THOUSANDS OF FREE BLOGGER TEMPLATES

sobota 22. ledna 2011

Alain-Fournier: Le Grand Meaulnes (Veliký Meaulnes, Kouzelné dobrodružství)

   Začal bych tím, že když jsem si teď na wiki přečetl dvě české verze názvu, lehce jsem se zasnil a došel k tomu, že inkvizice možná nebyla zas tak špatná instituce. Kouzelné dobrodružství je samozřejmě úplně mimo mísu; to aby se jeden bál, že na něj někde vyskočí Mlaskalové a ukradnou mu boty. Veliký Meaulnes je lepší, ale mně osobně to teda neustále připomíná pohádku O velikananánském krokodýlovi, která byla mimochodem úplně blbá. Jen prostě nechápu, že maj lidi takovou potřebu lámat překlad přes koleno, když prostě Velký Meaulnes úplně stačí (navíc je to třídní přezdívka – vážně, ukažte mi partu lidí okolo 15 let, co by vytvořila přezdívku se slovem „veliký“…no, popojedem).
   Knížka se mimochodem umístila na seznamu Les 100 livres du siècle (100 nejlepších knih století), který vyšel v Le Monde a ve výzkumu hlasovalo 17 000 Francouzů. Asi je nám všem jasný, že velikost vzorku je úplně putna, protože nahodile vybranej Francouz na žádost „Udělej seznam 100 nejlepších knih světové literatury za poslední století“ vybere 100 francouzských knih z posledního století (s tím seznamem to není tak zlý, ale francouzská a frankofonní literatura v něm zabírá až trochu moc místa).
   Tenhle román by rozhodně nadchnul *mně neznámý titul, který momentálně nehodlám dohledávat* Kalivodovou, protože vypravěč se tu dostává do tolika poloh, že sám neví, čí je. Ačkoli je hlavním hrdinou Meaulnes, on sám není vypravěč a přímo od něj je jen pár kapitol, kde vypravěč čte Meaulnesův deník. Jinak jde všechno přes někoho jiného (obvykle vypravěče, ale někdy se kus děje retrospektivně čtenář dozví od dalších postav) a jednou dokonce vypravěč píše svoji přepracovanou verzi toho, co vyčetl z Meaulnesova až příliš nejasně vedeného deníku. Takže jak říkám, vážně pastva – člověk tak skládá charakter hlavní postavy jak puzzle.
   Vypravěčem děje je François, syn učitele na malém městě, kterému je 14 let. Navíc měl cosi s kolenem, takže moc nechodí ven a je to trochu knihomol. Do toho se jim v domě najednou objeví cizí ženská a domluví se s nimi, že do školy přihlásí svého syna, který by bydlel u nich. Frnaçoisovi tak v pokoji přibude Augustin Meaulnes, který na úvod v domě sebere rachejtli a odpálí ji na zahradě. François tady říká, že jeho matka nic neřekla na to, že se kamarádí s Augustinem, aspoň zatím. Netuším, jak to autor myslel, protože Fraçoisova matka od tý doby v knize skoro nepromluví a jen stěží se sem tam i mihne. No nic.
   Ve třídě dostane Augustin ihned přezdívku Grand Meaulnes a stane se středem pozornosti, aniž by se  to moc snažil. Jendou mají přijet Françoisovi prarodiče a někdo je musí jet vyzvednout. Augustin vymyslí, že pro ně tajně pojede sám, zařídí si půjčení povozu a jednou odejde ze školy a vrátí se za čtyři dny.
   Seurelovi (rodiče Françoise) se s tím moc nepáraj, ve škole prohlásí, že Augusti jel k matce, a tý zase pro jistotu neřeknou nic, protože ono se to snad nějak vyvrbí, že jo. Meaulnes se ale vrátí a zapojí se znovu d chodu domácnosti, protože ostatní do toho radši nechtějí šťourat. Ve třídě dost bleskově přijde o starou pozici, protože pořád něco kutí v knížkách a nikomu nechce říct, kde byl.
   Ale samozřejmě to odvypráví Françoisovi. Takže s povozem vyjel na nádraží pro starý Seurelovi, ale hned na první rozdvojce špatně zahnul a jel dál a dál a dál až usoudil, že je asi moc daleko, že asi nejede na nádrží. A taky padla noc. Nějak bloudí po okolí, někde mu dají najíst, a když jde pro povoz, tak na místě zjistí, že mu s ním kůň utekl; pak se řítí do noci, pak se snaží vrátit a pak někde padne a usne. Bloudí ještě další den, až se nakonec dostane k velkému domu, kde akorát vyslechne rozhovor dětí, podle kterého to vypadá, že tam mají na povel jakousi oslavu. Chce se schovat v horním patře nějakého přístěnku nebo stodoly nebo bůhví čeho, kam se dostane přes střechy povozů, ale tam zjistí, že někomu vlezl do pokoje.
   Ten někdo tam ale není, tak se rovnou ubytuje. Z dalšího vyslechnutého rozhovoru zjistí, že jde o velkou oslavu, konkrétně svatbu Frantze de Galais a Valentine, a že je tam tolik lidí, že se prostě ztratí. Na oslavě jsou skoro jen děti a staří lidé, všichni si hrají, tancují v maskách a je to prostě děsně magique a někomu tohle prostě vnutklo představu, že název Kouzelné dobrodružství se hodí, ale ne, nehodí, Tamaro Sýkorová, jo, máte jméno na Wikipedii a všichni teď vědí, že jste to vymyslela vy, muhehehe (začínám si říkat, že si vytvoření novýho překladu s nějakým snesitelným názvem si vezmu jako jakousi celoživotní morální misi).
   Na každý pád na oslavě jsou kopy lidí a čeká se na manželskou dvojici. Augustin tam ještě potká mladou dívku, zjistí, že se jmenuje Yvonne de Galais, a děsně se zamiluje a chvíli s ní pak mluví, tak ji miluje ještě víc, ale když ji pak hledá, tak ji nemůže najít, a pořád se rozhlíží, jestli neuvidí její klobouček, ale prostě těch lidí tam je moc a ona se mu ztratila a fakt je to srdcervoucí. Dvojice nakonec nedorazí vůbec a všichni skoro naráz usoudí, že je na čase to tam zabalit. Augustin v domě narazí na Frantze, který mu akorát hystericky řekne, že svatba je pasé, protože Valentine mu utekla, ale ani nemá moc čas to někomu vyprávět. Pryč se sveze s nějakým vozem a na cestě jen zahlédne mladíka, jak se řítí do lesa, a potom slyší ránu (bože, to napětí). Takže tak se dostane zpátky do školy.
   Ve škole se neustále hrabe v mapách a různých dokumentech a nakonec se on a François úplně izolují od zbytku třídy. Jednou v noci kolem domu někdo běhá a píská, takže se všichni z domu (kromě matky, ta šla radši spát) vydají zjistit, o co šlo. Při tom začnou někoho pronásledovat a François s Augustinem poměrně záhy zmizí z dohledu M Seruela a jeho známého, který šel na průzkum s nimi. Oba dva přitom padnou do léčky a dostanou řádně přes hubu. Zmlátí je jejich spolužáci vedení neznámým klukem, který Meaulnesovi sebere mapku, podle které chtějí jednou hlavní hrdinové společně utéct a najít dům de Galaisových. Na druhý den se ve škole objeví nový žák – samozřejmě mapkozloděj - a okamžitě se z něj stane hvězda kolektivu. Navíc jim vrátí plánek a řekne, že o tom nikomu nic neřekne, a že budou BFF a nakonec dá Augutinovi adresu Yvonne v Paříži. Potom se v sousedství objeví spousta krádeží, které nejspíš páchá Ganache, což je spolutulák nově příchozího kluka (úplně mi není jasný, jak jim vlastně autor říká, používá slovo bohémien, což by měl být cikán, ale to zase později nedává smysl. Tak jestli jako tulák…to je asi kravina).
   Na každý pád nováček odhalí hrdinům šokující pravdu, a to že doopravdy je to Frantz de Galais. Další den on i Ganache zmizí (a tady je ten problém, proč by si o něm všichni mysleli, že je bohémien, když je to vidět…no nevim). Augustin je cele zoufalý, protože nemá šanci najít svoji Domaine inconnue, a rozhodne se dokončit studie v Paříži. Potom od něj François dostane postupně tři dopisy, což ukazuje, jak je s ním Meaulnes děsně dobrej kámoš. Zjistí se, že Yvonne tam není a že je asi vdaná (to se Meaulnes dozví od ženský, co s ním vysedává před jejich barákem a oba na ten dům neustále čumí…).
   O rok později François náhodně zjistí, kde je vlastně ten tajemný dům a že Yvonne není vdaná ani trochu. Nadšeně se vypraví na cestu  a staví se u tety, která mu vypráví, že na té oslavě kdysi byla a že cestou našli úplně vysílenou dívku, co musela běhat někde po lesích. Nakonec od nich odešla do Paříže dělat švadlenu. Byla to samozřejmě Valentine – Frantzova snoubenka, která vzala roha. François si toho moc nevšímá, ale to je chyba….dum dum dum (děsně mysteriózní hudební doprovod).
   Najde Augustina, který se vrátil ze studií, ale podle všeho se zase chystá někam vyrazit. Řekne mu o Yvonne a oni se opět setkají. Yvonne mezitím zchudla, protože rodina musela platit Frantzovy dluhy, tudíž bylo nutný prodat poníky a loďky, na kterých se kdysi jezdilo na oslavě. Totally symbolic and stuff. Augustin Yvonne dost záhy požádá o ruku…snad ještě ten večer.
   Vezmou se a večer po svatbě se u jejich domu objeví Frantz a řve, že mu Maulnes něco slíbil. François se ho pokouší odlákat a chce zařídit, aby se sešel s Valentine (protože teta mu mimo jiné řekla, kde bydlí nebo pracuje), ale Meaulnes ho zaslechl. Než se ale dostane na příjezdovou cestu, Frantz někam uteče. Druhý den Meaulnes zmizí.
   François pracuje jako učitel ve škole kousek od sídla Yvonne, takže se s ní dost schází a kecají spolu. Za pár měsíců mu Yvonne sdělí, že je těhotná (to dítě je Augustina, slovo „kecají“ v minulý větě není žádná podivná metafora). Záhy po porodu ale zemře a její otec vydrží jen o pár měsíců dýl. Augustin se stane poručníkem dítěte a do návratu Augustina má spravovat sídlo. Na půdě potom najde Augustinovu tašku s deníkem, jenž odhalí pravdu temnější než…něco mocně temnýho.
   Asi nikoho nepřekvapí, že ta holka, co s Meaulnesem během jeho studií sdílela večery strávené civěním na dům de Galaisových, byla Valentine. Netrvá dlouho a Augustin s ní začne randit. Náhodou přijde na to, kdo vlastně jeho milenka je (vážně…po několika měsících přijde na to, že to je bývalá snoubenka jeho nej kámoše…o čem jako celou dobu mluvili???) a dostane pocit, že Frantze děsně podvedl, když mu přefiknul holku. Proto ji opustí a vrátí se domů, nicméně Valentine zatím odešla z krejčovství a je bez prostředků. Vyhrožuje Augustinovi, že se vrátí do Paříže, kde ji nezbude nic jiného, než se prodávat (chtěl jsem napsat prostituovat, ale nemá to šťávu…i když prodávat se taky moc ne). Později ho dožene svědomí a rozhodne se vypravit Valentine najít…a v tu chvíli dorazil François s novinou, že našel Yvonne. Voilà, teď už víme, proč Yvonne opustil (a ona mu navíc ještě řekla, že pokud by jeho duch dobrodruha trpěl vedle ní, ať se radši někam vypraví a vrátí se, až se bude chtít usadit…asi by si to rozmyslela, kdyby věděla, že ji ještě ten večer zbouchne a ona umře den po porodu).
   Meaulnes se nakonec vrátí a François mu ukáže dceru, kterou zatím začal považovat za vlastní. Potom vyklidí pole a poslední slova románu jsou:

"Et déjà je l’imaginais, la nuit, enveloppant sa fille dans un manteau, et partant avec elle pour de nouvelles aventures". (člověku je toho chudáka fakt i líto)

   Knížka je podle mě super, ale nějak mi uniká hláška z francouzský wikipedie o tom, že jde o příběh silného přátelství. No, v tomhle případě jde podle mě spíš o dvě závislosti (François na Augustinovi a ten zase na Frantzovi), protože moje definice přátelství jaksi obsahuje určitou dávku reciprocity (takže něco víc než tři dopisy za rok, popřípadě hysterický ječení pod okny domu vlastí sestry, aby ji můj super kámoš laskavě opustil a šel hledat snoubenku, která mi kdysi dala košem). Pak je tu celá ta věc s dospíváním a domem s tajemnou oslavou, kam se Augutin snaží většinu knihy neúspěšně vrátit… Nejsem si úplně jistý, pro koho se vlastně knížky o adolescentech psaly…takovej Sříbrnej vítr podle mě člověk dokáže pochopit až potom, co dospěje…a podle reakcí na internetu většina Francouzů tuhle knížku nesnášela a vracet se k ní začala až po dvacítce (což ukazuje, že povinná četba se plánuje dementně po nejen u nás).
   Takže tak – je to poměrně depresivní knížka o tom, jak je občas fakt blbý bejt mladej, když s váma hormony a touha po dobrodružství třískaj hlava nehlava, nicméně z pohledu začátku 20. století (dneska by se taková knížka nedala napsat bez aspoň jednoho rodiči odvrženýho gaye, holky, co se neustále hádá s matkou, a jedný postavy, co si střelí zlatou…což lze libovolně kombinovat). Napsaný je to vážně hezky a podle mě se to čte dost dobře – což v mým podání znamená, že nás autor moc neobtěžuje popisy. A z nějakýho mě samotnýmu neznámýho důvodu mi Meaulnes přišel fakt sexy.
   Je to i zfilmovaný, a to rovnou dvakrát. Jednou v 60. letech,druhá verze je z oku 2006. Co se týče kvality – těžko říct. IMDB a ČSFD se dost rozcházejí, protože IMDB uvádí hodnocení 6,7 a 5,8, což není nic extra. Na ČSFD starou verzi nikdo nehodnotil a nová má 77 %. Ale hlavně – herec Meaulnese v nový verzi vypadá dost slibně, a to je vždycky plus. 

neděle 16. ledna 2011

Alfred Jarry: Ubu roi (Král Ubu)

   Na základce jsme měli učitelku, která se jmenovala Kosková. Byla vážně děsně oblíbená a na její počest jsme stvořili komiks Bitva o Kosingrad…šlo o to, že síly Tří a půlté říše vedené naší tělocvikářkou se rozhodly zničit nebohé město Kosingrad, kterému vládla despotická Kosice. Padlo u toho spoustu zvířátek, využily se i ty nejlstivější válečný taktiky a při kobercových náletech se zničilo neskutečné množství solidních peršanů (fakt nechápu, že jsem ve 13 letech věděl, co je to kobercovej nálet). Dodnes mám to veledílo někde doma a občas nad ním uroním nostalgickou slzu. Ale hlavně - měl bych to ještě přepracovat. Jako Jarry, proboha, ten chlap se tak dostal do učebnic.
   Takže na škole s kamarády psali příběhy o dost neoblíbeném fyzikáři Hébertovi, kde ho označovali jako père Hébé. Povídky měli podle všeho dost širokou škálu témat pro zápletky (od zotročení na tureckých galejích po vládnutí v Polsku) a nakonec vyústilo v první, notně ranou, verzi hry Les Polonnais, která byla ale loutková a stále ještě přímo mířená proti Hébertovi. Jarry později postavu vzal a z père Hébé udělal père Ubu. Les Polonnais tedy psal ještě s dalšími spolužáky – přesná míra jeho autorství tudíž není jasná, ale zřejmě udělal úplně zásadní změny a vážně pochybuju, že ty dvě věci spolu mají společného nějak zvlášť moc (text verze pro loutky se nedochoval).
   První představení hry se opravdu zapsalo do historie. Jarry na úvod vylezl na pódium, kde pronesl dost nekonečnou řeč (anglická verze se dá najít na wiki), a to polohlasně, takže tomu skoro nebylo rozumět. Během toho uvedl, že „děj se odehrává v Polsku, tudíž nikde“, což byl první krok k tomu, aby diváky nasral. Postupně se diváci začali několikrát během hry bouřit, kupříkladu hned po prvním slově hry (Merdre!). Byla byla potom stažena a Jarry ji začal hrát s loutkami.
   Docela vtipnej je už úvodní seznam postav, vzhledem k tomu, že obsahuje postavy ve stylu „celá ruská armáda“, ‚lid“ a „demozkovač“ (můj osobní překlad machine à décervler). Otec Ubu má postavení u polského dvora, ale matka Ubu ho ukecá, že by se klidně mohl stát králem. Netrvá jí to dlouho a Ubu si vytvoří plán (nic originálního, všichni se vrhnou na krále a oddělaj krále a celou jeho rodinu). Nicméně králova žena a syn Bougrelas utečou, královna pak umře a Bougreslase navštíví duchové a požadují, aby se pomstil.
   Ubu zatím rozjíždí svoji pochybnou vládu, nejdřív dá lidem peníze, pak jim dá šílený daně, pak vybije šlechtu, pak úředníky, pak finančníky, pak začne všem lézt na nervy a jeho spojenec kapitán Bordure se postaví proti němou. Posléze zdrhne z vězení a spojí se carem Alexandrem. Ubu se vydá do války a matka Ubu se zatím pokusí vykrást státní poklad. Nicméně u toho do paláce vtrhne Bougreslas a ona jen tak tak uteče.
   Otec Ubu zatím projede bitvu a uteče. Matka ho najde v jeskyni a neúspěšně předstírá, že je duch a snaží ho dotlačit k tomu, aby jí odpustil pokus o krádež.
   Nakonec vyrazí na lodi do Španělska.
   Nicméně děj není na věci až tak podstatný. Jarry zesměšňuje touhu po moci a její zneužívání, chamtivost a lačnost. Navíc premiéra byla v roce 1896 a považuje se tak za předzvěst absurdního dramatu a surrealismu. Ve svý době to asi dost šokovalo, což teda dneska těžko. Číst to asi nemá až tak moc smysl, je lepší to prostě vidět. V Reflexu kdysi vyšel záznam inscenace z šedesátých let, kterou se komusi podařilo v roce 1968 zachránit. Wiki ještě pořád tvrdí, že se to hraje v Řeznický, ale už to stáhli; navíc tam hráli Dušek a Klepl, což mi osobně připadá dost děsivě (no ale možná by to podtrhlo absurditu věci).

pátek 14. ledna 2011

Jean Cocteau – La Machine infernale (Pekelný stroj)

   Na poměrně poslední chvíli jsem zjistil, že můj seznam četby na francouzskou literaturu není tak obsáhlý, jak jsem původně počítal, a ačkoli se naše profesorka literaturu smíří s málem, já jsem usoudil, že se s tím smířit nehodlám. Vzal jsem tedy knihovnu romanistiky útokem (což se ukázalo lehce kontraproduktivní, protože tam prostě skoro nic namaj) a napůjčoval si kopu divadelních her, což je dost netaktický, vzhledem k tomu, že o divadle jsme si na přednáškách skoro nic neřekli…no nic.
   Navíc Cocteau tak úplně nezapadá do našeho rozsahu, ale jako…máme jít plus mínus do roku 1930 a tohle vyšlo 1932 a já si budu před zkouškou u zrcadla cvičit milej úsměv, aby mi to na tom seznamu prošlo.
   Při půjčování týhle knihy jsem čekal podle názvu kde co, ale nakonec na mě vypadlo přepracování antický klasiky, konkrétně Oidipa. Dělí se do čtyř jednání (Le Fantome, La Rencontre d'Œdipe et du Sphinx, La Nuit de noces, Œdipe roi) a každé je uvedeno krátkým textem, který pronáší La Voix (hlas autora tu zřejmě nahrazuje chór). Hned v prvním jednání se dozvíme, jak to všechno skončí, což je ale fuk, protože to stejně všichni víme. První úvod končí děsně sinistre prohlášením:

Regarde, spectateur, remontée à bloc, de telle sort que le ressort se déroule avec lenteur tout le long d’une vie humaine, une des plus parfaites machines construites par les dieux infernaux pour l’anéantissement mathématique d‘un mortel.

   Potěšilo mě, že když se asi tři strany před koncem objeví spojení la machine infernale, jakýsi čtenář přede mnou měl potřebu několikrát si to podtrhnout a udělat si poznámku la destinée?. Znamená to, že někdo zvládá číst ještě míň pozorně než já.
   V prvním dějství se je děj zasazen do Théb, kde se dvěma vojákům na hradbách zjevuje duch krále Laia (Oidipus ho už stihnul zabít) a chce po nich, aby varovali královnu Iokasté před blížícím se nebezpečím. Královna si s nimi chce promluvit sama a dorazí i se svým slepým věštcem Teirésiem, který jí po cestě několikrát přišlápne šátek a přiškrtí ji. Někde na internetu jsem vykoumal, že jde o théâtre d’objets, kde předměty nejsou jen tak nějaký věci, ale mají se stát přímo součást děje a de facto se mohou brát jako postavy. Přišlápnutím šátku se tak už naznačuje Iokastin osud (oběsí se na něm) a ještě to u ní vyvolá lehce (spíš těžce) paranoidní výlev o tom, jak ji všechno (všechno, ne všichni…jak na to ty lidi choděj?) kolem nenávidí:

[…] Je suis entourée d’objets qui me détestent. Une fois, elle (šátek) s’accroche aux branches, une autre fois, c’est le moyeu d’un char où elle s’enroule, une autre fois tu marches dessus. C’est un fait exprès. Et je la crains, je n’ose pas m’en séparer. C’est affreux. Elle me tuera.

   Podobných předmětů, co se opakovaně objevují, je tam víc, hlavně schodiště, brož (kterou se na konci Oidipus oslepí) a kolébka.
   Královna si promluví s mladým vojákem, který ducha spatřil, takže tuší, že se něco má stát; ale je jí to na nic. Ono teda i když postavy vědí, co se má stát, tak jim to je na nic, ale to je tak nějak pointa celý věci. Tady je ještě docela zábavnej kus, kdy se Iokasté zároveň zakouká do 19letého vojáka a zároveň jí připomíná syna, kterého před 19 lety odložila (což je trochu slabý slovo pro to, co udělala, ale dobrá). Tahle scéna je vážně trochu divná, hlavně když královna nabádá slepého věštce, aby si zkusil vojáka ošahat:

Jocaste: Juste son âge. Il aurait son âge…il est beau! Avance un peu. Regarde-moi. Zizi, quels muscles. J’adore les genoux. C’est aux genoux qu’on voit la race. Il lui ressemblerait… Il est beau, Zizi, tâte ses biceps, on dirait du fer…

Tirésias: Hélas! Madame, vous le savez…je n’ai aucune compétence. J’y vois fort mal…

Jocaste: Alors tâte…tâte-le. Il a une cuisse de cheval! Il se recule! N’aie pas peur…le papa est aveugle. Dieu sait ce qu’il imagine. le pauvre; il est tout rouge. Il est adorable! Il a dix-neuf ans!

   Osud už teď ale postavám šlape na paty, protože zatímco je královna na hradbách, duch se s ní snaží promluvit. Nikdo ho ale nevidí až do chvíle, kdy královna odejde, takže cosi/kdosi nahoře to prostě nechce.
   Ve stejnou dobu se má Odipus setkat se Sfingou a porazit ji. Ta vypadá jako mladá dívka a z nějakýho důvodu u sebe má Anubise (ok, bůh smrti, ale stejně). Sfingu už dost nebaví pořád někoho zabíjet, ale prostě když bozi chtějí, no tak bozi chtějí, tak ona tu teda bude sedět a zabíjet dál. Anubis jí naznačí, že ono to s vůlí bohů nebude tak žhavý, protože oni si taky nemůžou dělat co chtějí:

Obésisson. Le mystère a ses mystères. Les dieux possèdent leurs dieux. Nous avon les nôtres. Ils ont les leurs. C’est ce qui s’appelle l’infini.

   Na scénu potom přijde matka s dvěma dětmi, která se vrací do Théb. Sfinze pak vypráví, jak přišla o syna právě jejím vinou (ona teda neví, s kým mluví). To naší masový vražedkyni samozřejmě nepřidá, takže už počítá minuty, kdy se zavřou brány Théb a nikdo ji konečně už nebude otravovat (respektive nenechá se zabít). Ovšem dorazí Odipus a ačkoli Sfinga dělá první poslední, aby konečně odtáhnul, Oidipus se neustále vrací a nakonec ji tak vyprudí tím, jak mu přijde jako naprostá samozřejmost, že Sfingu porazí, že ta se rozhodne proměnit se do zvířecí podoby a dát mu hádanku. Má potom dost rozohněný monolog (Oidipus do toho jen sem tam zařve něco jako pitié nebo grâce nebo tak) a v lehkým rauši mu rovnou řekne odpověď na hádanku (taková ta školková „ráno to chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech) a k jejímu vlastnímu překvapení Anubis prohlásí, že Oidipus prostě neodejde, dokud nezkusí na hádanku odpovědět. Sfinga tedy umře a Oidipus si ji odtáhne do Théb. Tady je to teda trochu zmatený, ale podstatný je, že umře jen lidská část Sfingy a zjistí se, že to doopravdy byla bohyně Nemesis v lidský podobě.
   Třetí jednání se už odehrává během svatební noci Iokasté a Oidipa, kde se ukáže, že Oidipovi jde více méně o slávu a prachy a taky že je trochu paranoidní, protože všude vidí intriky. Jinak se toho moc nestane, mezi dvojicí to lehce vázne a oba dva jsou tak unavení, že několikrát během replik začnou napůl spát a začnou ze sebe podvědomě sypat věci, co rozhodně vyprávět nechtěli. Oidipus si ještě vymyslí úplný nesmysl o tom, jak porazil Sfingu a jdou spát.
   Závěr má už slabých dvacet stran – v Thébách řádí mor, Oidipus se dozví o smrti otce a je rád, že konečně umřel, protože se tak nenaplní věštba. V zápětí zjistí, že jeho otec nebyl jeho otec, ale že jím byl ten dědula, co ho jednou přetáhnul tyčí po hlavě. Takže na povrch vyplave i to, že ho Iokasté kdysi nechala někde v divočině na pospas líté zvěři (na což reaguje prapodivnou teorií, že ona je z pokusu o vraždu vinna, protože to bylo promyšlený, zatímco on ne, protože to udělal v amoku). Iokasté si to hodí, Oidipus si vypíchne oči a Antigona ho vezme za ruku a společně s duchem matky ho svede ze schodů. Bratr Iokasté má tendenci do toho všeho nějak zasáhnout, ale Teiresiás ho zadrží, protože stavět se proti osudu nemá smysl.

středa 12. ledna 2011

Oscar Wilde: The Importance of Being Ernest (Jak důležité je míti Filipa)

   Ještě že je ta povinná četba, jinak by mi sebraný dílo Oscara Wilda leželo doma a nikdo by se do toho ani nepodíval.
   Když jsem tohle dočetl, nějak mi unikalo, co je na tom tak zásadního, že bylo nutný dá nám to na reading list (když třeba Dorian Gray tam není), ale Spark Notes mi náležitě objasnily, že nejspíš neumím číst. I když jen kvůli hláškám Lady Bracknell to stojí za to (ta ženská vytvořila úplně novou kategorii cynismu).
   Nejdřív na scénu přijdou Jack a Algernon. Oběma jim je tak kolem 27 a oba dva si dost rádi užívají. Zatímco Jack se ale neustále tváří jako svatoušek, co fakt za vůbec nic nemůže a je to ten nejspořádanější z nejspořádanějších, Algernon je takový ten wildovský typ prostopášníka, co si chce užívat, vůbec se s tím netají a hlavně kolem sebe střílí jeden wittily witty witticism za druhým. Jack má na venkově mladou svěřenkyni Cecily, ale protože si prostě rád jezdí užívat a nechce kysnout na vesnici, vymyslel si nezdařilého bratra Ernesta, kvůli kterému musí chudák neustále jezdit do Londýna a něco za něj žehlit. Algernon si zase vytvořil pana Bunburyho, nebohého invalidu, za kterým musí dojíždět na venkov pokaždé, když se mu přitíží…což se čirou náhodou stává pokaždé, když ho pozvou někam, kam se mu ale ani trochu nechce, především ke jeho tetě Lady Bracknell. To je podle mě nejzáživnější postava hry…hází podobné hlášky jako Algernon, ale zatímco ten je myslí schválně jako vtip, ona je prostě stará rašple s nemožnými názory (Nor do I in any way approve of the modern sympathy with invalids. I consider it morbid. Illness of any kind is hardly  thing to be encouraged in others.).
   Jack tedy v Londýně vystupuje pod jménem Ernest, což je dobře, protože se zasnoubí s Algernonovou sestřenicí (a dcerou Lady Bracknell) Gwendolen, která celý život toužila po muži, který by se jmenoval Ernest. Lady Bracknell z Jacka nadšená není. Jack potom Gwendolen řekne, kde na venkově bydlí, což zaslechne Algernon a rozhodne se zajet okouknout Cecily.
   Později se všichni sejdou na Jackově venkovském sídle a po celé druhé jednání nastává zmatek, protože Jack se rozhodl Ernesta nechat umřít a Algernon se za něj před Cecily vydává, takže člověk už ani neví, kdo je Ernest, kdo není Ernest, kdo má rád Ernest, kdo nesnáší Ernesta, jestli Ernest je na živu, nebo po smrti, nebo jestli třeba nepřijde Godot. Hlavní je, že Jack miluje Gwendolen, ta ho miluje taky, ale je děsně naštvaná, protože omg, on se nejmenuje Ernest. Algernon miluje Cecily, ta zase miluje jeho (i když ho milovala ještě dřív, než se viděli, ale to vlastně milovala bratrance Ernesta, protože to byl tak úžasně zaženej, i když vůbec neexistoval…jasný, ne.). Ale Cecily je taky naštvaná, protože omg, on není doopravdy Ernest (což není jeho chyba, protože Ernest není nikdo…i když…).
   Ve třetím dějství jsou Gwendolen a Cecily v domě a obě děsně uražené, když dovnitř přijdou Jack a Algernon a začnou jim hučet do hlavy. Ony jim už málem odpustí, když si vzpomenou, omg, ani jeden z nich není Ernest. Jenže…ha há, oni si už zařídili, že se nechají překřtít. Do toho vlítne Lady Bracknell, která zjistí, že Cecily je celkem prachatá a nadšeně jí začne cpát Algernona. Ovšem Jack nehodlá dát souhlas ke svatbě svojí svěřenkyně, dokud mu Lady Bracknell nedá Gwendolen (což udělat nehodlá, protože i když má Jack peněz jak želez, tak je to akorát nalezenec, kterýho kdosi čirou náhodou našel v tašce na nádraží). Nějak se zmíní jméno Miss Prism, což je Cecilyna guvernantka a bývalá služebná Lady Bracknell. Lady na ni brutálně udeří, kde je dítě! Dítě?
   Ano, dítě.
   Miss Prism totiž kdysi vyrazila na procházku s dítětem v kočárku a s rukopisem svého přemrštěně sentimentálního románu v tašce. Nicméně někde cestou je nějak omylem prohodila a tašku nechala kdesi na nádraží. Když na to přišla, tak vzala roha; našel se jen kočár s rukopisem. Nikoho nepřekvapí, že Jack je to pohozené dítě. Vrhne se kolem krku Miss Prim, protože se domnívá, že je jeho matka. Nicméně zjistí se, že je synem chudé sestry Lady Bracknell, takže Algernonův bratr, takže Gwendolenin bratranec, navíc se zjevně nejmenuje Jack, ale nějak jinak, a Lady Bracknell si nakonec vzpomene, že ho pojmenovali po příbuzném Ermestovi, takže voilà, vydával se za Ernesta, ale celou dobu všem dost lhal, takže vůbec nebyl earnest, jenže doopravdy byl celou dobu Ernest! Wow!
   Uznávám, že to není úplně k popukání, ale přece jenom to jde. Bez Lady Bracknell by to bylo asi o poznání horší. Vyčíst z toho tu kritiku viktoriánský povrchní a pokrytecký společnosti není až takový problém, pokud se obtěžujete se občas nad něčím pozastavit, což jsem se já neobtěžoval. Angličtina je to poměrně čitelná a přečíst se to dá tak do dvou hodin. Samozřejmě, když už, tak doporučuju anglicky, protože celá ta věc s Filipem v překladu je podle mě docela výrazně úlet jinam a snad by bylo lepší nechat tam Ernest a někam do poznámky napsat, že se při uvádění v divadle se má do programu přidat poznámka o slovní hříčce (ne, to je samozřejmě demence, ale pořád podle mě lepší než ten Filip).
   Takže ještě pár kusů, co jsem si nějak zapamatoval jako docela vtipný nebo asoň zajímavý (uznávám, mimo kontext to asi nebude úplně prča, ale třeba si tu hru přečtete, pak se někdy vrátíte na tenhle příspěvek a při čtení si řeknete „No jóóó, to jsem se nasmál(a), když jsem přesně tohle v tom Wildovi četl(a)…hm, už mlčím):

Lady Bracknell: Do you smoke?
Jack: Well, yes. I have to admit that I smoke.
Lady Bracknell: I am glad to hear it. A man should have an occupation of some kind.

Jack: I have lost both my parents.
Lady Bracknell: To loose one parent, Mr Worthing, may be regarded as a misfortune; to loose both as a carelessness.

Algernon: Oh! it is absurd to have a hard and fast rule about what one should read and what one shouldn’t. More than half of modern culture depends on what one shouldn’t read.

Algernon: Really, if the lower orders don’t set us a good example, what on earth is the use of them?

Algernon: All women become like their mothers. That is their tragedy. No man does. That's his. (If only I didn’t become like either of my parents.)

Algernon: Relations are simply a tedious pack of people, who haven’t got the remotest knowledge of how to live, nor the smallest instinct about when to die. (Relations jsou tu ve smyslu relatives, kdyby snad byl někdo na pochybách.)

Miss Prism: The good ended happily, and the bad unhappily. That is what Fiction means.

Gwendolen: Cecily - it is very painful for me to be forced to speak the truth. It is the first time in my life that I have ever been reduced to such a painful position, and I am really quite inexperienced in doing anything of the kind.

Algernon: Oh, no! Bunbury doesn‘t live here. Bunbury is somewhere else in present. In fact, Bunbury is dead.
Lady Bracknell: Dead! When did Mr Bubury die? His death must have been extremely sudden.
Algernon: Oh! I killed Bunbury this afternoon. I mean poor Bunbury died this afternoon.

Jack: Gwendolen, it is a terrible thing for a man to find out suddenly that all his life he has been speaking nothing but the truth. Can you forgive me?

A na závěr:
Jack: I've now realised for the first time in my life the vital Importance of Being Earnest.

pondělí 10. ledna 2011

Auguste de Villiers de l’Isle-Adam: Tribulat Bonhomet (Tribulat Bonhomet)

Ubiječ labutí (Le tueur de cygnes)
Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení (Motion de Dr Tribulat Bonhomet touchant l’utilisation des tremblements de terre)
Hostina eventualistů (Le Banquet des éventualistes)
Klára Lenoirová (Claire Lenoir)
Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa (Les Visions merveilleuses du Dr Tribulat Bonhomet)

   O tomhle se naše profesorka na francouzskou literaturu zmínila jen úplně letmo a dokonce jako ne o úplně hlavní sbírce, ale protože to obsahuje povídku Ubiječ labutí, nějak jsem usoudil, že to fakt musím dostat na svůj liste de lecture. Bohužel, francouzsky se to sehnat nedalo (ačkoli je to na netu dostupný), ale tenhle fakt jsem později docela uvítal, protože prostřední část Kláry Lenoirový mi docela unikla i česky.
   Jinak pokud vám přijde, že jméno Auguse de Villiers de l’Isled-Adam je nesnesitelně dlouhý, vězte, že k nám byl autor ještě milosrdný a na knihy si dával jen jedno ze svých mnoha jmen. Celým jménem se totiž jmenoval Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste de Villiers de L'Isle-Adam (doma mu říkali Mathias a kamarádí Villiers). Jinak jeho děda se jmenoval Jean-Jérôme-Charles (což je snesitelnější) a říkalo se mu Lily (což už je slabší).
   Smyslem sbírky je v první řadě kritiky positivismu a jeho neschopnost pojmout některé části živote, předně emoce, náboženství a posmrtný život. Tribulat je zarytý positivista, který nesnáší všechno, co dokonale nezapadá do jeho pohledu na život, a vysmívá se tomu. Myslím, že samotný autor k němu moc sympatie nechoval, což teda pro hlavní postavu nikdy nevěstí nic dobrýho. A s Tribulatem to teda skončí docela bídně.

Ubiječ labutí

   Tribulat zjistí, že labutě mají krásně zpívat těsně před tím než zemřou (což teda není pravda, ale budiž). Rozhodne se, že si to poslechne, takže začne pozorovat jedno jezírko s labutěmi a zjistí, jak funguje jejich výstražný systém – tedy že jedna černá labuť je na hlídce a pokud uvidí nebezpečí, pustí ze zobáku kamínek, čímž dá ostatním znamení. Tribulat sejednou v noci přiblíží k jezírku a několik hodin postupuje vodou tak, aby ho černá labuť neviděla. Celé hejno sice cítí jisté nebezpečí, ale protože kamínek nespadl do vody, tak jsou stále na místě. Když už je Tribulat přímo u nich, vyjde měsíc, ale zděšené labutě už nestihnou uletět a on je asi tři zabije. Potom poslouchá jejich zpěv, ale protože to je takovej positivistickej suchar, oceňuje na něm jenom jeho barvitost.

Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení

   Tribulat samozřejmě nijak extra nezbožňuje spisovatele, básníky a další lůzu, co se akorát přiživuje na společnosti, takže vymyslí super nápad. Co takhle vybrat místa s častým zemětřesením a postavit tam pěkný domky z ne úplně pevnýho materiálu, kam bychom všechny tyhle otrapy ubytovali. Oni by si tam fajn žili, měli by super výhled a při nejbližším zemětřesení by se jich společnost zbavila. A navíc! Materiál by šel recyklovat, takže by se hned mohla stěhovat další várka!

Hostina eventualistů

   Tribulat na večírku rozvíjí teorii, že momentální vláda se dokonale vypořádala s nebezpečím revoluce. Neustále se něco děje – úředníci rozkrádají rozpočet, támhle se vede válka, a tak. Lidi mají pořád o čem mluvit a prostě nemaj kdy domlouvat revoluci. Navíc se rozmohlo pití a pozdní chození do postele a když se jeden pořádně nevyspí, tak je zbytek dne úplně nemožnej. Takže za pár let budou všichni úplně mimo. No, je to prostě takovej The Brave New World ve zkratce a v 19. století :o)

Klára Lenoirová

   Nejdelší povídka, prakticky už novela. Tribulat se nejdřív krátce představuje, předkládá svoje názory a pozamenává, že jeho největší vášní je studium nálevníků. Bože, ten chlap fakt miluje nálevníky. Nálevníci jsou super. Pokud nevíte, co je to nálevník, tak zde se můžete podívat. Nicméně nijak zvlášť se nechce mezi lidmi šířit, co je centrem jeho studia, takže si vytvořil jakýsi obranný mechanismus – jakmile začne hrozit nebezpečí obdobných dotazů, radši začne dávat lidi dohromady. Vytvořil tak už řadu manželství a vše jen kvůli nálevníkům.
   Jednou potká sira Henryho Cliftona a pokusí se mu dohodit jakousi ženskou, ale ten namítne, že už někoho má. Je sice vdaná, ale to je mu jedno. Z náznaku Bonhometa napadne, že ji možná zná, ale usoudí, že to není možné.
   Později jede k Cesarovi a Kláře Lenoirovým. Klára je na ženu své doby dost vzdělaná, navíc i hezká, ale bohužel skoro slepá. Začátek jejich rozhovoru více méně vede Bonhomet a snaží se Kláru ztrapnit, protože mu vadí, jak ho občas dokáže dostat. Později se ale dostanou k filozofičtějším otázkám a musím přiznat, že tady mi to lehce unikalo. Tribulat se snaží vyvrátit názory nábožensky založených manželů, ačkoli ti samotní moc nesouhlasí mezi sebou. Pár kousků mi přišlo docela zajímavých, třeba když je smyslové vnímání subjektivní, jak se může tvrdit, že duchové neexistují, když je někdo vidí (tuším, že to je tak nejhloub, c jsem do debaty pronikl). Nakonec hlavně z Cesara oklikou vypadne, že mu byla Klára nevěrná (samozřejmě s Cliftonem) a potom se zhroutí. A za pár dní umře. Oba dva jsou u jeho lůžka, Klára klečí u postele a Tribulat stojí za ní. V tu chvíli má Bonhomet prostě divný pocit mrazení a Klára začne najednou ječet. A aby v tom nebyla sama, začne ječet taky. Prostě oba propadnou totální hysterii, utečou z pokoje a pár hodin se dávají do kupy.
  O rok později Bonhomet zjistí, že Clifton je mrtvý.Zabil ho domorodec kdesi na zámořské cestě – uříznul mu hlavu a potom se s ní propadl do písku. V zápětí zjistí, že v hotelu s ním bydlí Klára, která už je jen na lůžku a umírá. Vypráví mu o snech, kde vidí svého manžela, který vpadá jako domorodec, v jedné ruce má kamenný nůž a v druhé Cliftonovu hlavu. Když umře, Bonhomet se rozhodne prozkoumat její zornice (protože tam se uloží poslední věc, kterou člověk před smrtí viděl). Samozřejmě uvidí výjev s domorodcem a hlavou.

Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa

   Až teď jsem si všimnul, že tohle nepatří do Kláry, ale je to doslov. Tribulatovi slušně hrabe a je skoro úplně mimo. Nakonec skoro umře, ale když stojí před Bohem, není s to uznat svoje chyby, takže ho Bůh vrátí na zem, ať si to tu ještě kapku užije.

sobota 8. ledna 2011

Comte de Lautréamont: Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

            Uff.
            Ne, tohle nebylo snadný. Upřímně, na několika místech jsem se ztratil tak dokonale, že už jsem se ani nevracel a nějak jsem to doklepal do konce kapitoly. Takže pro mě asi dvě místa v Awarisině recenzi byly naprosto překvapující…ale tak taky nebylo zase tak zle.
            Maldoror je ztělesnění zla a je děsně zlej, páchá zlo, kde může, a prostě se v tom fakt zlořádsky vyžívá. Ostatně, to už docela vyplývá z jeho jména, který může odkazovat na „en mal d’auror“ (u toho naše francouzštinářka tvrdila cosi o tom, že jde o zlou aura, ale aura je l’aura a l’auror je úsvit…fakt by měla s tím transcendentnem brzdit), „mal + horror“ nebo taky třeba na „mal + dolor“, protože autor uměl španělsky. Cítí, že už se takhle špatnej narodil, a snaží se od lidí držet co nejdál, nicméně mu to moc nejde. V jeden moment dokonce popisuje, že se musel vrátit do města, protože tam má šanci vybít všechny svoje…chutě. Takže se to v něm tak trochu mele. Pravda je, že prakticky všechny jeho kontakty s lidmi skončí dost špatně, dotyčný obvykle přijde o zásadní množství životně důležitých orgánů, nebo alespoň o převážnou část tělních tekutin. A nevybavuju si jedinou Maldororovu oběť, která by zůstala po jeho zásahu v jednom kuse (jo…Marvyn…ale ten skončil rozplácnutej o Panthéon….takže taky nic moc).
            Jako ztělesnění zla se dává přímo do opozice proti Bohu a má k němu trochu prazvláštní vztah. Samozřejmě ho nemůže vystát a jejich setkání doprovází buď potyčky, nebo je Bůh alespoň popisován jako pořádnej hajzl, cosi s lidma dělá co chce. Scéna, kdy Bůh sedí na trůně na hromadě lejn, nohy má v lidský krvi a z ní vytahuje lidi a ukusuje je, ta byla teda dost drsná. Navíc tu vůbec není popisován jako fajn dědula, co nás má všechny děsně rád, ale jako regulérní tyran, ze kterýho maj hrůzu i všichni v nebi.
            Jinak knížka je dělená do šesti zpěvů a každý se pak dál dělí do poměrně krátkých kapitolek, které spolu dějově nesouvisí. Je teda poměrně složitý nějak shrnout děj…prostě protože tam není. Je to spousta různých obrazů, které už jsou samy seskládány z menších obrazů (jak se dá od surrealisticky laděný poezie v próze čekat). Pojmout to nějak je vůbec docela problém, ale dá se říct, že jednotlivé kapitoly se dají zařadit do několika skupin. Buď je to prostě jakési Madororovo třeštění, kde se dost často neobjevuje ani žádná dějová linka, ty mi upřímně dělaly dost problém, protože jak se člověk jednou přestane chytat, prostě se veze (a nějak mi chybí Awarisina trpělivost, abych se vracel a zkoumal, co to vlastně básník chce říct). Dál jsou to menší storky z Maldororova života, které obvykle obsahují nějakou šílenou brutalitu, jako znásilnění slečny Maldororem, jeho buldogem a zase Maldororem; trhání adolescentů na kusy a tak. No a kusy s Bohem jsou podle mě kapitola sama o sobě.
            Jedna ze zásadních věcí, která dělá problém, je větná stavba. Je to fakt nad zmatky zmatek  Dýlka na půl strany není vůbec výjimečná (na nejextrémnější věty jsem pravidelně narážel v momenty, kdy jsem přijížděl na stanici, kde jsem vystupoval…zupa gut) a styl, jakým vkládá věty do vět, je fakt něco. Aby to snad nebylo ani o trochu snazší, má tendenci vrážet vložnou větu mezi dvě dost těsně související slova, takže než se člověk dostane od podmětu k přísudku, může taky ještě muset překonat tak dvě tři větičky. Příjemně krátký je tedy jenom jeden kus, kde Maldoror popisuje, jak omylem zabil kamaráda. Ještě dřív zabil jinýho, což byl kdosi děsně hodnej a dobrej a tak, což byl výbornej důvod ho oddělat. Protože takhle se nikdy nezkazí (tady jsou ale věty normální (normální v kontextu Maldorora), takže nějaký výčitky asi nejsou na místě).
            Awaris mě pověřila, abych řádně přečetl závěrečnou část, jestli ji teda dobře pochopila. A ano, pochopila :o) Trochu matoucí je, jak může Maldoror Mervynem točit z nějaký věže, aniž by se to někde zamotalo, ale já myslím, že běhá s tím lanem dokola. Jen tak mimochodem, konkrétně se jedná o tenhle sloup, který stojí na la place Vendôme (mimochodem, Lautréamont tvrdí, že to náměstí je kulatý, ačkoli je to čtverec...). 
            Jinak mě docela dostávaly různý ujetý věty, který prostě nemaj hlavu ani patu a čtenáři oznamujou nějaký zásadní fakta, např. Le crocodile ne changera pas un mot au vomissement sorti de dessous son crâne. V textu nikde okolo samozřejmě nic jinýho o krokodýlovi není, ale to jen prostě kdyby vás někoho napadlo, že by se krokoušové hodlali vybavovat se svejma zvratkama, tak teď už víte, že ne :o)
            Nicméně týhle knížce jsem vděčný za rozšíření slovní zásoby na poli zoologie, později jsem sice trochu přestal řešit, ale třeba u postupek dostanu na tlumočení text o blechách, pijavicích nebo vších, a pak budu fakt rád, že jsem to přelouskal.
            Při čtení mě napadlo, jak asi Maldoror připadá ostatním lidem. A podle mě docela normálně. Je to prostě naprostej šílenec, co uvidí lampu v kostele a začne si představovat, že v ní je anděl, který ho je naprosto nutný porazit, tak s ním bojuje a nakonec lampu hodí de Seiny…no ale co na tom tak uviděj ostatní lidi…magora, co šlohnul petrolejku. Takže co víte, až zase na ulici uvidíte nějakýho mumlajícího exota, třeba ho zrovna pronásleduje anděl proměněný v kraba zvíci vikuně.

čtvrtek 6. ledna 2011

Bernard Shaw: Pygmalion (Pygmalion)

   Nebudu se tu dlouze rozepisovat (když to teď po sobě čtu…docela jsem se rozepsal…tak teda jakože nic), protože My Fair Lady jsme asi viděli všichni. A jestli ne, měl by vás někdo přivázat k židli před televizi a pouštět to dokola, dokud nebudete říkat The rain in Spain stays mainly in the plain jako pravá lady.
   Děj vezmu zkratkou (nevezmu), hlavně tam, kde se liší od filmu. Takže první setkání se odehraje u kostela, kde se schovává několik postav, předně Eliza a profesor Higgins. Zároveň tam postává rodina Eynsford-Hillových a matka s dcerou neustále posílají Freddyho (syna/bratra) do deště pro kočár, co by je dovezl domů. Higgins tu narazí na kolonela Pickeringa a před Elizou prohodí, že by dostal kohokoli do vyšší společnosti.
   Pickering čirou nááááhodou Higginse zrovna  hledal a protože oba dva vážně žerou fonetiku, rychle se spřátelí. Do domu k Higginsovi se potom přiřítí Eliza, aby ji učil, a on se vsadí s Pickeringem, že ji do několika měsíců dostane do společnosti a že nikdo nepozná, že do ní nepatří. Pickering by potom zaplatil za její lekce a Eliza by  dostala místo v květinářství a nemusela by se ploužit po ulicích.
   Následují dvě scény, kdy si Higgins s Pickeringem zkouší, jak na tom Eliza je. Nejdřív ji vezmou k Mrs Higgins, kde se setká s Eynsford-Hillovými a Freddy se do ní zakouká (ve filmu jdou na dostihy). Nikdo si nějak zázračně nevšimne, že Eliza sice pálí RP samohlásky jednu za druhou, ale gramatika a slovní zásoba nejsou její doména a Higgins to nějak zakecá dobovými výrazy (smalltalk, nevim, jak jinak t v tomhle kontextu říct). Hned potom následuje scéna z plesu, kde Elizu naopak zachrání fakt, že jí Higgins vnutil angličtinu tak dokonale, že ji používá líp než normální rodilý mluvčí, a další fonetik a bývalý Higginsův žák (kterého má Higgins za idiota…ale to v jeho případě platí pro zbytek světa všeobecně) ji prohlásí za cizinku.
   Eliza tedy Higginsovi vyhrála sázku, ale ten s ní pořád zachází jako s kusem hadru, ačkoli ona mu všelijak dává najevo náklonnost. Nakonec se vytočí a hodí po něm bačkory. Touhle dobou to už ale není nějaká holka z ulice, co lidem vnucuje kytky, ale praktiky dáma z lepší společnosti, která si ale hlavně uvědomuje svoji vlastní hodnotu. Higgins jí neustále cpal, jak skvěle slyší (snad i lépe než on sám) a že fonetickou část „výcviku“ zvládla dost rychle, a Elize dojde, že ho vlastně nepotřebuje. A že se uživí sama tím, co ji naučil. A dá mu pa.
   Další den ji Higgins s Pickeringem najdou u Mrs Higgins a Higgins automaticky počítá s tím, že se Eliza vrátí, protože si už zvykl, jak se mu stará o věci a že si pamatuje, co má kdy a kde dělat. Nicméně pořád se k ní nechová lépe a Eliza mu vmete, že způsobům se naučila od Pickeringa, ne od něho. Nakonec se dvojice rozejde a je více méně jasný, že spolu nezůstanou a že si Eliza vezme Fedddyho.
    Nicméně diváci se dost dobře nedokázali vyrovnat s tím, že by se jejich oblíbené postavy nedaly dohromady a v jisté inscenaci dokonce režisér zakončil hru tím, že Higgins hodí Elize z okna kytku. Fakt nechápu, jak si mohl myslet, že tím Shawa nevytočí, ale dobře. Nicméně vytočil (autorova reakce Your ending is damnable; you ought to be shot nepotřebuje další komentář). Autor bojoval o zachování svého konce a ve vydání z roku 1916 (4 roky po prvním vydání) přidal epilog, kde vysvětluje, proč Higgins a Eliza nemohou být spolu a jak bude příběh pokračovat. Nakonec povolil v roce 1938 při vytváření první filmové verze, kdy to už prostě asi vzdal a nechal do něj dát konec, který je slashi Higgins/Eliza nakloněnější.
   Pro info - název hry pochází z antického mýtu o Pygmalionvi, který stvořil sochu ženy ze slonoviny, do které se zamiloval a kterou později oživil Cupid. Nejznámější zpracování je z Ovidiových Proměn
   Zajímavá věc je, že předěly jednotlivých částí obsahují krátké prozaické kusy, které nějak doplňují děj, například popis toho, jak skupina přijíždí na ples, kde se má vyzkoušet, jestli Eliza uspěla. Shaw dokonce k některým scénám připsal, že se dají zahrát jen ve filmu a v divadlech s dostatečných technickým zázemím a že je možné je nezařadit (např. scéna, kde se Eliza poprvé koupe).
   Docela mě překvapilo, jak moc My Fair Lady jede podle hry (ten konec ne, z babiččinýho bědování nad špatným koncem Pygmalionu jsem to nějak odtušil…Shaw by jí to asi vytmavil), třeba scénku s vanou jsem nečekal. Jinak film poměrně úspěšně pohřbil smysl hry. Za prvé koncem. Za druhé Higgins není ani zdaleka tak nesnesitelnej pruďas. A úloha Pickeringa je ve filmu úplně mizivá, zatímco ve hře je to jasně protipól vulgárního Higginse (ze začátku Elize docela úspěšně šlape v tomhle typu slovníku na paty, později Eliza mluví daleko lépe). Ale to je asi taky důvod, proč tomu autoři dali radši i jiný jméno… Ale i tak, nemůžu si pomoct, tahle scéna je jednoduše naprosto geniální.