Jean Cocteau: Les enfants terribles (Nezvedené děti)

   Po tomhle jsem v knihovně šáhnul z několika důvodů. Už jsem četl od Cocteaua jednu divadelní hru a chtěl jsem zkusit i román, taky jsem potřeboval něco z tý doby na seznam literatury a nakonec to bylo bilingvní vydání a já potřeboval něco na seminář kritiky překladu (a bilingvní vydání člověku sympaticky usnadňuje práci).

    Knížka je hlavně o sourozencích Paulovi a Elisabeth. Paul na začátku utrží ránu sněhovou koulí (ve které je kámen) od Dargelose, kterého bezmezně obdivuje, načež se o něj stará Gérard, který zase bezmezně obdivuje Paula. Paul a Elisabeth bydlí s matkou a služeenými, protože otec je opustil a zemřel. Žijí spolu v téměř odděleném světě a hrají „hru“, při které úplně propadají do vlastních představ (mají pro to ještě nějaký speciální výraz, ale už to nebudu hledat). Jejich matka poměrně záhy zemře, čímž se uzavřou ještě víc.

    Ačkoli kniha má jakýsi děj na pozadí, více méně se celou dobu jedná o vztahy mezi postavami a jak je jednotlivé události občas posunou a jak na to aktéři reagují. Paul s Elisabeth totiž prakticky všechny večery svádí hádky, které jsou svým způsobem už automatické a ani si sami neuvědomují, jaká je to vlastně rutina. Mezi postavy se pak ještě přidá Agathe, což je Elisabethina spolupracovnice.

    Paul a Elisabeth jsou docela dost exoti, protože kromě toho, že se nemůžou vystát, nemůžou být ani jeden bez druhého. Taky si vypěstovali poměrně dost nepřirozené vztahy, takže se spolu koupou a chodí před sebou nahatí (ono je to svým způsobem celý o incestním vztahu). Elisabeth je v sourozenecké válce ovšem výrazně citlivější na změny nálad a dokáže jich dost bleskově využívat. Příkladem budiž moment, když ve chvíli, kdy se jí to právě nejvíc hodí, začne Gérardovi (který se do ní zatím zamiloval) tykat, a to úplně nenuceně (kdyby to sám Gérard nepoznamenal, asi by mi to uniklo… ).

    Postavy mají dost zásadní problém mezi sebou komunikovat a Elisabeth je (bohužel) právě ta, která celou skupina více méně spojuje. Dostává tím nad nimi zásadní převahu, ale její manipulace zároveň vede k tragickému konci. V závěru je to tak trochu antická tragédie, i když úmrtnost je na množství postav výrazně menší (stejně jsem měl dojem, že to tak trochu sleduje ten model, že se všichni sejdou, všechno si řeknou a všechno bouchne).

   Cocteau mi přijde po druhé přečtené knížce ještě lepší. Postavy jsou naprosto skvěle vyvedené (což se není co divit, když na nich ta knížka stojí). Je teda pravda, že člověk se občas nemůže rozhodnout, který z těch děcek mu víc leze na nervy, ale párek sympatických úchyláčků člověk vytvoří jen těžko (i když později v knížce je Elisabeth taková mrcha, že se to rozhodování výrazně zjednoduší). I když se tam kolem a kolem dějově nic moc nestane, knížka se soustředí na dialogy a popisy vnitřních popisů postav a vykreslení toho, jak na sebe postavy reagují, jak se neustále mění, kdo je v pozici síly a kdo si to právě vyžírá, mi přišlo naprosto dokonalý.

   

André Gide: L‘Immoraliste (Imoralista)

   Zase jednou potřebuju rozšířit seznam četby na francouzskou literaturu a od Gida jsem, hanba já hanbatá, ještě pořád nic nečetl (a Penězokazi jsou zatraceně dlouhý, což by zase tak extra nevadilo, kdybych už tou dobou neměl v plánu přečíst The Crimson Petal and the White). Fakt, že je možný složit u nás bakalářská zkoušky a nemít přečteného jedinýho Gida, bych ponechal stranou.

   Nicméně, zpátky k tý klasice klasik a volním činům (ačkoli zrovna tady žádnej není). Michel celý život strávil zakopaný v knížkách a největší odvaz pro něj byly dějiny starověkýho Říma. V pětadvaceti se ožení s Marceline a odjedou na líbánky do severní Afriky. V Tunisku Michel dostane tuberkulózu, málem umře a Marceline se o něj celou dobu stará.

    Michel se z toho nakonec nějak vyseká a jak se mu začíná zlepšovat zdraví, začíná vyrážet do okolí. Podezřele ovšem pokukuje po arabskejch klucích. Tak podezřele, že je s podivem, že si tam toho nikdo nevšimne. Taky (dva měsíce po svatbě) s Marceline konečně prožijí svatební noc. Nicméně Michel postupně zjišťuje, že mu Marceline celkem leze na nervy, ale zároveň ji vlastně miluje a je celej takovej zmatenej. A pořád chodí do zahrad a pokukuje po těch Arabech. Postupně začne žít jakoby dvojí život – jeden, když je sám, a jeden, když je s Marceline a ve společnosti.

    Zpátky ve Francii odjedou na Michelovo rodinné sídlo, kde se Michel nadchne pro zemědělský práce a pro Charlese – syna svýho správce. Dostane práci na univerzitě, ale postupně ho začne všechno otravovat – starost o polnosti, práce, staří známí, Marceline…a tak. Později potká Ménalqua, kterého zná ze školy. Ten ho definitivně přesvědčí o tom, že život je potřeba žít podle sebe, tak jak člověk chce a neohlížet se na ostatní lidi a na společnost. U Marceline se potom projeví taky tuberkulóza, kterou zřejmě dostala od Michela. Ten nebyl dvakrát kladná postava už od začátku, nicméně ke konci knížky už je vážně dost…ošklivej.

   Knížka má lehce zamotanou strukturu, na začátku kdosi píše, že jeho a další dva lidi Michel pozval, aby jim vyložil svůj příběh. Celá tahle skupinka Michela léta neviděla, takže Michel, kterého znali, a ten, který stojí před nimi, jsou dva dost jiní lidé. Vyprávění pak přejde do první osoby z úst Michela a má jít o přepis toho vyprávění (ale o věrnosti přepisu by se zžejmě dalo pochybovat).

   Knížka je částečně autobiografie, ale jak nám oznámila naše profesorka literatury, u Gida se dá jen těžko odhadnout, kde začíná a kde končí fikce (nevím, odkud to má, ale podle ní dopředu počítal s tím, že čtenář bude v jeho próze hledat autobiografii a v denících výmysly, takže to ještě schválně trochu víc zamotal).

    Je to knížka o opravdu příšerným člověku, který to má ale alespoň nějakým způsobem rozmyšlený. Taky o poznávání sebe sama a tak trochu o coming-outu.  O tom, že být sám za sebe není žádná sranda a že jak je jednou mladejm Arabům přes 15 let, už ten pokec s nima za nic nestojí. A taky je to o jedněch nůžkách, co prošly velmi nepravděpodobnou výměnou majitelů.

Jacques Tournier: La Maison déserte

   I chose this book absolutely randomly in the municipal library, just because I wanted to read something in French and this wasn’t too long. The problem with most of the French books in that library is that they are from Gallimard and they don’t  bother with any description of books they publish or information on the author. Besides, the library obviously doesn’t bother with getting many new books in foreign languages and if you want a foreign book in other language than English, the offer is nothing much. Now, that I have expressed my discomfort with the municipal library, let’s get back to the book.

    Although Tournier has several books published, this one probably isn’t the best he has ever written. At least I guess so, as Wikipedia doesn’t even mention this book in his entry (and it is the right Jacques Tournier). For those interested, he also wrote a biography of Carson McCullers, translated Tender is the Night or The Great Gatsby into French and wrote some novels like Des Persiennes vert perroquet (I can’t help it but that’s a cool name), A l’intérieur du chien or Zelda (which is about Zelda Fitzgerald and, unfortunately, no Fairy Fountain nor princesses in distress are involved).

   Well, the story. The main character is a woman...and I can’t remember her name. It’s written in the third person and I’d have to look it up. Anyway, she moves from France to the Netherlands where she rents a little house. She lives there with almost no furniture, she doesn’t use the upstairs at all and she is totally depressed all the time. Little by little, we learn that she lost her husband, than fell in love with another man and he died too. Now, she is trying to keep hold on her dead lover and more or less pretends he’s still alive. The book treats the way she comes to terms with her lover’s death and carries on her life.

    It’s not a particularly enjoyable book. I’d say it’s mostly boring. And very...very over-exaggerated. For example, there is a part when the heroine takes a walk to a lighthouse. The weather gets really bad and there is a strong wind and heavy rain but she sits by the lighthouse and watches the storm. Seriously? Storm, lighthouse, dead lover, raging waters? All at once? No, I don’t think so. And there are other, less extreme but still weird scenes.

   I don’t want to say it’s not a good book. Maybe someone with a similar experience would say that’s exactly what he or she felt (although I doubt many people write and actually send letters to their dead lovers...or pretend having dinner with them). But I really didn’t enjoy the book very much and I dare doubt many other people would. 

Émile Zola: Thérèse Raquin (Tereza Raquinová)

   After quite a long time, I came back to the good old classic literature – when people got sued for what they wrote and when writing about sexual intercourse was really something different (where’s the fun today when no one minds a woman on a stage yelling I LOVE MY CUNT). Yeah, those were different times…when Zola was the most read French author, Baudelaire was more that “the only French poet I have ever heard of”, Madame Bovary was an upsetting novel and Maldoror walked the streets of Paris and forced dogs to molest little girls.

   The story has four main characters – Thérèse, Camille, Madam Raquin and Laurent. Thérèse grows up with her aunt Madame Raquin and her cousin Camille. Camille is a sickly, feeble boy and Thérèse spends quite a lot of time with him indoors, taking care of him. In reality, she has temperament and she would love to be running in the woods and enjoy nature. But little by little, she falls under influence of her cousin and Madame Raquin and submits.

   Later, she marries Camille but she is never really happy. Camille meets his old friend Laurent and introduces him to his family. Thérèse falls for him immediately and it doesn’t take long before they start a sexual relationship. Thérèse changes completely and the nice, calm girl turns into a crazy, passionate lover.

   Gradually, their relationship becomes obsession and they decide they want to be together. Obviously, there is a problem – Camille. Which may possibly turn out not to be such a problem. You just have to take him for a ride in a boat. And than throw him into the water. And than jump in and pretend you were saving his dear wife when the boat turned about.

   So far, the plan goes great. No one suspects them and they pretend not to care about each other. They even play Madame Raquin and her friends to propose the idea of their marriage.

   On their wedding night, they find out that this might not have been the best idea ever. They can’t sleep, they can’t sleep with each other, they actually can’t be in the same room. Such a situation is unbearable and drives both main protagonists into utter madness.

   This is the third book by Zola I have read so far and I liked it the best. I can’t really remember Nana, I read it a little bit too fast, and Germinal was good but a little slow. This one is short and something keeps happening all the time. Not that I would mind lack of story in books but in case of naturalism, you really need some that will catch you. It’s one of Zola’s early work, I believe it’s his first published novel, and he already uses his aesthetics of analysis and scientific approach to literature. But I guess we all know that.

   What seemed really interesting to me was that Zola was the first to realize (according to our literature professor) that human emotions are physical. There is of course insight into Thérèse, Laurent and Madame Raquin (interestingly, there is almost none into Camille…he is probably just too dull so even Zola didn’t care what he was thinking) but when they feel something, they feel it through their bodies. He goes in his analytic approach so far that his characters are based on four major temperament types. At least wiki says that Thérèse is choleric, Laurent sanguine and Camille phlegmatic; I dare say that Madame Raquin is melancholic.

   I think there is a lot to like about this book. Sure, there are those yucky parts some people could mind (like the description of Camille’s putrefying body) but you can’t read Zola without them… So if you get over them (or you skip them or you weirdly enjoy them) you get to his description of life in its brutality and savageness. Those people are hideous but they also can’t help themselves, it’s in their nature.

   The only thing I really disliked was the fact that Thérèse’s mother was from Africa. Given the philosophy of predeternism Zola uses in his work, her mother’s origin is a direct reason of her temperament and her savage and in a way primitive nature. Sure, using Africa as a symbol of barbarism and primeval instincts in humans wasn’t weird or offensive in that time (and few…many…decades later) but still…it feels weird nowadays.

Jean-Paul Sartre: Zeď (Le Mur)

Zeď (Le Mur)

Místnost (La Chambre)

Hérostratos (Érostrate)

Intimita (Intimité)

Mládí vůdce (L’Enfance d’un chef)

   Tak, kluci a holky, po zkouškovém a jeho obzvlášť nabitém závěru mám zase čas číst a psát a tak. Tohle jsem rozečetl už někdy jeho začátkem, abych si mohl na seznam četby na francouzskou Literaturu II napsat i toho Sartra (kdysi jsem viděl Caligulu, ale vybavuje se mi z toho jen to, že Langmajer v tom byl fakt skvělej, což asi není to, co by PhDr. Take-it-easy chtěla slyšet). Teda do tý doby jsem přelouskal jen tu hlavní povídku, a o tý stejně všichni víme, o čem je. Nicméně největší highlight týhle knihy byl doslov, protože při jeho četbě jsem odhalil a) proč se existencialismus jmenuje existencialismus a b) že jsem si do toho momentu nevšimnul, že vlastně nevím, proč se existencialismus jmenuje existencialismus.

   Jako celkově to ve mně nějak zásadní stopu nezanechalo, asi kromě povídky Hérostratos, a ta hlavně kvůli tý neskutečný ironii osudu.

Le Mur
   Děj týhle povídky musí znát úplně každej, kdo dával na hodinách literatury aspoň trochu pozor…myslim. Pablo bojuje v španělský občanský válce, ale chytnou ho zlý frankisti a snažej se z něj dostat, kde se schovávaj jeho kamarádi. Pablo je ale statečnej a nepovolí, tak mu řeknou, že jim to buď řekne, nebo ho ráno postavěj ke zdi. Pablo stráví noc v cele, sleduje spoluvězně, jak se hroutěj (protože je taky chtěj popravit) a nakonec usoudí, že tohle celý je takovej velkej kosmickej džouk a že to je stejně fuk. Tak ho ráno vezmou k výslechu znova a on jim řekne náhodný místo, kde se zbytek skupinu určitě neskrývá. Ale ouva…jejich šéfa napadlo přesunout se a právě tam, kam naznačil Pablo. Takže všichni umřou, samozřejmě kromě Pabla, protože ten dostal zaslouženou odměnu.

La Chambre

    Tohle ani nemá moc děj, točí se to kolem Evy a jejího manžela Pierra (fakt nesnáším, když se takhle míchaj český a původní verze jmen, překladatelé z frániny jsou na to experti). Pierre je blázen, jen leží v posteli a jednou za pár dní má záchvat a myslí si, že kolem něj lítaj neviditelný sochy. Evu všichni přemlouvají, aby ho poslala do ústavu, ale nechce. Navíc ho pořád miluje, nebo prostě je na něj fixovaná dost na to, aby to odmítala. Samozřejmě jí samotný začíná lehce hrabat a během Pierrova záchvatu má dojem, že taky ty sochy slyší. Nakonec uzná, že jednou bude Pierre tak v háji, že už do ústavu bude muset, ale k tomu nedojde…ona ho dřív zabije…dum dum dum (dramatické bubny).

Érostrate

   Nejdřív menší lekce z dějin – Hérostratos byl chlapík, co žil ve 4. století př. n. l. ve městě Efes. Jednoho dne usoudil, že se zapíše do historie, a podpálil Artemidin chrám. Dostal trest smrti a aby to nebylo málo, bylo vydáno nařízení, že se o něm pod trestem smrti nesmí mluvit, a jeho záměr se tak nevydařil. Jak vidno, tohle opatření se minulo účinkem, hlavně vzhledem k tomu, že se o něm zmiňujou už dobový zachovaný materiály. Takže nejen, že Hérostratos nebyl zapomenut (a že by si to ten parchant zasloužil), ale navíc je o něm povídka napsaná jedním z největší spisovatelů 20. století, jedna báseň, dvě opery a jeho jméno se přeměnilo v termín v psychologii (herostratismus, kdyby vás to nějak mocně zajímalo). Nevim, nevim, ale zmínka o tom chlápkovi by se nejspíš zachovala, i kdyby na nás Cyloni naházeli atomovky.

   Povídka sama taky moc děj nemá, jde o text psaný v první osobě a hlavní postava je šílenec, co se rozhodnul zapsat se do historie tím, že na ulici zastřelí náhodně asi 6 lidí. Tahle povídka se dá těžko nějak předat, ale je to opravdu dost zajímavej pohled do hlavy takovýho člověka…nebo spíš pohled na to, jak to tam nejspíš vypadá.

   Ty další povídky si odpustím, přijdou mi zajímavý jen pokud se rozhodnete zjistit, jak ten existencionalismus má vlastně vypadat, jinak dějově úplně chytlavý nejsou. U Mládí vůdce jsem to dokonce málem vzdal, ale pak přišla scéna, kdy hlavní hrdina zjistí, že si tak dlouho odmítal připustit, k čemu se schyluje, až mu nezbylo nic jinýho, než vlézt do postele se surrealistickým básníkem a nechat si to od něj udělat, tak jsem to pak teda nějak dopřelouskal (navíc na sebe potom hrdina kouká do zrcadla a v duchu si říká: „Jsem pederast“, což je fakt divný slovo, který by si člověk měl pamatovat a pokusit se ho protlačit do nějaký seminárky…společně s examplifikovat, kruciální a hipopotomonstroseskvipedaliofobie, ačkoli u toho posledního si nejsem jistej, jak bych ho někam dokázal protlačit).

   Povídky jsou všechny vážně dobrý, i když ty lítající sochy nebyly moc záživný, ale jak jsem napsal, ani jedna z nich nijak zvlášť neutíká a člověk musí být ochotný vážně se snažit najít, o co vlastně Sartrovi šlo (OK, to platí o všech knížkách, ale někdy můžete číst jen děj a kašlat na zbytek, to tady dost dobře k ničemu není).

Marie NDiaye: La Sorcière (Čarodějnice)

    Na tuhle knížku jsem padnul během náhodnýho prolejzání knihovny, ze jména autorky jsem měl dojem, že nám o ní říkali na literatuře, tak jsem si to půjčil. Je to mimochodem jediný román od týhle spisovatelky, co vyšel česky. Jinak název podle mě není česky úplně nejšťastnější, Čarodějka by tady bylo lepší, ale dobrý.

   Lucie to nemá lehký. Manžel Robert se jí odcizuje, radši tráví čas v práci a nasednou si domů dokonce přivede chlapa, kterej právě opustil ženu a nemá kde zůstat. Její jediná (podle všeho jediná) kamarádka Isabelle je sebestředá kráva, co naprosto ignoruje malýho syna i manžela. A její dcery Maud a Lise jsou právě v pubertě, což je vždycky opruz. Jenže jako by tohle nestačilo, Lucie je čarodějka, a to ne právě moc dobrá. Vzmůže se maximálně na nakouknutí do minulosti či budoucnosti, ale to jí tak moc nejde. Ještě dokáže sledovat lidi a koukat, co právě dělaj. Její matka je nejspíš nejlepší žijící čarodějka, ale přestala dar používat, a to Lucie taky moc nepřidá. Maud a Lise se navíc učí nějak moc rychle a Lucie docela brzo přijde na to, že jsou vlastně daleko lepší než ona.

   Jednoho dne se Robert prostě nevrátí z práce a Lucie zjistí, že je u matky v Poitiers (svým kouzelným pohledem). Navíc se jí ozve otec, že nutně potřebuje zpátky peníze, co jí půjčil, nicméně ty sebral Robert. Lucie pak sebere dcery a vypraví se postuoně za svými rodiči, protože vytvořila jakejsi plán na to, jak svoje rozvedený rodiče dostat zase k sobě. Chce, aby se sešli na víkend a strávili spolu všichni čas. Matka řekne, že dobře, ale chce vzít novýho přítele s sebou. Otec taky svolí, ale jen když mu vrátí ty prachy. Vlastně to vypadá, že jakmile bude mít peníze, tak už ho Lucie nebude zajímat vůbec, protože od rozvodu žie žiot na vysoký noze a dost si užívá.

   Nakonec dorazí k tchýni, kde se schovává Robert, ale ten zatím zdrhnul. Lucie se tu potká ještě s Robertovou sestrou Lili, který je asi 18 a je těhotná. Tchýně z toho dost šílí, ale pořád pobíhá a vykládá, jak se bude o dítě starat a všechno bude super. Maud, Lise a Lili spolu odejdou na večer a když se ráno vrátí, tak Lili…není těhotná. Tchýně je naprosto mimo a dvojčata sedí na křesech, koukají na televizi a s ledovým klidem akorát prohlašují Il n’y a plus de bébé. Na cestě pryč se Lucie ptá, co je s tím dítětem, ale obě se promění ve vrány, odletí a už se v knížce neobjeví.

   Lucie se vrátí domů a pár týdnů je úplně mimo. Akorát sleduje  okna Isabellina manžela, jak chodí sám domů. Isabelle totiž zatím nechala syna na internátu a žije jinde. Lucie dostane telefon od otce, který tlačí na to, aby poslala ty peníze. Rozhodne se tedy najít Roberta a vysleduje ho až domů, kde ale bydlí s jinou ženskou a  kopou dětí. Robert ji pošle do háje, protože teď vede normální život a nemusí se zabývat tím, že jeho žena a dcery jsou divný. Na cestě pryč Lucie narazí na Isabelle, která ji pozve jako profesorku do svojí pochybný školy Université Femminine de la Santé Spirituelle d’Isabelle, kde by studentky za těžký prachy učila divination. Lucie spíš jen všem vykládá, co vidí, ale rychle přijde na to, že takhle by za chvíli padla vyčerpáním, tak si začne vymýšlet. Jinak škola je plná naprosto ztracených existencí, kterým ke všemu Isabelle vládne lehce despoticky.

   Jedou se ve škole objeví Robert a dá Lucie krabičku se šnekem s tím, že to posílá její matka. Byla se stavit za jejím otcem, usoudila, že vede život fakt špatně, a proměnila ho ve šneka. Do toho přijedou policajti a Lucie zatknou za šarlatánství. Ve vězení se jí nejdřív pokusí jeden hlídač upálit a pak ještě přijde o krabičku se šnekem.

   Úplně na závěr jde Lucie po ulici a potká Roberta, jeho matku a Robertovu novou rodinu. Všichni kromě tchýně se od ní drží dál a tchýně zase blábolí o tom, jak je teď nejvíc šťastná, protože Robertova nová ženská je tak děsně super.

   Na netu tuhle knížku řadí do magicýho realismu, což dost sedí, když se vezme v potaz, jak tam vlastně nikomu nepřijde moc divný, že se třeba Luciina matka objevuje a mizí v cizím domě, jak se jí zlíbí. Vlastně vůbec nikdo, snad kromě policajtů na konci, nemá problém přijmout fakt, že Lucie a její rodina (aspoň ta ženská část) umějí čarovat. Samotný čarování není až zase tak podstatný a vlastně spíš jen podtrhuje jakousi mlhavost celýho děje. Ale kdyby to tam nebylo, zase tak moc by se asi taky nestalo (ostatně, Lucie by manžela mohla najít všema možnejma způsobama a celý zástupy puberťáků už zvládly utéct z domu bez toho, aby se uměly proměňovat ve vrány). Děj stojí spíš na zápletce s rozpadající se rodinou, nezájmu lidí o sebe navzájem a postavě Lucie, který podle mě kapu hrabe.

    Lucie je vlastně hlavní věc, co mi na knížce vadila. Hlavně mi dost lezlo na nervy, jak neustále hučela do rodičů, ať nezapomenou na společný naplánovaný víkend, a to i když by i úplnej dement viděl, že ty dva lidi spolu nechtěj být a taky se už k sobě nikdy nevrátěj. Takže Lucie neustále kňourá, jak to bylo v dětství fajn, když byli všichni spolu. Podle mě je prostě úplně vyřízená z toho, že ji manžel nechal, a snaží se někde si to kompenzovat. Na druhou stranu to možná začala plánovat ještě před tím, než zmizel…což by bylo fakt smutný.

   Takže pravda, je to prostě další kniha na téma „lidi jsou si navzájem celkem šumák a některým z toho šibne“ (specielně Robertova matka je úplně mimo), s čímž se ne úplně originálně pojí strohost stylu. Na druhou stranu to má dost věcí do sebe. Na malým prostoru je dost zajímavých postav. Isabelle je svým způsobem obraz moderní ženský, co chce mít kariéru, ale dotahuje až moc daleko a jde docela přes mrtvoly. O Maud a Lise se toho čtenář moc nedozví, nicméně je docela jasný, že jak děj postupuj, tím dál tím míň vnímají, co se děje kolem nich, a vlastně skoro pořád sledují televizi (protože stejně vědí, co se bude v reálným světě dít, tak proč se starat). V Luciině matce jsem se moc nevyznal, protože někdy zběsile posunkuje, ať před jejím přítelem Lucie nemluví o kouzlení, ale pak se i ním přiteleportuje do cizího domu a manžela promění ve šneka…asi si Luigi zvyknul (teď si tak říkám, že se asi nejmenuje Luigi, to byl přítel matky tý ženský z Roku přání…no to je fuk).

   Nikdy nevím, co napsat úplně na konec. Tak prostě…La Fin.

Michel Houellebecq: Elementární částice (Les Particules élémentaires)

   Nejněžnější byly chvíle, kdy hladila jiné ženy; když je přenechala Brunovi, rozplývaly se nad hbitostí jeho jazyka, schopností jeho prstů odkrýt a dráždit jejich klitorisy; bohužel jakmile se rozhodly jim to oplatit, bylo výsledkem většinou zklamání. Jejich pičky, vytahané pícháním jak na běžícím pásu a drsným prstěním (často prováděném několika prsty najednou nebo i celou pěstí), byly asi tak citlivé jako hrouda sádla. Posedlé frenetickým tempem hereček zavedeného porna mu honily péro brutálně a směšným způsobem, jako by šlo o necitlivou masitou pístnici (svou roli nepochybně hrála v přehnaně mechanické povaze jejich chování všudypřítomnost technohudby na úkor vytříbenějších smyslných rytmů).

   Pro ty, co nevědí, pístnice je „Strojní součást v někt. případech prodlužující píst a vyčnívající z tzv. válce. K vidění např. jako leskle stříbrná kulatá tyč pohybující ramenem bagru, autojeřábu atd.“

   K ukázce jenom podotknu, že se vedly jakýsi diskuze o tom, že ty překlady Houellebecqa do češtiny jsou sprostší než v originále. Fakt nevím, nemám tušení, jak se francouzsky řekne vytahaná pička, takže jsem se o to nepokoušel. Znalí věci mezi vámi můžou napsat a podělit se o dojmy.

   Nicméně Houellebecq fakt nebude můj oblíbenec. Myslel jsem si, že mám vážně vysokou toleranci toho, co snesu za nechutnosti a ujetosti, ale Michel to dokázal…další knihu bych asi nedal. Nicméně tak nějak chápu, o co mu v tom jde. Nicméně…k ději…

    Na začátku je Janine, mladá, inteligentní Alžířanka, která přijede do Francie na studia. Tady potká Serge, založí spolu kliniku plastické chirurgie, zplodí Bruna a rozvedou se. Bruno skončí u babičky v Alžírsku. Janine si během pár let pořídí další dítě – Michela – a tentokrát se neobtěžuje ani se svatbou. Ze svýho domu si udělá hippies komunu a když tam jednou Michelův otec dorazí, najde barák plnej nafetovanejch dětí země, takže sebere Michela a nechá ho u svojí mámy. Michel a Bruno se později setkají, někdy tak kolem puberty.

   Michel je tak trochu odpojený od zbytku světa, k nikomu nic extra necítí (kromě babičky) a jeho části knihy obsahují různý encyklopedický vsuvky o biologii a chemii. Pracuje totiž jako vědec a koumá cosi s úpravou DNA. Svůj podíl na budování lepších zítřků splnil, když geneticky zdokonalil krávy, aby víc dojily. Kolem 15 let miloval Anabelle – a reputed beauty – ale nějak to vinou obou konec nevyšlo. Michel si žije ve svým světě bez emocí, lidí a skoro bez sexu (a ani mu to neva), miluje pořádek a řád a nesnáší přírodu. Je podle něj brutální, všechno se tam chce buď navzájem sežrat nebo ojet, což nějak není nic pro něj. Po letech (když je mu nějak kolem 40) potká znovu Anabelle a začnou spolu chodit. Ta za ty roky vystřídala kopy chlapů, ale zjistila, že ji nikdy nemilovali, je se s ní rádi chlubili, protože to je taková kost (Houellebecq tam někde tvrdí, že extrémní krása je vlastně spíš prokletí…whateva). Potom ale dostane nabídku na výzkum v Irsku a vysvětlí Anabelle, proč tam fakt musí. Tu docela vezme, že ho ani nenapadlo, že by ji mohl vzít s sebou. No ale když teda musí, tak ať jí aspoň udělá dítě. Michel to nějak zmákne, ovšem Anabelle najdou rakovinu děložního čípku, tak musí na potrat. Pak jí vezmou dělohu. Pak jí najdou metastáze. Pak sní hromadu prášků. Michel odjíždí do Irska.

   Bruno bydlel původně v Alžírsku s babičkou a dědou, ale po smrti dědy odjeli do Marseille. Babičce pomalu ale jistě hrabalo, až se jí doma stala nějaká nehoda a umřela. Bruna pak pošlou do internátu, aby se o něj teda jako fakt nikdo nemusel starat. Tady je to úplnejch outsider a ještě ke všemu si na něj zasednou starší kluci a nutěj ho dělat…spoustu věcí. Z koho by se ale vyvíjeli nemožný dospělí než z nemožných dětí a Bruno je jedním z nich. Učí na střední škole a je nešťastně ženatý. Navíc s ním libido tříská v jednom kuse, takže si pomáhá různě, docela často prostitutkama. Nakonec odjede do dost pochybnýho New Age kempu, který je ale vyhlášný sexuální uvolněností. Neustále očumuje puberťačky, až druhý týden potká Christiane. Ta je tam taky jen kvůli sexu, takže si docela padnou do noty. Nakonec spolu zůstanou, provozují výměnu partnerů s dalšími páry a chodí do nějakých ujetých klubů ve stylu Shortbus. Tady se ale stane, že se Christiana stane něco s páteří (něco degenerativní, už čekala nějakou dobu, že se tohle stane) a ona zůstane na vozíku. Bruno se zdá odhodlaný s ní zůstat, ale úplně mi to nebylo jasný, možná se pár dní neozýval. V každém případě Christiane se nejspíš pokusila zopakovat si vozíkem legendární kočárkovou scénu z Křižníku Potěmkin, ale s trochu menším úspěchem. Bruno skončí v blázinci a nakonec spáchá sebevraždu.

   Michel zatím musí nechat přesunout hrob babičky kvůli výstavbě dálnice. Při vykopání ho šokuje pohled na zbytky kostí a lebku s prázdnými důlky a spletencem bílých vlasů, což je asi poslední kapka. Není to úplně naráz, ale smrt Anabelle, Bruna i přesun hrobu jsou v knížce docela blízko u sebe a časově taky myslím nejsou moc vzdálený. Michel nakonec odjede do Irska, kde provádí výzkum, ale jeho hlavní práce je teorie budoucího vývoje lidstva. Roku 2009 ji pošle do odborných časopisů a zmizí. Podle něj by lidstvo mělo vytvořit prototyp člověk a ten by se měl dál už jen klonovat. Během několika let si ta myšlenka najde podporu a uvede se to v praxi, protože lidi vlastně chtějí takovouhle totální změnu (je to taková kolektivní, pomalá sebevražda). Svět se tak zbaví většiny problémů, protože ty způsobuje odlišnost mezi lidmi, a individualita taky zůstane zachovaná, protože i jednovaječná dvojčata se chovají jinak. Knížka je psaná vlastně jako pohled těchhle klonů na lidi 20. století.

    Takhle to zní ještě docela zajímavě a snesitelně a uznávám, že myšlenka, že lidstvo je tak (pardon my French) totálně v prdeli, že se radši samo zničí, je docela ucházející, ale koncentrace koz a piček je na můj vkus moc velká. Kromě jazyka to ale podporujou ještě různý dějový vsuvky, jako popis praktik jakýhosi satanistickýho kultu, což bylo vážně trochu moc (uvažoval jsem, jestli sem mám tu největší šílenost napsat, ale usoudil jsem, že jestli jste dost masochisti na to, abyste to chtěli vědět, zvládnete si tu knížku přečíst sami…). Jako chápu, že to má vyjádřit tu naprostou dekadenci moderní doby, ale přece jenom…vocaď pocaď.

   Taky mi lezl krkem věčnej důraz na tělo – podle Houellebecqa se totiž někdy po třicítce můžem všichni tak akorát střelit do hlavy. Ostatně, obě hlavní ženský postavy spáchaj sebevraždu kvůli tomu, že jejich tělo nějakým způsobem nefunguje. A poslední hřebík do rakve oblíbenosti týhle knihy je struktura „příběh dvou hrdinů, kteří jsou si podobní a zároveň jsou tak odlišní“, ale s tím se asi budu muset mířit, jinak můžu zapomenout tak na polovinu světový literatury…

   Co mi lehce unikalo byly fyzikální kusy, kde se zřejmě autor pokoušel vtvořit jakousi vazbu mezi lidskou společností a chováním základních částic hmoty, což mi osobně přijde dost přitažený za vlasy, ale dost se tam kecalo o tom, jestli je každá částice sama za sebe, nebo jestli na sebe působí na libovolnou vzdálenost nebo tak něco…jen aby byl jasnej ten název.

Colette: Le Blé en herbe

   O Colette jsem se poprvé dozvěděl během vytváření katalogu pro nějakej internetovej antík, když mi předhodili kopu francouzskejch knížek s tím, že oni nejsou s to je roztřídit do kategorií. Ale tak nějak jsem ji akorát opopiskoval a bylo. Teď na vejšce nám o ní říkala profesorka a znělo to docela zajímavě. No ale teda…mno. Jinak konkrétně tuhle knížku jsem prostě vytáhnul z regálu v městský knihovně.

   Děj bych shrnul klidně jednou větou – 180 stran tam dva adolescenti pobíhaj po pláži a strašně, ale fakt strašně se milujou.

   No ale trochu vážněji.

    Hlavní postavy jsou Philippe a Vinca (i když Philippe je hlavnější, protože tomu vidíme do hlavy). Každý rok se v létě potkávají na pobřeží v Bretagni a až do letoška to bylo nevinný, kamarádský a dětský. No ale teď je jemu 16 a jí 15, takže hormony vřou a řvou a tak. No ale chodí spolu chytat krevety (btw, kdyby se vám to někdy hodilo – slovo havenet, haveneau a asi taky haveau znamenají „síťka na tyči používaná k lovu krevet a plochých ryb“…tak kdybyste si v Bretagni chtěli zalovit krevety, tak víte, po čem se ptát) a Philippe tak nějak zdálky po Vince pokukuje. Ale pak jde jednou sám zpátky do domu a cestu narazí na tajemnou dame en blanc, která se ho zeptá na cestu. Phil tak zjistí, že se ubytovala poblíž.

   Phil má taky děsnou adolescentní depku z toho, že musí na školu, kde se bude dřít, Vincu uvidí asi i až za pár let, a to mu bude (pozor) třeba už 21. A taky ho prostě sejří systém a jakože škola, práce, práce, práce, důchod, hrob. Prostě teenage angst po francouzsku. Z jeho pohledu taky ostatní postavy prakticky neexistují – kromě Vincy a dame en blanc jsou pro něj všichni jen stíny. Nicméně si začne uvědomovat, že Vinca tedy není žádná holčička a ona si toho na sobě asi taky už všimla a sem tam to použije.

    Dvojice nějak stráví celý prázdniny chytáním krevet, až Phil jednou jede s telegramem do vesnice. Cesta zpátky je ale do kopce, tak sebou na chvíli praští do trávy. Ale co se nestane, najde ho tam dame en blanc. Pozve ho dovnitř a chvíli kecaj no a nějak se to seběhne a prostě skončej v posteli.

   Phil nějakou dobu bere dráhu z domu, ale Mme Dellaray po něm zjevně chce jakejsi větší závazek, zatímco on by se za ní možná rád stavil někdy později, jakože kdyby se to třeba náhodou hodilo. No, na to zřejmě není zvědavá a odjede o den dřív, takže spolu nemůžou strávit poslední noc. Děs. To je taky tak asi všechno, co se o ní člověk dozví – chodí v bílým a ráda si užívá s mladšími chlapci.

   Vinca se navíc dohmátla toho, co se děje, a teda není ráda. Nějak se spolu dohadujou, sem tam na sebe mrsknou nějakou hodně soap opera hlášku („Tak proč jsi tady, když ti to tak vadí?“ – Protože…protože jsem ti tak nablízku.“) a prostě je to srdceryvný. Nakonec si ale nějak řeknou, že bez sebe nedaj ani ránu a konečně si to rozdaj (175 stran a všichni jsme stejně věděli, jak to skončí…i když ve dvacátých letech to asi lidi moc nepředpokládali).

   Další den Phil nějak dlouze hledí na moře nebo provádí obdobnou činnost vhodnou k situaci „hlavní hrdina prošel životní zkušeností a teď již ví, že to není peřinka“ (i když v peřině vlastně strávil většinu děje, tak to asi není nejlíp volený obrat). Prostě vidí, že dětství je za ním a teď přichází něco novýho…jinýho…and stuff.

   Přiznám na rovinu…kdybych si na tu knížku nechal ještě jeden den, asi bych z toho měl víc. Třeba když Phil odchází poprvé od madame en blanc, je tam opravdu pěkně napsaná pasáž....ale prostě jsem tu knížku chtěl mít za sebou a sebevíc uchvacující popis toho, jak někdo civí v noci na moře a hvězdy, mě prostě nedostane. Nepopírám, že autorka vystihla všechny ty teenagerovský rozervanosti a rádoby revolty…ale asi je to hlavně pro lidi, co si tím buď procházej, nebo si tím prošli před tak dávnou dobou, že nad tím zatlačí slzu a zavzpomínají, jak tenkrát v létě povalili Marunu do sena/nechaly se povalit Pepanem do sena.

   No ale když se to vezme v kontextu roku 1923, kdy to vyšlo, všichni z toho asi byli dost na větvi.

   Tak jako celkově mě to zase extra nevzalo a záchvaty typu „skočíme spolu ze skály, protože jsme tak mladý a rozervaný“ mě minuly úplně (to asi většinu z nás), tudíž teda nějaký stopy to ve mně teda nezanechalo.

Yann Queffélec: Les Noces barbares (Barbarská svatba)

   Tuhle knihu jsem si vzal prostě proto, že bych měl sem tam něco načíst na francouzskou moderní literaturu. Sice, jak jsem dneska na přednášce zjistil, u nás na ústavu studuje i pár lidí, co nečetlo Le Petit Prince a L’Etranger, tak je to možná přehnaná snaha (i když chápu, že někoho Malej Princ může vytáčet). Ale více méně jsem v městský knihovně přišel k regálu s francouzskou literaturou a akorát jsem si prošel knížky od Gallimardu. A taky to dostalo Goncourta, čímž bylo vyřešeno.

   Příběh začíná, když se 14letá Nicole začne scházet s americkým vojákem a děsně se do něj zamiluje, protože je krásnej a bohatej a všeobecně děsně dobrej. Dokonce se zasnoubí a všechno se domluví s rodiči, že jako až bude Nicole starší, tak se přiřítí na bílým koni a odveze ji na  svoji farmu na jihu Států. No ale samozřejmě po zásnubách tak nějak čeká, že by Nicole mohla být povolná, což se spletl. Poslední večer než odjede, se mají sejít. Nicole se děsně dobře oblíkne a namaluje a všem nakecá, že přespí u kamarádky. Ovšem chlapík ji odveze do kasáren, kde jí vysvětlí, že jeho rodina nejen nemá farmu, ale vlastně nemá ani floka, že si ji nevezme ani omylem a že ty šaty jsou teda docela pěkný, ale je pomalu na čase jít s nima dolu. Pak se do toho ještě vložej Aldo a Sam. No, začátek týhle scény mě skoro odradil od dočtení knížky (Nicole polosvlečená na zemi, Amík ji táhne k posteli a zařve Come on, guys, she’s ready. To by asi odradilo i otrlejší povahy.)

   Uběhne pár let a přeskočíme do doby, kdy je její syn Ludovic už mnohem starší, tuším že tak 15 (na konci mu je asi 17, tak by to mělo tak nějak vycházet). Podstatnou část života strávil na půdě, což jeho psychickýmu výboj moc nepomohlo. Vlastně je z něj takovej docela dement, nicméně to doopravdy není dement. Jakože to není žádnej retard, ale prostě na půdě se člověk může kamarádit tak maximálně s pavoukem. Nicolina matka Luda nesnáší fakt hodně a její otec se mu snad vyhýbá celou knihu. Nicole ho taky nemůže vystát, ale naopak od ostatních má za knihu pár momentů, kdy projeví i jakous takous náklonnost.

   Nicméně jediný, kdy se o Luda zajímá, je Nicolina kamarádka. Občas za ním přijde a pokouší se s ním učit, ale samozřejmě ho tím nemůže zachránit. Věci se změní, až když na scénu přijde Micho (Michel), který si chce vzít Nicole. Ludo se tak může vystěhovat z půdy a má dokonce vlastní postel, což ho velmi nadchne.

   Micho má naopak od zbytku rodiny Luda rád a snaží se mu pomáhat, nicméně Nicole umí být dost drsňačka, takže ho pomalu ale jistě zpracovává. Micho má ještě syna Tatava (Gustave – nechápu, proč tam maj všichni divný přezdívky). Ten se občas snaží Luda chránit, ale dost často mu nakecává nějaký blbiny o tom, že s kamarády staví ponorku, a jakmile se mu to hodí, klidně na Luda hodí průser.

   Nicole má sem tam děsnej záchvat mateřství a jak už jsme psal, v knížce jsou asi dvě scény, kdy se s Ludem nějak snaží vyjít. Nicméně vždycky se absurdně vytočí, když se Ludo zeptá na naprosto nevinně myšlenou otázku. A asi nejdrsnější podraz je, když přinutí Micha, aby se Ludo neúčastnil vánoční večeře. No, nakonec se rozhodne, že se prostě Luda zbaví, protože podle ní krade peníze a nemá ji rád, protože jí nikdy neřekl mami. Hm. Takže ho pošle do ústavu pro mentálně zaostalý děti. Micha k tomu dokope tak, že prohlásí, že mu prostě nedá, dokud bude Ludo v domě (ona se k tomu nemá ani pak, ale to čekali všichni kromě Micha).

   V domově je Ludo ze začátku docela v pohodě, ale postupně si proti sobě začíná štvát vrchní sestru. Ta je sama naprosto pomatená a neustále káže o tom, že je Ludo součástí jejich rodiny a že se musí vrátit k nevinnosti (protože podle ní je fakt skvělý, jak jsou všechny děti v ústavu úplně nevinný). Lehce je terorizuje tím, že každý má svoji dřevěnou ovci, které podle zásluh umisťuje na betlém, takže děti jsou různě blízko k bohu. No jo, wtf. (Nejvtipnější je kluk, co toho měl dost, tak si udělal vlastní jesle a se svojí ovcí je schoval na zahradě ústavu).

   Ludo se taky nějakou dobu schází s jednou holkou z ústavu a spí s ní, ale nějak mi to nepřišlo extra podstatný.

     Jo, taky ho vyšetřuje psychiatr a nějak záhadně mu diagnostikuje schizofrenii a ještě kopu dalších věcí, ale tak prostě Ludo se nikdy neměl šanci dostat z toho, že takový roky seděl na tý půdě.

   Nicole se v ústavu neukáže celý rok, který tam Ludo stráví a on jí neustále píše dopisy, který nikdy nepošle, ale jsou docela…touching. Na každej pád je na ni dost fixovanej. Nakonec se rozhodne utéct, což se mu podaří docela bez problémů. Dorazí kamsi, kde se usadí na nějakým hausbótu (word mi tvrdí, že se to tak vážně píše) nebo kde. Tam taky stráví asi půl roku, až nakonec pošle Nicole dopis. Místo ní přijede Micho a akorát Ludovi řekne, že se s Nicole rozvádějí, že to celý nějak nevyšlo a že jako čau.

   Pak se tam objeví Nicole, ale ta má doopravdy jen vylákat Luda, aby ho chytli lidi z ústavu. Podle popisku knížky je na závěr „une scène poignante et magnifique de re-connaissance mutuelle“. No, nevim. Ona mu řekne, že jí nikdy neřekl maman. On, že se o něj nikdy nezajímala a neměla ho ráda. Pak mu dojde, že ho chce dostat zpátky do ústavu. Tak s ní praští o zeď a uškrtí ji. A nakonec s ní vleze do vody a nechá se odnést. Jestli tomuhle v Gallimardu říkaj „re-connaissance mutuelle“, tak já teda ne.

   Knížkou se navíc táhne docela podivný sexuální napětí mezi Ludem a Nicole. Hlavně Ludo dokola kreslí obrázek toho, jak se mezi prsty dívá na převlíkajíc se Nicole. A jediná barva je ohnivě rudá použitá na její vlasy. Ok, lehce laciný, ale stejně docela působivý. Navíc v závěrečný „škrtící“ scéně nějak úplně nevím, co se na závěr přesně stane:

   Elle griffait et criait, il l’avait repoussée contre la paroi parmi ses dessins. Plaqué sur elle, il voyait ses doigts écraser la face maternelle, voyait les yeux écarquillés d’horreur entre les doigts, les cheveux rouges de soleil, et il scandait « Maman, maman », lui tapant la tête à la volée sur l’acier. Et comme elle se débattait encore il descendit sa main vers le cou, démasquant stupéfait le portrait qui l’avait lanciné dès l’enfance et rempli d’allégresse il se mit à serrer, serrer de toutes ses forces. Enfin le spasme inonda ses nerfs et la petite mort délivra Ludo.

   Jde mi teda hlavně o tu petite mort, protože to je fakt teda trochu moc (těžko říct, na anglický wiki je napsaný, že to může být i pocit, že „něco ve mně umřelo”, francouzská wiki člověka hodí rovnou na l’orgasm).

   Takže je tam skvělá psychologie a po delší době mě to přinutilo nějakou postavu vážně nesnášet (vlastně dvě – Nicole a tu debilní, zakomplexovanou vrchní sestru). Ale nějak mě t nechytlo. Vlastně ani nevím proč, má to všechny atributy knížky, co by mě měla nadchnout – skoro všechny postavy jsou magoři, skoro půlka děje se odehrává v blázinci a jako třešnička vražda z afektu (no, neorovnávám kvalitu knihy podle toho, jestli se v ní vraždí, ale je to takovej fajn vrchol knihy – v tomhle případě dokonce mnohovýznamovej vrchol). Ale nějak to pro mě nakonec skončilo v lepším průměru, a ne v top knihách.

   Jo, taky to nějaká ženská zfilmovala.

Edmon a Jules Goncourt: Germinie Lacerteuxová (Germinie Lacerteux)

   O dostatečně obsáhlý popis děje se už postarala Awaris, tudíž se nebudu patlat s tím, abych si ho vybavoval. Tahle kniha mi v první řadě zase jednou dokázala, jak děsně nevybavená je knihovna romanistiky…studenti na týhle katedře by se měli poučit z francouzských dějin, s Marseillaisou na rtech dobít državy knihovny, změnit vedení a vybavit ji i něčím jiným, než záplavou Šabršulových skript. Minimálně knížkama, co jsou na seznamu četby. Vážně, je vůbec možný dát na seznam četby knížku, kterou nemá ústav v knihovně (no asi je…ale wtf).

   No nic, prostě jim tam chyběj Goncourtové, a to úplně.

   Z popisu od Awaris je asi zjevné, o co jde. Prostě dost přímý popis osudu jedný holky, se kterou se teda život fakt nemazlil. U zkoušky z literatury jsem si T-X (všechny translatologický problémy drtí s mocnou silou ukrutný  robotky vyslaný z budoucnosti) zapolemizoval o tom, jestli jsou to spíš jako předchůdci naturalismu, nebo spíš jestli to už je jako raný stádium naturalismu, což je přesně ten druh životně důležitých rozhovorů, který my knihomoloví geekové milujeme.

   Takže jaký důvody ke čtení můžete mít? No, je to začátek jednoho z velkých literárních směrů, co v literatuře rezonuje dodnes (ne, tenhle obrat nemyslím vážně, ale zní to tak sofistikovaně). Jako ukázka toho, jak se Germinie postupně rozkládá na kusy, je to vážně prvotřídní...její naprosto hysterická samomluva je podle mě nejlepší kus knížky (tady mě akorát zaskočilo, že T-X při přednášce prohlásila, že jde o „jakousi rictusovskou samomluvu“, což by naznačovalo, že se Goncourtové u Rictuse inspirovali…no, chyba lávky, Rictus se narodil dva roky po vydání Germinie, ale jinak je to jasně rictusovský prvek).

   Na druhou stranu má člověk občas chuť na tu krávu (myslím Germinie) začít ječet, ať už se dá konečně do kupy. Její naprostá citová závislost na Jupillonovi mi nepřijde nijak zvlášť vysvětlená, protože autoři prostě akorát dokola konstatují, že si Germinie nedokáže pomoct, a ačkoli celou dobu ví, že sama sebe ničí, tak prostě pokračuje a pokračuje a pokračuje a pak skončí. No dobře, determinace and stuff, ale mohli to kluci nějak víc přiblížit?

   Docela mě překvapilo, že mě v tom docela bavily popisy. Ono jich tam sice nebylo zase tolik, ale popisy krajiny jinak docela často přeskakuju (pamatuju si, že v doslovu k Mrtvým duším jsem našel poznámku, že Gogol pro jeden z dalších dílů napsal snad nejkrásnější popis sadu na jaře, jaký kdy kdo stvořil…a v ten moment jsem zavřel doslov a šel spát). Nemůžu si pomoct, ale třeba tohle se mi fakt líbilo:

     Všemi směry se křižovaly úzké pěšinky s udusanou, sešlapanou a zatvrdlou půdou, plné stop. Mezi všemi těmi cestičkami rostla místy tráva, ale tráva slehnutá, zažloutlá a mrtvá, rozházená jako podestýlka, a její stébla barvy slámy se pletla všude do houštin i do smutné zeleně kopřiv. Člověk poznával jedno z těch venkovských zákoutí, kam se chodí v neděli válet velká předměstí a která zůstávají zadupaná jako trávník pošlapaný davem při ohňostroji. Tu a tam rostly stromy, zakroucené a zakrslé, malé jilmy s šedým kmenem se žlutými prašivými skvrnami, s větvemi olámanými do výše člověka, neduživé duby, ožrané od housenek, až jim zbývala z listů jen krajka. Zeleň byla chudá, neduživá a průsvitná, proti nebi se loubí stromů zdálo docela teninké; zakrnělé, povadlé, spálené listí sotvaže se rozstříklo po obloze. Poletující oblaka silničního prachu zahalovala vše šedí. Na všem se jevila ubohost a nedokrevnost vegetace uválené, nedýchající, smutek zeleně na periferii: příroda jakoby vyrůstala z dláždění. Ve větvích žádný zpěv, na zdusané půdě žádný brouček, hluk špeluněk plašil ptáky, flašinet zaháněl ticho a šum lesa: krajem procházela a zpívala ulice. Se stromů visely ženské klobouky; mezi listím zasvítil každou chvíli červeně chochol dělostřelce; ze křovin se vynořovali podavači oplatek; na olezlých trávnících děti v blůzách ořezávaly větve; dělnické rodiny laškovaly, chroupajíce boží milosti, čepice povalečů chytaly motýly. Byl to lesík na způsob starého Buloňského lesa, prašný a vyprahlý, znesvěcená a všední promenáda, jedno z těch míst skoupých na stín, kam se lid chodí provětrat za bránu velkoměsta, parodie na les, plná zátek, kde člověk najde v mlází okusky melounů i oběšence!

   Fakt nevím, co mi na tom přijde tak dobrý, asi že to je napsaný docela suše. Žádný přehnaný poetismy a netušené metafory, jež nám dokáží perfektně vymalovat scenérii před zrakem (kromě toho rozstříknutýho listí, ale kdo ví, jestli si to překladatel nepřibarvil). A kromě toho se jim podařilo dostat spojení „okusky melounů“ a „oběšenci“ do jedný věty…jak to může být špatný?

   No, takže tam bych to asi ukončil. Přijde mi trapný, že citace knížky je nejdelší část příspěvku, ale stává se.

   A moudro na závěr: Kolik knih jsi přečetl, tolikrát jsi knihomolem.

Alain-Fournier: Le Grand Meaulnes (Veliký Meaulnes, Kouzelné dobrodružství)

   Začal bych tím, že když jsem si teď na wiki přečetl dvě české verze názvu, lehce jsem se zasnil a došel k tomu, že inkvizice možná nebyla zas tak špatná instituce. Kouzelné dobrodružství je samozřejmě úplně mimo mísu; to aby se jeden bál, že na něj někde vyskočí Mlaskalové a ukradnou mu boty. Veliký Meaulnes je lepší, ale mně osobně to teda neustále připomíná pohádku O velikananánském krokodýlovi, která byla mimochodem úplně blbá. Jen prostě nechápu, že maj lidi takovou potřebu lámat překlad přes koleno, když prostě Velký Meaulnes úplně stačí (navíc je to třídní přezdívka – vážně, ukažte mi partu lidí okolo 15 let, co by vytvořila přezdívku se slovem „veliký“…no, popojedem).

   Knížka se mimochodem umístila na seznamu Les 100 livres du siècle (100 nejlepších knih století), který vyšel v Le Monde a ve výzkumu hlasovalo 17 000 Francouzů. Asi je nám všem jasný, že velikost vzorku je úplně putna, protože nahodile vybranej Francouz na žádost „Udělej seznam 100 nejlepších knih světové literatury za poslední století“ vybere 100 francouzských knih z posledního století (s tím seznamem to není tak zlý, ale francouzská a frankofonní literatura v něm zabírá až trochu moc místa).

   Tenhle román by rozhodně nadchnul *mně neznámý titul, který momentálně nehodlám dohledávat* Kalivodovou, protože vypravěč se tu dostává do tolika poloh, že sám neví, čí je. Ačkoli je hlavním hrdinou Meaulnes, on sám není vypravěč a přímo od něj je jen pár kapitol, kde vypravěč čte Meaulnesův deník. Jinak jde všechno přes někoho jiného (obvykle vypravěče, ale někdy se kus děje retrospektivně čtenář dozví od dalších postav) a jednou dokonce vypravěč píše svoji přepracovanou verzi toho, co vyčetl z Meaulnesova až příliš nejasně vedeného deníku. Takže jak říkám, vážně pastva – člověk tak skládá charakter hlavní postavy jak puzzle.

   Vypravěčem děje je François, syn učitele na malém městě, kterému je 14 let. Navíc měl cosi s kolenem, takže moc nechodí ven a je to trochu knihomol. Do toho se jim v domě najednou objeví cizí ženská a domluví se s nimi, že do školy přihlásí svého syna, který by bydlel u nich. Frnaçoisovi tak v pokoji přibude Augustin Meaulnes, který na úvod v domě sebere rachejtli a odpálí ji na zahradě. François tady říká, že jeho matka nic neřekla na to, že se kamarádí s Augustinem, aspoň zatím. Netuším, jak to autor myslel, protože Fraçoisova matka od tý doby v knize skoro nepromluví a jen stěží se sem tam i mihne. No nic.

   Ve třídě dostane Augustin ihned přezdívku Grand Meaulnes a stane se středem pozornosti, aniž by se  to moc snažil. Jendou mají přijet Françoisovi prarodiče a někdo je musí jet vyzvednout. Augustin vymyslí, že pro ně tajně pojede sám, zařídí si půjčení povozu a jednou odejde ze školy a vrátí se za čtyři dny.

   Seurelovi (rodiče Françoise) se s tím moc nepáraj, ve škole prohlásí, že Augusti jel k matce, a tý zase pro jistotu neřeknou nic, protože ono se to snad nějak vyvrbí, že jo. Meaulnes se ale vrátí a zapojí se znovu d chodu domácnosti, protože ostatní do toho radši nechtějí šťourat. Ve třídě dost bleskově přijde o starou pozici, protože pořád něco kutí v knížkách a nikomu nechce říct, kde byl.

   Ale samozřejmě to odvypráví Françoisovi. Takže s povozem vyjel na nádraží pro starý Seurelovi, ale hned na první rozdvojce špatně zahnul a jel dál a dál a dál až usoudil, že je asi moc daleko, že asi nejede na nádrží. A taky padla noc. Nějak bloudí po okolí, někde mu dají najíst, a když jde pro povoz, tak na místě zjistí, že mu s ním kůň utekl; pak se řítí do noci, pak se snaží vrátit a pak někde padne a usne. Bloudí ještě další den, až se nakonec dostane k velkému domu, kde akorát vyslechne rozhovor dětí, podle kterého to vypadá, že tam mají na povel jakousi oslavu. Chce se schovat v horním patře nějakého přístěnku nebo stodoly nebo bůhví čeho, kam se dostane přes střechy povozů, ale tam zjistí, že někomu vlezl do pokoje.

   Ten někdo tam ale není, tak se rovnou ubytuje. Z dalšího vyslechnutého rozhovoru zjistí, že jde o velkou oslavu, konkrétně svatbu Frantze de Galais a Valentine, a že je tam tolik lidí, že se prostě ztratí. Na oslavě jsou skoro jen děti a staří lidé, všichni si hrají, tancují v maskách a je to prostě děsně magique a někomu tohle prostě vnutklo představu, že název Kouzelné dobrodružství se hodí, ale ne, nehodí, Tamaro Sýkorová, jo, máte jméno na Wikipedii a všichni teď vědí, že jste to vymyslela vy, muhehehe (začínám si říkat, že si vytvoření novýho překladu s nějakým snesitelným názvem si vezmu jako jakousi celoživotní morální misi).

   Na každý pád na oslavě jsou kopy lidí a čeká se na manželskou dvojici. Augustin tam ještě potká mladou dívku, zjistí, že se jmenuje Yvonne de Galais, a děsně se zamiluje a chvíli s ní pak mluví, tak ji miluje ještě víc, ale když ji pak hledá, tak ji nemůže najít, a pořád se rozhlíží, jestli neuvidí její klobouček, ale prostě těch lidí tam je moc a ona se mu ztratila a fakt je to srdcervoucí. Dvojice nakonec nedorazí vůbec a všichni skoro naráz usoudí, že je na čase to tam zabalit. Augustin v domě narazí na Frantze, který mu akorát hystericky řekne, že svatba je pasé, protože Valentine mu utekla, ale ani nemá moc čas to někomu vyprávět. Pryč se sveze s nějakým vozem a na cestě jen zahlédne mladíka, jak se řítí do lesa, a potom slyší ránu (bože, to napětí). Takže tak se dostane zpátky do školy.

   Ve škole se neustále hrabe v mapách a různých dokumentech a nakonec se on a François úplně izolují od zbytku třídy. Jednou v noci kolem domu někdo běhá a píská, takže se všichni z domu (kromě matky, ta šla radši spát) vydají zjistit, o co šlo. Při tom začnou někoho pronásledovat a François s Augustinem poměrně záhy zmizí z dohledu M Seruela a jeho známého, který šel na průzkum s nimi. Oba dva přitom padnou do léčky a dostanou řádně přes hubu. Zmlátí je jejich spolužáci vedení neznámým klukem, který Meaulnesovi sebere mapku, podle které chtějí jednou hlavní hrdinové společně utéct a najít dům de Galaisových. Na druhý den se ve škole objeví nový žák – samozřejmě mapkozloděj - a okamžitě se z něj stane hvězda kolektivu. Navíc jim vrátí plánek a řekne, že o tom nikomu nic neřekne, a že budou BFF a nakonec dá Augutinovi adresu Yvonne v Paříži. Potom se v sousedství objeví spousta krádeží, které nejspíš páchá Ganache, což je spolutulák nově příchozího kluka (úplně mi není jasný, jak jim vlastně autor říká, používá slovo bohémien, což by měl být cikán, ale to zase později nedává smysl. Tak jestli jako tulák…to je asi kravina).

   Na každý pád nováček odhalí hrdinům šokující pravdu, a to že doopravdy je to Frantz de Galais. Další den on i Ganache zmizí (a tady je ten problém, proč by si o něm všichni mysleli, že je bohémien, když je to vidět…no nevim). Augustin je cele zoufalý, protože nemá šanci najít svoji Domaine inconnue, a rozhodne se dokončit studie v Paříži. Potom od něj François dostane postupně tři dopisy, což ukazuje, jak je s ním Meaulnes děsně dobrej kámoš. Zjistí se, že Yvonne tam není a že je asi vdaná (to se Meaulnes dozví od ženský, co s ním vysedává před jejich barákem a oba na ten dům neustále čumí…).

   O rok později François náhodně zjistí, kde je vlastně ten tajemný dům a že Yvonne není vdaná ani trochu. Nadšeně se vypraví na cestu  a staví se u tety, která mu vypráví, že na té oslavě kdysi byla a že cestou našli úplně vysílenou dívku, co musela běhat někde po lesích. Nakonec od nich odešla do Paříže dělat švadlenu. Byla to samozřejmě Valentine – Frantzova snoubenka, která vzala roha. François si toho moc nevšímá, ale to je chyba….dum dum dum (děsně mysteriózní hudební doprovod).

   Najde Augustina, který se vrátil ze studií, ale podle všeho se zase chystá někam vyrazit. Řekne mu o Yvonne a oni se opět setkají. Yvonne mezitím zchudla, protože rodina musela platit Frantzovy dluhy, tudíž bylo nutný prodat poníky a loďky, na kterých se kdysi jezdilo na oslavě. Totally symbolic and stuff. Augustin Yvonne dost záhy požádá o ruku…snad ještě ten večer.

   Vezmou se a večer po svatbě se u jejich domu objeví Frantz a řve, že mu Maulnes něco slíbil. François se ho pokouší odlákat a chce zařídit, aby se sešel s Valentine (protože teta mu mimo jiné řekla, kde bydlí nebo pracuje), ale Meaulnes ho zaslechl. Než se ale dostane na příjezdovou cestu, Frantz někam uteče. Druhý den Meaulnes zmizí.

   François pracuje jako učitel ve škole kousek od sídla Yvonne, takže se s ní dost schází a kecají spolu. Za pár měsíců mu Yvonne sdělí, že je těhotná (to dítě je Augustina, slovo „kecají“ v minulý větě není žádná podivná metafora). Záhy po porodu ale zemře a její otec vydrží jen o pár měsíců dýl. Augustin se stane poručníkem dítěte a do návratu Augustina má spravovat sídlo. Na půdě potom najde Augustinovu tašku s deníkem, jenž odhalí pravdu temnější než…něco mocně temnýho.

   Asi nikoho nepřekvapí, že ta holka, co s Meaulnesem během jeho studií sdílela večery strávené civěním na dům de Galaisových, byla Valentine. Netrvá dlouho a Augustin s ní začne randit. Náhodou přijde na to, kdo vlastně jeho milenka je (vážně…po několika měsících přijde na to, že to je bývalá snoubenka jeho nej kámoše…o čem jako celou dobu mluvili???) a dostane pocit, že Frantze děsně podvedl, když mu přefiknul holku. Proto ji opustí a vrátí se domů, nicméně Valentine zatím odešla z krejčovství a je bez prostředků. Vyhrožuje Augustinovi, že se vrátí do Paříže, kde ji nezbude nic jiného, než se prodávat (chtěl jsem napsat prostituovat, ale nemá to šťávu…i když prodávat se taky moc ne). Později ho dožene svědomí a rozhodne se vypravit Valentine najít…a v tu chvíli dorazil François s novinou, že našel Yvonne. Voilà, teď už víme, proč Yvonne opustil (a ona mu navíc ještě řekla, že pokud by jeho duch dobrodruha trpěl vedle ní, ať se radši někam vypraví a vrátí se, až se bude chtít usadit…asi by si to rozmyslela, kdyby věděla, že ji ještě ten večer zbouchne a ona umře den po porodu).

   Meaulnes se nakonec vrátí a François mu ukáže dceru, kterou zatím začal považovat za vlastní. Potom vyklidí pole a poslední slova románu jsou:

"Et déjà je l’imaginais, la nuit, enveloppant sa fille dans un manteau, et partant avec elle pour de nouvelles aventures". (člověku je toho chudáka fakt i líto)

   Knížka je podle mě super, ale nějak mi uniká hláška z francouzský wikipedie o tom, že jde o příběh silného přátelství. No, v tomhle případě jde podle mě spíš o dvě závislosti (François na Augustinovi a ten zase na Frantzovi), protože moje definice přátelství jaksi obsahuje určitou dávku reciprocity (takže něco víc než tři dopisy za rok, popřípadě hysterický ječení pod okny domu vlastí sestry, aby ji můj super kámoš laskavě opustil a šel hledat snoubenku, která mi kdysi dala košem). Pak je tu celá ta věc s dospíváním a domem s tajemnou oslavou, kam se Augutin snaží většinu knihy neúspěšně vrátit… Nejsem si úplně jistý, pro koho se vlastně knížky o adolescentech psaly…takovej Sříbrnej vítr podle mě člověk dokáže pochopit až potom, co dospěje…a podle reakcí na internetu většina Francouzů tuhle knížku nesnášela a vracet se k ní začala až po dvacítce (což ukazuje, že povinná četba se plánuje dementně po nejen u nás).

   Takže tak – je to poměrně depresivní knížka o tom, jak je občas fakt blbý bejt mladej, když s váma hormony a touha po dobrodružství třískaj hlava nehlava, nicméně z pohledu začátku 20. století (dneska by se taková knížka nedala napsat bez aspoň jednoho rodiči odvrženýho gaye, holky, co se neustále hádá s matkou, a jedný postavy, co si střelí zlatou…což lze libovolně kombinovat). Napsaný je to vážně hezky a podle mě se to čte dost dobře – což v mým podání znamená, že nás autor moc neobtěžuje popisy. A z nějakýho mě samotnýmu neznámýho důvodu mi Meaulnes přišel fakt sexy.

   Je to i zfilmovaný, a to rovnou dvakrát. Jednou v 60. letech,druhá verze je z oku 2006. Co se týče kvality – těžko říct. IMDB a ČSFD se dost rozcházejí, protože IMDB uvádí hodnocení 6,7 a 5,8, což není nic extra. Na ČSFD starou verzi nikdo nehodnotil a nová má 77 %. Ale hlavně – herec Meaulnese v nový verzi vypadá dost slibně, a to je vždycky plus.