Guy de Maupassant: Un fou et autres contes noirs (Šílenec a jiné temné příběhy)

La morte (Mrtvá)
La main  (Ruka)
Une vendetta (Vendeta)
Misti
L'ordonnance (Vojenský sluha)
Un fou (Šílenec)
La petite Roque (Malá Roquová)
Rosalie Prudent (Rozálie Prudentová)

   Opět knížka, kterou jsem vzal do ruky jen proto, že s ní nepotřebuju slovní :o) A ačkoli mě název docela navnadil, že by to mohla být řádná ujetost, ano v nejmenším jsem nečekal to, co se na mě po otevření knížky vysypalo.
   Příběh La morte je o mladíkovi, který se zamiloval do dívky, ale dívka šla jednou domů v dešti, nastydla a umřela. Příběh jak z Caspera. No, takže náš hrdina šílí láskou k nedosažitelné dívce a rozhodne se, že v rámci autoterapie stráví noc na jejím hrobě. Na hřbitově zaleze do nepoužívané části, kde se schová, než se hřbitov zavře. Po setmění se vydá najít hrob své milé, ale nějak zabloudí a prostě si cestou sedne na hrob. Jenže ten se z ničeho nic pohne a vyleze z něj kostra. Ta si prohlédne svůj epitaf a usoudí, že takhle to nejde, a připíše na něj všechny svoje prohřešky. Hrdinovi neunikne, že to samé dělají všechny ostatní mrtvoly na hřbitově. Nakonec najde hrob své milované, na které je od ní nápis "Jednoho dne vyšla z domu, aby podvedla svého milence, nastydla v dešti a zemřela." Nastydla, nestyda.
   La main je ještě ujetější, soudce ve společnosti vypráví o příběhu, který se jemu samému přihodil. Do města se přistěhoval Angličan, se kterým se soudce seznámil během lovu. Začal ho navštěvovat, až si jednou všiml, že má doma ruku stáhnutou z kůže, navíc ještě přikovanou řetězem. Prostě běžná výzdoba výletního síla anglického lorda. Angličan mu řekl, že to je ruka jeho hlavního nepřítele, kterou tam má přikovanou, protože se snaží pořád utéct. Usoudil, že je to prostě blázen a přestal ho navštěvovat. Konec je asi jasný už teď, jednoho dne najdou Anglána uškrcenýho a ruka nikde. The End.
   Une vendette je ještě prostší. Vdova přijde v bitce o syna a jeho vrahovi přísahá vendetu, protože je jediná, kdo z rodiny žije. Ze staré feny si vycvičí mašinu na zabíjení, převlékne se za muže, zajede za vrahem syna a pustí na něj psa. Au.
   Misti je nic moc. A navíc je to anti-kočičí. Třeba si to Awaris přečte, aby mi to omlátila o obličej :o)
   L'ordonnance dobrý, ale zase žádnej zázrak. On miluje ji, ona jeho ze začátku, ale je starej, tak si anjde jinýho, přijde na to sluha, vydírá ji, ona s ním spí, ona spáchá sebevraždu, před smrtí o všem napíše manželovi, manžel se naštve a zabije sluhu.
   Un fou je podle mě nejdrsnější. Teda ne podle mě, prostě je. Po smrti soudce najde notář jeho deník. Soudce píše o tom, že vražda musí být fakt žúžo, prostě ten pocit když se lámou kosti, cáká krev a teče mozek. Tak si o tom píše, píše, píše, až jednou v lese potká chlapečka, tak ho uškrtí. Tak usoudí, že už teda ví, že to fakt JE žúžo, lámalo se, ale prostě to nemělo ty správný grády, když netekla krev. No tak se jednou tak prochází a potká rybáře. Čirou náhodou vedle leží motyka (nebo co), tak ji popadne a přetáhne rybáře. Konečně usoudí, že tohle bylo vončo, tak ještě dohlídne na to, aby za vraždu popravili rybářova synovce. Milej chlapík. Moc.
   La petite Roque je nejdelší, zabírá možná skoro půlku knihy. Děj sem nebudu psát, má totiž i náznak překvapení....ale fakt jen náznak.
   No a Rosalie Prudent je o služce, co otěhotněla, nemohla si dovolit mít děti (porodila dvě, což ji silně zaskočilo), tak je dala pod polštář a ráno zakopala. Ale u soudu je potom tak dojemná, že ji zprostí viny.
   Takže...na to, že jsem to vzal v knihovně úplnou náhodou, mě to příjemně překvapilo. Ano, je to nechutný, drsný, úchylný a tak. Ale tak aspoň je to záživný :o) A opět, je to tak krátký, že s tím člověk ani neztratí moc času, když ho to neba.