Michel Faber: The Crimson Petal and the White

- I am a fallen woman but I assure you: I did not fall. I was pushed.

   Předpokládám, že tenhle příspěvek bude trochu delší, takže si dovolím i trochu víc kecání na začátek. Na knížku jsem přišel díky Awaris, která mi ukázala nejdřív BBC zfilmovanou verzi. Už tenkrát mě napadlo, že bych si to sehnal a přečetl, nicméně městská knihovna má jen jeden výtisk, ten je navíc neustále rezervovaný, a muset to přečíst za měsíc je trochu pruda. Má totiž skromných 845 stran.

   Ovšem na letišti při návratu ze Skotska jsem neměl co číst (vzít si na cestu jen A Clockwork Orange nebyla moudrá volba) a taky v letištním knihkupectví měli akci, že při koupení dvou označených knížek je druhá za půl ceny (nedělám si iluze o tom, že bych nějak zásadně ušetřil, ale což). Chvíli jsem tam bloumal a nálepku na sobě měly samý prkotiny, až jsem narazil na tohle. No a když už jsem měl jednu, vyhrabal jsem tam někde životopis Stephena Frye, co měl taky nálepku, prostě abych měl ten dobrej (falešnej) pocit, že jsem ušetřil.

   Učíst to teda nebyla sranda, ale stálo to za to, i se zkouknutou televizní verzí, do který se i přes čtyřhodinovou stopáž něco nevešlo. Taky jsem to chtěl dát na svůj reading list na britskou literaturu, nicméně to docela zamotaná táležitost, protože autor se narodil v Holandsku, dlouho žil a školu vychodil v Austrálii a teď žije a publikuje ve Skotsku. Všichni ho samozřejmě považují za svého autora a wiki tvrdí, že je „broadly European“, což by pro zanesení na British reading list mohlo stačit. Občanství má teda ale holandský.

   Faber začal psát už jako mladý, ale až v 90. letech poslal první povídky do soutěží a první knížka mu vyšla v roce 1998 – sbírka povídek Some Rain Must Fall. Crimson Petal začal psát, když mu bylo 21 a vyšel v roce 2002, kdy Faberovi bylo 42 let. Podle jeho poznámek v knížce dílo prodělalo dost zásadní změny, takže bůhví jak to tenkrát vypadalo. Během studií se zaměřoval na viktoriánskou literaturu a tohle začal psát, aby si dokázal, že umí udělat něco, co bude mít strukturu románu od George Eliot a styl a čistotu vyprávění (tohle není úplně citace, nechce se mi teď hledat) jako Dickens.

   Česky od něj vyšlo asi pět knih, třeba Pod kůží, Evangelium ohně nebo výše zmíněné Někdy prostě prší.

William a Sugar

   No ale pokročme ke knížce. Hlavní postavou je 19letá prostitutka Sugar, kterou do profese zatáhla její matka a bordelmamá Mrs Casteway. Sugar se sama naučila číst a psát a naopak od ostatních prostitutek čas netráví opíjením se, ale studováním Shakespeara a psaním vlastního román, kde ventiluje svoje frustrace (většina jejího románu sestává z mučení a zabíjení zákazníků). Další postavou je William Rackham, syn majitele velkých parfumerií, který neustále žije představou, že z něj bude a man of letter, bude psát úžasný články a knihy a strhávat na sebe obdiv, zatímco je to docela flákač. Samozřejmě odmítá představu, že by po otci přejal firmu, protože to by naprosto zaprodal svoje bohémství.

   William má ženu Agnes, která je krásná, ale bohužel naprosto šílená. Jak se ukáže, má tumor na mozku, z čímž v tý době nikdo nic nenadělá. Chodí za ní ovšem doktor Curlew, odborník na „ženské nemoci“. Jeho léčbu nebudu snad ani komentovat, ale určitě Agnes nepomáhá (a ani nikomu jinýmu). Knížku provází ještě vedlejší příběh Henryho Rackhama (Williamův bratr) a Mrs Fox (ovdovělá dcera doktora Curlewa), kteří jsou oba silně věřící a navzájem do sebe zamilovaní, ale prostě ne a ne říct si to. Jejich příběh jen ukazuje na viktoriánskou upjatost a potlačování emocí (jinak Mrs Fox má dost moderní názory na náboženství a nebrání se spojení víry s darwinovskou teorií, čímž se řadí mezi záživnější postavy knížky).

   William se setká se Sugar, která ho naprosto posedne. Za prvé ho zaskočí, že se s ní bavt o Miltonovi, za druhé udělá pro zákazníka i věci, které jiné prostitutky odmítají a – naopak od jiných – to udělá s úsměvem a ušetří je pocitu zhnusení nad sebou samým. William se proto rozhodne začít si Sugar vydržovat jen pro sebe. Na to samozřejmě potřebuje zvýšit příjmy, takže nakonec se pustí do spravování otcovy společnosti.

Mrs Casteway

    Vztah mezi Sugar a Williamem je docela záhada. Na začátku jde z jeho strany hlavně o posedlost, u ní o snahu dostat se z ulice za každou cenu. Později i Williamem docela manipuluje a přinutí ho přestěhovat ji do lepší části Londýna. Na otázku, jestli se do sebe někdy zamilují, je těžký najít odpověď. V jistý fázi nejspíš ano, aniž by si to byli sami ochotní přiznat. Ke konci románu jim ale silně selhává komunikace a čtenář skoro úplně ztrácí vhled do Williama. U Sugar pak spíš začne převažovat strach, že ji Wiliam vyrazí z domu, než cokoli jiného. Někdy za půlkou ji William totiž nastěhuje k sobě jako guvernantku.

   Až v téhle části se do děje konečně pořádně dostane dcera Williama a Agnes – Sophie. Ta se sice mihla už dřív, ale až teď dostane víc prostoru než jednu stranu. Mezi Sugar a Sophie se vytvoří dost silné pouto, což usnadňuje fakt, že Agnes se o Sophie vůbec nestará a matka Sugar byla docela příšerná:

“Where is your Papa, Miss?” she [Sophie] enquires.

“In Hell, my poppet. Mrs Casteway’s reply one upon a time.

“I don’t know, Sophie.” Sugar strains to recall anything more about her father than her mother’s hatred of him.

   Mrs Casteway je docela ujetá postava sama o sobě, trochu mi připomínala Miss Havisham z Great Expectations. Je oblečená do řvavě rudého oblečení, má červené proužky ve vlasech a všechen čas tráví tím, že si nechává posílat obrázky svatých, vystřihuje je a slepuje do koláží. Navíc z ní lezou hlášky jako:

„Child: be reasonable,” she smiles. “Why should my downfall be your rise? Why should I burn in Hell and while you flap around in Heaven? In short, why should the world be a better place for you than it has been for me?” And, with a flourish, she dips he glue-brush into the pot, twirls it around, and deposits a translucent pearl of slime on a page already crowded with magdalens.

   Sugar se taky dostane ke starým deníkům Agnes. Ke svému překvapení ovšem zjistí, že Agnes, aspoň než se nemoc začala plně projevovat, byla neskutečně nudná a tupá, zajímalo jí jen oblečení a módní účesy a bylo jen těžké pochopit, že Williama zaujala. No ale stalo se, přišla mu prostě jiná než všechny ty ostatní. Někde na netu jsem našel recenzi, podle které si Agnes žije ve světě, kde je všechno „peachy“, což je teda blbost, naopak si přijde vším ohrožená. Věří, že William ji mučí (nedostatečně ji zabezpečoval, než se postavil do čela společnosti), její nevlastní otec ji záměrně ničí a z doktora Curlewa má hrůzu (ačkoli to asi oprávněně). Na druhou stranu, když má světlé chvilky, vrací se její otravné staré já. Jinak má občas docela dobrý postřehy, i když jejímu viktoriánskému okolí to přijde jako dost přes míru (např. úvaha nad tím, co by bylo, kdyby skoro pořád jen pršelo).

Agnes

   Název knížky pochází z básně od Alfreda Tennysona, i když naopak od televizní verze se v knížce  vůbec neobjeví. Symbolika červené a bíle prochází celou knížkou, stejně jako narážky na špinavost a čistotu (Williamova parfumerie a její všudypřítomné výrobky, kterými se patlají prakticky všechny ženské postavy knihy, je nepřehlédnutelný příklad) a na to, co je proper a co není. Některé popisy jsou fakt dost odpuzující, o částech se sexem ani nemluvě (vážně bych ubral popisů semene stékajícího po stehnech). Dostává se samozřejmě ke spoustě témat – viktoriánské pokrytectví, sociální nespravedlnost, omezené možnosti lékařství, literární kritika, nespravedlivost osudu, feminismus a…aspoň na pár strnách…láska.

    Knížkou provází vševědoucí vypravěč, který ještě navíc děj komentuje z pozice dnešního člověka. Nejsilněji se projevuje v první části knihy, kde mluví přímo ke čtenáři, někdy třeba polemizuje, jakou postavu bude knížka dál sledovat. Později trochu ustoupí, ale stále je silně cítit, že i když vidíme do všech postav, vypravěč neustále vybírá, k čemu dostaneme přístup, a k čemu ne (už jsme mluvil o tom, že k závěru knihy dostává William výrazně méně místa). Docela se mi líbilo, že si odpouští takové to popisování jedné události očima několika postav, naopak dostaneme většinou na jednu událost názor jen z jedné strany neplatí to ale stoprocentně). Na začátku ještě vypravěč vystupuje jakoby jako prostitutka, která si odvádí zákazníka domů, což se pak ještě vrátí na poslední stránce knihy. Musím říct, že pozice vypravěče mě tam na začátku trochu mátla, později mi zase přišlo škoda, že z knížky trochu ztratil a úplně zmizely komentáře z pozice čtenáře z 21. století. Zde si můžete přečíst první stránky knihy (jsou tam i další úryvky).

   Filmová verze asi nejvíc překvapí obsazením role Williama hercem Chrisem O’Dowdym – Roy z IT Crowd. Je docela těžký zvyknout si, že vážně nevytáhne „Have you tried to switch it off and on again?“. Romolu Garai (Sugar) jsem viděl už v několika filmech dřív, na to jsem ale přišel až při zkoumání její filmografie. Nicméně tady rozhodně září. Amanda Hale v roli Agnes se mi líbila si nejvíc, ale role magora jejího kalibru musí zákonitě trochu překrýt třeba i důležitější, nicméně příčetný postavy. Mrs Casteway hraje Gillian Anderson (Scullyová z Akta X), kterou bych nalíčenou vůbec nepoznal. Ostatní herci samozřejmě taky válí, ale od BBC bych nic jinýho ani nečekal.

   Nevybavuje se mi, že bych četl nějakou jinou moderní knížku, která by se dějem vracela do 19. století, nicméně Faber k tomu zvolil cestu, kdy ukazuje všechno a bez příkras. O knížce někde napsali, že to je „the novel that Dickens might have written had he been allowed to speak freely”. Těžko říct, jestli je věrnější popis, co ukazuje Faber, nebo Dickens a spol, ale rozhodně to je pohled, který stojí za to. A na závěr úryvek ze Sugařiny knížky:

How smug you are, Reader, if you are a member of the sex that boasts a scrag of gristle in your trousers! You fancy that this book will amuse you, thrill you, rescue you from the horror of boredom (the profoundest horror that your privileged sex must endure) and that, having consumed it like a sweetmeat, you will be left at liberty to carry on exactly as before! Exactly as you have since Eve was first betrayed in the Garden But this book is different, dear Reader. This book is a KNIFE. Keep your wits about you; you will need them.

Edmon a Jules Goncourt: Germinie Lacerteuxová (Germinie Lacerteux)

   O dostatečně obsáhlý popis děje se už postarala Awaris, tudíž se nebudu patlat s tím, abych si ho vybavoval. Tahle kniha mi v první řadě zase jednou dokázala, jak děsně nevybavená je knihovna romanistiky…studenti na týhle katedře by se měli poučit z francouzských dějin, s Marseillaisou na rtech dobít državy knihovny, změnit vedení a vybavit ji i něčím jiným, než záplavou Šabršulových skript. Minimálně knížkama, co jsou na seznamu četby. Vážně, je vůbec možný dát na seznam četby knížku, kterou nemá ústav v knihovně (no asi je…ale wtf).

   No nic, prostě jim tam chyběj Goncourtové, a to úplně.

   Z popisu od Awaris je asi zjevné, o co jde. Prostě dost přímý popis osudu jedný holky, se kterou se teda život fakt nemazlil. U zkoušky z literatury jsem si T-X (všechny translatologický problémy drtí s mocnou silou ukrutný  robotky vyslaný z budoucnosti) zapolemizoval o tom, jestli jsou to spíš jako předchůdci naturalismu, nebo spíš jestli to už je jako raný stádium naturalismu, což je přesně ten druh životně důležitých rozhovorů, který my knihomoloví geekové milujeme.

   Takže jaký důvody ke čtení můžete mít? No, je to začátek jednoho z velkých literárních směrů, co v literatuře rezonuje dodnes (ne, tenhle obrat nemyslím vážně, ale zní to tak sofistikovaně). Jako ukázka toho, jak se Germinie postupně rozkládá na kusy, je to vážně prvotřídní...její naprosto hysterická samomluva je podle mě nejlepší kus knížky (tady mě akorát zaskočilo, že T-X při přednášce prohlásila, že jde o „jakousi rictusovskou samomluvu“, což by naznačovalo, že se Goncourtové u Rictuse inspirovali…no, chyba lávky, Rictus se narodil dva roky po vydání Germinie, ale jinak je to jasně rictusovský prvek).

   Na druhou stranu má člověk občas chuť na tu krávu (myslím Germinie) začít ječet, ať už se dá konečně do kupy. Její naprostá citová závislost na Jupillonovi mi nepřijde nijak zvlášť vysvětlená, protože autoři prostě akorát dokola konstatují, že si Germinie nedokáže pomoct, a ačkoli celou dobu ví, že sama sebe ničí, tak prostě pokračuje a pokračuje a pokračuje a pak skončí. No dobře, determinace and stuff, ale mohli to kluci nějak víc přiblížit?

   Docela mě překvapilo, že mě v tom docela bavily popisy. Ono jich tam sice nebylo zase tolik, ale popisy krajiny jinak docela často přeskakuju (pamatuju si, že v doslovu k Mrtvým duším jsem našel poznámku, že Gogol pro jeden z dalších dílů napsal snad nejkrásnější popis sadu na jaře, jaký kdy kdo stvořil…a v ten moment jsem zavřel doslov a šel spát). Nemůžu si pomoct, ale třeba tohle se mi fakt líbilo:

     Všemi směry se křižovaly úzké pěšinky s udusanou, sešlapanou a zatvrdlou půdou, plné stop. Mezi všemi těmi cestičkami rostla místy tráva, ale tráva slehnutá, zažloutlá a mrtvá, rozházená jako podestýlka, a její stébla barvy slámy se pletla všude do houštin i do smutné zeleně kopřiv. Člověk poznával jedno z těch venkovských zákoutí, kam se chodí v neděli válet velká předměstí a která zůstávají zadupaná jako trávník pošlapaný davem při ohňostroji. Tu a tam rostly stromy, zakroucené a zakrslé, malé jilmy s šedým kmenem se žlutými prašivými skvrnami, s větvemi olámanými do výše člověka, neduživé duby, ožrané od housenek, až jim zbývala z listů jen krajka. Zeleň byla chudá, neduživá a průsvitná, proti nebi se loubí stromů zdálo docela teninké; zakrnělé, povadlé, spálené listí sotvaže se rozstříklo po obloze. Poletující oblaka silničního prachu zahalovala vše šedí. Na všem se jevila ubohost a nedokrevnost vegetace uválené, nedýchající, smutek zeleně na periferii: příroda jakoby vyrůstala z dláždění. Ve větvích žádný zpěv, na zdusané půdě žádný brouček, hluk špeluněk plašil ptáky, flašinet zaháněl ticho a šum lesa: krajem procházela a zpívala ulice. Se stromů visely ženské klobouky; mezi listím zasvítil každou chvíli červeně chochol dělostřelce; ze křovin se vynořovali podavači oplatek; na olezlých trávnících děti v blůzách ořezávaly větve; dělnické rodiny laškovaly, chroupajíce boží milosti, čepice povalečů chytaly motýly. Byl to lesík na způsob starého Buloňského lesa, prašný a vyprahlý, znesvěcená a všední promenáda, jedno z těch míst skoupých na stín, kam se lid chodí provětrat za bránu velkoměsta, parodie na les, plná zátek, kde člověk najde v mlází okusky melounů i oběšence!

   Fakt nevím, co mi na tom přijde tak dobrý, asi že to je napsaný docela suše. Žádný přehnaný poetismy a netušené metafory, jež nám dokáží perfektně vymalovat scenérii před zrakem (kromě toho rozstříknutýho listí, ale kdo ví, jestli si to překladatel nepřibarvil). A kromě toho se jim podařilo dostat spojení „okusky melounů“ a „oběšenci“ do jedný věty…jak to může být špatný?

   No, takže tam bych to asi ukončil. Přijde mi trapný, že citace knížky je nejdelší část příspěvku, ale stává se.

   A moudro na závěr: Kolik knih jsi přečetl, tolikrát jsi knihomolem.

Charlotte Brontë: Jane Eyre (Jana Eyrová)

   Tak jo, Jane Eyre...hm. Tak to mám teda za sebou. A jsem hodně rád. Myslel jsem si, že to, že Jane Eyre je jedna z prvních Mary Sue vůbec, je vtip...ne, není...jak smutné.
   Důkazem otravnosti této knihy budiž, že v tenhle moment jsem naprosto vážně zauvažoval, že místo blogování přeložím text o kaštanu obecném do školy...nicméně nakonec jsem překonal nutkání vyprodukovat něco užitečnýho... Ok, takže teda Jane...
   Ještě než začnu, radši poznamenám, že mě ta knížka začala lézt na nervy až tak na posledních 80 - 100 stranách a že uznávám, že řeší spoustu zásadních témat bla bla bla, ale prostě mám nějakou cynickou náladu a asi to tím teď bude poznamenané. Takže pokud máte Jane Eyre rádi, možná to tady otočte.
   Jane je sirotek a bydlí se svojí evil tetou a überevil bratrancem a sestřenicemi. Bratranec jí hodí na hlavu knížku a Jane dostane hysterický záchvat, že jsou všichni evil. Evil teta ji posadí do komory, kde jsou na ni dvě evil služebné děsně evil. Angry!Jane is angry.
   Evil teta ji pošle do školy, kterou vede evil kněz (nebo jak tam tomu říkaj). Naštěstí evil kněz je v tom sám a ostatní jsou děsně nice. Potká tady Helen, dívku, která háže až podezřele dospělácký hlášky a má k Jane sáhodlouhý proslovy o tom, jak má po lidech, co jí ublížili, házet chleba. Nakonec se zjistí, že celou dobu umírá, což tak nějak vysvětlí její smíření se se vším. Dead!Helen is dead and sad!Jane is sad.
   Časový skok 8 let. Jane učí na škole, ale má pocit, že prostě musí roztáhnout křídla a podívat se do toho šírého světa. Podá si inzerát, jestli někde nehledají guvernantku, což zrovna hledají, takže Jane si sbalí svoje dvoje šaty, naskočí do drožky a (v rámci možností) se řítí vstříc neznámu a osudu a neznámému osudu a tak. Dorazí do Thornfield Hall (ach, ten symbolický osten v názvu...), kde se seznámí s Mrs Fairfaix (housekeeper...ať se tomu česky říká jakkoli) a Adèle, kterou má učit. Všechno jde dobře, akorát nahoře ve věži Jane zaslechne jakéési podivnéé zvuky...húúúúúúúúú. Mrs Fairfax Jane ujistí, že jde jen o jednu služebnou, co je trochu blázen, ale že jinak je všechno těžce v ókeji. Jane si teda řekne, že když v ókeji, tak v ókeji, a jde se dál. Jednou se vydá do města pro šafrán a trochu toho zázvoru, ovšem co se jí po cestě nestane...mine ji tajuplný jezdec na mocném koni, v rozevlátém plášti a vlasy, se kterými si pohrávají dunící vichry...pro větší efekt z koně spadne a Jane mu pomáhá. Helpful!Jane is helpful.
   Jane se vrátí do Thonfieldu, aby byla (naopak od čtenáře) celá překvapená, že tajuplný jezdec s rozevlátým pláštěm a vlajícími kudrlinami je majitel domu a poručník Adèle, Mr Rochester. Mr Rochester je poměrně dost nepříjemnej a taky dost ošklivej, ale všem (čtenářům...ne Jane) je jasný, že je do Jane udělanej.
  Jane ho později na poslední chvíli zachrání, když se evil službná pokusí Rochestera upálit v posteli. Nicméně druhý den normálně pracuje v domě a s nikým to ani nehne. Jane to přijde divný, ale Mr Rochester se vypařil, takže prostě dál učí, prožívá muka, protože Rochestera miluje, ale ví, jak je to nerozumný a že on ji určitě nemiluje a bla bla a prostě děs. Sad!Jane is sad.
    Mr Rochester se vrátí, a to rovnou s celou bandou šlechticů. Jane poměrně záhy vypozoruje, že to nějak jiskří mezi Rochesterem a Mrs Ingram, což ji samozřejmě ještě utvrdí v tom, že ji Rochester nemůže milovat. Navíc Jane nutí sedět s nimi v salonu a poslouchat, o čem se baví. Samozřejmě jsou všichni děsně evil, hlavně když se celá společnost hromadně naváží do guvernantek. Do toho přijede Mr Mason, z čehož Mr Rochester zjevně radost nemá, ale nemáme tušení proč, protože Mr Rochester je mighty mysterious and stuff. V noci se potom strhne v domě poplach, který Rochester uklidní, ale vezme Jane do věže, kde se musí starat o Masona, kterého někdo pokousal a bodl. Jistě...evil služebná. O pár dní později vyslechne rozhovor, ze kterého je fakt jasný, že to celý musí být jinak, ale to je jasný nám, Jane je jako vždy mimo.
   Přijde dopis, že její evil teta umírá a že chce Jane vidět. Jane tak zjistí, že doopravdy není úplně bez příbuzných, protože na Madeiře má strýčka, který ji hledal. Evil!aunt was evil, takže mu řekla, že Jane umřela, protože ji tak děsně nesnášela, vzhledem k tomu, jak byla odbojná (zatímco ona byla sama sebou a uvažovala samostatně a prostě to byla silná, nezávislá dívka). Evil teta umře a Jane odjede zase do Thornfieldu, kde se zatím Mr Rochester chystá na svatbu s Mrs Ingram. Nicméně večer před svatbou vyzná Jane lásku a požádá ji o ruky. Navíc vysvětlí, že si Mrs Ingram nikdy vzít nechtěl, ale jen sledoval reakce Jane. Což je dost šáhlý. Pak jí ještě vypravuje, jak ji tajně sledoval po chodbách a skrz nedovřený dveře a Jane to vůbec nepřijde pošahaný.
   Jednou v noci se u Jane objeví úplně cizí ženská, roztrhne jí svatební závoj a zmizí. Jane to samozřejmě vypráví Rochesterovi, ten jí ale vysvětlí, že to byla evil služka a Jane si akorát ve zmatku vytvořila představu někoho, kdo vypadá jako smrtka. A...a teď bacha...Jane tomu věří. Ano, čtenářstvo hromadně vstává od knihy a unisono hystericky ječí WHAT THE FUCK?!
   Svatba. Kostel. Všechno jde ok. Na poslední chvíli (takovýto jak se říká ať promluví nyní, nebo ať navždy mlčí) se objeví Mr Mason a prohlásí, že Rochester má ženu, že to je jeho vlastní sestra (Masonova) a že je zavřená ve věži na Thornfield Hall, protože jí hráblo. AHHHH, tak takhle to tedy bylo. Rochester nabídne Jane, že spolu odejdou a budou žít jinde, ale Jane je dobrá, zákony dodržující křesťanka, takže to odmítne a prakticky bez prostředků odejde neznámo kam.
   Kdesi vyleze a tři dny chodí po lesích, až narazí na domeček v lese, kde ji přijmou. Samozřejmě si ji zde všichni oblíbí, protože to je prostě Mařena jak vyšitá. V domě žijí dvě dívky, jejich bratr St John a služebná. Jane u nich nějakou dobu žije, ale rodina se musí rozejít, sestry dělají guvernantky a St John dá Jane práci jako učitelka na místní dívčí škole. Jane celou dobu tají svůj příběh, ale St John za ní jednou přijde a všechno ví. Nakonec z ní dostane, kdo je, a oznámí jí, že její strýc zemřel a ona je teď bohatá (kdosi poslal na všechny fary...nebo jak tam tomu říkaj...popis Jane). Navíc...a teď bacha...je to jejich sestřenice! Ano, ano, náhodně vylezla z drožky, tři dny chodila po lesích, a pak čirou náhodou narazila na domek jediných žijících příbuzných, kteří zrovna nebydleli na Madeiře (proč se na tu Madeiru nevypravila rovnou, jde mimo mě, ale fajn). Jane je děsně dobrá a dědictví rozdělí na čtvrtiny.
   Jane odmítne nabídku k sňatku od St Johna, protože ho nemiluje a on nemiluje ji.
   Jane se rozhodne očekovat (jakože ocheckovat...), jak se vede Rochesterovi. Zjistí, že bídně. Jeho žena konečně spálila celé sídlo a umřela u toho, on sám při chrabré záchraně služebnictva přišel o ruku a oko a na druhé oko skoro oslepl a je teď chudý. Janino srdce zaplesá láskou a vypraví se za Rochesterem do nového bydliště. 20 stran kydání o tom, jak se milujou, svatba, Rochesterovi se vrátí zrak, dítě (takže to není úplná frigida), KONEC.
   Ani jindy se nijak extra nerozdávám o tom, jak se mi ta knížka zdá, ovšem tentokrát se omezím ještě víc. Ano, je to dobrá knížka, ano, řeší spoustu věcí, co se dobovému čtenáři určitě zdály zásadní, ano, na svoji dobu je Jane Eyre docela dost pokroková. Nicméně hlavní tématem je pořád vztah Jana x Rochester a u toho je stejně od začátku jasný, jak dopadne. Je to děsně rozvleklý, Jane se někdy chová jak kráva, ale nejvíc to prostě zabilo, jak narazila na ty příbuzný. Možná to je nějaký vtip Brontëový, fakt jsem ho v tom případě nepochopil.
   Mr Rochester ani není zrovna idol, a ani v nejlepších momentech jsem se nemohl ubránit pocitu, že to je fakt exot. Mr Darcy ještě pořád válí (jistě, Mr Darcy má prachy a je to hezoun, taky ho otec nevyhodil z domu, neprošel si děsně depresivníma zážitkama  a nemá na půdě zavřenou svoji psychopatickou ženu). Takže si stojím za teorií, že se do něj Jane zamilovala hlavně protože to byl první chlap, se kterým se v životě setkala a strávila s ním víc času...
   Tak zase jindy, přátelé.

Gustave Flaubert: Madame Bovary (Paní Bovaryová)

   Byl to dlouhý a náročný boj...ostatně jako moje četba francouzsky bývá všeobecně (pokud to náhodou není sbírka povídek ve stylu "babka vycvičila psa, aby na ulici roztrhal vraha jejího syna", u čehož jsem ochotnej strávit noc...), ale ano, dočetl jsem Madame Bovary.
   Začátek knihy se soustředí na Charlese Bovaryho a narychlo ho představí jako průměrného, ne úplně nejinteligentnějšího mladíka, který nějak dokončí medicínu (i když nemá vyloženě titul doktora...bof) a  nechá si od maminky vnutit manželku. Nicméně záhy potká Emmu a začne k ní na statek dojíždět trochu častěji, než by se čekalo. Emma mu nenápadně naznačuje, jak o něj stojí, nicméně dost mu to uniká. Ono aby mu to neuniklo, musela by ho asi praštit valentýnkou do ksichtu. Manželku to přirozeně nenadchne, nicméně záhy velmi příhodně umře a nechá mu majetek. Charles chvíli truchlí a pak si vezme Emmu.
   Někdo by řekl, že Emma je blbá. Někdo, že je prostě děsně naivní. Wiki tvrdí, že by mohla trpět maniodepresí, což by teda klidně mohla. No podle mě to je mix, protože v některých momentech se člověku vážně zdá, že naivita a tendence k dělání ze sebe tragickou hrdinku k popisu toho, co tam předvádí, fakt nestačí, ale už musí být prostě duševně chorá...
   Ať tak či onak, je to náruživá čtenářka románů a vážně až moc času tráví tím, že si sebe sama představuje jako takovou romantickou, nejlépe ještě tragickou, hrdinku. Ačkoli si to tak úplně nemůže dovolit, má služebnou, co za ní dělá úplně všechno, a Emma sedí, kouká z okna a čte svoje brakový romány. Později dostane pozvání na ples od místní šlechty, už si nepamatuju moc proč, nějak je tam někdo protlačil. Ačkoli má pocit, že byla vážně za hvězdu, realita je taková, že udělala pár faux pas a později ani nenapíše děkovný lístek. Takže další pozvání je docela passé, což ovšem Emma neví, a po roce očekává pozvánku. To samozřejmě zahrnuje kopu šílených představ à la Mary Sue. Nicméně pozvání nepřijde a Emma se zhroutí.
    Charles usoudí, že by jí pomohla změna prostředí, takže se z města, kde má známé a slušnou základnu jako doktor, přestěhují kamsi do Normandie, kde ho fakt nezná vůbec nikdo. Ani Charles ani Emma nejsou úplně people persons, nějak extra nezapadnou, ovšem oběma jim to uniká (mně to teda uniklo taky, ale věřím wiki...). Postatný tu jsou jen dvě postavy - Homais a Lheureux.
   Homais je místní lékárník, který se s Bovaryovými docela bleskově spřátelí. Hlavně proto, že sám praktikuje, ačkoli na to nemá vzdělání. A už ho jednou varovali. A stačilo by, aby Charles napsal jeden dopis, a totálně by ho vyřídil. Nicméně Charles je mimo. Do jaký míry Homais pracuje proti Bovaryovým úmyslně, a co je jen náhoda, je docela otázka. Například naveze Charlese do operace chromé nohy, na kterou Bovary nemá kvalifikaci. Celá věc skončí amputací. No, těžko říct. Spoustu věcí dělá určitě neúmyslně, ale dost napomáhá tomu, že Bovaryovi dopadnou tak, jak dopadnou. Co se týče Lheureuxe, není co řešit, protože ten jim jde po krku naprosto programově. Daří se mu oběma tajně půjčovat, Emmě neustále podstrkává věci, co naprosto nepotřebuje (hadry, záclony, potahy, bla bla), až u něj mají naprosto extrémní dluh. Nicméně je to taky trochu jejich blbost, kdyby se aspoň trochu pohybovali mezi místními, dozvěděli by se, že takhle dostal aspoň jednu rodinu (opět, info z wiki...zjevně bych neměl číst v socce).
   Emma samozřejmě dál vnitřně trpí, protože Bovary sice udělá všechno, co jí na očích vidí, ale pro ni představuje všechno nudný, obyčejný a otravný. Ovšem nálada se jí zlepší, když potká Léona, studenta práv, co bydlí u Homaisových. Zamiluje se, dost po něm jede, bla bla bla, Léon radši odjede. Nicméně vzápětí na scénu přichází bohatý Rodolph, který se na Emmu koukne a hned si řekne...Jo, to je kost, ta by stála za hřích. Docela rychle se mu podaří dostat ji na vyjížďku do lesa.
   Menší vložka...bylo mi jasný, že paní Bovaryová bude tak trochu neřestná, ale tohle jsem přece jen nečekal.
   Rozdaj si to v lese na listí. A pak ještě několikrát.
   Emma má zjevně takovou smůlu, že když už se spustí, nemá u toho ani pořádnou postel. No nic.
   Následně spolu spí asi tři roky, Emma má zatím dítě...nebo ho měla už dřív...whateva..., nicméně to je v ději jen aby nám všem bylo jasný, že na něj Emma peče (asi dvakrát za knihu se začne starat, ovšem jenom když si zrovna do hlavy sama natluče romantickou představu o oddaných, milujících matkách). Rodolphovi začne postupně lézt krkem, neustále po něm požaduje dokazování lásky (Oh, dit moi que tu m'aimes), dává mu dárky a vymýšlí šílenosti ve stylu prstýnků z vlasů. Navíc pro něj byla celá záležitost prostě další zářez na pažbu. Emma se nakonec vytasí s tím, že spolu utečou, ale Rodolph na poslední chvíli pošle dopis a na nějakou dobu odjede. Emma se zhroutí.
    Když se po x stránkách vzpamatuje, Bovary ji vezme do divadla, kde, světe div se, potkají Léona. Tak začne spát s Léonem (teda, chvíli odolává...ale fakt jen kratičkou...a dost možná to jen hraje). Ten si ovšem nemůže tak úplně dovolit ji financovat, takže Emma postupně začne platit všechno. Tím samozřejmě nahrává Lheureuxovi.
   Ve finále se tedy zjeví Lheureux s tím, že by mu měla vysolit 8 tisíc, jinak si půjde sednout. Emma se zoufale snaží najít pomoc, nicméně jeden týpek jí nabídne pomoc za sex (tou dobou o její nevěře neví přesně jeden člověk...kdo to asi je...), což odmítne, ale vzápětí se vrhne k Rodolphovi s úmyslem udělat to samý. Ten ji pošle pryč, Léon taky zklame. Nakonec se otráví a umře...dlouze a bolestivě (no, ani smrt nemá romantickou...je to fakt smolařka).

Sa poitrine aussitôt se mit à haleter rapidement. La langue toute entière lui sorti hors de la bouche ; ses yeux, en roulant, pâlissaient comme deux globes de lampe qui s’éteignait, à la croire déjà morte, sans l’effrayante accélération de ses côtes, secouée par un souffle furieux, comme l’âme eût fait des bonds pour se détacher. Félicité s’agenouilla devant le crucifix, et le pharmacien lui-même fléchit un peu les jarrets, tandis que M. Canivet regardait vaguement sur la place. Bournisien s’était remis en prière, la figure inclinée contre le bord de la couche, avec sa longue soutane noire qui traînait derrière lui dans l’appartement. Charles était de l’autre côté, à genoux, les bras étendus vers Emma. Il avait pris ses mains et il les serrait, tressaillant à chaque battement de son cœur, comme un contrecoup d’une ruine qui tombe. A mesure que le râle devenait plus fort, l’ecclésiastique précipité ses oraisons : elles se mêlaient aux sanglots étouffés de Bovary, et quelquefois tout semblait disparaître dans le sourd murmure des syllabes latines, qui tintaient comme un glas de cloche.

   Charles po nějaký době najde její dopisy Rodolphovi a Léonovi...a umře...od zlomeného srdce...ah. Její dcera jde od příbuzných k příbuzným a nakonec skončí jako přadlena.
    No musím říct, že Emma Bovaryová je opravdu špatně snesitelná postava. Je hloupá, naivní, sebestředná, žije v jiným světě, na manžela nemá vůbec žádný ohledy a jediná literární postava s horším přístupem k dítěti je Becky Sharp (ale ta je pure evil). Na lidech vnímá jen co nosí a jak se chovají - což více méně vede k tomu, že nesnáší všechny, co se chovají normálně, ale jakmile se někdo přetvařuje a hraje s ní hru na vyšší společnost, je to děsnej švihák. Je vážně těžký si nad tou knihou říct...no jo, chudák holka...protože Emma se prakticky zakope sama. Na druhou stranu je tady otázka, jak moc je vůbec svéprávná, protože nějaká aspoň menší psychická porucha je docela nasnadě (ale teda tuhle teorii nikomu nevnucuju...Flaubert umřel už i doslova, tak si ho můžeme po libosti vkládat tuplovaně).
   No takže nakonec moc nevím. Asi jsem to v tý fránině nepochytil tak, jak jsem měl, protože spousta věcí se musí vyčíst z detailů, a ty jsem s lehkým srdcem přešel. Není to úplně nejzábavnější četba, ale zase když se do toho jeden dostane, jde to (ty vnitřní boje, abych to vůbec otevřel, byly docela krutý). Pokud jste aspoň trochu cynici, budete Emmu nesnášet. Ale tak to, že je hlavní postava nesnesitelná, neznamená, že to platí o knize, že...

Jane Austen: Sense and Sensibility (Rozum a cit)

             Po Pride and Prejudice, pod vlivem filmu Jane Austen’s Book Club a po koupi Sense and Sensibility za příjemných 80 Kč (nová knížka a v originále, další knihgasmus) jsem se si řekl, že Austenová mi fakt uškodit nemůže, i když to bude nad rámec povinný četby. Aspoň budu oslňovat naši velkou expertku na Miltona, že jsem se do Austenky fakt zažral (říkal jsem si, že bych dal ten Paradise Lost, ale…věděli jste, že to je fakt docela dlouhý? Teda na to, že to je celý veršovaný a v nějakým napůl kriptickym jazyce, co se vydává za angličtinu, jeho dýlka rozhodně překonává moje čtenářský nadšení). 

            Well…jde o příběh rodiny Dashwoodových, v první řadě sester Elinor a Marianne. Samozřejmě nechybí matka, která se snaží provdat dcery, kde to jen jde. A ještě se tak jednou za padesát stran mihne Margaret, což je nejmladší, asi třináctiletá sestra, o který fakt nechápu, proč tam vůbec je. Takže, po smrti otce je zaopatřením sester pověřen jejich nevlastní bratr, kterého manželka ukecá, aby jim dal co nejmíň, což taky udělá. Ve výsledku se rodina musí přestěhovat do malého domku (říkají tomu cottage, ale v patře to má asi 4 pokoje, takže…domek) v Devonshiru, kde se okamžitě úspěšně zapojí do společenského života. Elinor ovšem dost trpí odloučením od Edwarda, bratra její švagrové, se kterým docela čekala svatbu. Marianne si zase bleskově najde potenciálního ženicha a už to vypadá na zásnuby, když se Willoughby zvedne, odjede a už prakticky neozve. Zbytek knížky dostávají sestry postupně jednu brutální pecku za druhou (převážně se jedná o zásnuby jejich chlapců, ovšem s úplně jinejma ženskejma, než by měly Elinor s Marianne v plánu).

            Zatímco mladší Marinanne je poměrně hysterická a ať se stane prakticky cokoli, okamžitě je na ní všechno vidět a má tendenci k poměrně fatálním rozhodnutím, která se nikdy nemůžou uskutečnit (jako „celý rok budu doma, denně budu číst 6 hodin, ale po roce budu úplně děsně vzdělaná), Elinor si dokáže vždycky zachovat chladnou hlavu, jednat s lidmi s největší slušností a taktem, i když na ni zrovna kydli nějakou naprosto šílenou zprávu („Jsem zasnoubená s Edwardem, není to naprosto úžasné?“), i když ji něco fakt dost dlouho a silně hryže (Ta káva je zasnoubená s Edwardem!), umí se tvářet jakoby nic a z místnosti musí utéct je jednou, aby neměla záchvat uprostřed společnosti. Ostatně, knížka se původně měla jmenovat Elinor and Marianne, což vysvětluje hodně.

            Ovšem obě sestry disponují nezvyklou inteligencí, vzděláním, zájmy, četbou a sarkastickým přístupem k některým postavám. Pamatuju si, že poměrně nedávno mi někdo říkal, že se mu na Austenové libí humor a ironie, na což jsem kývnul, nicméně to jsem měl přečtené jen Pride and Prejudice, a tam to (aspoň co se mi vybavuje) tolik není. Nicméně nad Sense and Sensibility jsem se několikrát vážně hlasitě zasmál. Některé postavy jsou vážně dost ujetý, například manželé Palmerovi. Zatímco Mrs. Palmer v jednom kuse žvaní, všemu se dost debilně směje a o všem, co její manžel řekne (což jsou asi tři věty za knihu), prohlašuje, že to je děsně droll; její manžel obvykle sedí někde v koutě, čte si noviny, sem tam někomu naznačí, že ho považuje fakt za blba, a ať řekne cokoli, rozhodně to není droll:

“Oh! my dear Miss Dashwood,” said Mrs. Palmer soon afterwards, “I have got such a favor to ask you and your sister. Will you come and spend some time in Cleveland this Christmas? Now, pray do – and come while the Westons are with us. You cannot think how happy I shall be. It will be quite delightful. – My love,” applying to her husband, “don’t you long to have the Miss Dashwoods come to Cleveland?”

“Certainly,” he replied with a sneer , “I came into Devonshire with no other view.”

“There now, said his lady, “you see Mr. Palmer expects you; so you cannot refuse to come.”

            Její schopnost ignorovat fakt, že má za manžela nesnesitelýho bručouna, mě fascinoval celou knihu. Nicméně nejde jen o ujet postavy, ale i takový drobný narážky na stupiditu rozhovorů v salónech britské smetánky a další věci. Ale nejvtipnější mi přišlo sledovat, jak Elinor a Marianne ve viktoriánské angličtině vymýšlí pořád nové a nové způsoby, jak někoho poslat do prdele.

            Knížka je to vážně čtivá, obě dvě hlavní postavy jsou neskutečně sympatický a prostě to fakt docel šlape. Občas mi přišly neskutečně šroubovaný některý dialogy, což jsem ze začátku považoval za účel, aby se teda ještě víc shodila trapnost toho, jak spolu komunikuje britská viktoriánská společnost. Jenže ono se to občas objeví i v rozhovorech Elinor a Marianne. A i když to je začátek 19. století, takhle divně ty lidi snad nemluvili…i když, třeba jo. Taky mě úplně nedostal konec, protože ačkoli je Austenová zjevně neschopná špatnýho konce, a ani jsem ho nečekal, tohle byla přece jen přehnaná růžová vata. Ale zase přiznávám, že jsem rád, že holky skončily s takovejma eligible and well esteemed gentlemen.

            Takže rozhodně do toho.

Émile Zola - Germinal (Germinal)

Jsou knížky, nad kterýma si říkáte: „No teda, klobouk dolu, tohle je fakt super.“ Jsou knihy, co přečtete a řeknete si: „No jo, bylo to fajn, žádná sláva.“ Jsou knihy, po kterých vás napadá: „To byla teda slabota.“ A pak jsou knihy, nad kterými člověk. Germinal nepatří mezi ani jedny z nich.

Germinal má vlastní kategorii, a ta se jmenuje „Během četby vymýšlím, co za nesmírný krutosti bych provedl autorovi, kdybych měl stroj času.“ A vzhledem k tomu, že asi 95 % knížky je dějově úplně irelevantní, dává Germinal člověku spoustu času ke spřádání zlovolných plánů.

            Zlovolný plán č. 1: Hodit Zolovi na hlavu bichli jeho sebraného díla ze třetího patra. Bylo by to správně zoloidní, protože v Germinalu jsou asi tři pomerně detailní popisy tekoucího mozku, takže by v tom bylo něco i pro něj.

            Zlovolný plán č. 2: Přinutit Zolu sníst celý jeho dílo. Nejspíš by ho to ucpalo a zabilo. Musel by sežvejkat celej Germinal a když by se dostal na konec a už fakt nemoh, s hysterickým smíchem bych vytáhnul další román a doprovodil do výkřikem „A teď si sežereš Zabijáka.“

            Zlovolný plán č. 3: Donutit Zolu, aby to po sobě celý přečetl. Protože tohle by muselo unudit i samotnýho autora.

            Takže teď bychom mohli pomalu přejít k samotný knížce. Děj se odehrává někdy v 60. letech 19. století a více méně jde o stávku dělníků v dole. Étienne, mladý, pohledný a nezaměstnaný jinoch (mimochodem, syn tý alkoholičky ze Zabijáka) se nechá najmout do dolu, kde tlačí vozíky s uhlím. Tady potká mladou, pohlednou Cathérine, která taky tlačí vozíky. Společně tlačí vozíky a vydrží jim to asi prvních 100 stran (ne, to přeháním…ale prostě až moc). Étienne se postupně dostane do povědomí mezi dělníky jako inteligent (ale je to dost jednooký mezi slepými) a radikál. Když důlní společnost sníží platy, Étinne zvolá A grève a všichni jdou za ním.

            Následně několik set stran všichni dělníci mrznou a hladoví, takže Étinne jim sem tam musí dodat odvahy. Nějak zázračně sám sebe a potom i ostatní přesvědčí, že důl vlastně patří dělníkům, že buržoazové jim ho prostě ukradli a že teda Mort aux bourgeois. Malá část dělníků pracuje dál, a protože by chcípnout neměli jen buržouni, ale i zrádci, tak se vytvoří dav tří tisíc vytočenejch dělníků, pochodujou od dolu k dolu, všechno rozmlátí, sem tam někoho zbijou a skončí před domem vedoucího dolů. Všechno skončí příchodem četníků, jedním mrtvým (trapná demonstrace…) a jedním rozbitým oknem. Na to, že Frantíci s výkřikem A grève a A la manifestation snad i vstávaj, je to teda fakt slabota.

            Ještě nějakou dobu se snaží vzdorovat, ovšem při další demonstraci do nich začnou střílet, což většině lidí změní názor na celou záležitost. Do toho se vloží postava Rusa Suvarina, ujetýho anarchisty, co razí teorii, že se musí všechno zničit a vystavět znova, což uvede do pohybu tím, že v dole poškodí…cosi…a celý ho zatopí. Jenže ouha, dole jsou zrovna Cathérine a Étienne. Společně se dostanou kamsi do bezpečné šachty a po asi deseti dnech si (konečně) vyznají amour éternel (trvá jim to jen 500 stran) a rovnou si to (ve tmě a studený vodě…jaká romantika) rozdaj. Nakonec se do jejich šachty prokopou ostatní dělníci, ale už je pozdě…aspoň pro jednoho z nich (říkal jsem si, že to trochu napnu, ale pochybuju, že by někoho tohle neznámo dráždilo natolik, aby si to přečetl).

            Samozřejmě, děj jsem dost osekal a vynechal prakticky všechno důležitý… Zatím to sice vypadá, že jsem tu knížku stěží přežil, ale musím přiznat, že mě nakonec i docela bavila. Tím „na konec“ myslím tak posledních 150 stran, kde se teda něco i děje. A musí se přiznat, že Zola přece jen věděl, co dělá. Popisy sociální nespravedlnosti a docela brutálního života dělňasů jsou vážně drsný, jen je toho prostě moc. Do toho sem tam dávkuje ty svoje slavný naturalistický popisy (tekoucí mozky a utrhnutý přirození, například…ona ta demonstrace zase taková pruda není…). Samozřejmě, kdyby to nemělo asi zilion stran a já nebyl takový lemro, asi by se tam našla spousta dalších věcí, jako názory postav na nápravu společnosti (evoluce x revoluce x totální rozkopání à la Suvarin), vážně dobře zvládnutá psychologie postav a davu (tahle kniha mě definitivně přesvědčila, že se nebudu účastnit akcí typu „stoupneme si mezi nácky a židovský město), každodenní život dělníků (což je asi – práce, jídlo, chlast, sex) a zachycení lidí v extrémní situaci a jejich reakce na ní. Ale proč je to proboha tak dlouhý? Proč je Cathérine taková kráva? (rozervaná mezi dvěma muži, Chaval – surovec a zrádce, co ji bije, ale je to její muž a ona mu bude stát po boku…ômd…proti Étiennovi. Teda ne, že ten by byl kdoví jakej zázrak). Proč nestávkujou na jaře (jasně, blbej dotaz…ale celý by to skončilo líp…). A co na to Jan Tleskač?

            Takže, pokud člověka klasická literatura vážně bere, asi je to dobrá volba. Ani zdaleka to není úplná ztráta času, je to ovšem ztráta spousty času. Upřímně, mám dojem, že kdybych si přečetl wiki a pustil si tak dvě filmový verze, úplně v klidu bych u zkoušky z literatury mohl tvrdit, že to mám přečtený. Jenže já jsem tak nekonečná poctivka… 

Honoré de Balzac: Splendeurs et misères des courtisanes (Lesk a bída kurtizán)

   No, konečně to je tady, po asi měsíci (možná spíš i víc) naprosto příšernýho utrpení nad touhle bichlí jsem ji dočetl. Vive moi, fakt že jo.
   Pokusím se nějak vzpomenout si na děj...ale bude to slabota, protože přece jen jsem nad tím kolikrát v metru lehce usínal (a rozhodně jsem se nehodlal vracet zpátky) a moje francouzština má ještě pořád jistý nedostatky, což dohromady vyústilo v to, že jsem byl občas lehce mimo. Navíc jsem klasicky nechal splynout pár postav do jedné, ale tak oba se jmenovali od c a byli to policajti, tak to by skoro stačilo dát do děje tu postavu jen jednu... Ale co, nějak to splácám z toho, co mi utkvělo, z wikipedie a z referaty.cz....
    Takže hlavní postavy jsou Lucien, Ester a abbé Carlos Herrera. V jakýmsi jiným díle Balzakova nekonečnýho díla se Lucien pokusil o sebevraždu, ovšem Carlos se objevil včas, aby ho zachránil a poslal ho novým směrem. Teda, směrem, kde z toho abbému něco kápne, ale což. Děj začíná na plese, kde Esther - kurtizánu - pozná několik chlípných členů pařížské smetánky. Má takovou depku z toho, že chuděra miláska Lucienka kompromitovala, že se pokusinká o sebevraždičku. No ale voilà, kdo se nepřižene, no jistě - Carlos. Pošle ji do kláštera, aby z ní udělal "une fille comme il faut". Chce totiž, aby si Lucien vzal jakousi bohatou slečnu. Ten by to sice udělal, ale tak děsně miluje Esther, že bez ní prostě nemůže být. Holčina se vrátí z kláštera a Carlos vymyslí fascinující plán - Esther se prostě zavře v bytě, ven poleze jen v noci, a když se Lucienovi zrovna zachce zašpásovat si, tak za ní večer přijede. A protože Esther má do emancipované moderní ženy vážně daleko, tak to vezme.
   Později si Esther v parku všimne baron de Nucingen. Děsně se do ní zamiluje a rozhodne se ji najít. Po několika nezásadních dějových smyčkách ji pro něj začne hledat ???. ??? je chlápek z policie, špička mezi tehdejšími agenty, jehož jméno si nepamatuju a nehodlám ho hledat. Ten má ještě dva pomocníky - dva chlapi od C. Ty taky nehodlám dohledávat. Tuhle část děje mám lehce rozpitou, jen se mi vybavuje, že de Nuncigena jsem celou dobu příšerně nenáviděl, protože to je cizinec a jeho přímý řeči jsou přepisovaný napůl foneticky. Dál se ??? a abbé porůznu hledají, podvádějí, vydírají, ??? se nakonec přestrojí za Angličana (v jeden moment baron mluví tou svoji pseudofrancouzštinou a baví se s ???, který zase imituje anglický přízvuk - to byla fakt lahoda) a dostane se do společnosti, kde se pohybuje Esther a spol. On totiž Herrera ještě předtím usoudil, že Esther tomu de Nucingenovi dá - baron je totiž krapátko ve vatě a rodina Lucienovi snoubenky nechce o svatbě ani slyšet, dokud nevykoupí zpátky rodinnou půdu, na což potřebuje skromných milion franků. Esther je pořád za krávu a samozřejmě jde do toho. Jenže Herrerovi se podaří nechat ??? vykopnout od policie a připravit ho o rentu, což ??? silně nasere. Jenže Carlos ??? pozná v převleku Angličana, což ??? přivede do pěknýho svrabu. Teda hlavně je dceru, kterou unesou. Potom ji vrátí, ale holka už to nějak nerozdejchá. Na to umře i ???. (Teď ten odstavec po sobě čtu a koukám, že tomu krapet schází struktura. Ale můžu tvrdit, že jsem prostě roztříštil časovou linii a pokusil se Lesk a bídu kurtizán převyprávět postmodernisticky.)
   Takže Esther si žije na vysoký noze, baron jí vybavil byt a všechno. Jen ho kluka trápí jedna věc - Esther mu prostě nedá a nedá. No ta je samozřejmě profondément amoureuse de Lucien, takže toho obtloustlýho dědka nechce ani cejtit. To zase samozřejmě nemálo rozladí Herreru, ale nějak si to srovnají. Po nekonečných machinacích s desetitisíci franků to Esther konečně vzdá, cele se oddá dědovi a spáchá sebevraždu. Těsně potom dorazí zpráva, že od jakýhosi příbuznýho zrovinka čirou náhodou zdědila několik bambilionů, takže kdyby ten děsnej svět snášela ještě tak asi půl hodiny, mohla by si Luciena klíďo vzít. VDM.
   Carlos a Lucien jdou do vězení, protože celá záležitost vypadá na vraždu, navíc začíná pomalu prosakovat na veřejnost, že Lucien by mohl shánět peníze nějak nekale, třeba že nutí chudáka Esther kurvit se. No ale on ji fakt děsně miluje. Mimo jiný, abbé Carlos Herrera není tak úplně abbé Carlos Herrera. Abbé Carlos Herrera je totiž už dávno pod drnem. Domnělý abbé Carlos Herrera je doopravdy Vautrin (postava z Otce Goriota) a taky uprchlý galejník Jacques Collin. Z čehož logicky vyplývá, že Vautrin je Jacques Collin a abbé Carlos Herrera a že Jacques Collin je abbé Carlos Herrera a Vautrin. Když jsme si to takhle vyjasnili, můžeme popojet.
   Nadchází nejděsnější část celý knihy, a to je vězení. Francouzská literatura má všeobecně nejspíš nějakej ujetej fetiš na popis věznic, nejlíp pokud je příšerně dlouhej a nudnej. A samozřějmě - pro mě nesrozumitelnej. Carlos jde k výslechu, kde se mu z celý záležitosti málem podaří vykecat, pak bohužel přijde na řadu Lucien, kterej se zhroutí a vytroubí úplně všechno do posledního písmenka. V cele mu pak dojde, jak udělal děsnou věc a hodí si mašli. V tenhle moment zbývá tak ještě asi 130 stran, což mě lehce vyděsilo, protože s oběma postavama mrtvýma nějak už není o čem by to bylo. Ale ho ho hó, to by nebyla klasická literatura, kdyby si neuměla poradit, že jo. Prostě tam narychlo nasází dalších asi 5 postav.
   Aby snad těch náhodiček a ironií osudu nebylo málo, Lucien se málem dostal na svobodu, protože se mezitím vyjasnilo, že Esther se zabila sama. Navíc k milence a snoubence zvládal ještě udržovat milostnou korespondenci s půlkou pařížský smetánky (ta druhá byli chlapi), takže vyšetřující soudce měl docela zájem na tom ho z celý věci co nejrychleji vysekat. Carlosovi z toho docela slušně jebne, protože chápete, sice zabil kde koho, Esther přinutil k naprosto šílenejm věcem, ale Luciena miloval jako vlastního syna, to jako aby nechyběl nějakej ten kontrastík a bylo nad čím zaplesat.
   Carlos nakonec použije Lucienovy dopisy, aby se dostal z vězení a přidá s k policii. C U never, Balzac.
   Musím říct, že bez týhle knihy bych to asi přežil, ale tak prokousal jsem se tím, jsem na sebe jak se patří pyšnej a ještě budu moct u zkoušky z literatury šokovat, že jsem tu příšernou bichli vážně přečetl.