Kit Whitfield: Bareback

   I came across this book some time ago while browsing on some blogs about literature. It caught my eye (obviously) but I completely forgot about it. And than, I was going through some cheap books in those wooden boxes in front of Palác Luxor and I found myself keeping this book in my hands. As this book is quite well known and (more importantly) well received in the GB and the US, the fact that it cost half money than Eat, Pray, Love is really sad.

   Well, why did it catch my eye? It’s called Bareback (Benighted in the US version). For those unfamiliar with this word…look it up on Urban Dictionary. And the second reason - it’s about werewolves. (Un)fortunately, it’s not about werewolves barebacking each other…although I might enjoy reading something like that too. (My BF was like What the f******ck are you reading???).

   Anyway, it has nothing to do with anything naughty. The story takes place in an alternative world where almost everyone is werewolf (but the word is not used in the book, which is actually quite logical). When I say almost, I mean more than 99 % of population. The rest are called nons or, in slang, barebacks (oooooh). The main heroin Lola works in DORLA (Department of Ongoing Lycanthropic Activity) – as every other non has to. At the beginning, one of her colleagues and friends gets his hand bit of by a lyco and than he gets shot in head. She is to investigate the case, which leads her to many, many, many and (yeah, I am about to repeat it once more) many discoveries she would prefer not to have done.

   So we have a detective story. But the book was also compared with 1984, which is quite a good comparison. The whole point of the story is a classic anti-utopia. But Whitfield is also great in describing psychology of Lola. Barebacks are a very small minority, which has a huge impact on them. They also feel they are crippled or that they have some kind of defect – and in the world they live in, they actually do have a defect. But the main aim of DORLA is to keep guard during full moon nights. For centuries, there has been a law that when people “fur up” on the full moon night, they have to be locked up indoors. Of course, there are accidents, people don’t get into shelters, they get out of their houses and so on. And then, there are prowlers – those who break the curfew intentionally. DORLA agents have to catch these lunes (metamorphosed lycos) and get them into shelters. So there is a paradox – people (often) hate nons but they also need them. Mainstream society can’t actually afford not to have DORLA. Imagine that once a month, everyone would get crazy, run through city, fought with each other and destroyed everything that gets into his or her way. That would hardly work.

   Nons have to start working for DORLA when they are 18 and they leave at the age of 60 (or…something like that). The only problem is a quarter of them are heavily injured or dead by that time. On the other hand, DORLA is not a bunch of nice, smiley guys either. They tend to arrest people and not give them any human rights (like lawyer or a phone call). And than they beat them. Brutally. Which is OK because only heavy wounds don’t heal when they fur up.

   Lola has to deal with much. She doesn’t speak to her mother at all and her relationship with her sister isn’t the best one either (but it gets much better during the book). She is under pressure of everyday life in society which hates her, her friend is dead, her sister is obviously worried that her coming baby might be a bareback and DORLA is more understaffed than ever so she has loads of work.

   But she copes. She has a whole system to protect herself. She wears gloves (palms of non are much softer compared to lycos). She fills her life with work so she doesn’t have to think about other things. And she is very perceptive when speaking to someone. She listens to little words people use and immediately deducts things others would easily overlook. She controls herself and her emotions extremely well but as she is confronted with some tough situations, she sometimes loses it.

   Oh, and there is a new word into “weird vocabulary”. Loten. It’s supposed to be “moonlight so bright you can see in it” in Old English. Unfortunately, Google doesn’t know this word so either Whitfield made the word up or Google is a really bad source for Old English vocabulary. In this case, I guess it’s the former.

  Anyway, the title doesn’t sound like it, but this is actually a good book. Sure, it’s mostly the story but not just that – Whitfield has a nice English and some of her descriptions and similes were absolutely amazing (like when Lola describes her feelings after beating a man as if her bones were cold and empty…I think it’s a rather impressive image). And obviously, there are piles of stuff about xenophobia, hatred between classes, manipulation of society, etc. Read it…but it’s still a good idea to cover the book (the looks guys in public transport were giving me…).

   And there will be a movie under the title Benighted. 

Douglas Adams: Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho (Dirk Gently’s Holistic Detective Agency)

   I bought this book like zillion years ago to my Mum for her birthday or Christmas or whatever. She was reading The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy and she loved it so I thought Dirk Gently would be a great gift. Unfortunately, she over-adamsed herself and she never touched this book. I thought that at least I should read it so it wouldn’t be a complete waist of money.

   I will be quite brief on this book, especially as I didn’t like it very much. The story begins with a weird, alien, mechanical monk who somehow gets on the Earth. He has no idea where he is and gets completely confused.

   The main hero, Richard, works as programmer and he comes to Cambridge to join a dinner with his old professors and to meet one of them and have a drink. After few hours, he realizes he was supposed to bring his girlfriend with him. While he is drinking with the old professor, a horse appears in the professor’s bathroom.

   Richard’s boss Gordon is murdered in his car. He leaves a message on his secretary’s answering machine. Later, he becomes a ghost.

   Susan is Richard’s girlfriend and Gordon’s secretary. They both piss her off. She has a dinner with Michael.

   Michael leads a little literary and art magazine. The magazine is not very good and his mother – the actual owner of the magazine – gives the job to someone else. Michael doesn’t like it. He is also an alien.

   Dirk sees someone climbing a building and getting into someone else’s flat. Later, he finds out that it was Richard and that the flat belongs to his girlfriend.

   Everyone thinks Richard murdered Gordon.

   There are more aliens involved in the story.

   There are also many quotation of Kubla Khan. Considering the end of the book, the poem is probably really vital for the story.

   I actually forgot the ending of the story. But I can remember I didn’t understand it. Someone wants to do something and someone else wants to stop him and travels in time and Coleridge is involved. Ehm. Maybe the problem is not in the book.

   Anyway, it was quite fun but it wasn’t anything special. I probably expected too much after the Hitchhiker. I don’t know what the problem is. I didn’t like the characters very much – Richard is boring and Dirk is an ass. The story didn’t catch me either. I really didn’t care who and why killed Gordon. It’s probably because it is not very good as a detective story (but it was probably never meant to be an actual detective story) – you don’t know anything about the victim and his surroundings so you can’t try to find the murderer on your own.

  It has good and funny parts but I never actually laughed loudly. And that’s what I expected from this book. Next time, I’ll take something by Pratchett, next time.

China Miéville: Un Lun Dun (Un Lun Dun)

    I was in the Municipal Library with Awaris once and I found one of Miéville’s books. I told her it looked quite interesting and she replied that she has already read most of his work. Well, I don’t understand when she found the time for it but OK (it’s obvious she has a time machine and is too mean to share her secret with humanity). I really wanted to read some of his books and I finally had time for it and I loved it.

   It’s kind of Alice in Wonderland but modern and in urban settings. Two girls – Deeba and Zanna – accidentally enter UnLondon – a weird version of London where all things that become moil (mildly obsolete in London) or broken come and continue their lives. Unfortunately, UnLondon is threatened by the Smog – a cloud of effluvia (effluvia…that’s a cool word) which gradually gained consciousness. Zanna finds out that she’s the Schwazzy which is English transcription of choisi – chosen one (I will overcome my urge to correct everyone and do as if I have overlooked the fact that it should be choisie). The two girls are told to go to the Propheseers who should tell them what to do and help the Schwazzy to beat the Smog. When they arrive to the Propheseers’ bridge (after a trip in a flying bus and jumping across 2 metre high roofs) they meet the Book (basically, a big talking volume with inclination to deep depressions) and Brokkenbroll – the master of broken umbrellas. He and Benjamin Unstible – a Propheseers who everyone thought was dead – change old broken umbreallas into unbrellas – weapons against the Smog. But it doesn’t take long before things go very differently from what the prophecies say and it slowly turns out that unLondon might be rather in need of an unchosen one rather than the chosen (who will also need help – the too much talkative book, a half-ghost and a cuddly milk box).

   One thing I liked about this book is Miéville’s language. He is probably one of a few authors whose description didn’t bore me to death (it is quite difficult to be boring when you create a world where houses are built from old writing machines…but anyway). He uses a little difficult or less known words (not sure why, maybe it’s like Lemony Snicket who always puts in a definition of the word…Miéville is just for a little older readers…it’s a YA book). And he makes up his own words. Like binjas. I liked binjas. They are bins but also ninjas. Binjas kick ass. Language and language games are one of things which makes is so much like Alice in Wonderland. For example, the heroes enter the land of Mr Speaker who is the only one allowed to speak in Talklands. And every word he pronounces takes on physical existence (and crawls out of his mouth…yuk). He is complete control over them until…well, until Deeba says this:

“Well,” said Deeba, “don’t think word do what anyone tells them all the time.”

Hemi was looking at her with at least as much bewilderment on his face as Mr Speaker had.

“What are you on about?” Hemi said.

“YES, WHAT ARE YOU ON ABOUT?”

Deeba paused to admire about, an utterling like a living spiderweb.

“Words don’t always mean what we want them to,” she said. “None of us Not even you.” The room was quiet. Al the people and things in it were listening.

“Like…if someone shouts, “Hey, you!” at someone in the street, but someone else turns around. The words misbehaved. They didn’t call the person they were meant to. Or if you see someone at a party and they’re wearing something mad, and you say, “That’s some outfit!” and they think you’re being rude, u you meant it really.”

“Or…like if someone says something’s bad and people think they mean bad bad and they mean good bad. Or…” Deeba giggled, remembering one of the Blyton books her mother gave had given her, saying she had enjoyed it when she was Deeba’s age. “Or like that old book wit a girl’s name that just sounds rude now.”

The utterlings were twitching and staring at her. Mr Speaker was flinching. He looked sick.

(Unfortunately, Enid Blyton wrote like zillion books, so I didn’t find out which one Deeba speaks about).

   Another great thing about this books how imaginative it is. Mr Speaker is an example of it but there are piles and piles of great ideas (yeah, just like in Carroll). Well, long story short, it is a very good book if you’re looking for something funny and witty and you are in no mood for discovering the dark corners of human soul. I rest my case, just read it.

   Oh…one more thing. If you meet a giraffe…in night…and there are no bars between you and it…just run.

Brian Michael Bendis & Alex Maleev: Daredevil, vol. 1

   Jen tak pro jistotu na úvod – rozhodl jsem se nesepisovat Light in August. Prostě mě to nebavilo a Awaris to stejně sepsala docela obstojně.

   Takže jak jsem se dostal k Daredevilovi? Sameťákovi došly přeložený Sandmani a rozhodl se najít další komiks. A padnul na Daredevila. Teď mu teda došly i přeložený díly týhle verze Daredevila, protože z trilogie zatím česky vyšel jen jeden díl…tak uvidíme, na co padne příště.

   Překladatel naštěstí nešel ve stopách jakýhosi šílence, kterej překládal kreslenýho Spidermana, kde se tahle postava jmenovala Nebojsa. No nic.

   Takže pro ty z vás, kdo se neorientujete ani trošku – Matt Murdock (Stan Lee a jeho umění aliterace…) je od nehody v dětství slepý, ale ostatní smysly se mu tak zdokonalily, že mu to vlastně moc nevadí. V noci na sebe hází sexy superpřiléhavej trikot a s podivnou hůlkou na šňůře poskakuje po čtvrti Hell’s Kitchen a nandavá to všem zlounskejm zlounům, co páchaj zlounský zločiny.

   Upřímně, moc se v systému, jak vychází ty komiksy nevyznám. Ale podle všeho vychází série komiksů, na který se střídají různý spisovatelé a kreslíři. A tahle knížka zahrnuje několik sešitů, co dávají společně jeden příběh. Podle netu jde o sešity č. 16 až 19, 26 až 40, což se na první pohled zdá absurdní, protože od 60. let nemohlo vyjít jen 16 sešitů DD. Nicméně v roce 1998 vyšel sešit 380 a z nějakýho důvodu se začalo počítat zase od jedničky. To jako kdyby vás zajímala historie vydávání DD.

    Mimochodem, moc si nepamatuju jména těch postav, takže v průběhu psaní si vytvořím systém přezdívek…

    Takže k ději. Začíná tím, že Novinář vyšetřuje zmizení super záporáka Leap-Froga. Novinář ví, že Matt je DD, takže za ním zajde, jestli o tom třeba neví, protože Leap-Frogův syn od noci, kdy jeho otec zmizel, jen sedí a opakuje jeden dialog. Tenhle kus mě fakt nalákal to přečíst celý, protože kresba a kompozice obrázků (a zmatenost) se blíží některým kusům Deliria ze Sandmana, nicméně jakmile DD odhalí, co se vlastně stalo (Leap-Frog ho v boji na střeše svýho domu na moment omráčil a když se DD probral, už byl pryč – ovšem v těch pár vteřinách se do toho zapletl Leap-Frogův 10letý syn, nakumulovanej stres bitýho dítěte a kabel pod proudem), tak se to vrátí do docela normální mřížky.

   Mezitím se začnou hýbat věci v podsvětí. Kingpin (bez dalšího vysvětlení, pokud nevíte, kdo je Kingpin, nejspíš tohle vůbec nečtete) někdy nedávno přišel o zrak a do města přijel Hlavní zlosyn – synáček Kingpinova kamaráda, co v jejich městě (Chicagu, myslim) udělal průser, tak musel změnit prostředí. No, takže Hlavní zlosyn zjistí, že Kingpinv, kdo je DDa že to ví vůbec spousta lidí a nic se neděje. Tak zajde za Kingpinovým synem a dohodnou se, žeje načase trochu zamíchat hierarchií. Velká vražda ve stylu „všichni si bodneme a budeme u toho mluvit o Caesarovi“ se ovšem nepovede a Kingpin to rozdejchá. Fisková (Kingpinova žena) nějak záhadně tu obří sadistickou hromadu masa vážně miluje a nechá ho odvést z Ameriky.

   Hlavní zlosyn zatím roznesl po městě, že na Matta je odměna, takže po něm ve městě jde všechno, co má pistoli nebo super-schopnost. Hlavní zlosyn tím chtěl všem dát najevo, že se Kingpinovi začínají věci vymykat z rukou (protože Matt byl pod jeho ochranou – párkrát se mu to jako právníkovi hodilo – není mi jasný proč, as je to výsledek nějaký starší story ve stylu „nejvíc mu rozumí jeho úhlavní nepřítel, ach ach“). Nicméně na scénu nastoupí Fisková a všechny povstalce v organizaci (včetně syna) nechá postřílet. Ještě zajde na večeři s Mattem, zruší odměnu na jeho hlavu a odjede.

   Do toho se ale v novinách objeví zpráva, že Matt je DD, a strhne se poprask. Aby toho nebylo málo, do lehce anti-superhrdinský nálady se Černýmu panterovi (další hrdina) podaří nechat se při zabraňování loupeži přistihnout v tak neprakickej moment, že to vypadá, že zabil policajta. Bummers. Matt se nechá překecat, že ho bude obhajovat, do toho se snaží dál poskakovat městem a bránit zločinu, dokázat, že Matt Murdock není Daredevil, a ještě propadá depresím, že dvě ženský, co miloval, umřely (a on se viní…překvapivě). No, už a i nevím, jestli z toho Pantera vyseká, myslim, že ne. Tím tak nějak končí první díl.

   Musím říct, že to za to docela stojí. Jasně, je to oddychovka, ale podle mě kvalitní oddychovka. Kresba je docela zajímavá a kreslíř si s tím vůbec docela vyhrál – jsou různě rozmístěný okýnka, někdy se docela dlouhý pasáže nemluví, v pár místech se mění styl a podobně. Děj samozřejmě není právě materiál k filosofickým reflexím, spíš nadhazuje klasický superhrdinský témata jako osobní zodpovědnost, nefunkčnost soudní spravedlnosti oproti tomu, když na sebe člověk navlíkne trikot a rozbije pár zloduchům hubu, a tak. Matt je navíc docela zajímavá postava, občas je se v sobě trochu moc šťourá, ale asi jeto prostě proto, že na něj naráz padlo takovejch věcí. Rozhodně to má kvalitou hoooodně daleko od tý filmový verze.

   Jinak pokud se člověk nevyzná aspoň trochu v Marvel Universe, asi se bude docela ztrácet. Na druhou stranu – asi to nebude číst nikdo, kdo neví, že Peter Parker je Spiderman. Ale třeba DD celou dobu fňuká, že mu umřela Elektra, a ona tam k němu v jeden moment najedou přihopsá po střechách, chvíli na něj civí a zase odskáče pryč. To jsem teda trochu nepochopil, tak nevim, jestli  byla haluška, nebo si jen všichni myslej, že je mrtvá, nebo jako co. Ale celkově – bylo fajn jednou vypnout a nezabývat se ničím jiným než zápletkou.

   

Death Note (デスノート)

   Tu japonskou rozsypanou rýži v nadpisu jsem si fakt nemohl odpustit...
   Kvíz pro chytré hlavy - když se člověk nemůže rozhodnout, jestli číst Jane Eyre, nebo Madame Bovary, co má dělat? Ano, najít si nějaký úchylný anime/mangu a vykašlat se na klasickou literaturu. Damn you, Brontë. (i když se samozřejmě budu snažit dočíst Brontëovou co nejrychleji, nemůžu se dočkat diskuze o tom, jestli je Jane Eyre frigida, a pokud ano, jestli za to může upjatá viktoriánská společnost).
   Takže Death Note. Mladý, pohledný a nadprůměrně inteligentní Japonec Raito (anglicky Light) si to takhle jednou vykračuje po ulici, když najednou najde sešit nadepsaný Death Note, který obsahuje instrukce, že člověk, jehož jméno bude napsáno do sešitu, zemře. Pravidel je poměrně dost, ale ve zkratce - je nutné znát tvář člověka, jehož jméno je zapisováno. Pokud není smrt blíže určena, oběť za 40 sekund zemře na infarkt. Smrt lze specifikovat, ale pokud jsou okolnosti nemožné, oběť prostě zemře na infarkt. Takto lze oběť ovládat, ale nanejvýš 23 dní. Zároveň instrukce nemohou ovlivňovat žádnou další osobu, v takovém případě obě napsané osoby zemřou na infarkt. Jo, je to celý na infarkt.
   Sešit se do rukou Raita dostal jen díky tomu, že ho na ulici pohodil shinigami Ryuku, což je jakási japonská směska smrtky a démona. Důvod? Nudil se. And humans can be so...interesting. No, nebudeme uvažovat nad tím (teda ne teď. nicméně jedním z cílů celé věci je rozhodně si tuhle otázku položit...), co bychom dělali s takovým sešitem my, ovšem Raito dostane opravdu epesní nápad. Začne vraždit zločince! Hysterical evil laughter a hlášky typu "I shall become new world GOD!" included. Mimochodem, zde je odkaz na anime verzi, je to rozhodně nejlepší evil laughter v dlouhé historii evil laughters. Je to teda až úplně z konce, ale což.
   Poměrně rychle se mu na stopu dostane L, což je ultramozek, co dokázal rozlousknout kopy případů. Je mu tak asi dvacet, je naprosto geniální a trpí obsesivně-kompulzivní poruchou (ovšem tenhle popis platí na asi 50 % postav v týhle manze (skloňuje se to?), a to včetně Raita). Nicméně L je super sympaťák, sice hodně divnej, ale super. Jakmile začne umírat spousta kriminálníků na infarkt, většině lidí dojde, že to je asi nějak špatně. A hlavně že to není náhoda. A že to asi někdo dělá. A začnou mu říkat Kira. A začnou ho uctívat. Kira is our God. Kira is justice.
   Kira si získá vážně nebezpečný počet příznivců a mezi nimi je i "další Kira". Tedy přibude další deník, který se dostal do rukou dívce Mise. Ta je fakt chudák, ačkoli je děsně blbá a v anime má příšerně nesnesitelnou fistuli a většina lidí ji asi nemá ráda, hned po všech obětech zápisníků je to asi největší chuděra celýho komiksu. Celou dobu se nechává manipulovat Kirou, a to jakože hodně (ten pohřbil svědomí už tak v půlce prvního sešitu, takže ten je v poho...sem tam vyplave na povrch, ale zase se dost rychle potopí). Naopak od Raita se svým shinigamim uzavřela obchod a získala "eyes of shinigami" - ztratí půl života, ale získá schopnost vidět pravé jméno a zbývající čas člověka, kterému vidí tvář (stačí video nebo fotka). Raito ji průběžně vmanipulovává do obchodu se shinigamim a maže paměť, jak se mu zrovna hodí, fakt milej kluk.

    Dál se to zamotá tak, že se ani neodvažuju do toho pouštět, ovšem je to samá masová vražda, mazání paměti, kradení deníků, debaty o morálce a dlooooouhééééé úvahy nad tím co by, kdyby. Univerzální bublina by vypadala asi nějak takhle: Pokud tohle, tak tohle, ovšem L si bude myslet tohle, takže tamto, což bude znamenat, že Misu přinutím udělat tohle, potom si policie bude myslet tadyto, ovšem taky je možnost, že spíš tohleto, navíc potom si L vyvodí tamhleto, takže úplně jinak... Manga verze je tudíž později dost únavná a zjistil jsem, že anime je o několik kategorií lepší. Teda až na úvodní znělku, kde nějakej šílenej japonec ječí do metalový hudby: "Hey hey, human sucker, hey hey, human fucker." Navíc japonština zjevně nemá slovní zásobu, kterou by nahradila výrazy jako fucker a sucker, takže v originále to je: "Hey hey, ningen sucker, hey hey, ningen fucker." Mám žaludek i na mongolský pastevce a jejich hrdelní zpěv, ale japonskej metal je moc i na mě. Nevim, asi to má vyjadřovat tu rozervanost duše hlavního hrdiny.

   Nicméně když rovnou nasedláte na anime (37 epizod po 20 minutách), mělo by to být ok. Charaktery jsou vážně super, děj docela odsejpá, pro intoše je tu dost materiálu pro dlouhé úvahy o morálce hlavního hrdiny (ke konci se začne prezentovat jako oběť, protože Kira přece ví, že páchá zlo, ale on mění svět k lepšímu...) a kdybych chtěl zajet do hlubin klišé, použil bych slova jako "intenzivní" (Awaris odpustí :o) ). Jinak kromě seriálu a komiksu taky existuje dvoudílná filmová verze, ale tý bych se docela bál. Koukal jsem jenom na jakejsi sestřih na YouTubu a mám dojem, že herce vybrali náhodně na ulici, protože celou dobu akorát civěj jak vyvoraná myš, a navíc to nejspíš dostalo rozpočet asi jako Růžovka na 14 dní. A vůbec, v sestřihu je smrt jedný z hlavních postav - v anime několikaminutová scéna s dramatickou hudbou, spoustou drobností okolo (klepání obrazovky nebo takový divný čáry, co dělaj dojem pohybu, i když je nějaká věc v klidu, je to divný, ale děsně to vtahuje do děje), a tak. Ve filmu se svalí ze židle a pa.
    Prostě si nemyslím, že pokud byste se do toho jednou pustili, odešli byste s tím, že to je naprostá ztráta času. Asi se dá čas investovat líp, ale...je to tak compelling (Awaris odpustí :o) ).

Stieg Larsson: Muži, kteří nenávidí ženy (Män som hatar kvinnor)

   Díky týhle knize jsem fakt rád, že nejsem Švéd. Když pominu, že je to národ metrosexuálů (empirická zkušenost), tak z týhle knihy vyplývá, že jsou to buď asociálové, úchyláci, vrazi, hysterici, exoti, bigamisti, kombinace předešlýho, nebo Mikael Blomkvist (ten je aspoň relativně normální). Asi je to tím, že maj tam nahoře málo sluníčka. Nebo že dennodenně žijou ve strachu, že zpoza rohu vyleze sob a zadupe je. Ils sont fous, ces suèdes...
   Na začátku sledujeme dvě dějové linie. První je o Mikaelovi, novináři, který se zrovna naprosto znemožnil, když vydal článek, kde nařknul finančníka Wennerströma z podvodu. Bohužel, nějak neměl úplně podložený materiály, takže ho odsoudili za pomluvu. Do toho udržuje dlouhá léta vztah s Erikou, která má sice manžela, ale nějak to nikomu vůbec nevadí. Jako že je Erika v pohodě, to chápu. Že se s tím nějak smíří Mikael...ok, je to dost divný, ale ok. Ale že je v pohodě i manžel, to je fakt ujetý. Ovšem...Mikael vzápětí dostane nabídku od Henrika Vangera, aby prošel všechny materiály o zmizení vnučky jeho bratra, které nashromáždil za 40 let, a pokusil se naposledy najít jejího vraha. To bylo tak...
   ...píše se rok 1966 a nacházíme se na severu Švédska na ostrově Hedeby. Ve městě na pevnině se ten den konala přehlídka, které se zúčastnila i sedmnáctiletá Harriet. Ta ji předčasně opustí a vrátí se na ostrov, aby si promluvila s prastrýcem a vícě méně náhradním rodičem Henrikem. Ten ale nemá čas. O chvíli později se na mostě spojujícím ostrov a pevninu převrhne cisterna a až do druhého dne ostrov odřízne (takže záhada zamčeného pokoje, ale ve velkým). Vypukne poprask, na místě je asi čtyřicet lidí, skoro všichni jsou u mostu, chvíli tam byla i Harriet. Nicméně potom ji už nikdo nikdy neviděl....
    ...tak takové to tedy bylo! Druhá linie je o Lisbeth, 25leté detekivce, hackerce, bisexuálce a asociálce se sklony k brutálnímu násilí. Z popisu je jasný, že to je s přehledem nejlepší postava knihy (ačkoli asociálů se sklony k násilí tam je víc, ale jen ona je sympoš...). Celá její část mi přišla ve výsledku docela zbytečně natáhlá. Že to je pošuk, jehož reakce na asi 99,9999 % podnětů z vnějšího světa je fuck off, mi bylo jasný tak po třech kapitolách. Nicméně nejspíš bylo nutný ji protáhnou ještě bahnem sexuálního obtěžování, než ji autor konečně vrhnul do náručí chápavého, tak trochu otcovského Mikaela. Nicméně oddechl jsem si, že aspoň jedný jeho sexuální partnerce bude pod 40. Ale i tak je poměrně zábavný, jak se Lisbeth vypořádá s chlápkem, co ji obtěžoval. Snad neprozradím moc, když řeknu, že to zahrnuje 75 000 voltů a anální kolík.
   Takže hrdinové se konečně asi ve dvou třtinách knihy dají dohromady. Pátrání samozřejmě není žádná sranda, protože rodina Vangerů je mírně řečeno plodná. Abych byl přesný, množí se jak králíci a jediná možnost, jak se vyznat ve všech Gunnerech, Haraldech a Gregerech, je psát si je. Samozřejmě, na ostrově byli i další lidi, ale nepovažuju za spoilování, když řeknu, že ty nepřipadají v úvahu jako vrazi. Protože teda sorry, ale kdo by vytvářel neskutečně propletenou rodinu, aby zakončil 500stránkovej román závěrem "byl to zahradník"? Ostatně, autor už tak dost spoiluje názvem... Samozřejmě se odhalí temná rodinná tajemství, na povrch sem tam vypluje nějaká brutální vraždička (teda asi 8 brutálních vraždiček), aby to bylo echt dramatický, dočkáme se i odkazů na Knihu knih. Lisbeth dokonce i lehce poleví v asociálnosti a uvědomí si, že pocítila pravou lásku (nicméně to má ještě dva další díly, takže zatím nenaplněnou, holce bude zřejmě ještě pár set stran trvat, než z Mikaelovy ménage à trois udělá ménage à quatre).
   Abych se přiznal, moje pocity z toho jsou rozporuplný.  Jistě, oceňuju ujetost Lisbeth. Na druhou stranu - začátek je fakt pomalej a naprosto zbytečně trvá skoro 100 stran, než se člověk prokouše k první vraždě. Mě fakt nezajímá, že autor si nastudoval "Jak zpronevěřit peníze daňových poplatníků v pěti lekcích" a machruje s děsně promyšleným fíglem, co má hlavní hrdina odhalit. Jako detektivní story mě to taky úplně nenadchlo, hlavně protože člověk prostě nemá jak na to přijít dřív, než je Mikael přikurtovanej řetězem ke zdi. Nebo můžete s tipovat, ale tak jako... Je fakt, že určitý přehnaný zdůrazňovaní faktů lehce bije do očí...ale i tak. Ale něco se mi na tom líbilo. Jasně, je to napínavý a postupný odhalování faktů je zábava a dal jsem to skoro na jeden zátah. Ale upřímně, další díly číst fakt nehodlám. Je to prostě moc rozvleklý. A navíc je to zfilmovaný, a podle všeho dobře, takže s tím si vystačím. Nicméně nejhorší na tom je konec. Vraždy se totiž vyřeší tak 50 stran před koncem a potom už je děj o tom, jak Lisbeth hackla Wennerströmův počítač a Mikael píše článek, co ho potopí. Kdyby na závěr Lisbeth nekrvácelo zlomený srdce, asi bych se v tý happyendovský vatě zadusil, protože láska, krása a pravda zvítězila nad zlobou, zlem a nenávistí. Jupí.
    Přiznávám, knížka obsahuje i nějaký to morální dilemato. A patlá se v tý bahnitý černotě lidský duše, která vyústí v tom, že muži sem tam nenávidí ženy a sem tam jim rozbijou hlavu kamenem a potom to zaobalej nějakou cool biblickou citací. Ale když budu chtít super detektivku, půjdu po Christie. Když budu chtít nějakou depku, půjdu...nevim, výběr je širokej. Když budu chtít něco napínavýho, půjdu po Brownovi (protože i když napsal jednu knížku asi pětkrát, pořád dokáže vystavět atmosféru). Tenhle mix je nakonec tak trochu nijakej. Není to teda úplná kravina, ani ztráta času, ale je to maximálně letní oddechovka.
  Nakonec se zase jednou pozastavím nad překladem. Nebude to nic erudovanýho, vzhledem k tomu, že švédsky umím přesně tři slova (ahoj, na shledanou a děvka). Nicméně mezi překladateli ze švédštiny nejspíš řádí nějaká nákaza, která jim brání v napsání přirozeně znějících dialogů. Důkazem budiž následující příklad:

"[...] Ale pokud je to tak, jak říká Mikael - že si začíná připadat vyhořelý -, tak musí opravdu odjet kvůli sobě. Jsme mu tím povinováni."

   WTF? Ne, sorry, ale "jsme mu tím povinováni" fakt posledních tak sto let nikdo nevyslovil nahlas. A to je tak jediná věc, co mi na tom vadila, nicméně byla tak častá, že mi vadila dost. Všeobecně mi přišlo, že volba slovníku byla nějak prohozená - přímé řeči se hemžily naprosto zastaralými obraty, zatímco pásmo vypravěče bylo často poměrně volný (a nejen v případech, kdy to byly úvahy postav). Sem tam se moc opakovala slova, hlavně někde na začátku jsem šílel ze slova etablovat. Ale tak to se objevilo jen u jedný postavy, tak to možná bylo schválně. I tak mám ale podezření, že to je spíš stopa překladovosti (oh my, samotnýho mě překvapilo, že si už dva roky pamatuju tenhle termín). Dál se poměrně často vyskytují anglický obraty, který jsou už v originále anglicky, nicméně jsem si dost jistej tím, že Češi umí anglicky mnohem míň než Švédi, takže by bylo záhodno uvažovat nad převedením do češtiny. Hlavně někde tam bylo něco jako "jak vy novináři říkáte - off the record". No, jsem si poměrně jistej, že čeští novináři řeknou spíš mimo záznam a nefrajeřej, že uměj spíkovat in ingliš.
  A to je vše, přátelé. To jsem měl říct já. Tak to řekni. Dyjá dyjá dáááá.