E.M. Forster: A Passage to India (Cesta do Indie)

   Jako poslední dobou pořád – povinná četba. Asi bych se jinak k tomuhle nedokopal, ale nakonec to nebylo úplně zlý. Jen když Miltnomilka říkala, že je to a rather thin book, měl jsem o tom jiný představy. V mým vesmíru a rather thin book nepřesahuje 200 stran, rozhodně se ani neblíží ke třem stům a pokud jich má 350, jako je tomu v případě Cesty do Indie, začíná se řadit do nadprůměru. No ale asi na to máme jiný pohled.

   Děj se odehrává v Indii…přirozeně…a v kostce jde o to, že kolonialismus je fuj a lidi kvůli němu nemůžou být kamarádi, i když jinak by jako klidně mohli. Ale teda jako jen v kostce…

   Takže do Indie přijíždí Mrs Moore – matka místního city magistrate Ronnyho – a s sebou přiváží Adele, od které se tak nějak čeká, že si Ronnyho vezme. No ona se do toho zatím moc nehrne a ze začátku si nechává otevřený ještě zadní vrátka. Dr Aziz zatím vysedává se svými přáteli a vedou diskuzi o tom, jestli je možné přátelit se s Britem. Azize povolá jeho extra nepříjemný šéf Callendar, ale Aziz dorazí pozdě kvůli problému s kolem. Cestou zpět se staví v mešitě, kde začne ječet na nějakou ženskou, co tam dělá a že musí mít sundaný boty. Ta mu odpoví, že si j sundala a projeví dost velkou úctu k místním zvykům. Nakonec se z ní vyklube Mrs Moore a oba dva se nakonec docela spřátelí.

   Mrs Moore o tom pak vypráví v Klubu, kde se ukáže, že zbytek Britů má na místní obyvatelstvo poměrně jiný názor než Mrs Moore a Adele. Ostatně jeden z důvodů, proč si Adele  nechce vzít Ronnyho, je, že se nechce stát další zabšklou paninkou, co nebude mít celý dny na práci nic lepšího než sekýrovat svýho indickýho sluhu. A taky jí všichni tvrdí, že ať přijede s jakýmkoli názorem na utlačování místních, nakonec ji prostředí přinutí přidat se k většině. Nicméně na přání obou dam se uspořádá večírek, kam mají dorazit i místní, což je nakonec ne úplně povedená akce. Ale na scénu přichází Fielding, který se zakecá s Adele a nakonec domluví sraz u něj doma i s Mrs Moore, Azizem a profesorem Godbolem, což je hinduista. Tam to proběhne fajn a Aziz pozve všechny zúčastněné na výlet k Jeskyním. Potom mu to přijde jako docela blbej nápad, ale to už má smůlu.

   Mají se sejít u vlaku, ovšem Fielding dorazí pozdě, takže Aziz jeden s Adele a Mrs Moore sám. Teda, jsou tam ještě nosiči a tak, ale stejně. Adele už je teď zsnoubená s Ronnym, protože cestou z večírku měli bouračku a nějak to změnilo její názor na věci (ale pořád má svoje pochybnosti). Mrs Moore si s nimi jde prohlídnout jen jednu jeskyni, protože jí to jako zážitek zjevně stačí na celý život:

   If they reached the big pocket of caves, they would be away nearly an hour. She took up her writing-pad and began. “Dear Stella, Dear Ralph,” then stopped, and looked at the queer valley and their feeble invasion of it. Even the elephant had become a nobody. He eyes rose from it to the entrance tunnel. No, she did not wish to repeat that experience. The more she thought over it, the more disagreeable and frightening it became. She minded it much more now than at the time. The crush and the smell she could forget, but the echo began in some indescribable way to undermine her hold on life. Coming at a moment when she chanced to be fatigued, it had managed to murmur: “Pathos, piety, courage – they exist, but are identical, and so is filth. Everything exists, nothing has value.” If one had spoken vileness in that place, or quoted lofty poetry, the comment would have been the same – “ou-boum”. If one had spoken with the tongues of angels and pleaded for all the unhappiness and misunderstanding in the world, past, present, and to come for all the misery men must undergo whatever their opinion and position, ad however much they dodge the bluff – it would amount to the same, the serpent would descend and return to the ceiling. Devils are of the North, and poems can be written about them, but no one could romanticize the Marabar, because it robbed infinity and eternity of their vastness, the only quality that accommodates them to man-kind

   She tried to go on with her letter, reminding herself that she was only an elderly woman who had got up too early in the morning and journeyed too far, that the despair creeping over her was merely her despair, her personal weakness, and that even if she got a sunstroke and went mad the rest of the world would go on. Burt suddenly, at the edge of her mind, Religion appeared, poor little talkative Christianity, and she knew that all its divine words from „Let there be light“ to “It is finished” only amounted to “boum”. Then she was terrified over an area larger than usual; the universe, never comprehensible to her intellect, offered no repose to her soul, the mood of the last two months took definite form at last, and she realized that se didn’t want to writ to her children, didn’t want to communicate with anyone, not even with God. She sat motionless with terror, and, when old Mohamed Latif came up to her, though the would notice a difference For a time she thought “I am going to be ill,” to comfort herself, the she surrendered to the vision. She lost all interest, even in Aziz, and the affectionate and sincere words that she had spoken to him seemed no longer hers but air’s.

   Aziz s Adele dál pokračují sami, ale Adele ho rozhodí nějakou poznámkou a on na chvíli odběhne do nejbližší jeskyně, aby to nějak rozdýchal. Když se vrátí, Adele nikde není, ale nakonec ji uvidí pod svahem, jak nastupuje do auta své známé, která přivezla Fieldinga. Ten dojde k místu pikniku pěšky, protože Adele se rozhodla je domů. Najednou přijede policejní auto a Azize seberou.

   Ve městě se zjistí, že Adele tvrdí, že se ji Aziz pokusil znásilnit. Nastávají zdlouhavý peripetie, Indové šílí, Britové šílí, Adele  šílí, Ronny šílí a Mrs Moore sedí a je úplně mimo. Adele si pak už není úplně jistá, jestli se to vlastně stalo, protože jak vidno, Marabarské jeskyně nejsou úplně normální místo. Mrs Moore jí řekne, že je snad úplně jasný, že Aziz je nevinný a Ronny ji nejblžší lodí pošle do Británie, kde ovšem cestou zemře.

   V den soudu už je atmosféra lehce hysterická a celý soudní proces je spíš přehlídka toho, jak si Britové dělají, co chtějí. Adele v poslední chvíli dojde, že tohle není tak úplně ono, a obvinění stáhne. I tak se Indové vrhnou zuřivě do ulic a syna majora Callendara si nepodají více méně díky náhodě. Adele ale už není oblíbená ani mezi Indy, ani mezi Brity, kteří věří, že se to stejně stalo. Fielding nakonec ještě ukecá Azize, aby nechtěl po Adele platit soudní výlohy, protož by ji to zbankrotovalo. Mezi přáteli to ale docela skřípe a všichni se nakonec nějak rozjedo do jiných měst nebo Anglie.

   Aziz se postupně na Fieldinga naštve, protože nedočte jeho dopis a myslí si, že si vzal Adele. Tím by celá věc s přemlouváním kvůli soudním výlohám vypadala tak, že ho vlastně okradl a od začátku plánoval, že se k penězům přes Adele dostane. Ovšem když se setkají později, vyjde najevo, že si vzal dceru Mrs Moor, takže Aziz ze sebe akorát udělal vola. Potom se zase chvíli kamarádí a je oukí doukí, ale celá knížka končí hádkou, kdy Aziz prohlásí, že prostě dokud Britové ovládají Indii, tak oni nemůžou být přátelé:

   And Aziz in an awful rage danced this way and that, not knowing what to do, and cried: “Down with the English anyhow. That’s certain. Clear out, you fellows, double quick, I say. We may hate one another [muslimové a hinduisti], but we hate you most. If I don’t make you go, Ahmed will [syn], Karim will, if it’s fifty or five hundred years we shall, get rid of you, yes, we shall drive every blasted Englishman into the sea, and than” – he rode against him furiously – “and than,” he concluded, half kissing him, “you and I shall be friends.”

    No moc nechápu, jak to ten člověk dokázal tak natáhnout, ale i tak se to četlo docela fajn a dokonce jsem to dal jen na pár zátahů, přišlo mi to vážně docela záživný. Charaktery jsou vesměs zajímavý a dobře vykreslený, i když některý Britové mi přišli trochu přímočaře rasisti a prostě až moc evidentní záporáci…ale některý lidi jsou přímočaře rasisti a až moc záporáci i v reálu, takže vlastně proč ne. Celková situace v Indii v tý době je tam myslím zachycená perfektně. hlavně jak si muslimové a hinduisti jdou neustále po krku, ale jen do chvíle, než jim Britové začnou lézt na nervy ještě víc než druhá náboženská skupina. Aziz je docela dobrá postava, i když převážně spíš pasivní. Zajímavý je všimnout si, že nejhůř dopadnou ty postavy, co byli od začátku nejotevřenější novým věcem a jiným lidem. Mrs Moore v Indii brutálně narazí a jeskyně jí úplně rozloží všechno, v co celý život věřila, což ve svém pokročilém věku už neustojí. Aziz jde zase skoro do vězení a jeho společenský status dostane docela ťafku. A Adele si proti sobě poštve kromě jednoho člověka celý město, což je poměrně slušný úspěch.

   Takže knížka zajímavá, no ale pochopím, když si jí ne každý zařadí do knihovny.

Joseph Conrad: Heart of Darkness (Srdce temnoty) + Apocalypse Now (Apokalypsa)

Heart of Darkness

   Ačkoli je tohle v seznamu povinné četby, narazil jsem na to během sledování Darji, která knížku v jednom díle komentuje. Fakt, že to je v seznamu do školy už byla taková třešnička navíc. Spíš mě ale zaskočilo, že jsem se o tom musel dozvědět až teď, proč se o tomhle nemluvilo ve škole? OK, naše češtinářka podle mě úplně neexcelovala na půdě anglicky psaný literatury. Ale určitě by to bylo lepší než seznamy děl Angry Young Men, kde stejně všechny postavy trpí obdobou jednoho a toho samého traumatu (asi to tak není, ale ten dojem jsem dostal z jejích hodin, takže to není moje chyba).
   Příběh je o námořníkovi Marlowovi, který vypráví o době, kdy pracoval jako kapitán na řece Kongo. Na začátku knihy se nechází na palubě lodi na Temži, kde spolu s pěti přáteli čeká, až nastane chvíle vhodná k vyplutí. Začíná se smrákat, nad Londýnem se válí mlha a Marlow začne vyprávět. Tahle část tedy funguje jen jako frame story, nicméně v knížce má prostor jen na začátku, později se objeví párkrát tak maximálně na půl strany. Nějak mi uniklo, proč bylo nutný dělat to složitě, když to jde jednoduše, ale na netu jsem našel něco jakože postupný stmívání v týhle části koresponduje s měnící se atmosférou vyprávění. Vypravěč je tady bezejmenný člen skupinky na lodi, který se později pozná podle toho, že je psaný v 1. osobě plurálu (protože se k němu přechází docela nečekaně a tak málo, že se na to jeden nemůže moc připravit).
   Marlow se tedy vydá do Konga, nicméně ke stanici, kde má nastoupit na loď, musí podniknout několik set mil dlouhou.cestu s karavanou. Cestou se setkává s několika případy násilí na na domorodcích, kde je prostě bijou hlava nehlava(něco je možná až později, ale to je asi fuk). Na místě zjistí, že loď je nefunkční a potřebuje opravu. Jenže mu chybí nýty (slovo rivet bylo na jedný stránce asi patnáctkrát, což mě prostě donutilo hodit ho do slovníku). Tady se setkává s vedoucím stanice, který má záhadnou představu o tom, že Marlow má vliv v Evropě a snaží se z něj dostat informace. Ten ho v tom nechá a pokusí se ho pumpnout o ty nýty, ale i tak to trvá měsíce, než vůbec dorazí.
   Mezitím se k němu různě dostávají zkazky o Kurtzovi, což je podle všeho nejlepší agent společnosti, který ze své stanice posílá neskutečné množství kvalitní slonoviny. Někdo ho má za génia (díky slonovině), někdo za skvělýho malíře, někdo za hrozbu, který je potřeba zbavit se (konkrétně vedoucí stanice a jeho strýc), protože brání někomu v kariéře. Z tajně vyslechnutého rozhovoru vyplyne, že Kurtz se vydal do divočiny mimo jiné s představou, že přináší civilizaci a světlo vzdělání do temnoty.
   Marlow má konečně svoji loď a vypravuje sena výpravu za Kurtzem. Na lodi je asi 5 bělochů a 30 kanibalů, který (podle mě skoro překvapivě, byla by to taková fajn dark scéna) ani nikoho nesnědí. Nastává poměrně zdlouhavý popis cesty a okolí, samozřejmě spousta narážek na darkness included. Nicméně jsou poměrně čtivý a vytváří skvělou atmosféru. Marlow ještě popisuje, že cítí jakousi sounáležitost s místním obyvatelstvem, protože i když jsou to prostě savages a tak, něčím základně lidským (a přirozeně - temným) jsou spojeni.

The earth seemed unearthly. We are accustomed to look upon the shackled form of a conquered monster, but there - there you could look at a thing monstrous and free. It was unearthly, and the men were - No, they were not inhuman. Well, you know, that was the worst of it - this suspicion of their not being human. It would come slowly to one. They howled, and leaped, and spun, and made horrid faces; but what thrilled you was just the thought of their humanity - like yours - the thought of your remote kinship with this wild and passionate uproar. Ugly. Yes, it was ugly enough; but if you were man enough you would admit to yourself that there was in you just the faintest trace of a response to the terrible frankness to that noise, a dim suspicion of there being a meaning in it which you - you so remote from the night of first ages - could comprehend. And why not? The mind of man is capable of anything - because everything is in it, all the past as well as all the future. What was there after all? Joy, fear, sorrow, devotion, valour, rage - who can tell? - but truth - truth stripped of is cloak of time. Let the fool gape and shudder - the man knows, and can look on without a wink. But he must at least be as much  a man as these on the shore. He must meet that truth with his own true stuff - with his own inborn strength.

    Těsně před koncem cesty je loď napadena domorodci a jeden člen posádky je zabit. Nicméně dorazí na místo a najdou jen Rusa, který hlídá stanici, nicméně Kurtz je kdesi v pralese a shání slonovinu. Marlow postupně odtuší, že si podmanil jeden z kmenů, vydává se za boha a používá je k tomu, aby okrádal další kmeny. Ačkoli v knize není žádná přímá brutální scéna, Kurtzovy metody jsou poměrně jasné z hlav napíchaných na kopí, které jsou vidět od stanice. Rus, který Kurtz naprosto obdivuje, tvrdí, že to jsou rebelové.

They [hlavy] only showed that Mr Kurtz lacked restraint in the gratification of his various lusts, that there was something wanting in him - some small matter which, when the pressing need arose, could not be found under his magnificent eloquence. Whether he knew about this deficiency I can't say. I think the knowledge came to his at the very last. But the wilderness had found him out early, and had taken on him a terrible vengeance for the fantastic invasion. I think it ha whispered to him things about himself which he did not know, things of which he had no conception till he took counsel with his great solitude - and the whisper had proved irresistibly fascinating. It echoed loudly within him because he was hollow at the core... 

    Ať se moc neroztahuju, Kurtz se s nimi vrací po řece, nicméně upadne do horeček a Marlow je u toho, kdy má poslední světlou chvilku, vykřikne "The horror, the horror" a umře. V Evropě se pak setká s Kurtzeho bratrancem, který ho prezentuje jako skvělýho malíře, a nakonec s jeho snoubenkou, která je uprostřed držení smutku. Tý namluví, že v poslední chvíli volal její jméno. Na závěr ještě paralela truchlící snoubenky a ječící černošky (Kurtzovy asimilenky) a zvonec, dramatu je konec.
   Na začátku mě to moc nebavilo a dost jsem se ztratil (ale jel jsem metrem a nějaká baba vedle furt mlela), nicméně později mě to vtáhlo. Bohužel jsem někde kolem prostředka dostal dojem, že se to dá číst děsně rychle, a občas mi potom unikaly poměrně podstatný detaily, ale naštěstí wiki a google jsou mocný. I tak mě to dost nadchlo a tu knížku si hodlám pořídit domů a někdy znovu přečíst (má to asi 120 stran, takže časová ztráta je malá).
   Motivy s temnotou a divokostí jsou poměrně jasný a nepřehlídnul by je asi fakt nikdo. Že se nevztahují jen na Afriku, ale po povrchem je člověk najde i v civilizované Evropě, asi nikoho nepřekvapí (i když v roce 1902 to nadšený zbožňovatele koloniálního systému asi zaskočilo). Docela zajímavý je fakt, že Kurtz v knížce skoro chybí. Marlow zdůrazňuje fakt, že člověk pro něj není reálný, dokud ho na vlastní uši neuslyší, a Kurtz má v knížce tak čtyři věty (The horror, the horror! do toho taky počítám). Všechno ostatní o něm se dozvídáme od jiných lidí, samotný, pravý Kurtz tam prostě prakticky není (není to děsně hluboký a úžasně rozkecatelný na milion řádků, kdybych o tom měl psát při zkoušce z literatury?)
  Podle mě to je vážně super knížka a rozhodně nemůže ublížit, když ji člověk vezme do ruky.
  Jo, taky je to částečně autobiografický...vzpomněl jsem si až teď na konci a nechtělo se mi to zapojovat do textu.

Apocalypse Now

Akční / Drama / Válečný
USA, 1979, 153 min (Director's cut: 202 min)
ČSFD: 88 % (116. místo), IMDB: 8,6/10 (38. místo)

   Tenhle film je poměrně volná adaptace knížky, nicméně to hlavní tam je. Děj se odehrává během války ve Vietnamu a hlavní hrdina je voják vyslaný zabít Kurtze. Ten se usadil v Kambodži, kde se nechává uctívat místním kmenem a zjevně se s morálkou a spravedlností moc nesere.
   Koukal jsem na director's cut, který má přes tři a čtvrt hodiny a byl to teda záhul. Nakonec jsem (během tý nejpodstatnější části) usnul, čímž se tenhle film zařadil do tý malý skupiny kinematografických perel, co mě uspaly (teď tam je dokument Ptáci, Vesmírná odysea a tohle, počítám teda jen případy, kdy jsem nebyl nemocnej nebo totálně vyfluslej, takže bych nedokoukal cokoli...).
   Tak první dvě a půl hodiny se více méně skládají z menších epizod, které se odehrávají během cesty lodí po řece. Nějak nemá cenu to tady blíž specifikovat, nicméně vězte, že válka je šílenství a apokalypsa. Nejde ani tak o to, co člověk vidí, ale jaký tona něj dělá dojem, ve své podstatě tu toho moc neuvidíte, takže žádný useklý končetiny a cákance krve přes půl zákopu se nekonají. Což na působivosti moc neubere.
   Nakonec se tedy dostanou do Kurtzovy vesnice, a odsud je to poměrně blízký knížce, kusy dialogů jsou i přebraný. Takže tak.
   Film je vážně výbornej, nicméně se úplně nedá považovat za adaptaci knížky. Ve svý podstatě si vzal jednu (i když tu hlavní) myšlenku, nicméně dál šel úplně jinou cestou. Pravda, koho by na konci 70. let zajímala kritika britskýho kolonialismu - takže tenhle posun je dost pochopitelnej. Nicméně existuje ještě jedna verze filmu, tentokrát mnohem bližší knížce. A hraje tam Malkovich. Takže se třeba někdy podívám.

Leïla Sebbar: Etrangère, ma soeur (Má sestra cizinka)

Palmes (Palmy)
Le bal (Ples)
Le jasmin (Jasmín)
Etrangère, ma soeur (Má sestra cizinka)
La jeune fille au gilet rouge dans Babel (Dívenka s červenou vestou v Babylonu)
La jeune fille avec pataugas (Dívka v bagančatech)
Le village fondateur (Rodná vesnice)

   Takže, ať se to Awaris líbí nebo ne, tady je další knížka z dvoujazyčného oddělení naší milé hlavní knihovny. Ale ještě než začnu s tím, na co jste všichni tak děsně natěšení, tedy s mou úchvatnou kritikou knihy, musím si prostě postěžovat na věci, za které autorka nemůže. Tak například je ta kniha uvnitř neskutečně ošklivá. Na koncích a začátcích příběhů jsou jakýsi tečky, asi abychom si všimli, že tam to jako končí a tady to zase začíná. A každý příběh je uvozen obřím číslem, které tam je jen proto, že to dostal do rukou někdo, kdo asi v životě neviděl jinou dvoujazyčnou verzi knížky. Protože tady není zrcadlově proti sobě česká a francouzská verze, tady je to prostě nejdřív komplet v češtině a potom ve francouzštině. No a proto tedy nejspíš ty gigantický číslice, aby v tom člověk mohl rychle najít, co hledá. Nicméně i tak to je problém, protože překladateli se povedlo zredukovat text naprosto neskutečným způsobem. A tím neříkám, že to je vyloženě špatně, při překladu z fj do čj to je normální, ale v takovém textu problém.
   Na druhou stranu ta knížka u nás jako samostatný překlad nevyšla, takže se překládalo už pro tuhle dvoujazyčnou verzi. Proč to není přeložené tak, aby to sedělo vedle sebe, to teda vážně nechápu. Kdyby vzali už hotový překlad, tak pochopím, že jim to nevychází, a tak dají obě verze za sebe, ale takhle? No nic.
   Jinak je to úplně kraťounké, francouzská část má 50 stran, ale na začátku každého příběhu je volná stránka (aby bylo kam dát tu děsně obří číslici) a většina příběhů končí tak v půlce stránky. Takže nakonec je to snad pod 40 stran textu, navíc knížka má formát asi A6. Takže jsem to i já přečetl ani ne za hodinku.
   Autorka má dost výrazný osobitý styl, který je tak extrémně výrazný a tak extrémně osobitý, že jsem kolikrát vůbec netušil, co se vlastně děje. Postavy nemají jména. Dost zásadní část je proud vědomí, kde se někdy bez varování (tak je to nový odstavec, ale to je skoro bez varování) vystřídají charaktery, takže lehce zmatek. Docela často se mi stávalo, že jsem musel několikrát číst pasáž (nebo jsem přešel do český...honte sur moi), aby mi došlo, ke komu se vlastně vztahuje. Ale tak je pravda, že to není až taková hrůza, ona knížka ani ke ztracení nedává moc prostoru, když se dá přečíst pod hodinu. Vlastně asi i pod půl.
  Povídky se většinou odehrávají v Alžírsku nebo jejich hrdiny jsou imigranti ve Francii, převážně jde o to, v čem se liší obě tyto kultury.
   V Etrangère, ma soeur sledujeme vesničanku, jak kouká na cizinku, která přijíždí do jejich vesnice. Ale protože s sebou nemá doprovod, ká hrůza, nikdo ji nechce vzít k sobě. Vypravěčka měla jakýhosi chlapa, co ho nejspíš přestala bavit a odešel do města. Cizinka je ovšem čarodějka a dá vypravěčce kouzlo, aby jí ho přivedlo zpět. Jak se děj dostane z fáze "je to ale fakt fujky ženská, že si cestuje sama" do fáze "přivede mi zpět mého milého, je to má sestra", to jsem úplně nepochytil. Navíc to vypadá, že se cizinka vrací a má jí přinést zprávu, což pak nedává smysl. No nebo možná když jí tam přijede ta cizí ženská, tak ji napadna, že třeba by mohla být čarodějka, tak si celý ten zbytek jen představuje...to by asi i dávalo smysl. Asi jsem nad tím měl víc myslet...
   Docela vtipná mi přišla La jeune fille avec pataugas, kde matka sedí v lázních a uvažuje nad tím, že její dcera jednou v noci nepřišla domů a teď po vesnici koluje nějaká její fotka. Usoudí, že ji někdo asi viděl, jak se prodává, což je samozřejmě terrible a honte a tak. Tak přijde domů, kde jí ukážou fotku její dcery v uniformě, protože se přidala k partizánům. To je skoro i happy end.
    Ale asi nejvíc se mi líbil Le jasmin, kde matka vzpomíná, že celý život sbírá za mizerný peníze jasmín. Navíc ji opustil manžel (nebo prostě nějakej chlap), takže se protlouká sama, aby zajistila dceru. Ta nakonec odjede do Francie, kde dělá pokojskou. Končí to tím, že jde uklidit pokoj a ucítí tam jasmín. No jo, já vím, ale má to čtyři strany, tak se nedají čekat zázraky.
   Tak úplná ztráta času to není, a pokud by vám to tak přišlo, tak je to tak krátký, že byste ho neztratili  zase tolik :o)

Peter Carey: The Unusual Life of Tristan Smith

One mo there he was, buttons gleaming, cane tapping, as solid as a yellow oak on a Monday morning. His black ears were sharp. His teeth were white. His eyes as bright as an angel of the lord.
One mo there he was, as solid as a miller's wheel.
Next mo he was gone.

Na tuhle knížku jsem narazil velmi originálně - prostě jsem ji náhodně vytáhnul z poličky v knihovně. A nějakým zázrakem jsem vytáhnul autora, co je jedním ze dvou lidí na světě, co dvakrát získali Booker Prize (druhý je J. M. Coetzee). No...stává se leccos.
Děj se odehrává na dvou smyšlených ostrovech, které jsou ovšem zasazené do reálného světa a jsou to bývalými koloniemi, které se vyvíjely pod vlivem Angličanů, Francouzů a Nizozemců. Na obou ostrovech se mluví anglicky, na Efice jsou ale znatelné francouzské vlivy (oslovování mo-frere), zatímco ve Voorstandu nizozemské (oslovování bruder).
Vypravěčem (i když často se z ničeho nic prohodí personální vypravěč a vypravěč - vnější pozorovatel) je Tristan Smith, který se narodil s tak silnými deformacemi, že doktoři považovali za lepší ho hned po narození zabít. Jeho matka ale od(nebo spíš u)nesla z nemocnice do divadla, kde bydlela a pracovala. Felicity, Tristanova matka, byla  sice původem z Voorstandu, ale žila na Efice, kde se snažila bojovat proti voorstandskému politickému a kulturnímu vlivu, který postupně zatlačoval místní tradice, hlavně voorstandský Sirkus. Není jasné, kdo je jeho otcem, protože Felicity má dva milence, ale o Tristana se celý život stará bezdětný ředitel divadla Willy.
Když se Felicity úplně rozpadne divadelní soubor, rozhodne se pomocí milence vstoupit do politiky a kandidovat za Modrou stranu, která bojuje za nezávislost Efiky na Voorstandu. To se bohužel nezdá voorstandké tajné službě, která se pokouší ni i ostatní zástupce zdiskreditovat, jak je to jde, ale když to pořád nestačí, nechají ji zabít.
Dalších třináct let (do svých asi 25 lety) Tristan stráví zavřený v divadle se svým "otcem" Willym ve strachu, že se pokusí zabít i jeho. Tristan je pro tajnou službu ale naprosto nezajímavý, nicméně pokusí se ho využít agentka, která zfalšuje jeho dopisy s teroristickou skupinou a nechá se na něj nasadit jako pozorovatelka (ze začátku ale vystupuje jako muž, protože Willy po incidentu s první ošetřovatelkou nenajímá ženy). Tristan se rozhodne vyrazit do Voorstandu, aby viděl opravdový Sirkus a taky chce ta svým (nebo spíš jedním ze svých potenciálních ... -ů) otcem. Cestu ale podniknou ilegálně, protože Tristanovi je zamítnuta žádost o vízum. Po cestě navíc přijdou o všechny peníze. Nicméně narazí na robotickou myš, známou jako Bruder Mouse, a tady bude nutná odbočka od děje:
Na Voorstandu funguje jakási forma reformovaného křesťanství (původní kolonisté byli Angličané, ale taky tam byli Nizozemci, tak těžko říct, co to bylo vlastně původně), kde ústředními postavami jsou lehce disneyovská zvířata - Bruder Mouse, Bruder Dog nebo Oncle Duck. V knize je i celý jeden jejich příběh, a to jak Bruder Mouse zachrání Oncle Duck tím, že předvádí artistické kousky a odláká člověka, který chudáka Brudera zavřel do klece (viz citace nahoře).
Z toho právě vychází tradice Sirkusu, původně se hrály náboženské příběhy o Bruderech, nicméně postupně se Sirkus změnil v těžkou komerci, kde dokonce vystupují opravdová zvířata - původní náboženství zakazuje zacházet se zvířaty jinak, než se sobě rovnými. Asi nejčastější věta knihy je You  wouldn't eat your own bruder, would you?
Původně se za zvířata převlékali lidé a nejspíš fungovali jako kněží, ale potom, co začali zneužívat svého postavení, byl vydán zákaz, aby se na veřejnosti objevovali Brudeři vetší než tři stopy. V jeden moment bylo do ulic vypuštěno obrovské množství malých robotických Bruderů, kteří ale skoro všichni během jednoho týdne shořeli (sami od sebe) nebo vběhli pod auto, atd. A jednoho z nich zázrakem našli Tristan, Willy a ošetřovatel(ka) Jacques/Jacqui cestou do Saarlimu - hlavního měst Voorstandu.
Na místě vykuchají vnitřek robota, do kterého se Tristan díky malému vzrůstu vejde, a na ulici začnou dostávat peníze za čísla, která Tristan/Bruder předvádí. Později se setkají s Billem, Tristanovým dostnejspíšotcem, přes kterého se seznámí s Peggy - extrémně bohatou vdovou po sirkusovém umělci. A taky silně pošahanou. Je to agorafobička, což by nebyl problém. Ale je ochotná mít sex s myší (teda, ne tak ledajakou myší, s robotickým Bruderem :o) ). To už je trochu horší.
Ať tak či onak, vezme je k sobě do apartmá, což se dost hodí, protože Jacqui nechtěně zavinila, že se tajná služba chystá Tristana zabít (vedoucí části voorstandské tajné služby pro Efiku zjistí, že si to vymyslela, a aby nebyl před svým vedením za blbce, hodlá za(nebo taky možná vy)hladit stopy. Tak na to zase Jacqui nemá žaludek a nakonec uteče s Tristanem a Billem z města (Willy hrdinně zemře...stejně byl starej). Děj končí tím, že se trojice vydává na sever ostrova, ale můžeme předpokládat, že je dopadnou, protože ke konci se v textu začnou obětovat odkazy na jejich obvinění před soudem (i když na to není nutně potřeba je chytit, tak těžko říct).
Jak už jsem psal, kromě jakési kulturní kulisy autor vytvořil i částečně odlišný jazyk, kterým charakterizuje oba národy. Na konci knihy je dokonce slovníček, občas s jednoduchou etymologií, třeba lolo = breast, most likely from French child's cry for milk, 'lait, lait'. Nebo všeobecně oblíbená pow-pow music, kterou původně tvořili váleční zajatci (Prisoners Of War -> pow) a jejich rodiny, později prostě imigranti ve Voorstandu.