Olga Tokarczuková: Běguni (Bieguni)

    Tak na tuhle knížku nás s Awaris navedla jedna spolužačka s tím, že na ni to bylo moc ujetý, ale že my bychom to asi měli zkusit. A dobře udělala :-D Tady je co si o knížce myslí Awaris.
    Takže autorka je žena, která od konce vysoké školy cestuje, občas se někde dočasně usadí, ale jen aby si vydělala na další cestu. Knížka je ve své podstatě její deník (aspoň jak to chápu), kam si zaznamenává svoje úvahy a příběhy lidí, které potkala nebo jí je někdo vyprávěl. Na první pohled nesourodá směs je ale spojená dvěma tématy - cestováním a lidským tělem.
   Autorka chápe cestu ne jako cestu někam, ale prostou nutnost pohybu. Člověk, který se nepohybuje, jako by ani nebyl. Většina příběhů to potom nějak více méně myšlenkově doplňuje, respektive pokud se na příběh člověk správně podívá a dá slovu pohyb volnější interpretaci, nějak ho nacpe do většiny vedlejších dějů. Přirozeně potom pro postavy funguje jako východisko, aby se osvobodily ze stereotypu nebo se pohnuly dál v životě, ať už jde o chlapíka, co jezdí tam a zpátky trajektem (ale co to je za cestu, když suž při vyplutí je jasný, že se za pár hodin vrátí) a jednou ho to prostě přestane bavit, tak to namíří na otevřené moře, nebo o ženu, co nemůže ustát situaci doma potom, co se manžel odkudsi vrátil (asi vězení, jak jsem to pochopil) a na několik dní odejde z domu (ve svý podstatě než jí dojdou peníze, ale v příhodnou dobu v ní nastane ta správná změna, tak to nepůsobí blbě :-D ).
    Co se týče narážek na lidské tělo, neustále se objevuje v částech, kde autorka popisuje, co dělá, když v jednom kuse objíždí anatomické výstavy a muzea (mimo jiné jednou zjevně navštíví známé Bodies...nebo možná jedna z postav...asi obojí). A potom se zase různě objevují  v příbězích, buď jde o příběh někoho, kdo se zabývá uchováváním ostatků nebo má preparát v ději nějakou zásadní roli. Popřípadě se postavy nějak prudce zamyslí nad vztahem těla a duše.
   Jinak hodně se mi líbí jazyk, jakým je knížka napsaná, kde autorka používá naprosto ujetý slovní spojení; moje oblíbený je rozhodně "byla oblečena v jakési entropické haute couture". A na to, jak nesnáším popisy, jsou v téhle knížce podle mě naprosto užasný. Například asi stránka o tom, jak se člověku v noci zdá, že předměty ve tmě vypadají jinak než přes den, byla naprosto úchvatná. A potom příběh z arabského prostředí má vážně moc hezký popisy pouště v noci.
   Takže tohle za čtení určitě stojí. Sice tomu člověk musí dát čas a nějak si sesumírovat, co tam ty příběhy vlastně dělaj a proč je tam cpe, ale tak po 100 stranách by neměl být problém (no to je třetina, tak chápu, že to spolužačku odradilo). Možná dřív.
   A věděli jste, že jazyk je nejsilnější sval těla (no ano, věděli, to se opakuje všude...).