THOUSANDS OF FREE BLOGGER TEMPLATES

pondělí 27. ledna 2014

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin

Po dlouhé odmlce jsme se s Awaris usnesli na tom, že je na čase vrátit se k literárnímu blogování a zase začít svět oblažovat svojí sečtělostí. Ostatně, co může být větší potěcha, než když na váš zapadlej blog napíše sám autor knížky, že jo?
Můj návrat na scénu padl na Amélie Nothombovou a její Vrahovu hygienu, o které psala i Awaris zde. Od Nothombové jsem předtím četl Stupeur et tremblement (Strach a chvění) a Ni d’Ève ni d’Adam (Ani Eva, ani Adam), protože to jsou oba její romány z japonského prostředí, takže jsem se do nich pustil po začátku kurzu japonštiny. Vrahova hygiena nicméně jen utvrdila můj názor na slečnu Nothombovou, a to že mi celkem dost leze na nervy.
Knížka je série rozhovorů mezi novináři a spisovatelem Prétextatem Tachem. Tach je první liga spisovatelů, má dokonce Nobelovku, nicméně podle doktorů za dva měsíce umře na rakovinu. Rozhovory s ním jsou velká událost, protože jinak ani nevychází  z domu, kde jen sedí, jí a pije nějaký odporný pití, ve kterým si rozpouští kostky másla. Navíc je tlustej a hnusnej a vůbec. Na novináře valí svoje pochybný teorie o životě a literatuře a nadšeně je zasypává nejrůznějšími intelektuálními bonmoty stylu „Pokud autor nepíše s radostí, měl by přestat psát úplně“, „Každá kniha by měla člověka po dočtení změnit, něco v něm zanechat“, popřípadě obhajuje válku, protože jinak by ta dnešní mládež neměla nic kloudnýho na práci. Další argument je, že v televizi už mu jednou politici slíbili pořádnou válku, takže teď očekává, že se mu jí dostane. Novináři se zmůžou jen na stereotypní otázky, které by se daly použít v jakémkoli interview, a slepě si to nakráčejí do sebezjevnější pasti, kterou jim spisovatel svojí rétorikou postaví do cesty. Tach se navíc vyžívá v hnusu jak ve svých knížkách, tak v reálném životě (viz pití másla) a všichni novináři nakonec rozhovor ukončí hrůzou nebo hnusem.
Na scéně se ovšem objevuje mladá, investigativní reportérka Nina (aka Mařena Jakoprase), která rozhovor začne tím, že Tachovi vezme vítr z plachet a ukáže mu, že z ní si teda předložku před dveře dělat nebude. Postupně se začne vyjevovat Tachova tajená minulost, aby se vše zakončilo odhalením, že Nina je vlastně stejná jako Tach (tudíž nechutná, ale svobodná). To se ovšem neobejde bez hutné dávky slovních přestřelek, podivných teorií, odkazování na Célina a menstruační krve.
Tachova nejlepší klička je vytvoření vlastní definice slova „číst“, kdy to neznamená prostě číst, ale opravdu pochopit dílo. To se podle něj s jeho knihami ještě skoro nikomu nepovedlo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi Nothombová mezi řádky ukazuje prostředníček, protože pokud nejsem s to z tý její přehršle prázdnejch výkřiků vymyslet něco kloudnýho, není to její chyba. To jen já neumím číst! HA! Geniální, to se fakt musí uznat.

Takže můj závěr je, že Amélie Nothombová je neskutečnej egomaniackej pozér, schopnej si jednoho dne říct, že ode dneška trpí potomanií, její rozhovory na internetu dělají dojem, že je dopředu nacvičila, a na přebaly knížek dává podivně často fotky sama sebe. Sorry, ale tohle asi fakt nemám zapotřebí. Never more (teda…. Jamais plus).