M. A. Hirschmann: Hansi, the Girl Who Loved the Swastika

   Ehm, na tenhle komiks jsem přišel pomocí facebooku, kde jsem našel skupinu, co se jmenovala nějak jako "10 nejujetějších komiksů na světě". Bohužel, ujetost se vztahuje jen na obal a jméno, ale i tak to zaujalo (Hansi se dostala na první místo, na druhém je mix X-menů a Star Treku...).
   Tak nějak jsem čekal, že to bude sranda, prostě nějaká parodie, kde Hitlerjugend budou chodit v tričku I love führer. Jenže ono je to celou dobu myšlený naprosto vážně... Pokud byste chtěli, k přečtení to je na internetu, a to zde.
    Takže...Hansi je mladá sudetská dívka, která nadšeně vítá německé vojáky, kteří přicházejí do Čech. Protože je děsně chytrá a (hlavně) oddaná Říši celým srdcem, vyhraje v soutěži a dostane místo ve škole pro nadané v Praze. Tady se jí dostane řádnýho výplachu mozku a hází hlášky typu I am proud to be hungry for Germany's great future (tady jsem ještě pořád měl dojem, že jde o vtip). Tou dobou se setká s Rudym, což je voják, se kterým si dopisuje. Děsně se do sebe zamilují a Rudy ji hned (respektive ve třetím okénku potom, co se objeví) požádá o ruku. Bohužel, jeho rodiče nepřejí jejich mladé lásce, což Rudyho vnitřně ničí (slovy autorky - Rudy was being torn apart). Hansina kamarádka se podivuje nad tím, že odvážní chlapci na frontě požadují, aby jim posílali Bible (tady jsem zaváhal nad pojetím komiksu jako vtipu), ale Hansi ji hned sjede, že Bible je pro slabochy.
   To už se ale blíží Spojenci a Rudy Hansi požádá, aby byla ještě chvíli s ním. Ta ale radši nastoupí do vlaku s výkřikem I believe in Hitler and VICTORY! (opět jsem nabyl přesvědčení, že to je sranda).

  Německo je poraženo a Hansi skončí v pracovním táboře, kde jsou všechny ženy každou noc znásilňované ruskými vojáky (došlo mi, že to teda asi není vtip, nebo je autor i na mě moc velký cynik). Nakonec se ji podaří utéct a více méně zázrakem se dostane až do Západního Německa, kde skončí u amerických vojáků.
   Protože Amíci jsou švarní chlapci jak se patří, nikdo ji neznásilní, ale místo toho dostane snídani a teplou postel. V táboře Červeného kříže potká Rudyho sestru a zjistí, že ten pořád žije. Bla bla, Hansi se setkává s Rudym a konečně se vezmou. Jenže...po roce zjistí, že to nějak nejde, že se v nich cosi změnilo...že prostě něco v jejich životech chybí... A v tu Rudy příjde se spásnou myšlenkou...BIBLE (některý lidi se snaží manželství zachránit tím, že si pořídí děti...někdo začne číst Bibli...). Hansi to už má v hlavě tak dost pochroumaný (a kdo by neměl...), takže teď pro změnu hází hlášky typu Rudy, do we dare to believe? That he died for us? Or even more...that he LIVES for us? (Snad mi přišlo lepší, když vyřvávala cosi o nesmrtelnosti Třetí říše.)
    Následně se přestěhují do Ameriky, kde Hansi pronikne do duše amerického studenta a odhalí, že prostě všechna ta komerce zakrývá to důležitý v životě, tak se modlí, aby měla dost lásky pro Boha i pro Ameriku (tady bych si rád ještě myslel, že to je sranda...ale ne, není). Nakonec vytvoří u sebe doma centrum pro pomoc mladým lidem a šíří lásku a boží slovo po věznicích pro mladistvý delikventy.
   Nejsmutnější na tom je, že celá ta věc je autobiografie autorky. Já chápu, že to musela být hrůza a děs a tak...ale prostě mimo moje chápání je, že je někdo ochotný celý život vměstnat do 36stránkového komiksu, který dělá dojem, že vyšel jako příloha Strážné věže. Takže, tohle se autorce prostě nepovedlo. Jediný způsob, jak si navodit podobný pocit zoufalství jako při holocaustu, je přinutit se tenhle děs číst pořád dokola...
   Potěšilo mě, že nejsem jediný, kdo si to myslí, protože jsem našel pár obdobně nadšených článků, např. zde - oproti tomuhle jsem ještě dost milosrdnej, navíc autor vystihl pár momentů, co mi unikly.

Emily Brontë: Wuthering Heights (Na Větrné hůrce)

   No, zase jsem se jednou dostal do nálady na nějakou klasiku, o tomhle jsem bavíc slyšel, že je dost čtivý a všechny postavy jsou pošahaný, tak se to zdálo jako snesitelná volba.
  Mr. Lockwood přijíždí na yorkshirské panství Thruscross Grange, které si pronajímá od Heathcliffa, bohatého majitele Grange a Wuthering Heights. Ačkoli je Mr. Lockwood vypravěč rámcového děje (frame story, bůhví, jak je to česky...), v ději je spíš nepodstatná postava...ale dobrý. Jednou se vypraví na Wuthering Heigts (WH), aby se poznal s majitelem a jeho rodinou. Tady ale narazí na nerudného sluhu Josepha, který je navíc ultraotravnej katolík, a aby toho nebylo málo, mluví prakticky nerozluštitelným nářečím (někde v půlce jsem to vzdal a jeho repliky prostě přeskakoval, stejně hned vyšlo najevo, co vlastně řekl), dál na obdobně nepřívětivého Haratona (u toho si ani není jistý, jakou tam má pozici) a lehce vyšinutou Catherin, která všechny konstatně posílá do háje, a to včetně hosta. Ke jeho smůle začne sněžit a on musí strávit noc na WH. V pokoji najde deník jakési Cathy (to je jiná...dostanu se k tomu) a v noci se mu zdá o jejím duchu, což potom vypráví Heathcliffovi. Ten dostane hysterčák, začne křičet Cathyino jméno z okna a zvát jejího ducha dovnitř. Lockwood se ráno s radostí vrátí na Grange, kde si od služebné Nelly nechá vyprávět, co je to za partu magorů.
   Nelly to vezme z gruntu a začne vyprávět, co se stalo před třiceti lety. Tenkrát na WH žil Mr. Earnshaw s dětmi Cathy (ta, co psala deník) a Hindleym. Jednou si z města přivede ještě malý cikánský dítě, který pojmenuje Heathcliff. Cathy a Heathcliff se hned skamarádí a dost sblíží, ovšem Hindley Hethcliffa nesnáší a postupně to přejde v otevřenou nenávist. Heathcliff je sice Earnshawův oblíbenec, ale jakmile jeho "otec" umře, Hindley převezme otěže na WH a udělá z Heathcliffa pohůnka. Cathy je taková poměrně nekonvenční slečna, prohání se venku s Heathcliffem a silně prdí na to, jak se ji bratr snaží krotit. Jednou s Heathcliffem vlezou na pozemky Grangeského panství a Cathy pokouše jejich pes, takže tam několik týdnů zůstane. Heathcliffa při té příležitosti dost nemilosrdně vyhodí. Když se vrátí na WH, je z ní už spíš young lady, nicméně na Heathcliffa nedá dopustit.
   Hindley si na WH taky přivezl ženu. Ta se v ději jen více méně mihne, jako zbytek postav je docela pomatená, porodí syna Haratona a umře. Good bye, Francis.
   Cathy si nakonec vezme Edgara Lintona, syna rodiny z Grange, což je vyloženě suchar, ale děsně Cathy miluje. Ta má jakousi zvláštní představu, že pomocí manželových peněz bude schopná pomoct Heathcliffovi z tragickýho postavení, co má na WH, nicméně Nelly jí osvětlí, že to se asi Edgarovi asi moc zdát nebude. Heathcliff z toho slyší jen první část, kde Cathy vysvětluje, že si prostě Heathcliffa vzít nemůže, a ten pak na tři roky zmizí, aby se vrátil chvíli potom, co se Cathy a Edgar vzali.
   Heathcliff se vrátí jako gentleman, někde se mu podařilo získat docela dost peněz a usadí se na WH, kde nevlastnímu bratrovi platí nájem. Hindley propadl pití a karbanu a neustále si od Heathcliffa půjčuje peníze. Když se konečně upije (nevím, v jaký fázi knihy to je, ale je to jedno), WH získá Heathcliff. Ten začne docházet za Cathy a snaží se jí získat zpátky. Jednou se strhne scéna, kdy Heathcliff málem sejme Edgara, ten ho nechá vyhodit, nicméně Cathy propadne do stavu, kdy naprosto neví, která bije, což jí vydrží několik měsíců.
   Heathcliff se vrátil s jasným cílem, a to aby se pomstil všem, kdo mu kdy uškodili. Hidnleymu sebral WH a teď si dal do hledáčku Grange. Podaří se mu, že se do něj zamiluje Isabella, sestra Edgara. Nakonec ji dokonce unese na WH, kde jí rovnou oznámí, že jsou sice svoji, ale on ji nikdy nemiloval, nemiluje a milovat nebude, a ať někam zaleze a moc se mu neukazuje. Tímhle stylem pokračuje dál, až Isabellu skoro rozloží.
   Taky ukecá Nelly (spíš ji vydírá...), aby ho nechala jednou sejít se s Cathy. Tak se jim podaří si ještě na poslední chvíli vyznat lásku (protože Cathy mezitím začala nesnášet Edgara, který je v tom celým dost nevinně). Cathy zase propadne nemoci, porodí dceru Catherine (ta co je v úvodu na WH) a umře.
   Isabella chvíli potom uteče do Londýna, porodí syna Lintona a umře. Teda až po letech, ale to je jedno.
   Takže...Catherine je teď  asi 17, Lintonovi taky a Isabella šla právě pod kytky. Cetherine skoro nic neví, otec ji nikdy nepustil ven, takže nikdy neslyšela ani o WH (který jsou asi čtyři míle daleko). Edgar si chce vzít Lintona k sobě, ten ale na Gringe stráví jedinou noc a ráno ho odvede Joseph, protože Heathcliff má prostě děsnou potřebu mít synátora doma. Catherine se s ním ale nakonec setká a Heathcliff hned rozjede svůj diabolically evil plan na získání Gringe, jehož hlavním bodem je svatba Catherine a Lintona.
   Linton je takovej nemohoucí chudák, věčně leží v posteli a čte si, stěží vyleze i na sluníčko. O Catherine ze začátku nejeví moc zájem, ale trochu se vzpamatuje, když kolem ní začne poskakovat Haraton (který teď na WH slouží a Heathcliff se na něm více méně mstí nevlastnímu bratrovi a dělá Haratonovi to samé, co dělali jemu...takže ten kluk neumí ani číst, navíc má děsně rád Heathcliffa, kterýho na tom děsně baví ta ironie). Catherine začne na WH tajně dojíždět a více méně se nechává Lintonem manipulovat. Ten totiž kňučí kvůli každý pitomosti, nicméně Catherine ho miluje, tak teda poskakuje, jak píská. Navíc má Linton hysterickou hrůzu z otce, který se o něj moc nestará, vlastně ho nemá rád, no vlastně toho ukňouranýho spratka nemůže vystát, ale může se přes něj dostat ke Grange, tak vo co gou.
   Edgar nakonec onemocní tak, že vůbec nemůže z postele. Catherine s Nelly jedou navštívit Lintona a zjistí, že je na tom dost špatně. Heathcliff je nakonec zavře na WH a přinutí Catherine, aby si vzala Lintona. Nelly je během té doby 5 dní zavřená v pokoji a vídá se jen s Haratonem, který jí dvakrát denně nosí jídlo. Nakonec ji pustí a Nelly zjistí, že Linton je pořádnej všivák, protože potom, co si od něj Catherine zkusila a pořád ho měla ráda, jí to on dává pěkně sežrat. V Gringe zjistí, že Edgar ještě žije, což ani nepředpokládala. Nečekaně se doma objeví Catherine, které Linton nechal otevřené dveře, tak aspoň nějakej pokus. Edgar tu noc umře, ale nestihne předělat závěť, takže všechno teď připadne Lintonovi.
   Catherine se o něj stará na WH a snaží se přemluvit Heathcliffa, aby zavolal doktora, ten to ale odmítá. Linton dost brzo umře a jediný, koho to bere, je zjevně Catherine a zlehka Haraton. Catherine se teď pustila do zbylých obyvatel WH a nikdo ji tam nemůže vystát. Tohle se stalo tak půlroku před tím, než Nelly začne vyprávět Lockwoodovi.
   Děj pak skočí o necelý rok, kdy se Lockwood zase vrátí do okolí a rozhodne se strávit noc v Grange, které má pořád pronajaté, i když už tam odmítá bydlet. Zajede na WH, kde od Nelly zjistí, že Heathcliff je mrtvý a Catherine vychází s Haretonem tak dobře, že se asi každou chvíli vezmou. Ona ho sice ze začátku nemohla vystát a utírala ho v jednom kuse tím, že neumí ani pořádně číst a počítat, ale postupně si k němu sama začala hledat cestu a učit ho. Heathcliffa zaskočilo, že ho společně začali posílat do háje, a nakonec se Nelly svěřil, že by se sice všem mohl super pomstít a vyhodit Catherine a Haretona na ulici, ale nějak se mu nakonec nechce, i když ani jednoho nemůže vystát. Takový džouky, jakože vyhrabal mrtvolu Cathy, což mu děsně pomohlo, protože od tý doby už nemá pocit, že je její duch pořád kolem, už jsou taková maličkost. Heathcliffovi postupně začne definitivně hrabat, v noci chodí po vřesovištích, nejí a Nelly ho jednou najde mrtvýho u něj v pokoji.
   Vážně nechápu, že mi dva lidi říkali, jak je Heathcliff super postava. Pravda, jedna to měla jen z filmu a Ralph Fiennes dokáže obloudit kdejaké dívčí srdce...ale na čsfd tvrdí, že se film dost drží knihy, tak možná obluzuje až moc. Awaris ho má za kladnou postavu, a to četla jen knihu, ale Awaris má nemožnej vkus na mužský postavy všeobecně, takže to mě nechává taky v klidu. Já teda beru, že asi od začátku byl trochu vyšinutej, že měl fakt drsný dětství a bla bla bla, ale jako všechno má svoje meze, například psychický zdeptání dvou mladých lidí je až za těmahle mezema, a to fakt hodně daleko.
   Ať tak či onak, ta knížka je vážně neskutečně čtivá, prakticky pořád se tam něco děje, postavy jsou sice do poslední pošahanci, ale o to děj víc šlape. Vlastně jediný při smyslech jsou Lockwood (ale ten nikoho nezajímá) a Nelly. Je teda fakt škoda, že Emily stihla jen tuhle knihu a fakt nechápu, že si kritika v první moment myslela, že to je nepovedená prvotina Charlotte. Ale tak viktoriánský přístup k literatuře byl asi krapet...viktoriánštější. Prostě, na to, že se knížka klasifikuje jako "klasika britské literatury", je to vážně dobrý. Fakt se děsně těším, až budu muset číst i zbytek seznamu na literaturu (i když zvažuju, že zbytek života zasvětím výrobě stroje času, vrátím se do 19. století a spálím Olivera Twista večer před tím, než půjde do tisku...muahahahaaaa).

John Ajvide Lindqvist: Let Me In / Let the Right One In (Låt den rätte komma in)

   Co se stane, když smícháte Lolitu, Kruh, Twilight a Resident Evil, přihodíte kapku romantiky, přimícháte začínající pubertu a zlehka posypete školní šikanou? No, to vám z toho pak  vyleze Let Me In. Nebo aspoň něco hodně podobnýho.
   Abychom si to srovnali v názvech, ve švédštině to je Låt den rätte komma in, nicméně při prvním vydání v Británii knížka vyšla jako Let Me In. Na její motivy se natočil švédský film, který se jmenuje Let the Right One In, nicméně vzniká jeho americký remake, a ten se zase jmenuje Let Me In. Knížka později vyšla ještě ve Státech, tentokrát jako Let the Right One In. Takže...máme úplně jasno. Jinak název je podle písničky Let the Right One Slip In, zároveň odkazuje na fakt (hm...fakt?), že upíra je nutný pozvat, aby mohl vejít do domu.
   Děj se odehrává začátkem osmdesátých let na předměstí Stockholmu. Je to někde na okraji města na sídlišti, které bylo původně postavené tak, aby se tam skvěle bydlelo, byly tam široké ulice, děti si měly kde hrát a prostě to bylo všechno děsně sluníčkový. Ale nějak to nevyšlo.
   Jednou z hlavních postav je Hakan. Je to asi tak čtyřicátník, vzdělaný, ještě nedávno se stabilním zaměstnáním, nepije, nekouří, nefetuje. Skvělá partie, kdyby neměl slabost pro 12leté chlapce.
   Dál tu je Oskar, kluk kolem 13 let. Ve škole se mu vede průměrně, až na to, že nepatří zrovna mezi cool kids. Respektive, cool kids ho sem tam kopnou, sem tam mu na těláku ukradnou kalhoty, sem tak mu spláchnou hlavu do záchoda...ale někdy jim úplně stačí, když začne kvičet jako prasátko.
   Eli je holka přibližně stejně stará jako Oskar, která se nedávno přistěhovala s otcem do sousedství. Eli je trochu divná. Má zvláštní tendenci seskakovat z nepřirozeně vysoko položených míst a švédskou třeskutou zimou se prochází v tričku a teplácích. Na věci jako walkman se dívá, jako by je v životě neviděla.
   Jakousi hromadnou postavou v ději je "parta opilců". Oni sice mají každý svoje jméno, ale je úplně zbytečný je rozlišovat. Nicméně z nich lehce vyčnívají Jocke, Lacke, Virginia a Gosta (ok, pak už tam jsou jen další dva nebo tři...ale ty už fakt není nutný odlišovat).
   A nakonec Tommy, tomu je třeba 17, bydlí s matkou a nesnáší jejího přítele policistu, kterýmu ukradne sošku a schová si ji ve sklepě. Jeho dějová linie mi asi prvních 400 stran přišla úplně na nic, naštěstí se v posledních 50 nějak zapojila do celku, takže beru.
   Linie jsou z počátku oddělené, Hakan si kupuje 12letý prostituty, Oskar kvičí na školních záchodech a ožralové chlastaj. Hakan navíc začíná knihu tím, že v parku zabije malýho kluka, pověsí ho za nohy na strom, podřízne ho a odnese si jeho krev. V knížce se to odhaluje kus po kusy, ale zkrátíme to...Eli je upírka a nebydlí s otcem, ale s Hakanem. Toho nutí, aby jí obstarával krev, za což mu dobře platí. Oskar se s Eli schází večer na hřišti a pomalu se sbližují, nicméně trvá mu docela dlouho, než pochopí, jak se věci mají. Hakan najednou odmítne zabít další člověka (lenoch) a Eli se vypraví do ulic velkoměsta sehnat si něco k snědku. Narazí na Jockeho, vypije ho a nakonec mu protočí hlavu, aby se neprobudil jako upír. Jenže u toho ji vidí Gosta - starej hnusák, co se skoro nehne z bytu, kde přežívá s armádou koček. O tom, co  viděl, vypráví zbytku ožralů, ale docela trvá, než to vezmou v potaz.
   Hakan pořád otravuje, a tak Eli svolí, že když jí přinese další dávku krve, tak mu teda celou noc dovolí ji ošahávat, což  ještě podpoří lascivním pomrkáváním a hláškami typu: "Ale já tě přece fakt děsně miluju." Náš pedofil se tedy vypraví do bazénu, kde se mu moc nezadaří, a prozradí se. Aby ho nikdo nemohl vystopovat zpátky k Eli, polije si obličej kyselinou... Hladová Eli usoudí, že Hakan to asi nezvládne, tak se vypraví obstarat si něco sama. Samozřejmě narazí na dalšího z party ožralů, tentokrát Virginii. Během hodů ji ovšem vyruší Lacke, a tak už nestihne u Virginie pojistit, aby se znovu neprobudila.
   Večer se sejdou s Oskarem a (pokud si dobře pamaruju), někde v týhle části se vyskutuje velký odhalení, že Eli je zkratka od Elias. Takže Eli je původně kluk, jenže v důsledku...jistých operací provedených upírem, který ji přeměnil...teď není tak nějak ani jedno. Ale oblíká se jako holka a zamiluje se do Oskara...takže prostě další do party výstředních postav. Ale budu na Eli dál odkazovat jako na holku...
   Eli si zajde do nemocnice za Hakanem, který ji nechá se ze sebe napít. Jenže je u toho vyruší policista, který na Hakana dohlíží a Eli opět nestihne svoji oběť oddělat. Hakan se teda sám vrhne z okna, nicméně v márnici se probudí jako upír. Naopak od Eli (a později Virginie) v něm ale přežila jen upírská část a chová se tak nějak jako zombík. Zatím se tedy doma probudí Vriginie a postupně začne zjišťovat, že něco není úplně v pořádku. Tak třeba sluneční světlo jí způsobuje puchýře a cítí, jako by do ní někdo bušil kladivem. Jo, a neustále si řeže do ruky a pije vlastní krev.
   Oskar se rozhodne postavit se klukům, co ho šikanujou, a jednoho z nich (Johnyho?) přetáhne klackem po hlavě. Jenže ten má staršího bráchu, co by to s Oskarem klidně vyřídil. Johny (možná se jmenuje Jimmy...ale je to jedno, protože Johny a Jimmy jsou tyhle dva bráchové...) ho uklidní, že jako ne, a Jimmy mu dá album s fotkama rodičů, co mu půjčil táta. Johny usoudí, že jediný bezpečmý místo je školní lavice, kde album nechá.
   Locke doopravdy děsně miluje Virginii a rozhodl se prodat svoje známky a někam se s ní odstěhovat. Někam, kde budě pěkně, pořídí si malý domek a budou žít happily ever after. Zrovna je u Gosty, když se tam Virginie objeví. Přítomnost Lockeho jí trochu překazí plány, aby pohodovala na Gostovi, a ještě navíc se na ni vrhnou všechny Gostovy kočky a pokusí se ji na místě sežrat. Virginie sebou praští ze schodů, čímž většinu koček oddělá, ale Locke ji vezme do nemocnice.
   Eli má dost hlad a je slabá, jenže je zrovna v krizi, kdy nechce nikoho zabít. Takže najde ve sklepě Tommyho a zaplatí mu, aby se z něj mohla napít (ale je děsně fikaná a nenakazí ho). Ten to moc nevnímá, protože částečně opilej a částečně nadejchanej nějakýho lepidla nebo lihu nebo kýhoďasa čeho. Eli se po nějaký době vrátí do sklepa (má nějakej fakt dobrej důvod...jen už netuším jakej...), kde se pořád schovává Tommy, což ona neví. Navíc se právě ve dveřích objeví Hakan a vrhne se po Eli. Tý se podaří utéct a zamknout ho tam, což je moment, kdy do děje konečně přichází Tommy. Po scéně napínavý jak kšandy (má v ruce zapalovač, ale upadne mu, tak tápe ve tmě, za ním chroptí hnusná zombie a pomalu se k  němu šine, když samozřejhmě v tý úplně nejvíc nejposlednějšejší chvíli ten zapalovač najde) se Tommymu dostane do rukou zapalovač, soška přítele jeho matky a navíc zjistí, že Hakan je slepý. Tak si na Hakana počíhá a praští ho tou trofejí Nejlepšího střelce okrsku. Jenže...Hakan se dál hýbe. Tommy do něj pak buší a buší a buší a trochu mu z toho hrábne:

He turned the lighter the other direction. Didn't want to turn it off anyway. Didn't want to be left in the dark with this ...
A movement.
And Tommy felt how something important, something he needed in order to be Tommy, left him when the creature lifted its head again, and started to get up.
"An elephant balancing on the little, little thread of a spiderweb!"
The thread broke. The elephant fell through.
And Tommy hit again. And again.
After a while he started to think it was fun. 

[...]

The lump that Tommy was kneeling behind would have been hard to identify as human had it not been for the arm that stuck out of it, half separated from the body. The chest, stomach, face were only a heap of flesh, guts, crushed bone.
Tommy was holding a square stone with both hands that, at a certain point in his song, he thrust down into the butchered remains, which did not provide more resistance than that the stone went all the way through and hit against the floor with a thud, before he lifted it up again and yet another elephant was added to the spiderweb.
Staffan could not tell for sure that it was Tommy. The person holding the stone was covered in so much blood and tissue scraps that it was difficult to ... Staffan became intensely nauseated. He restrained a wave of nausea that threatened to overwhelm him, looked down in order not to have to see, and his eyes stopped at a tin soldier lying by the threshold. No. It was the figure of pistol shooter. He recognized it. The figure was lying in such a way so the pistol was aimed straight up.
Where is the base?
Then he realized.
His head spun and, oblivious to fingerprints and crime scene protocol, he leaned his hand against the door post in order not to fall while the song continued repetitively:
"Two hundred and seventy-seven elephants On..."
He must be pretty shaken up because he was hallucinating. He thought he saw... yes ... saw clearly how the human remains on the floor, between each blow ... moved. As if trying to get up. 


   Myslím, že tohle podává slušný obrázek toho, jak je tahle kniha vyjetá...
   Locke je s Virginií v nemocnici. Ta už to prostě nedává, tak řekne sestře, ať laskavě otevře závěsy, a uhoří. Locke se rozhodne oddělat Eli a podaří se mu najít její dům (protože Hakan mu kupoval pití a jeho fotka se objevila v novinách...). Na poslední chvíli se v bytě objeví Oskar a praští Lockeho rubikovou kostkou, kterou zrovna pro Eli pořídil. Ta se probudí ze spánku a sežere Lockeho. Oskar si jen sedne vedle do místnosti a pustí si walkmana, aby to nemusel poslouchat. Ještě před tím si na něj ale došlápli kluci, co ho šikanovali a málem ho hodili pod metro. Oskar se jim zase pomstil tím, že spálil obsah jejich lavic...včetně toho alba. Nicméně večer je s Eli, a ta mu oznámí, že musí jít dál, protože tady už není bezpečno.
   Oskar jde večer na hodinu posilování, kde si na něj zase došlápne parta ze školy. Tentokrát ale včetně Jimmyho....staršího bratra Johnyho, protože toho fakt nakrklo, že mu spálil fotky taťuldy. Prostě Jimmy se rozhodne držet mu na pět minut hlavu pod vodou. Na poslední chvíli se na scéně objeví Eli, všem zlejm klukům utrhne hlavu a odnese Oskara. Nakonec spolu odjedou z města a žijou (asi) šťastně až do smrti (ovšem otázka je čí).
   Uznávám, že tohle není zrovna literární veledílo, ale vážně mě to bavilo. Je to celý vtipně potemnělý a někde v půlce jsem nabyl přesvědčení, že autor si udělal seznam postav a u každý se zamyslel, jakou úchylku nebo závažnou chybu by měla mít (pedofil, transsexuální manipulátorská upírka, šikanovanej latentní homosexuál (protože Eli prostě JE původně kluk), co se počůrává, otec alkoholik, fetující teenager, násilnickej policista, parta ožralů...ne, tam prostě není nikdo normální...nebo možná jsou normální všichni, ale to je trochu děsivá možnost). Navíc jsem v popisu lehce zmírnil úchylnost knihy (tak třeba Hakan-zombie stíhá při pronásledování Eli po sklepě ještě masturbovat), ale říkal jsem si, že asi taky nemusíte vědět všechno. Stylově je to občas trochu nuda, některý dějový linie by zasloužily trochu oživit a vůbec by se to dalo zkrátit, ale jinak je to vážně čtivý. Chápu, že to není každýho šálek kafe, ale podle mě to stálo za přečtení.

Robert Merle: Malevil (Malevil)

   Tuhle knížku jsem si vybral na seminární práci z francouzský gramatiky a bral jsem z ní excerpta na passé simple. V první moment jsem tu knihu málem zahodil, protože ze začátku je ta knížka psaná v přítomným čase...ale naštěstí jsem po chvíli zjistil, že to je jen rafinovanej stylistickej úskok... No a když už jsem se dostal někam ke straně 150, usoudil jsem, že těch dalších 500 už přece nějak dám, že jo.
   Dost ostudně mi to trvalo asi dva měsíce, nicméně jsem to proložil ještě kopou dalších knížek, což mě snad ospravedlňuje. Nicméně moje nechuť ke čtení ve francouzštině je docela velká a navíc tady se dost často dloooouho nic neděje, a pak najednou masakr. Takže se není moc co divit, že jsem si raději napůjčoval věci jako In Watermelon Sugar, než abych dočítal Malevil.
   Takže, o co jde. Prvních asi sto stran je klasicky emoidní fňukání nad blbým dětstvím Emmanuela, kdy se hrdina postupně upne na strýčka, majitele gradu Malevil, a později se tam úplně přestěhuje, aby se zbavil nechápajících rodičů a šikanujících sourozenců. Tady teda žije se strýčkem, starou La Menou a jejím retardovaným synem Momo (hned mi bylo jasný, že Momo to má spočítaný, nakonec ale vydržel mnohem dýl, než jsem čekal). Nakonec strýček umře, tak Malevil přejde na něj. Emmanuel si na hrad na nějakou dobu nastěhuje ještě Němku Birgittu, ale ta mu zase odjede a akorát mu jednou napíše, že se vdává. Význam týhle epizodky pro děj mi uniká, ale asi byl Merle placenej od strany...
   Takže jednoho dne někdy v sedmdesátých letech se na Malevil sjedou Emmanuelovi známí - Peyssou, Colin, Meyssonnier a Thomas. Všichni si zalezou do sklípka, kde Emmanuel stačí víno, pohodově kecaj, Momo si hraje s rádiem, La Menou ho kibicuje a venku proběhne atomová válka. Takže když naše otřesená skupinka vyleze, nenajde venku nic než spálený zvířata, spálený stromy, spálený vesnice, spálenou hlínu, spálený prostě všechno. Dalších asi 150 stran se snaží držet všech pět pohromadě a zajet do aspoň trochu normálních kolejí.
   Aby toho neměli málo, začnou se mezi sebou dohadovat o náboženství, což Emmanuel (ateista) vyřeší večerními seancemi se čtením z bible. Diskuze o tom, že Kain byl ten chudák, co se dřel, a Ábel akorát slíznul smetanu, byla fakt k nezaplacení. Podobně jako výkřik La Menou "A ta se tam vzala jako kde?", když se Emmanuel dostane k pasáži, kde Kain potká svoji budoucí ženu.
   Postupně samozřejmě zjišťují, že nejsou jediní, kdo přežil. Nejdřív je přepadnou obyvatelé zapadlé farmy, které se všeobecně místní vždycky vyhýbali, protože lidi z ní měli dost prapodivnou pověst (incesty, znásilnění a tak). Emmanuelovi se podaří oddělat taťku, posbírá zbytek lidí z farmy (syn Jacquet, dcera Miette a babička Falvine). Je to dost šílená parta, Falvine se tam dostala dost omylem, protože neměla kam jít a nenáviděla tam každej centimetr. Miette tak nějak nic nezbylo, chudák je němá a stejně neměla kam jít. Jacquet je docela magor. Respektive, otec doma vládl ostrou rukou a Jacquet poslouchal na slovo. Takže teď jeho psí oddanost přešla na Emmanuela.
   Následně se vyjeví, že spousta lidí přežila i v nedaleké osadě La Roque, když na Malevil přijede Fulbert, který se tam ujal vedení. Vydává se za kněze, nicméně má do něj reálně dost daleko. Z obyvatel Malevilu se pokusí vymámit krávu, protože oni chudáci žádnou nemají a navíc jim tam žije několik dětí. Falvine samozřejmě rozmíchá vztahy mezi katolíky a ateisty v Malevilu, ale to už je detail. Malevilané se tedy vypraví do La Roque s krávou, kterou hodlají vyměnit za pušky a koně. Tady zjistí, že Falvine doopravdy nastolil docela brutální diktaturu, že opozice sice existuje, ale nic moc nezmůže, a že se s tím nedá nic extra dělat. Nicméně podaří se jim zlákat na Malevil dvě slečny, což ale pořád dělá poměr muži : použitelné ženy (protože Menou a Falvine jsou mimo diskuzi) dost nepříznivý. Emmanuel přijde s revolučním systémem sdílení žen (v tý době ještě ženy, protože to vykoumá už při příchodu Miette), což zbytek odmítne. Nícméně dámy se tak nějak samy začnou nabízet všem, respektive Miette si každý večer odvede jednoho. Nově příchozí Catie si sice dost rychle vezme Thomase, jenže ještě před svatbou ho upozorní, že není v jejích silách být věrná, a stejně dává všem na potkání. Poslední je Evelyne, ale tý je 14. Sice se vehementně sápe po Emmanuelovi, ale ten se cítí až moc moralista.
   Děj je prokládány Thomasovými poznámkami, kdy Thomas doplňuje, co Emmanuel při vyprávění vynechal, co si pamatuje jinak, popřípadě vykládá trochu jinak, než se to stalo. U těchhle kusů jsem si vždycky vzpomněl na exaltovaný výkřik naší profesorky na francouzskou stylistiku: "La littérature nous ment !"
   Zpátky k ději - nějak se jim podaří osázet si políčko (upřímně, nevím jestli je tohle slovo na místě, nějak si nepamatuju, jakou osázeli plochu, ale na konec vyšlo z úrody deset pytlů zrní na jednoho) a dokonce jim začne i něco růst. Bohužel, na úrodu se jim vrhne banda ubožáků, pro které je malevilské obilí zjevně jediné jídlo po bůhví jak dlouhé době. Tenhle moment je zrovna dobrá ukázka toho, jak se v tý knížce dlouho nic neděje a pak je jediná událost vecpaná na stránku. Teda, nejdřív se dlouho neví, co se děje, jen byla slyšet střelba od pole. Pak se asi dvě strany nemůže nikdo dostat na místo, protože nikdo není tam, kde má být, a Emmanuela nejvíc prudí Evelyne, že se od něj nehne. Pak se konečně shromáždí kolem pole a další dvě stránky jen civí, jak jsou ty lidi vychrtlý a maj děsný hadry (co by asi řekly autorky Módního pekla). Pak se mezi ně vrhne Momo a všechno se vyřídí ve dvou odstavcích:

J’ai vu une demi-seconde trop tard le regard farouche de l’homme. J’ai vu un quart de seconde trop tard le coup de fourche. J’ai cru le prévenir en tirant. Il était déjà porté. Et les trois dents de la fourche s’enfonçaient dans le cœur de Momo quand ma balle a frappé son adversaire et lui a déchiqueté la gorge.

Ils tombent en même temps. J’entends un hurlement inhumain et je vois la Menou se ruer en avant et se jeter sur le cadavre de son fils. J’avance alors comme un automate et je tire en avançant. A ma droit et à ma gauche, avançant sur une ligne, mes compagnons tirent aussi. Nous tirons dans le tas, sans viser. Mon esprit est un blanc total. Je pense : Momo est mort. Je ne ressens rien. J’avance et je tire. Il n’est pas nécessaire d’avancer, nous sommes déjà si près. Et pourtant, nous avançons, mécaniquement, méthodiquement, comme si nous fauchions un champ.

Plus rien ne bouge, et pourtant nous tirons toujours. Jusqu’à épuisement des cartouches.

   Btw, všimněte si vysoce uměleckýho používání minulých časů, skoro celá knížka je  napsaná v passé simple, ale tady je passé composé a potom se to přesune do přítomnosti. Nicméně pro nefrankofonní čtenáře přihodím i českou verzi, i když mám k tomu překladu dost výhrady (jako „zuby vidlí se pohroužily“):

Mužův divoký pohled mne předstihl o půl vteřiny. A rána vidlemi o čtvrtinu. Chtěl jsem jí zabránit výstřelem. Ale vidle se už rozmáchly. A ve chvíli, kdy má střela protivníka zasáhla a protrhla mu hrdlo, jejich tři zuby se pohroužily Momovi do srdce.

Padnou oba současně. Ozve se nelidské zakvílení. Menou se vrhne vyřítí a vrhne se k synově mrtvole. Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádi po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Palíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplně prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole.

Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje.

   Proč tady překladatel chvíli píše v budoucím čase, a pak zase v přítomným, to fakt nechápu. Ale ona je ta česká verze celá taková divná. Třeba všechny postavy mají francouzská jména, ale místo Thomase tam najednou pobíhá Tomáš…no nic.

   Takže...po sklizni se věci začnou hýbat na La Roque. Fulbert nasadí těžkej teror a Emmanuel se rozhodne, že La Roque obsadí a Fulberta svrhne. Noc před útokem během hlídky uvidí u brány dva chlápky, jednoho zastřelí a druhýho zajme. Jmenuje se Hervé a je to člen ozbrojený skupiny, co se rozhodla dobýt Malevil, ale on utekl, protože chtěl varovat Malevil, nesnáší jejich šéfa a vůbec celej systém v bandě. Ta navíc den předtím obsadila La Roque a kdyby se tam Emmanuel a zbytek vrhli, jak na ten večer plánovali, noví majitelé La Roque by z nich udělali fašírku. No, nakonec to děsně dobře vymyslí, celou skupinu vykosí, seberou Fulbertovi moc (obyvatelé La Roque se na něj vrhnou a oddělaj si ho sami) a je to všechno oukí doukí.

   Pak už jen Emmanuel umře na slepák a je to. Závěrečná část je jedna z Thomasových poznámek, kdy jen narychlo popisuje události několika let. Na závěr se Malevilané a Laročané pustí do vlastní výroby střeliva, čímž se vesele vrátí na cestu, která lidi dovedla až k tomuhle všemu.

    Takže, abych to shrnul. Knížka je to vážně výborná, sice bych ji na pár místech klidně lehce osekal, ale zase tak nepřežitelný to taky není. Není to žádná akční nabíječka, jako většina postapokalyptických knížek (teď mě tak napadá, že jsem četl jen jedno a to bylo ještě daleko míň akční…tak ale předpokládejme, že většina postapo knížek jsou akční nabíječky…), ale člověka taky neumoří filozofická zamyšlení nad osudem jedince v cele transformovaném světě. Prostě to rozhodně není ztráta času.

Oscar Wilde: The Picture of Dorian Gray (Obraz Doriana Graye)

   Začněme vtipnou historkou, jak se mi tahle knížka dostala do rukou. To jsem si už kdysi dávno chtěl přečíst Obraz Doriana Graye a z městský knihovny jsem si půjčil jeho anglickou verzi, která byla ale bohužel dostupná jen jako součást sebranýho díla Wilda. Vzal jsem si ho na chatu a jednoho vlahého letního večera jsem knížku nechal ležet na verandě. Což by nebyla až taková katastrofa. Problém byl, že tam byl taky mámin tehdejší přítel. A ten se jaksi živil chovem štěňátek. Abych to zkrátil, kniha vypadá docela ok, nechybí v ní jediná stránka a špatně dopadly jen ty úvodní strany, kde stejně není nic důležitýho, jakmile začne text, je to v pohodě. Paní v knihovně byla ale děsná prudka, protože ji neobměkčilo ani když jsem jí tohle celý vypravoval, zapojuje všechen svůj vypravěčský um. Nicméně asi jsem si měl odpustit přehnaně expresivní výrazy typu "a pak na ni zaútočilo komando hravejch štěňat". Nakonec jsem ji musel zaplatit, ale tu rozkousanou verzi mi nechali. Bylo to docela mastný, ale levnější, než jsem čekal (Svoji teorii o tom, že slevu jsem získal díky nepřímýmu zásahu Zoe v době, kdy jsme se vůbec neznali, si nechám na jindy...)
   Takže, sice děj asi všichni znají, ale tak stejně to sepisuju hlavně proto, abych si za dva roky pamatoval, co se tam vůbec dělo... Takže:
   Dorian Gray je 17letý mladík, je děsně krásnej a více méně se do něj zamiluje malíř Basil (což je pořád lepší verze toho jména než Vasil, tak to tak nechám...). Neustále Dorianovi opakuje, jak je neskutečně nádhernej a nakonec ho přemluví, aby se od něj nechal namalovat. Knížka začíná, když je u Basila doma Lord Henry a setkává se poprvé s Dorianem. Hned mu do hlavy začne natloukat svoje lehce pochybný teorie, hlavně o tom, že vnější krása je to, na čem záleží, že je důležitější než cokoliv a že Dorian má važně štěstí, že se mu jí dostalo tolik. Jen je teda pech, že o ni do pár let přijde. Dorian, kterého nejdřív zmasíroval Basil a přivedl ho k tomu, že je teď děsně marnotratnej, a teď se do něj pustil i Henry, nakonec před hotovým obrazem prohlásí, že by dal i duši za to, aby zůstal mladý a krásný.
   Dorian se začne scházet s Henrym a postupně se dostává do jeho vlivu. Jednoho dne zajde do menšího divadla, kde se zamiluje do herečky Sibyly. Ta se zase šíleně zamiluje do něj a během asi dvou tří týdnů se dokonce zasnoubí. Její bratr tím není úplně nadšený, ale zrovna odjíždí kutat zlato do Austrálie, tak akorát prohlásí, že jestli se něco Sibyle stane, tak toho všiváka oddělá. Dorian vezme přátele na Sibylino představení, kde se najednou zjistí, že ta holka hraje jak spící panna a je prostě děsná. Dorian za ní po přestávce zajde a pěkně jí to vytmaví, protože když neumí hrát, je to jen blbá tuctová fiflena, co ho fakt nezajímá. Druhý den si to rozmyslí a už se chystá za Sibylou zajít, jenže ouha, slečna zatím spáchala sebevraždu.
   Dorian si potom všimne, že se lehce pozměnil jeho obraz a že se nějak divně tváří. Nějak mu dojde, že se do obrazu promítá, když udělá něco špatnýho, takže obraz schová.
    Skok asi 20 let. Dorian je u některých lidí děsně oblíbený, ovšem velká část společnosti si o něm šušká kde co a vůbec se s ním nestýká. Pár dam přivedl ke společenskému krachu, pár chlapů taky, hlavně protože je tahá na ty svoje prapodivný místa. Vede podezřelý život, jezdí na divná místa, a při zmínce o tom, co se děje na jeho vesnickém sídle, se většina londýnských dam pobryndá svým čajem o páté. Basil se staví za Dorianem doma, aby zjistil, jak to vlastně je. Doriana vyloženě obtěžuje, protože ten se prostě nehodlá nechat obtěžovat něčím závažným, protože takový věci jsou ošklivý a prostě to kazí jeho ideje o úžasnym světě kolem:

"Don't talk about horrid subjects. If one doesn't talk about a thing, it has never happened. It is simply expression, as Harry says, that gives reality to things."

   Nakonec Basil řekne něco jako "chtěl bych vidět tvoji duši", což mu Dorian s radostí dopřeje a dovede ho do pokoje s obrazem. Basil začne lehce vyšilovat a Dorian ho kuchne.
   Protože taková mrtvola se naprosto rozchází s Dorianovým estetickým cítěním krásna a prostě mu jako dekorace pokojíku vyloženě nesedla, rozhodne se jí zbavit. Začne proto vydírat starého známého chemika a donutí ho, aby se Basila zbavil. Ten ho rozpustí v kyselině a asi o 30 stan později spáchá sebevraždu. Dorianovi začne lehce hrabat a aby se uklidnil, zajde si do opiového doupěte. Tady náhodou narazí na bratra Sibyly, ale nakecá mu, že on nemůže být ten samý, když přece vypadá na 20 a tomu chlapíkovi musí být tak 40. Takže mu to projde, ale nějaká šlapka bratrovi řekne, že to je Dorian, ale prostě už 20 let vypadá skoro stejně.
   Celá věc se vyřeší sama, když se Sibylin bratr nechá zastřelit během lovu. Trochu deus ex machina (spíš puška ex machina), ale fajn.
   Dorian nakonec usoudí, že už byl až moc wicked a chce být hodný. Jezdí na venkov, našel si tam nějakou místní slečnu a ještě ji dokonce ani nezneuctil, což je vážně výkon. Proto se zajde podívat na obraz, jak moc se už vylepšil. Na místě zjistí, že vůbec, což ho docela rozhodní, tak popadne kudlu a obraz propíchne. Alas, druhý den najde služebnictvo obraz Doriana, kde vypadá jako kdysi, a pod ním mrtvolu pokřivenýho hnusáka, který identifikují jen podle prstenů.
   Takže, děj asi pro nikoho není novinka, ale dobrý. Nejvtipnější na celý knize je Lord Henry, který bere život tak, že prostě když on něco chce, tak si to vezme, když se mu něco líbí, tak si to vezme. Závazky na celý život mu přijdou absurdní, protože za chvíli člověka ten druhý prostě zákonitě musí přestat bavit. Kudy chodí, tudy hláškuje; zjistil jsem, že většina nejprofláknutějších citátů je právě od něj:

A man can be happy with any woman as long as he does not love her.
I always like to know everything about my new friends, and nothing about my old ones.
A cynic is a man who knows the price of everything but the value of nothing.
An excellent man; he has no enemies; and none of his friends like him.
As long as a woman can look ten years younger than her own daughter, she is perfectly satisfied.
Children begin by loving their parents; after a time they judge them; rarely, if ever, do they forgive them.
Experience is simply the name we give our mistakes.
I choose my friends for their good looks, my acquaintances for their good characters, and my enemies for their intellects. A man cannot be too careful in the choice of his enemies.
I like persons better than principles, and I like persons with no principles better than anything else in the world.
It is absurd to divide people into good and bad. People are either charming or tedious.
It is better to be beautiful than to be good. But... it is better to be good than to be ugly.
Men marry because they are tired; women, because they are curious; both are disappointed.
The one charm about marriage is that it makes a life of deception absolutely necessary for both parties.
The true mystery of the world is the visible, not the invisible.
There are only two kinds of people who are really fascinating - people who know absolutely everything, and people who know absolutely nothing.
There is always something ridiculous about the emotions of people whom one has ceased to love.
Women love us for our defects. If we have enough of them, they will forgive us everything, even our gigantic intellects.
I love acting. It's so much more real than life.
Unnecessary things are our only necessities.

   Některý z nich nejsou myslím od Lorda Harryho, pár jich hodil Dorian a jedna nebo dvě jsou prostě z pásma vypravěče. Ale to na věci zase tolik nemění. 
   Takže, je to docela záživná knížka, rozsahem nikoho nezabije. Fakt nuda je to jenom pár stran někdo za prostředkem, když si člověk musí protrpět seznam krajek, které Dorian sesbíral, ale tak to se dá přeskočit. Takže to řadím mezi "give it a try". 

Kazuo Ishiguro: Never Let Me Go (Neopouštěj mě)

   Kdy jsem slyšel o týhle knížce poprvé, si už nevzpomínám, asi to bylo při semináři Language in Literature loni v letním semestru…ale netuším. Nedávno jsem dostal šok, kolik toho zase Awaris stihla přečíst, hlavně když na mě navalila, jak přečetla dva Ishigury a tohle a tamto…jo ještě tudleto. Ještě mi u toho o tý knížce povyprávěla a nejspíš měla zrovna nějak slabou chvilku, protože spoilovala jak divá, ale v ten moment mě to ještě nějak netrápilo, protože jsem si řekl, že si prostě kdyžtak přečtu něco jinýho.

   Jenže…nedávno jsem na moviezone.cz našel trailer na film (nevím, čím to je, ale jak se objeví filmová verze nějaký zásadní britský knížky, prakticky vždycky se do toho vecpe Keira Knightly – btw, v roli Ruth). A pojal jsem silnou touhu přečíst si to. A to i když jsem to měl pokažený (OK, jen prvních 70 stran).

   A tady přichází moje velký dilema. Nechci spoilovat, ale bude to obtížný. Takže, pokusím se to obejít, jak jen to půjde a zároveň tomu dát jakejsi smysl.

   Příběh se odehrává v Hailshamu, což je dost zvláštní škola pro zjevně dost zvláštní děti. Respektive, guardians, jak říkají učitelům, jim do hlavy neustále vtloukají, že jsou děsně special, že na sebe musí dávat pozor a udržovat se v dobrém fyzickém stavu a že na sebe musí dávat pozor mezi sebou (to možná až později, ale to je jedno). Děti jsou více méně nucené, aby vytvářely něco málo umění, které sem tam odveze tajemná Madame. Po škole se říká, že si to odváží do svojí speciální galerie, a všeobecně se to bere jako děsnej úspěch, když si vybere váš výtvor. Jinak co děti vytvoří, si mezi sebou můžou prodávat za tokeny, což je skoro jediná možnost, jak v Hailshamu získat nějaké osobní vlastnictví. Potom to jsou ještě výprodeje, kde se dají koupit věci zvenčí. Děti totiž nechodí mimo pozemky školy. Nikdy. Vůbec nikdy. Jakože ani jednou.

    Hlavní postavy jsou Ruth, Tommy a Kathy. Tedy hlavní je Kathy, která vystupuje jako personální vypravěčka (jo, ten seminář s Feministkou nebyl úplně na prd…). Kathy má tendenci věci kolem spíš sledovat a nezapojovat se tak úplně. Na druhou stranu když už se „odhodlá k činu“, je to něco zásadního. Tommy je trochu mimoň, na začátku oběť docela brutální šikany. To hlavně kvůli tomu, že propadá záchvatům vzteku a ostatní ho schválně prudí tak dlouho, až vybuchne. Na začátků jeho záchvatů bylo, že nebyl s to udělat pořádný výtvor na hodinách výtvarky, a pak se to s ním už táhlo. Ale postupně, částečně díky Kathy a částečně díky jedné vychovatelce, se toho zbavuje. Nakonec Ruth, klasická vůdkyně party. Bohužel, má sklony dělat se trochu moc důležitá, později se snaží děsně rychle zapadnout mezi starší odchovance a dělá to docela na úkor Kathy a Tommyho. Drtivá většina knížky je více méně o tom, že Katky a Ruth se buď děsně kamarádí, nebo do sebe zrovna natvrdo šijou. To je ta jediné, co bych knížce vytknul, protože po nějaké době (tak po 150 stranách), je docela pruda, když Kathy neustále řeší, jak se celý rozhovor obrátil ve prospěch jedné z nich díky jedinému špatně použitému slovíčku.

   Takže, děti v Hailshamu jsou děsně spešl a mají jakýsi účel:

„If you‘re going to have decent lives, than you‘ve got to know and to know properly. None of you will go to America, none of you will be film stars. And none of you will be working on supermarkets as I heard some of you planning the other day. Your lives are set out for you. You’ll become adults, then before you’re old, before you’re even middle-aged, you’ll start […]“

   HA! Už jste si mysleli, že mi to ujede, co? No ani omylem.

   Bohužel, dál vyprávět děj nemá moc smysl. Ono tam vůbec moc děje není. Trojice se pak ze školy přesune do zařízení pro starší odchovance, kde už bydlí bez dohledu. No a potom postupně začnou svoji kariéru, která je všechny obratem vyřídí.

   Během čtení máte pořád takovej divnej pocit, že to všechno vypadá docela ok, ale něco je prostě špatně. Děti se chovají občas dost divně, učitelé sem tam kolabují jen z toho, že musí být mezi nimi, popřípadě jim najednou vyklopí nějakou šílenou novinku. A není moc jistý, jestli jim v tu chvíli tolik hráblo, nebo prostě dětem promyšleně dávkují informace. V každým případě jak je to jednou venku, nezbývá než nevěřícně mrkat na stránky.

   Ačkoli člověku docela pokazí vědět, o co jde, překvapení z toho není úplně jediná věc, proč má smysl to číst. Ostatně, to by to pak těžko dostalo Booker Prize. A navíc hlavní odhalení je tak ve třetině, pak už sem tam přijde menší šok, kolik toho celou dobu samy postavy věděly.

   Takže protentokrát nekončím něčím jako „hodí se to pro ty, co rádi čtou ujetý knihy“ nebo „není to pro každýho, ale zkuste to a uvidíte“. Tohle si prostě přečtěte a to jakože teď. Howgh, domluvil jsem.

   Teda ne úplně. Pokud jste to četli nebo až to přečtete, můžete do komentů (bez spoilování) napsat, proč myslíte, že s tím žádný z těch dětí vůbec nic neudělalo? Já chápu, že mi to asi mělo dojít a že to možná někde vyplynulo, ale vysvětlení, že je k tomu prostě celou dobu vychovávali, mi přijde slabý.

Richard Brautigan: In Watermelon Sugar (V melounovém cukru)

   Pokud jste stihli zaznamenat, že Zoe dočasně měla vlastní blog o knížkách, tak si asi vybavujete, že o tomhle psala. Dal bych sem link, ale protože je to TAKOVÁ LAMA, tak blog zrušila, takže máte smolíka pacholíka. Takže jednou jsem si tak náhodně šel projít cizojazyčný knížky do knihovny u nás, přičemž jsem tam na tohle náhodou narazil. Samozřejmě, hned to skončilo v batůžku (teda ne hned, zase tolik po tom netoužím, abych tu knížku kradl...).
   Když jsem si knížku půjčoval, měl jsem jen představu, že autor byl hipík a že knížka je totálně ujetá, protože v ní je všechno vyrobený z melounovýho cukru a tygři tam žerou lidi. Více méně jsem čekal něco kerouacoidního, ale hozený do LSD tripu. No, tak to jsem se spletl.
   Obyvatelé komuny iDEATH (jáMOR) si žijí každý ve svém útulném domečku, večer se scházejí na společnou večeři a více méně toho moc nedělají. Sem tam si vytesají sochu, hlavní hrdina píše knížku, jinak tam tak proplouvají, občas hodí pokec, všichni jsou milí a hodný a usměvaví. Jsou vcelku nezávislí, protože si pěstují melouny, ze kterých si vyrábí cukr, a z toho pak vyrábí všechno, včetně mostů a domů. Taky si chovají pstruhy. A jedí spousty mrkve.
   Takže překvapení, čekal jsem nějakou nevázanou komunu, kde to pojede, ne partu prudů, co maj na ksichtě namontovanej úsměv, ale dobrý.
   Více méně antagonista knížky je inBOIL (neŽIT) (jinak všichni ostatní mají normální jména, takže ne každý tam porušuje gramatický pravidla pro psaní vlastních jmen), kterýho to tam prostě přestane bavit a přestěhuje se k Forgotten Works (Zapomenuté podniky, skládka jakéhosi haraburdí, podle doslovu představují přetechnizovaný svět okolo...whateva), kde si postaví boudičku a z Zapomenutých věcí si dělá pálenku. Postupně se k němu přidávají další odpadlíci (čemuž se nedivím, protože upřímně, kdo normální by dokázal žít v iDEATH a nezešílet?).
   Život v iDEATH míval dokonce i jakési úskalí, a tím byli tygři. Na jednu stranu moc hodní, protože dětem zásadně neubližovali a pomáhali jim s násobilkou. Na druhou stranu jim ve stejnou chvíli pojídali rodiče, což z nich dělá tvory o něco méně sympatické. To je ale jedno, protože obyvatelé iDEATH už je všechny vybili a pro jistotu si postavili sochu toho, jak tělo posledního z nich spalují. Lovely.
   Dějem se ještě tak nějak pohybuje Margaret, bývalá milenka hlavního hrdiny, která docela špatně nese, že ji nechal být kvůli jiné. S oblibou chodí do Forgotten Works a sbírá tam všechny ty podivný věcičky, kterými si přecpe pokoj. Jenže obyvatelé iDEATH ji mají za dost divnou a navíc si drtivá většina z nich myslí, že spí s neŽITEM (sorry, že střídám anglický a český názvy, ale "inBOILEM" prostě nešlo...), což sice není (podle mě) pravda, ale dobrý. Když někdo nehází dost úsměvů a není dost miloučkej, je prostě venku ze hry.
   neŽIT (už u toho zůstanu) a jeho kumpáni nakonec přijdou do iDEATH, seřvou všechny, že to, co tady žijou, prostě není normální, že tygři měli pravdu a měli je sežrat všechny a že jim teď ukážou, co je ten pravej iDEATH. A uříznou si palce. A pak si uříznou nosy. A pak si uříznou uši. A protože obyvatelé iDEATH jsou takový emocionálně založený, prostě civěj na to, jak se neŽITOVI a ostatním krev míchá s melounových cukrem a nechaj je tam hebnout. Jo, navíc hrdinova nová milenka se fakt naštve, protože jí tam všude dělaj bordel, tak si rovnou dojde pro mop a začne drhnout.
   Do toho si ještě Margaret hodí mašli, což konečně aspoň jednou dvěma postavama nějak pohne, ale zase taky ne moc. Prostě zazdí její pokoj a pa.
   Nakonec teda moc nevím, co si o tom myslet. Na jednu stranu je to pohodová komunita, kde mají všichni všeho dost a jsou na sebe hodný, taková prima rustikální idylka. Na druhou stranu se postavy z tý pohodičky nemůžou dostat a měl jsem dojem, že je to docela emocionálně obrousilo, protože dvě postavy tam spolu spí, protože jsou prostě such good friends. Je to super vysněný život, ale v tom se žít prostě nedá.
   Takže tak tuhle knížku vidím já. Nevím, jestli je to správně, ale on tu žádný správný pohled asi není. Škoda jen, že si ta lama smazala blog, protože si ten post už moc nepamatuju...takže do komentů jí sem napište, ať si ho pěkně rychle obnoví. Ona si to tu určitě přečte :o)