Suzanne Collins: The Hunger Games Trilogy

   Again, I haven’t written anything in few MONTHS for which I deeply apologize. But having finished my thesis (again) I hope I may be able to write here little something now and then.

   OK, the big craze about The Hunger Games has been more or less over for some time so this review may be coming a little late but…better late than never, huh. I decided to write one review about all three books and say just what I think about them (many other review have described the story so look up one of those if you want).

The Hunger Games (Aréna smrti)

    I really liked the first book, it is no big literature but the story is well written, the characters are greatly described, it’s fun (mostly because Katniss is such a cynic) but what I believe is the most important thing about the book – it’s targeted on different readers than similar stories before. Yes, sure, it is YA literature and it has some Twilight-like features…so what. There have been books and films about utter evilness of reality shows and there have been distopias…and many of them are WAY better than The Hunger Games. But…15 year old kids will not read 1984 or The Brave New World and they will not watch Truman Show. And there are much better let’s-show-the-brutality-of-human-nature books too (again, how many teenagers would read Lord of the Flies). So that is where I see the real merit of this book.

   Another thing is Katniss herself. She isn’t the classic good heroine, she has (piles of) flaws and she’s not emotional (well, she is very emotional, just not in the classic way). I even liked the whole romantic plot because it was very different from what people are used to in romances. The feelings kind of creep on Katniss and when she realizes what is actually happening she…well, she keeps on denying them.

   And I also liked the symbolism of the book. It is not very subtle, especially concerning the flowers and birds. The symbolism of birds is actually mentioned in the story directly (mainly the mockingjay-revolution connection) but it works on other levels too (for example, Rue reminds Katniss of a little bird which brings in a sense of fragility). The flowers create connection between the main heroines (Katniss, Rue and Prim). And let’s not forget about president’s roses.

   I really think it is a worth-reading, enjoyable and pretty well-written book.

   And few words about the movie. I think it’s mostly awful. The first part is pretty good and I loved how they depicted District 12 and the Capitol’s fashion. There are some great bits like when Katniss gets stinged by those hornets but it was mostly boring and the scene in the cave…the unspeakable horror of it. The scene with burying Rue was also almost ridiculous, especially as Rue had very little space in the movie and it was pretty hard to understand what is the big deal. What in my opinion really killed the movie, was Katniss. Not the actress, she was absolutely fabulous, but the way it shows (or rather doesn’t show) her character. Katniss is funny, smart and ironic about so many things. Which got lost completely in the movie. Sure, it’s easy to write it in the book written in the first person and I don’t know how to put such a thing in a movie. But it’s not really my problem, when I want to make a book into a movie, I should see what’s actually important in the book and what is not.

Catching Fire (Vražedná pomsta)

   I will not write a lot about this book. It was mostly boring, nothing really happened and the similar structure with the first book gave the book the last blow. I have to say I expected most of the plot-turns. There were some good bit, I liked the idea of the second arena and some of its traps (the screaming mockingjays being on of the most brutal thing in this overall brutal trilogy). But still, it was kind of a let down. Definitely the poorest book of the trilogy.

Mockingjay (Síla vzdoru)

   This one was much better than Catching Fire. The story and load of new characters (especially that terrible president of District 13) gave the story a new life. I also think that the author herself kind of literary matured and there were very poetic parts, sometimes it seemed there was intentional rhythm in the sentences (but it might have been just my imagination).  I appreciate that it didn’t end up as a total happy end…it actually didn’t end up as a happy end at all (by which I don’t want to say that all happy ending are automatically a bad thing…it just wouldn’t feel right in this case).

    There were also things I didn’t like, especially the battle in the Capitol was really weird. I think somewhere in the trilogy, Katniss says that the rebels didn’t get to the Capitol at all in the first rebellion. And now they just flew there…period. It was just weird.

  

To wrap it up, I’d like to say something about the Czech translation in Czech.

   V první řadě názvy knížek jsou vážně otřesné, ale překladatel s názvem většinou nic moc nenadělá, takže tohle je spíš výtka nakladateli. Asi se pokoušel o něco, co zaujme a přiměje to člověka koupit...ale názvy jako Aréna smrti a Vražedná pomsta většinu soudných lidí spíš odradí. Co se týče jmen, překladatel se snažil převádět nějaká „mluvící jména“ do češtiny, ale Cetkie místo Effie Trinket je ukázka toho, jak se to nemá dělat (respektive násilně a okatě). Proč se Gale jmenuje Hurikán jde naprosto mimo mě a nehodlám po tom ani dál pátrat. Ze začátku se mi moc nezdálo slovo splátci za tributes, tedy ti, co se mají utkat v aréně, ale nakonec je to celkem dobré řešení (vzhledem k tomu, že mají splácet jakýsi dluh za povstání). Z překladu jsem ale větší kus nečetl, takže kromě tohohle to nemůžu moc posoudit.

Sándor Márai: Svíce dohořívají (A gyertyák csonkig égnek)

   No, tak tohle jsem četl jen proto, že jsem měl tak nějak dojem, že bych si od něj měl něco přečíst, protože jsem tu knížku dostal kdysi od mámy k narozeninám a protože jsem jednou v neděli ráno na chatě dočetl Bareback a potřeboval jsem něco na zbytek dne…

   Kniha má více méně čtyři hlavní postavy – starého generála Henrika, jeho přítele z vojenské školy Konráda, Henrikovu služebnou Nini a jeho manželku Kristinu, o které se sice jen mluví, ale tak nějak se to kolem ní vlastně celé točí. Na začátku Konrád přijede za Henrikem na jeho panství, Henrik se tváří, že teď teda nadešla ta chvíle, na kterou čekal celej život (protože Konrád před asi 50 lety odjel a už se neozval) a Nini, jinak Henrikovi nejbližší osoba, se taky tváří, že to je fakt big deal.

   Mezi tím, kdy se Henrik dozví, že se Konrád blíží, a chvílí, kdy konečně dorazí, nám Henrik stačí odvyprávět celou story o tom, jak chodil na vojenskou školu, kde se s Konrádem seznámil, jak se spřátelili, ale i tak mezi sebou měli jisté problémy, o kterých nikdy nemluvili (jmenovitě že Henrik je odporně bohatej a Konrádovi rodiče jedli suchej chleba, aby ho udrželi na škole…ale třeba i to, že Henrik je vyloženě voják Konrád taková poetická duše).

    Když se Konrád konečně dopatlá do domu, atmosféra ve stylu na tento moment čekám již celá desetiletí začne vrcholit. Henrik nadhodí, že si teda musej pořádně promluvit a má na Konráda několik zásadních dotazů. Do týhle chvíle člověk čeká, že teď vyprávění přebere Konrád nebo že půjde aspoň o dialog. Fakt je, že Henrik následujících sto stran vede dialog, který Konrád přerušuje jen sporadicky a převážně nanejvýš pár větami (a skoro na nic mu neodpoví). Pak se zvedne a zase odjede.

   No, tak teď k tomu, co je na knížce vlastně důležitý (jak vidno, děj to není). Henrik celou dobu rozvíjí úvahy o přátelství. Je s podivem, že to dokázal tak roztáhnout, ale dokázal. Abych řekl pravdu, nic moc jsem si z knížky neodnesl, protože mě fakt vůbec nebavila. Za jedno mi celý koncept chlapáckýho přátelství přijde dost vzdálenej, za druhý je Márai i na svojí dobu dost konzervativní, takže to celé vyznělo, aspoň pro mě, silně do prázdna. Kromě toho mi na postavách vadilo, že jsou svým způsobem přehnaně rozmáchlý. Hlavní bod knížky je, když se celé jejich přátelství poněkud zvrtne a Konrád odjede do Indie. Jako fakt bylo nutný, aby odjel do Indie, a tam několik dekád wertherovsky trpěl? No ale dobrý.

   No ale taky se mi na tom něco líbilo, konkrétně ten vyhrocený moment je popsaný vážně geniálně. Přijde mi obdivuhodný dokázat popsat asi dvě sekundy na několikastránkový prostor (respektive, napsat kvůli těm dvěma sekundám celou knížku).
   Více méně jsem dospěl k tomu, že tohle nebyla knížka pro mě. Doma mi už nějakej ten rok leží ještě něco dalšího od něj, ale mám podezření, že to u toho ležení i zůstane. Jinak překlad (Anna Valentová) byl super. Mám sice dojem, že mi tam někdy vadilo moc přivlastňovacích zájmen, občas to šlo nahradit zvratným slovesem, ale to se má vychytat při redakci. Taky jsem si zkoušel přeložit název v překladači a vyšlo mi spíš na něco jako „doutnající uhlíky“, anglicky se to jmenuje Embers, takže ty svíce mi přijdou dost jako posun. Hlavní moment knížky je totiž emocionálně dost vypjatý, postavy jsou na sebe vzteklý a vůbec to v nich vaří; na konci knížky jsou zase už umírnění a vědí, že už nebudou žít dlouho. Takže z dohořívajících svící vyplývá konec života, ovšem pokud tam jsou původně ty uhlíky (což nevím přesně, protože v tom originále jsou nejspíš nějaký pádový koncovky a to konkrétní slovo mi nešlo najít), tak ty nejdřív prudce žhnou a pak pomalu vyhasínají. Taky tam mohly hrát roli další věci, což už je mimo moje schopnosti. Tak, tímhle jsem si vynahradil to, jak jsem ten překlad odbil u The Bell.

Michel Houellebecq: Elementární částice (Les Particules élémentaires)

   Nejněžnější byly chvíle, kdy hladila jiné ženy; když je přenechala Brunovi, rozplývaly se nad hbitostí jeho jazyka, schopností jeho prstů odkrýt a dráždit jejich klitorisy; bohužel jakmile se rozhodly jim to oplatit, bylo výsledkem většinou zklamání. Jejich pičky, vytahané pícháním jak na běžícím pásu a drsným prstěním (často prováděném několika prsty najednou nebo i celou pěstí), byly asi tak citlivé jako hrouda sádla. Posedlé frenetickým tempem hereček zavedeného porna mu honily péro brutálně a směšným způsobem, jako by šlo o necitlivou masitou pístnici (svou roli nepochybně hrála v přehnaně mechanické povaze jejich chování všudypřítomnost technohudby na úkor vytříbenějších smyslných rytmů).

   Pro ty, co nevědí, pístnice je „Strojní součást v někt. případech prodlužující píst a vyčnívající z tzv. válce. K vidění např. jako leskle stříbrná kulatá tyč pohybující ramenem bagru, autojeřábu atd.“

   K ukázce jenom podotknu, že se vedly jakýsi diskuze o tom, že ty překlady Houellebecqa do češtiny jsou sprostší než v originále. Fakt nevím, nemám tušení, jak se francouzsky řekne vytahaná pička, takže jsem se o to nepokoušel. Znalí věci mezi vámi můžou napsat a podělit se o dojmy.

   Nicméně Houellebecq fakt nebude můj oblíbenec. Myslel jsem si, že mám vážně vysokou toleranci toho, co snesu za nechutnosti a ujetosti, ale Michel to dokázal…další knihu bych asi nedal. Nicméně tak nějak chápu, o co mu v tom jde. Nicméně…k ději…

    Na začátku je Janine, mladá, inteligentní Alžířanka, která přijede do Francie na studia. Tady potká Serge, založí spolu kliniku plastické chirurgie, zplodí Bruna a rozvedou se. Bruno skončí u babičky v Alžírsku. Janine si během pár let pořídí další dítě – Michela – a tentokrát se neobtěžuje ani se svatbou. Ze svýho domu si udělá hippies komunu a když tam jednou Michelův otec dorazí, najde barák plnej nafetovanejch dětí země, takže sebere Michela a nechá ho u svojí mámy. Michel a Bruno se později setkají, někdy tak kolem puberty.

   Michel je tak trochu odpojený od zbytku světa, k nikomu nic extra necítí (kromě babičky) a jeho části knihy obsahují různý encyklopedický vsuvky o biologii a chemii. Pracuje totiž jako vědec a koumá cosi s úpravou DNA. Svůj podíl na budování lepších zítřků splnil, když geneticky zdokonalil krávy, aby víc dojily. Kolem 15 let miloval Anabelle – a reputed beauty – ale nějak to vinou obou konec nevyšlo. Michel si žije ve svým světě bez emocí, lidí a skoro bez sexu (a ani mu to neva), miluje pořádek a řád a nesnáší přírodu. Je podle něj brutální, všechno se tam chce buď navzájem sežrat nebo ojet, což nějak není nic pro něj. Po letech (když je mu nějak kolem 40) potká znovu Anabelle a začnou spolu chodit. Ta za ty roky vystřídala kopy chlapů, ale zjistila, že ji nikdy nemilovali, je se s ní rádi chlubili, protože to je taková kost (Houellebecq tam někde tvrdí, že extrémní krása je vlastně spíš prokletí…whateva). Potom ale dostane nabídku na výzkum v Irsku a vysvětlí Anabelle, proč tam fakt musí. Tu docela vezme, že ho ani nenapadlo, že by ji mohl vzít s sebou. No ale když teda musí, tak ať jí aspoň udělá dítě. Michel to nějak zmákne, ovšem Anabelle najdou rakovinu děložního čípku, tak musí na potrat. Pak jí vezmou dělohu. Pak jí najdou metastáze. Pak sní hromadu prášků. Michel odjíždí do Irska.

   Bruno bydlel původně v Alžírsku s babičkou a dědou, ale po smrti dědy odjeli do Marseille. Babičce pomalu ale jistě hrabalo, až se jí doma stala nějaká nehoda a umřela. Bruna pak pošlou do internátu, aby se o něj teda jako fakt nikdo nemusel starat. Tady je to úplnejch outsider a ještě ke všemu si na něj zasednou starší kluci a nutěj ho dělat…spoustu věcí. Z koho by se ale vyvíjeli nemožný dospělí než z nemožných dětí a Bruno je jedním z nich. Učí na střední škole a je nešťastně ženatý. Navíc s ním libido tříská v jednom kuse, takže si pomáhá různě, docela často prostitutkama. Nakonec odjede do dost pochybnýho New Age kempu, který je ale vyhlášný sexuální uvolněností. Neustále očumuje puberťačky, až druhý týden potká Christiane. Ta je tam taky jen kvůli sexu, takže si docela padnou do noty. Nakonec spolu zůstanou, provozují výměnu partnerů s dalšími páry a chodí do nějakých ujetých klubů ve stylu Shortbus. Tady se ale stane, že se Christiana stane něco s páteří (něco degenerativní, už čekala nějakou dobu, že se tohle stane) a ona zůstane na vozíku. Bruno se zdá odhodlaný s ní zůstat, ale úplně mi to nebylo jasný, možná se pár dní neozýval. V každém případě Christiane se nejspíš pokusila zopakovat si vozíkem legendární kočárkovou scénu z Křižníku Potěmkin, ale s trochu menším úspěchem. Bruno skončí v blázinci a nakonec spáchá sebevraždu.

   Michel zatím musí nechat přesunout hrob babičky kvůli výstavbě dálnice. Při vykopání ho šokuje pohled na zbytky kostí a lebku s prázdnými důlky a spletencem bílých vlasů, což je asi poslední kapka. Není to úplně naráz, ale smrt Anabelle, Bruna i přesun hrobu jsou v knížce docela blízko u sebe a časově taky myslím nejsou moc vzdálený. Michel nakonec odjede do Irska, kde provádí výzkum, ale jeho hlavní práce je teorie budoucího vývoje lidstva. Roku 2009 ji pošle do odborných časopisů a zmizí. Podle něj by lidstvo mělo vytvořit prototyp člověk a ten by se měl dál už jen klonovat. Během několika let si ta myšlenka najde podporu a uvede se to v praxi, protože lidi vlastně chtějí takovouhle totální změnu (je to taková kolektivní, pomalá sebevražda). Svět se tak zbaví většiny problémů, protože ty způsobuje odlišnost mezi lidmi, a individualita taky zůstane zachovaná, protože i jednovaječná dvojčata se chovají jinak. Knížka je psaná vlastně jako pohled těchhle klonů na lidi 20. století.

    Takhle to zní ještě docela zajímavě a snesitelně a uznávám, že myšlenka, že lidstvo je tak (pardon my French) totálně v prdeli, že se radši samo zničí, je docela ucházející, ale koncentrace koz a piček je na můj vkus moc velká. Kromě jazyka to ale podporujou ještě různý dějový vsuvky, jako popis praktik jakýhosi satanistickýho kultu, což bylo vážně trochu moc (uvažoval jsem, jestli sem mám tu největší šílenost napsat, ale usoudil jsem, že jestli jste dost masochisti na to, abyste to chtěli vědět, zvládnete si tu knížku přečíst sami…). Jako chápu, že to má vyjádřit tu naprostou dekadenci moderní doby, ale přece jenom…vocaď pocaď.

   Taky mi lezl krkem věčnej důraz na tělo – podle Houellebecqa se totiž někdy po třicítce můžem všichni tak akorát střelit do hlavy. Ostatně, obě hlavní ženský postavy spáchaj sebevraždu kvůli tomu, že jejich tělo nějakým způsobem nefunguje. A poslední hřebík do rakve oblíbenosti týhle knihy je struktura „příběh dvou hrdinů, kteří jsou si podobní a zároveň jsou tak odlišní“, ale s tím se asi budu muset mířit, jinak můžu zapomenout tak na polovinu světový literatury…

   Co mi lehce unikalo byly fyzikální kusy, kde se zřejmě autor pokoušel vtvořit jakousi vazbu mezi lidskou společností a chováním základních částic hmoty, což mi osobně přijde dost přitažený za vlasy, ale dost se tam kecalo o tom, jestli je každá částice sama za sebe, nebo jestli na sebe působí na libovolnou vzdálenost nebo tak něco…jen aby byl jasnej ten název.

Mark Twain: The Adventures of Huckleberry Finn (Dobrodružství Huckleberryho Finna)

   Štve mě, jak neustále porušuju předsevzetí o knihách, který nikdy v životě nechci přečíst. V minulým semestru jsem proti svýmu rozhodnutí, který jsem učinil někdy v 9. třídě, přečetl Olivera Twista (jen abych zjistil, že vlastně nebyl až tak povinnej…spíš jakože vůbec), a teď tohle. Ale Toma Sawyera fakt nikdy, nikdy, nikdy nepřečtu. Fakt, slibuju.

   Huck přišel v předcházející knize (Dobrodružství Toma Sawyera) ke slušný hromadě peněz a teď se o něj stará místní vdova. Ta ho nutí jíst příborem, chodit do školy, číst knížky a k dalším ohavnejm činnostem spojeným s civilizací. Pak se vrátí jeho otec, což Hucka nenadchne, protože je takovej trochu násilnickej (otec). Ale nakonec se mu podaří odtáhnout Hucka do chaty někde za městem, kde Huck zjistí, že už se mu nechce číst, chodit do kostela a jíst příborem, ale taky se mu nechce žít s pošahaným otcem, takže uteče a chatu ještě pocáká prasečí krví, takže to vypadá, že ho někdo zabil.

   Cestou narazí na uprchlého černocha Jima, který patřil vdově, co se o Hucka starala. Společně se vydají na sever, ale kdesi cestou minou odbočku a jedou na jih, což je děsně zásadní, aspoň podle naší profesorky literatury. Cestou potkaj nějakou loď a tam jsou nějaký zločinci a Huck udělá něco, nějak mi to uteklo, ale důležitý je, že Huck se nakonec pokusí zachránit je, takže víme, jak je hodnej a morální a tak.

   Pak se dostanou do města, kde se odehrává nějakej ujetej příběh ve stylu „Romeo a Julie motorovou pilou“. Prostě se tam dvě rodin pokoušejí navzájem postřílet a pak se tam dva lidi zamilujou a utečou a ostatní se dál pokoušejí postřílet, a to včetně dětí a žen a starců. Huck při tom sedí na stromě a hází hlášky typu „Oh, humanity“.

   Pak narazí na dva chlápky, co si říkají King a Duke, což jsou dva podvodníci. Jejich účel je ukázat, že Huck porušuje zákony (cestuje s uprchlým otrokem a neprásknul ho), ale je při tom highly moral, zatímco tyhle jsou prostě zmetci prvního stupně a snažej se okrást kohokoli a kdekoli a o cokoli. Následujících milion stran jsou  o tom, že evil!King je evil, evil!Duke je evil a moral!Huck je moral.

   Na závěr Duke a King prodají Joea jako uprchlého otroka a Huck ho jde zachránit. Podvodníky při tom chytí za podraz, co udělali o asi triliardu stranu dřív a vykoupou je v dehtu a peří. Huckovi je to líto a  čtenář mlátí hlavou do stolu. Huck potom přijde k domu, kde drží Jima. Vyběhne ženská a začne ho vítat, že je konečně tady. Huck se dál vydává za příbuzného, který měl přijet. Za chvíli začne vyzvídat, za koho se to vlastně vydává…a teď přichází nejdebilnější část knihy. Rodina očekává příjezd Toma Sawyera! Proboha, idiotštější vyřešení problému je snad jen v Jane Eyre, když Jane náhodně vyrazí do nějakýho domu a z celý Velký Británie se trefí zrovna do příbytku dlouho ztracených příbuzných.

   Potom trpíte dalších 40 stran, než to konečně skončí. Tom a Huck zůstanou spolu, Jim je svobodný, Huck má prachy, protože jeho otec umřel a všechno je fajn.

   Jako význam týhle knihy je dneska vážně pochybnej. Kritika otrokářství. Hm. Kritika americký společnosti. Hm. No celý prostě hm. Jako sem tam to bylo zábavný, ale sem tam se v tý strašný záplavě nudy docela ztrácí. Taky jsem nenáviděl každej řádek, kde mluvil Jim. Zachycování místních a sociálních dialektů by se mělo zakázat.

   Howgh.

Jiří Šulc – Dva proti Říši

   No, tohle jsem přečetl, protože to vybrala slečna, se kterou se pokoušíme na druhý pokus rozjet čtenářský klub. Tohle byla její volba a musím říct, že nebýt toho, že bych byl docela rád, aby se to vážně nějak rozjelo, tak bych tak někde kolem strany 50 provedl rituální zničení knihy a obětoval ji na oltáři nějakýho hodně krvežíznivýho božstva.

   Takže, je to o historický román, kde se jedná o převyprávění příběhu o atentátnících na Heydricha. Ve zkratce…Beneš potřebuje, aby západní země konečně uznaly, že u nás existuje něco jako odpor proti Německu, čímž by se po válce zajistilo, že se země po válce vrátí do podoby před Mnichovskou smlouvou. Takže vezmou Gabčíka a Kubiše, posaděj je do bombardéru a vykopnou nad Plzní…až na to, že je vykopnou nad Táborem, takže teda docela blbý. No ale klucí jsou šikovný a nějak se jim podaří dostat se tam, kam potřebují, tudíž do Prahy.

   Následuje série dalších seskoků. Beneš na závěr románu prohlásí, že doufá, že další parašutisti budou stejně úspěšní, jako tyhle skupiny. No…nevím, jestli tohle měl autor ověřený, ale ať už to jsou slova autora, nebo Beneše, rozhodně se rozcházíme v názoru na to, co je to úspěšná parašutistická jednotka. Pro mě teda taková, co se jí nepodaří vystřílet ani ne za měsíc, a to včetně veškerýho příbuzenstva do asi patnáctýho kolene. No ale popojedem.

  Parašutisti se potýkají se spoustou problémů. Dost často je letadlo vyhodí úplně jinde, jedna skupina dokonce skončí někde na Slovensku. Občas si někdo udělá něco s nohou. Někomu třeba vypadnou doklady, což je obzvlášť epesní, když do nich máte založenou fotku svojí holky i s věnováním, tudíž s jejím jménem (no, nedopadla úplně nejlíp).

   Ve změti parašutistů se později prakticky nedá vyznat a upřímně mi to bylo ke konci fuk, protože stejně všichni dostanou nakonec kulku (ty jo…vyzní to trochu jinak, když člověk nepíše jen o literárních postavách, ale vážně o lidech…no nic). No, ale to je jedno, nakonec se to prostě nějak povede, Heydrich umře a náckové dostanou amok. Parašutista Čubík (sorry, ale s takovým jménem člověk prostě musí být záporák) je všechny udá, protože má poměrně dost velkou rodinu a Němci vyhlásili několik dní, kdy se informátorům nic nestane, a tak nějak se v novinách objevují jména lidí co znal...a občas jich tam je třeba pět se stejým příjmením, což asi jednoho docela slušně rozloží. Nicméně v roce ’47 ho stejně popravili. Takže Němci je najdou v kostele v Resslovce a trvá jim asi osm hodin, než je konečně dostanou (pravda, prvních 7 hodin a 45 minut se je snaží dostat živý, a pak to SS přestane bavit…ale i tak).

   Takže bych začal těmi klady. Asi i úplný ignorant dějepisu (vlastně ten hlavně…třeba já) by měl uznat, že by o tom člověk něco vědět měl. A asi úplný ignorant vlastenectví (já) by měl uznat, že přece jen to bez nich mohlo vypadat trochu jinak (no taky nemuselo…), takže je fajn vědět o nich něco víc, než že se jim zaseknul kvér v ten nejblbější moment. V knížce je spousta fakt o tom, jak to tenkrát vypadalo a jak to fungovalo uvnitř gestapa, na druhou stranu ale taky nic objevnýho (jako že mučili lidi elektřinou jsem nějak tušil i bez toho). Občas jsem váhal, jak moc autor jede podle ověřených fakt, protože přece jen scéna ke konci, kdy se gestapu konečně podaří z někoho dostat, kde vlastně atentátníci jsou schovaný…ta byla snad trochu silný kafe i na tyhle frajery. No, ale asi bohužel ne.

   A teď ty zápory. Zápor to má vlastně jen jeden, ale tak trochu převažuje snad všechny klady. Ten chlap je prostě mizernej spisovatel. Vhled do postav je naprosto mizivej. Parašutisti jsou prostě bodrý chlapíci, co se nadšeně vrhaj z letadel, aby spasili vlast. Za to Němci jsou vážně děsně moc zlý a autor teda nenechá nikoho na pochybách. Nejhorší je to s Heydrichem. V dějinách literatury asi ještě nikdo nikdy nebyl tolikrát přirovnanej k supovi. Autor se vyžívá v krátkých, úderných větách, což je trochu blbý, když vás taková věta udeří tak třikrát za odstavec. Někde v půlce jsem si říkal, že by možná stálo za to vzít vrtačku a zkusit, jestli s dírou v čelním laloku nebude ta knížka trochu čitelnější, ale nehodlal jsem to riskovat. Nejhorší to je na konci jednotlivých úseků děje a kapitol, protože ty neuvěřitelně často končí přesně takovouhle větou, což je prima použít sem tam, ale tohle je fakt moc. Pár příkladů:

   Chladným pohledem přejel [Heydrich] pomalu ještě jednou přes celý sál a poté zahájil svůj první projev v úřadu říšského protektora Protektorátu Čechy a Moravy.

   Čas dravce začal.

(úplně u toho slyším dramatický bubny…a navíc „protektor Protektorátu“…ehm)

   V sále se šířil pocit nejistoty, přesně jak zamýšlel. Pohrdal samolibostí, která se v dobách jeho předchůdce rozšířila mezi Němci jako rakovina. Jeho cílem byla stoprocentní oddanost a věrnost jak jemu, tak jeho cílům, a naprosté odevzdání se třetí říši

  V téhle bitvě hodlal Reinhard Heydrich zvítězit.

  „Sakra,“ zaklel Gabčík. „Nikdy mě nenapadlo, že by se mohla vyděsit [jejich domácí]. Ale zjevně za to můžeme my, krucinál.“

   „Jo, opravdu jsme ji vyděsili,“ poznamenal Kubiš rozpačitě. „Ale ne těmi pistolemi.“

   „Čím tedy?“

   Kubiš zavrtěl hlavou.

   „Poprvé si uvědomila, že můžeme umřít.“

   Jak vidno, nemusí to být přímo krátké věty, ale minimálně dramaticky dramatické, aby dramatizovaly drama. Na poslední ukázce je taky vidět, že dialogy zrovna nejsou autorova parketa. Pravda, netuším, jak se přesně mluvilo na začátku 40. let, ale někdy jsou tam trochu moc silný výrazy, jindy zase mluví trochu moc spisovně. A použití příslovcí v uvozovacích větách je v případě týhle knihy přinejmenším nadměrný.

   A nakonec se mi moc nezdálo, když autor sem tam spadnul do popisování něčeho, co prostě ověřený mít nemůže. Chápu, je to umělecká licence, ale u tohodle románu bych víc ocenil, kdyby se držel čistě fakt. Když jeden z atentátníků umírá v kostele a vidí, jak k němu anděl z fresky natahuje ruku, to bylo trochu moc.

   Takže rozhodně ano, pokud žerete historii, 2. světovou, parašutisty a tak. Spíš ano, pokud se chcete dozvědět, jak se to celý seběhlo, ale možná na to budou i lepší zpracování, fakt nevím. Rozhodně ne, pokud si vyloženě potrpíte na to, jak někdo píše, protože tady jde hlavně o věrnost dokumentům, napětí a akci. Psychologie postav je docela slabá a na nějaký tríčky jako polopřímý řeči a pronikání do myšlenek postav nějak rafinovaněji než „Gabčíka napadlo, že…“ rovnou zapomeňte. Your choice.