Douglas Adams: Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho (Dirk Gently’s Holistic Detective Agency)

   I bought this book like zillion years ago to my Mum for her birthday or Christmas or whatever. She was reading The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy and she loved it so I thought Dirk Gently would be a great gift. Unfortunately, she over-adamsed herself and she never touched this book. I thought that at least I should read it so it wouldn’t be a complete waist of money.

   I will be quite brief on this book, especially as I didn’t like it very much. The story begins with a weird, alien, mechanical monk who somehow gets on the Earth. He has no idea where he is and gets completely confused.

   The main hero, Richard, works as programmer and he comes to Cambridge to join a dinner with his old professors and to meet one of them and have a drink. After few hours, he realizes he was supposed to bring his girlfriend with him. While he is drinking with the old professor, a horse appears in the professor’s bathroom.

   Richard’s boss Gordon is murdered in his car. He leaves a message on his secretary’s answering machine. Later, he becomes a ghost.

   Susan is Richard’s girlfriend and Gordon’s secretary. They both piss her off. She has a dinner with Michael.

   Michael leads a little literary and art magazine. The magazine is not very good and his mother – the actual owner of the magazine – gives the job to someone else. Michael doesn’t like it. He is also an alien.

   Dirk sees someone climbing a building and getting into someone else’s flat. Later, he finds out that it was Richard and that the flat belongs to his girlfriend.

   Everyone thinks Richard murdered Gordon.

   There are more aliens involved in the story.

   There are also many quotation of Kubla Khan. Considering the end of the book, the poem is probably really vital for the story.

   I actually forgot the ending of the story. But I can remember I didn’t understand it. Someone wants to do something and someone else wants to stop him and travels in time and Coleridge is involved. Ehm. Maybe the problem is not in the book.

   Anyway, it was quite fun but it wasn’t anything special. I probably expected too much after the Hitchhiker. I don’t know what the problem is. I didn’t like the characters very much – Richard is boring and Dirk is an ass. The story didn’t catch me either. I really didn’t care who and why killed Gordon. It’s probably because it is not very good as a detective story (but it was probably never meant to be an actual detective story) – you don’t know anything about the victim and his surroundings so you can’t try to find the murderer on your own.

  It has good and funny parts but I never actually laughed loudly. And that’s what I expected from this book. Next time, I’ll take something by Pratchett, next time.

Paul Murray: Skippy Dies

   I have no idea how I cam across this book, I guess I must have read about it somewhere on the Internet. Than I asked my Dad to get it for me for Xmas and it was only now that I finally got to read it.

   There is not much of a story, at least there is no clear story line to follow (although the book has 660 pages). It’s more of a mixture of characters who are trying to somehow lead a worthy life (in which most of them…if not all of them…fail) or at least survive (in which some of them fail too). The story takes place in Seabrook – a prestigious Catholic boarding school in Dublin (it actually doesn’t exist but it is based on a school the author attended). The book presents us with POVs of several characters – mainly Skippy, Ruprecht, Carl and Howard. There are some other minor narrators, like Greg, the headmaster and evil incarnated; Father Green (aka Père Vert), a French teacher who hates French people and language, he hates teaching and most of all...he hates teaching French; and Lori, Skippy’s and Carl’s dream girl.

   Skippy is a student at the school, he’s 14 year old and for some unknown reason (later it is known, of course) he is so depressed he has to swallow handfuls of pills. He gradually falls deeper and deeper into depression until one day, he sees Lori and helplessly falls in love. Ruprecht is his friend and room-mate, a overweighed genius whose best entertainment is to sit in basement, trying to contact other intelligent species in Space. He tries to prove the string theory but after Skippy dies, he kind of loses it and tries make a contact with the beyond. Carl is same old as Skippy and Ruprecht but he’s a big, strong guy, a bully and a drug dealer and drug addict in one person. And Howard is their History teacher with a girlfriend whom he no longer loves who falls in love with a super-hot bitchy substitute teacher Miss McIntyre.

   The over-all feeling you’ll get from this book is a super-deep depression because this world is just fucked up beyond repair. All the characters try to deal somehow with this fact…mostly by getting high or drunk…or, in Ruprecht’s case, by eating piles of doughnuts. Sometimes, they get almost philosophical and reflect about life and world and Universe and Love and stuff and there are some really interesting ideas. The book mixes all kinds of moods – it’s funny, tragic, cynical and in a way brutal and disgusting in the same time. Sometimes it might be a little bit too much (one of Lori’s chapters will change your attitude to oral sex forever).

   But besides great characters and ideas, there is Murray’s excellent style. If you happen to teach about direct, indirect and all-those-between-direct-and-indirect speeches in English, use this book as your source text. On the other hand, it sometimes get a little confusing (especially Carl’s chapters lack quotations marks and sometimes they lack diacritics completely). He uses unbelievably wide range of similes – from biblical visions (used in really funny way – like when he describes Ruprecht putting his robot on floor as Moses’ mother letting her baby float in basket) to contemporary movies and computer games. He also has wonderfully imaginative, almost poetic language – mostly in the part when people are affected by drugs (I doubt there is any other book in which someone would describe eyes of someone on drugs in so many different ways).

   I really loved this book and if it weren’t so long, I would be sure to read it again sometime later. Hard to say if I’ll ever make myself re-read the whole novel but it is worth it. It was longlisted for Booker Prize 2010 so I really wonder what the awarded book is like because it should be frelling awesome if it beat Skippy… Anyway, there will be a movie next year so there should be a trailer soon. 

Oscar Wilde: The Importance of Being Ernest (Jak důležité je míti Filipa)

   Ještě že je ta povinná četba, jinak by mi sebraný dílo Oscara Wilda leželo doma a nikdo by se do toho ani nepodíval.

   Když jsem tohle dočetl, nějak mi unikalo, co je na tom tak zásadního, že bylo nutný dá nám to na reading list (když třeba Dorian Gray tam není), ale Spark Notes mi náležitě objasnily, že nejspíš neumím číst. I když jen kvůli hláškám Lady Bracknell to stojí za to (ta ženská vytvořila úplně novou kategorii cynismu).

   Nejdřív na scénu přijdou Jack a Algernon. Oběma jim je tak kolem 27 a oba dva si dost rádi užívají. Zatímco Jack se ale neustále tváří jako svatoušek, co fakt za vůbec nic nemůže a je to ten nejspořádanější z nejspořádanějších, Algernon je takový ten wildovský typ prostopášníka, co si chce užívat, vůbec se s tím netají a hlavně kolem sebe střílí jeden wittily witty witticism za druhým. Jack má na venkově mladou svěřenkyni Cecily, ale protože si prostě rád jezdí užívat a nechce kysnout na vesnici, vymyslel si nezdařilého bratra Ernesta, kvůli kterému musí chudák neustále jezdit do Londýna a něco za něj žehlit. Algernon si zase vytvořil pana Bunburyho, nebohého invalidu, za kterým musí dojíždět na venkov pokaždé, když se mu přitíží…což se čirou náhodou stává pokaždé, když ho pozvou někam, kam se mu ale ani trochu nechce, především ke jeho tetě Lady Bracknell. To je podle mě nejzáživnější postava hry…hází podobné hlášky jako Algernon, ale zatímco ten je myslí schválně jako vtip, ona je prostě stará rašple s nemožnými názory (Nor do I in any way approve of the modern sympathy with invalids. I consider it morbid. Illness of any kind is hardly  thing to be encouraged in others.).

   Jack tedy v Londýně vystupuje pod jménem Ernest, což je dobře, protože se zasnoubí s Algernonovou sestřenicí (a dcerou Lady Bracknell) Gwendolen, která celý život toužila po muži, který by se jmenoval Ernest. Lady Bracknell z Jacka nadšená není. Jack potom Gwendolen řekne, kde na venkově bydlí, což zaslechne Algernon a rozhodne se zajet okouknout Cecily.

   Později se všichni sejdou na Jackově venkovském sídle a po celé druhé jednání nastává zmatek, protože Jack se rozhodl Ernesta nechat umřít a Algernon se za něj před Cecily vydává, takže člověk už ani neví, kdo je Ernest, kdo není Ernest, kdo má rád Ernest, kdo nesnáší Ernesta, jestli Ernest je na živu, nebo po smrti, nebo jestli třeba nepřijde Godot. Hlavní je, že Jack miluje Gwendolen, ta ho miluje taky, ale je děsně naštvaná, protože omg, on se nejmenuje Ernest. Algernon miluje Cecily, ta zase miluje jeho (i když ho milovala ještě dřív, než se viděli, ale to vlastně milovala bratrance Ernesta, protože to byl tak úžasně zaženej, i když vůbec neexistoval…jasný, ne.). Ale Cecily je taky naštvaná, protože omg, on není doopravdy Ernest (což není jeho chyba, protože Ernest není nikdo…i když…).

   Ve třetím dějství jsou Gwendolen a Cecily v domě a obě děsně uražené, když dovnitř přijdou Jack a Algernon a začnou jim hučet do hlavy. Ony jim už málem odpustí, když si vzpomenou, omg, ani jeden z nich není Ernest. Jenže…ha há, oni si už zařídili, že se nechají překřtít. Do toho vlítne Lady Bracknell, která zjistí, že Cecily je celkem prachatá a nadšeně jí začne cpát Algernona. Ovšem Jack nehodlá dát souhlas ke svatbě svojí svěřenkyně, dokud mu Lady Bracknell nedá Gwendolen (což udělat nehodlá, protože i když má Jack peněz jak želez, tak je to akorát nalezenec, kterýho kdosi čirou náhodou našel v tašce na nádraží). Nějak se zmíní jméno Miss Prism, což je Cecilyna guvernantka a bývalá služebná Lady Bracknell. Lady na ni brutálně udeří, kde je dítě! Dítě?

   Ano, dítě.

   Miss Prism totiž kdysi vyrazila na procházku s dítětem v kočárku a s rukopisem svého přemrštěně sentimentálního románu v tašce. Nicméně někde cestou je nějak omylem prohodila a tašku nechala kdesi na nádraží. Když na to přišla, tak vzala roha; našel se jen kočár s rukopisem. Nikoho nepřekvapí, že Jack je to pohozené dítě. Vrhne se kolem krku Miss Prim, protože se domnívá, že je jeho matka. Nicméně zjistí se, že je synem chudé sestry Lady Bracknell, takže Algernonův bratr, takže Gwendolenin bratranec, navíc se zjevně nejmenuje Jack, ale nějak jinak, a Lady Bracknell si nakonec vzpomene, že ho pojmenovali po příbuzném Ermestovi, takže voilà, vydával se za Ernesta, ale celou dobu všem dost lhal, takže vůbec nebyl earnest, jenže doopravdy byl celou dobu Ernest! Wow!

   Uznávám, že to není úplně k popukání, ale přece jenom to jde. Bez Lady Bracknell by to bylo asi o poznání horší. Vyčíst z toho tu kritiku viktoriánský povrchní a pokrytecký společnosti není až takový problém, pokud se obtěžujete se občas nad něčím pozastavit, což jsem se já neobtěžoval. Angličtina je to poměrně čitelná a přečíst se to dá tak do dvou hodin. Samozřejmě, když už, tak doporučuju anglicky, protože celá ta věc s Filipem v překladu je podle mě docela výrazně úlet jinam a snad by bylo lepší nechat tam Ernest a někam do poznámky napsat, že se při uvádění v divadle se má do programu přidat poznámka o slovní hříčce (ne, to je samozřejmě demence, ale pořád podle mě lepší než ten Filip).

   Takže ještě pár kusů, co jsem si nějak zapamatoval jako docela vtipný nebo asoň zajímavý (uznávám, mimo kontext to asi nebude úplně prča, ale třeba si tu hru přečtete, pak se někdy vrátíte na tenhle příspěvek a při čtení si řeknete „No jóóó, to jsem se nasmál(a), když jsem přesně tohle v tom Wildovi četl(a)…hm, už mlčím):

Lady Bracknell: Do you smoke?

Jack: Well, yes. I have to admit that I smoke.

Lady Bracknell: I am glad to hear it. A man should have an occupation of some kind.

Jack: I have lost both my parents.

Lady Bracknell: To loose one parent, Mr Worthing, may be regarded as a misfortune; to loose both as a carelessness.

Algernon: Oh! it is absurd to have a hard and fast rule about what one should read and what one shouldn’t. More than half of modern culture depends on what one shouldn’t read.

Algernon: Really, if the lower orders don’t set us a good example, what on earth is the use of them?

Algernon: All women become like their mothers. That is their tragedy. No man does. That's his. (If only I didn’t become like either of my parents.)

Algernon: Relations are simply a tedious pack of people, who haven’t got the remotest knowledge of how to live, nor the smallest instinct about when to die. (Relations jsou tu ve smyslu relatives, kdyby snad byl někdo na pochybách.)

Miss Prism: The good ended happily, and the bad unhappily. That is what Fiction means.

Gwendolen: Cecily - it is very painful for me to be forced to speak the truth. It is the first time in my life that I have ever been reduced to such a painful position, and I am really quite inexperienced in doing anything of the kind.

Algernon: Oh, no! Bunbury doesn‘t live here. Bunbury is somewhere else in present. In fact, Bunbury is dead.

Lady Bracknell: Dead! When did Mr Bubury die? His death must have been extremely sudden.

Algernon: Oh! I killed Bunbury this afternoon. I mean poor Bunbury died this afternoon.

Jack: Gwendolen, it is a terrible thing for a man to find out suddenly that all his life he has been speaking nothing but the truth. Can you forgive me?

A na závěr:

Jack: I've now realised for the first time in my life the vital Importance of Being Earnest.

Bernard Shaw: Pygmalion (Pygmalion)

   Nebudu se tu dlouze rozepisovat (když to teď po sobě čtu…docela jsem se rozepsal…tak teda jakože nic), protože My Fair Lady jsme asi viděli všichni. A jestli ne, měl by vás někdo přivázat k židli před televizi a pouštět to dokola, dokud nebudete říkat The rain in Spain stays mainly in the plain jako pravá lady.

   Děj vezmu zkratkou (nevezmu), hlavně tam, kde se liší od filmu. Takže první setkání se odehraje u kostela, kde se schovává několik postav, předně Eliza a profesor Higgins. Zároveň tam postává rodina Eynsford-Hillových a matka s dcerou neustále posílají Freddyho (syna/bratra) do deště pro kočár, co by je dovezl domů. Higgins tu narazí na kolonela Pickeringa a před Elizou prohodí, že by dostal kohokoli do vyšší společnosti.

   Pickering čirou nááááhodou Higginse zrovna  hledal a protože oba dva vážně žerou fonetiku, rychle se spřátelí. Do domu k Higginsovi se potom přiřítí Eliza, aby ji učil, a on se vsadí s Pickeringem, že ji do několika měsíců dostane do společnosti a že nikdo nepozná, že do ní nepatří. Pickering by potom zaplatil za její lekce a Eliza by  dostala místo v květinářství a nemusela by se ploužit po ulicích.

   Následují dvě scény, kdy si Higgins s Pickeringem zkouší, jak na tom Eliza je. Nejdřív ji vezmou k Mrs Higgins, kde se setká s Eynsford-Hillovými a Freddy se do ní zakouká (ve filmu jdou na dostihy). Nikdo si nějak zázračně nevšimne, že Eliza sice pálí RP samohlásky jednu za druhou, ale gramatika a slovní zásoba nejsou její doména a Higgins to nějak zakecá dobovými výrazy (smalltalk, nevim, jak jinak t v tomhle kontextu říct). Hned potom následuje scéna z plesu, kde Elizu naopak zachrání fakt, že jí Higgins vnutil angličtinu tak dokonale, že ji používá líp než normální rodilý mluvčí, a další fonetik a bývalý Higginsův žák (kterého má Higgins za idiota…ale to v jeho případě platí pro zbytek světa všeobecně) ji prohlásí za cizinku.

   Eliza tedy Higginsovi vyhrála sázku, ale ten s ní pořád zachází jako s kusem hadru, ačkoli ona mu všelijak dává najevo náklonnost. Nakonec se vytočí a hodí po něm bačkory. Touhle dobou to už ale není nějaká holka z ulice, co lidem vnucuje kytky, ale praktiky dáma z lepší společnosti, která si ale hlavně uvědomuje svoji vlastní hodnotu. Higgins jí neustále cpal, jak skvěle slyší (snad i lépe než on sám) a že fonetickou část „výcviku“ zvládla dost rychle, a Elize dojde, že ho vlastně nepotřebuje. A že se uživí sama tím, co ji naučil. A dá mu pa.

   Další den ji Higgins s Pickeringem najdou u Mrs Higgins a Higgins automaticky počítá s tím, že se Eliza vrátí, protože si už zvykl, jak se mu stará o věci a že si pamatuje, co má kdy a kde dělat. Nicméně pořád se k ní nechová lépe a Eliza mu vmete, že způsobům se naučila od Pickeringa, ne od něho. Nakonec se dvojice rozejde a je více méně jasný, že spolu nezůstanou a že si Eliza vezme Fedddyho.

    Nicméně diváci se dost dobře nedokázali vyrovnat s tím, že by se jejich oblíbené postavy nedaly dohromady a v jisté inscenaci dokonce režisér zakončil hru tím, že Higgins hodí Elize z okna kytku. Fakt nechápu, jak si mohl myslet, že tím Shawa nevytočí, ale dobře. Nicméně vytočil (autorova reakce Your ending is damnable; you ought to be shot nepotřebuje další komentář). Autor bojoval o zachování svého konce a ve vydání z roku 1916 (4 roky po prvním vydání) přidal epilog, kde vysvětluje, proč Higgins a Eliza nemohou být spolu a jak bude příběh pokračovat. Nakonec povolil v roce 1938 při vytváření první filmové verze, kdy to už prostě asi vzdal a nechal do něj dát konec, který je slashi Higgins/Eliza nakloněnější.

   Pro info - název hry pochází z antického mýtu o Pygmalionvi, který stvořil sochu ženy ze slonoviny, do které se zamiloval a kterou později oživil Cupid. Nejznámější zpracování je z Ovidiových Proměn

   Zajímavá věc je, že předěly jednotlivých částí obsahují krátké prozaické kusy, které nějak doplňují děj, například popis toho, jak skupina přijíždí na ples, kde se má vyzkoušet, jestli Eliza uspěla. Shaw dokonce k některým scénám připsal, že se dají zahrát jen ve filmu a v divadlech s dostatečných technickým zázemím a že je možné je nezařadit (např. scéna, kde se Eliza poprvé koupe).

   Docela mě překvapilo, jak moc My Fair Lady jede podle hry (ten konec ne, z babiččinýho bědování nad špatným koncem Pygmalionu jsem to nějak odtušil…Shaw by jí to asi vytmavil), třeba scénku s vanou jsem nečekal. Jinak film poměrně úspěšně pohřbil smysl hry. Za prvé koncem. Za druhé Higgins není ani zdaleka tak nesnesitelnej pruďas. A úloha Pickeringa je ve filmu úplně mizivá, zatímco ve hře je to jasně protipól vulgárního Higginse (ze začátku Elize docela úspěšně šlape v tomhle typu slovníku na paty, později Eliza mluví daleko lépe). Ale to je asi taky důvod, proč tomu autoři dali radši i jiný jméno… Ale i tak, nemůžu si pomoct, tahle scéna je jednoduše naprosto geniální.