THOUSANDS OF FREE BLOGGER TEMPLATES

pondělí 26. dubna 2010

Michal Viewegh: Výchova dívek v Čechách

 
    Eh, zatímco jsem měl sledovat proslov Martina Luthera Kinga a dělat si poznámky, jak geniálně používá figures of speech, přesně umí odhadnout, kdy udělat mezeru, a mistrně ovládá umění intonace, radši jsem dočetl Výchovu dívek v Čechách a teď to budu tak půl hodinky smolit...
   Důvodů k téhle knížce jsem měl několik. Tak za prvé - koupil jsem ji za 20 Kč, tak proč ne, že jo. Za druhé - stále se snažím najít soudobého českého autora, co nepíše sračky. Pohořel jsem s Urbanem, tak jsem chtěl prubnout Viewegha. Za třetí - rozhodl jsem se udělat sociologický průzkum, kdy budu zkoušet, jestli se mi podaří vzbudit obalem nějaké knihy ještě větší pobouření v metru, než tomu bylo s Dějinami lásky (nepodařilo, přece jen, ty maj přes půl obálky ten nahej zadek...jen jsem si vysloužil několik opovrženíplných pohledů od nafoukanejch intošů, co si přečetli autora a titul knihy). No a nakonec - ocitl jsem se na okraji nekonečné, vyprahlé pouště francouzského hardcore realismu v podobě posledních 140 stran Lesku a bídy kurtizán a byl jsem ochotný číst naprosto cokoli, kde celá Paříž neřeší, že ta chuděra Lucien de Rubempré si to hodil.
   Takže ve zkratce děj - hlavní postava (Oskar?) dostane nabídku dávat soukromé lekce tvůrčího psaní dceři boháče. Peníze zrovna rozhazovat nemůže, tak to vezme. Na místě zjistí, že Beáta je nesnesitelná kráva, co se akorát válí a má depku. Za prvních sto stran řekne asi dvě věty, a to: To si piš! (reakce na něco jako S tebou to bude těžký.) a Jdi do piče (asi je tam Jdi do prdele, ale nemůžu si pomoct, spojení do piče zní strašně vtipně a v reálnym životě nemám na to ho používat...). Beáta se z toho nakonec vylíže a usmyslí si, že si zrenovuje pokoj. Bla bla bla, Oskar Beátu ojede. Bla bla bla, Oskar dostane padáka, tak nemůže dál ojíždět Beátu. Ta začne učit u něj na škole (jo, on je češtinář...), ale postupně na sebe maj čím dál tím míň času, bla bla, rozejdou se. Bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla, Beáta to napere v autě do stromu. La fin.
   Takže, knížka se celou dobu tváří autobiograficky, na konci se ale odhalí, že není. Ne, že by tomu příběhu někdo kdy mohl uvěřit. Ostatně, autor sám během psaní komentuje fakt, že to je naprosto nepravděpodobná zápletka (což je, přirozeně, velmi postmoderní). Mimo to neustále poukazuje na to, že v knize je spousta scén jen za účelem pobavit čtenáře, ale on je přece jen ten povrchní humorista, vzápětí ovšem čtenáře upozorní, že pod vším tím ha ha a hi hi je ta pravá tragédie lidského bytí. Předpokládám, že povrchní humorista je jakási hláška z kritik na Báječná léta pod psa a Viewegh tím tak nějak naznačuje, že jemu je úplně volný, co si o něm myslí nějaký pisálci, protože on si to klidně napíše takhle, ale ta literární hloubka tam prostě je, jenže vy omezenci to nevidíte. No, nevim, jestli to je správná interpretace, ale sralo mě to.
   Mimo to neustále dává spoustu slov do kurzívy a za celou dobu se mi v tom nepovedlo najít systém. Někdy jsou to citace, někdy slova, která jsou typická pro použití v literatuře (hlavně přídavná jména a příslovce, třeba: Zakpupil jsem ženě a dceři dva opravdu rozkošné řetízky. To není úplně nejlepší příklad, ale první co jsem našel...u těch příslovcí to je jasnější), někdy odkazy mimo text (např. v jedné větě slunce, v další seno a v poslední jahody). Taky dost často odkazuje na jiné autory, ne vždycky mi bylo ale jasné, jak to vlastně myslí. Hlavně tady jsem se pořád nerozhodl, jestli je to rýpání nebo hold:

přátelským úsměvem směřujícím k oknům vily jsem proto vkročil dovnitř zahrady a moje levá ruka s široce roztaženými prsty vylétla vzhůru v naučeném děkovném gestu. (Ano, slyším to lehké zašumění v čtenářském publiku, avšak prohlašuji místopřísežně, že na tomto gestu opravdu nehodlám vystavět celý román, a to dokonce ani tehdy, kdybych si tím snad mohl pojistit svou nesmrtelnost.)

    No nevím, na rýpání nemá nárok, jako hold to moc nezní :o) Asi prostě chce ukázat, jak je děsně sečtělej. Je teda fakt, že ještě několikrát jsem měl dojem, že mi podobný narážky dost unikají. Ale je pravda, že v české literatuře mám docela mezery. Docela velký. Načtený mám pořádně vlastně jen Hostovskýho a Havlíčka (Jaroslava, ne Karla). Popojedem.
   No, abych to shrnul (přece jenom, ten proslov má dvacet minut a budu si to muset pustit aspoň dvakrát), je to docela vtipný, a to jako vážně. Několikrát jsem se musel v metru držet, abych se nezačal hystericky smát, např. u úryvku:

[...] fakt, že jsem opustil pevnou půdu prózy, abych se vystřelil do kosmu poezie, je dostatečně výmluvným důkazem naprosté citové nepříčetnosti, v níž jsem se tehdy nalézal:
Moje dcera
věčně otravuje
věší se mi na krk

tak se dusím
když na krku tu její smyčku
nemám... 

   Musím uznat, že jestli něco Viewegh zvládá, tak je to sebeironie, což umím ocenit :o) Na druhou stranu mi nějak unikla právě ta děsná trága pod povrchem. Většina postav jsou jen vážně komický figurky, co jsou tak přehnaný, že by zapadly spíš do Mikulášových patálií nebo Denis postrach ulice. Hlavní postava je prostě takovej vůl, co spí s dvacetiletou a děsně se diví, že jí to přestane bavit. A s Beátou tříska její maniodeprese (nebo co jí to vlastně je) a vlatně ani v jedné fázi není moc sympatická. A její sebevražda je nakonec jen takový naplnění vyprávěcího stereotypu a dotvoření obrazu. Ostatně, knížka člověka celou dobu upozorňuje, že tohle není realita, ale prostě jen umělecká licence a jakýsi výjev. Ale nakonec jsem si stejně řekl - A co jako?
   Dneska jsem ještě nepoužil slovo distinguovaný. Tak...a pro dnešek mám odškrtnuto...

pátek 2. dubna 2010

The Lord of the Rings (1978)


   No tohle jsem si řekl, že prostě musím vidět. Stará verze Pána prstenů, sice kreslený, ale co, že jo. Stejně kraslice už nezdobím a nějak jsem neměl nic lepšího na práci.
   Tak děj samozřejmě hodnotit nebudu, tudíž zůstanu jen u formy, což Zoe jistě potěší. V první moment mě úplně zděsila animace, protože vypadá neskutečně pohádkově a vůbec tak divně oldschoolově (což jsem teda měl čekat, ale občas se nechávám zaskočit samozřejmostmi...). Jenže pak jsem zjistil, že tak vypadá jen do chvíle, než se objeví skřeti, Nazgûlové a podobná havěť. Zlé postavy (a ještě vojáci v Rohanu, důvod těch posledních jsem nepochopil) jsou natočené, nějak prapodivně přefiltrované a teprve potom vložené na animované pozadí, což ve výsledku vypadá docela zajímavě. Vůbec scény s přízraky jsou dost divný psycho, kde věci kolem dostávaj snad všechny myslitelný barvy, jen ne ty, co maj mít... Bitevní scény jsou na tom podobně, ale všechno je jenom červený.
   Postavy většinou vypadají docela dobře, jen jsem měl dost problémy  rozeznat Froda a Smíška, protože vypadají úplně stejně, až na to, že Frodo má asi o tři odstíny tmavší vlasy. Sam vypadá úplně hnusně, vážně nechápu proč. Gimli je nejspíš trpasličí basketbalista, protože je prakticky stejně vysokej jako lidi, ale tak to už bych nějak přešel. Co jsem ale fakt nepobral, to je proč Boromir vypadá jako Viking.
   Film občas trochu vázne, bitevní scény jsou docela nuda a i tam, kde by to mohlo dostat trochu grády se děj prostě šnečí. Vážně mě zaskočila část u Zrcadla Galadriel, jinak jedna z mých nejoblíbenějších částí filmové série, kde Frodo Galadriel nabídne prsten a ona prostě začne poskakovat kolem, vlaje šaty a úplně v klídku odříkává: "All shall love me and despair." A pak úplně mimochodem: "I passed the test." No nějak mi unikl ten děsněj zápas, co se v ní jakože udál...
   Jinak pro kohokoli, kdo nezná předlohu nebo aspoň filmy, to musí působit dost zmateně. Děj občas udělá vyloženě mílový krok, třeba když Společenstvo vyjde z Morie, prostě si stoupnou do kroužku, řeknou si "OK, let's go to Lothlórien." a prásk, už mluví s Galadriel. Ke konci filmu se to docela stupňuje, asi si někde v půlce řekli, že by to měli trochu uspíšit (i když teda na začátku děje Pána prstenů se dá děj osekat mnohem líp, ale dobře). Film taky prakticky nemá konec, linie Smíška a Pipina skončí tím, že je nese Stromovous, Frodo, Sam a Glum dojdou někam před Mordor (takže Glum sice řekne "She could help.", ale žádná "she" už tam není) a zbytek končí bitvou v Helmově žlebu. Prostě normálka, v tom zbytku už se stejně nic neděje.
   No ale co mě zaskočilo nejvíc, to je fakt, že Peter Jackson tenhle film úplně brutálně vykradl. Porovnejte třeba tyhle dva obrázky:




   Ta podobnost se dá přehlídnout jen vážně těžko. A to není jediná věc, ale vážně spousta. Třeba jak Jezdci bodají do postelí, kde mají spát hobiti, ale najdou tam místo těl jen pytle se slámou, prostě neuvěřitelný. Navíc jsem měl občas podezření, že to nevykradl jen Jackson, ale i bratři Wachowští, protože tenhle film nejspíš vymyslel slow motion a položil základy pro bullet time (zde ovšem spear time).
   Takže, podle mě wort watching, pro většinu lidí asi ne. Pravda, má to dvě hodiny, je to občas trochu nuda, chybí tomu ta poetika knížek, která se do Jacksonových filml přece jen docela dostala, a Sam je vážně odporně nakreslenej...ale zase ta animace je občas vážně zajímavá...ale ani mně to nezní jako úplně dobrej důvod. Takže...your choice.

čtvrtek 1. dubna 2010

Jiří Šimáček: Snaživky

 

   Tuhle knížku Zoe ukořistila spolubydlícímu, píše o ní na svém blogu, což si můžete přečíst tady. Nějak děsně jsem odkládal napsání tohohle příspěvku, ale here we come.
    Jde o příběh manikérky, která se více méně celou dobu snaží klofnout bohatýho chlapa. Což se jí i podaří. Má jakousi prazvláštní představu o světě, kde se lidi třídí podle oblečení, aut, parfémů, hodinek a toho, jak jsou profi (což ona je dost). Lidem okolo cpe, jak děsně zdraví prospěšný je jíst ananasy a banány a v jeden moment kamarádce dokonce naordinuje banánovou dietu, která spočívá v tom, že nejí nic kromě banánů. Hlavní postava je vážně velká kráva, ale v tenhle moment jsem možná i protočil oči v sloup.
    Zoe psala, že asi po dvou odstavcích ji začala děsně nenávidět. No já byl asi trochu tolerantnější a začal ji nenávidět až po dvou stranách, jenže v ten moment stačila už dvakrát vyjmenovat vitamíny v ananasu a dýl to prostě vydržet nešlo. Asi někde v půlce jsem si začal říkat, že ať to sebevtipnější tím, jak se knížka naváží do vylízanejch pipin, přece jen je to dost nereálný, protože takhle tupej nemůže bejt ale vůbec nikdo. Dokonce i ostatní pipiny si o ní myslí, že je ujetá, takže to už je teda co říct. O pár stran dál (má jich to jen něco málo přes sto, takže se to přece jen musí vyvíjet docela rychle) jsem došel k závěru, že ona není jen tak nějaká pipka, ona je prostě naprosto duševně chorá. Což se pak završí na konci, kde už je naprosto jasný, že tahle holka nepatří ani do vily, ani na slunnou Hawai, ale tak maximálně do pokojíku v Bohnicích. A tam to bude fakt zlý, protože Gucci svěrací kazajky prostě nedělá (i když je to podle mě jen otázka času).
   Bohužel, knížku nakonec shodí její naprostá nereálnost. Když se za naší dívčinou přižene manželka jejího milence a začne jí vyprávět, že jí vlastně docela přišla jako milenka pro manžela vhod, ještě jsem to nějak ustál. Po dvou dialozích bylo jasný, že je prostě stejně tupá jako manikérka, takže jakože děsná paralela, wow. Potom ale divnost story prudce stoupne, když hrdinka ze svojí klientky vytáhne, co má její syn za psa a kde je na horách. No tak holčina zlanaří kámošku a vypraví se do rakouskejch Alp, kde ho nabalí pomocí štěněte (který vytáhla z manželky ex-milence...a  prej že je blbá...). A pak s ním vážně chodí. Ale wtf, to by jako jeho matku vůbec netrklo, že je trochu divný, že má slečna stejnýho psa jako syn a že se čirou náhodou objevila v hotelu kousek od jeho...no nic.
   Úplnej závěr je přehnanej na entou, ale  tak to nebudu prozrazovat, kdybyste to někdo snad chtěl i číst. Rozhodně je to sem tam i vtipný, ta holka je taky teda dost profi a na úrovni, ale zase to není knížka, bez který by byl můj život o něco chudší.