Petra Hůlová - Paměť mojí babičce

Už před nějakou dobou jsem usoudil, že by bylo na místě přečíst si taky konečně něco původně českého. Na Petru Hůlovou jsme narazili během jednoho semináře, úryvek mi přišel relativně zajímavý a knížka dostala ocenění Magnesia Litera, takže proč ji nezahrnout.

Děj se odehrává v Mongolsku a popisuje události z pohledu asi 5 žen (nejsem si už úplně jistý). První z nich je Dzaja (jejíž jméno se dozvíte tak 50 stran před koncem), která vypráví o životě v mongolském geru (zřejmě stan), o svém dětství, problémech ve škole, cestě do Města, když jí bylo kolem dvaceti, o naprosto nepochopitelném nástupu dráhy prostitutky a rozpadu vztahu s dcerou. Příběh potom přejde na zmíněnou dceru, potom Dzajinu matku a dvě sestry (jedna ji inspiruje k prostituci a druhá zůstala doma jako hodná ženuška). Příběh sám o sobě je celkem ucházející, jednoduše řečeno vypráví o rozpadu rodiny, ve které se vztahy pomalu trhají tak dlouho, až z nich nezůstane skoro nic. Postavy se ovšem někdy zachovají strašně absurdně, hlavně zmíněný Dzajin propad do prostituce je naprosto mimo mísu – Dzaja vyrazí do města, aby si našla manžela. I když má příležitost najít si ucházející práci, najde sestru a zjistí, že ta to samé místo odmítla a začala šlapat. Protože zmíněná sestra je evidentně arbitr přes dobré vedení života, Dzaja usoudí, že tam pracovat taky nepůjde a začne se prodávat. Okay.

Stylisticky mi kniha ze začátku šla strašně na nervy – autorka píše více méně obecnou češtinou, ale někdy do ní přimíchává spisovný jazyk. Je to celkem divný mišmaš a občas to ruší, po nějaké době si ale člověk zvykne (těžko říct, jestli to je dobře). Občas se v ději také objeví přehnaně postav a jmen, kdy člověk nemá šanci chytit se, kdo je kdo. Některé postavy se navíc jen zmíní a pak nadobro zmizí. Sice to je těžko chyba, ale přišlo mi to jako zatížení navíc. Hůlová má na druhou skvělá přirovnání a metafory, občas jsem si při čtení vzpomněl na příklad z Kingova O psaní „byla tam tma jako ve vagonu plným prdelí“. Hůlová si sice odpouští prdele, ale originalita jí na tomto poli neschází.

 Problém je nakonec spíš v kulturních reáliích. Jednak je autorka hrne jak bagrem, jednak se je převážně neobtěžuje vysvětlovat. Na knížku se navíc snesla kritika ze strany Mongolů žijících v Česku kvůli chování ženských postav a kulturním nepřesnostem. To samozřejmě dost podkope to, co na knížce většina lidí nejvíc ocení, a závěr jedné čtenářky na GoodReads, že se díky knížce dozvěděla hodně o Mongolské kultuře, je v tomhle světle trochu smutný. Autorčin cíl je sice nejspíš obecnější výpověď o rodině a o rasových problémech (předpokládám, když se to tam furt řeší) a Mongolsko do toho tak trochu přihodila (nadneseně řečeno), ale pokud je spisovatel student kulturologie a mongolistiky, strávil v Mongolsku asi rok a napsal knihu odehrávající se v Mongolsku, která ale o Mongolsku téměř vůbec nevypovídá, zasloužilo by si to alespoň nějakou předmluvu nebo vysvětlení situace. Někdy tyhle nepřesnosti celkem bijí do očí, třeba když dojde na výčitky typu „ty nosíš hrozně krátký sukně“, ale zmatení čtenáře stejně hrozí.

Vzato kolem a kolem mě knížka nijak zvlášť neuchvátila. Příběh sice není úplně špatný, ale postavy jsou dost klišé (tradicionalistiská babička, jedna divoká sestra, jedna sestra à la „dobrá žena“, vzpurná náctiletá dcera). Výpověď o kultuře je pochybná, protože ačkoli je tam určitě spousta věcí správně, člověk nikdy neví, čemu věřit a čemu ne. Autorka ovšem zajímavě pracuje s různými pohledy na realitu, kdy nejen popisuje jednu událost pomocí více postav, ale stejná postava některé věci vypráví úplně jinak, když zestárne, což je skvělý detail. Celkově to bylo ale spíš zklamání a nijak zvlášť mě to na další knížky nenalákalo.

F. Scott Fitzgerald: The Great Gatsby (Velký Gatsby)

  We had to read The Great Gatsby for a literary seminar but I had been planning to read it for some time before that. Unfortunately, I didn’t like the book very much.

The story is pretty simple. Nick moves into a house next to a huge mansion whose owner has bombastic parties all the time. He is not terribly well-off himself but has rich friends – Tom and Daisy. When he’s having a dinner with them he meets Jordan – a rich, young girl he likes – and also learns that Tom is cheating on Daisy. He later becomes friends with his neighbor Jay Gatsby and attends to his parties.

   Well, the story actually isn’t so simple so I will somehow shorten it. It is revealed that Jay knows Daisy and that he fell in love with her years before but couldn’t marry her because he was poor and she was damned rich. He actually became rich just to get on the same level as she is and they start having an affaire. Daisy than has a craziest idea – to invite Nick, Jordan and Jay to their house. The whole thing than gets crazier and crazier, half the characters die and it is really pretty fucked up.

   So what is it about? Yeah, well, mostly about money and what it can do to you and what it can’t do for you. Which, as a theme, got used up few centuries ago. It is of course partly psychological novel about relationships and love. The love story is quite strong and an important part of the book. It’s not the most important but it more or less drives the narrative. It partly feels as a detective story because  Nick keeps trying to find out what the hell is going on and ultimately is the only one who knows it.

   The greatest positive of this boos are its poetic description. They are great just as they are but combined with the theme of cold world of big money, they give the book a completely new dimension. I really like this part:

“We walked through a high hallway into a bright rosy-colored space, fragilely bound into the house by French windows at either end. The windows were ajar and gleaming white against the fresh grass outside that seemed to grow a little way into the house. A breeze blew through the room, blew curtains in at one end and out the other like pale flags, twisting them up toward the frosted wedding-cake of the ceiling, and then rippled over the wine-colored rug, making a shadow on it as wind does on the sea.

The only completely stationary object in the room was an enormous couch on which two young women were buoyed up as though upon an anchored balloon. They were both in white, and their dresses were rippling and fluttering as if they had just been blown back in after a short flight around the house. I must have stood for a few moments listening to the whip and snap of the curtains and the groan of a picture on the wall. Then there was a boom as Tom Buchanan shut the rear windows and the caught wind died out about the room, and the curtains and the rugs and the two young women ballooned slowly to the floor.

The younger of the two was a stranger to me. She was extended full length at her end of the divan, completely motionless, and with her chin raised a little, as if she were balancing something on it which was quite likely to fall. If she saw me out of the corner of her eyes she gave no hint of it — indeed, I was almost surprised into murmuring an apology for having disturbed her by coming in.”

   Well, to sum it up, objectively, it is a good book. I just didn’t enjoy it very much, maybe I was reading it too much only on the story level and didn’t really bother thinking about it. But it is an important text, especially as one of these American-dream-breaking books. On the other hand, I could have had led a happy life even if I never read it.

Suzanne Collins: The Hunger Games Trilogy

   Again, I haven’t written anything in few MONTHS for which I deeply apologize. But having finished my thesis (again) I hope I may be able to write here little something now and then.

   OK, the big craze about The Hunger Games has been more or less over for some time so this review may be coming a little late but…better late than never, huh. I decided to write one review about all three books and say just what I think about them (many other review have described the story so look up one of those if you want).

The Hunger Games (Aréna smrti)

    I really liked the first book, it is no big literature but the story is well written, the characters are greatly described, it’s fun (mostly because Katniss is such a cynic) but what I believe is the most important thing about the book – it’s targeted on different readers than similar stories before. Yes, sure, it is YA literature and it has some Twilight-like features…so what. There have been books and films about utter evilness of reality shows and there have been distopias…and many of them are WAY better than The Hunger Games. But…15 year old kids will not read 1984 or The Brave New World and they will not watch Truman Show. And there are much better let’s-show-the-brutality-of-human-nature books too (again, how many teenagers would read Lord of the Flies). So that is where I see the real merit of this book.

   Another thing is Katniss herself. She isn’t the classic good heroine, she has (piles of) flaws and she’s not emotional (well, she is very emotional, just not in the classic way). I even liked the whole romantic plot because it was very different from what people are used to in romances. The feelings kind of creep on Katniss and when she realizes what is actually happening she…well, she keeps on denying them.

   And I also liked the symbolism of the book. It is not very subtle, especially concerning the flowers and birds. The symbolism of birds is actually mentioned in the story directly (mainly the mockingjay-revolution connection) but it works on other levels too (for example, Rue reminds Katniss of a little bird which brings in a sense of fragility). The flowers create connection between the main heroines (Katniss, Rue and Prim). And let’s not forget about president’s roses.

   I really think it is a worth-reading, enjoyable and pretty well-written book.

   And few words about the movie. I think it’s mostly awful. The first part is pretty good and I loved how they depicted District 12 and the Capitol’s fashion. There are some great bits like when Katniss gets stinged by those hornets but it was mostly boring and the scene in the cave…the unspeakable horror of it. The scene with burying Rue was also almost ridiculous, especially as Rue had very little space in the movie and it was pretty hard to understand what is the big deal. What in my opinion really killed the movie, was Katniss. Not the actress, she was absolutely fabulous, but the way it shows (or rather doesn’t show) her character. Katniss is funny, smart and ironic about so many things. Which got lost completely in the movie. Sure, it’s easy to write it in the book written in the first person and I don’t know how to put such a thing in a movie. But it’s not really my problem, when I want to make a book into a movie, I should see what’s actually important in the book and what is not.

Catching Fire (Vražedná pomsta)

   I will not write a lot about this book. It was mostly boring, nothing really happened and the similar structure with the first book gave the book the last blow. I have to say I expected most of the plot-turns. There were some good bit, I liked the idea of the second arena and some of its traps (the screaming mockingjays being on of the most brutal thing in this overall brutal trilogy). But still, it was kind of a let down. Definitely the poorest book of the trilogy.

Mockingjay (Síla vzdoru)

   This one was much better than Catching Fire. The story and load of new characters (especially that terrible president of District 13) gave the story a new life. I also think that the author herself kind of literary matured and there were very poetic parts, sometimes it seemed there was intentional rhythm in the sentences (but it might have been just my imagination).  I appreciate that it didn’t end up as a total happy end…it actually didn’t end up as a happy end at all (by which I don’t want to say that all happy ending are automatically a bad thing…it just wouldn’t feel right in this case).

    There were also things I didn’t like, especially the battle in the Capitol was really weird. I think somewhere in the trilogy, Katniss says that the rebels didn’t get to the Capitol at all in the first rebellion. And now they just flew there…period. It was just weird.

  

To wrap it up, I’d like to say something about the Czech translation in Czech.

   V první řadě názvy knížek jsou vážně otřesné, ale překladatel s názvem většinou nic moc nenadělá, takže tohle je spíš výtka nakladateli. Asi se pokoušel o něco, co zaujme a přiměje to člověka koupit...ale názvy jako Aréna smrti a Vražedná pomsta většinu soudných lidí spíš odradí. Co se týče jmen, překladatel se snažil převádět nějaká „mluvící jména“ do češtiny, ale Cetkie místo Effie Trinket je ukázka toho, jak se to nemá dělat (respektive násilně a okatě). Proč se Gale jmenuje Hurikán jde naprosto mimo mě a nehodlám po tom ani dál pátrat. Ze začátku se mi moc nezdálo slovo splátci za tributes, tedy ti, co se mají utkat v aréně, ale nakonec je to celkem dobré řešení (vzhledem k tomu, že mají splácet jakýsi dluh za povstání). Z překladu jsem ale větší kus nečetl, takže kromě tohohle to nemůžu moc posoudit.

Iain Banks: The Bridge (Most)

I haven’t written a review for more than a month but I have read quite many books in that time. I decided not to write reviews on all of them because a) some of them were pretty boring (Little Women) and b) some of them have LOADS of reviews on the internet (Chronicles of a Death Foretold). Anyway, if you happen to be deeply interested in what I read, you can follow me on GoodReads.

It’s been few weeks since I’ve read this book so I’ll do my best to come up with something at least remotely intelligent. It is a story of John Orr who lives on the Bridge where he had been found in water with no ID or anything and with no memory of what had happened to him or who he is. He has sessions with a psychologist who is to help him to get his memory back but mostly wants John to tell him about his dreams. But John mostly dislikes his methods and sometimes often just makes up something to satisfy the doctor. What he really wants to find is one of libraries that seems to have disappeared. He also wonders what is beyond the Bridge because the only thing he knows about it is that there is the Kingdom on one side and the City on the other.

The narrative shifts to the Barbarian. He has nothing to do with the Bridge, just more or less wander around and kills things. One of his stories actually sounds like a D’n’D adventure but maybe it wasn’t the purpose. He is not extremely smart and rather brutal. And speaks in an awful Scottish accent. He also has a familiar (some kind of a bird) who is pretty much his opposite – small, weak but super-smart.

The last protagonist is Alex whose story takes place in our world and concerns his studies and later life but mostly his love to Andrea. They have kind of weird long-term relationship where he tolerates her lover in France. He is not much of a hero, really rather a boring, mediocre guy and his parts of the story are what people reproach to this book the most… and they’re right, his parts are the most boring. But the whole thing would make no sense without them. He also likes bridges. And feels bad because he left his working-class roots.

It probably comes as no surprise (and if you do not think you know how this sentence ends and you think you want to read this book, you should skip this paragraph right now because I am about to put here some spoilers) that Alex, John and the Barbarian (and Barbarian’s familiar) are one person. Alex gets drunk one evening and crashes his car while admiring…wait for it…a bridge. Anyway, the whole thing is not a huge mystery because the author spills the beans in the very beginning and if you don’t forget that there was the weird first chapter before John’s story starts, you will probably know what is going on in few pages.

I loved the book in the beginning that is mostly about John because its overall weirdness is really catchy. The book slows down later when it concentrates more on Alex but if you stay focused and look for connections between different parts of the book, you’ll find out many things that should reveal a lot about characters.

I read that it is an unconventional love story or just as general (or psychological) fiction but I decided to categorize it as Crime/Mystery because I think that is how it mostly reads (and there is no Psychological Fiction category on Eclectic Reader Challenge). But it is many things including horror, thriller, fantasy and parody.

Jeanette Winterson: The Passion (Vášeň)

   I don’t know why it is that one kind of dark can be so different from another. Real dark is thicker and quieter, it fills up the space between your jacket and your heart. It gets in your eyes.

   We read this book for our reading club where it did not meet with a huge success… but I think the book wasn’t entirely to blame. Anyway, I admit the book has some flaws.

   The story takes place during Napoleonic wars and has two main heroes. The first one is Henri, a young boy who has no experience with the world but gets into the army and becomes Napoleon’s personal cook. And he falls for Napoleon. Not in romantic way but he idolizes him and admires him. Henri thinks about his home village a lot, he is quite homesick and seems really taken aback by all that is happening around him. But in Napoleon he trusts and in everything he says so it keeps his world together. Main themes of his thought seem to be home, what it means for him and how his understanding of it changed dramatically (from “the boring place where I am going to spend the rest of my life” to “the dreamy place where nothing ever happens”) and the catastrophe of Napoleon’s attacking England which ended up in death of thousands of soldiers. He is very innocent and sentimental and rather feminine (which is the point of the book, anyway).

   The second hero is actually a heroine called Villanelle. She was born into a Venetian boatman family and her feet are webbed. Which is quite surprising because she is the first woman to have such feet. Which makes it quite difficult to overlook that Henri is rather a woman and Villanelle rather a man. Anyway, she works in a casino where she comes dressed as a boy. People fall in love with her, regardless if they are a man or a woman (women see her as a boy and men as…a very girlish boy). She is a redhead, she is beautiful, simply greater than life. Her (slightly overused) motto is “You play. You win. You play. You lose. You play.” And boy, she plays.

   Later, she falls in love with an elegant woman who comes into the casino and they spend some time together. The relationship somehow goes wrong, I can’t really remember how, but Villanelle leaves her lover. And she finds out she has lost her heart. Not in a symbolic way (well…depends on how you look at it) but she literally puts her hand on her chest and feels nothing.

   She then becomes a prostitute (unwillingly) and joins the French army on their way to conquer Russia. She meets Henri who found out that Napoleon may actually be kind of nuts and they decide to leave together and go back to Venice. I won’t go into more details but Henri falls for Villanelle, changing one unattainable idol for another (meh, chicks).

   I think the book has some very good ideas and is beautifully written. Winterson’s language is very poetic which can discourage some people from reading it. I don’t enjoy such book myself as I tend to lose attention and start thinking about something different and then I have to go back in the text and read it again. But I liked some parts of this book very much. What was really getting on my nerves were some sentences that the characters kept repeating. Not just the you-play line mentioned above, but also “I am telling you stories. Trust me.” Why, why did they have to say it like every ten pages? Interestingly, both characters used some of these lines, which kind of merged them together and made them almost one person (at least, it makes you consider position of the narrator).

   I think Winterson is an author worth trying. You may find out she’s not your taste but you can also fall for her forever. I wasn’t extremely amazed but I liked the book and I’d like to try another piece of her work (probably Oranges Are not the Only Fruit) but it will take some time before I get to it.

I didn’t know what hate felt like, not the hate that comes after love. It’s huge and desperate and it longs to be proved wrong. And every day it’s proved right it grows a little more monstrous. If the love was passion, the hate will be obsession. A need to see the once-loved weak and cowed and beneath pity. Disgust is close and dignity is far away. The hate is not only for the once-loved, it’s for yourself too; how could you ever have loved this?

Iain Banks: The Crow Road (Vraní ulice)

   I chose this book mostly because it usually ranks quite well (and for some time probably will) in lists of the best opening lines of novels. It’s quite easy to believe considering the first sentence is: It was the day my grandmother exploded. Also, Awaris seems to adore this author which is usually a good sign (if you want to read her review, I warn you it reveals more or less all major points of the story).

   The story begins with death (quite obviously) and death tends to stick on all protagonists for the whole book. Two main narrators are Prentice and his father Kenneth but there are more. There are also few bits of Prentice’s uncle Rory’s stories. It’s kind of a family chronicles of the McHoans, the Urvilles and the Watts. Relations between tha characters are quite complicated but on the other hand, I like making family trees when reading a book (I have a sheet with War and Peace characters somewhere…at least from the part I read. And of the Buendías family from One Hundred Years of Solitude. It was few years later I found out that you are actually supposed to confuse the characters…whatever).

   In the beginning of the story, Prentice and Kenneth don’t speak to each other after having argued about religion – Kenneth being a devout atheist and Prentice having some feelings that this whole world is kind of unjust and that there must be some hidden logic in it, something bigger that knows things are just as they should be and that all of this happens for a good reason. Considering Prentice’s uncle Rory has been missing for some ten years by that time and one of his best friends has just died in a pretty awful accident, it is quite understandable. As you might have guessed, one of the points of the book is that Prentice and his father are basically the same (stubborn assholes…at least sometimes).

   Another plot line is Prentice’s research on what happened to his missing uncle Rory who left one day and no one has ever seen him again. Rory was a traveller, he wrote some books about his travels to India and other parts of the world but always felt as a failure. Even more when Kenneth published book of stories he used to tell to his children and kids from the neighbourhood. This book affected Prentice too because he feels that his father’s stories were a private thing and that he spoiled it somehow. Which only shows that Prentice is in awkward teenage self-centred phase (On the other hand, I get him. My father once wrote in an article that my sister and me are crazy about Pokémons and we speak about nothing else and play with the cards all the time. Which a) was not true, we watched it sometimes but weren’t crazy about it and b) we were actually forbidden to collect the damn cards. Anyway…how dared he?).

    Prentice is pretty cool character, really cynical and funny, but sometimes rather full of himself and sometimes plainly obnoxious. Well, that’s how people are, I guess. Structure of the book is quite complicated as the narration shifts not only between the two major characters but also jumps into different moments in past. Quite often different parts of the story are somehow connected, for example the character thinks about some old story or mentions some fact and the following part comes back to it and gives some more insight. There is almost unsupportable number of characters and it takes time to remember who is who. The book is also full of suspension, sometimes it takes rather long before you are really sure who is the narrator in the moment or when the event being that is being described took place; sometimes you get some information but must wait pages and pages before it gets properly explained. You should be also prepared for a huge load of sarcasm, cynicism and black humour.

   If there is something I kind of didn’t like, it was the beginning and the ending. Or at least that the book starts with a funeral and ends with some weird kind of atheist baptism. Was that really necessary? Well…it probably was considering the constant presence of death, what better ending could there be? But still, it’s the kind of symbolism I could live without.

    In all other (numerous) aspects, I think it is an amazing book. It’s funny and dark in the same time, the storytelling is amazing and it makes you…yes, I going to say that…it makes you think.

   Oh, and the name of the book is from the Scottish saying to be away the crow road which means to die. And there is also a street called the Crow Road in the book.

Thomas De Quincey: Confessions of an English Opium Eater (Zpověď anglického poživače opia)

   Tahle knížka byla svým způsobem trochu zklamání, nicméně i tak se mi celkem líbila. Dostali jsme ji k přečtení ve čtenářským klubu a jak se ukázalo, ani ten, kdo ji navrhl, úplně nečekal, co na něj čeká.

   Knížka začíná slovem ke čtenáři, kde De Quincey vysvětluje, proč knihu napsal – chce uvést na pravou míru scestný představy o opiu a jeho uživatelích a ukázat čtenáři, co jeho osobně vedlo k užívání a přeužívání opia.

   Potom přichází autobiografická část, kterou dělí na jakýsi úvod, The Pleasures of Opium, Introduction to the Pains of Opium a The Pains of Opium. Úplně si nepamatuju, co je kde, ale v první části popisuje, jak chodil na školu, odkud utekl, flákal se po Walesu a pak se přesunul do Londýna, kde stěží přežíval. Tahle část je poměrně otravná, ale dá se ustát. Později vyšla upravená verze knížky, ve které rozšířil hlavně tuhle část (možná jenom tuhle část) a přidal jména známých osobností, která jsou v původním textu skrytá a je tam jen první písmeno (třeba Wordsworth a Coleridge). U někoho teda nechal jen písmeno, protože zapomněl, kdo to vlastně byl… Rozšířením týhle části udělal z knihy zřejmě už téměř nesnesitelný čtení, jak se dá dočíst v předmluvě k jednomu vydání:

De Quincey undoubtedly spoiled his masterpiece by revising it...anyone who compares the two will prefer the unflagging vigour and tension of the original version to the tired prosiness of much of the revised one.

   V pozdější verzi tahle část zabírá snad přes dvě třetiny celkového textu. V The Pleasures of Opium popisuje příjemné stavy vyvolané opiem a snaží se vyvrátit některé mylné představy o opiu. Je to relativně rozsáhlá část a De Quincey si vysloužilk kritiku za to, že moc zdůrazňoval Pleasures a málo Pains. Musím říct, že i mě zaskočilo, jak málo se zaobírá negativními vlivy opia, protože když už to má takovou docela halucinogenní obálku a všude se tvrdí, jak je to imaginative a podobný věci, tak bych to čekal i v tom textu. Bohužel, tyhle záležitosti se odbudou dost rychle. Hlavně po všech Mementech a My děti ze stanice ZOO je člověk zvyklý na něco jinýho. Nicméně jednak od knížky ze roku 1821 člověk nemůže čekat zázraky, jednak De Quincey byl obecně celkem mimo, celý život v neskutečných dluzích a psal vlastně jen když fakt ale úplně děsně musel, aby aspoň něco vydělal.

    Celá knížka působí dost roztříštěným dojmem, kromě první části. Mám docela podezření, že sám autor měl dost bordel v tom, kdy se co stalo a jestli se to vůbec kdy stalo. Docela zábavný je, když člověk porovná text knížky a jeho opravdivou autobiografií a zjistí, že dost věcí vyloženě zametl pod stůl. Například že ho čirou náhodou někdo našel na ulici během jeho živoření v Londýně a dostal ho zpátky na školu, kterou protentokrát málem dokončil. Nebo když se někdy v poslední části zmíní o tom, že se probudil z opiového rauše a nad ním stály jeho dvě děti. Děti? Kde se tam sakra vzaly…

   Na druhou stranu z relativní nudy občas vyleze vážně zábavná část a De Quincey si umí docela vtipně pohrát s jazykem. S tím souvisí jedno z úskalí knížky, totiž že často bu%d přímo cituje jiná díla nebo je alespoň parafrázuje. U citací je to aspoň poznat (i když citace v řečtině člověku moc nepomůže), u parafrází byste museli mít načtenou anglickou literaturu od 18. století zpátky a značnou část klasický literatury, abyste to poznali. Právě antičtí Řekové a Římané jsou autorův oblíbený zdroj, takže pro dnešního čtenáře prakticky bez šance poznat. A třeba část z Releighovy autobiografie předpokládám taky.

    Je to ale určitě zajímavá knížka, hlavně když se vezme v potaz, kdy vyšla. Nicméně určitě doporučuju sehnat si původní verzi, když už (do češtiny byly přeložené obě a v Levných knihách – obal na obrázku v úvodu příspěvku –  vyšla anglicky ta původní).

Michel Faber: The Crimson Petal and the White

- I am a fallen woman but I assure you: I did not fall. I was pushed.

   Předpokládám, že tenhle příspěvek bude trochu delší, takže si dovolím i trochu víc kecání na začátek. Na knížku jsem přišel díky Awaris, která mi ukázala nejdřív BBC zfilmovanou verzi. Už tenkrát mě napadlo, že bych si to sehnal a přečetl, nicméně městská knihovna má jen jeden výtisk, ten je navíc neustále rezervovaný, a muset to přečíst za měsíc je trochu pruda. Má totiž skromných 845 stran.

   Ovšem na letišti při návratu ze Skotska jsem neměl co číst (vzít si na cestu jen A Clockwork Orange nebyla moudrá volba) a taky v letištním knihkupectví měli akci, že při koupení dvou označených knížek je druhá za půl ceny (nedělám si iluze o tom, že bych nějak zásadně ušetřil, ale což). Chvíli jsem tam bloumal a nálepku na sobě měly samý prkotiny, až jsem narazil na tohle. No a když už jsem měl jednu, vyhrabal jsem tam někde životopis Stephena Frye, co měl taky nálepku, prostě abych měl ten dobrej (falešnej) pocit, že jsem ušetřil.

   Učíst to teda nebyla sranda, ale stálo to za to, i se zkouknutou televizní verzí, do který se i přes čtyřhodinovou stopáž něco nevešlo. Taky jsem to chtěl dát na svůj reading list na britskou literaturu, nicméně to docela zamotaná táležitost, protože autor se narodil v Holandsku, dlouho žil a školu vychodil v Austrálii a teď žije a publikuje ve Skotsku. Všichni ho samozřejmě považují za svého autora a wiki tvrdí, že je „broadly European“, což by pro zanesení na British reading list mohlo stačit. Občanství má teda ale holandský.

   Faber začal psát už jako mladý, ale až v 90. letech poslal první povídky do soutěží a první knížka mu vyšla v roce 1998 – sbírka povídek Some Rain Must Fall. Crimson Petal začal psát, když mu bylo 21 a vyšel v roce 2002, kdy Faberovi bylo 42 let. Podle jeho poznámek v knížce dílo prodělalo dost zásadní změny, takže bůhví jak to tenkrát vypadalo. Během studií se zaměřoval na viktoriánskou literaturu a tohle začal psát, aby si dokázal, že umí udělat něco, co bude mít strukturu románu od George Eliot a styl a čistotu vyprávění (tohle není úplně citace, nechce se mi teď hledat) jako Dickens.

   Česky od něj vyšlo asi pět knih, třeba Pod kůží, Evangelium ohně nebo výše zmíněné Někdy prostě prší.

William a Sugar

   No ale pokročme ke knížce. Hlavní postavou je 19letá prostitutka Sugar, kterou do profese zatáhla její matka a bordelmamá Mrs Casteway. Sugar se sama naučila číst a psát a naopak od ostatních prostitutek čas netráví opíjením se, ale studováním Shakespeara a psaním vlastního román, kde ventiluje svoje frustrace (většina jejího románu sestává z mučení a zabíjení zákazníků). Další postavou je William Rackham, syn majitele velkých parfumerií, který neustále žije představou, že z něj bude a man of letter, bude psát úžasný články a knihy a strhávat na sebe obdiv, zatímco je to docela flákač. Samozřejmě odmítá představu, že by po otci přejal firmu, protože to by naprosto zaprodal svoje bohémství.

   William má ženu Agnes, která je krásná, ale bohužel naprosto šílená. Jak se ukáže, má tumor na mozku, z čímž v tý době nikdo nic nenadělá. Chodí za ní ovšem doktor Curlew, odborník na „ženské nemoci“. Jeho léčbu nebudu snad ani komentovat, ale určitě Agnes nepomáhá (a ani nikomu jinýmu). Knížku provází ještě vedlejší příběh Henryho Rackhama (Williamův bratr) a Mrs Fox (ovdovělá dcera doktora Curlewa), kteří jsou oba silně věřící a navzájem do sebe zamilovaní, ale prostě ne a ne říct si to. Jejich příběh jen ukazuje na viktoriánskou upjatost a potlačování emocí (jinak Mrs Fox má dost moderní názory na náboženství a nebrání se spojení víry s darwinovskou teorií, čímž se řadí mezi záživnější postavy knížky).

   William se setká se Sugar, která ho naprosto posedne. Za prvé ho zaskočí, že se s ní bavt o Miltonovi, za druhé udělá pro zákazníka i věci, které jiné prostitutky odmítají a – naopak od jiných – to udělá s úsměvem a ušetří je pocitu zhnusení nad sebou samým. William se proto rozhodne začít si Sugar vydržovat jen pro sebe. Na to samozřejmě potřebuje zvýšit příjmy, takže nakonec se pustí do spravování otcovy společnosti.

Mrs Casteway

    Vztah mezi Sugar a Williamem je docela záhada. Na začátku jde z jeho strany hlavně o posedlost, u ní o snahu dostat se z ulice za každou cenu. Později i Williamem docela manipuluje a přinutí ho přestěhovat ji do lepší části Londýna. Na otázku, jestli se do sebe někdy zamilují, je těžký najít odpověď. V jistý fázi nejspíš ano, aniž by si to byli sami ochotní přiznat. Ke konci románu jim ale silně selhává komunikace a čtenář skoro úplně ztrácí vhled do Williama. U Sugar pak spíš začne převažovat strach, že ji Wiliam vyrazí z domu, než cokoli jiného. Někdy za půlkou ji William totiž nastěhuje k sobě jako guvernantku.

   Až v téhle části se do děje konečně pořádně dostane dcera Williama a Agnes – Sophie. Ta se sice mihla už dřív, ale až teď dostane víc prostoru než jednu stranu. Mezi Sugar a Sophie se vytvoří dost silné pouto, což usnadňuje fakt, že Agnes se o Sophie vůbec nestará a matka Sugar byla docela příšerná:

“Where is your Papa, Miss?” she [Sophie] enquires.

“In Hell, my poppet. Mrs Casteway’s reply one upon a time.

“I don’t know, Sophie.” Sugar strains to recall anything more about her father than her mother’s hatred of him.

   Mrs Casteway je docela ujetá postava sama o sobě, trochu mi připomínala Miss Havisham z Great Expectations. Je oblečená do řvavě rudého oblečení, má červené proužky ve vlasech a všechen čas tráví tím, že si nechává posílat obrázky svatých, vystřihuje je a slepuje do koláží. Navíc z ní lezou hlášky jako:

„Child: be reasonable,” she smiles. “Why should my downfall be your rise? Why should I burn in Hell and while you flap around in Heaven? In short, why should the world be a better place for you than it has been for me?” And, with a flourish, she dips he glue-brush into the pot, twirls it around, and deposits a translucent pearl of slime on a page already crowded with magdalens.

   Sugar se taky dostane ke starým deníkům Agnes. Ke svému překvapení ovšem zjistí, že Agnes, aspoň než se nemoc začala plně projevovat, byla neskutečně nudná a tupá, zajímalo jí jen oblečení a módní účesy a bylo jen těžké pochopit, že Williama zaujala. No ale stalo se, přišla mu prostě jiná než všechny ty ostatní. Někde na netu jsem našel recenzi, podle které si Agnes žije ve světě, kde je všechno „peachy“, což je teda blbost, naopak si přijde vším ohrožená. Věří, že William ji mučí (nedostatečně ji zabezpečoval, než se postavil do čela společnosti), její nevlastní otec ji záměrně ničí a z doktora Curlewa má hrůzu (ačkoli to asi oprávněně). Na druhou stranu, když má světlé chvilky, vrací se její otravné staré já. Jinak má občas docela dobrý postřehy, i když jejímu viktoriánskému okolí to přijde jako dost přes míru (např. úvaha nad tím, co by bylo, kdyby skoro pořád jen pršelo).

Agnes

   Název knížky pochází z básně od Alfreda Tennysona, i když naopak od televizní verze se v knížce  vůbec neobjeví. Symbolika červené a bíle prochází celou knížkou, stejně jako narážky na špinavost a čistotu (Williamova parfumerie a její všudypřítomné výrobky, kterými se patlají prakticky všechny ženské postavy knihy, je nepřehlédnutelný příklad) a na to, co je proper a co není. Některé popisy jsou fakt dost odpuzující, o částech se sexem ani nemluvě (vážně bych ubral popisů semene stékajícího po stehnech). Dostává se samozřejmě ke spoustě témat – viktoriánské pokrytectví, sociální nespravedlnost, omezené možnosti lékařství, literární kritika, nespravedlivost osudu, feminismus a…aspoň na pár strnách…láska.

    Knížkou provází vševědoucí vypravěč, který ještě navíc děj komentuje z pozice dnešního člověka. Nejsilněji se projevuje v první části knihy, kde mluví přímo ke čtenáři, někdy třeba polemizuje, jakou postavu bude knížka dál sledovat. Později trochu ustoupí, ale stále je silně cítit, že i když vidíme do všech postav, vypravěč neustále vybírá, k čemu dostaneme přístup, a k čemu ne (už jsme mluvil o tom, že k závěru knihy dostává William výrazně méně místa). Docela se mi líbilo, že si odpouští takové to popisování jedné události očima několika postav, naopak dostaneme většinou na jednu událost názor jen z jedné strany neplatí to ale stoprocentně). Na začátku ještě vypravěč vystupuje jakoby jako prostitutka, která si odvádí zákazníka domů, což se pak ještě vrátí na poslední stránce knihy. Musím říct, že pozice vypravěče mě tam na začátku trochu mátla, později mi zase přišlo škoda, že z knížky trochu ztratil a úplně zmizely komentáře z pozice čtenáře z 21. století. Zde si můžete přečíst první stránky knihy (jsou tam i další úryvky).

   Filmová verze asi nejvíc překvapí obsazením role Williama hercem Chrisem O’Dowdym – Roy z IT Crowd. Je docela těžký zvyknout si, že vážně nevytáhne „Have you tried to switch it off and on again?“. Romolu Garai (Sugar) jsem viděl už v několika filmech dřív, na to jsem ale přišel až při zkoumání její filmografie. Nicméně tady rozhodně září. Amanda Hale v roli Agnes se mi líbila si nejvíc, ale role magora jejího kalibru musí zákonitě trochu překrýt třeba i důležitější, nicméně příčetný postavy. Mrs Casteway hraje Gillian Anderson (Scullyová z Akta X), kterou bych nalíčenou vůbec nepoznal. Ostatní herci samozřejmě taky válí, ale od BBC bych nic jinýho ani nečekal.

   Nevybavuje se mi, že bych četl nějakou jinou moderní knížku, která by se dějem vracela do 19. století, nicméně Faber k tomu zvolil cestu, kdy ukazuje všechno a bez příkras. O knížce někde napsali, že to je „the novel that Dickens might have written had he been allowed to speak freely”. Těžko říct, jestli je věrnější popis, co ukazuje Faber, nebo Dickens a spol, ale rozhodně to je pohled, který stojí za to. A na závěr úryvek ze Sugařiny knížky:

How smug you are, Reader, if you are a member of the sex that boasts a scrag of gristle in your trousers! You fancy that this book will amuse you, thrill you, rescue you from the horror of boredom (the profoundest horror that your privileged sex must endure) and that, having consumed it like a sweetmeat, you will be left at liberty to carry on exactly as before! Exactly as you have since Eve was first betrayed in the Garden But this book is different, dear Reader. This book is a KNIFE. Keep your wits about you; you will need them.

Jean Cocteau: Les enfants terribles (Nezvedené děti)

   Po tomhle jsem v knihovně šáhnul z několika důvodů. Už jsem četl od Cocteaua jednu divadelní hru a chtěl jsem zkusit i román, taky jsem potřeboval něco z tý doby na seznam literatury a nakonec to bylo bilingvní vydání a já potřeboval něco na seminář kritiky překladu (a bilingvní vydání člověku sympaticky usnadňuje práci).

    Knížka je hlavně o sourozencích Paulovi a Elisabeth. Paul na začátku utrží ránu sněhovou koulí (ve které je kámen) od Dargelose, kterého bezmezně obdivuje, načež se o něj stará Gérard, který zase bezmezně obdivuje Paula. Paul a Elisabeth bydlí s matkou a služeenými, protože otec je opustil a zemřel. Žijí spolu v téměř odděleném světě a hrají „hru“, při které úplně propadají do vlastních představ (mají pro to ještě nějaký speciální výraz, ale už to nebudu hledat). Jejich matka poměrně záhy zemře, čímž se uzavřou ještě víc.

    Ačkoli kniha má jakýsi děj na pozadí, více méně se celou dobu jedná o vztahy mezi postavami a jak je jednotlivé události občas posunou a jak na to aktéři reagují. Paul s Elisabeth totiž prakticky všechny večery svádí hádky, které jsou svým způsobem už automatické a ani si sami neuvědomují, jaká je to vlastně rutina. Mezi postavy se pak ještě přidá Agathe, což je Elisabethina spolupracovnice.

    Paul a Elisabeth jsou docela dost exoti, protože kromě toho, že se nemůžou vystát, nemůžou být ani jeden bez druhého. Taky si vypěstovali poměrně dost nepřirozené vztahy, takže se spolu koupou a chodí před sebou nahatí (ono je to svým způsobem celý o incestním vztahu). Elisabeth je v sourozenecké válce ovšem výrazně citlivější na změny nálad a dokáže jich dost bleskově využívat. Příkladem budiž moment, když ve chvíli, kdy se jí to právě nejvíc hodí, začne Gérardovi (který se do ní zatím zamiloval) tykat, a to úplně nenuceně (kdyby to sám Gérard nepoznamenal, asi by mi to uniklo… ).

    Postavy mají dost zásadní problém mezi sebou komunikovat a Elisabeth je (bohužel) právě ta, která celou skupina více méně spojuje. Dostává tím nad nimi zásadní převahu, ale její manipulace zároveň vede k tragickému konci. V závěru je to tak trochu antická tragédie, i když úmrtnost je na množství postav výrazně menší (stejně jsem měl dojem, že to tak trochu sleduje ten model, že se všichni sejdou, všechno si řeknou a všechno bouchne).

   Cocteau mi přijde po druhé přečtené knížce ještě lepší. Postavy jsou naprosto skvěle vyvedené (což se není co divit, když na nich ta knížka stojí). Je teda pravda, že člověk se občas nemůže rozhodnout, který z těch děcek mu víc leze na nervy, ale párek sympatických úchyláčků člověk vytvoří jen těžko (i když později v knížce je Elisabeth taková mrcha, že se to rozhodování výrazně zjednoduší). I když se tam kolem a kolem dějově nic moc nestane, knížka se soustředí na dialogy a popisy vnitřních popisů postav a vykreslení toho, jak na sebe postavy reagují, jak se neustále mění, kdo je v pozici síly a kdo si to právě vyžírá, mi přišlo naprosto dokonalý.

   

André Gide: L‘Immoraliste (Imoralista)

   Zase jednou potřebuju rozšířit seznam četby na francouzskou literaturu a od Gida jsem, hanba já hanbatá, ještě pořád nic nečetl (a Penězokazi jsou zatraceně dlouhý, což by zase tak extra nevadilo, kdybych už tou dobou neměl v plánu přečíst The Crimson Petal and the White). Fakt, že je možný složit u nás bakalářská zkoušky a nemít přečteného jedinýho Gida, bych ponechal stranou.

   Nicméně, zpátky k tý klasice klasik a volním činům (ačkoli zrovna tady žádnej není). Michel celý život strávil zakopaný v knížkách a největší odvaz pro něj byly dějiny starověkýho Říma. V pětadvaceti se ožení s Marceline a odjedou na líbánky do severní Afriky. V Tunisku Michel dostane tuberkulózu, málem umře a Marceline se o něj celou dobu stará.

    Michel se z toho nakonec nějak vyseká a jak se mu začíná zlepšovat zdraví, začíná vyrážet do okolí. Podezřele ovšem pokukuje po arabskejch klucích. Tak podezřele, že je s podivem, že si tam toho nikdo nevšimne. Taky (dva měsíce po svatbě) s Marceline konečně prožijí svatební noc. Nicméně Michel postupně zjišťuje, že mu Marceline celkem leze na nervy, ale zároveň ji vlastně miluje a je celej takovej zmatenej. A pořád chodí do zahrad a pokukuje po těch Arabech. Postupně začne žít jakoby dvojí život – jeden, když je sám, a jeden, když je s Marceline a ve společnosti.

    Zpátky ve Francii odjedou na Michelovo rodinné sídlo, kde se Michel nadchne pro zemědělský práce a pro Charlese – syna svýho správce. Dostane práci na univerzitě, ale postupně ho začne všechno otravovat – starost o polnosti, práce, staří známí, Marceline…a tak. Později potká Ménalqua, kterého zná ze školy. Ten ho definitivně přesvědčí o tom, že život je potřeba žít podle sebe, tak jak člověk chce a neohlížet se na ostatní lidi a na společnost. U Marceline se potom projeví taky tuberkulóza, kterou zřejmě dostala od Michela. Ten nebyl dvakrát kladná postava už od začátku, nicméně ke konci knížky už je vážně dost…ošklivej.

   Knížka má lehce zamotanou strukturu, na začátku kdosi píše, že jeho a další dva lidi Michel pozval, aby jim vyložil svůj příběh. Celá tahle skupinka Michela léta neviděla, takže Michel, kterého znali, a ten, který stojí před nimi, jsou dva dost jiní lidé. Vyprávění pak přejde do první osoby z úst Michela a má jít o přepis toho vyprávění (ale o věrnosti přepisu by se zžejmě dalo pochybovat).

   Knížka je částečně autobiografie, ale jak nám oznámila naše profesorka literatury, u Gida se dá jen těžko odhadnout, kde začíná a kde končí fikce (nevím, odkud to má, ale podle ní dopředu počítal s tím, že čtenář bude v jeho próze hledat autobiografii a v denících výmysly, takže to ještě schválně trochu víc zamotal).

    Je to knížka o opravdu příšerným člověku, který to má ale alespoň nějakým způsobem rozmyšlený. Taky o poznávání sebe sama a tak trochu o coming-outu.  O tom, že být sám za sebe není žádná sranda a že jak je jednou mladejm Arabům přes 15 let, už ten pokec s nima za nic nestojí. A taky je to o jedněch nůžkách, co prošly velmi nepravděpodobnou výměnou majitelů.

Nikkarin: 130

   Ačkoli se v poslední době snažím dohnat si vzdělání, komiksy nejsou moje silná stránka (nedávno jsem se dostal do asi pátýho dílu Hellblazera, kde jsem se tam děsně nevyznal, co se děje v jakým desetiletí, že na další už jsem neměl sílu…takže taky doporučuju k četbě), a už vůbec ne ty český. Nicméně na večeři u táty jsem se dozvěděl o tomhle pokladu český literární scény (tohle je pomyslnej vypláznutej jazyk na mojí češtinářku ze střední, který obecně sci-fi, fantasy a komiks splývaly do kategorie Kravina (byla to teda skvělá učitelka, nicméně její prohlášení „Já už toho četla tolik, že mě v literatuře nedokáže nic překvapit“ považuju za nedostatek snahy z její strany)).

   Nicméně mi na Nikkarina už nabíhá zpozdný, takže přejděme k věci, ať to dopíšu. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy na Zemi došlo k explozi a zdá se, že kromě měst je všude poušť. Hlavní hrdina je cosi-ale-má-takovou-helmu-tak-asi-voják Bo, který chodí po světě a naráží na všlijaký podivnosti. Přiznávám, nějak se mi teď nevybavuje, jestli má nějaký konkrétní cíl, ale tuším, že ani ne. Tedy kromě toho, že chce přijít na kloub explozi.

   K Boovi se později přidá Kňch (the cutest sidekick ever) a Antoine. O ději toho fakt moc říct nejde, ačkoli chápu, že shrnutí „choděj po poušti a narážej na divnosti“ je až trochu moc stručný.

   Komiks je jinak nabitý narážkami na všechno od počítačových her (Mario, Fallout) a filmů (Návštěvníci) po literaturu (Alenka) a umění (slon na dlooooouuuhýýých nohou…co určitě přichází z Dálí). Předpokládám, že mi jich taky dost uniklo, ale na druhou stranu občas se mohl krotit s okatostí (konkrétně u robotů A1 a E2). Abych tu kritiku nacpal na jedno a pak na ni mohl s klidem zapomenout, jako dost slabý na mě působily některý dialogy. Hlavně když se ke skupince přidává Lovec hvězd, zní to trochu jako - Čau já jsem Bo a tohle Antoine a tohle Kňch, budeme kamarádi? – Jasně, ale teď o sobě musím ve dvou bublinách něco říct, aby si čtenář rychle udělal představu o mojí postavě.

   Nicméně vzhledem k tomu, že dialogy pro 130 nejsou zas tak důležité, tak je to jedno. Nikkarin exceluje (no to je strašný slovo, ale vystihuje míru toho, jak v tom je dobrej) v přenášení představivosti na papír; vytvořil si svět, kde vůbec nevadí, že něco vlastně nedává smysl, protože se to prostě řeší explozí (a možná do jistý míry tím, že Bo hned na začátku projde podivně halucinogenním bunkrem 130, ale do jaký míry to má vliv, se nejspíš ukáže až v posledním díle). Takže může vytvářet směsku reality, surrealistického snění a pop-kulturních aluzí (to je taky strašný slovo, ale je tak chytrý a učený, že ho ani Word nezná), aniž by to jakkoli narušovalo děj. Takže když hrdinové na poušti potkají stádo ohvězdičkovaných lam (nebo co to sakra je), s nikým to ani nehne. Což je super.

   Zatím vyšly dva díly – Odysea a Hodní, zlí a oškliví, závěr trilogie by měl být podle příslušné FB skupiny Následky a má vyjít na podzim 2012, což je ovšem za strašně dlouho (aspoň si mezitím našetřím na ty dva první díly, protože to chci domu…a ne, Nikkarin mi tu neplatí za reklamu…už jen proto, že sem podle počítadla návštěv pravidelně chodí tak šest lidí).

    Už několik minut nemůžu vymyslet, jak to tu zakončit. Takže krátce – je to fakt dobrý, tak si to prostě přečtěte.

Flann O’Brian: The Third Policeman (Třetí strážník)

Not everybody knows how I killed old Philip Mathers, smashing his jaw in with my spade; but first it is better to speak of my friendship with John Divney because it was he who first knocked old Mathers down by giving him a great blow in the neck with a special bicycle-pump which he manufactured himself out of hollow iron bar.

   OK, takže první věta je úlet. Jak jsem s povděkem kvitoval celý zbytek knížky, ujetost se postupně spíš zvyšuje, než aby po první větě prudce klesla a zbytek knihy se už nevrátila na výchozí bod (jak tomu občas bývá).

   Hlavní hrdina je, jak jsem hned na začátku zjistili, vrah. Divney (celou dobu jsem si říkal, jak to pěkně koresponduje s češtinou... je totiž vážně divnej… ) je jeho kamarád (teda... „kamarád“) a  trochu se vnutil na jeho farmu. Je to vůbec dost sketa, ale radši to nebudu dál pitvat. Nicméně nějakou dobu po vraždě se vydají vyzvednout peníze Philipa Matherse, přičemž hlavní hrdina se od Divneyho oddělí a poměrně záhy zjistí, že krabice s penězi není tam, kde měla být. Dostane radu, že má jít na místní policejní stanici, kde narazí na párek obtloustlých policistů, co se neustále snaží zjistit, co se stalo s jeho kolem, protože přece co jiného by hlásil, než ztracené kolo. Pokud se tohle zdá jako absurdita, tak to je jen začátek šíleností, co se našemu vrahovi přihodí.

   No a proč vlastně zabíjel? Potřeboval peníze, aby mohl zkompletovat svoji sbírku děl a kritiky děl filozofa de Selbyho. Knížka je prokládána rozbory jeho poznatků, např. že den a noc jsou neexistující pojmy, protože noc nastává ve chvíli, kdy se ve vzduchu nahromadí tolik nečistot, že zakryjí slunce (jsou tam lepší kousky, tohle jsem si tak narychlo vybavil).

   O týhle knížce by se toho dalo napsat spousty, ale prozrazovat děj nechci a vyprávět tu o tom, jak je to děsně vtipný čtení, nemá smysl (protože, přirozeně, tím by to nikomu pak nepřišlo vtipný). Jediný, čím snad aspoň někoho přesvědčím, aby si to přečetl (protože tohle za to stojí), by mohla být prohlášení…In Watermelon Sugar hadr.

Doris Lessing: Love, Again

   Tohle bych měl sice sepisovat anglicky, když to je to A-Z Challenge, ale na knížku mi naskakuje zpozdný a potřebuju to nějak rychle sesmolit, takže pro jednou to moje neexistující, česky nemluvící čtenářstvo bude muset přežít.

   Knížka je o Sarah, šedesátnici, která pracuje ve známém divadle, respektive ho se svými přáteli tak asi před milionem let založila. Zalíbí se jí deníky Julie Vairon, což je dívka, která žila na přelomu 19. a 20. století (teda doopravdy nežila, ať máme jasno). Život se s ní nemazlil, většinu ho prožila v chatě někde v lese za městem, odkud chodila učit děti lidí z města (už nevím, jak se to tam jmenovalo). Jak je vidět, byla dost svobodomyslná, milovala les a údajně v něm v noci tancovala nahá a byla prostě taková dost svá. Taky psala, malovala a skládala hudbu. Postupně měla tři vztahy s muži, což vždycky dopadlo dost špatně. V případě toho posledního už byla zasnoubená za místního postaršího tiskaře, ale těsně před svatbou ji našli utopenou v jezírku v lese.

    Rozepisuju to, protože Julie se pak táhne celou knihu. Sarah se rozhodne dostat na pódium hru o ní. Shodou okolností už někdo napsal scénář (je to zásadní postava, ale zapomněl jsem, jak se jmenuje,a nemůžu to najít). Tenhle někdo (asi Stephen…myslím)…takže Stephen se se Sarah rychle spřátelí, ovšem Sarah rychle dojde k tomu, že Stephen je zamilovaný. A ne jen tak do někoho. Do Julie. Co na tom, že je mrtvá. Nebo že nečetl její deníky? Stačilo mu slyšet hudbu, kterou složila.

   Nicméně centrum zápletky je Sarah a její zamilovanosti. Tedy ty poslední lásky, co ještě prožije (no offense, ale většině lidí přijde i těch šedesát asi jako dost pozdě). V každém případě jí trable začnou ve chvíli, kdy potká mladého, krásného, úchvatného herce Billa, který má hrát v Julie. Zbytek zápletky bych nechal už stranou.

    Jedna zajímavá věc je samozřejmě milostná zápletka o šedesátnici, ale knížka má i hromadu dalších postav a láska je hlavní téma více méně všech vedlejších zápletek. Mimochodem, když říkám hromada dalších postav, tak myslím hromada. Na zmatek v postavách si stěžuju nějak moc často, nicméně tady je to podle mě oprávněný, protože když se objeví všichni herci, co mají vystupovat v Julie, smíchají se s postavami, co hrajou, a ještě se tam někde vynoří sponzoři a Stephenova rodina a rodina Sarah a pak se změní část obsazení…postupně se teda vyfiltruje, kdo má v knížce nějakou zásadnější roli a už je to pak ok.

   No ale zpátky k tématu. Kromě lásky upravené na všechny způsoby se v knížce opakují i další témata, asi nejzajímavější je, jak se jedna věc může podle okolností výrazně měnit. Například Julie se inscenuje nejdřív ve Francii a potom v Anglii a na postavy to pokaždé působí jako dost jiná hra. Ostatně postava samotné Julie není moc jasně daná a všichni si ji vykládají dost po svém, popřípadě o ní něco naprosto záměrně přehlížejí, protože jim to nevyhovuje (jmenovitě jde o Stephena).

   Jinak musím přiznat, že někde kolem poslední třetiny jsem začínal váhat, jestli to mám dočíst. Děj se tam dostane trochu do stagnace, vypadá to, že se nic moc nebude dít, Sarah se utápí v hormonální bouři a vůbec je to dost nevhodná část, kdy zpomalit děj. Ono se to pak už teda výrazně nerozjede, ale svým způsobem knížka chytne druhý dech.

   Byl bych nerad, kdyby to vypadalo, že knížka na člověka akorát chrstne kýbl gerontních citů, protože tak to není. Lessingová je přeje jen paní spisovatelka, takže knížka má i spoustu úvahových pasáží. Nicméně i ty části, co jen klopí emoce, jsou některé skvěle napsané, třeba když se Sarah převaluje v posteli a dostane se až do momentu, kdy jí fakt přijde, že má Billa v posteli, což zakončí tím, že přesně takhle musely vzniknout pověry o inkubech. No a je to knížka o divadle, takže to taky přijde na přetřes.

     Je to sice dost zajímavá knížka, a nikoho od ní neodrazuju, na druhou stranu se od autorky dají najít i jiný knížky, který se mi zdály lepší (A Good Terrorist mě určitě bavil víc). Na druhou stranu, asi to není knížka pro lidi po dvacítce. Ona no asi není knížka ani pro lidi po třicítce. O čtyřicátnících se asi už dá uvažovat, ale přece jen pointa je, že hrdinka samotná už nic takovýho ani nečekala a celou dobu má pocit, že jí to všechno nějak bouchlo pod rukama, což si lidi ve čtyřiceti nejspíš ještě pořád nemyslí. No ale směle do toho.

Sándor Márai: Svíce dohořívají (A gyertyák csonkig égnek)

   No, tak tohle jsem četl jen proto, že jsem měl tak nějak dojem, že bych si od něj měl něco přečíst, protože jsem tu knížku dostal kdysi od mámy k narozeninám a protože jsem jednou v neděli ráno na chatě dočetl Bareback a potřeboval jsem něco na zbytek dne…

   Kniha má více méně čtyři hlavní postavy – starého generála Henrika, jeho přítele z vojenské školy Konráda, Henrikovu služebnou Nini a jeho manželku Kristinu, o které se sice jen mluví, ale tak nějak se to kolem ní vlastně celé točí. Na začátku Konrád přijede za Henrikem na jeho panství, Henrik se tváří, že teď teda nadešla ta chvíle, na kterou čekal celej život (protože Konrád před asi 50 lety odjel a už se neozval) a Nini, jinak Henrikovi nejbližší osoba, se taky tváří, že to je fakt big deal.

   Mezi tím, kdy se Henrik dozví, že se Konrád blíží, a chvílí, kdy konečně dorazí, nám Henrik stačí odvyprávět celou story o tom, jak chodil na vojenskou školu, kde se s Konrádem seznámil, jak se spřátelili, ale i tak mezi sebou měli jisté problémy, o kterých nikdy nemluvili (jmenovitě že Henrik je odporně bohatej a Konrádovi rodiče jedli suchej chleba, aby ho udrželi na škole…ale třeba i to, že Henrik je vyloženě voják Konrád taková poetická duše).

    Když se Konrád konečně dopatlá do domu, atmosféra ve stylu na tento moment čekám již celá desetiletí začne vrcholit. Henrik nadhodí, že si teda musej pořádně promluvit a má na Konráda několik zásadních dotazů. Do týhle chvíle člověk čeká, že teď vyprávění přebere Konrád nebo že půjde aspoň o dialog. Fakt je, že Henrik následujících sto stran vede dialog, který Konrád přerušuje jen sporadicky a převážně nanejvýš pár větami (a skoro na nic mu neodpoví). Pak se zvedne a zase odjede.

   No, tak teď k tomu, co je na knížce vlastně důležitý (jak vidno, děj to není). Henrik celou dobu rozvíjí úvahy o přátelství. Je s podivem, že to dokázal tak roztáhnout, ale dokázal. Abych řekl pravdu, nic moc jsem si z knížky neodnesl, protože mě fakt vůbec nebavila. Za jedno mi celý koncept chlapáckýho přátelství přijde dost vzdálenej, za druhý je Márai i na svojí dobu dost konzervativní, takže to celé vyznělo, aspoň pro mě, silně do prázdna. Kromě toho mi na postavách vadilo, že jsou svým způsobem přehnaně rozmáchlý. Hlavní bod knížky je, když se celé jejich přátelství poněkud zvrtne a Konrád odjede do Indie. Jako fakt bylo nutný, aby odjel do Indie, a tam několik dekád wertherovsky trpěl? No ale dobrý.

   No ale taky se mi na tom něco líbilo, konkrétně ten vyhrocený moment je popsaný vážně geniálně. Přijde mi obdivuhodný dokázat popsat asi dvě sekundy na několikastránkový prostor (respektive, napsat kvůli těm dvěma sekundám celou knížku).
   Více méně jsem dospěl k tomu, že tohle nebyla knížka pro mě. Doma mi už nějakej ten rok leží ještě něco dalšího od něj, ale mám podezření, že to u toho ležení i zůstane. Jinak překlad (Anna Valentová) byl super. Mám sice dojem, že mi tam někdy vadilo moc přivlastňovacích zájmen, občas to šlo nahradit zvratným slovesem, ale to se má vychytat při redakci. Taky jsem si zkoušel přeložit název v překladači a vyšlo mi spíš na něco jako „doutnající uhlíky“, anglicky se to jmenuje Embers, takže ty svíce mi přijdou dost jako posun. Hlavní moment knížky je totiž emocionálně dost vypjatý, postavy jsou na sebe vzteklý a vůbec to v nich vaří; na konci knížky jsou zase už umírnění a vědí, že už nebudou žít dlouho. Takže z dohořívajících svící vyplývá konec života, ovšem pokud tam jsou původně ty uhlíky (což nevím přesně, protože v tom originále jsou nejspíš nějaký pádový koncovky a to konkrétní slovo mi nešlo najít), tak ty nejdřív prudce žhnou a pak pomalu vyhasínají. Taky tam mohly hrát roli další věci, což už je mimo moje schopnosti. Tak, tímhle jsem si vynahradil to, jak jsem ten překlad odbil u The Bell.

Iris Murdoch: Zvon (The Bell)

   Nutně jsem si chtěl přečíst něco od Iris Murdoch a při návštěvě knihovny byl Zvon to jediný, co zrovna měli. Tak jsme to hned sebral s tím, že stejně nemám tušení, co všechno vlastně napsala, tak mi to bylo vcelku fuk. Hned zkraje bych si neodpustil jednu poznámku k obálce. Je hnusná. Teda nejen hnusná, ale taky pěkně blbá, vypadá to jak nějakej harlekýn (no, dobře, vygooglil jsem obálky harlekýnu a tohle tak nevypadá, ale stejně nad tím všichni kroutili hlavou, než jsem jim řekl: „Ale tohle je Murdochová!“). Jako chápu, že se to odehrává u opatství u jezera, ale proč tam musí bejt ta ženská? Proč?

   Na začátku se Dora (nejspíš tak tragicky vyobrazená v písmeni O) rozhodne, že opustí manžela Paula. Vzápětí ale dojde k tomu, že z něj má ještě větší hrůzu, když je od něj pryč, takže se zase rozhodne vrátit. Paul ale zatím odjel do Imber Abbey, kde zkoumá jakýsi rukopisy. Dora tam jede za ním. Ve vlaku ovšem uvidí motýla a vezme ho do rukou, aby se mu něco nestalo. Vystoupí s ním a nechá ho odletět, ovšem v tu chvíli jí dojde, že sice zachránila motýla, ale nějak opomněla vzít si z vlaku tašky (jak se později ukáže, je to takovej klasickej Dořin zásek).

   Na pozemcích opatství je i dům, kde bydlí místní náboženská skupinka, ke které se Paul dočasně přidal kvůli práci. Kolem opatství je zeď, takže se dovnitř nedá dostat, nicméně členové skupiny udržují kontakt s místními jeptiškami (postoj postav k jepriškám je vůbec zajímavý a pohybuje se od posvátnou úctou přes litování k naprostý hrůze…sen o jeptiškách, co hází do jezera mrtvolu je obzvlášť funny). Skupina má asi sedm členů a ze začátku je docela bordel se v nich vyznat, ovšem důležitý je „vůdce“ Michael, mladá Kateřina, která čeká na vstup do kláštera, Nick, bratr Kateřiny, který bydlí ve vrátnici a dlouhodobě všechny posílá do háje, a Toby, který přijede jen na prázdniny, než odjede na Oxford.

   Samotný děj je docela zamotaný, ale naštěstí vyprávění přechází jenom mezi Dorou, Michaelem a Tobym (i když vždycky ve třetí osobě) a některé z postav se v ději spíš jen tak sem tam mihnou. Nicméně Dora se snaží udělat si jasno v manželství s Paulem, který je sice vzdělaný a mezi lidmi uznávaný a Doru miluje, ale zároveň nemůže vystát, že je vlastně dost hloupá, a naváží se do ní, jak jen to jde (jak se tyhle dva dostali do manželství udivuje všechny, ostatními postavami počínaje a čtenáři konče). Dora má zase záchvaty, kdy si vezme tašku a jen tak odjede do Londýna, flirtuje si, kdy se jí zachce a s kým se jí zachce, a občas je dost na pěst. Michael se zase snažil být knězem, nicméně během své kariéry učitele se jaksi zamotal do menší aférky se studentem. Což byl shodou okolností Nick. A aby toho na něj nebylo málo, tak se mu ještě začne líbit Toby. Ten se do toho všeho dostane úplně nevinně, prostě si přijel na prázdniny a místo toho po něm postupně vyjíždí půl kongregace (no, to přeháním).

    Jak jsem psal, všechno se to dost zamotá a postavy z toho nakonec vyjdou dost potlučený (jakože životem, ne fyzicky), ovšem mnohem zkušenější. Teda…ty, co knížku přežijou (uuuu, napínavý). Nemá cenu to tu vychvalovat do nebe, stačí konstatovat,  že to napsala Murdochová. Hlavní postavy jsou skvěle napsaný a i vedlejší mají každá dost jasně vytvořený charakter. Mně osobně chvílema vytáčel Michael, ale zřejmě to bylo kvůli tomu, že se to odehrává nejspíš v 50. letech a postavy – členové náboženské komunity – nejsou zrovna zastánci progresivních myšlenek, což teda dost poznamenává způsob, jak o sobě uvažují.

    Takže za přečtení to určitě stojí, je to docela záživný čtení a na konci je to už zamotaný ve stylu shakespearovských komedií (pravda, je to výrazně míň komediální). Takže pokud jste s to přežít tu obálku, tak do toho.

   Jinak překlad (Vlasta Hesounová) jsem nijak zvlášť nezkoumal, ale něco fakt divnýho mě tam nezarazilo ani jednou a čte se to vážně moc dobře, tak z týhle stránky je to fajn (ano, po čtyřech letech na překladatelství o překladu napsat, že je fajn, není úplně intelektuální vrchol, ale stává se).