Robert Merle: Malevil (Malevil)

   Tuhle knížku jsem si vybral na seminární práci z francouzský gramatiky a bral jsem z ní excerpta na passé simple. V první moment jsem tu knihu málem zahodil, protože ze začátku je ta knížka psaná v přítomným čase...ale naštěstí jsem po chvíli zjistil, že to je jen rafinovanej stylistickej úskok... No a když už jsem se dostal někam ke straně 150, usoudil jsem, že těch dalších 500 už přece nějak dám, že jo.
   Dost ostudně mi to trvalo asi dva měsíce, nicméně jsem to proložil ještě kopou dalších knížek, což mě snad ospravedlňuje. Nicméně moje nechuť ke čtení ve francouzštině je docela velká a navíc tady se dost často dloooouho nic neděje, a pak najednou masakr. Takže se není moc co divit, že jsem si raději napůjčoval věci jako In Watermelon Sugar, než abych dočítal Malevil.
   Takže, o co jde. Prvních asi sto stran je klasicky emoidní fňukání nad blbým dětstvím Emmanuela, kdy se hrdina postupně upne na strýčka, majitele gradu Malevil, a později se tam úplně přestěhuje, aby se zbavil nechápajících rodičů a šikanujících sourozenců. Tady teda žije se strýčkem, starou La Menou a jejím retardovaným synem Momo (hned mi bylo jasný, že Momo to má spočítaný, nakonec ale vydržel mnohem dýl, než jsem čekal). Nakonec strýček umře, tak Malevil přejde na něj. Emmanuel si na hrad na nějakou dobu nastěhuje ještě Němku Birgittu, ale ta mu zase odjede a akorát mu jednou napíše, že se vdává. Význam týhle epizodky pro děj mi uniká, ale asi byl Merle placenej od strany...
   Takže jednoho dne někdy v sedmdesátých letech se na Malevil sjedou Emmanuelovi známí - Peyssou, Colin, Meyssonnier a Thomas. Všichni si zalezou do sklípka, kde Emmanuel stačí víno, pohodově kecaj, Momo si hraje s rádiem, La Menou ho kibicuje a venku proběhne atomová válka. Takže když naše otřesená skupinka vyleze, nenajde venku nic než spálený zvířata, spálený stromy, spálený vesnice, spálenou hlínu, spálený prostě všechno. Dalších asi 150 stran se snaží držet všech pět pohromadě a zajet do aspoň trochu normálních kolejí.
   Aby toho neměli málo, začnou se mezi sebou dohadovat o náboženství, což Emmanuel (ateista) vyřeší večerními seancemi se čtením z bible. Diskuze o tom, že Kain byl ten chudák, co se dřel, a Ábel akorát slíznul smetanu, byla fakt k nezaplacení. Podobně jako výkřik La Menou "A ta se tam vzala jako kde?", když se Emmanuel dostane k pasáži, kde Kain potká svoji budoucí ženu.
   Postupně samozřejmě zjišťují, že nejsou jediní, kdo přežil. Nejdřív je přepadnou obyvatelé zapadlé farmy, které se všeobecně místní vždycky vyhýbali, protože lidi z ní měli dost prapodivnou pověst (incesty, znásilnění a tak). Emmanuelovi se podaří oddělat taťku, posbírá zbytek lidí z farmy (syn Jacquet, dcera Miette a babička Falvine). Je to dost šílená parta, Falvine se tam dostala dost omylem, protože neměla kam jít a nenáviděla tam každej centimetr. Miette tak nějak nic nezbylo, chudák je němá a stejně neměla kam jít. Jacquet je docela magor. Respektive, otec doma vládl ostrou rukou a Jacquet poslouchal na slovo. Takže teď jeho psí oddanost přešla na Emmanuela.
   Následně se vyjeví, že spousta lidí přežila i v nedaleké osadě La Roque, když na Malevil přijede Fulbert, který se tam ujal vedení. Vydává se za kněze, nicméně má do něj reálně dost daleko. Z obyvatel Malevilu se pokusí vymámit krávu, protože oni chudáci žádnou nemají a navíc jim tam žije několik dětí. Falvine samozřejmě rozmíchá vztahy mezi katolíky a ateisty v Malevilu, ale to už je detail. Malevilané se tedy vypraví do La Roque s krávou, kterou hodlají vyměnit za pušky a koně. Tady zjistí, že Falvine doopravdy nastolil docela brutální diktaturu, že opozice sice existuje, ale nic moc nezmůže, a že se s tím nedá nic extra dělat. Nicméně podaří se jim zlákat na Malevil dvě slečny, což ale pořád dělá poměr muži : použitelné ženy (protože Menou a Falvine jsou mimo diskuzi) dost nepříznivý. Emmanuel přijde s revolučním systémem sdílení žen (v tý době ještě ženy, protože to vykoumá už při příchodu Miette), což zbytek odmítne. Nícméně dámy se tak nějak samy začnou nabízet všem, respektive Miette si každý večer odvede jednoho. Nově příchozí Catie si sice dost rychle vezme Thomase, jenže ještě před svatbou ho upozorní, že není v jejích silách být věrná, a stejně dává všem na potkání. Poslední je Evelyne, ale tý je 14. Sice se vehementně sápe po Emmanuelovi, ale ten se cítí až moc moralista.
   Děj je prokládány Thomasovými poznámkami, kdy Thomas doplňuje, co Emmanuel při vyprávění vynechal, co si pamatuje jinak, popřípadě vykládá trochu jinak, než se to stalo. U těchhle kusů jsem si vždycky vzpomněl na exaltovaný výkřik naší profesorky na francouzskou stylistiku: "La littérature nous ment !"
   Zpátky k ději - nějak se jim podaří osázet si políčko (upřímně, nevím jestli je tohle slovo na místě, nějak si nepamatuju, jakou osázeli plochu, ale na konec vyšlo z úrody deset pytlů zrní na jednoho) a dokonce jim začne i něco růst. Bohužel, na úrodu se jim vrhne banda ubožáků, pro které je malevilské obilí zjevně jediné jídlo po bůhví jak dlouhé době. Tenhle moment je zrovna dobrá ukázka toho, jak se v tý knížce dlouho nic neděje a pak je jediná událost vecpaná na stránku. Teda, nejdřív se dlouho neví, co se děje, jen byla slyšet střelba od pole. Pak se asi dvě strany nemůže nikdo dostat na místo, protože nikdo není tam, kde má být, a Emmanuela nejvíc prudí Evelyne, že se od něj nehne. Pak se konečně shromáždí kolem pole a další dvě stránky jen civí, jak jsou ty lidi vychrtlý a maj děsný hadry (co by asi řekly autorky Módního pekla). Pak se mezi ně vrhne Momo a všechno se vyřídí ve dvou odstavcích:

J’ai vu une demi-seconde trop tard le regard farouche de l’homme. J’ai vu un quart de seconde trop tard le coup de fourche. J’ai cru le prévenir en tirant. Il était déjà porté. Et les trois dents de la fourche s’enfonçaient dans le cœur de Momo quand ma balle a frappé son adversaire et lui a déchiqueté la gorge.

Ils tombent en même temps. J’entends un hurlement inhumain et je vois la Menou se ruer en avant et se jeter sur le cadavre de son fils. J’avance alors comme un automate et je tire en avançant. A ma droit et à ma gauche, avançant sur une ligne, mes compagnons tirent aussi. Nous tirons dans le tas, sans viser. Mon esprit est un blanc total. Je pense : Momo est mort. Je ne ressens rien. J’avance et je tire. Il n’est pas nécessaire d’avancer, nous sommes déjà si près. Et pourtant, nous avançons, mécaniquement, méthodiquement, comme si nous fauchions un champ.

Plus rien ne bouge, et pourtant nous tirons toujours. Jusqu’à épuisement des cartouches.

   Btw, všimněte si vysoce uměleckýho používání minulých časů, skoro celá knížka je  napsaná v passé simple, ale tady je passé composé a potom se to přesune do přítomnosti. Nicméně pro nefrankofonní čtenáře přihodím i českou verzi, i když mám k tomu překladu dost výhrady (jako „zuby vidlí se pohroužily“):

Mužův divoký pohled mne předstihl o půl vteřiny. A rána vidlemi o čtvrtinu. Chtěl jsem jí zabránit výstřelem. Ale vidle se už rozmáchly. A ve chvíli, kdy má střela protivníka zasáhla a protrhla mu hrdlo, jejich tři zuby se pohroužily Momovi do srdce.

Padnou oba současně. Ozve se nelidské zakvílení. Menou se vrhne vyřítí a vrhne se k synově mrtvole. Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádi po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Palíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplně prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole.

Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje.

   Proč tady překladatel chvíli píše v budoucím čase, a pak zase v přítomným, to fakt nechápu. Ale ona je ta česká verze celá taková divná. Třeba všechny postavy mají francouzská jména, ale místo Thomase tam najednou pobíhá Tomáš…no nic.

   Takže...po sklizni se věci začnou hýbat na La Roque. Fulbert nasadí těžkej teror a Emmanuel se rozhodne, že La Roque obsadí a Fulberta svrhne. Noc před útokem během hlídky uvidí u brány dva chlápky, jednoho zastřelí a druhýho zajme. Jmenuje se Hervé a je to člen ozbrojený skupiny, co se rozhodla dobýt Malevil, ale on utekl, protože chtěl varovat Malevil, nesnáší jejich šéfa a vůbec celej systém v bandě. Ta navíc den předtím obsadila La Roque a kdyby se tam Emmanuel a zbytek vrhli, jak na ten večer plánovali, noví majitelé La Roque by z nich udělali fašírku. No, nakonec to děsně dobře vymyslí, celou skupinu vykosí, seberou Fulbertovi moc (obyvatelé La Roque se na něj vrhnou a oddělaj si ho sami) a je to všechno oukí doukí.

   Pak už jen Emmanuel umře na slepák a je to. Závěrečná část je jedna z Thomasových poznámek, kdy jen narychlo popisuje události několika let. Na závěr se Malevilané a Laročané pustí do vlastní výroby střeliva, čímž se vesele vrátí na cestu, která lidi dovedla až k tomuhle všemu.

    Takže, abych to shrnul. Knížka je to vážně výborná, sice bych ji na pár místech klidně lehce osekal, ale zase tak nepřežitelný to taky není. Není to žádná akční nabíječka, jako většina postapokalyptických knížek (teď mě tak napadá, že jsem četl jen jedno a to bylo ještě daleko míň akční…tak ale předpokládejme, že většina postapo knížek jsou akční nabíječky…), ale člověka taky neumoří filozofická zamyšlení nad osudem jedince v cele transformovaném světě. Prostě to rozhodně není ztráta času.