Broken Age (2014)

Broken Age je nedávno vydaná (leden 2014) point-and-click adventura. V lednu tedy vyšla teprve první kapitola, druhá má podle stránek hry na Steamu vyjít „ještě letos“. Vývoj hry se zafinancoval na  Kickstarteru, čímž se KS aktuálně chlubí obří reklamou na Broken Age na úvodní straně.

Příběh se dělí na dvě linie – v první je postavou holka Vella, v druhé pak kluk Shay. Vella žije ve městě dříve proslulém válečnickou tradicí, nicméně po příchodu příšery Mog Chothra se přeorientovali na pečení muffinů. Mog Chothra se jednou za asi 16 let vypraví na obchůzku měst, která „chrání“ a vybere si v nich daň v podobě sežrání několika panen. Vella se pokouší navrhnout, že by se třeba dalo dělat i něco jiného, než se nechat sežrat, ostatní na to ale neslyší. Jako jediná se tedy pokusí vzdorovat, což ji zavede k dalšímu dobrodružství. Shay zatím pobývá na vesmírné lodi, kterou řídí počítač s osobností přehnaně ochranářské matky. Loď je plná různých hraček a nutí Shaye k záchranným misím, které ovšem spočívají převážně v pojídání zmrzliny a mazlení se s plyšáky. Shay pak na lodi objeví dalšího obyvatele, který se pokouší pomoci mu vzdorovat počítači, není ale jasné, jestli sám není součást plánu (ať už je cílem matky/počítače cokoli).

Dějově je Broken Age poměrně chytlavá hra, hlavně Shayova linie, kde se šílená chrastítkovost lodi míchá se strašlivou ujetostí počítače. Celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, že za tím vším něco vězí a že se hra každou chvílí převrátí v cosi mnohem temnějšího. Vellin příběh je o dost slabší, je sice akčnější a stane se toho v něm o dost víc, ale člověk musí vážně dost přimhuřovat oči. Hlavní problém ale je, že Vella je zjevně jediný, kdo chce s Mog Chothrou něco dělat, ostatní (včetně vybraných obětí) se na celou věc dost těší a rozhodně nikdo nestojí o to, aby kdokoli pokoušel s příšerou bojovat. Vella ale může všem cpát, že ona se o to hodlá pokusit… a nikdo se jí nepokusí zastavit. Mezi příběhy se dá libovolně střídat, dokud jeden z nich nedotáhnete do konce. Střídání je ale celkem irelevantní, protože neslouží např. k řešení hádanek, prostě když člověka nebaví Vella, přeskočí na Shaye. Pokud se ale příběhu něco daří opravdu skvěle, je to předhazování vodítek k tomu, jak spolu oba příběhy vlastně souvisejí… jen aby vzápětí další děj celou teorii zadupal do země. Celkem vtipná hra mezi hráčem a výstavbou příběhu.

Hlavní problém je ale obtížnost logických hádanek, respektive naprostá absence obtížnosti. Je téměř nemožné se ve hře zaseknout (i když se mi to jednou povedlo…) a řešení jsou vážně evidentní. Hra je ale asi cílená spíš na děti (nejen obtížností, ale i nespornou výchovnou snahou). Jsou tu ovšem i některé temnější momenty a vtipy pro dospělé (nic nevhodného, ale dítě to často nepochopí, např. hipsterský dřevorubec), je tak asi nejvhodnější pro rodiče-fanoušky klikaček a jejich děti nebo jako docela roztomilá odpočinková záležitost. Hra je ovšem v angličtině (česky neexistují ani titulky), a to ne v angličtině úplně triviální.

Kolem a kolem je Broken Age fajn uvolnění, ale těžko říct, jestli za to stojí. Také je otázka, kdy se dočkáme druhé (a závěrečné) kapitoly a jak bude dlouhá. Autoři ovšem ukázali, že příběh dokáží zamotat dost na to, aby byl Broken Age zajímavý.

Suzanne Collins: The Hunger Games Trilogy

   Again, I haven’t written anything in few MONTHS for which I deeply apologize. But having finished my thesis (again) I hope I may be able to write here little something now and then.

   OK, the big craze about The Hunger Games has been more or less over for some time so this review may be coming a little late but…better late than never, huh. I decided to write one review about all three books and say just what I think about them (many other review have described the story so look up one of those if you want).

The Hunger Games (Aréna smrti)

    I really liked the first book, it is no big literature but the story is well written, the characters are greatly described, it’s fun (mostly because Katniss is such a cynic) but what I believe is the most important thing about the book – it’s targeted on different readers than similar stories before. Yes, sure, it is YA literature and it has some Twilight-like features…so what. There have been books and films about utter evilness of reality shows and there have been distopias…and many of them are WAY better than The Hunger Games. But…15 year old kids will not read 1984 or The Brave New World and they will not watch Truman Show. And there are much better let’s-show-the-brutality-of-human-nature books too (again, how many teenagers would read Lord of the Flies). So that is where I see the real merit of this book.

   Another thing is Katniss herself. She isn’t the classic good heroine, she has (piles of) flaws and she’s not emotional (well, she is very emotional, just not in the classic way). I even liked the whole romantic plot because it was very different from what people are used to in romances. The feelings kind of creep on Katniss and when she realizes what is actually happening she…well, she keeps on denying them.

   And I also liked the symbolism of the book. It is not very subtle, especially concerning the flowers and birds. The symbolism of birds is actually mentioned in the story directly (mainly the mockingjay-revolution connection) but it works on other levels too (for example, Rue reminds Katniss of a little bird which brings in a sense of fragility). The flowers create connection between the main heroines (Katniss, Rue and Prim). And let’s not forget about president’s roses.

   I really think it is a worth-reading, enjoyable and pretty well-written book.

   And few words about the movie. I think it’s mostly awful. The first part is pretty good and I loved how they depicted District 12 and the Capitol’s fashion. There are some great bits like when Katniss gets stinged by those hornets but it was mostly boring and the scene in the cave…the unspeakable horror of it. The scene with burying Rue was also almost ridiculous, especially as Rue had very little space in the movie and it was pretty hard to understand what is the big deal. What in my opinion really killed the movie, was Katniss. Not the actress, she was absolutely fabulous, but the way it shows (or rather doesn’t show) her character. Katniss is funny, smart and ironic about so many things. Which got lost completely in the movie. Sure, it’s easy to write it in the book written in the first person and I don’t know how to put such a thing in a movie. But it’s not really my problem, when I want to make a book into a movie, I should see what’s actually important in the book and what is not.

Catching Fire (Vražedná pomsta)

   I will not write a lot about this book. It was mostly boring, nothing really happened and the similar structure with the first book gave the book the last blow. I have to say I expected most of the plot-turns. There were some good bit, I liked the idea of the second arena and some of its traps (the screaming mockingjays being on of the most brutal thing in this overall brutal trilogy). But still, it was kind of a let down. Definitely the poorest book of the trilogy.

Mockingjay (Síla vzdoru)

   This one was much better than Catching Fire. The story and load of new characters (especially that terrible president of District 13) gave the story a new life. I also think that the author herself kind of literary matured and there were very poetic parts, sometimes it seemed there was intentional rhythm in the sentences (but it might have been just my imagination).  I appreciate that it didn’t end up as a total happy end…it actually didn’t end up as a happy end at all (by which I don’t want to say that all happy ending are automatically a bad thing…it just wouldn’t feel right in this case).

    There were also things I didn’t like, especially the battle in the Capitol was really weird. I think somewhere in the trilogy, Katniss says that the rebels didn’t get to the Capitol at all in the first rebellion. And now they just flew there…period. It was just weird.

  

To wrap it up, I’d like to say something about the Czech translation in Czech.

   V první řadě názvy knížek jsou vážně otřesné, ale překladatel s názvem většinou nic moc nenadělá, takže tohle je spíš výtka nakladateli. Asi se pokoušel o něco, co zaujme a přiměje to člověka koupit...ale názvy jako Aréna smrti a Vražedná pomsta většinu soudných lidí spíš odradí. Co se týče jmen, překladatel se snažil převádět nějaká „mluvící jména“ do češtiny, ale Cetkie místo Effie Trinket je ukázka toho, jak se to nemá dělat (respektive násilně a okatě). Proč se Gale jmenuje Hurikán jde naprosto mimo mě a nehodlám po tom ani dál pátrat. Ze začátku se mi moc nezdálo slovo splátci za tributes, tedy ti, co se mají utkat v aréně, ale nakonec je to celkem dobré řešení (vzhledem k tomu, že mají splácet jakýsi dluh za povstání). Z překladu jsem ale větší kus nečetl, takže kromě tohohle to nemůžu moc posoudit.

Nikkarin: 130

   Ačkoli se v poslední době snažím dohnat si vzdělání, komiksy nejsou moje silná stránka (nedávno jsem se dostal do asi pátýho dílu Hellblazera, kde jsem se tam děsně nevyznal, co se děje v jakým desetiletí, že na další už jsem neměl sílu…takže taky doporučuju k četbě), a už vůbec ne ty český. Nicméně na večeři u táty jsem se dozvěděl o tomhle pokladu český literární scény (tohle je pomyslnej vypláznutej jazyk na mojí češtinářku ze střední, který obecně sci-fi, fantasy a komiks splývaly do kategorie Kravina (byla to teda skvělá učitelka, nicméně její prohlášení „Já už toho četla tolik, že mě v literatuře nedokáže nic překvapit“ považuju za nedostatek snahy z její strany)).

   Nicméně mi na Nikkarina už nabíhá zpozdný, takže přejděme k věci, ať to dopíšu. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy na Zemi došlo k explozi a zdá se, že kromě měst je všude poušť. Hlavní hrdina je cosi-ale-má-takovou-helmu-tak-asi-voják Bo, který chodí po světě a naráží na všlijaký podivnosti. Přiznávám, nějak se mi teď nevybavuje, jestli má nějaký konkrétní cíl, ale tuším, že ani ne. Tedy kromě toho, že chce přijít na kloub explozi.

   K Boovi se později přidá Kňch (the cutest sidekick ever) a Antoine. O ději toho fakt moc říct nejde, ačkoli chápu, že shrnutí „choděj po poušti a narážej na divnosti“ je až trochu moc stručný.

   Komiks je jinak nabitý narážkami na všechno od počítačových her (Mario, Fallout) a filmů (Návštěvníci) po literaturu (Alenka) a umění (slon na dlooooouuuhýýých nohou…co určitě přichází z Dálí). Předpokládám, že mi jich taky dost uniklo, ale na druhou stranu občas se mohl krotit s okatostí (konkrétně u robotů A1 a E2). Abych tu kritiku nacpal na jedno a pak na ni mohl s klidem zapomenout, jako dost slabý na mě působily některý dialogy. Hlavně když se ke skupince přidává Lovec hvězd, zní to trochu jako - Čau já jsem Bo a tohle Antoine a tohle Kňch, budeme kamarádi? – Jasně, ale teď o sobě musím ve dvou bublinách něco říct, aby si čtenář rychle udělal představu o mojí postavě.

   Nicméně vzhledem k tomu, že dialogy pro 130 nejsou zas tak důležité, tak je to jedno. Nikkarin exceluje (no to je strašný slovo, ale vystihuje míru toho, jak v tom je dobrej) v přenášení představivosti na papír; vytvořil si svět, kde vůbec nevadí, že něco vlastně nedává smysl, protože se to prostě řeší explozí (a možná do jistý míry tím, že Bo hned na začátku projde podivně halucinogenním bunkrem 130, ale do jaký míry to má vliv, se nejspíš ukáže až v posledním díle). Takže může vytvářet směsku reality, surrealistického snění a pop-kulturních aluzí (to je taky strašný slovo, ale je tak chytrý a učený, že ho ani Word nezná), aniž by to jakkoli narušovalo děj. Takže když hrdinové na poušti potkají stádo ohvězdičkovaných lam (nebo co to sakra je), s nikým to ani nehne. Což je super.

   Zatím vyšly dva díly – Odysea a Hodní, zlí a oškliví, závěr trilogie by měl být podle příslušné FB skupiny Následky a má vyjít na podzim 2012, což je ovšem za strašně dlouho (aspoň si mezitím našetřím na ty dva první díly, protože to chci domu…a ne, Nikkarin mi tu neplatí za reklamu…už jen proto, že sem podle počítadla návštěv pravidelně chodí tak šest lidí).

    Už několik minut nemůžu vymyslet, jak to tu zakončit. Takže krátce – je to fakt dobrý, tak si to prostě přečtěte.

Arthur C. Clarke: 2001: Vesmírná Odysea (2001: A Space Odyssey)

   Tuhle knížku jsem vybral na náš čtenářský klub, ovšem mělo se koukat i na film. Podle vlažných reakcí dvou zbylých členek klubu a zjevné neochoty debatu dotáhnout dál než k větě „No ten film byl ale vážně vopich“ (nicméně uznávám, že ten film vážně je dost vopich) jsem vydedukoval, že se u nich nesetkal s nadšením. Je teda pravda, že to nemá moc děj a že v případě filmu se prakticky nedá pochopit, co se to tam vlastně děje…a taky je docela problém u filmu neusnout…ale to je chyba Kubricka, a ne Clarka…

   Děj se dělí do několika částí, začíná v pravěku v době, kdy lidi byli ještě opice, pak skočí do budoucnosti do chvíle, kdy se na Měsíci stane cosi a americká základna se uzavře do karantény, a nakonec se posune ještě o něco dál na vesmírnou loď, která putuje k Saturnu (nebo kam) a na palubě má palubní počítač Hal-9000 (kdo by neznal hlášku Hello, Dave…no…vlastně…asi kde kdo).

   Ovšem pointa knihy (která je ovšem jasně vyřčená už na začátku) je, že když byli lidi ještě opice, tak se na Zemi objevila jakási podivná mimozemská krychle, která začala opice testovat a uměle jim zvyšovat inteligenci a zdokonalovat schopnosti. Opice se tak nejdřív naučí používat nástroje, ovšem zanedlouho objeví naprosto skvělou možnost – když opice vezme klacek a šutr, tak s ním může praštit jinou opici, a třeba tak tý opici naznačit, že tady u toho koryta už teda znova pít nebude. Oh, humanity and all the passangers.

   Nicméně tím to nekončí, protože mimozemšťani si nechali na Zemi (a v blízkém okolí) nástroje, které jim dají vědět, až se lidstvo začne hrnout do vesmíru. A až se dohrabe dost daleko, čeká na něj další „evoluční nakopávadlo“. No, přiznávám, tímhle jsem vykecal více méně kostru celého děje, ale přece jen se tam toho děje víc…o trochu.

            Nicméně ať se snaží sebevíc dostat do knížky zajímavou myšlenku, Clark je pořád spíš vypravěč než filozof, a na tom to taky stojí. Asi nejlepší část je ke konci při cestě do neznámých části vesmíru, kde je to takový snově psychadelický a člověk si říká tak akorát…wow. Ve filmu je to takový přehnaný a více méně pochybuju, že celejch těch deset minut podivnejch obrazů přírodních scenérií přes barevný filtry a kaleidoskopoidních obrazců kdy kdo viděl celý. No nic.

            No, zrovna jsem spolknul antibiotika a už chci mít tenhle článek za sebou, takže se budete muset smířit s tímhle extra odfláknutým.

Kit Whitfield: Bareback

   I came across this book some time ago while browsing on some blogs about literature. It caught my eye (obviously) but I completely forgot about it. And than, I was going through some cheap books in those wooden boxes in front of Palác Luxor and I found myself keeping this book in my hands. As this book is quite well known and (more importantly) well received in the GB and the US, the fact that it cost half money than Eat, Pray, Love is really sad.

   Well, why did it catch my eye? It’s called Bareback (Benighted in the US version). For those unfamiliar with this word…look it up on Urban Dictionary. And the second reason - it’s about werewolves. (Un)fortunately, it’s not about werewolves barebacking each other…although I might enjoy reading something like that too. (My BF was like What the f******ck are you reading???).

   Anyway, it has nothing to do with anything naughty. The story takes place in an alternative world where almost everyone is werewolf (but the word is not used in the book, which is actually quite logical). When I say almost, I mean more than 99 % of population. The rest are called nons or, in slang, barebacks (oooooh). The main heroin Lola works in DORLA (Department of Ongoing Lycanthropic Activity) – as every other non has to. At the beginning, one of her colleagues and friends gets his hand bit of by a lyco and than he gets shot in head. She is to investigate the case, which leads her to many, many, many and (yeah, I am about to repeat it once more) many discoveries she would prefer not to have done.

   So we have a detective story. But the book was also compared with 1984, which is quite a good comparison. The whole point of the story is a classic anti-utopia. But Whitfield is also great in describing psychology of Lola. Barebacks are a very small minority, which has a huge impact on them. They also feel they are crippled or that they have some kind of defect – and in the world they live in, they actually do have a defect. But the main aim of DORLA is to keep guard during full moon nights. For centuries, there has been a law that when people “fur up” on the full moon night, they have to be locked up indoors. Of course, there are accidents, people don’t get into shelters, they get out of their houses and so on. And then, there are prowlers – those who break the curfew intentionally. DORLA agents have to catch these lunes (metamorphosed lycos) and get them into shelters. So there is a paradox – people (often) hate nons but they also need them. Mainstream society can’t actually afford not to have DORLA. Imagine that once a month, everyone would get crazy, run through city, fought with each other and destroyed everything that gets into his or her way. That would hardly work.

   Nons have to start working for DORLA when they are 18 and they leave at the age of 60 (or…something like that). The only problem is a quarter of them are heavily injured or dead by that time. On the other hand, DORLA is not a bunch of nice, smiley guys either. They tend to arrest people and not give them any human rights (like lawyer or a phone call). And than they beat them. Brutally. Which is OK because only heavy wounds don’t heal when they fur up.

   Lola has to deal with much. She doesn’t speak to her mother at all and her relationship with her sister isn’t the best one either (but it gets much better during the book). She is under pressure of everyday life in society which hates her, her friend is dead, her sister is obviously worried that her coming baby might be a bareback and DORLA is more understaffed than ever so she has loads of work.

   But she copes. She has a whole system to protect herself. She wears gloves (palms of non are much softer compared to lycos). She fills her life with work so she doesn’t have to think about other things. And she is very perceptive when speaking to someone. She listens to little words people use and immediately deducts things others would easily overlook. She controls herself and her emotions extremely well but as she is confronted with some tough situations, she sometimes loses it.

   Oh, and there is a new word into “weird vocabulary”. Loten. It’s supposed to be “moonlight so bright you can see in it” in Old English. Unfortunately, Google doesn’t know this word so either Whitfield made the word up or Google is a really bad source for Old English vocabulary. In this case, I guess it’s the former.

  Anyway, the title doesn’t sound like it, but this is actually a good book. Sure, it’s mostly the story but not just that – Whitfield has a nice English and some of her descriptions and similes were absolutely amazing (like when Lola describes her feelings after beating a man as if her bones were cold and empty…I think it’s a rather impressive image). And obviously, there are piles of stuff about xenophobia, hatred between classes, manipulation of society, etc. Read it…but it’s still a good idea to cover the book (the looks guys in public transport were giving me…).

   And there will be a movie under the title Benighted. 

Douglas Adams: Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho (Dirk Gently’s Holistic Detective Agency)

   I bought this book like zillion years ago to my Mum for her birthday or Christmas or whatever. She was reading The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy and she loved it so I thought Dirk Gently would be a great gift. Unfortunately, she over-adamsed herself and she never touched this book. I thought that at least I should read it so it wouldn’t be a complete waist of money.

   I will be quite brief on this book, especially as I didn’t like it very much. The story begins with a weird, alien, mechanical monk who somehow gets on the Earth. He has no idea where he is and gets completely confused.

   The main hero, Richard, works as programmer and he comes to Cambridge to join a dinner with his old professors and to meet one of them and have a drink. After few hours, he realizes he was supposed to bring his girlfriend with him. While he is drinking with the old professor, a horse appears in the professor’s bathroom.

   Richard’s boss Gordon is murdered in his car. He leaves a message on his secretary’s answering machine. Later, he becomes a ghost.

   Susan is Richard’s girlfriend and Gordon’s secretary. They both piss her off. She has a dinner with Michael.

   Michael leads a little literary and art magazine. The magazine is not very good and his mother – the actual owner of the magazine – gives the job to someone else. Michael doesn’t like it. He is also an alien.

   Dirk sees someone climbing a building and getting into someone else’s flat. Later, he finds out that it was Richard and that the flat belongs to his girlfriend.

   Everyone thinks Richard murdered Gordon.

   There are more aliens involved in the story.

   There are also many quotation of Kubla Khan. Considering the end of the book, the poem is probably really vital for the story.

   I actually forgot the ending of the story. But I can remember I didn’t understand it. Someone wants to do something and someone else wants to stop him and travels in time and Coleridge is involved. Ehm. Maybe the problem is not in the book.

   Anyway, it was quite fun but it wasn’t anything special. I probably expected too much after the Hitchhiker. I don’t know what the problem is. I didn’t like the characters very much – Richard is boring and Dirk is an ass. The story didn’t catch me either. I really didn’t care who and why killed Gordon. It’s probably because it is not very good as a detective story (but it was probably never meant to be an actual detective story) – you don’t know anything about the victim and his surroundings so you can’t try to find the murderer on your own.

  It has good and funny parts but I never actually laughed loudly. And that’s what I expected from this book. Next time, I’ll take something by Pratchett, next time.

42 Sci-Fi Challenge

The rules of 42 SF Challenge are simple:

Your mission--if you choose to accept it--is to read, watch, listen, and (possibly) review 42 sci-fi related items.

What counts? Short stories, novellas, novels, radio show episodes, television show episodes, movies, graphic novels, comic books, audio books, essays about science fiction, biographies about sci-fi authors, etc. Adapted or abridged works are okay as well.

Keep an ongoing list of your 42 either here on this site (just leave your email address in the comments) or on your own site (just leave a link to your list in the comments). Your list doesn't have to include links to your reviews. But it can if you like. Reviews are not required.

If you wanna join in, the wbsite to do so is here.

I will make a list of SF stuff I have seen and read this year and I'll try to add some reviews. Unlike in A to Z Challenge, I will probably write some of it in Czech. So, enjoy, here is my list so far:

1) Michel Houellebecq: Les Particules élémantaires (CZ review)
2) Brian Michael Bendis & Alex Maleev: Daredevil, vol. 1 (CZ Review)
3) Kurt Vonnegut: Slaughterhouse Five (CZ Review)
4) Slaughterhouse Five (1972)
5) Dark City (1998)
6) Towrchwood, Season 4 (2011)
7) Never Let Me Go (2010) (CZ Review)
8) Metropia (2009) (CZ Review)
9) Thor (2011)
10) Zombieland (2009)
11)  I'm Cyborg, But That's Ok (2006)
12)  Event Horizon (1997)
13) X-Men: First Class (2011)
14) Farscape, Season 1 (1999)
15) Alphas, season 1 (2011)
16) Haven, pilot (2010)
17) Ghost in the Shell 2.0 (2008)
18) Sucker Punch (2011)
19) The Day of the Triffids (2009)
20) Cloudy with a Chance of Meatballs (2009)
21) Doctor Who, Season 6 (2011)
22) Captain America: The First Avenger (2011)
23) Douglas Adams: Dirk Gently's Holistic Detective Agency (EN review)
24) Fullmetal Alchemist: Brotherhood (2009)
25) Farscape, Season 2
26) The Rise of the Planet of Apes (2011)
27) Farscape, Season 3
28) Arthur C. Clarke: 2001: Vesmírná Odysea (CZ review)
29) Fullmetal Alchemist (2003)
30) Fullmetal Alchemist: The Conquerors of Shamballa (2005)
31) Kit Whitfield: Bareback (EN Review)
32) Farscape, Season 4
33) The Fades, Season 1
34) Nikkarin: 130 - Odysea (CZ review)
35) Anthony Burgess: Clockwork Orange
36) Nikkarin: 130 - H.Z.O. (CZ review)
37) The Fades, Season 1
38) Super Eruption (2011)
39) Farscape: The Peacekeeper Wars (2004)
40) Doctor Who Christmas Special: The Doctor, the Widow and the Wardrobe (2011)

Brian Michael Bendis & Alex Maleev: Daredevil, vol. 1

   Jen tak pro jistotu na úvod – rozhodl jsem se nesepisovat Light in August. Prostě mě to nebavilo a Awaris to stejně sepsala docela obstojně.

   Takže jak jsem se dostal k Daredevilovi? Sameťákovi došly přeložený Sandmani a rozhodl se najít další komiks. A padnul na Daredevila. Teď mu teda došly i přeložený díly týhle verze Daredevila, protože z trilogie zatím česky vyšel jen jeden díl…tak uvidíme, na co padne příště.

   Překladatel naštěstí nešel ve stopách jakýhosi šílence, kterej překládal kreslenýho Spidermana, kde se tahle postava jmenovala Nebojsa. No nic.

   Takže pro ty z vás, kdo se neorientujete ani trošku – Matt Murdock (Stan Lee a jeho umění aliterace…) je od nehody v dětství slepý, ale ostatní smysly se mu tak zdokonalily, že mu to vlastně moc nevadí. V noci na sebe hází sexy superpřiléhavej trikot a s podivnou hůlkou na šňůře poskakuje po čtvrti Hell’s Kitchen a nandavá to všem zlounskejm zlounům, co páchaj zlounský zločiny.

   Upřímně, moc se v systému, jak vychází ty komiksy nevyznám. Ale podle všeho vychází série komiksů, na který se střídají různý spisovatelé a kreslíři. A tahle knížka zahrnuje několik sešitů, co dávají společně jeden příběh. Podle netu jde o sešity č. 16 až 19, 26 až 40, což se na první pohled zdá absurdní, protože od 60. let nemohlo vyjít jen 16 sešitů DD. Nicméně v roce 1998 vyšel sešit 380 a z nějakýho důvodu se začalo počítat zase od jedničky. To jako kdyby vás zajímala historie vydávání DD.

    Mimochodem, moc si nepamatuju jména těch postav, takže v průběhu psaní si vytvořím systém přezdívek…

    Takže k ději. Začíná tím, že Novinář vyšetřuje zmizení super záporáka Leap-Froga. Novinář ví, že Matt je DD, takže za ním zajde, jestli o tom třeba neví, protože Leap-Frogův syn od noci, kdy jeho otec zmizel, jen sedí a opakuje jeden dialog. Tenhle kus mě fakt nalákal to přečíst celý, protože kresba a kompozice obrázků (a zmatenost) se blíží některým kusům Deliria ze Sandmana, nicméně jakmile DD odhalí, co se vlastně stalo (Leap-Frog ho v boji na střeše svýho domu na moment omráčil a když se DD probral, už byl pryč – ovšem v těch pár vteřinách se do toho zapletl Leap-Frogův 10letý syn, nakumulovanej stres bitýho dítěte a kabel pod proudem), tak se to vrátí do docela normální mřížky.

   Mezitím se začnou hýbat věci v podsvětí. Kingpin (bez dalšího vysvětlení, pokud nevíte, kdo je Kingpin, nejspíš tohle vůbec nečtete) někdy nedávno přišel o zrak a do města přijel Hlavní zlosyn – synáček Kingpinova kamaráda, co v jejich městě (Chicagu, myslim) udělal průser, tak musel změnit prostředí. No, takže Hlavní zlosyn zjistí, že Kingpinv, kdo je DDa že to ví vůbec spousta lidí a nic se neděje. Tak zajde za Kingpinovým synem a dohodnou se, žeje načase trochu zamíchat hierarchií. Velká vražda ve stylu „všichni si bodneme a budeme u toho mluvit o Caesarovi“ se ovšem nepovede a Kingpin to rozdejchá. Fisková (Kingpinova žena) nějak záhadně tu obří sadistickou hromadu masa vážně miluje a nechá ho odvést z Ameriky.

   Hlavní zlosyn zatím roznesl po městě, že na Matta je odměna, takže po něm ve městě jde všechno, co má pistoli nebo super-schopnost. Hlavní zlosyn tím chtěl všem dát najevo, že se Kingpinovi začínají věci vymykat z rukou (protože Matt byl pod jeho ochranou – párkrát se mu to jako právníkovi hodilo – není mi jasný proč, as je to výsledek nějaký starší story ve stylu „nejvíc mu rozumí jeho úhlavní nepřítel, ach ach“). Nicméně na scénu nastoupí Fisková a všechny povstalce v organizaci (včetně syna) nechá postřílet. Ještě zajde na večeři s Mattem, zruší odměnu na jeho hlavu a odjede.

   Do toho se ale v novinách objeví zpráva, že Matt je DD, a strhne se poprask. Aby toho nebylo málo, do lehce anti-superhrdinský nálady se Černýmu panterovi (další hrdina) podaří nechat se při zabraňování loupeži přistihnout v tak neprakickej moment, že to vypadá, že zabil policajta. Bummers. Matt se nechá překecat, že ho bude obhajovat, do toho se snaží dál poskakovat městem a bránit zločinu, dokázat, že Matt Murdock není Daredevil, a ještě propadá depresím, že dvě ženský, co miloval, umřely (a on se viní…překvapivě). No, už a i nevím, jestli z toho Pantera vyseká, myslim, že ne. Tím tak nějak končí první díl.

   Musím říct, že to za to docela stojí. Jasně, je to oddychovka, ale podle mě kvalitní oddychovka. Kresba je docela zajímavá a kreslíř si s tím vůbec docela vyhrál – jsou různě rozmístěný okýnka, někdy se docela dlouhý pasáže nemluví, v pár místech se mění styl a podobně. Děj samozřejmě není právě materiál k filosofickým reflexím, spíš nadhazuje klasický superhrdinský témata jako osobní zodpovědnost, nefunkčnost soudní spravedlnosti oproti tomu, když na sebe člověk navlíkne trikot a rozbije pár zloduchům hubu, a tak. Matt je navíc docela zajímavá postava, občas je se v sobě trochu moc šťourá, ale asi jeto prostě proto, že na něj naráz padlo takovejch věcí. Rozhodně to má kvalitou hoooodně daleko od tý filmový verze.

   Jinak pokud se člověk nevyzná aspoň trochu v Marvel Universe, asi se bude docela ztrácet. Na druhou stranu – asi to nebude číst nikdo, kdo neví, že Peter Parker je Spiderman. Ale třeba DD celou dobu fňuká, že mu umřela Elektra, a ona tam k němu v jeden moment najedou přihopsá po střechách, chvíli na něj civí a zase odskáče pryč. To jsem teda trochu nepochopil, tak nevim, jestli  byla haluška, nebo si jen všichni myslej, že je mrtvá, nebo jako co. Ale celkově – bylo fajn jednou vypnout a nezabývat se ničím jiným než zápletkou.

   

Kurt Vonnegut: Salughterhouse Five (Jatka č. 5)

   Předpokládám, že touhle dobou mi začne drasticky ubývat počet čtenářů, protože neustále sepisuju knihy, který už dávno postla Awaris, ale sakra, můžu já za to, že je to taková čtecí mašina?

   Pokud jste koukali na její verzi, tak jí nevěřte…náš čtenářskej klub vůbec není lame.

   Hlavní postava knížky je Billy Pilgrim, který má tak trochu problém. Billy jich má teda spoustu, ale jedním z hlavních je, že když byl ve válce, tak začal cestovat v čase na ose svýho života. Takže už viděl, jak se narodil, jak umře, jak se oženil…prostě už to viděl všechno.

   Takže Billy je ve válce, kde se mu teda ani trochu nelíbí. Více méně by si nejraději někde sednul na kámen a nějak to tam všechno přečkal, ale ostatní ho přece jenom nenechají. Neustále ho buzeruje Roland, který má jakousi ujetou představu o tom, jak je válka super, jak si jejich skupinka vydobude slávu a budou si říkat Tři mušketýři. Akorát mu to furt kazí Billy, který jen skučí, že už nikam nechce jít. Pak je oba zajmu Němci a Roland si udělá něco s nohou a všechny okolo sebe přesvědčí, že za to může Billy.

   Mezitím je odvedou do Drážďan na práce. Celá skupina přespává v podzemní části jatek, kde tedy přežijí kobercový nálety Američanů. V celý knížce se tvrdí, jak to byl největší masakr války a mnohem horší než Hirošima, což mimochodem není pravda, ale přesný čísla se uvěřejnily až později. Takže zničení Drážďan horší než Hirošima nebylo, ale to na věci zase tolik nemění.

   Billy pak chodí troskama a s vojáky pomáhají odklízet. Do toho se přimotá Edgar – učitel, který byl tak starý, že se do války musel dostat podvodem. Celou dobu nějak přežívá, projde bombardování Drážďan a nakonec ukradne lžičku, za což ho popraví. Podle Vonneguta je to vrchol knihy, i když to tam píše asi už pětkrát před tím a ve výsledku to jen konstatuje. Ona pointa celý knihy je vůbec to, že vypráví o všem možným, jen je o tom bombardování, i když o to tedy je hlavně.

   Billy se pak vrátí do Ameriky a stane se z něj optometrista, má obtloustlou, docela tupou ženu, ale vezme si ji, protože stejně ví, že to tak bude. Má s ní dceru a syna, který je nejdřív hroznej spratek, ale pak je z něj hodnej kluk a jde do Vietnamu. V týhle části Billy spadne s letadlem a praští se u toho do hlavy. Jeho žena pak umře v autě, což mu nejspíš dohromady způsobí dost šok na to, aby si nakecal, že cestuje v čase a že ho unesli mimozemšťani.

   Tralfamadoři jsou bytosti, co vnímaj i čas, takže podle nich se všechno už stalo a v nějaký formě  to pořád je. Takže lidi neumíraj, protože i když jsou v jeden moment mrtvý, existuje spousta jinejch okamžiků, kdy jsou naprosto v pořádku. Takže všechno už je dávno daný a oni sami jednou při pokusech s novým pohonem zničí vesmír, ale je to jedno, protože se to už vlastně stalo. A i když války existují, nemá cenu jim bránit, daleko rozumnější je soustředit se na chvíle, kdy bylo dobře. Takže na dotaz Billyho Why me? řeknou jen Why you? Why anybody?

   Taky mají úplně jiný druh knížek, kdy autor naskládá vedle sebe spoustu jednotlivých okamžiků a účinek na čtenáře potom má, když se na ně na všechny podívá naráz a vnímá je. Přesně takhle jsou potom psaný i samotný Jatka.

   Takže výsledek je, že prostě nic nemá cenu, všechno je daný a všechny nás řídí osud.

   Děj je zasazený do vyprávění Vonneguta o tom, jak začínal knížku psát…no ale píšu to sem jen proto, aby nemátlo, odkud se vzaly ty citace.

   Celkem mi to přišlo jako super knížka, jen občas mi to přišlo až příliš…postmoderní. Chápu, že tohle je začátek a všechny ty nesnesitelný kraviny typu „dvě alternativní dějový linie se spojí, kdyžsi hrdinka sedne na kajak“ to jen kopírujou, ale občas je to trochu moc. Hlavně to jméno. Bože, Pilgrima jako příjmení hrdiny, co cestuje v čase, to si prostě fakt mohl odpustit. Neustálý opakování So it goes mi občas ke konci taky lezlo na nervy…ale to je asi účel, takže to nějak přjdu.

  

   I said that to Harrison Starr, the movie-maker, one time, and he raised his eyebrows and inquired, “Is it an anti-war book? “

   “Yes,” I said. “I guess.”

   “You know what I say to people when I hear they’re writing anti-war books?”

   “No, what do you say, Harrison Starr?”

   “I say, ‘Why don’t you write an anti-glacier book instead?’ ”

   I looked through the Gideon Bible in my motel room for tales of great destruction. The sun was risen upon the Earth and Lot entered into Zo-ar, I read. Than the Lord rained upon Sodom and upon Gomorrah brimstone and fire from the Lord out Heaven; and He overthrew those cities, and all the plain, and all the inhabitants of the cities, and that which grew upon the ground.

   So it goes.

   Those were vile people in both those cities, as is well known. The world was better without them. And Lot’s wife, of course, was told not to look back where all those people and their homes had been. But she did look back, and I love her for that, because it was so human.

   So she was turned into a pillar of salt. So it goes.

Věra Chase: Vášeň pro broskve

    To jsem si tak jednou zašel s Awaris do antíku a narazil jsem na šíleně oranžovou knížku. V první kapitole hrdinka stihla někoho ojet, zahodit do řeky mrtvýho psa a sdělit čtenáři, že nesnáší, když má na sobě někdo ekzém. Ta kapitola nemá ani celou stránku.
   Pro představu, jak tahle knížka vypadá - je to asi tak něco, co by napsal Vian, kdyby se rozhodl vykrást Orwella a za zády měl Zolu, co by mu do psaní věčně remcal.
  Děj se odehrává ve fiktivním světě rozděleném na tři kontinenty - Konvence, Dekadence a Válečný ostrov. V Konvenci se musíte (překvapivě) řídit konvencemi a nejnovějšími módními trendy, rozhodně nesmíte ukazovat emoce (ačkoli to dělá v knížce docela kde kdo, ale nějak to všem uniká) a za porušení pravidel můžete jet na výlet do Dekadence. Ta není úplně dekadentní, ale spíš se tam všichni flákaj a dělají si co chtějí (ale mají docela dekadentní množství sexu). Ovšem nemůžete si dělat úplně, co chcete, protože když nejste dostatečně dekadentní, taky můžete skončit celkem blbě. Na Válečném ostrově...si Konvence pořádá války. Teda pokud jsem to dobře pochopil, tak si tam Konvence pořádá války sama proti sobě (což běžně lidi samozřejmě neví)...protože co by se jinak dělo, kdyby se neválčilo?
    Hlavní hrdinka začíná v Dekadenci, kam byla na nějakou dobu vykázána, když otěhotněla. Sice ji znásilnili, ale to nějak nikoho nebere. Navíc občas ráda "zlobí", takže to bylo už její třetí vyhoštění do Dekadence. V Konvenci se jí jinak vede celkem fajn, hlavně vzhledem k tomu, že patří do nejvyšší společenské třídy. Ačkoli (včera v noci jsem zmáčknul nějaký dvě tlačítka a otevřel se mi ten obrázek obalu knížky; když jsem pak dal zpět, vyskočil mi text tady a automaticky se uložil....totální hysterie...no nic, dám si to po druhý) nemá vůbec žádný zkušenosti s ošetřováním, spolu s dalšíma holkama z fajn rodin se vypraví na frontu jako sestřička, protože být sestřička zrovna teď fakt dost letí.
    Tady sestry narazí na doktora. Prakticky okamžitě ho začnou nenávidět, protože je nutí dělat strašný věci. Třeba dodržovat služby a šahat na ty zakrvavený vojáky, fuj fuj. Navíc nikdo nechápe, proč doktor už dávno netrčí v Dekadenci, přestože naprosto pravidelně vykazuje nepřípustnou míru empatie s vojáky. Později se zjistí, že to je díky tomu, že fakt umí léčit. Pak je tady Saul, to je voják, který stejně jako doktor tak nějak prohlédl a v hlavní hrdince vidí jakousi naději. Nabídne jí svoje srdce (nějakou skleněnou kouli, co uvnitř pulzuje, nejspíš to má být první uvedení broskve do děje), ale ona ho rozbije. Ale i tak ji přesvědčuje, aby s ním dezertovala do Bažin, kde by mohli žít bez pravidel šťastně až do smrti. Hrdinka potom v jeden moment onemocní a skoro umře a nikdo jí nepomůže. Když se z toho dostane, konečně zjistíme, že se jmenuje Jezebel, na což jí doktor řekne, že s takovým jménem přece nemohla čekat žádnou pomoc (no, to má recht).
    Jezebel nakonec se Saulem uteče, sice ne tak úplně plánovaně, ale nebudu to pitvat. V Bažinách objeví společenství, kterému vládne menšina žen. Menšina, protože většinou utíkají vojáci, co po zkušenosti na frontě trochu pozměnili svůj světonázor (to je vtipný slovo), jen sem tam s sebou vzali nějakou sestřičku, a ty šly hlavně  ze zvědavosti. Jinak žena si může vybrat, s kým bude spát, ale monogamie nepřipadá v úvahu, protože se přece nějak musí uvolňovat napětí u všech těch chlapů. To Saula docela naštve, takže vezme Jezebel a přestěhují se mimo dohled tábora, kde na ně neplatí jejich zákony.
   Následuje pasáž, kdy pro Saula a Jezebel uteče mnohem míň času než pro zbytek postav (nebo pomaleji stárnou...), je tam spousta sexu, broskví, broskvovýho čaje, polévaní broskvovým čajem při sexu a dalších praktik zahrnujících broskve a produkty z broskví. Když se nakonec vrátí do tábora v Bažinách, najdou tam už Město.
   Město ještě pořád trpí nedostatkem žen a vůbec to tam nefunguje, jak by mělo, takže Saul se ujme role "the man with plan" a chce začít dělat změny. To zahrnuje přesun žen do Města. Třeba z Dekadence. Hej, Jezebel, tys tam byla, nechtěla bys nějaký přivést? No, celá nadšená, jak rychle ji Saul odsunul na druhou kolej, se Jezebel vypraví do Dekadence pro ženský.
   To je tak půlka knihy, nehodlám to tu pitvat celý, ale někde po cestě se dostane z fáze vymytí mozku a vyvine si (dokonce) i vlastní osobnost. Když se vrátí, je na tom nejspíš ještě líp než Saul, který mezi tím...tak trochu zvlčil. Sice to není úplně tragická hrdinka, ale že by to dopadlo happyendem, to bych teda taky neřekl (i když možná mám posunutý hodnocení happyendu, když jsem teď dokoukal Lost In Austen).
   Mně osobně se to líbilo hodně, ale úplně nevím, jestli to doporučit všeobecně. Ta společensko-kritická část je docela slabá - jsou tu lidi s vymytým mozkem, lidi bez vymytýho mozku, všemocnej establishment (tohle je děsný slovo), hrdin(k)a se postupně osvobozuje, bla bla, prostě takovej slabší Orwell. To rozdělení na Konvenci a Dekadenci mi občas moc nesedělo a taky mi přijde, že někdy měla autorka trochu mezery v logice, ale dobrý. Zajímavější je vývoj Jezebel, a pak samozřejmě ten naprosto ujetý styl podobný Pěně dní, slovní hříčky, střídání mlhavosti a dost brutálně střídmého násilí (křupnutí nosní chrupavky mě pronásledovalo cestou jednu cestu metrem) a tak.
   No a pro lepší představu vám s dám úryvek, kdy Saul začíná přemlouvat  Jezebel, aby s ním utekla:

   Už je to týden, co jsem přestala chtít být nemocná. Dnes jsem to nevydržela a sedla si do 127 na kus řeči. Pohledy rozdává normální, téměř bezvýrazné, asi se mi před týdnem jen něco zdálo. Vyprávím mu o svém krušném údělu, o tom, jak bych před ním ráda utekla do Bažin, a jaký by to byl skvělý život, bez těch zmijí tady. Poslouchá mě, a potom mi klidně odpoví, že tam lidé skutečně žijí. Dělá si ze mě legraci? Ujistí mne, že nikoliv. A pak se mě s baziliščíma očima optá, zda si v noc sbalím kufry. Paralyzovaná na něj zírám a on mi klidně otevírá lebku a chvíli se v ní přehrabuje. To je hnusné! Kde se to v něm vzalo, býval to takový beránek? A co bude s mými tajemstvími?! Nevzrušeně vytahuje cáry hadrů umazaných od oleje a gesty naznačuje, že nic víc tam vlastně není. Nevěřím. A vůbec, co to má být za triky?
   "Tak co, utečeš?" ptá se znovu a čistí si upatlané ruce do mé zástěry. Jsem úplně zmatená, ale on otázku nemilosrdně opakuje znovu a  znovu, až mi v hlavě hučí: Odpověď, rychle! Snažím se kývnout, ale hlavu mám vážně nějakou uklizenou, fakta jako by se náhle neměla kam skrýt - zcela jasně si uvědomím, že vlastně nejsem schopná žít bez jistot které mě obklopují, a že i život tady mi vlastně dost vadí v porovnání se životem na kontinentě, kde si člověk nemusí každodenně ohřívat vodu na koupel a ptát se, co zbylo ve skladě k jídlu. A taky, po útěku není žádná šance k návratu, na rozdíl od Dekadence. Tenhle zpupný únik před zloduchy by byl klasifikován jako dezerce. Napořád!
   Zvednu se a nervózně si začnu plést cop. Kdo se prosil o tak holou pravdu? Jemu to možná připadá vzrušující, dekadentní, ale vždyť je to k nevydržení! Pak se zničehonic rozbrečím a znechucená sama sebou vyrazím ze dveří. 

Arkadij a Boris Strugačtí: Miliardu let před koncem světa

Dravci mého století (Хищные вещи века)
Obydlený ostrov (Обитаемый остров)
Miliardu let před koncem světa (За миллиард лет до конца света)

   Tohle jsem prostě vytáhnul z knihovny, hlavně protože jsem měl v plánu znovu si přečíst jejich Les, nicméně...kucky kucky...ten leží u Zoe doma...kucky kucky. Takže to padlo na tohle. Tímto tedy Zoe děkuji za to, že se už asi rok nerozhoupala si přečíst Les/Je těžké býti bohem, protože jinak bych tohle asi z knihovny nikdy nevytáhnul.
   Poměrně mě zaskočilo, že se nejedná o jednu knihu, ale tři. Respektive, obsah jsem nezkoumal, přebal jsem okamžitě odhodil do knihovny a úvodní slovo tam nikde není. Takže když se asi po 200 stranách změní dějová linie, nebylo mi to až tak divný...oni střídaj víc dějů docela běžně a má to 612 stran, tak mi nepřišlo, že je pozdě se vytasit s novým příběhem. Dokonce jsem i promyslel pár způsobů, jak by se mohly spojit. Nicméně později mi to bylo už fakt dost divný a wiki mi potvrdila, že jsem naprosto vedle... Popojedem...

Dravci mého století
 Ivan přijíždí do bezejmenného města, které funguje jako turistické letovisko, aby se tu nějakou dobu flákal, užíval si, psal knihu a jen tak mimochodem sem tam něco málo vyzvěděl, protože jak postupně zjišťujeme, doopravdy to je badass secret agent. Poměrně záhy (asi na řádku 10) zjistíme, že tady není všechno tak úplně normální. Upřímně...nějak výrazně si už nepamatuju, co se tam konkrétně děje, jen prostě postupně zjišťuje, že lidi v tomhle městě mají všechno, na co si vzpomenou. Ale kvůli tomu je taky nic nezajímá, prostě si vyspávají do dvanácti hodin, jsou konstantně v lihu, fetujou a když si chtějí teda jakože fakt užít nějakou srandu, opijou se a jdou na třasku - to se prostě naplní náměstí lidmi, začnou na ně zběsile blikat barevnýma světlama, pouštět nějaký zvuky a následuje prakticky totální výmaz, kdy tam všechno skanduje, ječí, skáče a zjevně se dobře baví. No, prostě si nechaj vymývat mozky.
  Je tam spousta odboček a ukázek toho, jak jsou totalita a lidská neschopnost samostatně uvažovat děsně blbý, nicméně jádro věci spočívá podle mě ve slagu, což je místní superdroga. Jedna věc je, že se proti ní nedá bojovat - jde o obyčejnou součástku, co se dá koupit všude a která se dá do rádia. Pokud se pak rádio pustí, člověk se natáhne do horké vody, dá si panáka (na rozjezd) a ještě ve vaně rozpustí nějakou tabletku, slag začne působit. Chvíli jsem se bál, že si budu muset protrpět tak čtyři až pět stran vrcholnýho surrealismu, ale Strugačtí jsou naštěstí mistři elipsy a vědí, kdy si tyhle výlevy odpustit (ona stačila už ta třaska).
   Nicméně pointa slagu je, že stimuluje fantazii a přenese člověka do vlastního dokonalýho světa. A tomu se dá asi jen těžko odolat. Takže se není co divit, že se místní dost často uslagujou a najdou je mrtvý ve vaně.
   Na závěr se hlavní hrdina pohádá se šéfem, protože ten nějak nechápe, že tady se prostě nic nevyřeší tím, že do města pošle armádu policajtů, co by našli výrobní centrálu slagu (která nexistije), a ještě s druhým agentem, se kterým se navzájem málem nechali zatknout (protože agentura na jeden úkol běžně posílá dva lidi nezávisle na sobě). Ještě nám oznámí, že je to sice děsný, ale není s úplně jistý, že to bez slagu vydrží, a konec.
   Sorry za spoilery, ale stejně to nikdo číst nebudete.

Obydlený ostrov
   Maxim neměl nic moc život. Mladý, nadějný, přidal se do agentury na průzkum vesmíru. Třeba najde novou planetu. Třeba udělá neskutečný objev. Třeba něco vážně dokáže. Nicméně nepočítal s tím, že se srazí s meteorem a spadne na neznámou planetu, kde mu navíc někdo zničí i to málo, co z lodi zbylo.
    Maxim tedy pochází ze Země, kde se lidstvo zatím výrazně zdokonalilo, a to fyzicky i mentálně. Mimo to je soudobá společnost na zemi blízká utopii, což Maximovi i po naučení místního jazyka činí zásadní problémy, protože ho považují za primitivního blba (omg, on nezná pojem dětská kriminalita? no to je vůl...).
   Poměrně rychle se dostane do civilizace a myslí si, že ho poslali do střediska pro kontakt s mimozemskými civilizacemi. Pravdou je, že si akorát ukládají jeho vzpomínky, které se pak vysílají v televizi jako součást dokumentu. Netrvá dlouho a Maxima si vezmou do armády, protože oproti místním obyvatelům je to těžkej rambič. Tady se dozví, že jejich země je ta jediná dobrá a skvělá, na jihu ji ohrožují mutanti, co by udělali všechno, aby je vyhladili, na severu je ohrožuje Honti, jejíž obyvatelé by udělali všechno, aby je vyhladili, kdesi na východě je Ostrovní království, kde by udělali všechno, aby je vyhladili, a tak nějak všude se pohybují degeneráti, co by taky udělali všechno, aby je vyhladili. Maxim poměrně rychle prokoukne zvláštní vzorec místních vztahů, a když se po něm chce, aby popravil dva degeneráty, ochotně ukáže armádě záda. Ovšem ještě před tím to vytmaví generálovi, který do něj našije asi 6 kulek. Maxim je ale homo sapiens totalus badassus a přežije to (nicméně jeho charakter od tohodle momentu sezná značné změny).
   U degenerátů zjistí, že systém strážních věží tu nejsou od toho, aby někoho hlídaly, ale vysílají vlnění, které degenerátům způsobují extrémní bolesti. A věže se pouštějí dvakrát denně na půl hodiny. Poměrně se pak dá chápat, že chtějí někoho vyhladit. Hlavní problém místních jsou takzvaní Ohňostrůjci, kteří stojí v čele naší slavné, všemi ohrožované země. Po válce, která proběhla o 20 let dříve a kterou nevyhrál vůbec nikdo, si získali nadvládu a vytvořili síť věží. Takže nakonec se jedinými vítězi stali Ohňostrůjci. Ale málokdo to chápe.
   Epizoda s degeneráty vezme rychlý konec, když se vypraví jednu věž odstřelit, při čemž prakticky všichni pomřou a Maxim uteče zpět do hlavního města za Gajem - jediným člověkem, kterému tam věří. Bohužel ho najde policie a pošle kamsi na jih na čištění lesů od min a válečné techniky, co tady zůstala.
   Maxim se tak dostane do kontaktu s ilegálním hnutím, z jehož vedení vytáhne, jak to vlastně je. Věže jsou ještě drsnější, než se čekalo, protože vysílání doopravdy běží neustále a dokáže lidem blokovat schopnost kritického hodnocení světa. Na degeneráty při normálním výkonu nefunguje a při maximálním z něj šílí. Zbytek lidí v ten moment zase dostává záchvaty hysterického zbožňování Ohňostrůjců. A je poměrně nasnadě, že sami Ohňostrůjci jsou degeneráti...
   Maxima to přestane bavit i tady a rozhodne se pokračovat v průzkumu světa. Sebere tank (kterých spousty už 20 let jezdí po lesích a nikdo s nimi nic nedělá) a vypraví se na jih za mutanty. Cestou v menším amoku málem zajede anonymního vojáka, v čemž mu zabrání jen to, že voják není zase tolik anonymní, vlastně vůbec, protože to je Gaj. Tak ho hodí do tanku a jede dál. Gaj se tak dostane z pole věží, což mu vyvolá absťák a málem umře. Maxim se potom pokusí mutanty sjednotit, ale po zásahu Čaroděje na místní radě na to rovnou zapomene (filozofická debata o tom, že ačkoli je Maximova snaha chvályhodná, pořád se jim akorát snaží vnutit vlastní ideologii, stejně jako Ohňostrůjci, included). Maxim s Gajem se pokusí dostat se do Ostrovního království letadlem, ale jsou sestřeleni. Zatím začne válka s Honti, kam oba dva pošlou. Scéna prvního útoku je opravdu...působivá. Hranice je celá podminovaná, věže to do vojáků smaží na plný koule, těch pár degenerátů se do toho válí v agónii, všichni hystericky ječej nebo se nechávaj odpálit honstkýma bombama...no prostě prvotřídní masakr. V tomhle šílení umře Gaj a Maxim se vrhne proti tanku.
   Znovu se s Maximem setkáváme zpět ve městě, kde pracuje v laboratoři. Jeho postava se zatím dost radikálně změnila, po havárii to bylo takový nevinný telátko, co by měl všechny rád, všechno by odpouštěl a staral se o zvířátka (až na to, že radiace a nekontrolovaný automatický obranný systém společně téměř vyhladily místní faunu). Momentálně je to už docela tvrďák, rozhodně přišel o většinu iluzí a v závěru dokonce obětuje svoji skoro-přítelkyni, aby dostal Ohňostrůjce. Následuje big shoking revelation a konec.
   Tenhle román vážně stojí za to. Jedna věc je postupná změna hlavního charakteru. Zpočátku poměrně nenápadná, ale když největší pacifista planety dupne na plyn s tím, že toho vojáčka prostě rozšmelcuje, je to už trochu moc (Darwin said: "You can't make an omelette without breaking some eggs. And that's what it's about. Breaking eggs.). Psychologie postav je podle mě skvělá a některý momenty jsou podle mě inspirace pro mokrý sny zapálených studentů stylistiky (hlavně momenty, kdy vidíme do Gajova myšlení, jak se v něm pere zdravý rozum a vliv záření, nebo když se v pozdější fázi knížky dostane částečně znovu do pole věží). Kromě toho je to docela dobrodružný a postupný odkrývání toho, jak se věci mají, je docela chytlavý (pro vás teď už samozřejmě ne, muhehehe).

Miliardu let před koncem světa
    Už se mi nechce moc psát a tuhle část považuju za nejslabší (i když je pořád dobrá). Dimitrijovi odjela žena a syn ke tchýni a on se teď zabývá hlavně svojí prací, což je nějaká fyzika vesmíru, či ký ďas. Už má skoro hotovo, ale najednou se mu do bytu vecpe jakási krasotinka s dopisem od jeho ženy. Večer se ještě přižene soused Sergejov a společně se docela zřídí. Ráno má Sergejov v ruce pistoli, v hlavě díru a krasotinka Lidočka je fuč. Potom mu tam vlítne vyšetřovatel a ptá se na dost podezřelý věci. Nakonec se u něj sejde několik jeho přátel, všechno to jsou vědci a všichni mají obdobný problém jako Dimitrij. Ne, že by jejich sousedi hromadně umírali, ale z života se jim stal naprostý blázinec a nemůžou pracovat.
   Big revelation - Zemi hlídá jakási civilizace a brání lidem, aby stvořili vynálezy, co by je nakonec samotné zničily. Velmi ušlechtilé. Postavy tedy řeší, co budou dělat, navzájem se hecují popřípadě ukecávají, aby to vzdali (kdo by v tom chtěl být sám...). Je tam taková divná pasáž, která je asi myšlenkově děsně bohatá, nadčasová a má přesah, ale nějak mi to uniklo...

Robert Merle: Malevil (Malevil)

   Tuhle knížku jsem si vybral na seminární práci z francouzský gramatiky a bral jsem z ní excerpta na passé simple. V první moment jsem tu knihu málem zahodil, protože ze začátku je ta knížka psaná v přítomným čase...ale naštěstí jsem po chvíli zjistil, že to je jen rafinovanej stylistickej úskok... No a když už jsem se dostal někam ke straně 150, usoudil jsem, že těch dalších 500 už přece nějak dám, že jo.
   Dost ostudně mi to trvalo asi dva měsíce, nicméně jsem to proložil ještě kopou dalších knížek, což mě snad ospravedlňuje. Nicméně moje nechuť ke čtení ve francouzštině je docela velká a navíc tady se dost často dloooouho nic neděje, a pak najednou masakr. Takže se není moc co divit, že jsem si raději napůjčoval věci jako In Watermelon Sugar, než abych dočítal Malevil.
   Takže, o co jde. Prvních asi sto stran je klasicky emoidní fňukání nad blbým dětstvím Emmanuela, kdy se hrdina postupně upne na strýčka, majitele gradu Malevil, a později se tam úplně přestěhuje, aby se zbavil nechápajících rodičů a šikanujících sourozenců. Tady teda žije se strýčkem, starou La Menou a jejím retardovaným synem Momo (hned mi bylo jasný, že Momo to má spočítaný, nakonec ale vydržel mnohem dýl, než jsem čekal). Nakonec strýček umře, tak Malevil přejde na něj. Emmanuel si na hrad na nějakou dobu nastěhuje ještě Němku Birgittu, ale ta mu zase odjede a akorát mu jednou napíše, že se vdává. Význam týhle epizodky pro děj mi uniká, ale asi byl Merle placenej od strany...
   Takže jednoho dne někdy v sedmdesátých letech se na Malevil sjedou Emmanuelovi známí - Peyssou, Colin, Meyssonnier a Thomas. Všichni si zalezou do sklípka, kde Emmanuel stačí víno, pohodově kecaj, Momo si hraje s rádiem, La Menou ho kibicuje a venku proběhne atomová válka. Takže když naše otřesená skupinka vyleze, nenajde venku nic než spálený zvířata, spálený stromy, spálený vesnice, spálenou hlínu, spálený prostě všechno. Dalších asi 150 stran se snaží držet všech pět pohromadě a zajet do aspoň trochu normálních kolejí.
   Aby toho neměli málo, začnou se mezi sebou dohadovat o náboženství, což Emmanuel (ateista) vyřeší večerními seancemi se čtením z bible. Diskuze o tom, že Kain byl ten chudák, co se dřel, a Ábel akorát slíznul smetanu, byla fakt k nezaplacení. Podobně jako výkřik La Menou "A ta se tam vzala jako kde?", když se Emmanuel dostane k pasáži, kde Kain potká svoji budoucí ženu.
   Postupně samozřejmě zjišťují, že nejsou jediní, kdo přežil. Nejdřív je přepadnou obyvatelé zapadlé farmy, které se všeobecně místní vždycky vyhýbali, protože lidi z ní měli dost prapodivnou pověst (incesty, znásilnění a tak). Emmanuelovi se podaří oddělat taťku, posbírá zbytek lidí z farmy (syn Jacquet, dcera Miette a babička Falvine). Je to dost šílená parta, Falvine se tam dostala dost omylem, protože neměla kam jít a nenáviděla tam každej centimetr. Miette tak nějak nic nezbylo, chudák je němá a stejně neměla kam jít. Jacquet je docela magor. Respektive, otec doma vládl ostrou rukou a Jacquet poslouchal na slovo. Takže teď jeho psí oddanost přešla na Emmanuela.
   Následně se vyjeví, že spousta lidí přežila i v nedaleké osadě La Roque, když na Malevil přijede Fulbert, který se tam ujal vedení. Vydává se za kněze, nicméně má do něj reálně dost daleko. Z obyvatel Malevilu se pokusí vymámit krávu, protože oni chudáci žádnou nemají a navíc jim tam žije několik dětí. Falvine samozřejmě rozmíchá vztahy mezi katolíky a ateisty v Malevilu, ale to už je detail. Malevilané se tedy vypraví do La Roque s krávou, kterou hodlají vyměnit za pušky a koně. Tady zjistí, že Falvine doopravdy nastolil docela brutální diktaturu, že opozice sice existuje, ale nic moc nezmůže, a že se s tím nedá nic extra dělat. Nicméně podaří se jim zlákat na Malevil dvě slečny, což ale pořád dělá poměr muži : použitelné ženy (protože Menou a Falvine jsou mimo diskuzi) dost nepříznivý. Emmanuel přijde s revolučním systémem sdílení žen (v tý době ještě ženy, protože to vykoumá už při příchodu Miette), což zbytek odmítne. Nícméně dámy se tak nějak samy začnou nabízet všem, respektive Miette si každý večer odvede jednoho. Nově příchozí Catie si sice dost rychle vezme Thomase, jenže ještě před svatbou ho upozorní, že není v jejích silách být věrná, a stejně dává všem na potkání. Poslední je Evelyne, ale tý je 14. Sice se vehementně sápe po Emmanuelovi, ale ten se cítí až moc moralista.
   Děj je prokládány Thomasovými poznámkami, kdy Thomas doplňuje, co Emmanuel při vyprávění vynechal, co si pamatuje jinak, popřípadě vykládá trochu jinak, než se to stalo. U těchhle kusů jsem si vždycky vzpomněl na exaltovaný výkřik naší profesorky na francouzskou stylistiku: "La littérature nous ment !"
   Zpátky k ději - nějak se jim podaří osázet si políčko (upřímně, nevím jestli je tohle slovo na místě, nějak si nepamatuju, jakou osázeli plochu, ale na konec vyšlo z úrody deset pytlů zrní na jednoho) a dokonce jim začne i něco růst. Bohužel, na úrodu se jim vrhne banda ubožáků, pro které je malevilské obilí zjevně jediné jídlo po bůhví jak dlouhé době. Tenhle moment je zrovna dobrá ukázka toho, jak se v tý knížce dlouho nic neděje a pak je jediná událost vecpaná na stránku. Teda, nejdřív se dlouho neví, co se děje, jen byla slyšet střelba od pole. Pak se asi dvě strany nemůže nikdo dostat na místo, protože nikdo není tam, kde má být, a Emmanuela nejvíc prudí Evelyne, že se od něj nehne. Pak se konečně shromáždí kolem pole a další dvě stránky jen civí, jak jsou ty lidi vychrtlý a maj děsný hadry (co by asi řekly autorky Módního pekla). Pak se mezi ně vrhne Momo a všechno se vyřídí ve dvou odstavcích:

J’ai vu une demi-seconde trop tard le regard farouche de l’homme. J’ai vu un quart de seconde trop tard le coup de fourche. J’ai cru le prévenir en tirant. Il était déjà porté. Et les trois dents de la fourche s’enfonçaient dans le cœur de Momo quand ma balle a frappé son adversaire et lui a déchiqueté la gorge.

Ils tombent en même temps. J’entends un hurlement inhumain et je vois la Menou se ruer en avant et se jeter sur le cadavre de son fils. J’avance alors comme un automate et je tire en avançant. A ma droit et à ma gauche, avançant sur une ligne, mes compagnons tirent aussi. Nous tirons dans le tas, sans viser. Mon esprit est un blanc total. Je pense : Momo est mort. Je ne ressens rien. J’avance et je tire. Il n’est pas nécessaire d’avancer, nous sommes déjà si près. Et pourtant, nous avançons, mécaniquement, méthodiquement, comme si nous fauchions un champ.

Plus rien ne bouge, et pourtant nous tirons toujours. Jusqu’à épuisement des cartouches.

   Btw, všimněte si vysoce uměleckýho používání minulých časů, skoro celá knížka je  napsaná v passé simple, ale tady je passé composé a potom se to přesune do přítomnosti. Nicméně pro nefrankofonní čtenáře přihodím i českou verzi, i když mám k tomu překladu dost výhrady (jako „zuby vidlí se pohroužily“):

Mužův divoký pohled mne předstihl o půl vteřiny. A rána vidlemi o čtvrtinu. Chtěl jsem jí zabránit výstřelem. Ale vidle se už rozmáchly. A ve chvíli, kdy má střela protivníka zasáhla a protrhla mu hrdlo, jejich tři zuby se pohroužily Momovi do srdce.

Padnou oba současně. Ozve se nelidské zakvílení. Menou se vrhne vyřítí a vrhne se k synově mrtvole. Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádi po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Palíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplně prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole.

Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje.

   Proč tady překladatel chvíli píše v budoucím čase, a pak zase v přítomným, to fakt nechápu. Ale ona je ta česká verze celá taková divná. Třeba všechny postavy mají francouzská jména, ale místo Thomase tam najednou pobíhá Tomáš…no nic.

   Takže...po sklizni se věci začnou hýbat na La Roque. Fulbert nasadí těžkej teror a Emmanuel se rozhodne, že La Roque obsadí a Fulberta svrhne. Noc před útokem během hlídky uvidí u brány dva chlápky, jednoho zastřelí a druhýho zajme. Jmenuje se Hervé a je to člen ozbrojený skupiny, co se rozhodla dobýt Malevil, ale on utekl, protože chtěl varovat Malevil, nesnáší jejich šéfa a vůbec celej systém v bandě. Ta navíc den předtím obsadila La Roque a kdyby se tam Emmanuel a zbytek vrhli, jak na ten večer plánovali, noví majitelé La Roque by z nich udělali fašírku. No, nakonec to děsně dobře vymyslí, celou skupinu vykosí, seberou Fulbertovi moc (obyvatelé La Roque se na něj vrhnou a oddělaj si ho sami) a je to všechno oukí doukí.

   Pak už jen Emmanuel umře na slepák a je to. Závěrečná část je jedna z Thomasových poznámek, kdy jen narychlo popisuje události několika let. Na závěr se Malevilané a Laročané pustí do vlastní výroby střeliva, čímž se vesele vrátí na cestu, která lidi dovedla až k tomuhle všemu.

    Takže, abych to shrnul. Knížka je to vážně výborná, sice bych ji na pár místech klidně lehce osekal, ale zase tak nepřežitelný to taky není. Není to žádná akční nabíječka, jako většina postapokalyptických knížek (teď mě tak napadá, že jsem četl jen jedno a to bylo ještě daleko míň akční…tak ale předpokládejme, že většina postapo knížek jsou akční nabíječky…), ale člověka taky neumoří filozofická zamyšlení nad osudem jedince v cele transformovaném světě. Prostě to rozhodně není ztráta času.

Kazuo Ishiguro: Never Let Me Go (Neopouštěj mě)

   Kdy jsem slyšel o týhle knížce poprvé, si už nevzpomínám, asi to bylo při semináři Language in Literature loni v letním semestru…ale netuším. Nedávno jsem dostal šok, kolik toho zase Awaris stihla přečíst, hlavně když na mě navalila, jak přečetla dva Ishigury a tohle a tamto…jo ještě tudleto. Ještě mi u toho o tý knížce povyprávěla a nejspíš měla zrovna nějak slabou chvilku, protože spoilovala jak divá, ale v ten moment mě to ještě nějak netrápilo, protože jsem si řekl, že si prostě kdyžtak přečtu něco jinýho.

   Jenže…nedávno jsem na moviezone.cz našel trailer na film (nevím, čím to je, ale jak se objeví filmová verze nějaký zásadní britský knížky, prakticky vždycky se do toho vecpe Keira Knightly – btw, v roli Ruth). A pojal jsem silnou touhu přečíst si to. A to i když jsem to měl pokažený (OK, jen prvních 70 stran).

   A tady přichází moje velký dilema. Nechci spoilovat, ale bude to obtížný. Takže, pokusím se to obejít, jak jen to půjde a zároveň tomu dát jakejsi smysl.

   Příběh se odehrává v Hailshamu, což je dost zvláštní škola pro zjevně dost zvláštní děti. Respektive, guardians, jak říkají učitelům, jim do hlavy neustále vtloukají, že jsou děsně special, že na sebe musí dávat pozor a udržovat se v dobrém fyzickém stavu a že na sebe musí dávat pozor mezi sebou (to možná až později, ale to je jedno). Děti jsou více méně nucené, aby vytvářely něco málo umění, které sem tam odveze tajemná Madame. Po škole se říká, že si to odváží do svojí speciální galerie, a všeobecně se to bere jako děsnej úspěch, když si vybere váš výtvor. Jinak co děti vytvoří, si mezi sebou můžou prodávat za tokeny, což je skoro jediná možnost, jak v Hailshamu získat nějaké osobní vlastnictví. Potom to jsou ještě výprodeje, kde se dají koupit věci zvenčí. Děti totiž nechodí mimo pozemky školy. Nikdy. Vůbec nikdy. Jakože ani jednou.

    Hlavní postavy jsou Ruth, Tommy a Kathy. Tedy hlavní je Kathy, která vystupuje jako personální vypravěčka (jo, ten seminář s Feministkou nebyl úplně na prd…). Kathy má tendenci věci kolem spíš sledovat a nezapojovat se tak úplně. Na druhou stranu když už se „odhodlá k činu“, je to něco zásadního. Tommy je trochu mimoň, na začátku oběť docela brutální šikany. To hlavně kvůli tomu, že propadá záchvatům vzteku a ostatní ho schválně prudí tak dlouho, až vybuchne. Na začátků jeho záchvatů bylo, že nebyl s to udělat pořádný výtvor na hodinách výtvarky, a pak se to s ním už táhlo. Ale postupně, částečně díky Kathy a částečně díky jedné vychovatelce, se toho zbavuje. Nakonec Ruth, klasická vůdkyně party. Bohužel, má sklony dělat se trochu moc důležitá, později se snaží děsně rychle zapadnout mezi starší odchovance a dělá to docela na úkor Kathy a Tommyho. Drtivá většina knížky je více méně o tom, že Katky a Ruth se buď děsně kamarádí, nebo do sebe zrovna natvrdo šijou. To je ta jediné, co bych knížce vytknul, protože po nějaké době (tak po 150 stranách), je docela pruda, když Kathy neustále řeší, jak se celý rozhovor obrátil ve prospěch jedné z nich díky jedinému špatně použitému slovíčku.

   Takže, děti v Hailshamu jsou děsně spešl a mají jakýsi účel:

„If you‘re going to have decent lives, than you‘ve got to know and to know properly. None of you will go to America, none of you will be film stars. And none of you will be working on supermarkets as I heard some of you planning the other day. Your lives are set out for you. You’ll become adults, then before you’re old, before you’re even middle-aged, you’ll start […]“

   HA! Už jste si mysleli, že mi to ujede, co? No ani omylem.

   Bohužel, dál vyprávět děj nemá moc smysl. Ono tam vůbec moc děje není. Trojice se pak ze školy přesune do zařízení pro starší odchovance, kde už bydlí bez dohledu. No a potom postupně začnou svoji kariéru, která je všechny obratem vyřídí.

   Během čtení máte pořád takovej divnej pocit, že to všechno vypadá docela ok, ale něco je prostě špatně. Děti se chovají občas dost divně, učitelé sem tam kolabují jen z toho, že musí být mezi nimi, popřípadě jim najednou vyklopí nějakou šílenou novinku. A není moc jistý, jestli jim v tu chvíli tolik hráblo, nebo prostě dětem promyšleně dávkují informace. V každým případě jak je to jednou venku, nezbývá než nevěřícně mrkat na stránky.

   Ačkoli člověku docela pokazí vědět, o co jde, překvapení z toho není úplně jediná věc, proč má smysl to číst. Ostatně, to by to pak těžko dostalo Booker Prize. A navíc hlavní odhalení je tak ve třetině, pak už sem tam přijde menší šok, kolik toho celou dobu samy postavy věděly.

   Takže protentokrát nekončím něčím jako „hodí se to pro ty, co rádi čtou ujetý knihy“ nebo „není to pro každýho, ale zkuste to a uvidíte“. Tohle si prostě přečtěte a to jakože teď. Howgh, domluvil jsem.

   Teda ne úplně. Pokud jste to četli nebo až to přečtete, můžete do komentů (bez spoilování) napsat, proč myslíte, že s tím žádný z těch dětí vůbec nic neudělalo? Já chápu, že mi to asi mělo dojít a že to možná někde vyplynulo, ale vysvětlení, že je k tomu prostě celou dobu vychovávali, mi přijde slabý.