Petra Hůlová - Paměť mojí babičce

Už před nějakou dobou jsem usoudil, že by bylo na místě přečíst si taky konečně něco původně českého. Na Petru Hůlovou jsme narazili během jednoho semináře, úryvek mi přišel relativně zajímavý a knížka dostala ocenění Magnesia Litera, takže proč ji nezahrnout.

Děj se odehrává v Mongolsku a popisuje události z pohledu asi 5 žen (nejsem si už úplně jistý). První z nich je Dzaja (jejíž jméno se dozvíte tak 50 stran před koncem), která vypráví o životě v mongolském geru (zřejmě stan), o svém dětství, problémech ve škole, cestě do Města, když jí bylo kolem dvaceti, o naprosto nepochopitelném nástupu dráhy prostitutky a rozpadu vztahu s dcerou. Příběh potom přejde na zmíněnou dceru, potom Dzajinu matku a dvě sestry (jedna ji inspiruje k prostituci a druhá zůstala doma jako hodná ženuška). Příběh sám o sobě je celkem ucházející, jednoduše řečeno vypráví o rozpadu rodiny, ve které se vztahy pomalu trhají tak dlouho, až z nich nezůstane skoro nic. Postavy se ovšem někdy zachovají strašně absurdně, hlavně zmíněný Dzajin propad do prostituce je naprosto mimo mísu – Dzaja vyrazí do města, aby si našla manžela. I když má příležitost najít si ucházející práci, najde sestru a zjistí, že ta to samé místo odmítla a začala šlapat. Protože zmíněná sestra je evidentně arbitr přes dobré vedení života, Dzaja usoudí, že tam pracovat taky nepůjde a začne se prodávat. Okay.

Stylisticky mi kniha ze začátku šla strašně na nervy – autorka píše více méně obecnou češtinou, ale někdy do ní přimíchává spisovný jazyk. Je to celkem divný mišmaš a občas to ruší, po nějaké době si ale člověk zvykne (těžko říct, jestli to je dobře). Občas se v ději také objeví přehnaně postav a jmen, kdy člověk nemá šanci chytit se, kdo je kdo. Některé postavy se navíc jen zmíní a pak nadobro zmizí. Sice to je těžko chyba, ale přišlo mi to jako zatížení navíc. Hůlová má na druhou skvělá přirovnání a metafory, občas jsem si při čtení vzpomněl na příklad z Kingova O psaní „byla tam tma jako ve vagonu plným prdelí“. Hůlová si sice odpouští prdele, ale originalita jí na tomto poli neschází.

 Problém je nakonec spíš v kulturních reáliích. Jednak je autorka hrne jak bagrem, jednak se je převážně neobtěžuje vysvětlovat. Na knížku se navíc snesla kritika ze strany Mongolů žijících v Česku kvůli chování ženských postav a kulturním nepřesnostem. To samozřejmě dost podkope to, co na knížce většina lidí nejvíc ocení, a závěr jedné čtenářky na GoodReads, že se díky knížce dozvěděla hodně o Mongolské kultuře, je v tomhle světle trochu smutný. Autorčin cíl je sice nejspíš obecnější výpověď o rodině a o rasových problémech (předpokládám, když se to tam furt řeší) a Mongolsko do toho tak trochu přihodila (nadneseně řečeno), ale pokud je spisovatel student kulturologie a mongolistiky, strávil v Mongolsku asi rok a napsal knihu odehrávající se v Mongolsku, která ale o Mongolsku téměř vůbec nevypovídá, zasloužilo by si to alespoň nějakou předmluvu nebo vysvětlení situace. Někdy tyhle nepřesnosti celkem bijí do očí, třeba když dojde na výčitky typu „ty nosíš hrozně krátký sukně“, ale zmatení čtenáře stejně hrozí.

Vzato kolem a kolem mě knížka nijak zvlášť neuchvátila. Příběh sice není úplně špatný, ale postavy jsou dost klišé (tradicionalistiská babička, jedna divoká sestra, jedna sestra à la „dobrá žena“, vzpurná náctiletá dcera). Výpověď o kultuře je pochybná, protože ačkoli je tam určitě spousta věcí správně, člověk nikdy neví, čemu věřit a čemu ne. Autorka ovšem zajímavě pracuje s různými pohledy na realitu, kdy nejen popisuje jednu událost pomocí více postav, ale stejná postava některé věci vypráví úplně jinak, když zestárne, což je skvělý detail. Celkově to bylo ale spíš zklamání a nijak zvlášť mě to na další knížky nenalákalo.

Nikkarin: 130

   Ačkoli se v poslední době snažím dohnat si vzdělání, komiksy nejsou moje silná stránka (nedávno jsem se dostal do asi pátýho dílu Hellblazera, kde jsem se tam děsně nevyznal, co se děje v jakým desetiletí, že na další už jsem neměl sílu…takže taky doporučuju k četbě), a už vůbec ne ty český. Nicméně na večeři u táty jsem se dozvěděl o tomhle pokladu český literární scény (tohle je pomyslnej vypláznutej jazyk na mojí češtinářku ze střední, který obecně sci-fi, fantasy a komiks splývaly do kategorie Kravina (byla to teda skvělá učitelka, nicméně její prohlášení „Já už toho četla tolik, že mě v literatuře nedokáže nic překvapit“ považuju za nedostatek snahy z její strany)).

   Nicméně mi na Nikkarina už nabíhá zpozdný, takže přejděme k věci, ať to dopíšu. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy na Zemi došlo k explozi a zdá se, že kromě měst je všude poušť. Hlavní hrdina je cosi-ale-má-takovou-helmu-tak-asi-voják Bo, který chodí po světě a naráží na všlijaký podivnosti. Přiznávám, nějak se mi teď nevybavuje, jestli má nějaký konkrétní cíl, ale tuším, že ani ne. Tedy kromě toho, že chce přijít na kloub explozi.

   K Boovi se později přidá Kňch (the cutest sidekick ever) a Antoine. O ději toho fakt moc říct nejde, ačkoli chápu, že shrnutí „choděj po poušti a narážej na divnosti“ je až trochu moc stručný.

   Komiks je jinak nabitý narážkami na všechno od počítačových her (Mario, Fallout) a filmů (Návštěvníci) po literaturu (Alenka) a umění (slon na dlooooouuuhýýých nohou…co určitě přichází z Dálí). Předpokládám, že mi jich taky dost uniklo, ale na druhou stranu občas se mohl krotit s okatostí (konkrétně u robotů A1 a E2). Abych tu kritiku nacpal na jedno a pak na ni mohl s klidem zapomenout, jako dost slabý na mě působily některý dialogy. Hlavně když se ke skupince přidává Lovec hvězd, zní to trochu jako - Čau já jsem Bo a tohle Antoine a tohle Kňch, budeme kamarádi? – Jasně, ale teď o sobě musím ve dvou bublinách něco říct, aby si čtenář rychle udělal představu o mojí postavě.

   Nicméně vzhledem k tomu, že dialogy pro 130 nejsou zas tak důležité, tak je to jedno. Nikkarin exceluje (no to je strašný slovo, ale vystihuje míru toho, jak v tom je dobrej) v přenášení představivosti na papír; vytvořil si svět, kde vůbec nevadí, že něco vlastně nedává smysl, protože se to prostě řeší explozí (a možná do jistý míry tím, že Bo hned na začátku projde podivně halucinogenním bunkrem 130, ale do jaký míry to má vliv, se nejspíš ukáže až v posledním díle). Takže může vytvářet směsku reality, surrealistického snění a pop-kulturních aluzí (to je taky strašný slovo, ale je tak chytrý a učený, že ho ani Word nezná), aniž by to jakkoli narušovalo děj. Takže když hrdinové na poušti potkají stádo ohvězdičkovaných lam (nebo co to sakra je), s nikým to ani nehne. Což je super.

   Zatím vyšly dva díly – Odysea a Hodní, zlí a oškliví, závěr trilogie by měl být podle příslušné FB skupiny Následky a má vyjít na podzim 2012, což je ovšem za strašně dlouho (aspoň si mezitím našetřím na ty dva první díly, protože to chci domu…a ne, Nikkarin mi tu neplatí za reklamu…už jen proto, že sem podle počítadla návštěv pravidelně chodí tak šest lidí).

    Už několik minut nemůžu vymyslet, jak to tu zakončit. Takže krátce – je to fakt dobrý, tak si to prostě přečtěte.

Jiří Šulc – Dva proti Říši

   No, tohle jsem přečetl, protože to vybrala slečna, se kterou se pokoušíme na druhý pokus rozjet čtenářský klub. Tohle byla její volba a musím říct, že nebýt toho, že bych byl docela rád, aby se to vážně nějak rozjelo, tak bych tak někde kolem strany 50 provedl rituální zničení knihy a obětoval ji na oltáři nějakýho hodně krvežíznivýho božstva.

   Takže, je to o historický román, kde se jedná o převyprávění příběhu o atentátnících na Heydricha. Ve zkratce…Beneš potřebuje, aby západní země konečně uznaly, že u nás existuje něco jako odpor proti Německu, čímž by se po válce zajistilo, že se země po válce vrátí do podoby před Mnichovskou smlouvou. Takže vezmou Gabčíka a Kubiše, posaděj je do bombardéru a vykopnou nad Plzní…až na to, že je vykopnou nad Táborem, takže teda docela blbý. No ale klucí jsou šikovný a nějak se jim podaří dostat se tam, kam potřebují, tudíž do Prahy.

   Následuje série dalších seskoků. Beneš na závěr románu prohlásí, že doufá, že další parašutisti budou stejně úspěšní, jako tyhle skupiny. No…nevím, jestli tohle měl autor ověřený, ale ať už to jsou slova autora, nebo Beneše, rozhodně se rozcházíme v názoru na to, co je to úspěšná parašutistická jednotka. Pro mě teda taková, co se jí nepodaří vystřílet ani ne za měsíc, a to včetně veškerýho příbuzenstva do asi patnáctýho kolene. No ale popojedem.

  Parašutisti se potýkají se spoustou problémů. Dost často je letadlo vyhodí úplně jinde, jedna skupina dokonce skončí někde na Slovensku. Občas si někdo udělá něco s nohou. Někomu třeba vypadnou doklady, což je obzvlášť epesní, když do nich máte založenou fotku svojí holky i s věnováním, tudíž s jejím jménem (no, nedopadla úplně nejlíp).

   Ve změti parašutistů se později prakticky nedá vyznat a upřímně mi to bylo ke konci fuk, protože stejně všichni dostanou nakonec kulku (ty jo…vyzní to trochu jinak, když člověk nepíše jen o literárních postavách, ale vážně o lidech…no nic). No, ale to je jedno, nakonec se to prostě nějak povede, Heydrich umře a náckové dostanou amok. Parašutista Čubík (sorry, ale s takovým jménem člověk prostě musí být záporák) je všechny udá, protože má poměrně dost velkou rodinu a Němci vyhlásili několik dní, kdy se informátorům nic nestane, a tak nějak se v novinách objevují jména lidí co znal...a občas jich tam je třeba pět se stejým příjmením, což asi jednoho docela slušně rozloží. Nicméně v roce ’47 ho stejně popravili. Takže Němci je najdou v kostele v Resslovce a trvá jim asi osm hodin, než je konečně dostanou (pravda, prvních 7 hodin a 45 minut se je snaží dostat živý, a pak to SS přestane bavit…ale i tak).

   Takže bych začal těmi klady. Asi i úplný ignorant dějepisu (vlastně ten hlavně…třeba já) by měl uznat, že by o tom člověk něco vědět měl. A asi úplný ignorant vlastenectví (já) by měl uznat, že přece jen to bez nich mohlo vypadat trochu jinak (no taky nemuselo…), takže je fajn vědět o nich něco víc, než že se jim zaseknul kvér v ten nejblbější moment. V knížce je spousta fakt o tom, jak to tenkrát vypadalo a jak to fungovalo uvnitř gestapa, na druhou stranu ale taky nic objevnýho (jako že mučili lidi elektřinou jsem nějak tušil i bez toho). Občas jsem váhal, jak moc autor jede podle ověřených fakt, protože přece jen scéna ke konci, kdy se gestapu konečně podaří z někoho dostat, kde vlastně atentátníci jsou schovaný…ta byla snad trochu silný kafe i na tyhle frajery. No, ale asi bohužel ne.

   A teď ty zápory. Zápor to má vlastně jen jeden, ale tak trochu převažuje snad všechny klady. Ten chlap je prostě mizernej spisovatel. Vhled do postav je naprosto mizivej. Parašutisti jsou prostě bodrý chlapíci, co se nadšeně vrhaj z letadel, aby spasili vlast. Za to Němci jsou vážně děsně moc zlý a autor teda nenechá nikoho na pochybách. Nejhorší je to s Heydrichem. V dějinách literatury asi ještě nikdo nikdy nebyl tolikrát přirovnanej k supovi. Autor se vyžívá v krátkých, úderných větách, což je trochu blbý, když vás taková věta udeří tak třikrát za odstavec. Někde v půlce jsem si říkal, že by možná stálo za to vzít vrtačku a zkusit, jestli s dírou v čelním laloku nebude ta knížka trochu čitelnější, ale nehodlal jsem to riskovat. Nejhorší to je na konci jednotlivých úseků děje a kapitol, protože ty neuvěřitelně často končí přesně takovouhle větou, což je prima použít sem tam, ale tohle je fakt moc. Pár příkladů:

   Chladným pohledem přejel [Heydrich] pomalu ještě jednou přes celý sál a poté zahájil svůj první projev v úřadu říšského protektora Protektorátu Čechy a Moravy.

   Čas dravce začal.

(úplně u toho slyším dramatický bubny…a navíc „protektor Protektorátu“…ehm)

   V sále se šířil pocit nejistoty, přesně jak zamýšlel. Pohrdal samolibostí, která se v dobách jeho předchůdce rozšířila mezi Němci jako rakovina. Jeho cílem byla stoprocentní oddanost a věrnost jak jemu, tak jeho cílům, a naprosté odevzdání se třetí říši

  V téhle bitvě hodlal Reinhard Heydrich zvítězit.

  „Sakra,“ zaklel Gabčík. „Nikdy mě nenapadlo, že by se mohla vyděsit [jejich domácí]. Ale zjevně za to můžeme my, krucinál.“

   „Jo, opravdu jsme ji vyděsili,“ poznamenal Kubiš rozpačitě. „Ale ne těmi pistolemi.“

   „Čím tedy?“

   Kubiš zavrtěl hlavou.

   „Poprvé si uvědomila, že můžeme umřít.“

   Jak vidno, nemusí to být přímo krátké věty, ale minimálně dramaticky dramatické, aby dramatizovaly drama. Na poslední ukázce je taky vidět, že dialogy zrovna nejsou autorova parketa. Pravda, netuším, jak se přesně mluvilo na začátku 40. let, ale někdy jsou tam trochu moc silný výrazy, jindy zase mluví trochu moc spisovně. A použití příslovcí v uvozovacích větách je v případě týhle knihy přinejmenším nadměrný.

   A nakonec se mi moc nezdálo, když autor sem tam spadnul do popisování něčeho, co prostě ověřený mít nemůže. Chápu, je to umělecká licence, ale u tohodle románu bych víc ocenil, kdyby se držel čistě fakt. Když jeden z atentátníků umírá v kostele a vidí, jak k němu anděl z fresky natahuje ruku, to bylo trochu moc.

   Takže rozhodně ano, pokud žerete historii, 2. světovou, parašutisty a tak. Spíš ano, pokud se chcete dozvědět, jak se to celý seběhlo, ale možná na to budou i lepší zpracování, fakt nevím. Rozhodně ne, pokud si vyloženě potrpíte na to, jak někdo píše, protože tady jde hlavně o věrnost dokumentům, napětí a akci. Psychologie postav je docela slabá a na nějaký tríčky jako polopřímý řeči a pronikání do myšlenek postav nějak rafinovaněji než „Gabčíka napadlo, že…“ rovnou zapomeňte. Your choice.

Věra Chase: Vášeň pro broskve

    To jsem si tak jednou zašel s Awaris do antíku a narazil jsem na šíleně oranžovou knížku. V první kapitole hrdinka stihla někoho ojet, zahodit do řeky mrtvýho psa a sdělit čtenáři, že nesnáší, když má na sobě někdo ekzém. Ta kapitola nemá ani celou stránku.
   Pro představu, jak tahle knížka vypadá - je to asi tak něco, co by napsal Vian, kdyby se rozhodl vykrást Orwella a za zády měl Zolu, co by mu do psaní věčně remcal.
  Děj se odehrává ve fiktivním světě rozděleném na tři kontinenty - Konvence, Dekadence a Válečný ostrov. V Konvenci se musíte (překvapivě) řídit konvencemi a nejnovějšími módními trendy, rozhodně nesmíte ukazovat emoce (ačkoli to dělá v knížce docela kde kdo, ale nějak to všem uniká) a za porušení pravidel můžete jet na výlet do Dekadence. Ta není úplně dekadentní, ale spíš se tam všichni flákaj a dělají si co chtějí (ale mají docela dekadentní množství sexu). Ovšem nemůžete si dělat úplně, co chcete, protože když nejste dostatečně dekadentní, taky můžete skončit celkem blbě. Na Válečném ostrově...si Konvence pořádá války. Teda pokud jsem to dobře pochopil, tak si tam Konvence pořádá války sama proti sobě (což běžně lidi samozřejmě neví)...protože co by se jinak dělo, kdyby se neválčilo?
    Hlavní hrdinka začíná v Dekadenci, kam byla na nějakou dobu vykázána, když otěhotněla. Sice ji znásilnili, ale to nějak nikoho nebere. Navíc občas ráda "zlobí", takže to bylo už její třetí vyhoštění do Dekadence. V Konvenci se jí jinak vede celkem fajn, hlavně vzhledem k tomu, že patří do nejvyšší společenské třídy. Ačkoli (včera v noci jsem zmáčknul nějaký dvě tlačítka a otevřel se mi ten obrázek obalu knížky; když jsem pak dal zpět, vyskočil mi text tady a automaticky se uložil....totální hysterie...no nic, dám si to po druhý) nemá vůbec žádný zkušenosti s ošetřováním, spolu s dalšíma holkama z fajn rodin se vypraví na frontu jako sestřička, protože být sestřička zrovna teď fakt dost letí.
    Tady sestry narazí na doktora. Prakticky okamžitě ho začnou nenávidět, protože je nutí dělat strašný věci. Třeba dodržovat služby a šahat na ty zakrvavený vojáky, fuj fuj. Navíc nikdo nechápe, proč doktor už dávno netrčí v Dekadenci, přestože naprosto pravidelně vykazuje nepřípustnou míru empatie s vojáky. Později se zjistí, že to je díky tomu, že fakt umí léčit. Pak je tady Saul, to je voják, který stejně jako doktor tak nějak prohlédl a v hlavní hrdince vidí jakousi naději. Nabídne jí svoje srdce (nějakou skleněnou kouli, co uvnitř pulzuje, nejspíš to má být první uvedení broskve do děje), ale ona ho rozbije. Ale i tak ji přesvědčuje, aby s ním dezertovala do Bažin, kde by mohli žít bez pravidel šťastně až do smrti. Hrdinka potom v jeden moment onemocní a skoro umře a nikdo jí nepomůže. Když se z toho dostane, konečně zjistíme, že se jmenuje Jezebel, na což jí doktor řekne, že s takovým jménem přece nemohla čekat žádnou pomoc (no, to má recht).
    Jezebel nakonec se Saulem uteče, sice ne tak úplně plánovaně, ale nebudu to pitvat. V Bažinách objeví společenství, kterému vládne menšina žen. Menšina, protože většinou utíkají vojáci, co po zkušenosti na frontě trochu pozměnili svůj světonázor (to je vtipný slovo), jen sem tam s sebou vzali nějakou sestřičku, a ty šly hlavně  ze zvědavosti. Jinak žena si může vybrat, s kým bude spát, ale monogamie nepřipadá v úvahu, protože se přece nějak musí uvolňovat napětí u všech těch chlapů. To Saula docela naštve, takže vezme Jezebel a přestěhují se mimo dohled tábora, kde na ně neplatí jejich zákony.
   Následuje pasáž, kdy pro Saula a Jezebel uteče mnohem míň času než pro zbytek postav (nebo pomaleji stárnou...), je tam spousta sexu, broskví, broskvovýho čaje, polévaní broskvovým čajem při sexu a dalších praktik zahrnujících broskve a produkty z broskví. Když se nakonec vrátí do tábora v Bažinách, najdou tam už Město.
   Město ještě pořád trpí nedostatkem žen a vůbec to tam nefunguje, jak by mělo, takže Saul se ujme role "the man with plan" a chce začít dělat změny. To zahrnuje přesun žen do Města. Třeba z Dekadence. Hej, Jezebel, tys tam byla, nechtěla bys nějaký přivést? No, celá nadšená, jak rychle ji Saul odsunul na druhou kolej, se Jezebel vypraví do Dekadence pro ženský.
   To je tak půlka knihy, nehodlám to tu pitvat celý, ale někde po cestě se dostane z fáze vymytí mozku a vyvine si (dokonce) i vlastní osobnost. Když se vrátí, je na tom nejspíš ještě líp než Saul, který mezi tím...tak trochu zvlčil. Sice to není úplně tragická hrdinka, ale že by to dopadlo happyendem, to bych teda taky neřekl (i když možná mám posunutý hodnocení happyendu, když jsem teď dokoukal Lost In Austen).
   Mně osobně se to líbilo hodně, ale úplně nevím, jestli to doporučit všeobecně. Ta společensko-kritická část je docela slabá - jsou tu lidi s vymytým mozkem, lidi bez vymytýho mozku, všemocnej establishment (tohle je děsný slovo), hrdin(k)a se postupně osvobozuje, bla bla, prostě takovej slabší Orwell. To rozdělení na Konvenci a Dekadenci mi občas moc nesedělo a taky mi přijde, že někdy měla autorka trochu mezery v logice, ale dobrý. Zajímavější je vývoj Jezebel, a pak samozřejmě ten naprosto ujetý styl podobný Pěně dní, slovní hříčky, střídání mlhavosti a dost brutálně střídmého násilí (křupnutí nosní chrupavky mě pronásledovalo cestou jednu cestu metrem) a tak.
   No a pro lepší představu vám s dám úryvek, kdy Saul začíná přemlouvat  Jezebel, aby s ním utekla:

   Už je to týden, co jsem přestala chtít být nemocná. Dnes jsem to nevydržela a sedla si do 127 na kus řeči. Pohledy rozdává normální, téměř bezvýrazné, asi se mi před týdnem jen něco zdálo. Vyprávím mu o svém krušném údělu, o tom, jak bych před ním ráda utekla do Bažin, a jaký by to byl skvělý život, bez těch zmijí tady. Poslouchá mě, a potom mi klidně odpoví, že tam lidé skutečně žijí. Dělá si ze mě legraci? Ujistí mne, že nikoliv. A pak se mě s baziliščíma očima optá, zda si v noc sbalím kufry. Paralyzovaná na něj zírám a on mi klidně otevírá lebku a chvíli se v ní přehrabuje. To je hnusné! Kde se to v něm vzalo, býval to takový beránek? A co bude s mými tajemstvími?! Nevzrušeně vytahuje cáry hadrů umazaných od oleje a gesty naznačuje, že nic víc tam vlastně není. Nevěřím. A vůbec, co to má být za triky?
   "Tak co, utečeš?" ptá se znovu a čistí si upatlané ruce do mé zástěry. Jsem úplně zmatená, ale on otázku nemilosrdně opakuje znovu a  znovu, až mi v hlavě hučí: Odpověď, rychle! Snažím se kývnout, ale hlavu mám vážně nějakou uklizenou, fakta jako by se náhle neměla kam skrýt - zcela jasně si uvědomím, že vlastně nejsem schopná žít bez jistot které mě obklopují, a že i život tady mi vlastně dost vadí v porovnání se životem na kontinentě, kde si člověk nemusí každodenně ohřívat vodu na koupel a ptát se, co zbylo ve skladě k jídlu. A taky, po útěku není žádná šance k návratu, na rozdíl od Dekadence. Tenhle zpupný únik před zloduchy by byl klasifikován jako dezerce. Napořád!
   Zvednu se a nervózně si začnu plést cop. Kdo se prosil o tak holou pravdu? Jemu to možná připadá vzrušující, dekadentní, ale vždyť je to k nevydržení! Pak se zničehonic rozbrečím a znechucená sama sebou vyrazím ze dveří. 

Zoufalci (2009)

   To jsem tak jednou zapnul televizi, abych zabil pár minut, než se mi dostáhne film June (Tennant a Eccleston v jednom filmu (což je samozřejmě recept na ultimátní dílo kinematografie) (tímto připomínám Awaris a Zoe, že jsme si to ještě pořád nepustili) (během Zoufalců jsem usoudil, že na to koukneme až spolu, abychom mohli vzdychat unisono (všímáte si úžasnýho způsobu, jakým používám závorky?...jakože Austenová hadr)(bohužel asi i čitelnost hadr))), a hop, začínali Zoufalci, na který jsem se chtěl už dávno kouknout. Ostatně, když už mám ty mezery v český literatuře, aspoň nějaký český filmy bych mohl sjíždět...
   První plus filmu (ačkoli ne to hlavní) je, že tam nejsou moc okoukaný obličeje. Žádná nahatá Geislerová (je vůbec nějakej film, kde se ta ženská nesvlíkne?), žádnej zpomalenej pablb (o jehož roli by se popral Liška a Macháček) ani muž v krizi středního věku (nejlíp Trojan) (hrdinové sice jsou v krzi a středním věku, nicméně v krizi jsou zjevně celoživotně, takže to je jiný případ).
   Takže...jde o příběh šesti čerstvých třicátníků, kteří spolu chodili v Jablonci na střední, z různých důvodů se přestěhovali do Prahy a vedou naprosto zoufalý životy. První slečna má přítele, co má evidentně potřebu ojíždět všechno kolem, ovšem ona si to nechává líbit. Druhá tak nějak klopýtá životem (obvykle klopýtá přes svoje oblečení, jak mizí z cizí postele), přehnaně se opíjí a má děsnou matku (dobře, ta matka není tak děsná...jen nemůžu vystát tu herečku). Třetí je jediná ze skupiny, co má rodinu, ale její manžel je mistr v nadeptávání sebevědomí (deptání + naleptávání, kdyby to jakože někomu nedošlo) a fakt teda stojí za to. První chlapec je v obdobně kvalitním vztahu jako první slečna a už devět let studuje peďák (i těch 5 je snad moc...). Další dva jsou gayové (ostatně, sošky vyhrávají utlačovaný rasový menšiny, gayové a postižený děti...), jeden alkoholik, druhý...no ani nevím, co mu je, prostě všeobecně ztracená existence. Tohle je vlastně největší problém filmu, postavy jsou trochu jak seznam klišoidních ztracenců použitelných v kinematografii...ale dobrý.
   Postavy se někdy kolem půlky filmu sejdou a vzpomenou si, že kdysi vymysleli, že si společně koupí statek, kam se společně nastěhují, takže se rozhodnou to konečně provést. A protože prej moc spoiluju, tak to tady típnu. Ostatně, ono se o ději nic moc dalšího říct nedá, protože tam více méně není.

   Kromě toho, že děj se nijak zvlášť nevyvíjí, nevyvíjí se ani postavy, nicméně...cílem filmu je naznačit, že prostě nejsou s to sami se sebou cokoli udělat, takže se to dá jen těžko vyčítat... Ovšem tohle dohání zpracování. Kamera je občas...přehnaně umělecká, ale dokud to nedosahuje míry jako v Normalu, tak to dokážu snést. Myslím tím záběry z divných úhlů na půlku obličeje hrdinů a tak. Naprosto dokonalá je ale práce se střihem a zvukem, hlavníě překrývání zvuků z jedné scény s obrazem z další. Jasně, není to nijak originální postup, ale tady je posunutý o krok dál, když často nějak funguje v té další scéně (jako zvonění tramvaje z první scény se kryje se zvonkem z další (a možná ani to není zase tolik originální, ale já to asi ještě neviděl)).
   Občas to trochu drhne. Občas zvednete obočí, protože to je prostě...ehm (jako dramatické oznámení: "A nepřestěhoval jsem se jen proto, že jsem si uvědomil, že jsem homosexuál...(omg, kdo to slovo vůbec používá, než to jeden vůbec dořekne, posluchači mu usnou (řekněte mi někdo, až moje řešení jednotlivých slov přesáhne únosnou míru))). Občas vás budou srát ty všeobecně platný pravdy a lehce přímočarý výlevy (ve stylu "Ach, ti mladí, mohou jít kamkoli, ale hlavně aby byli z domova. A nejvíc potom trpí rodiče.") Ale nakonec se to všechno potopí do pohyblivýho písku deprese a čím víc se tomu budete bránit a plácat sebou, tím rychleji se v tom utopíte (ježiši, proč jsem prostě nemohl cynicky okomentovat děj, pak ze mě padaj takhle jetý obraty). Ale zkusil bych to. Extrémně záporných reakcí jsem našel málo a těm lidem vadilo, že ani jediná z postav nedisponuje duševním zdravím, což (podle mých odhadů) okruhu čtenářů tohodle blogu vadit nebude.
   Enjoy.

Lan Pham Thi: Bílej kůň, žlutej drak

    Známá kauza s cenou Knižního klubu - spisovatel Jan Cempírek napsal tuhle knížku pod pseudonymem Vietmnamky Lan Pham Thi a vyhrál cenu Knižního klubu, a to i přes to, že kniha si tu cenu prakticky nezaslouží. Cena je sice anonymní, ale porotci si zjevně automaticky spojili vypravěčku a autora a předpokládali, že jde o děsně upřímnou výpověď zástupkyně menšiny a bla bla bla.
   Jedna možnost je, že si to vážně vybrali kvůli tomu, aby protlačili text, co se prostě snadno nechá obalit spoustou keců o tom, jak dílo tvoří most mezi kulturami, poukazuje na společenský problémy, zviditelňuje cizí kulturu a zprostředkovává jí českému čtenáři a prostě kopy keců. To zní pravděpodobně. Druhá možnost totiž je to, že všechny ostatní texty vážně byly horší jak tohle, čemuž odmítám věřit.
   Jedna věc je délka. Dokonce to ani nesplňuje oficiální pravidla soutěže, ale pořadatel prohlásil, že limit 100 stran je kvůli tomu, aby se vyloučily věci, co jich mají třeba 25. No, tak tohle mělo podle něj 90, ale i s obrázky a členěním textu, kde se místem teda fakt nešetří. Respektive, odstavec o třech větách je vzácnost. Skoro dvě třetiny jsem přečetl za jízdu z Můstku k nám domů (něco přes 40 minut řekněme).
    Druhá věc je klišoidnost děje. Teda, to málo, co se tam stane, je prostě....trapný. Takže, naše Vietnamka jde s bratrancem ze zábavy a napadnou je skini. Pomůže jim jakýsi dobrák, a tak se dostanou domu skoro bez zranění. Tam probíhá oslava nového roku, navíc hrdinčin otec se chystá otevřít restauraci, takže potřebuje od místního stařešiny/šamana věštbu a také jméno restaurace. Ta se má jmenovat Dračí zátoka. Pošle pak dceru pro malíře, který bydlí nad nimi a kdo to není? No wow, náš zachránce. Ona se s ním pak někde během knihy vyspí. Do restaurace přijde hygiena, aby zkontrolovala, jestli se to dá otevřít. Rodina má prostory restaurace zařízené přes majitele domu Petra, kterého si rychle přivolají na pomoc, a tomu se podaří vyjednat úplatek 20 tisíc. Jenže tatíkovi si pak řekne o 30, scoundrel. Jejich příbuzným shoří obchod  s oblečením a policajti vtipkujou o tom, že by toho mělo shořet víc. Restaurace se nakonec otevře, ale Petr ve výsledku rodinu podrazí a nějak je o to připraví, to je ale až v dovětku. No, to je tak všechno.
   Takže, jak je vidět, děj nic moc. Všechno se to dá předvídat několik stran dopředu. Vlastně o tom ani není moc co napsat. Jasně, autor musí mít docela zkušenosti s komunitou, ale Cempírek podle všeho docela cestoval po jihovýchodní Asii, tak to prostě nějak poupravil a bylo. Je pravda, že mohl autorství přiznat při vyhlašování soutěže a ne až v době, kdy se postupně začalo zjišťovat, že to 19letá Vietnamka asi nemohla napsat a že je trochu divný, že ji nikdo nikdy neviděl. V ten moment už by dokázal, že porota nehodnotila moc objektivně, a nedělal by ze spousty lidí voly. Ve výsledku to dopadlo docela hloupě, no.
   Bohužel, poprask kolem knížky a fakt, že to poukázalo na podezřelý praktiky při výběru vítězů, je tak všechno, proč to má cenu číst. Protože jinak je to o ničem. Howgh.

Egon Hostovský: Dobročinný večírek

   No jo, tuhle knížku jsem četl už dávno předávno (asi před...3 lety) a teď jsem měl přečíst knížku přeloženou do češtiny, abych na ni napsal seminárku, což je samozřejmě ideální doba na to, aby jeden četl knížky napsaný česky, popřípadě v originále. A protože mi tu ten Hostovský už nějakou dobu ležel (zase jeden úlovek za 20 Kč), tak padla řada na něj.
   V newyorském hotelu se sejde skupina složená převážně z evropských emigrantů na dobročinný večírek. Jedním z mála Američanů v knize je paní Greenová, vdova, která většinu života po smrti manžela zasvětila charitě, nicméně více méně nemá co jiného na práci - ona se pak ta charita dělá snadno. Ovšem doma jí sedí ještě její známá (nejsem si jistej, jakým slovem ji označit), která se k ní vecpala do domu po rozvodu, aby se měla kde vzpamatovat ze šoku, a zůstala tam na asi 15 let. Milá bábinka, která ovšem paní Greenovou silně prudí, takže když jí volá na večírek a vyžaduje, aby paní Greenová přišla brzy domu, tý rupnou nervy a vyhodí ji z domu. Emokámoška si pak pustí plyn, ovšem nakonec je v ókeji, protože hned pod ní bydlí doktor (Doctor Who?). Paní Greenová se málem vyřítí ven a jede do nemocnice, ale venku tak šíleně leje, že to nejde - jen náhodou si nevšimne taxíku, co na moment zastaví před hotelem, se kterým se klidně mohla svést zpátky do spárů vampírské kámošky... Oh, ty maličkosti, co mění lidské osudy. (To zní jak ironie, ale myslím, to docela vážně.)
    Pak je tu slečna Holubová, která s paní Greenovou kontroluje lístky. Taková docela slepice a drbna. Nijak zvlášť zajímavá.
   Shodou okolností se zde seznámí postavy Profesor, Boháč a Polák (moje pracovní jména). Profesor venku promokne a Boháč a Polák mu mají půjčit sako. Polák je dost hajzl a vymyslí, že se pokusí Boháče dostat do postele s Annou (k tý se vzápětí dostanu). Úplně si nevybavuju, co by z toho jako měl, ale něco teda určitě jo.
   Ovšem hlavní skupina je Evžen - Julek - Anna. Už ze skladby postav je docela nasnadě, o co půjde. Takže Evžen a Julek jsou rakouští bratři, Evžen utekl do Ameriky ještě před válkou, Julek zůstal doma a kolaboroval, což mu úplně nevyšlo, skončil v koncentráku a Evžen měl nakonec dost práce, aby ho dostal po válce pryč. Anna je Evženova žena, ale spí s Julkem (to nás ale překvapilo...ne, tohle ale není autorovou malou představivostí, ono to tak prostě fakt dopadá...). Manželství Anny a Evžena bylo v docela stabilním stavu, dokud nedorazil bratříček z Evropy a neukázal Anně, že toho šíleně pedanstkýho suchara vlastně nemusí snášet. No, nebudu tu rozebírat Evžena, má rozhodně spoustu kladných vlastností, ale schopnost projevování citů mezi ně nepatří.
   Anně tedy Polák nabídne, že by mohla zaskočit na pokoj za Boháčem. Té to přijde jako super nápad, protože jestli si nenechá k něčemu ujít příležitost, tak je to k nasrání Evžena.
   Ah, podstatný info - Evžen má revolver. Profesor o tom ví a řekne Julkovi, aby ho bratrovi vzal a přinesl ho jemu. Ten ho sice Evženovi sebere a nese ho profesorovi (ten ho samozřejmě předtím lehce přimáčkl), když uvidí Annu, jak si to mašíruje k výtahu a vyjíždí kamsi. Tak to samozřejmě otočí a jede za ní.
   Mezitím se řeší několik dalších věcí. Za prvé má vystoupit jakási zpěvačka, která ovšem odmítne zpívat, pokud by se měl na pódiu během večera objevit i někdo jiný. To ale zabrání mladičké maďarské emigrantce zazpívat svůj debut! To samozřejmě mladičkou maďarskou emigrantku silně rozhořčí. To zase jaksi pohne srdcem paní Greenové, které Maďarka připomíná její mrtvou sestru. Takže se paní Greenová zvedne a zaúkoluje Profesora, aby s tím něco udělal. Tak ten jde a tak brutálně pošle zpěvačku do prdele, že se z toho zhroutí a odmítne zpívat. Everyone is happy. Za druhé u jednoho ze stolů si skupina lidí udělá docela brutální srandu z emigranta Valeriu (taky Maďar?), když mu nakecají, že má telepatické schopnosti. Valeriu to nakonec odhalí a - přece si to nenechá líbit - protože je ve skupině i slečna Holubová s výtěžkem, sebere klíč a ukradne prachy z její pokladny.
   Takže Anna je v pokoji s Boháčem. Boháč je z toho úplně vedle a vlastně se mu do toho moc nechce, ale Anna mu naprosto učaruje (wow, tenhle obrat jsem ještě asi nikdy nepoužil). Té zatím dojde, že má sice chlapíka v hrsti, ale že mu vlastně nechce takhle brutálně zavařit. Navíc čekala, že Evžen půjde za ní, jenže ten pořád nikde. Když už to chtějí oba zabalit, do místnosti se vřítí Julek, prožene Anně kulku hlavou a pak se picne sám. (Začínám mít dojem, že moje popisy vypjatých scén jim nějak berou grády.)

   Holomráz byl uvnitř mezi čtyřmi stěnami té kobky strašidelného soudu, kde nadále ječely brzdy popravčí káry rozjeté do nicoty. Až teď Anna, povalena děsem na kolena, prozřela. Věděla do poslední tkáně mozku, kam jít, kdyby jí bylo dovoleno opět povstat. Věděla, že teprve teď a tady v rozšířeném prostoru rakve je z ní sňato prokletí, že tam venku, kdyby mohla vyjít, našla by mír a hvězdy a slunce. Že tam venku je tak prosté milovat a být milován, jestliže nás milost navštíví a my prohlédnem.

   Takže nakonec Evžen sedí v hale, když za ním přijde jeho milenka a oznámí mu, že je děsně šťastná (poslední události prospala). Slečna Holubová si všimne, že z její kasy někdo ukradl všechny vybrané peníze. A v ten moment nastoupí Maďarka a nadšeně odezpívá své sólo. Krása.

Michal Viewegh: Výchova dívek v Čechách

 
    Eh, zatímco jsem měl sledovat proslov Martina Luthera Kinga a dělat si poznámky, jak geniálně používá figures of speech, přesně umí odhadnout, kdy udělat mezeru, a mistrně ovládá umění intonace, radši jsem dočetl Výchovu dívek v Čechách a teď to budu tak půl hodinky smolit...
   Důvodů k téhle knížce jsem měl několik. Tak za prvé - koupil jsem ji za 20 Kč, tak proč ne, že jo. Za druhé - stále se snažím najít soudobého českého autora, co nepíše sračky. Pohořel jsem s Urbanem, tak jsem chtěl prubnout Viewegha. Za třetí - rozhodl jsem se udělat sociologický průzkum, kdy budu zkoušet, jestli se mi podaří vzbudit obalem nějaké knihy ještě větší pobouření v metru, než tomu bylo s Dějinami lásky (nepodařilo, přece jen, ty maj přes půl obálky ten nahej zadek...jen jsem si vysloužil několik opovrženíplných pohledů od nafoukanejch intošů, co si přečetli autora a titul knihy). No a nakonec - ocitl jsem se na okraji nekonečné, vyprahlé pouště francouzského hardcore realismu v podobě posledních 140 stran Lesku a bídy kurtizán a byl jsem ochotný číst naprosto cokoli, kde celá Paříž neřeší, že ta chuděra Lucien de Rubempré si to hodil.
   Takže ve zkratce děj - hlavní postava (Oskar?) dostane nabídku dávat soukromé lekce tvůrčího psaní dceři boháče. Peníze zrovna rozhazovat nemůže, tak to vezme. Na místě zjistí, že Beáta je nesnesitelná kráva, co se akorát válí a má depku. Za prvních sto stran řekne asi dvě věty, a to: To si piš! (reakce na něco jako S tebou to bude těžký.) a Jdi do piče (asi je tam Jdi do prdele, ale nemůžu si pomoct, spojení do piče zní strašně vtipně a v reálnym životě nemám na to ho používat...). Beáta se z toho nakonec vylíže a usmyslí si, že si zrenovuje pokoj. Bla bla bla, Oskar Beátu ojede. Bla bla bla, Oskar dostane padáka, tak nemůže dál ojíždět Beátu. Ta začne učit u něj na škole (jo, on je češtinář...), ale postupně na sebe maj čím dál tím míň času, bla bla, rozejdou se. Bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla, Beáta to napere v autě do stromu. La fin.
   Takže, knížka se celou dobu tváří autobiograficky, na konci se ale odhalí, že není. Ne, že by tomu příběhu někdo kdy mohl uvěřit. Ostatně, autor sám během psaní komentuje fakt, že to je naprosto nepravděpodobná zápletka (což je, přirozeně, velmi postmoderní). Mimo to neustále poukazuje na to, že v knize je spousta scén jen za účelem pobavit čtenáře, ale on je přece jen ten povrchní humorista, vzápětí ovšem čtenáře upozorní, že pod vším tím ha ha a hi hi je ta pravá tragédie lidského bytí. Předpokládám, že povrchní humorista je jakási hláška z kritik na Báječná léta pod psa a Viewegh tím tak nějak naznačuje, že jemu je úplně volný, co si o něm myslí nějaký pisálci, protože on si to klidně napíše takhle, ale ta literární hloubka tam prostě je, jenže vy omezenci to nevidíte. No, nevim, jestli to je správná interpretace, ale sralo mě to.
   Mimo to neustále dává spoustu slov do kurzívy a za celou dobu se mi v tom nepovedlo najít systém. Někdy jsou to citace, někdy slova, která jsou typická pro použití v literatuře (hlavně přídavná jména a příslovce, třeba: Zakpupil jsem ženě a dceři dva opravdu rozkošné řetízky. To není úplně nejlepší příklad, ale první co jsem našel...u těch příslovcí to je jasnější), někdy odkazy mimo text (např. v jedné větě slunce, v další seno a v poslední jahody). Taky dost často odkazuje na jiné autory, ne vždycky mi bylo ale jasné, jak to vlastně myslí. Hlavně tady jsem se pořád nerozhodl, jestli je to rýpání nebo hold:

S přátelským úsměvem směřujícím k oknům vily jsem proto vkročil dovnitř zahrady a moje levá ruka s široce roztaženými prsty vylétla vzhůru v naučeném děkovném gestu. (Ano, slyším to lehké zašumění v čtenářském publiku, avšak prohlašuji místopřísežně, že na tomto gestu opravdu nehodlám vystavět celý román, a to dokonce ani tehdy, kdybych si tím snad mohl pojistit svou nesmrtelnost.)

    No nevím, na rýpání nemá nárok, jako hold to moc nezní :o) Asi prostě chce ukázat, jak je děsně sečtělej. Je teda fakt, že ještě několikrát jsem měl dojem, že mi podobný narážky dost unikají. Ale je pravda, že v české literatuře mám docela mezery. Docela velký. Načtený mám pořádně vlastně jen Hostovskýho a Havlíčka (Jaroslava, ne Karla). Popojedem.
   No, abych to shrnul (přece jenom, ten proslov má dvacet minut a budu si to muset pustit aspoň dvakrát), je to docela vtipný, a to jako vážně. Několikrát jsem se musel v metru držet, abych se nezačal hystericky smát, např. u úryvku:

[...] fakt, že jsem opustil pevnou půdu prózy, abych se vystřelil do kosmu poezie, je dostatečně výmluvným důkazem naprosté citové nepříčetnosti, v níž jsem se tehdy nalézal:
Moje dcera
věčně otravuje
věší se mi na krk
tak se dusím
když na krku tu její smyčku
nemám... 

   Musím uznat, že jestli něco Viewegh zvládá, tak je to sebeironie, což umím ocenit :o) Na druhou stranu mi nějak unikla právě ta děsná trága pod povrchem. Většina postav jsou jen vážně komický figurky, co jsou tak přehnaný, že by zapadly spíš do Mikulášových patálií nebo Denis postrach ulice. Hlavní postava je prostě takovej vůl, co spí s dvacetiletou a děsně se diví, že jí to přestane bavit. A s Beátou tříska její maniodeprese (nebo co jí to vlastně je) a vlatně ani v jedné fázi není moc sympatická. A její sebevražda je nakonec jen takový naplnění vyprávěcího stereotypu a dotvoření obrazu. Ostatně, knížka člověka celou dobu upozorňuje, že tohle není realita, ale prostě jen umělecká licence a jakýsi výjev. Ale nakonec jsem si stejně řekl - A co jako?
   Dneska jsem ještě nepoužil slovo distinguovaný. Tak...a pro dnešek mám odškrtnuto...

Jiří Šimáček: Snaživky

 

   Tuhle knížku Zoe ukořistila spolubydlícímu, píše o ní na svém blogu, což si můžete přečíst tady. Nějak děsně jsem odkládal napsání tohohle příspěvku, ale here we come.
    Jde o příběh manikérky, která se více méně celou dobu snaží klofnout bohatýho chlapa. Což se jí i podaří. Má jakousi prazvláštní představu o světě, kde se lidi třídí podle oblečení, aut, parfémů, hodinek a toho, jak jsou profi (což ona je dost). Lidem okolo cpe, jak děsně zdraví prospěšný je jíst ananasy a banány a v jeden moment kamarádce dokonce naordinuje banánovou dietu, která spočívá v tom, že nejí nic kromě banánů. Hlavní postava je vážně velká kráva, ale v tenhle moment jsem možná i protočil oči v sloup.
    Zoe psala, že asi po dvou odstavcích ji začala děsně nenávidět. No já byl asi trochu tolerantnější a začal ji nenávidět až po dvou stranách, jenže v ten moment stačila už dvakrát vyjmenovat vitamíny v ananasu a dýl to prostě vydržet nešlo. Asi někde v půlce jsem si začal říkat, že ať to sebevtipnější tím, jak se knížka naváží do vylízanejch pipin, přece jen je to dost nereálný, protože takhle tupej nemůže bejt ale vůbec nikdo. Dokonce i ostatní pipiny si o ní myslí, že je ujetá, takže to už je teda co říct. O pár stran dál (má jich to jen něco málo přes sto, takže se to přece jen musí vyvíjet docela rychle) jsem došel k závěru, že ona není jen tak nějaká pipka, ona je prostě naprosto duševně chorá. Což se pak završí na konci, kde už je naprosto jasný, že tahle holka nepatří ani do vily, ani na slunnou Hawai, ale tak maximálně do pokojíku v Bohnicích. A tam to bude fakt zlý, protože Gucci svěrací kazajky prostě nedělá (i když je to podle mě jen otázka času).
   Bohužel, knížku nakonec shodí její naprostá nereálnost. Když se za naší dívčinou přižene manželka jejího milence a začne jí vyprávět, že jí vlastně docela přišla jako milenka pro manžela vhod, ještě jsem to nějak ustál. Po dvou dialozích bylo jasný, že je prostě stejně tupá jako manikérka, takže jakože děsná paralela, wow. Potom ale divnost story prudce stoupne, když hrdinka ze svojí klientky vytáhne, co má její syn za psa a kde je na horách. No tak holčina zlanaří kámošku a vypraví se do rakouskejch Alp, kde ho nabalí pomocí štěněte (který vytáhla z manželky ex-milence...a  prej že je blbá...). A pak s ním vážně chodí. Ale wtf, to by jako jeho matku vůbec netrklo, že je trochu divný, že má slečna stejnýho psa jako syn a že se čirou náhodou objevila v hotelu kousek od jeho...no nic.
   Úplnej závěr je přehnanej na entou, ale  tak to nebudu prozrazovat, kdybyste to někdo snad chtěl i číst. Rozhodně je to sem tam i vtipný, ta holka je taky teda dost profi a na úrovni, ale zase to není knížka, bez který by byl můj život o něco chudší.