THOUSANDS OF FREE BLOGGER TEMPLATES
Zobrazují se příspěvky se štítkemPodvědomí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPodvědomí. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 27. ledna 2014

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin

Po dlouhé odmlce jsme se s Awaris usnesli na tom, že je na čase vrátit se k literárnímu blogování a zase začít svět oblažovat svojí sečtělostí. Ostatně, co může být větší potěcha, než když na váš zapadlej blog napíše sám autor knížky, že jo?
Můj návrat na scénu padl na Amélie Nothombovou a její Vrahovu hygienu, o které psala i Awaris zde. Od Nothombové jsem předtím četl Stupeur et tremblement (Strach a chvění) a Ni d’Ève ni d’Adam (Ani Eva, ani Adam), protože to jsou oba její romány z japonského prostředí, takže jsem se do nich pustil po začátku kurzu japonštiny. Vrahova hygiena nicméně jen utvrdila můj názor na slečnu Nothombovou, a to že mi celkem dost leze na nervy.
Knížka je série rozhovorů mezi novináři a spisovatelem Prétextatem Tachem. Tach je první liga spisovatelů, má dokonce Nobelovku, nicméně podle doktorů za dva měsíce umře na rakovinu. Rozhovory s ním jsou velká událost, protože jinak ani nevychází  z domu, kde jen sedí, jí a pije nějaký odporný pití, ve kterým si rozpouští kostky másla. Navíc je tlustej a hnusnej a vůbec. Na novináře valí svoje pochybný teorie o životě a literatuře a nadšeně je zasypává nejrůznějšími intelektuálními bonmoty stylu „Pokud autor nepíše s radostí, měl by přestat psát úplně“, „Každá kniha by měla člověka po dočtení změnit, něco v něm zanechat“, popřípadě obhajuje válku, protože jinak by ta dnešní mládež neměla nic kloudnýho na práci. Další argument je, že v televizi už mu jednou politici slíbili pořádnou válku, takže teď očekává, že se mu jí dostane. Novináři se zmůžou jen na stereotypní otázky, které by se daly použít v jakémkoli interview, a slepě si to nakráčejí do sebezjevnější pasti, kterou jim spisovatel svojí rétorikou postaví do cesty. Tach se navíc vyžívá v hnusu jak ve svých knížkách, tak v reálném životě (viz pití másla) a všichni novináři nakonec rozhovor ukončí hrůzou nebo hnusem.
Na scéně se ovšem objevuje mladá, investigativní reportérka Nina (aka Mařena Jakoprase), která rozhovor začne tím, že Tachovi vezme vítr z plachet a ukáže mu, že z ní si teda předložku před dveře dělat nebude. Postupně se začne vyjevovat Tachova tajená minulost, aby se vše zakončilo odhalením, že Nina je vlastně stejná jako Tach (tudíž nechutná, ale svobodná). To se ovšem neobejde bez hutné dávky slovních přestřelek, podivných teorií, odkazování na Célina a menstruační krve.
Tachova nejlepší klička je vytvoření vlastní definice slova „číst“, kdy to neznamená prostě číst, ale opravdu pochopit dílo. To se podle něj s jeho knihami ještě skoro nikomu nepovedlo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi Nothombová mezi řádky ukazuje prostředníček, protože pokud nejsem s to z tý její přehršle prázdnejch výkřiků vymyslet něco kloudnýho, není to její chyba. To jen já neumím číst! HA! Geniální, to se fakt musí uznat.

Takže můj závěr je, že Amélie Nothombová je neskutečnej egomaniackej pozér, schopnej si jednoho dne říct, že ode dneška trpí potomanií, její rozhovory na internetu dělají dojem, že je dopředu nacvičila, a na přebaly knížek dává podivně často fotky sama sebe. Sorry, ale tohle asi fakt nemám zapotřebí. Never more (teda…. Jamais plus).


úterý 27. března 2012

Iain Banks: The Bridge (Most)

I haven’t written a review for more than a month but I have read quite many books in that time. I decided not to write reviews on all of them because a) some of them were pretty boring (Little Women) and b) some of them have LOADS of reviews on the internet (Chronicles of a Death Foretold). Anyway, if you happen to be deeply interested in what I read, you can follow me on GoodReads.
It’s been few weeks since I’ve read this book so I’ll do my best to come up with something at least remotely intelligent. It is a story of John Orr who lives on the Bridge where he had been found in water with no ID or anything and with no memory of what had happened to him or who he is. He has sessions with a psychologist who is to help him to get his memory back but mostly wants John to tell him about his dreams. But John mostly dislikes his methods and sometimes often just makes up something to satisfy the doctor. What he really wants to find is one of libraries that seems to have disappeared. He also wonders what is beyond the Bridge because the only thing he knows about it is that there is the Kingdom on one side and the City on the other.
The narrative shifts to the Barbarian. He has nothing to do with the Bridge, just more or less wander around and kills things. One of his stories actually sounds like a D’n’D adventure but maybe it wasn’t the purpose. He is not extremely smart and rather brutal. And speaks in an awful Scottish accent. He also has a familiar (some kind of a bird) who is pretty much his opposite – small, weak but super-smart.
The last protagonist is Alex whose story takes place in our world and concerns his studies and later life but mostly his love to Andrea. They have kind of weird long-term relationship where he tolerates her lover in France. He is not much of a hero, really rather a boring, mediocre guy and his parts of the story are what people reproach to this book the most… and they’re right, his parts are the most boring. But the whole thing would make no sense without them. He also likes bridges. And feels bad because he left his working-class roots.
It probably comes as no surprise (and if you do not think you know how this sentence ends and you think you want to read this book, you should skip this paragraph right now because I am about to put here some spoilers) that Alex, John and the Barbarian (and Barbarian’s familiar) are one person. Alex gets drunk one evening and crashes his car while admiring…wait for it…a bridge. Anyway, the whole thing is not a huge mystery because the author spills the beans in the very beginning and if you don’t forget that there was the weird first chapter before John’s story starts, you will probably know what is going on in few pages.
I loved the book in the beginning that is mostly about John because its overall weirdness is really catchy. The book slows down later when it concentrates more on Alex but if you stay focused and look for connections between different parts of the book, you’ll find out many things that should reveal a lot about characters.
I read that it is an unconventional love story or just as general (or psychological) fiction but I decided to categorize it as Crime/Mystery because I think that is how it mostly reads (and there is no Psychological Fiction category on Eclectic Reader Challenge). But it is many things including horror, thriller, fantasy and parody.

sobota 7. ledna 2012

Thomas De Quincey: Confessions of an English Opium Eater (Zpověď anglického poživače opia)

   Tahle knížka byla svým způsobem trochu zklamání, nicméně i tak se mi celkem líbila. Dostali jsme ji k přečtení ve čtenářským klubu a jak se ukázalo, ani ten, kdo ji navrhl, úplně nečekal, co na něj čeká.
   Knížka začíná slovem ke čtenáři, kde De Quincey vysvětluje, proč knihu napsal – chce uvést na pravou míru scestný představy o opiu a jeho uživatelích a ukázat čtenáři, co jeho osobně vedlo k užívání a přeužívání opia.
   Potom přichází autobiografická část, kterou dělí na jakýsi úvod, The Pleasures of Opium, Introduction to the Pains of Opium a The Pains of Opium. Úplně si nepamatuju, co je kde, ale v první části popisuje, jak chodil na školu, odkud utekl, flákal se po Walesu a pak se přesunul do Londýna, kde stěží přežíval. Tahle část je poměrně otravná, ale dá se ustát. Později vyšla upravená verze knížky, ve které rozšířil hlavně tuhle část (možná jenom tuhle část) a přidal jména známých osobností, která jsou v původním textu skrytá a je tam jen první písmeno (třeba Wordsworth a Coleridge). U někoho teda nechal jen písmeno, protože zapomněl, kdo to vlastně byl… Rozšířením týhle části udělal z knihy zřejmě už téměř nesnesitelný čtení, jak se dá dočíst v předmluvě k jednomu vydání:


De Quincey undoubtedly spoiled his masterpiece by revising it...anyone who compares the two will prefer the unflagging vigour and tension of the original version to the tired prosiness of much of the revised one.

   V pozdější verzi tahle část zabírá snad přes dvě třetiny celkového textu. V The Pleasures of Opium popisuje příjemné stavy vyvolané opiem a snaží se vyvrátit některé mylné představy o opiu. Je to relativně rozsáhlá část a De Quincey si vysloužilk kritiku za to, že moc zdůrazňoval Pleasures a málo Pains. Musím říct, že i mě zaskočilo, jak málo se zaobírá negativními vlivy opia, protože když už to má takovou docela halucinogenní obálku a všude se tvrdí, jak je to imaginative a podobný věci, tak bych to čekal i v tom textu. Bohužel, tyhle záležitosti se odbudou dost rychle. Hlavně po všech Mementech a My děti ze stanice ZOO je člověk zvyklý na něco jinýho. Nicméně jednak od knížky ze roku 1821 člověk nemůže čekat zázraky, jednak De Quincey byl obecně celkem mimo, celý život v neskutečných dluzích a psal vlastně jen když fakt ale úplně děsně musel, aby aspoň něco vydělal.
    Celá knížka působí dost roztříštěným dojmem, kromě první části. Mám docela podezření, že sám autor měl dost bordel v tom, kdy se co stalo a jestli se to vůbec kdy stalo. Docela zábavný je, když člověk porovná text knížky a jeho opravdivou autobiografií a zjistí, že dost věcí vyloženě zametl pod stůl. Například že ho čirou náhodou někdo našel na ulici během jeho živoření v Londýně a dostal ho zpátky na školu, kterou protentokrát málem dokončil. Nebo když se někdy v poslední části zmíní o tom, že se probudil z opiového rauše a nad ním stály jeho dvě děti. Děti? Kde se tam sakra vzaly…
   Na druhou stranu z relativní nudy občas vyleze vážně zábavná část a De Quincey si umí docela vtipně pohrát s jazykem. S tím souvisí jedno z úskalí knížky, totiž že často bu%d přímo cituje jiná díla nebo je alespoň parafrázuje. U citací je to aspoň poznat (i když citace v řečtině člověku moc nepomůže), u parafrází byste museli mít načtenou anglickou literaturu od 18. století zpátky a značnou část klasický literatury, abyste to poznali. Právě antičtí Řekové a Římané jsou autorův oblíbený zdroj, takže pro dnešního čtenáře prakticky bez šance poznat. A třeba část z Releighovy autobiografie předpokládám taky.
    Je to ale určitě zajímavá knížka, hlavně když se vezme v potaz, kdy vyšla. Nicméně určitě doporučuju sehnat si původní verzi, když už (do češtiny byly přeložené obě a v Levných knihách – obal na obrázku v úvodu příspěvku –  vyšla anglicky ta původní).


úterý 13. prosince 2011

Nikkarin: 130

   Ačkoli se v poslední době snažím dohnat si vzdělání, komiksy nejsou moje silná stránka (nedávno jsem se dostal do asi pátýho dílu Hellblazera, kde jsem se tam děsně nevyznal, co se děje v jakým desetiletí, že na další už jsem neměl sílu…takže taky doporučuju k četbě), a už vůbec ne ty český. Nicméně na večeři u táty jsem se dozvěděl o tomhle pokladu český literární scény (tohle je pomyslnej vypláznutej jazyk na mojí češtinářku ze střední, který obecně sci-fi, fantasy a komiks splývaly do kategorie Kravina (byla to teda skvělá učitelka, nicméně její prohlášení „Já už toho četla tolik, že mě v literatuře nedokáže nic překvapit“ považuju za nedostatek snahy z její strany)).
   Nicméně mi na Nikkarina už nabíhá zpozdný, takže přejděme k věci, ať to dopíšu. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy na Zemi došlo k explozi a zdá se, že kromě měst je všude poušť. Hlavní hrdina je cosi-ale-má-takovou-helmu-tak-asi-voják Bo, který chodí po světě a naráží na všlijaký podivnosti. Přiznávám, nějak se mi teď nevybavuje, jestli má nějaký konkrétní cíl, ale tuším, že ani ne. Tedy kromě toho, že chce přijít na kloub explozi.
   K Boovi se později přidá Kňch (the cutest sidekick ever) a Antoine. O ději toho fakt moc říct nejde, ačkoli chápu, že shrnutí „choděj po poušti a narážej na divnosti“ je až trochu moc stručný.
   Komiks je jinak nabitý narážkami na všechno od počítačových her (Mario, Fallout) a filmů (Návštěvníci) po literaturu (Alenka) a umění (slon na dlooooouuuhýýých nohou…co určitě přichází z Dálí). Předpokládám, že mi jich taky dost uniklo, ale na druhou stranu občas se mohl krotit s okatostí (konkrétně u robotů A1 a E2). Abych tu kritiku nacpal na jedno a pak na ni mohl s klidem zapomenout, jako dost slabý na mě působily některý dialogy. Hlavně když se ke skupince přidává Lovec hvězd, zní to trochu jako - Čau já jsem Bo a tohle Antoine a tohle Kňch, budeme kamarádi? – Jasně, ale teď o sobě musím ve dvou bublinách něco říct, aby si čtenář rychle udělal představu o mojí postavě.
   Nicméně vzhledem k tomu, že dialogy pro 130 nejsou zas tak důležité, tak je to jedno. Nikkarin exceluje (no to je strašný slovo, ale vystihuje míru toho, jak v tom je dobrej) v přenášení představivosti na papír; vytvořil si svět, kde vůbec nevadí, že něco vlastně nedává smysl, protože se to prostě řeší explozí (a možná do jistý míry tím, že Bo hned na začátku projde podivně halucinogenním bunkrem 130, ale do jaký míry to má vliv, se nejspíš ukáže až v posledním díle). Takže může vytvářet směsku reality, surrealistického snění a pop-kulturních aluzí (to je taky strašný slovo, ale je tak chytrý a učený, že ho ani Word nezná), aniž by to jakkoli narušovalo děj. Takže když hrdinové na poušti potkají stádo ohvězdičkovaných lam (nebo co to sakra je), s nikým to ani nehne. Což je super.
   Zatím vyšly dva díly – Odysea a Hodní, zlí a oškliví, závěr trilogie by měl být podle příslušné FB skupiny Následky a má vyjít na podzim 2012, což je ovšem za strašně dlouho (aspoň si mezitím našetřím na ty dva první díly, protože to chci domu…a ne, Nikkarin mi tu neplatí za reklamu…už jen proto, že sem podle počítadla návštěv pravidelně chodí tak šest lidí).
    Už několik minut nemůžu vymyslet, jak to tu zakončit. Takže krátce – je to fakt dobrý, tak si to prostě přečtěte.


neděle 11. prosince 2011

Flann O’Brian: The Third Policeman (Třetí strážník)

Not everybody knows how I killed old Philip Mathers, smashing his jaw in with my spade; but first it is better to speak of my friendship with John Divney because it was he who first knocked old Mathers down by giving him a great blow in the neck with a special bicycle-pump which he manufactured himself out of hollow iron bar.

   OK, takže první věta je úlet. Jak jsem s povděkem kvitoval celý zbytek knížky, ujetost se postupně spíš zvyšuje, než aby po první větě prudce klesla a zbytek knihy se už nevrátila na výchozí bod (jak tomu občas bývá).
   Hlavní hrdina je, jak jsem hned na začátku zjistili, vrah. Divney (celou dobu jsem si říkal, jak to pěkně koresponduje s češtinou... je totiž vážně divnej… ) je jeho kamarád (teda... „kamarád“) a  trochu se vnutil na jeho farmu. Je to vůbec dost sketa, ale radši to nebudu dál pitvat. Nicméně nějakou dobu po vraždě se vydají vyzvednout peníze Philipa Matherse, přičemž hlavní hrdina se od Divneyho oddělí a poměrně záhy zjistí, že krabice s penězi není tam, kde měla být. Dostane radu, že má jít na místní policejní stanici, kde narazí na párek obtloustlých policistů, co se neustále snaží zjistit, co se stalo s jeho kolem, protože přece co jiného by hlásil, než ztracené kolo. Pokud se tohle zdá jako absurdita, tak to je jen začátek šíleností, co se našemu vrahovi přihodí.
   No a proč vlastně zabíjel? Potřeboval peníze, aby mohl zkompletovat svoji sbírku děl a kritiky děl filozofa de Selbyho. Knížka je prokládána rozbory jeho poznatků, např. že den a noc jsou neexistující pojmy, protože noc nastává ve chvíli, kdy se ve vzduchu nahromadí tolik nečistot, že zakryjí slunce (jsou tam lepší kousky, tohle jsem si tak narychlo vybavil).
   O týhle knížce by se toho dalo napsat spousty, ale prozrazovat děj nechci a vyprávět tu o tom, jak je to děsně vtipný čtení, nemá smysl (protože, přirozeně, tím by to nikomu pak nepřišlo vtipný). Jediný, čím snad aspoň někoho přesvědčím, aby si to přečetl (protože tohle za to stojí), by mohla být prohlášení…In Watermelon Sugar hadr.


pondělí 4. července 2011

Jean-Paul Sartre: Zeď (Le Mur)



Zeď (Le Mur)
Místnost (La Chambre)
Hérostratos (Érostrate)
Intimita (Intimité)
Mládí vůdce (L’Enfance d’un chef)

   Tak, kluci a holky, po zkouškovém a jeho obzvlášť nabitém závěru mám zase čas číst a psát a tak. Tohle jsem rozečetl už někdy jeho začátkem, abych si mohl na seznam četby na francouzskou Literaturu II napsat i toho Sartra (kdysi jsem viděl Caligulu, ale vybavuje se mi z toho jen to, že Langmajer v tom byl fakt skvělej, což asi není to, co by PhDr. Take-it-easy chtěla slyšet). Teda do tý doby jsem přelouskal jen tu hlavní povídku, a o tý stejně všichni víme, o čem je. Nicméně největší highlight týhle knihy byl doslov, protože při jeho četbě jsem odhalil a) proč se existencialismus jmenuje existencialismus a b) že jsem si do toho momentu nevšimnul, že vlastně nevím, proč se existencialismus jmenuje existencialismus.
   Jako celkově to ve mně nějak zásadní stopu nezanechalo, asi kromě povídky Hérostratos, a ta hlavně kvůli tý neskutečný ironii osudu.

Le Mur
   Děj týhle povídky musí znát úplně každej, kdo dával na hodinách literatury aspoň trochu pozor…myslim. Pablo bojuje v španělský občanský válce, ale chytnou ho zlý frankisti a snažej se z něj dostat, kde se schovávaj jeho kamarádi. Pablo je ale statečnej a nepovolí, tak mu řeknou, že jim to buď řekne, nebo ho ráno postavěj ke zdi. Pablo stráví noc v cele, sleduje spoluvězně, jak se hroutěj (protože je taky chtěj popravit) a nakonec usoudí, že tohle celý je takovej velkej kosmickej džouk a že to je stejně fuk. Tak ho ráno vezmou k výslechu znova a on jim řekne náhodný místo, kde se zbytek skupinu určitě neskrývá. Ale ouva…jejich šéfa napadlo přesunout se a právě tam, kam naznačil Pablo. Takže všichni umřou, samozřejmě kromě Pabla, protože ten dostal zaslouženou odměnu.

La Chambre
    Tohle ani nemá moc děj, točí se to kolem Evy a jejího manžela Pierra (fakt nesnáším, když se takhle míchaj český a původní verze jmen, překladatelé z frániny jsou na to experti). Pierre je blázen, jen leží v posteli a jednou za pár dní má záchvat a myslí si, že kolem něj lítaj neviditelný sochy. Evu všichni přemlouvají, aby ho poslala do ústavu, ale nechce. Navíc ho pořád miluje, nebo prostě je na něj fixovaná dost na to, aby to odmítala. Samozřejmě jí samotný začíná lehce hrabat a během Pierrova záchvatu má dojem, že taky ty sochy slyší. Nakonec uzná, že jednou bude Pierre tak v háji, že už do ústavu bude muset, ale k tomu nedojde…ona ho dřív zabije…dum dum dum (dramatické bubny).

Érostrate
   Nejdřív menší lekce z dějin – Hérostratos byl chlapík, co žil ve 4. století př. n. l. ve městě Efes. Jednoho dne usoudil, že se zapíše do historie, a podpálil Artemidin chrám. Dostal trest smrti a aby to nebylo málo, bylo vydáno nařízení, že se o něm pod trestem smrti nesmí mluvit, a jeho záměr se tak nevydařil. Jak vidno, tohle opatření se minulo účinkem, hlavně vzhledem k tomu, že se o něm zmiňujou už dobový zachovaný materiály. Takže nejen, že Hérostratos nebyl zapomenut (a že by si to ten parchant zasloužil), ale navíc je o něm povídka napsaná jedním z největší spisovatelů 20. století, jedna báseň, dvě opery a jeho jméno se přeměnilo v termín v psychologii (herostratismus, kdyby vás to nějak mocně zajímalo). Nevim, nevim, ale zmínka o tom chlápkovi by se nejspíš zachovala, i kdyby na nás Cyloni naházeli atomovky.
   Povídka sama taky moc děj nemá, jde o text psaný v první osobě a hlavní postava je šílenec, co se rozhodnul zapsat se do historie tím, že na ulici zastřelí náhodně asi 6 lidí. Tahle povídka se dá těžko nějak předat, ale je to opravdu dost zajímavej pohled do hlavy takovýho člověka…nebo spíš pohled na to, jak to tam nejspíš vypadá.

   Ty další povídky si odpustím, přijdou mi zajímavý jen pokud se rozhodnete zjistit, jak ten existencionalismus má vlastně vypadat, jinak dějově úplně chytlavý nejsou. U Mládí vůdce jsem to dokonce málem vzdal, ale pak přišla scéna, kdy hlavní hrdina zjistí, že si tak dlouho odmítal připustit, k čemu se schyluje, až mu nezbylo nic jinýho, než vlézt do postele se surrealistickým básníkem a nechat si to od něj udělat, tak jsem to pak teda nějak dopřelouskal (navíc na sebe potom hrdina kouká do zrcadla a v duchu si říká: „Jsem pederast“, což je fakt divný slovo, který by si člověk měl pamatovat a pokusit se ho protlačit do nějaký seminárky…společně s examplifikovat, kruciální a hipopotomonstroseskvipedaliofobie, ačkoli u toho posledního si nejsem jistej, jak bych ho někam dokázal protlačit).
   Povídky jsou všechny vážně dobrý, i když ty lítající sochy nebyly moc záživný, ale jak jsem napsal, ani jedna z nich nijak zvlášť neutíká a člověk musí být ochotný vážně se snažit najít, o co vlastně Sartrovi šlo (OK, to platí o všech knížkách, ale někdy můžete číst jen děj a kašlat na zbytek, to tady dost dobře k ničemu není).


úterý 24. května 2011

Michel Houellebecq: Elementární částice (Les Particules élémentaires)

   Nejněžnější byly chvíle, kdy hladila jiné ženy; když je přenechala Brunovi, rozplývaly se nad hbitostí jeho jazyka, schopností jeho prstů odkrýt a dráždit jejich klitorisy; bohužel jakmile se rozhodly jim to oplatit, bylo výsledkem většinou zklamání. Jejich pičky, vytahané pícháním jak na běžícím pásu a drsným prstěním (často prováděném několika prsty najednou nebo i celou pěstí), byly asi tak citlivé jako hrouda sádla. Posedlé frenetickým tempem hereček zavedeného porna mu honily péro brutálně a směšným způsobem, jako by šlo o necitlivou masitou pístnici (svou roli nepochybně hrála v přehnaně mechanické povaze jejich chování všudypřítomnost technohudby na úkor vytříbenějších smyslných rytmů).

   Pro ty, co nevědí, pístnice je „Strojní součást v někt. případech prodlužující píst a vyčnívající z tzv. válce. K vidění např. jako leskle stříbrná kulatá tyč pohybující ramenem bagru, autojeřábu atd.“
   K ukázce jenom podotknu, že se vedly jakýsi diskuze o tom, že ty překlady Houellebecqa do češtiny jsou sprostší než v originále. Fakt nevím, nemám tušení, jak se francouzsky řekne vytahaná pička, takže jsem se o to nepokoušel. Znalí věci mezi vámi můžou napsat a podělit se o dojmy.
   Nicméně Houellebecq fakt nebude můj oblíbenec. Myslel jsem si, že mám vážně vysokou toleranci toho, co snesu za nechutnosti a ujetosti, ale Michel to dokázal…další knihu bych asi nedal. Nicméně tak nějak chápu, o co mu v tom jde. Nicméně…k ději…
    Na začátku je Janine, mladá, inteligentní Alžířanka, která přijede do Francie na studia. Tady potká Serge, založí spolu kliniku plastické chirurgie, zplodí Bruna a rozvedou se. Bruno skončí u babičky v Alžírsku. Janine si během pár let pořídí další dítě – Michela – a tentokrát se neobtěžuje ani se svatbou. Ze svýho domu si udělá hippies komunu a když tam jednou Michelův otec dorazí, najde barák plnej nafetovanejch dětí země, takže sebere Michela a nechá ho u svojí mámy. Michel a Bruno se později setkají, někdy tak kolem puberty.
   Michel je tak trochu odpojený od zbytku světa, k nikomu nic extra necítí (kromě babičky) a jeho části knihy obsahují různý encyklopedický vsuvky o biologii a chemii. Pracuje totiž jako vědec a koumá cosi s úpravou DNA. Svůj podíl na budování lepších zítřků splnil, když geneticky zdokonalil krávy, aby víc dojily. Kolem 15 let miloval Anabelle – a reputed beauty – ale nějak to vinou obou konec nevyšlo. Michel si žije ve svým světě bez emocí, lidí a skoro bez sexu (a ani mu to neva), miluje pořádek a řád a nesnáší přírodu. Je podle něj brutální, všechno se tam chce buď navzájem sežrat nebo ojet, což nějak není nic pro něj. Po letech (když je mu nějak kolem 40) potká znovu Anabelle a začnou spolu chodit. Ta za ty roky vystřídala kopy chlapů, ale zjistila, že ji nikdy nemilovali, je se s ní rádi chlubili, protože to je taková kost (Houellebecq tam někde tvrdí, že extrémní krása je vlastně spíš prokletí…whateva). Potom ale dostane nabídku na výzkum v Irsku a vysvětlí Anabelle, proč tam fakt musí. Tu docela vezme, že ho ani nenapadlo, že by ji mohl vzít s sebou. No ale když teda musí, tak ať jí aspoň udělá dítě. Michel to nějak zmákne, ovšem Anabelle najdou rakovinu děložního čípku, tak musí na potrat. Pak jí vezmou dělohu. Pak jí najdou metastáze. Pak sní hromadu prášků. Michel odjíždí do Irska.
   Bruno bydlel původně v Alžírsku s babičkou a dědou, ale po smrti dědy odjeli do Marseille. Babičce pomalu ale jistě hrabalo, až se jí doma stala nějaká nehoda a umřela. Bruna pak pošlou do internátu, aby se o něj teda jako fakt nikdo nemusel starat. Tady je to úplnejch outsider a ještě ke všemu si na něj zasednou starší kluci a nutěj ho dělat…spoustu věcí. Z koho by se ale vyvíjeli nemožný dospělí než z nemožných dětí a Bruno je jedním z nich. Učí na střední škole a je nešťastně ženatý. Navíc s ním libido tříská v jednom kuse, takže si pomáhá různě, docela často prostitutkama. Nakonec odjede do dost pochybnýho New Age kempu, který je ale vyhlášný sexuální uvolněností. Neustále očumuje puberťačky, až druhý týden potká Christiane. Ta je tam taky jen kvůli sexu, takže si docela padnou do noty. Nakonec spolu zůstanou, provozují výměnu partnerů s dalšími páry a chodí do nějakých ujetých klubů ve stylu Shortbus. Tady se ale stane, že se Christiana stane něco s páteří (něco degenerativní, už čekala nějakou dobu, že se tohle stane) a ona zůstane na vozíku. Bruno se zdá odhodlaný s ní zůstat, ale úplně mi to nebylo jasný, možná se pár dní neozýval. V každém případě Christiane se nejspíš pokusila zopakovat si vozíkem legendární kočárkovou scénu z Křižníku Potěmkin, ale s trochu menším úspěchem. Bruno skončí v blázinci a nakonec spáchá sebevraždu.
   Michel zatím musí nechat přesunout hrob babičky kvůli výstavbě dálnice. Při vykopání ho šokuje pohled na zbytky kostí a lebku s prázdnými důlky a spletencem bílých vlasů, což je asi poslední kapka. Není to úplně naráz, ale smrt Anabelle, Bruna i přesun hrobu jsou v knížce docela blízko u sebe a časově taky myslím nejsou moc vzdálený. Michel nakonec odjede do Irska, kde provádí výzkum, ale jeho hlavní práce je teorie budoucího vývoje lidstva. Roku 2009 ji pošle do odborných časopisů a zmizí. Podle něj by lidstvo mělo vytvořit prototyp člověk a ten by se měl dál už jen klonovat. Během několika let si ta myšlenka najde podporu a uvede se to v praxi, protože lidi vlastně chtějí takovouhle totální změnu (je to taková kolektivní, pomalá sebevražda). Svět se tak zbaví většiny problémů, protože ty způsobuje odlišnost mezi lidmi, a individualita taky zůstane zachovaná, protože i jednovaječná dvojčata se chovají jinak. Knížka je psaná vlastně jako pohled těchhle klonů na lidi 20. století.
    Takhle to zní ještě docela zajímavě a snesitelně a uznávám, že myšlenka, že lidstvo je tak (pardon my French) totálně v prdeli, že se radši samo zničí, je docela ucházející, ale koncentrace koz a piček je na můj vkus moc velká. Kromě jazyka to ale podporujou ještě různý dějový vsuvky, jako popis praktik jakýhosi satanistickýho kultu, což bylo vážně trochu moc (uvažoval jsem, jestli sem mám tu největší šílenost napsat, ale usoudil jsem, že jestli jste dost masochisti na to, abyste to chtěli vědět, zvládnete si tu knížku přečíst sami…). Jako chápu, že to má vyjádřit tu naprostou dekadenci moderní doby, ale přece jenom…vocaď pocaď.
   Taky mi lezl krkem věčnej důraz na tělo – podle Houellebecqa se totiž někdy po třicítce můžem všichni tak akorát střelit do hlavy. Ostatně, obě hlavní ženský postavy spáchaj sebevraždu kvůli tomu, že jejich tělo nějakým způsobem nefunguje. A poslední hřebík do rakve oblíbenosti týhle knihy je struktura „příběh dvou hrdinů, kteří jsou si podobní a zároveň jsou tak odlišní“, ale s tím se asi budu muset mířit, jinak můžu zapomenout tak na polovinu světový literatury…
   Co mi lehce unikalo byly fyzikální kusy, kde se zřejmě autor pokoušel vtvořit jakousi vazbu mezi lidskou společností a chováním základních částic hmoty, což mi osobně přijde dost přitažený za vlasy, ale dost se tam kecalo o tom, jestli je každá částice sama za sebe, nebo jestli na sebe působí na libovolnou vzdálenost nebo tak něco…jen aby byl jasnej ten název.


středa 13. dubna 2011

Kurt Vonnegut: Salughterhouse Five (Jatka č. 5)

   Předpokládám, že touhle dobou mi začne drasticky ubývat počet čtenářů, protože neustále sepisuju knihy, který už dávno postla Awaris, ale sakra, můžu já za to, že je to taková čtecí mašina?
   Pokud jste koukali na její verzi, tak jí nevěřte…náš čtenářskej klub vůbec není lame.
   Hlavní postava knížky je Billy Pilgrim, který má tak trochu problém. Billy jich má teda spoustu, ale jedním z hlavních je, že když byl ve válce, tak začal cestovat v čase na ose svýho života. Takže už viděl, jak se narodil, jak umře, jak se oženil…prostě už to viděl všechno.
   Takže Billy je ve válce, kde se mu teda ani trochu nelíbí. Více méně by si nejraději někde sednul na kámen a nějak to tam všechno přečkal, ale ostatní ho přece jenom nenechají. Neustále ho buzeruje Roland, který má jakousi ujetou představu o tom, jak je válka super, jak si jejich skupinka vydobude slávu a budou si říkat Tři mušketýři. Akorát mu to furt kazí Billy, který jen skučí, že už nikam nechce jít. Pak je oba zajmu Němci a Roland si udělá něco s nohou a všechny okolo sebe přesvědčí, že za to může Billy.
   Mezitím je odvedou do Drážďan na práce. Celá skupina přespává v podzemní části jatek, kde tedy přežijí kobercový nálety Američanů. V celý knížce se tvrdí, jak to byl největší masakr války a mnohem horší než Hirošima, což mimochodem není pravda, ale přesný čísla se uvěřejnily až později. Takže zničení Drážďan horší než Hirošima nebylo, ale to na věci zase tolik nemění.
   Billy pak chodí troskama a s vojáky pomáhají odklízet. Do toho se přimotá Edgar – učitel, který byl tak starý, že se do války musel dostat podvodem. Celou dobu nějak přežívá, projde bombardování Drážďan a nakonec ukradne lžičku, za což ho popraví. Podle Vonneguta je to vrchol knihy, i když to tam píše asi už pětkrát před tím a ve výsledku to jen konstatuje. Ona pointa celý knihy je vůbec to, že vypráví o všem možným, jen je o tom bombardování, i když o to tedy je hlavně.
   Billy se pak vrátí do Ameriky a stane se z něj optometrista, má obtloustlou, docela tupou ženu, ale vezme si ji, protože stejně ví, že to tak bude. Má s ní dceru a syna, který je nejdřív hroznej spratek, ale pak je z něj hodnej kluk a jde do Vietnamu. V týhle části Billy spadne s letadlem a praští se u toho do hlavy. Jeho žena pak umře v autě, což mu nejspíš dohromady způsobí dost šok na to, aby si nakecal, že cestuje v čase a že ho unesli mimozemšťani.
   Tralfamadoři jsou bytosti, co vnímaj i čas, takže podle nich se všechno už stalo a v nějaký formě  to pořád je. Takže lidi neumíraj, protože i když jsou v jeden moment mrtvý, existuje spousta jinejch okamžiků, kdy jsou naprosto v pořádku. Takže všechno už je dávno daný a oni sami jednou při pokusech s novým pohonem zničí vesmír, ale je to jedno, protože se to už vlastně stalo. A i když války existují, nemá cenu jim bránit, daleko rozumnější je soustředit se na chvíle, kdy bylo dobře. Takže na dotaz Billyho Why me? řeknou jen Why you? Why anybody?
   Taky mají úplně jiný druh knížek, kdy autor naskládá vedle sebe spoustu jednotlivých okamžiků a účinek na čtenáře potom má, když se na ně na všechny podívá naráz a vnímá je. Přesně takhle jsou potom psaný i samotný Jatka.
   Takže výsledek je, že prostě nic nemá cenu, všechno je daný a všechny nás řídí osud.
   Děj je zasazený do vyprávění Vonneguta o tom, jak začínal knížku psát…no ale píšu to sem jen proto, aby nemátlo, odkud se vzaly ty citace.
   Celkem mi to přišlo jako super knížka, jen občas mi to přišlo až příliš…postmoderní. Chápu, že tohle je začátek a všechny ty nesnesitelný kraviny typu „dvě alternativní dějový linie se spojí, kdyžsi hrdinka sedne na kajak“ to jen kopírujou, ale občas je to trochu moc. Hlavně to jméno. Bože, Pilgrima jako příjmení hrdiny, co cestuje v čase, to si prostě fakt mohl odpustit. Neustálý opakování So it goes mi občas ke konci taky lezlo na nervy…ale to je asi účel, takže to nějak přjdu.
  

   I said that to Harrison Starr, the movie-maker, one time, and he raised his eyebrows and inquired, “Is it an anti-war book? “
   “Yes,” I said. “I guess.”
   “You know what I say to people when I hear they’re writing anti-war books?”
   “No, what do you say, Harrison Starr?”
   “I say, ‘Why don’t you write an anti-glacier book instead?’ ”

   I looked through the Gideon Bible in my motel room for tales of great destruction. The sun was risen upon the Earth and Lot entered into Zo-ar, I read. Than the Lord rained upon Sodom and upon Gomorrah brimstone and fire from the Lord out Heaven; and He overthrew those cities, and all the plain, and all the inhabitants of the cities, and that which grew upon the ground.
   So it goes.
   Those were vile people in both those cities, as is well known. The world was better without them. And Lot’s wife, of course, was told not to look back where all those people and their homes had been. But she did look back, and I love her for that, because it was so human.
   So she was turned into a pillar of salt. So it goes.


čtvrtek 24. února 2011

George Eliot: Silas Marner (Silas Marner)

   Než začnu, chtěl bych upozornit na novou, naprosto úchvatnou věc na blogu. Pod příspěvky teď začnu přidávat hodnocení na stupnici 0-5; usoudil jsem, že ty tři dosavadní stupně mi jaksi nesedí (hlavně protože skoro všechno spadalo pod Give it a try...). Po asi hodině hledání hvězdiček, co by se mi líbily, jsem vymyslel, že vytvořím vlastní obrázky, a po menším boji s Fotokrámem se mi podařilo zvítězit a můžete se tak kochat hlavičkama a půlkama hlaviček vlka, jehož obrázek jsem někomu na netu šlohnul (jak asi na tohle fungujou autorský práva...hm, popojedem).
   Později se postupně pokusím předělat hodnocení i zpětně...ale o už je vám asi stejně fuk. 

   Takže, měli jsme tu chlapa, co se jmenuje Evelyn, teď přichází ženská, co si říká George. Tedy, vydávala knihy pod mužským pseudonymem. Jakože kdo se v tom bordelu má vyznat.
   Silas Marner na začátku žije v náboženské komunitě v nejmenovaném městě, kde je tak trochu za exota, hlavně kvůli svojí epilepsii. Když je mu nějak kolem dvaceti, jeho snoubenka a nejlepší kamarád ho podrazí (ta snoubenka je trochu moje interpretace, ale přinejmenším se jí to hodně hodilo), hodí na něj krádež peněz a Silas odejde a usadí se kdesi na vesnici jménm Ravaloe. Tady za ještě většího exota, ale to tak trochu z vlastní vůle, protože celý dny jen sedí a tká. Tím si nasyslí spousty peněz, který si potom každý večer rozloží před sebe a počítá je a když někam jde, tak pořád myslí jen na to, jak si bude moct večer peníze zase zkontrolovat. Takhle to jde docela dlouho, asi tak patnáct let.
   Nejbohatší rodina ve městě se jsou Cassovi, kde nás zajímají hlavně  bráchové Godfrey a Dunstan. Dunstan je vypočítavej syčák, co se akorát snaží někde sebrat prachy, aby si mohl užívat. Godfrey je o něco lepší, nicméně Dunstan na něj cosi ví a je to asi cosi drsnýho., čím ho vydírá. Godfrey mu dá svýho koně a Dunstan vyrazí prodat ho, ovšem cestou se s ním pokusí skočit přes plot, což se tak úplně nepovede a kůň si udělá něco o plaňku a umře. Dunstan se vypraví domů a cestou jde kolem Silasovy chalupy. Usoudí, že se může pokusit nějak z něj ty prachy dostat a vleze do odemčenýho domu, kde ale nikdo není. Dunstan najde Silasovu skrýš a prachy mu sebere. Potom zmizí a nikdo o něm dalších několik let neví.
   Silas je z toho dost paf a hned jak zjistí ztrátu, tak se vřítí do hopody. Všichni ho sice litujou, ale peníze už zpátky nedostane, protože viník se prostě nedá najít. Nicméně Silas se tak dostane mezi lidi a začne se znovu zapojovat do komunity, což je zjevně jedno z hlavních témat (zjevně podle internetu, mně to tak jasný nebylo) – respektive vztah jedince a jeho společenství.
   Godfrey se už už chystá otci vysvětlit, co to vlastně provedl, ale nakonec usoudí, že to s Dunstanem třeba nějak uhraje a otci jen řekne, že ho Dubstan připravil o peníze, kvůli čemuž mu musel dát koně, a že Dunstan zmizel. Dál se to moc neřeší a všichni jsou tak trochu rádi, že ho mají z krku.
   Na jejich panství se později pořádá ples, kde Godfrey neustále očumuje Nancy, protože je do ní děsně udělanej. Problém je, že se jí nemůže dvořit, protože jeho děsně temný tajemství je, že už ženu má – jakousi Molly, která s ním má dítě a na kterou zvysoka kašle. Molly se rozhodne vtrhnout na ples a ukázat mu, zač je toho nechráněnej pohlavní styk, ovšem cestou padne do sněhu a umrzne. Dítě se ještě zvládne dobatolit do nejbližší chaty, což je čirou náhodou Silasův dům. Ten popadne dítě a jde za doktorem, který je samozřejmě na plese. Jakmile Godfrey uslyší, co se stalo, vydá se zkontrolovat stav věcí a oddychne si, když zjistí, že z Molly je eskymo a už nikomu neřekne, co se stalo. Silas si pak dítě nechá a následuje několik scének s výchovou malý Eppie, u který asi nejeden čtenář udělá d’aww (hlavně scéna s uhlákem je enormně ňuňu – ačkoli to tak asi teď nezní).
   Skočí se o asi 15 let (už zase) a z Eppie je holka na ženění, čehož si všimnul hlavně sousedovic kluk Aaron. Eppie to teda nějak nevadí a ještě si od něj nechá překopat záhonek (ne…tohle není nějaká moje podivná metafora…fakt jí kope záhon). Nicméně cosi se stane se zavlažováním a nádrž na jejich zahradě se začne vyprazdňovat…a co není na dně? No jo, Dunstanova mrtvola i s pytlem Silasova zlata. Godfrey z toho začne trochu šílet, protože všechna tajemství zjevně vyjdou najevo (dum dum dum). Přizná se proto Nancy (jo…tu si zatím vzal), že Eppie je jeho dcera, a vzhledem k tomu, že nemají děti, přijde jim jako dobrý nápad si ji teď vzít k sobě. Silas nakonec souhlasí, ale Eppie řekne, že prostě nikam nejde, protože ona je teď doma u Silase.
   Nakonec spolu ještě zajedou do Silasova rodného města, protože ten chce zbytku komunity ukázat, jak si dokázal poradit. Nicméně n místě, kde stával kostel, je teď továrna, a Silas už to tam stěží poznává. Takže se vrátí, Eppie si vezme Aarona a v rámci možností to je happily ever after.
   Jestli mě na týhle knížce něco fakt lezlo na nervy, tak to byl autorčin pokus o zachycení mluvy prostého lidu. Protože pro normálního člověka je to naprosto nečitelný. Není to tak zlý, jako jiný špeky (třeba ten sluha na Wuthering Heighs, toho jsem prostě přeskakoval), ale zase je to tam pořád a je to docela pruda (hlavně když je to poslední knížka, co narychlo čtete před zkouškou, to je pak vážně super věčně se zasekávat na nějakejch šifrách). Třeba jeden kousek, kde Eppie rozvíjí úvahu nad tím, jak je pro člověka nepochopitelný, co řídí jeho osud a proč je to tak, jak to je, jsem musel číst dvakrát a velmi, velmi pomalu…a teda doufám, že jsem pochytil, o co šlo.
   Další věc je, že celý vyznění je takový…lehce napoádkovělý. Jo, Dunstan je hajzl, tak skončí na dně studně. Godfrey je docela fajn, no ale sem tam něco silně zmrví, takže trest ho nemine, ale žije si s ženuškou na svým panství. A Silas je celou dobu klaďas, projde si svojí fází „bože, děsně miluju prachy“, aby nakonec prozřel a zjistil, že ten mamon není zas tak důležitej, a pak si žije šťastně s Eppie a Aaronem.
   No ale na druhou stranu to není úplně zlý. Postavy jsou zajímavý, nemá to moc velký prostoje a pořád to odesejpá…má to vážně něco do sebe.



  

neděle 20. února 2011

E.M. Forster: A Passage to India (Cesta do Indie)

   Jako poslední dobou pořád – povinná četba. Asi bych se jinak k tomuhle nedokopal, ale nakonec to nebylo úplně zlý. Jen když Miltnomilka říkala, že je to a rather thin book, měl jsem o tom jiný představy. V mým vesmíru a rather thin book nepřesahuje 200 stran, rozhodně se ani neblíží ke třem stům a pokud jich má 350, jako je tomu v případě Cesty do Indie, začíná se řadit do nadprůměru. No ale asi na to máme jiný pohled.
   Děj se odehrává v Indii…přirozeně…a v kostce jde o to, že kolonialismus je fuj a lidi kvůli němu nemůžou být kamarádi, i když jinak by jako klidně mohli. Ale teda jako jen v kostce…
   Takže do Indie přijíždí Mrs Moore – matka místního city magistrate Ronnyho – a s sebou přiváží Adele, od které se tak nějak čeká, že si Ronnyho vezme. No ona se do toho zatím moc nehrne a ze začátku si nechává otevřený ještě zadní vrátka. Dr Aziz zatím vysedává se svými přáteli a vedou diskuzi o tom, jestli je možné přátelit se s Britem. Azize povolá jeho extra nepříjemný šéf Callendar, ale Aziz dorazí pozdě kvůli problému s kolem. Cestou zpět se staví v mešitě, kde začne ječet na nějakou ženskou, co tam dělá a že musí mít sundaný boty. Ta mu odpoví, že si j sundala a projeví dost velkou úctu k místním zvykům. Nakonec se z ní vyklube Mrs Moore a oba dva se nakonec docela spřátelí.
   Mrs Moore o tom pak vypráví v Klubu, kde se ukáže, že zbytek Britů má na místní obyvatelstvo poměrně jiný názor než Mrs Moore a Adele. Ostatně jeden z důvodů, proč si Adele  nechce vzít Ronnyho, je, že se nechce stát další zabšklou paninkou, co nebude mít celý dny na práci nic lepšího než sekýrovat svýho indickýho sluhu. A taky jí všichni tvrdí, že ať přijede s jakýmkoli názorem na utlačování místních, nakonec ji prostředí přinutí přidat se k většině. Nicméně na přání obou dam se uspořádá večírek, kam mají dorazit i místní, což je nakonec ne úplně povedená akce. Ale na scénu přichází Fielding, který se zakecá s Adele a nakonec domluví sraz u něj doma i s Mrs Moore, Azizem a profesorem Godbolem, což je hinduista. Tam to proběhne fajn a Aziz pozve všechny zúčastněné na výlet k Jeskyním. Potom mu to přijde jako docela blbej nápad, ale to už má smůlu.
   Mají se sejít u vlaku, ovšem Fielding dorazí pozdě, takže Aziz jeden s Adele a Mrs Moore sám. Teda, jsou tam ještě nosiči a tak, ale stejně. Adele už je teď zsnoubená s Ronnym, protože cestou z večírku měli bouračku a nějak to změnilo její názor na věci (ale pořád má svoje pochybnosti). Mrs Moore si s nimi jde prohlídnout jen jednu jeskyni, protože jí to jako zážitek zjevně stačí na celý život:

   If they reached the big pocket of caves, they would be away nearly an hour. She took up her writing-pad and began. “Dear Stella, Dear Ralph,” then stopped, and looked at the queer valley and their feeble invasion of it. Even the elephant had become a nobody. He eyes rose from it to the entrance tunnel. No, she did not wish to repeat that experience. The more she thought over it, the more disagreeable and frightening it became. She minded it much more now than at the time. The crush and the smell she could forget, but the echo began in some indescribable way to undermine her hold on life. Coming at a moment when she chanced to be fatigued, it had managed to murmur: “Pathos, piety, courage – they exist, but are identical, and so is filth. Everything exists, nothing has value.” If one had spoken vileness in that place, or quoted lofty poetry, the comment would have been the same – “ou-boum”. If one had spoken with the tongues of angels and pleaded for all the unhappiness and misunderstanding in the world, past, present, and to come for all the misery men must undergo whatever their opinion and position, ad however much they dodge the bluff – it would amount to the same, the serpent would descend and return to the ceiling. Devils are of the North, and poems can be written about them, but no one could romanticize the Marabar, because it robbed infinity and eternity of their vastness, the only quality that accommodates them to man-kind
   She tried to go on with her letter, reminding herself that she was only an elderly woman who had got up too early in the morning and journeyed too far, that the despair creeping over her was merely her despair, her personal weakness, and that even if she got a sunstroke and went mad the rest of the world would go on. Burt suddenly, at the edge of her mind, Religion appeared, poor little talkative Christianity, and she knew that all its divine words from „Let there be light“ to “It is finished” only amounted to “boum”. Then she was terrified over an area larger than usual; the universe, never comprehensible to her intellect, offered no repose to her soul, the mood of the last two months took definite form at last, and she realized that se didn’t want to writ to her children, didn’t want to communicate with anyone, not even with God. She sat motionless with terror, and, when old Mohamed Latif came up to her, though the would notice a difference For a time she thought “I am going to be ill,” to comfort herself, the she surrendered to the vision. She lost all interest, even in Aziz, and the affectionate and sincere words that she had spoken to him seemed no longer hers but air’s.

   Aziz s Adele dál pokračují sami, ale Adele ho rozhodí nějakou poznámkou a on na chvíli odběhne do nejbližší jeskyně, aby to nějak rozdýchal. Když se vrátí, Adele nikde není, ale nakonec ji uvidí pod svahem, jak nastupuje do auta své známé, která přivezla Fieldinga. Ten dojde k místu pikniku pěšky, protože Adele se rozhodla je domů. Najednou přijede policejní auto a Azize seberou.
   Ve městě se zjistí, že Adele tvrdí, že se ji Aziz pokusil znásilnit. Nastávají zdlouhavý peripetie, Indové šílí, Britové šílí, Adele  šílí, Ronny šílí a Mrs Moore sedí a je úplně mimo. Adele si pak už není úplně jistá, jestli se to vlastně stalo, protože jak vidno, Marabarské jeskyně nejsou úplně normální místo. Mrs Moore jí řekne, že je snad úplně jasný, že Aziz je nevinný a Ronny ji nejblžší lodí pošle do Británie, kde ovšem cestou zemře.
   V den soudu už je atmosféra lehce hysterická a celý soudní proces je spíš přehlídka toho, jak si Britové dělají, co chtějí. Adele v poslední chvíli dojde, že tohle není tak úplně ono, a obvinění stáhne. I tak se Indové vrhnou zuřivě do ulic a syna majora Callendara si nepodají více méně díky náhodě. Adele ale už není oblíbená ani mezi Indy, ani mezi Brity, kteří věří, že se to stejně stalo. Fielding nakonec ještě ukecá Azize, aby nechtěl po Adele platit soudní výlohy, protož by ji to zbankrotovalo. Mezi přáteli to ale docela skřípe a všichni se nakonec nějak rozjedo do jiných měst nebo Anglie.
   Aziz se postupně na Fieldinga naštve, protože nedočte jeho dopis a myslí si, že si vzal Adele. Tím by celá věc s přemlouváním kvůli soudním výlohám vypadala tak, že ho vlastně okradl a od začátku plánoval, že se k penězům přes Adele dostane. Ovšem když se setkají později, vyjde najevo, že si vzal dceru Mrs Moor, takže Aziz ze sebe akorát udělal vola. Potom se zase chvíli kamarádí a je oukí doukí, ale celá knížka končí hádkou, kdy Aziz prohlásí, že prostě dokud Britové ovládají Indii, tak oni nemůžou být přátelé:

   And Aziz in an awful rage danced this way and that, not knowing what to do, and cried: “Down with the English anyhow. That’s certain. Clear out, you fellows, double quick, I say. We may hate one another [muslimové a hinduisti], but we hate you most. If I don’t make you go, Ahmed will [syn], Karim will, if it’s fifty or five hundred years we shall, get rid of you, yes, we shall drive every blasted Englishman into the sea, and than” – he rode against him furiously – “and than,” he concluded, half kissing him, “you and I shall be friends.”

    No moc nechápu, jak to ten člověk dokázal tak natáhnout, ale i tak se to četlo docela fajn a dokonce jsem to dal jen na pár zátahů, přišlo mi to vážně docela záživný. Charaktery jsou vesměs zajímavý a dobře vykreslený, i když některý Britové mi přišli trochu přímočaře rasisti a prostě až moc evidentní záporáci…ale některý lidi jsou přímočaře rasisti a až moc záporáci i v reálu, takže vlastně proč ne. Celková situace v Indii v tý době je tam myslím zachycená perfektně. hlavně jak si muslimové a hinduisti jdou neustále po krku, ale jen do chvíle, než jim Britové začnou lézt na nervy ještě víc než druhá náboženská skupina. Aziz je docela dobrá postava, i když převážně spíš pasivní. Zajímavý je všimnout si, že nejhůř dopadnou ty postavy, co byli od začátku nejotevřenější novým věcem a jiným lidem. Mrs Moore v Indii brutálně narazí a jeskyně jí úplně rozloží všechno, v co celý život věřila, což ve svém pokročilém věku už neustojí. Aziz jde zase skoro do vězení a jeho společenský status dostane docela ťafku. A Adele si proti sobě poštve kromě jednoho člověka celý město, což je poměrně slušný úspěch.
   Takže knížka zajímavá, no ale pochopím, když si jí ne každý zařadí do knihovny.

úterý 1. února 2011

Edmon a Jules Goncourt: Germinie Lacerteuxová (Germinie Lacerteux)

   O dostatečně obsáhlý popis děje se už postarala Awaris, tudíž se nebudu patlat s tím, abych si ho vybavoval. Tahle kniha mi v první řadě zase jednou dokázala, jak děsně nevybavená je knihovna romanistiky…studenti na týhle katedře by se měli poučit z francouzských dějin, s Marseillaisou na rtech dobít državy knihovny, změnit vedení a vybavit ji i něčím jiným, než záplavou Šabršulových skript. Minimálně knížkama, co jsou na seznamu četby. Vážně, je vůbec možný dát na seznam četby knížku, kterou nemá ústav v knihovně (no asi je…ale wtf).
   No nic, prostě jim tam chyběj Goncourtové, a to úplně.
   Z popisu od Awaris je asi zjevné, o co jde. Prostě dost přímý popis osudu jedný holky, se kterou se teda život fakt nemazlil. U zkoušky z literatury jsem si T-X (všechny translatologický problémy drtí s mocnou silou ukrutný  robotky vyslaný z budoucnosti) zapolemizoval o tom, jestli jsou to spíš jako předchůdci naturalismu, nebo spíš jestli to už je jako raný stádium naturalismu, což je přesně ten druh životně důležitých rozhovorů, který my knihomoloví geekové milujeme.
   Takže jaký důvody ke čtení můžete mít? No, je to začátek jednoho z velkých literárních směrů, co v literatuře rezonuje dodnes (ne, tenhle obrat nemyslím vážně, ale zní to tak sofistikovaně). Jako ukázka toho, jak se Germinie postupně rozkládá na kusy, je to vážně prvotřídní...její naprosto hysterická samomluva je podle mě nejlepší kus knížky (tady mě akorát zaskočilo, že T-X při přednášce prohlásila, že jde o „jakousi rictusovskou samomluvu“, což by naznačovalo, že se Goncourtové u Rictuse inspirovali…no, chyba lávky, Rictus se narodil dva roky po vydání Germinie, ale jinak je to jasně rictusovský prvek).
   Na druhou stranu má člověk občas chuť na tu krávu (myslím Germinie) začít ječet, ať už se dá konečně do kupy. Její naprostá citová závislost na Jupillonovi mi nepřijde nijak zvlášť vysvětlená, protože autoři prostě akorát dokola konstatují, že si Germinie nedokáže pomoct, a ačkoli celou dobu ví, že sama sebe ničí, tak prostě pokračuje a pokračuje a pokračuje a pak skončí. No dobře, determinace and stuff, ale mohli to kluci nějak víc přiblížit?
   Docela mě překvapilo, že mě v tom docela bavily popisy. Ono jich tam sice nebylo zase tolik, ale popisy krajiny jinak docela často přeskakuju (pamatuju si, že v doslovu k Mrtvým duším jsem našel poznámku, že Gogol pro jeden z dalších dílů napsal snad nejkrásnější popis sadu na jaře, jaký kdy kdo stvořil…a v ten moment jsem zavřel doslov a šel spát). Nemůžu si pomoct, ale třeba tohle se mi fakt líbilo:

     Všemi směry se křižovaly úzké pěšinky s udusanou, sešlapanou a zatvrdlou půdou, plné stop. Mezi všemi těmi cestičkami rostla místy tráva, ale tráva slehnutá, zažloutlá a mrtvá, rozházená jako podestýlka, a její stébla barvy slámy se pletla všude do houštin i do smutné zeleně kopřiv. Člověk poznával jedno z těch venkovských zákoutí, kam se chodí v neděli válet velká předměstí a která zůstávají zadupaná jako trávník pošlapaný davem při ohňostroji. Tu a tam rostly stromy, zakroucené a zakrslé, malé jilmy s šedým kmenem se žlutými prašivými skvrnami, s větvemi olámanými do výše člověka, neduživé duby, ožrané od housenek, až jim zbývala z listů jen krajka. Zeleň byla chudá, neduživá a průsvitná, proti nebi se loubí stromů zdálo docela teninké; zakrnělé, povadlé, spálené listí sotvaže se rozstříklo po obloze. Poletující oblaka silničního prachu zahalovala vše šedí. Na všem se jevila ubohost a nedokrevnost vegetace uválené, nedýchající, smutek zeleně na periferii: příroda jakoby vyrůstala z dláždění. Ve větvích žádný zpěv, na zdusané půdě žádný brouček, hluk špeluněk plašil ptáky, flašinet zaháněl ticho a šum lesa: krajem procházela a zpívala ulice. Se stromů visely ženské klobouky; mezi listím zasvítil každou chvíli červeně chochol dělostřelce; ze křovin se vynořovali podavači oplatek; na olezlých trávnících děti v blůzách ořezávaly větve; dělnické rodiny laškovaly, chroupajíce boží milosti, čepice povalečů chytaly motýly. Byl to lesík na způsob starého Buloňského lesa, prašný a vyprahlý, znesvěcená a všední promenáda, jedno z těch míst skoupých na stín, kam se lid chodí provětrat za bránu velkoměsta, parodie na les, plná zátek, kde člověk najde v mlází okusky melounů i oběšence!

   Fakt nevím, co mi na tom přijde tak dobrý, asi že to je napsaný docela suše. Žádný přehnaný poetismy a netušené metafory, jež nám dokáží perfektně vymalovat scenérii před zrakem (kromě toho rozstříknutýho listí, ale kdo ví, jestli si to překladatel nepřibarvil). A kromě toho se jim podařilo dostat spojení „okusky melounů“ a „oběšenci“ do jedný věty…jak to může být špatný?
   No, takže tam bych to asi ukončil. Přijde mi trapný, že citace knížky je nejdelší část příspěvku, ale stává se.
   A moudro na závěr: Kolik knih jsi přečetl, tolikrát jsi knihomolem.

pondělí 10. ledna 2011

Auguste de Villiers de l’Isle-Adam: Tribulat Bonhomet (Tribulat Bonhomet)

Ubiječ labutí (Le tueur de cygnes)
Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení (Motion de Dr Tribulat Bonhomet touchant l’utilisation des tremblements de terre)
Hostina eventualistů (Le Banquet des éventualistes)
Klára Lenoirová (Claire Lenoir)
Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa (Les Visions merveilleuses du Dr Tribulat Bonhomet)

   O tomhle se naše profesorka na francouzskou literaturu zmínila jen úplně letmo a dokonce jako ne o úplně hlavní sbírce, ale protože to obsahuje povídku Ubiječ labutí, nějak jsem usoudil, že to fakt musím dostat na svůj liste de lecture. Bohužel, francouzsky se to sehnat nedalo (ačkoli je to na netu dostupný), ale tenhle fakt jsem později docela uvítal, protože prostřední část Kláry Lenoirový mi docela unikla i česky.
   Jinak pokud vám přijde, že jméno Auguse de Villiers de l’Isled-Adam je nesnesitelně dlouhý, vězte, že k nám byl autor ještě milosrdný a na knihy si dával jen jedno ze svých mnoha jmen. Celým jménem se totiž jmenoval Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste de Villiers de L'Isle-Adam (doma mu říkali Mathias a kamarádí Villiers). Jinak jeho děda se jmenoval Jean-Jérôme-Charles (což je snesitelnější) a říkalo se mu Lily (což už je slabší).
   Smyslem sbírky je v první řadě kritiky positivismu a jeho neschopnost pojmout některé části živote, předně emoce, náboženství a posmrtný život. Tribulat je zarytý positivista, který nesnáší všechno, co dokonale nezapadá do jeho pohledu na život, a vysmívá se tomu. Myslím, že samotný autor k němu moc sympatie nechoval, což teda pro hlavní postavu nikdy nevěstí nic dobrýho. A s Tribulatem to teda skončí docela bídně.

Ubiječ labutí

   Tribulat zjistí, že labutě mají krásně zpívat těsně před tím než zemřou (což teda není pravda, ale budiž). Rozhodne se, že si to poslechne, takže začne pozorovat jedno jezírko s labutěmi a zjistí, jak funguje jejich výstražný systém – tedy že jedna černá labuť je na hlídce a pokud uvidí nebezpečí, pustí ze zobáku kamínek, čímž dá ostatním znamení. Tribulat sejednou v noci přiblíží k jezírku a několik hodin postupuje vodou tak, aby ho černá labuť neviděla. Celé hejno sice cítí jisté nebezpečí, ale protože kamínek nespadl do vody, tak jsou stále na místě. Když už je Tribulat přímo u nich, vyjde měsíc, ale zděšené labutě už nestihnou uletět a on je asi tři zabije. Potom poslouchá jejich zpěv, ale protože to je takovej positivistickej suchar, oceňuje na něm jenom jeho barvitost.

Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení

   Tribulat samozřejmě nijak extra nezbožňuje spisovatele, básníky a další lůzu, co se akorát přiživuje na společnosti, takže vymyslí super nápad. Co takhle vybrat místa s častým zemětřesením a postavit tam pěkný domky z ne úplně pevnýho materiálu, kam bychom všechny tyhle otrapy ubytovali. Oni by si tam fajn žili, měli by super výhled a při nejbližším zemětřesení by se jich společnost zbavila. A navíc! Materiál by šel recyklovat, takže by se hned mohla stěhovat další várka!

Hostina eventualistů

   Tribulat na večírku rozvíjí teorii, že momentální vláda se dokonale vypořádala s nebezpečím revoluce. Neustále se něco děje – úředníci rozkrádají rozpočet, támhle se vede válka, a tak. Lidi mají pořád o čem mluvit a prostě nemaj kdy domlouvat revoluci. Navíc se rozmohlo pití a pozdní chození do postele a když se jeden pořádně nevyspí, tak je zbytek dne úplně nemožnej. Takže za pár let budou všichni úplně mimo. No, je to prostě takovej The Brave New World ve zkratce a v 19. století :o)

Klára Lenoirová

   Nejdelší povídka, prakticky už novela. Tribulat se nejdřív krátce představuje, předkládá svoje názory a pozamenává, že jeho největší vášní je studium nálevníků. Bože, ten chlap fakt miluje nálevníky. Nálevníci jsou super. Pokud nevíte, co je to nálevník, tak zde se můžete podívat. Nicméně nijak zvlášť se nechce mezi lidmi šířit, co je centrem jeho studia, takže si vytvořil jakýsi obranný mechanismus – jakmile začne hrozit nebezpečí obdobných dotazů, radši začne dávat lidi dohromady. Vytvořil tak už řadu manželství a vše jen kvůli nálevníkům.
   Jednou potká sira Henryho Cliftona a pokusí se mu dohodit jakousi ženskou, ale ten namítne, že už někoho má. Je sice vdaná, ale to je mu jedno. Z náznaku Bonhometa napadne, že ji možná zná, ale usoudí, že to není možné.
   Později jede k Cesarovi a Kláře Lenoirovým. Klára je na ženu své doby dost vzdělaná, navíc i hezká, ale bohužel skoro slepá. Začátek jejich rozhovoru více méně vede Bonhomet a snaží se Kláru ztrapnit, protože mu vadí, jak ho občas dokáže dostat. Později se ale dostanou k filozofičtějším otázkám a musím přiznat, že tady mi to lehce unikalo. Tribulat se snaží vyvrátit názory nábožensky založených manželů, ačkoli ti samotní moc nesouhlasí mezi sebou. Pár kousků mi přišlo docela zajímavých, třeba když je smyslové vnímání subjektivní, jak se může tvrdit, že duchové neexistují, když je někdo vidí (tuším, že to je tak nejhloub, c jsem do debaty pronikl). Nakonec hlavně z Cesara oklikou vypadne, že mu byla Klára nevěrná (samozřejmě s Cliftonem) a potom se zhroutí. A za pár dní umře. Oba dva jsou u jeho lůžka, Klára klečí u postele a Tribulat stojí za ní. V tu chvíli má Bonhomet prostě divný pocit mrazení a Klára začne najednou ječet. A aby v tom nebyla sama, začne ječet taky. Prostě oba propadnou totální hysterii, utečou z pokoje a pár hodin se dávají do kupy.
  O rok později Bonhomet zjistí, že Clifton je mrtvý.Zabil ho domorodec kdesi na zámořské cestě – uříznul mu hlavu a potom se s ní propadl do písku. V zápětí zjistí, že v hotelu s ním bydlí Klára, která už je jen na lůžku a umírá. Vypráví mu o snech, kde vidí svého manžela, který vpadá jako domorodec, v jedné ruce má kamenný nůž a v druhé Cliftonovu hlavu. Když umře, Bonhomet se rozhodne prozkoumat její zornice (protože tam se uloží poslední věc, kterou člověk před smrtí viděl). Samozřejmě uvidí výjev s domorodcem a hlavou.

Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa

   Až teď jsem si všimnul, že tohle nepatří do Kláry, ale je to doslov. Tribulatovi slušně hrabe a je skoro úplně mimo. Nakonec skoro umře, ale když stojí před Bohem, není s to uznat svoje chyby, takže ho Bůh vrátí na zem, ať si to tu ještě kapku užije.

sobota 25. prosince 2010

Robert Louis Stevenson: The Strange Case of Dr Jekyll and Mr Hyde (Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda)

   Takže pro začátek – omlouvám se za dlouhou prodlevu. Nějak jsem toho moc za poslední dobu nečetl, a když, tak nic do školy nebo nic zásadního. Dojel jsem Sandmana, Adèle Blanc-Sec a přečetl Rosenkratz and Guildenstern Are Dead a půlku Education Sentimentale, ale dvě z těch věcí už postla Awaris a nějak mi nepřišlo, že mám co dodat…ok, byl jsem prostě línej. A Adèle…no, bez toho přežijete. Možná to sepíšu při další prodlevě. No ale napůjčoval jsem si a od Ježíška dostal kopy knih, takže se těšte. A teď ke Stevensonovi…
   Lze to najít i pod názvy začínající na „zvláštní“ a „podivuhodný“ (nicméně podivuhodný je pěkně dementní slovo a asi nikoho nepřekvapí, že se vyskytuje jen v bilingvní edici).
   Tak hned na úvod se přiznám k jedný lehce trapný věci – tak první půlku knížky jsem čekal, kdy se konečně objeví jako vypravěčka ta chudák služebná, co jí ve filmový verzi hraje Julia Roberts a děsně dojemně vypráví, jak ji zavírali někam do přístěnku, kde ji okusovaly krysy. Tak tý jsem se nedočkal. Vždycky jsem myslel, že se ten film knížky moc nedrží, ale tohle mě zaskočilo. Nicméně film je doopravdy podle knížky Mary Reilly, kterou napsala Valerie Martin, kde parafrázuje právě Jekylla a Hyda.
   Takže – hlavní postava je Utterson, právník a přítel Dr Jekylla, kterého dost znepokojuje Jekyllova závěť, podle které má v případě jeho smrti nebo zmizení všechno jeho jmění přejít na pana Hyda, o kterém ovšem nikdo nikdy neslyšel. Až později si vyslechne od známého příběh, kdy Hyde srazil dítě na ulici a ještě na ně šlápnul, takže se na něj sesypali čumilové z okolí a přinutili ho zaplatit rodině odškodné. Hyde je pokřivený skrček, o kterém si každý na první pohled myslí, že je to ta nejodpornější osoba na světě, a to aniž by někdo měl tušení, čím to je. Na prostoru asi 90 stran se to opakuje snad 5krát, tak by se na to asi nemělo zapomenout.
   Dál následuje několik oddělených příběhů, které se nějak dvojky Jekyll a Hyde týkají a čím dál tím více znepokojují Uttersona. Ten je přesvědčen, že Hyde nějak Jekylla vydírá a parazituje na něm, ale Jekyll se o tom vůbec nehodlá bavit, takže s tím dost dobře nemůže nic moc dělat. Zlom nastane, když jakási služebná z okna vidí, jak Hyde ubije postaršího poslance holí a uteče. Samozřejmě po něm jde policie, ale Hyde se prostě vypaří a není po něm ani stopy. Na další tři měsíce se Jekyll vrátí do společnosti a je to zase ten cheerfull good old fellow he used to be.
   Pak zase zmizí a jednou se u Uttersona objeví Jekyllův majordomus (předpokládám, že to je ekvivalent pro butler) a přemluví ho, aby šel s ním, protože Jekyll je prostě nějak divnej. Přes dveře si promluví s doktorem a nechá si od Utterson potvrdit, že to vůbec není Jekyllův hlas. Nakonec společně vrazí do jeho laboratoře, kde už najdou jen mrtvolu Hyda a flakon s jedem. Ze dvou dopisů se pak dozví, jak to vlastně všechno bylo, což mi ale stejně víme, jak to bylo, takže tu nebudu přepisovat, jak to bylo, a jestli někdo z vás neví, jak to bylo, tak si to přečtěte, ať víte, jak to bylo.
   Příjemný je, že to je velmi, velmi krátké. Bilingvní verze má necelých 190 stran a dá se to přečíst vážně za chvilku. Samotný děj asi všichni více méně znají, takže tam se žádný šokec nekoná. Některé momenty si podle mě zasloužily mnohem větší rozpracování – třeba Hydovu touhou žít, která byla zjevně mnohem silnější než u ostatních lidí (což mu samozřejmě působilo zásadní problém, protože Jekyll může kdykoli spáchat sebevraždu a on s tím nic nenadělá). Ale vůbec, shrnout Hydovy prohřešky tím, že dělal fakt děsný věci a jednou šlápnul na nějakýho fakana, mě moc neuspokojilo. Mimo to mi Hyde nepřijde přímo zlý, prostě na všechny kašle. Nicméně chápu že dvojice dodržování x nedodržování řádu a dobro x zlo se viktoriánům  poměrně lehce smísily. Navíc knížka, která prohlásila, že všichni máme svoji špatnou stránku, ty nebohý džentlmeny a lejdíz asi šokla už tak.
   Zajímavá věc je, že Jekyll a Hyde se sami o sobě v knížce moc neobjeví. Jasně, pořád se o nich mluví, ale během děje se Utterson dvakrát nachomítne kolem Jekylla a Hyda potká jedou na ulici. Jinak je všechno přes vyprávění vedlejších postav, což by se asi mělo brát v úvahu. Na druhou stranu se všichni v popisech obou postav více méně shodují, takže něco skládání jejich osobností z různých střípků se nijak zvlášť nekoná (jako třeba v Heart of Darkness, tam se centrální postava děje objeví fakt asi ve dvou odstavcích…a v tom druhým umře).
   Rozhodně to není ztráta času, ale na druhu stranu se asi na téma civilizovaná/divoká stránka člověka najdou knížky, co to zpracovávají lépe. Třeba Stepní vlk jde o dost dál, ale zase je tam na konci ten ujetej opiovej trip, kvůli kterýmu ani nevím, jak to vlastně skončilo…ale to sem nepatří…