměvem a ušetří je pocitu zhnusení nad sebou samým. William se proto rozhodne začít si Sugar vydržovat jen pro sebe. Na to samozřejmě potřebuje zvýšit příjmy, takže nakonec se pustí do spravování otcovy společnosti.

Mrs Casteway

    Vztah mezi Sugar a Williamem je docela záhada. Na začátku jde z jeho strany hlavně o posedlost, u ní o snahu dostat se z ulice za každou cenu. Později i Williamem docela manipuluje a přinutí ho přestěhovat ji do lepší části Londýna. Na otázku, jestli se do sebe někdy zamilují, je těžký najít odpověď. V jistý fázi nejspíš ano, aniž by si to byli sami ochotní přiznat. Ke konci románu jim ale silně selhává komunikace a čtenář skoro úplně ztrácí vhled do Williama. U Sugar pak spíš začne převažovat strach, že ji Wiliam vyrazí z domu, než cokoli jiného. Někdy za půlkou ji William totiž nastěhuje k sobě jako guvernantku.

   Až v téhle části se do děje konečně pořádně dostane dcera Williama a Agnes – Sophie. Ta se sice mihla už dřív, ale až teď dostane víc prostoru než jednu stranu. Mezi Sugar a Sophie se vytvoří dost silné pouto, což usnadňuje fakt, že Agnes se o Sophie vůbec nestará a matka Sugar byla docela příšerná:

“Where is your Papa, Miss?” she [Sophie] enquires.

“In Hell, my poppet. Mrs Casteway’s reply one upon a time.

“I don’t know, Sophie.” Sugar strains to recall anything more about her father than her mother’s hatred of him.

   Mrs Casteway je docela ujetá postava sama o sobě, trochu mi připomínala Miss Havisham z Great Expectations. Je oblečená do řvavě rudého oblečení, má červené proužky ve vlasech a všechen čas tráví tím, že si nechává posílat obrázky svatých, vystřihuje je a slepuje do koláží. Navíc z ní lezou hlášky jako:

„Child: be reasonable,” she smiles. “Why should my downfall be your rise? Why should I burn in Hell and while you flap around in Heaven? In short, why should the world be a better place for you than it has been for me?” And, with a flourish, she dips he glue-brush into the pot, twirls it around, and deposits a translucent pearl of slime on a page already crowded with magdalens.

   Sugar se taky dostane ke starým deníkům Agnes. Ke svému překvapení ovšem zjistí, že Agnes, aspoň než se nemoc začala plně projevovat, byla neskutečně nudná a tupá, zajímalo jí jen oblečení a módní účesy a bylo jen těžké pochopit, že Williama zaujala. No ale stalo se, přišla mu prostě jiná než všechny ty ostatní. Někde na netu jsem našel recenzi, podle které si Agnes žije ve světě, kde je všechno „peachy“, což je teda blbost, naopak si přijde vším ohrožená. Věří, že William ji mučí (nedostatečně ji zabezpečoval, než se postavil do čela společnosti), její nevlastní otec ji záměrně ničí a z doktora Curlewa má hrůzu (ačkoli to asi oprávněně). Na druhou stranu, když má světlé chvilky, vrací se její otravné staré já. Jinak má občas docela dobrý postřehy, i když jejímu viktoriánskému okolí to přijde jako dost přes míru (např. úvaha nad tím, co by bylo, kdyby skoro pořád jen pršelo).

Agnes

   Název knížky pochází z básně od Alfreda Tennysona, i když naopak od televizní verze se v knížce  vůbec neobjeví. Symbolika červené a bíle prochází celou knížkou, stejně jako narážky na špinavost a čistotu (Williamova parfumerie a její všudypřítomné výrobky, kterými se patlají prakticky všechny ženské postavy knihy, je nepřehlédnutelný příklad) a na to, co je proper a co není. Některé popisy jsou fakt dost odpuzující, o částech se sexem ani nemluvě (vážně bych ubral popisů semene stékajícího po stehnech). Dostává se samozřejmě ke spoustě témat – viktoriánské pokrytectví, sociální nespravedlnost, omezené možnosti lékařství, literární kritika, nespravedlivost osudu, feminismus a…aspoň na pár strnách…láska.

    Knížkou provází vševědoucí vypravěč, který ještě navíc děj komentuje z pozice dnešního člověka. Nejsilněji se projevuje v první části knihy, kde mluví přímo ke čtenáři, někdy třeba polemizuje, jakou postavu bude knížka dál sledovat. Později trochu ustoupí, ale stále je silně cítit, že i když vidíme do všech postav, vypravěč neustále vybírá, k čemu dostaneme přístup, a k čemu ne (už jsme mluvil o tom, že k závěru knihy dostává William výrazně méně místa). Docela se mi líbilo, že si odpouští takové to popisování jedné události očima několika postav, naopak dostaneme většinou na jednu událost názor jen z jedné strany neplatí to ale stoprocentně). Na začátku ještě vypravěč vystupuje jakoby jako prostitutka, která si odvádí zákazníka domů, což se pak ještě vrátí na poslední stránce knihy. Musím říct, že pozice vypravěče mě tam na začátku trochu mátla, později mi zase přišlo škoda, že z knížky trochu ztratil a úplně zmizely komentáře z pozice čtenáře z 21. století. Zde si můžete přečíst první stránky knihy (jsou tam i další úryvky).

   Filmová verze asi nejvíc překvapí obsazením role Williama hercem Chrisem O’Dowdym – Roy z IT Crowd. Je docela těžký zvyknout si, že vážně nevytáhne „Have you tried to switch it off and on again?“. Romolu Garai (Sugar) jsem viděl už v několika filmech dřív, na to jsem ale přišel až při zkoumání její filmografie. Nicméně tady rozhodně září. Amanda Hale v roli Agnes se mi líbila si nejvíc, ale role magora jejího kalibru musí zákonitě trochu překrýt třeba i důležitější, nicméně příčetný postavy. Mrs Casteway hraje Gillian Anderson (Scullyová z Akta X), kterou bych nalíčenou vůbec nepoznal. Ostatní herci samozřejmě taky válí, ale od BBC bych nic jinýho ani nečekal.

   Nevybavuje se mi, že bych četl nějakou jinou moderní knížku, která by se dějem vracela do 19. století, nicméně Faber k tomu zvolil cestu, kdy ukazuje všechno a bez příkras. O knížce někde napsali, že to je „the novel that Dickens might have written had he been allowed to speak freely”. Těžko říct, jestli je věrnější popis, co ukazuje Faber, nebo Dickens a spol, ale rozhodně to je pohled, který stojí za to. A na závěr úryvek ze Sugařiny knížky:

How smug you are, Reader, if you are a member of the sex that boasts a scrag of gristle in your trousers! You fancy that this book will amuse you, thrill you, rescue you from the horror of boredom (the profoundest horror that your privileged sex must endure) and that, having consumed it like a sweetmeat, you will be left at liberty to carry on exactly as before! Exactly as you have since Eve was first betrayed in the Garden But this book is different, dear Reader. This book is a KNIFE. Keep your wits about you; you will need them.

Kit Whitfield: Bareback

   I came across this book some time ago while browsing on some blogs about literature. It caught my eye (obviously) but I completely forgot about it. And than, I was going through some cheap books in those wooden boxes in front of Palác Luxor and I found myself keeping this book in my hands. As this book is quite well known and (more importantly) well received in the GB and the US, the fact that it cost half money than Eat, Pray, Love is really sad.

   Well, why did it catch my eye? It’s called Bareback (Benighted in the US version). For those unfamiliar with this word…look it up on Urban Dictionary. And the second reason - it’s about werewolves. (Un)fortunately, it’s not about werewolves barebacking each other…although I might enjoy reading something like that too. (My BF was like What the f******ck are you reading???).

   Anyway, it has nothing to do with anything naughty. The story takes place in an alternative world where almost everyone is werewolf (but the word is not used in the book, which is actually quite logical). When I say almost, I mean more than 99 % of population. The rest are called nons or, in slang, barebacks (oooooh). The main heroin Lola works in DORLA (Department of Ongoing Lycanthropic Activity) – as every other non has to. At the beginning, one of her colleagues and friends gets his hand bit of by a lyco and than he gets shot in head. She is to investigate the case, which leads her to many, many, many and (yeah, I am about to repeat it once more) many discoveries she would prefer not to have done.

   So we have a detective story. But the book was also compared with 1984, which is quite a good comparison. The whole point of the story is a classic anti-utopia. But Whitfield is also great in describing psychology of Lola. Barebacks are a very small minority, which has a huge impact on them. They also feel they are crippled or that they have some kind of defect – and in the world they live in, they actually do have a defect. But the main aim of DORLA is to keep guard during full moon nights. For centuries, there has been a law that when people “fur up” on the full moon night, they have to be locked up indoors. Of course, there are accidents, people don’t get into shelters, they get out of their houses and so on. And then, there are prowlers – those who break the curfew intentionally. DORLA agents have to catch these lunes (metamorphosed lycos) and get them into shelters. So there is a paradox – people (often) hate nons but they also need them. Mainstream society can’t actually afford not to have DORLA. Imagine that once a month, everyone would get crazy, run through city, fought with each other and destroyed everything that gets into his or her way. That would hardly work.

   Nons have to start working for DORLA when they are 18 and they leave at the age of 60 (or…something like that). The only problem is a quarter of them are heavily injured or dead by that time. On the other hand, DORLA is not a bunch of nice, smiley guys either. They tend to arrest people and not give them any human rights (like lawyer or a phone call). And than they beat them. Brutally. Which is OK because only heavy wounds don’t heal when they fur up.

   Lola has to deal with much. She doesn’t speak to her mother at all and her relationship with her sister isn’t the best one either (but it gets much better during the book). She is under pressure of everyday life in society which hates her, her friend is dead, her sister is obviously worried that her coming baby might be a bareback and DORLA is more understaffed than ever so she has loads of work.

   But she copes. She has a whole system to protect herself. She wears gloves (palms of non are much softer compared to lycos). She fills her life with work so she doesn’t have to think about other things. And she is very perceptive when speaking to someone. She listens to little words people use and immediately deducts things others would easily overlook. She controls herself and her emotions extremely well but as she is confronted with some tough situations, she sometimes loses it.

   Oh, and there is a new word into “weird vocabulary”. Loten. It’s supposed to be “moonlight so bright you can see in it” in Old English. Unfortunately, Google doesn’t know this word so either Whitfield made the word up or Google is a really bad source for Old English vocabulary. In this case, I guess it’s the former.

  Anyway, the title doesn’t sound like it, but this is actually a good book. Sure, it’s mostly the story but not just that – Whitfield has a nice English and some of her descriptions and similes were absolutely amazing (like when Lola describes her feelings after beating a man as if her bones were cold and empty…I think it’s a rather impressive image). And obviously, there are piles of stuff about xenophobia, hatred between classes, manipulation of society, etc. Read it…but it’s still a good idea to cover the book (the looks guys in public transport were giving me…).

   And there will be a movie under the title Benighted. 

China Miéville: Un Lun Dun (Un Lun Dun)

    I was in the Municipal Library with Awaris once and I found one of Miéville’s books. I told her it looked quite interesting and she replied that she has already read most of his work. Well, I don’t understand when she found the time for it but OK (it’s obvious she has a time machine and is too mean to share her secret with humanity). I really wanted to read some of his books and I finally had time for it and I loved it.

   It’s kind of Alice in Wonderland but modern and in urban settings. Two girls – Deeba and Zanna – accidentally enter UnLondon – a weird version of London where all things that become moil (mildly obsolete in London) or broken come and continue their lives. Unfortunately, UnLondon is threatened by the Smog – a cloud of effluvia (effluvia…that’s a cool word) which gradually gained consciousness. Zanna finds out that she’s the Schwazzy which is English transcription of choisi – chosen one (I will overcome my urge to correct everyone and do as if I have overlooked the fact that it should be choisie). The two girls are told to go to the Propheseers who should tell them what to do and help the Schwazzy to beat the Smog. When they arrive to the Propheseers’ bridge (after a trip in a flying bus and jumping across 2 metre high roofs) they meet the Book (basically, a big talking volume with inclination to deep depressions) and Brokkenbroll – the master of broken umbrellas. He and Benjamin Unstible – a Propheseers who everyone thought was dead – change old broken umbreallas into unbrellas – weapons against the Smog. But it doesn’t take long before things go very differently from what the prophecies say and it slowly turns out that unLondon might be rather in need of an unchosen one rather than the chosen (who will also need help – the too much talkative book, a half-ghost and a cuddly milk box).

   One thing I liked about this book is Miéville’s language. He is probably one of a few authors whose description didn’t bore me to death (it is quite difficult to be boring when you create a world where houses are built from old writing machines…but anyway). He uses a little difficult or less known words (not sure why, maybe it’s like Lemony Snicket who always puts in a definition of the word…Miéville is just for a little older readers…it’s a YA book). And he makes up his own words. Like binjas. I liked binjas. They are bins but also ninjas. Binjas kick ass. Language and language games are one of things which makes is so much like Alice in Wonderland. For example, the heroes enter the land of Mr Speaker who is the only one allowed to speak in Talklands. And every word he pronounces takes on physical existence (and crawls out of his mouth…yuk). He is complete control over them until…well, until Deeba says this:

“Well,” said Deeba, “don’t think word do what anyone tells them all the time.”

Hemi was looking at her with at least as much bewilderment on his face as Mr Speaker had.

“What are you on about?” Hemi said.

“YES, WHAT ARE YOU ON ABOUT?”

Deeba paused to admire about, an utterling like a living spiderweb.

“Words don’t always mean what we want them to,” she said. “None of us Not even you.” The room was quiet. Al the people and things in it were listening.

“Like…if someone shouts, “Hey, you!” at someone in the street, but someone else turns around. The words misbehaved. They didn’t call the person they were meant to. Or if you see someone at a party and they’re wearing something mad, and you say, “That’s some outfit!” and they think you’re being rude, u you meant it really.”

“Or…like if someone says something’s bad and people think they mean bad bad and they mean good bad. Or…” Deeba giggled, remembering one of the Blyton books her mother gave had given her, saying she had enjoyed it when she was Deeba’s age. “Or like that old book wit a girl’s name that just sounds rude now.”

The utterlings were twitching and staring at her. Mr Speaker was flinching. He looked sick.

(Unfortunately, Enid Blyton wrote like zillion books, so I didn’t find out which one Deeba speaks about).

   Another great thing about this books how imaginative it is. Mr Speaker is an example of it but there are piles and piles of great ideas (yeah, just like in Carroll). Well, long story short, it is a very good book if you’re looking for something funny and witty and you are in no mood for discovering the dark corners of human soul. I rest my case, just read it.

   Oh…one more thing. If you meet a giraffe…in night…and there are no bars between you and it…just run.

Paul Murray: Skippy Dies

   I have no idea how I cam across this book, I guess I must have read about it somewhere on the Internet. Than I asked my Dad to get it for me for Xmas and it was only now that I finally got to read it.

   There is not much of a story, at least there is no clear story line to follow (although the book has 660 pages). It’s more of a mixture of characters who are trying to somehow lead a worthy life (in which most of them…if not all of them…fail) or at least survive (in which some of them fail too). The story takes place in Seabrook – a prestigious Catholic boarding school in Dublin (it actually doesn’t exist but it is based on a school the author attended). The book presents us with POVs of several characters – mainly Skippy, Ruprecht, Carl and Howard. There are some other minor narrators, like Greg, the headmaster and evil incarnated; Father Green (aka Père Vert), a French teacher who hates French people and language, he hates teaching and most of all...he hates teaching French; and Lori, Skippy’s and Carl’s dream girl.

   Skippy is a student at the school, he’s 14 year old and for some unknown reason (later it is known, of course) he is so depressed he has to swallow handfuls of pills. He gradually falls deeper and deeper into depression until one day, he sees Lori and helplessly falls in love. Ruprecht is his friend and room-mate, a overweighed genius whose best entertainment is to sit in basement, trying to contact other intelligent species in Space. He tries to prove the string theory but after Skippy dies, he kind of loses it and tries make a contact with the beyond. Carl is same old as Skippy and Ruprecht but he’s a big, strong guy, a bully and a drug dealer and drug addict in one person. And Howard is their History teacher with a girlfriend whom he no longer loves who falls in love with a super-hot bitchy substitute teacher Miss McIntyre.

   The over-all feeling you’ll get from this book is a super-deep depression because this world is just fucked up beyond repair. All the characters try to deal somehow with this fact…mostly by getting high or drunk…or, in Ruprecht’s case, by eating piles of doughnuts. Sometimes, they get almost philosophical and reflect about life and world and Universe and Love and stuff and there are some really interesting ideas. The book mixes all kinds of moods – it’s funny, tragic, cynical and in a way brutal and disgusting in the same time. Sometimes it might be a little bit too much (one of Lori’s chapters will change your attitude to oral sex forever).

   But besides great characters and ideas, there is Murray’s excellent style. If you happen to teach about direct, indirect and all-those-between-direct-and-indirect speeches in English, use this book as your source text. On the other hand, it sometimes get a little confusing (especially Carl’s chapters lack quotations marks and sometimes they lack diacritics completely). He uses unbelievably wide range of similes – from biblical visions (used in really funny way – like when he describes Ruprecht putting his robot on floor as Moses’ mother letting her baby float in basket) to contemporary movies and computer games. He also has wonderfully imaginative, almost poetic language – mostly in the part when people are affected by drugs (I doubt there is any other book in which someone would describe eyes of someone on drugs in so many different ways).

   I really loved this book and if it weren’t so long, I would be sure to read it again sometime later. Hard to say if I’ll ever make myself re-read the whole novel but it is worth it. It was longlisted for Booker Prize 2010 so I really wonder what the awarded book is like because it should be frelling awesome if it beat Skippy… Anyway, there will be a movie next year so there should be a trailer soon. 

Neil Gaiman: American Gods (Američtí bohové)

   This is my first A to Z Challenge Review, the book (accidentally) even begins on A. My friend chose this book for our reading club so it was not entirely my choice but I have always wanted to read something by Gaiman, anyway (I have read only Sandman so far and it was great).

   The story is about Shadow – a big guy in his thirties who tries to survive the time he has to stay in jail without problems. We don’t know how precisely he go there, it just seems that it was not completely his fault. He comes out of jail in the beginning of the novel only to fin out that his beloved wife is dead and his best friend (who was supposed to give him a job) is also dead. Than he finds out that they died together. In a car. Doing…things. Nasty things.

    He is accosted by a man who calls himself Wednesday and who says he wants to give him a job as bodyguard. He takes the job and they begin kind of a road trip across America  and meet Wednesday’s friends (or rather acquaintances). It doesn’t take a long time to Shadow to gather that all those people are gods and to reveal Wednesday’s real identity (if you would happen to read the Czech translation, try not to look at the translator's note here - for some reason, he decided to explain who Wednesday is when he appears for the first time). In the world of this novel, all gods that someone believes in actually exist. They came to America with different settlers from all over the world and they had to change and adapt in the new place. But now, new gods appeared – gods of malls, TV, Media (no, that’s not the chick who murdered her children) and Internet (well…I think the fat kid was supposed to be Internet but no one says it openly). Naturally, the old gods dislike the new ones and vice versa so there is going to be war and Wednesday is recruiting his holly buddies for the last stand.

    Gradually, I started to enjoy this book. The first half seemed a little slow and I felt like nothing has actually happened for the first 200 pages but later it is really….ehm….compelling (I just hate this word) and I felt sorry there are so few pages left (I started to feel this way like 250 pages before the end so you see what a torture it must have been to read on and on seeing the number of pages grow). Obviously, it is a great book for people interested in mythology, especially the Germanic, but I am pretty sure you will see there Gods you have never heard of. There is even a goddess that Gaiman claims to have made up completely (Zorya Pulnochnaya, to be precise). It is maybe better to read something about Germanic mythology, especially about the sacrifice on tree, before reading this book. Otherwise, you may get a little bit lost in some important parts and that would be a pity.

   There is not only the main story line but there are some short chapters about people coming to America and their gods – there are stories about Vikings, about some pre-historic tribe, black slaves, Irish girl or a young Arab boy – all of them from different historical periods.

   Gaiman is a great storyteller and he can capture the reader and never let him go until he finishes the last page (I made really ugly faces on my Mum when I had to stop reading and go mow the lawn). He also mixes quite many genres – there is a love story (Shadow’s wife comes back as a zombie), there is a detective story (actually…there are two of them), road trip, mythological stories…well, let’s just say they are numerous. A huge theme is obviously the confrontation of the old and the new – of values, ways of life and different priorities people used to have and have today. Gaiman shows this difference on his characters of gods – not only on the difference between the old and the new gods but mainly on the old gods who live in America and their original version (because the American Kali is not the same as the Indian Kali). It would be simplifying to say that it is a criticism of American way of life (if there actually is anything like that), Gaiman just show us that there we should sometimes stop and think a little about the way we live. And of course, people don’t focus their lives on technology only in America, it is quite plausible for all developed countries.

   As I have said, it is a really great book with an enjoyable story but it also…makes you think (OK, this sentence is an awful cliché but…but it is also true).

Arto Salmien: Teorie sraček (Paskateoria)

   Na tuhle knížku jsem narazil tak, že jsem v knihovně hledal Sartra a nějak jsem prostě narazil na něco, co se jmenovalo Teorie sraček a bylo to krátký…tak jsem si řekl, že od Fina jsem ještě nic nečetl a že je na čase to změnit. No, asi to nebyl tak skvělej nápad, jak se to původně jevilo. Ale fakt je, že to vážně je krátký – skoro celý jsem to přečetl za cestu na doučování a zpátky (i když je pravda, že to je ode mě celkem štreka).

   Nějak nechápu, proč jsem si to vlastně půjčil, když mi Houellebecq tak lezl krkem a tohle je  v jistých bodech podobný, ale asi mám nějakou ne/podvědomou potřebu číst knihy na téma „lidstvo je fakt v háji“.

   Děj je o bulvárním novináři Suurnäkkim, kterýmu dost lze na nervy, jak se v jeho plátku píše. Někdo po něm neustále chce všelijaký oplzlosti, jako dělat článek o nejspíš nejhorším jezdci formule na světě, kterej se chce zviditelnit tím, že bude ve svý formuli vozit děti s rakovinou, nebo o mladý zpěvačce, který daj noviny podmínku, že se musí nechat vyfotit v opravdu velmi průsvitným oblečku. V redakci má spolupracovnici – skvělou to bulvární novinářku – se kterou na sebe sem tam hodí srdceryvný pohled a prohodí něco jako „Bože, nám fakt není nic svatý“ a zase jdou dál trpět tím, jak děsně jsou na lidi hnusný. To je tak asi hlavní dějová kostra – Suurnäkki prostě naráží na různý témata, co by se hodily do bulváru, ale protože mu přijde moc humus dávat je do tisku, nějak je obchází (čímž dost vytáčí šéfa).

   Do toho ještě autor vlepil jakousi společensko-kritickou linii, kdy Suurnäkki jezdí na jakýsi opravdu děsně hnusný předměstí za milenkou – největší kostí daleko široko. Celou dobu si o ní myslí, že je úplně blbá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že byla naopak mnohem chytřejší než on… Ovšem její hlavní poznávací znak je, že si při orgasmu vždycky prdne (později se zjistí, že je to vlastně prostitutka, a na Suurnäkiho dotaz, jestli jejím zákazníkům to prdění nevadí, odvětí nejspíš největší hláškou celý knihy: „Oni si toho nevšimnou, ne každej má v ptákovi seismograf jako ty.“…no nic). Ale podstatnější je, že Suurnäkiho si vytipuje místní drogovej dealer, fetka nejvyššího kalibru a revolucionář v jedný osobě, posadí si ho do auta, do obličeje mu vrazí UZInu a začne vykládat nějaký blafy o tom, že se chystá revoluce, která svrhne bohatý lidi, protože všechny ty chuděry bez peněz tohle už dlouho snášet nebudou. Tenhle týpek se nakonec nechá zastřelit a vyjde najevo, že to byl hlavně psychopat, ale z jakýchsi náznaků to vypadá, že policie i Suurnäkkiho milenka o celý chystaný revoluci cosi vědí. Omniously mysterious…

   To je ještě dokořeněný menšíma vsuvkama jako stávkou prodavaček vyvolanou tím, že jedna z nich nešla do práce, aby se starala o nemocný dítě, a vedení jí dalo padáka. Kolem pak stojej lidi a házej kecy jako „Moje žena maká v Nokii a tam by si nikdo něco takovýho nedovolil“ (jakože nepřijít do práce kvůli dítěti), takže všichni vidíme, jak je ta pracující vrstva utlačovaná takový tlakem, že je celá stlačená. Nakonec se i dozvíme, co je to ta teorie sraček, ale upřímně…nic zajímavýho, objevnýho a ani trochu chutnýho.

   Suma sumárum mi to přišlo jako naprosto zbytečná kniha. Jediná možnost, jak by tohle mohlo vstoupit do dějin, by bylo, kdyby všichni feťáci a dlouhodobě nezaměstnaný popadli brokárny a postříleli vládu…pak by kritici měli autora za velmi citlivého k aktuálnímu dění ve společnosti, neboť dokázal předvídat, jak se budou události vyvíjet. O tom si ale dovoluju pochybovat, takže Arto Salminen asi nenávratně zapadne a všem to bude jedno (což se ale vlastně nese v duchu týhle knihy, takže je to tak možná lepší…).

  

Noelle Oxenhandler: Rok přání (The Wishing Year)

  Tuhle knihu jsem přečetl jen kvůli našemu čtenářskýmu klubu (do kterýho se nikdo z vás nechce přidat, vy hanby hanbatý nečtenářský) a bylo to…peklo. Sice bych po Houellebecqovi přečetl cokoli, co nemá koncentraci slova „kozy“ minimálně jednou za stránku, ale teda tohle je zase jinej extrém. A navíc jsem měl rozečtenou La Sorcière. No prostě děs. Kate, která nám to vybrala, omlouvá jen to, že neměla tušení, o jakou knížku jde, protože jí to někdo doporučil (nicméně s takovým člověkem bych do konce života nemluvil…).

   Základem týhle knihy je, že autorka (jinak také známá jako Vánočka Volozvladačová) se rozhodla si něco přát a pokud si to bude přát dost silně a upřímně, tak se to stane. To je celý. Jo, ještě má problém, že krom duševního klidu chce i dům a chlapa, protože takový přízemnosti by si člověk přát neměl. To je tak asi souhrn těch 330 stran, ale pokusím se to nějak rozvést.

   Knížka je rozdělená do tří částí a ty se pak dělí podle měsíců na kapitoly. Autorka to píše jako autobiografii, ale teda jako…dejme tomu. Nějak se tam časově trochu skáče, ale základem je, že před asi dvanácti lety se rozvedla, což se seběhlo tak, že s manželem chodili do nějaký meditační skupiny, jenže ona se zakoukala do instruktora, pak snad manžel taky něco s nějakou jinou a pak se to celý rozpadlo. A Noelle tím furt trpí, protože pišla o svoji supportive group a cítí se zodpovědná a tak No, ale podstatný je, že v tý době potkala Carole.

   Carole je dost hardcore. Cokoli si člověk přeje, se může stát. A fakt to funguje, protože ona už má asi 5 baráků ve Francii a dva v Americe. Taky si staví malý modly v podobě toho, co chce. Takže přinutí Noelle, aby si udělala malou verzi domečku. Noelle pozděi usoudí, že na dům jsou taky potřeba peníze, tak si udělá miniaturní modýlky bankovek tak, že rozstříhá jednodolarovku. Carole ale zachází dál. Jednu dobu byla fakt divoká, ale pak se zahleděla  do očí svýho dítěte a uviděla tam hluboký, přehluboký žal…tak sezvala všechny kamarády, oholila si hlavu, na papírky napsala, že teď má v plánu najít si muže svýho života a všem ty papírky začala rozdávat. Nakonec to jednoho z nich začalo nejspíš tak štvát, že zavolal svýmu obdobně švihlýmu známýmu – s tím žije Carole nejspíš dodnes. Nicméně její teorie je, že pokud něco chceš, prostě si ujasni, co chceš a pak si z papundeklu udělej maketu…a ono to přijde, no fíha.

   Autorka potom naráží na různý životní úskalí, a to jak svoje, tak cizí. Obvykle to řeší tím, že vezme kus papíru, napíše na něj něco jako Ať se ta a ta smíří s dcerou a tak do 50 stran se to zázračně stane. Úplně největší záhul bylo, když zjistila, že nemá dost peněz na zálohu za dům, co chce koupit, tak si přála…a Universum zrovna zřejmě natahovalo uši, protože hned další den jí zavolala matka a co se nestalo? Před dvaceti lety uložila peníze na jakejsi účet a teď tam je nastřádaný slušný jmění. Nebo když matce zařizuje byt a najde jeden, o kerým usoudí, že tam matku prostě musí nastěhovat (protože někde uvnitř cítí, že je jí ten dům souzenej). Jenže ouha, není tam nábytek. No tak si prostě přeje, aby ho sehnala. Toho večera slyší venku kočku a jde se podívat…a potká sousedy, který tu kočku taky slyšeli. A úplně čirou náhodou mají sousedi sklep nacpanej starým nábytkem, kterýho se chtěj zbavit. A kočka…nikde není vidět. Autorka píše, že tomu sama nechtěla věřit. No, tak to jsme dva.

   Celý rok naprosto zázračně naráží na samý duchovní, děsně moudrý lidi. Zaprvý je tu Nicholas, který ji najednou zavolá, jak děsně obdivuje její knížky (a kdyby si neudělala oltářík, tak Vesmír by nezařídil, aby tenkrát zvednul telefon, jen aby bylo jasno). No za chvíi spolu začnou chodit. Problém je, že je mu kolem padesáti a bydlí na studentský koleji, ale dělá s problémovejma dětma a chce spasit svět, takže to je dobrý. Ale Noelle naslouchá osudu a taky jí při meditaci poradí její duchovní průvodce v podobě tety Jamimy z obalů na sirup (nebo těsto na , takže si ho trochu srovná.

   Ona ta kniha vlastně žádnej děj nemá, autorka akorát neustále někoho potkává  a někam jezdí, což jí pak umožňuje rozvíjet svoje podivný teorie o tom, jak člověk musí k životu přistupovat aktivně, což je teda fakt novinka. Jinak jsem celou četbu dostával záchvaty strašlivýho nutkání tý knize nějak ublížit, nicméně přece se nebudu mstít Noelle na nevinným kusu papíru, co mi nikdy nic neudělal (ale vážně…kdybych si to pořídil domu, jen těžko bych odolával tomu pokušení použít tu snůšku blábolů u nás na chatě k zátopu). Asi si teď sednu, udělám z kartonu modlitebnu v podobě nepíšící Noelle Oxenhandler a pod postel si dám papír se svým momentálně největší přáním: Ať už ta ženská nikdy nic nenapíše…i když ať si píše, ale ať už o nikdy nemusím číst.

Brian Michael Bendis & Alex Maleev: Daredevil, vol. 1

   Jen tak pro jistotu na úvod – rozhodl jsem se nesepisovat Light in August. Prostě mě to nebavilo a Awaris to stejně sepsala docela obstojně.

   Takže jak jsem se dostal k Daredevilovi? Sameťákovi došly přeložený Sandmani a rozhodl se najít další komiks. A padnul na Daredevila. Teď mu teda došly i přeložený díly týhle verze Daredevila, protože z trilogie zatím česky vyšel jen jeden díl…tak uvidíme, na co padne příště.

   Překladatel naštěstí nešel ve stopách jakýhosi šílence, kterej překládal kreslenýho Spidermana, kde se tahle postava jmenovala Nebojsa. No nic.

   Takže pro ty z vás, kdo se neorientujete ani trošku – Matt Murdock (Stan Lee a jeho umění aliterace…) je od nehody v dětství slepý, ale ostatní smysly se mu tak zdokonalily, že mu to vlastně moc nevadí. V noci na sebe hází sexy superpřiléhavej trikot a s podivnou hůlkou na šňůře poskakuje po čtvrti Hell’s Kitchen a nandavá to všem zlounskejm zlounům, co páchaj zlounský zločiny.

   Upřímně, moc se v systému, jak vychází ty komiksy nevyznám. Ale podle všeho vychází série komiksů, na který se střídají různý spisovatelé a kreslíři. A tahle knížka zahrnuje několik sešitů, co dávají společně jeden příběh. Podle netu jde o sešity č. 16 až 19, 26 až 40, což se na první pohled zdá absurdní, protože od 60. let nemohlo vyjít jen 16 sešitů DD. Nicméně v roce 1998 vyšel sešit 380 a z nějakýho důvodu se začalo počítat zase od jedničky. To jako kdyby vás zajímala historie vydávání DD.

    Mimochodem, moc si nepamatuju jména těch postav, takže v průběhu psaní si vytvořím systém přezdívek…

    Takže k ději. Začíná tím, že Novinář vyšetřuje zmizení super záporáka Leap-Froga. Novinář ví, že Matt je DD, takže za ním zajde, jestli o tom třeba neví, protože Leap-Frogův syn od noci, kdy jeho otec zmizel, jen sedí a opakuje jeden dialog. Tenhle kus mě fakt nalákal to přečíst celý, protože kresba a kompozice obrázků (a zmatenost) se blíží některým kusům Deliria ze Sandmana, nicméně jakmile DD odhalí, co se vlastně stalo (Leap-Frog ho v boji na střeše svýho domu na moment omráčil a když se DD probral, už byl pryč – ovšem v těch pár vteřinách se do toho zapletl Leap-Frogův 10letý syn, nakumulovanej stres bitýho dítěte a kabel pod proudem), tak se to vrátí do docela normální mřížky.

   Mezitím se začnou hýbat věci v podsvětí. Kingpin (bez dalšího vysvětlení, pokud nevíte, kdo je Kingpin, nejspíš tohle vůbec nečtete) někdy nedávno přišel o zrak a do města přijel Hlavní zlosyn – synáček Kingpinova kamaráda, co v jejich městě (Chicagu, myslim) udělal průser, tak musel změnit prostředí. No, takže Hlavní zlosyn zjistí, že Kingpinv, kdo je DDa že to ví vůbec spousta lidí a nic se neděje. Tak zajde za Kingpinovým synem a dohodnou se, žeje načase trochu zamíchat hierarchií. Velká vražda ve stylu „všichni si bodneme a budeme u toho mluvit o Caesarovi“ se ovšem nepovede a Kingpin to rozdejchá. Fisková (Kingpinova žena) nějak záhadně tu obří sadistickou hromadu masa vážně miluje a nechá ho odvést z Ameriky.

   Hlavní zlosyn zatím roznesl po městě, že na Matta je odměna, takže po něm ve městě jde všechno, co má pistoli nebo super-schopnost. Hlavní zlosyn tím chtěl všem dát najevo, že se Kingpinovi začínají věci vymykat z rukou (protože Matt byl pod jeho ochranou – párkrát se mu to jako právníkovi hodilo – není mi jasný proč, as je to výsledek nějaký starší story ve stylu „nejvíc mu rozumí jeho úhlavní nepřítel, ach ach“). Nicméně na scénu nastoupí Fisková a všechny povstalce v organizaci (včetně syna) nechá postřílet. Ještě zajde na večeři s Mattem, zruší odměnu na jeho hlavu a odjede.

   Do toho se ale v novinách objeví zpráva, že Matt je DD, a strhne se poprask. Aby toho nebylo málo, do lehce anti-superhrdinský nálady se Černýmu panterovi (další hrdina) podaří nechat se při zabraňování loupeži přistihnout v tak neprakickej moment, že to vypadá, že zabil policajta. Bummers. Matt se nechá překecat, že ho bude obhajovat, do toho se snaží dál poskakovat městem a bránit zločinu, dokázat, že Matt Murdock není Daredevil, a ještě propadá depresím, že dvě ženský, co miloval, umřely (a on se viní…překvapivě). No, už a i nevím, jestli z toho Pantera vyseká, myslim, že ne. Tím tak nějak končí první díl.

   Musím říct, že to za to docela stojí. Jasně, je to oddychovka, ale podle mě kvalitní oddychovka. Kresba je docela zajímavá a kreslíř si s tím vůbec docela vyhrál – jsou různě rozmístěný okýnka, někdy se docela dlouhý pasáže nemluví, v pár místech se mění styl a podobně. Děj samozřejmě není právě materiál k filosofickým reflexím, spíš nadhazuje klasický superhrdinský témata jako osobní zodpovědnost, nefunkčnost soudní spravedlnosti oproti tomu, když na sebe člověk navlíkne trikot a rozbije pár zloduchům hubu, a tak. Matt je navíc docela zajímavá postava, občas je se v sobě trochu moc šťourá, ale asi jeto prostě proto, že na něj naráz padlo takovejch věcí. Rozhodně to má kvalitou hoooodně daleko od tý filmový verze.

   Jinak pokud se člověk nevyzná aspoň trochu v Marvel Universe, asi se bude docela ztrácet. Na druhou stranu – asi to nebude číst nikdo, kdo neví, že Peter Parker je Spiderman. Ale třeba DD celou dobu fňuká, že mu umřela Elektra, a ona tam k němu v jeden moment najedou přihopsá po střechách, chvíli na něj civí a zase odskáče pryč. To jsem teda trochu nepochopil, tak nevim, jestli  byla haluška, nebo si jen všichni myslej, že je mrtvá, nebo jako co. Ale celkově – bylo fajn jednou vypnout a nezabývat se ničím jiným než zápletkou.

   

Jiří Šulc – Dva proti Říši

   No, tohle jsem přečetl, protože to vybrala slečna, se kterou se pokoušíme na druhý pokus rozjet čtenářský klub. Tohle byla její volba a musím říct, že nebýt toho, že bych byl docela rád, aby se to vážně nějak rozjelo, tak bych tak někde kolem strany 50 provedl rituální zničení knihy a obětoval ji na oltáři nějakýho hodně krvežíznivýho božstva.

   Takže, je to o historický román, kde se jedná o převyprávění příběhu o atentátnících na Heydricha. Ve zkratce…Beneš potřebuje, aby západní země konečně uznaly, že u nás existuje něco jako odpor proti Německu, čímž by se po válce zajistilo, že se země po válce vrátí do podoby před Mnichovskou smlouvou. Takže vezmou Gabčíka a Kubiše, posaděj je do bombardéru a vykopnou nad Plzní…až na to, že je vykopnou nad Táborem, takže teda docela blbý. No ale klucí jsou šikovný a nějak se jim podaří dostat se tam, kam potřebují, tudíž do Prahy.

   Následuje série dalších seskoků. Beneš na závěr románu prohlásí, že doufá, že další parašutisti budou stejně úspěšní, jako tyhle skupiny. No…nevím, jestli tohle měl autor ověřený, ale ať už to jsou slova autora, nebo Beneše, rozhodně se rozcházíme v názoru na to, co je to úspěšná parašutistická jednotka. Pro mě teda taková, co se jí nepodaří vystřílet ani ne za měsíc, a to včetně veškerýho příbuzenstva do asi patnáctýho kolene. No ale popojedem.

  Parašutisti se potýkají se spoustou problémů. Dost často je letadlo vyhodí úplně jinde, jedna skupina dokonce skončí někde na Slovensku. Občas si někdo udělá něco s nohou. Někomu třeba vypadnou doklady, což je obzvlášť epesní, když do nich máte založenou fotku svojí holky i s věnováním, tudíž s jejím jménem (no, nedopadla úplně nejlíp).

   Ve změti parašutistů se později prakticky nedá vyznat a upřímně mi to bylo ke konci fuk, protože stejně všichni dostanou nakonec kulku (ty jo…vyzní to trochu jinak, když člověk nepíše jen o literárních postavách, ale vážně o lidech…no nic). No, ale to je jedno, nakonec se to prostě nějak povede, Heydrich umře a náckové dostanou amok. Parašutista Čubík (sorry, ale s takovým jménem člověk prostě musí být záporák) je všechny udá, protože má poměrně dost velkou rodinu a Němci vyhlásili několik dní, kdy se informátorům nic nestane, a tak nějak se v novinách objevují jména lidí co znal...a občas jich tam je třeba pět se stejým příjmením, což asi jednoho docela slušně rozloží. Nicméně v roce ’47 ho stejně popravili. Takže Němci je najdou v kostele v Resslovce a trvá jim asi osm hodin, než je konečně dostanou (pravda, prvních 7 hodin a 45 minut se je snaží dostat živý, a pak to SS přestane bavit…ale i tak).

   Takže bych začal těmi klady. Asi i úplný ignorant dějepisu (vlastně ten hlavně…třeba já) by měl uznat, že by o tom člověk něco vědět měl. A asi úplný ignorant vlastenectví (já) by měl uznat, že přece jen to bez nich mohlo vypadat trochu jinak (no taky nemuselo…), takže je fajn vědět o nich něco víc, než že se jim zaseknul kvér v ten nejblbější moment. V knížce je spousta fakt o tom, jak to tenkrát vypadalo a jak to fungovalo uvnitř gestapa, na druhou stranu ale taky nic objevnýho (jako že mučili lidi elektřinou jsem nějak tušil i bez toho). Občas jsem váhal, jak moc autor jede podle ověřených fakt, protože přece jen scéna ke konci, kdy se gestapu konečně podaří z někoho dostat, kde vlastně atentátníci jsou schovaný…ta byla snad trochu silný kafe i na tyhle frajery. No, ale asi bohužel ne.

   A teď ty zápory. Zápor to má vlastně jen jeden, ale tak trochu převažuje snad všechny klady. Ten chlap je prostě mizernej spisovatel. Vhled do postav je naprosto mizivej. Parašutisti jsou prostě bodrý chlapíci, co se nadšeně vrhaj z letadel, aby spasili vlast. Za to Němci jsou vážně děsně moc zlý a autor teda nenechá nikoho na pochybách. Nejhorší je to s Heydrichem. V dějinách literatury asi ještě nikdo nikdy nebyl tolikrát přirovnanej k supovi. Autor se vyžívá v krátkých, úderných větách, což je trochu blbý, když vás taková věta udeří tak třikrát za odstavec. Někde v půlce jsem si říkal, že by možná stálo za to vzít vrtačku a zkusit, jestli s dírou v čelním laloku nebude ta knížka trochu čitelnější, ale nehodlal jsem to riskovat. Nejhorší to je na konci jednotlivých úseků děje a kapitol, protože ty neuvěřitelně často končí přesně takovouhle větou, což je prima použít sem tam, ale tohle je fakt moc. Pár příkladů:

   Chladným pohledem přejel [Heydrich] pomalu ještě jednou přes celý sál a poté zahájil svůj první projev v úřadu říšského protektora Protektorátu Čechy a Moravy.

   Čas dravce začal.

(úplně u toho slyším dramatický bubny…a navíc „protektor Protektorátu“…ehm)

   V sále se šířil pocit nejistoty, přesně jak zamýšlel. Pohrdal samolibostí, která se v dobách jeho předchůdce rozšířila mezi Němci jako rakovina. Jeho cílem byla stoprocentní oddanost a věrnost jak jemu, tak jeho cílům, a naprosté odevzdání se třetí říši

  V téhle bitvě hodlal Reinhard Heydrich zvítězit.

  „Sakra,“ zaklel Gabčík. „Nikdy mě nenapadlo, že by se mohla vyděsit [jejich domácí]. Ale zjevně za to můžeme my, krucinál.“

   „Jo, opravdu jsme ji vyděsili,“ poznamenal Kubiš rozpačitě. „Ale ne těmi pistolemi.“

   „Čím tedy?“

   Kubiš zavrtěl hlavou.

   „Poprvé si uvědomila, že můžeme umřít.“

   Jak vidno, nemusí to být přímo krátké věty, ale minimálně dramaticky dramatické, aby dramatizovaly drama. Na poslední ukázce je taky vidět, že dialogy zrovna nejsou autorova parketa. Pravda, netuším, jak se přesně mluvilo na začátku 40. let, ale někdy jsou tam trochu moc silný výrazy, jindy zase mluví trochu moc spisovně. A použití příslovcí v uvozovacích větách je v případě týhle knihy přinejmenším nadměrný.

   A nakonec se mi moc nezdálo, když autor sem tam spadnul do popisování něčeho, co prostě ověřený mít nemůže. Chápu, je to umělecká licence, ale u tohodle románu bych víc ocenil, kdyby se držel čistě fakt. Když jeden z atentátníků umírá v kostele a vidí, jak k němu anděl z fresky natahuje ruku, to bylo trochu moc.

   Takže rozhodně ano, pokud žerete historii, 2. světovou, parašutisty a tak. Spíš ano, pokud se chcete dozvědět, jak se to celý seběhlo, ale možná na to budou i lepší zpracování, fakt nevím. Rozhodně ne, pokud si vyloženě potrpíte na to, jak někdo píše, protože tady jde hlavně o věrnost dokumentům, napětí a akci. Psychologie postav je docela slabá a na nějaký tríčky jako polopřímý řeči a pronikání do myšlenek postav nějak rafinovaněji než „Gabčíka napadlo, že…“ rovnou zapomeňte. Your choice.