Doris Lessing: Love, Again

   Tohle bych měl sice sepisovat anglicky, když to je to A-Z Challenge, ale na knížku mi naskakuje zpozdný a potřebuju to nějak rychle sesmolit, takže pro jednou to moje neexistující, česky nemluvící čtenářstvo bude muset přežít.

   Knížka je o Sarah, šedesátnici, která pracuje ve známém divadle, respektive ho se svými přáteli tak asi před milionem let založila. Zalíbí se jí deníky Julie Vairon, což je dívka, která žila na přelomu 19. a 20. století (teda doopravdy nežila, ať máme jasno). Život se s ní nemazlil, většinu ho prožila v chatě někde v lese za městem, odkud chodila učit děti lidí z města (už nevím, jak se to tam jmenovalo). Jak je vidět, byla dost svobodomyslná, milovala les a údajně v něm v noci tancovala nahá a byla prostě taková dost svá. Taky psala, malovala a skládala hudbu. Postupně měla tři vztahy s muži, což vždycky dopadlo dost špatně. V případě toho posledního už byla zasnoubená za místního postaršího tiskaře, ale těsně před svatbou ji našli utopenou v jezírku v lese.

    Rozepisuju to, protože Julie se pak táhne celou knihu. Sarah se rozhodne dostat na pódium hru o ní. Shodou okolností už někdo napsal scénář (je to zásadní postava, ale zapomněl jsem, jak se jmenuje,a nemůžu to najít). Tenhle někdo (asi Stephen…myslím)…takže Stephen se se Sarah rychle spřátelí, ovšem Sarah rychle dojde k tomu, že Stephen je zamilovaný. A ne jen tak do někoho. Do Julie. Co na tom, že je mrtvá. Nebo že nečetl její deníky? Stačilo mu slyšet hudbu, kterou složila.

   Nicméně centrum zápletky je Sarah a její zamilovanosti. Tedy ty poslední lásky, co ještě prožije (no offense, ale většině lidí přijde i těch šedesát asi jako dost pozdě). V každém případě jí trable začnou ve chvíli, kdy potká mladého, krásného, úchvatného herce Billa, který má hrát v Julie. Zbytek zápletky bych nechal už stranou.

    Jedna zajímavá věc je samozřejmě milostná zápletka o šedesátnici, ale knížka má i hromadu dalších postav a láska je hlavní téma více méně všech vedlejších zápletek. Mimochodem, když říkám hromada dalších postav, tak myslím hromada. Na zmatek v postavách si stěžuju nějak moc často, nicméně tady je to podle mě oprávněný, protože když se objeví všichni herci, co mají vystupovat v Julie, smíchají se s postavami, co hrajou, a ještě se tam někde vynoří sponzoři a Stephenova rodina a rodina Sarah a pak se změní část obsazení…postupně se teda vyfiltruje, kdo má v knížce nějakou zásadnější roli a už je to pak ok.

   No ale zpátky k tématu. Kromě lásky upravené na všechny způsoby se v knížce opakují i další témata, asi nejzajímavější je, jak se jedna věc může podle okolností výrazně měnit. Například Julie se inscenuje nejdřív ve Francii a potom v Anglii a na postavy to pokaždé působí jako dost jiná hra. Ostatně postava samotné Julie není moc jasně daná a všichni si ji vykládají dost po svém, popřípadě o ní něco naprosto záměrně přehlížejí, protože jim to nevyhovuje (jmenovitě jde o Stephena).

   Jinak musím přiznat, že někde kolem poslední třetiny jsem začínal váhat, jestli to mám dočíst. Děj se tam dostane trochu do stagnace, vypadá to, že se nic moc nebude dít, Sarah se utápí v hormonální bouři a vůbec je to dost nevhodná část, kdy zpomalit děj. Ono se to pak už teda výrazně nerozjede, ale svým způsobem knížka chytne druhý dech.

   Byl bych nerad, kdyby to vypadalo, že knížka na člověka akorát chrstne kýbl gerontních citů, protože tak to není. Lessingová je přeje jen paní spisovatelka, takže knížka má i spoustu úvahových pasáží. Nicméně i ty části, co jen klopí emoce, jsou některé skvěle napsané, třeba když se Sarah převaluje v posteli a dostane se až do momentu, kdy jí fakt přijde, že má Billa v posteli, což zakončí tím, že přesně takhle musely vzniknout pověry o inkubech. No a je to knížka o divadle, takže to taky přijde na přetřes.

     Je to sice dost zajímavá knížka, a nikoho od ní neodrazuju, na druhou stranu se od autorky dají najít i jiný knížky, který se mi zdály lepší (A Good Terrorist mě určitě bavil víc). Na druhou stranu, asi to není knížka pro lidi po dvacítce. Ona no asi není knížka ani pro lidi po třicítce. O čtyřicátnících se asi už dá uvažovat, ale přece jen pointa je, že hrdinka samotná už nic takovýho ani nečekala a celou dobu má pocit, že jí to všechno nějak bouchlo pod rukama, což si lidi ve čtyřiceti nejspíš ještě pořád nemyslí. No ale směle do toho.

Jean-Paul Sartre: Zeď (Le Mur)

Zeď (Le Mur)

Místnost (La Chambre)

Hérostratos (Érostrate)

Intimita (Intimité)

Mládí vůdce (L’Enfance d’un chef)

   Tak, kluci a holky, po zkouškovém a jeho obzvlášť nabitém závěru mám zase čas číst a psát a tak. Tohle jsem rozečetl už někdy jeho začátkem, abych si mohl na seznam četby na francouzskou Literaturu II napsat i toho Sartra (kdysi jsem viděl Caligulu, ale vybavuje se mi z toho jen to, že Langmajer v tom byl fakt skvělej, což asi není to, co by PhDr. Take-it-easy chtěla slyšet). Teda do tý doby jsem přelouskal jen tu hlavní povídku, a o tý stejně všichni víme, o čem je. Nicméně největší highlight týhle knihy byl doslov, protože při jeho četbě jsem odhalil a) proč se existencialismus jmenuje existencialismus a b) že jsem si do toho momentu nevšimnul, že vlastně nevím, proč se existencialismus jmenuje existencialismus.

   Jako celkově to ve mně nějak zásadní stopu nezanechalo, asi kromě povídky Hérostratos, a ta hlavně kvůli tý neskutečný ironii osudu.

Le Mur
   Děj týhle povídky musí znát úplně každej, kdo dával na hodinách literatury aspoň trochu pozor…myslim. Pablo bojuje v španělský občanský válce, ale chytnou ho zlý frankisti a snažej se z něj dostat, kde se schovávaj jeho kamarádi. Pablo je ale statečnej a nepovolí, tak mu řeknou, že jim to buď řekne, nebo ho ráno postavěj ke zdi. Pablo stráví noc v cele, sleduje spoluvězně, jak se hroutěj (protože je taky chtěj popravit) a nakonec usoudí, že tohle celý je takovej velkej kosmickej džouk a že to je stejně fuk. Tak ho ráno vezmou k výslechu znova a on jim řekne náhodný místo, kde se zbytek skupinu určitě neskrývá. Ale ouva…jejich šéfa napadlo přesunout se a právě tam, kam naznačil Pablo. Takže všichni umřou, samozřejmě kromě Pabla, protože ten dostal zaslouženou odměnu.

La Chambre

    Tohle ani nemá moc děj, točí se to kolem Evy a jejího manžela Pierra (fakt nesnáším, když se takhle míchaj český a původní verze jmen, překladatelé z frániny jsou na to experti). Pierre je blázen, jen leží v posteli a jednou za pár dní má záchvat a myslí si, že kolem něj lítaj neviditelný sochy. Evu všichni přemlouvají, aby ho poslala do ústavu, ale nechce. Navíc ho pořád miluje, nebo prostě je na něj fixovaná dost na to, aby to odmítala. Samozřejmě jí samotný začíná lehce hrabat a během Pierrova záchvatu má dojem, že taky ty sochy slyší. Nakonec uzná, že jednou bude Pierre tak v háji, že už do ústavu bude muset, ale k tomu nedojde…ona ho dřív zabije…dum dum dum (dramatické bubny).

Érostrate

   Nejdřív menší lekce z dějin – Hérostratos byl chlapík, co žil ve 4. století př. n. l. ve městě Efes. Jednoho dne usoudil, že se zapíše do historie, a podpálil Artemidin chrám. Dostal trest smrti a aby to nebylo málo, bylo vydáno nařízení, že se o něm pod trestem smrti nesmí mluvit, a jeho záměr se tak nevydařil. Jak vidno, tohle opatření se minulo účinkem, hlavně vzhledem k tomu, že se o něm zmiňujou už dobový zachovaný materiály. Takže nejen, že Hérostratos nebyl zapomenut (a že by si to ten parchant zasloužil), ale navíc je o něm povídka napsaná jedním z největší spisovatelů 20. století, jedna báseň, dvě opery a jeho jméno se přeměnilo v termín v psychologii (herostratismus, kdyby vás to nějak mocně zajímalo). Nevim, nevim, ale zmínka o tom chlápkovi by se nejspíš zachovala, i kdyby na nás Cyloni naházeli atomovky.

   Povídka sama taky moc děj nemá, jde o text psaný v první osobě a hlavní postava je šílenec, co se rozhodnul zapsat se do historie tím, že na ulici zastřelí náhodně asi 6 lidí. Tahle povídka se dá těžko nějak předat, ale je to opravdu dost zajímavej pohled do hlavy takovýho člověka…nebo spíš pohled na to, jak to tam nejspíš vypadá.

   Ty další povídky si odpustím, přijdou mi zajímavý jen pokud se rozhodnete zjistit, jak ten existencionalismus má vlastně vypadat, jinak dějově úplně chytlavý nejsou. U Mládí vůdce jsem to dokonce málem vzdal, ale pak přišla scéna, kdy hlavní hrdina zjistí, že si tak dlouho odmítal připustit, k čemu se schyluje, až mu nezbylo nic jinýho, než vlézt do postele se surrealistickým básníkem a nechat si to od něj udělat, tak jsem to pak teda nějak dopřelouskal (navíc na sebe potom hrdina kouká do zrcadla a v duchu si říká: „Jsem pederast“, což je fakt divný slovo, který by si člověk měl pamatovat a pokusit se ho protlačit do nějaký seminárky…společně s examplifikovat, kruciální a hipopotomonstroseskvipedaliofobie, ačkoli u toho posledního si nejsem jistej, jak bych ho někam dokázal protlačit).

   Povídky jsou všechny vážně dobrý, i když ty lítající sochy nebyly moc záživný, ale jak jsem napsal, ani jedna z nich nijak zvlášť neutíká a člověk musí být ochotný vážně se snažit najít, o co vlastně Sartrovi šlo (OK, to platí o všech knížkách, ale někdy můžete číst jen děj a kašlat na zbytek, to tady dost dobře k ničemu není).

Toni Morrison: Sula

   Mám dojem, že potom, co napsala Awaris, už je úplně jedno, co tady vyplodím, protože to vždycky bude znít jako pseudointoušský kecání. A taky jsem ztratil 2 A4 svých hlubokomyslných poznámek o knize, takže to budu teď tak trochu lovit.

   Děj….viz Awaris.

   Pokusím se uvést na pravou míru pár detailů z Awarasina příspěvku. Takže knížka je stojí na protikladu dvou hlavních hrdinek…takže Nel není úplně to samý, co Sula…i když jsou si v něčem podobný...čímž je to ještě umělečtější. Vlastně by mě zajímalo, jestli je možný napsat knihu s dvěma hlavními hrdiny/hrdinkami tak, aby lidi neměli automaticky potřebu hledat, co mají společnýho a v čem se liší. Ne, asi nejde.

   Potom to s tím uříznutým prstem…Sula to podle mě neudělala, aby ukázala, že se nebojí. Sula je ta, co si dokáže ve všech situacích poradit, ale má svoje meze, za kterýma je bezbranná. No, takovej případ je, když proti ní a Nel stojí tři velký, nasraný běloši. Teď čtu Houellebecqa a ten píše, že když holubům dojde zrní, tak pořád zobou a zobou a zobou a zobou, i když nikde žádný zrní není, a pak si začnou nesmyslně čistit peří, a pak dál zobou a pak umřou protože pozřeli tolik hlíny (ok, tohle Houellebecq nepíše…ale vymyslel jsem si až ten konec). Takže je to prostě projev extrémního stresu. Jo, taky jsem teď koukal na dokument o tom, jak Římani dobývali Británii a našli se vykopávky, který ukazujou na to, že druidi praktikovali kanibalismus. Ale asi to bylo kvůli tomu, že celá společnost byla tak vystresovaná, že se začali chovat úplně iracionálně a praktikovali takovýhle ujetý rituály… …takže Kelt na bylinkách nebyl běžná druidská pochutina. No nic, zpět k Sule.

   Sula se vážně pro městečko stane symbolem zla, ale zajímavý je, že se všichni potom chovaj líp. Takže pozor…přichází materiál na zamyšlení dnešního dne…lidi můžou být dobrý, jen když jsou konfrontovaný se zlem. Whoooo.

   Abychom učinili dichotomii (mighty learned word!) hlavích hrdinek za dost, poznamenejme, že Sula zosobňuje emocionalitu, prudkost, bezprostřednost a neustálou změnu, zatímco Nel…opak. Obě hrdinky jsou samozřejmě konfrontovaný s tím, že to tak úplně nejde…Nel opustí manžel a Sula si najednou začne zvykat na něco stálýho…a v tu chvíli ji opustí jej chlapák. Life is a merciless bitch.

    Abychom učinili naší profesorce literatury za dost, je to příběh ženy, která se rozhodla vést nezávislý život, osvobodit se od konvencí and stuff, ale společnost ji odmítla. Škoda, že se nenarodila o 40 let později, nikomu by nevadilo, že si to rozdává s každým na potkání, a ještě by u toho do sebe mohla cpát LSD.

   Knížka má taky docela zajímavou strukturu děje, respektive neustále se jakoby předjímá budoucí děj. Někdy mají postavy prostě divná pocit, někdy třeba sen. A někdy je to jen na úrovni vypravěče (třeba napíše, že babička Suly měla roky vlasy plný kouře…a o několik stran dál upálí svýho syna…asi tak). No ale dost často byste to museli číst dvakrát, některých věcí jsem si všimnul jen díky těm poznámkám na okraji, co Awaris tak vytáčely.

     Mám dojem, že ani já, ani Awaris jsme nijak zvlášť nepředali o tý knize něco zásadního. Tak jako neřekl bych, že to je úplně špatná knížka, ale na povinný reading list bych si klidně dal radši Beloved. (alespoň se nezaobírá jakousi jizvou, co někdy vypadá jako růže a někdy, jako by byla plná sazí).

  

Bernard Shaw: Pygmalion (Pygmalion)

   Nebudu se tu dlouze rozepisovat (když to teď po sobě čtu…docela jsem se rozepsal…tak teda jakože nic), protože My Fair Lady jsme asi viděli všichni. A jestli ne, měl by vás někdo přivázat k židli před televizi a pouštět to dokola, dokud nebudete říkat The rain in Spain stays mainly in the plain jako pravá lady.

   Děj vezmu zkratkou (nevezmu), hlavně tam, kde se liší od filmu. Takže první setkání se odehraje u kostela, kde se schovává několik postav, předně Eliza a profesor Higgins. Zároveň tam postává rodina Eynsford-Hillových a matka s dcerou neustále posílají Freddyho (syna/bratra) do deště pro kočár, co by je dovezl domů. Higgins tu narazí na kolonela Pickeringa a před Elizou prohodí, že by dostal kohokoli do vyšší společnosti.

   Pickering čirou nááááhodou Higginse zrovna  hledal a protože oba dva vážně žerou fonetiku, rychle se spřátelí. Do domu k Higginsovi se potom přiřítí Eliza, aby ji učil, a on se vsadí s Pickeringem, že ji do několika měsíců dostane do společnosti a že nikdo nepozná, že do ní nepatří. Pickering by potom zaplatil za její lekce a Eliza by  dostala místo v květinářství a nemusela by se ploužit po ulicích.

   Následují dvě scény, kdy si Higgins s Pickeringem zkouší, jak na tom Eliza je. Nejdřív ji vezmou k Mrs Higgins, kde se setká s Eynsford-Hillovými a Freddy se do ní zakouká (ve filmu jdou na dostihy). Nikdo si nějak zázračně nevšimne, že Eliza sice pálí RP samohlásky jednu za druhou, ale gramatika a slovní zásoba nejsou její doména a Higgins to nějak zakecá dobovými výrazy (smalltalk, nevim, jak jinak t v tomhle kontextu říct). Hned potom následuje scéna z plesu, kde Elizu naopak zachrání fakt, že jí Higgins vnutil angličtinu tak dokonale, že ji používá líp než normální rodilý mluvčí, a další fonetik a bývalý Higginsův žák (kterého má Higgins za idiota…ale to v jeho případě platí pro zbytek světa všeobecně) ji prohlásí za cizinku.

   Eliza tedy Higginsovi vyhrála sázku, ale ten s ní pořád zachází jako s kusem hadru, ačkoli ona mu všelijak dává najevo náklonnost. Nakonec se vytočí a hodí po něm bačkory. Touhle dobou to už ale není nějaká holka z ulice, co lidem vnucuje kytky, ale praktiky dáma z lepší společnosti, která si ale hlavně uvědomuje svoji vlastní hodnotu. Higgins jí neustále cpal, jak skvěle slyší (snad i lépe než on sám) a že fonetickou část „výcviku“ zvládla dost rychle, a Elize dojde, že ho vlastně nepotřebuje. A že se uživí sama tím, co ji naučil. A dá mu pa.

   Další den ji Higgins s Pickeringem najdou u Mrs Higgins a Higgins automaticky počítá s tím, že se Eliza vrátí, protože si už zvykl, jak se mu stará o věci a že si pamatuje, co má kdy a kde dělat. Nicméně pořád se k ní nechová lépe a Eliza mu vmete, že způsobům se naučila od Pickeringa, ne od něho. Nakonec se dvojice rozejde a je více méně jasný, že spolu nezůstanou a že si Eliza vezme Fedddyho.

    Nicméně diváci se dost dobře nedokázali vyrovnat s tím, že by se jejich oblíbené postavy nedaly dohromady a v jisté inscenaci dokonce režisér zakončil hru tím, že Higgins hodí Elize z okna kytku. Fakt nechápu, jak si mohl myslet, že tím Shawa nevytočí, ale dobře. Nicméně vytočil (autorova reakce Your ending is damnable; you ought to be shot nepotřebuje další komentář). Autor bojoval o zachování svého konce a ve vydání z roku 1916 (4 roky po prvním vydání) přidal epilog, kde vysvětluje, proč Higgins a Eliza nemohou být spolu a jak bude příběh pokračovat. Nakonec povolil v roce 1938 při vytváření první filmové verze, kdy to už prostě asi vzdal a nechal do něj dát konec, který je slashi Higgins/Eliza nakloněnější.

   Pro info - název hry pochází z antického mýtu o Pygmalionvi, který stvořil sochu ženy ze slonoviny, do které se zamiloval a kterou později oživil Cupid. Nejznámější zpracování je z Ovidiových Proměn

   Zajímavá věc je, že předěly jednotlivých částí obsahují krátké prozaické kusy, které nějak doplňují děj, například popis toho, jak skupina přijíždí na ples, kde se má vyzkoušet, jestli Eliza uspěla. Shaw dokonce k některým scénám připsal, že se dají zahrát jen ve filmu a v divadlech s dostatečných technickým zázemím a že je možné je nezařadit (např. scéna, kde se Eliza poprvé koupe).

   Docela mě překvapilo, jak moc My Fair Lady jede podle hry (ten konec ne, z babiččinýho bědování nad špatným koncem Pygmalionu jsem to nějak odtušil…Shaw by jí to asi vytmavil), třeba scénku s vanou jsem nečekal. Jinak film poměrně úspěšně pohřbil smysl hry. Za prvé koncem. Za druhé Higgins není ani zdaleka tak nesnesitelnej pruďas. A úloha Pickeringa je ve filmu úplně mizivá, zatímco ve hře je to jasně protipól vulgárního Higginse (ze začátku Elize docela úspěšně šlape v tomhle typu slovníku na paty, později Eliza mluví daleko lépe). Ale to je asi taky důvod, proč tomu autoři dali radši i jiný jméno… Ale i tak, nemůžu si pomoct, tahle scéna je jednoduše naprosto geniální.

William Golding: Lord of the Flies (Pán much) + filmy

   Původně bylo v plánu tuhle knížku blognout až po srazu našeho slavnýho čtenářskýho klubu, nicméně iniciátor celý akce bude v Praze až z 14 dní a už jsem až moc dlouho nic nepřidal (ta mrcha paní Bovaryová mi dává zabrat), takže to sem teda hodím rovnou.
    Skupina dětí skončí na opuštěném ostrově, jediný dospělý, což byl pilot jejich letadla, je mrtvý. Někomu se podařilo z knížky vyčíst, že je odvážejí z Velké Británie do bezpečí během 3. světový války...tak jako klidně. Nicméně ať letí kamkoli, stejně se tam nedostanou, takže co. Skoro hned se střetnou dvě hlavní postavy - Ralph a Jack. Jack vede chlapecký sbor a automaticky očekává, že se stane vůdcem, nicméně Ralph vyhraje "volby". Ovšem to, co na začátku vypadalo jako funkční systém, se začne docela rychle rozpadat (přece jenom to má jen 200 stran, takže pomalu by to ani dost dobře nešlo). Jack se sborem se ujmou lovu a hlídání výstražného ohně, co by měl upozornit lodě na jejich přítomnost. Jedna taková loď se zanedlouho objeví, ovšem Jack zrovna přesunul hlídku u ohniště k lovcům, aby dostali divočáka. Ralph se přirozeně vytočí, nastane spor a odsud se skupina pomalu, ale jistě, rozpadá. Zatímco Ralph se snaží ostatní přesvědčit, že je třeba udržovat oheň na skále, Jack apeluje na jejich nižší potřeby, jmenovitě jídlo (respektive maso).
   Další postava je Piggy, s Ralphem je jediný ve skupině, co se snaží do věci vnést rozum. Od skupiny je ale dost oddělený, aspoň trochu ho poslouchá jenom Ralph, ale i ten se do něj docela v klidu opře, když se mu to zrovna hodí, aby si upevnil pozici vůdce. Piggyho problém taky je, že vůbec neví, kdy je dobrý mlčet, což je dost blbá vlastnost kdekoli, ale na opuštěném ostrově se to fakt projeví trochu víc. Simon je sice taky dost rozumně myslící postava, ale vůbec se nedokáže projevit. Ovšem snaží se Ralphovi pomáhat, co to jde, naopak od "littluns", což jsou mladší děti, a v knížce vystupují jako jakási tupá masa (nikdo třeba netuší kolik jich, ani jak se jmenují).
   Nakonec se rozpadnou na dvě skupiny, přirozeně vedené Jackem a Ralphem. Jackova skupina se postupně promění prostě v partu divochů, savage nature of humanity and all that jazz. Nepovažuju za spoiler říct, že to dopadne dost blbě...ostatně, jakej smysl by ta kniha potom měla, že jo... A tuším, že už někde na přebalu se vyskytuje slovo bloodshed.
    No rozhodně byste si to měli přečíst, sledovat, jak se postupně celá skupina propadá do naprosto necivilizovanýho stavu, vytvářejí si tabu, rituály a nadpřirozené bytosti, aby vysvětlili věci, co nechápou, je vážně zajímavý. A i když je to jediný slovo horší než compelling...má to vážně přesah. Nějak jsem vynechal celou tu část o tom, kdo je Pán much...ale nechte se překvapit :o)
 
Lord of the Flies  (1963)
Dobrodružný / Drama / Horor / Thriller
Velká Británie, 1963, 92 min
ČSFD: 76 %, IMDB: 7,1/10

   Tenhle film se mi, i přes všechny chyby, nakonec asi líbil víc než druhá adaptace. Prakticky dokonale se drží předlohy, což je tady podle mě velká výhoda (hlavně ve srovnání s tím, co provedla verze z 90. let). Udržuje v sobě ty zajímavý kusy z knížky, kdy kluci akorát poskakují, řvou a opakují rituál před lovem. Nechce se mi to moc pitvat, ale hlavní je, že tenhle film poměrně úspěšně převádí atmosféru knihy na plátno.
   Problémy tohodle filmu jsou dva. První je střih, který byl asi ve svojí době normální, dneska ale vypadá děsně. Je dokonce tak divnej, že poprvé jsem to po deseti minutách vzdal. Druhý problém jsou dětští herci, po kterých se zjevně kdysi (kdysi v šedesátých...dejme tomu) nepožadovalo herectví. Třeba Piggy má podle mě tolik problémů s udržováním svýho příšernýho přízvuku, že už nemá čas dělat cokoli jinýho.
  No ale pokud chcete vidět Pána much jako film, tohle je lepší volba. Jen je nutný připravit se na to, že to je ze 60. let.

Lord of the Flies (1990)
Dobrodružný / Drama / Thriller
USA, 1990, 90 min
ČSFD: 77 %, IMDB: 6,2/10

   Tahle verze si film upravuje trochu po svým. V ději to tak zásadní není, sice úplně nechápu, proč považovali za nutný je udělat (děti se znají z dřívějška z vojenský školy, přežije jeden dospělý), ale ok. Víc mi vadí posuny ve věcech, kde se mění charaktery postav, hlavně Ralph je nepoměrně větší klaďas, než by měl být. Jak jsem už psal, trochu tam chybí atmosféra knihy a sem tam jsem úplně nepochopil, jestli si jako tvůrci dělaj srandu, jmenovitě když se Ralph "schová" pod kmen stromu...ale ten kmen mu jde tak metr na hlavou a jiný krytí tam není...no, s tím bych si schovku klidně zahrál...
   Ovšem po tomhle filmu by se nikdo neměl odvážit říct, že ví, o čem je Pán much...není tam ten přesah.

J. M. Coetzee: V srdci země (In the Heart of the Country )

Miluje ho, nebo nenávidí?
Dcera, nebo milenka?
Sen, či skutečnost?

   Být tyhle tři řádky na knížce od kohokoli jiného než Coetzeeho, ani bych na tu knihu nešmátnul. Nicméně v tomhle případě jsem byl ochotný jít do toho risku. Jinak knížku jsem více méně náhodně vytáhnul z poličky v knihovně.
   Děj se odehrává na opuštěné farmě v Jížní Africe, kde žije dcera s otcem a několik sluhů - pár ve středním věku a černoch Hendrik. Vypravěčkou je právě dcera, která tu prožila celý život a má z toho takovou lehčí depku a většinu času tráví tím, že uvažuje nad faktem, že ji nikdo nechce, že nic neumí, že je úplně nemožná, atd. Otec je klasicky tvrďák, co akorát chodí a rozkazuje, nicméně ona samozřejmě pronikla pod tu tvrdou slupku na povrchu a ví, že tak skrývá vlastní nejistotu a lásku atd.
   Věci se rozhýbou, když si na farmu přiveze novou ženu. Dcera se cítí ještě blběji než kdy dřív, už jen proto, že je stará panna (není úplně jasný, kolik jí je, ale říká si tak a podstatný je, jak to vnímá ona...) a dost ji točí poslouchat rozvášněný vzdechy taťkovy ženušky. No, tak (asi na 4. straně) vezme sekyru, rozseká je oba na kusy a jde se utopit.
   Jenže chyba lávky, na straně 5 zjistíme, že slečna je sice narušená, ale ne zase tolik, a že žádná nová žena neexistuje. Teda jo, ale přivezl si ji Hendrik, ne otec. Nicméně otec nakonec začne spát se sluhovou mladičkou manželkou. Následovně se rozjede kolotoč všemožných úvah, možných rozvojů děje a představ, kdy na konci vlastně člověk stejně neví, kdo s kým spal, jestli někdo s kým spal, jestli teda otce vážně zastřelila, nebo jestli si to jen ten příběh představila tak dokonale, že se dostala několik měsíců do budoucnosti, jestli se jim sluhové rozutekli, nebo ne a tak.
   Co se týče děje, je to vlastně všechno. Respektive, děj tam prakticky není. Nečte se to úplně nejlíp, Awaris dokonce prohlásila, že tohle by prostě v životě nečetla. Pokusím se dát příklad vážně vyvedenýho kusu, podle kterýho tak usoudila (doufám, že jsem se trefil):

   Jsem, říkám si, věc mezi věcmi, tělo poháněné po cestě pákami a šlachami kostí, anebo jsem monolog pohybující se časem, přibližně sto padesát centimetrů nad zemí? Pokud se půda ukáže být pouze dalším světem, pokud se půda ukáže být pouze dalším slovem, v tom případě jsem pak doopravdy ztracená. Ať je to jakkoli, nejsem zkrátka sama sebou tak, jak bych si přála. Kdy se přenesu přes to, jak jsem se dnes v noci chovala? (Zatímco její otec spal s Hendrikovou ženou, vzala pušku a střelila do stropu...což byl směr otcovy ložnice...) Měla jsem zachovat klid nebo být srdnatější? Má nechuť ke Hendrikovu žalu ukázala moji malou srdnatost. Žena s rudou krví v žilách (jakou barvu má moje? vodnatě růžovou? inkoustově fialovou?) by mu strčila do ruky sekyru, aby tam vykonal svoji pomstu. Žena odhodlaná být autorkou svého vlastního života by se nerozpakovala roztáhnout závěsy a zaplavit hříšný skutek světlem měsíce, světlem buřičů. Jenže já, jak jsem se obávala, neustále přešlapuji mezi náročností dramatu a malátností meditace. I když jsem namířila zbraň a stiskla spoušť, zavřela jsem oči.
    
   A v tomhle úryvku se dokonce i relativně něco děje. Jinak jak už jsem řekl, hrdinka by mohla aspirovat na Miss Depka, nikdy mě nenapadlo, že se dá tolika způsoby vyjádřit, že si člověk připadá jak kus hadru, ale zjevně je možný to rozepsat na 160 stran a nemít s tím ani trochu problém. Sem tam se Coetzee pouští do lehce riskantních popisů, který teda nemůžu úplně posoudit, vzhledem k tomu, že rozhodně nejsem odborník na ženskou psychiku...nicméně opakovaní hlášek ve stylu "byla bych mnohem šťastnější, kdyby mi někdo naplnil tu mojí díru", nepovažuju za úplně...šťastný. Na druhou stranu je fakt, že hrdinka je tam hluboce vyšinutá, že by si to asi mohla úplně klidně vážně myslet...vzhledem k tomu, že si v klídku představuje, jak se její výkaly v jámě za domem mísí s otcovými a přijde jí to jako vážně výborný téma pro sebereflexi. Vlastně co já vím, třeba to ženský fakt někdy napadne...aspoň na moment.
   Takže tak nějak ta kniha vypadá. Asi ne každej by byl ochotnej dočíst to, asi dvacet stran před koncem jsem sám zaváhal (ale bylo mi jasný, že někde těsně před koncem bude jakýsi zásadní, šokující odhalení, jak to vlastně celý bylo, což by bylo hloupý nechat si utéct), ale literatura autorů s africkým původem už s sebou tuhle rozplizlost nese skoro automaticky (i když můžu hodnotit jen podle Coetzeeho a Mirissonový), takže se s tím prostě musí počítat.
   Krátce a jednoduše - give it a try.