Opice (Apan)
Drama / Thriller
Švédsko, 2009, 81 min
ČSFD: 41 %, IMDb: 5,7/10
Na tohle jsem nebyl připravenej. Ono se na to ani připravit dost dobře nedá. Tahle věc by se asi poměrně slušně umístila na žebříčku 10 nejdivnějších filmů, co jsem kdy viděl. Takže, o co jde. Chlapík se ráno probudí, je celej od krve a neví, co se stalo. Pak rovnou vidíme, jak jde do práce. Jezdí jako instruktor v autoškole, všechno je dobrý, až najednou děsně seřve studentku, že to je blbá kráva, a uteče. Pak si zajede do obchodu a pořídí si několik pytlů, pilu a s velkým zaujetím sleduje cirkulárku. Nakonec dorazí domů a divák konečně zjistí, že mu v bytě leží mrtvá ženská.
K údivu diváka, a podle výrazu hlavního hrdiny i k jeho údivu, se z patra domu ozve dítě. Chlapík najde svýho syna v zakrvavený posteli a odveze ho do nemocnice. Odtamtud uteče (což by se mu určitě v reálu povedlo…) a fláká se po městě. Pak jede za svojí matkou, kterou pak možná zabije, a taky možná ne. Teda jako spíš ne, ale fakt nevím. Taky se chce nechat zajet vlakem, ale nějak se mu to nepovede. Konečně se vrátí do nemocnice, kde mu syn chce vyprávět sen. V tom snu byli všichni opice, kromě taťky. A co byl ten? Ten byl sám sebou.
Ty hloubky.
I když to bylo skoro nesledovatelný a moje sousedka na začátku titulků prohlásila, že takovýhle filmy by se měly zakázat, bylo to pořád zajímavější než takovej Nepřítomen. Alespoň formou – celou dobu divák jen sleduje, nemá žádný vhled do hrdiny, ten tam jen běhá a sem tam začne ječet a mlátit se rukama do hlavy. Já nevím, dokonce mám chuť se na to snad i někdy kouknout znova. Objektivně to byl asi docela špatnej film, ale takovej zajímavě špatnej…
Za modrým nebem (Himlen är oskyldigt blå)
Drama
Švédsko, 2010, 112 min
ČSFD: 68 %, IMDb: 7,5/10
Po sérii naprostých ujetostí tohle přišlo jako vysvobození. Ten film měl normální strukturu (naopak od Opice, Nepřítomen a dalších pokladů švédské kinematografie to mělo začátek, střed a konec), mělo to děj a byli tam normální lidi.
Film vypráví o událostech, které se opravdu staly v 70. letech, nicméně netuším, jak moc je film podle reality, a co už je adaptace. Martin má alkoholickýho otce (nechápu, jak můžou být ve filmech všichni Švédi alkoholici, když se tam skoro nechlastá), takže když dostane příležitost odjet na prázdniny na brigádu, matka mu řekne, ať klidně jede a aspoň na chvíli z toho vypadne. Martin tam pracuje v hotelu a poblíž bydlí jeho zazobanej spolužák s rodiči. Martin na sebe pak vezme krádež alkoholu, ale protože vedoucí hotelu pozná, že je to fakt jako dobrej kluk, tak ho nevyhodí, ale řekne, že mu teď bude s něčím pomáhat.
Upřímně, nevím, jak dlouho Martinovi trvá, než mu dojde, o co jde. Podle mě mnohem dýl, než by mělo. Ale prostě vedoucí hotelu vede nejen hotel, ale i místní bordel a obchod s drogami.
Je asi jasný, že to nemůže dopadnout moc dobře.
Martin se za film stihne zamilovat, začít spolupracovat s policií a pochopit, vo co jako v tom životě fakt de.
Z průseru ho nakonec vyseká zazobanej tatík spolužáka, protože na něj Martin má zase jinou špínu. Doma se ještě vypořádá s násilnickým otcem a jednou dobře mířenou ho pošle k zemi, když se otec snaží praštit matku. (Odjel jako chlapec…ale vrátil se jako muž)
Musím říct, že mě to fakt nadchlo, ale zase s odstupem mi to přijde sice jako dobře udělaný film, ale zase nic nadprůměrnýho. Asi mě ovlivnilo to, že jsem za sebou měl asi 4 šílený magorárny v kuse…
Neopouštěj mě (Never Let Me Go)
Drama / Romantický
USA / Velká Británie, 2010, 103 min
ČSFD: 70 %, IMDb: 7,3/10
Filmové zpracování knihy Never Let Me Go. A další zářez Keiry Knightley na pažbu britských románů převedených na plátno. Už je na čase, aby autoři svoje postav dopředu psali tak, aby je mohla potom Keira zahrát…
Na tenhle film jsem se těšil několik a musím říct, že to nezklamalo ani trochu. Až na několik momentů, který oproti knize chybí nebo mi v porovnání přišly trochu málo zdůrazněný, je to podle mě naprosto adekvátní převedení knížky na plátno. Herci jsou taky všichni naprosto výborný. Vlastně jediný, co můžu říct, je, že mi to přišlo super.
Na Druhé straně (švédsky Svinalängorna, finsky Sovinto…proč sem tyhle názvy vůbec píšu, když je to všem fuk…)
Drama
Švédsko / Finsko, 2010, 94 min
ČSFD: 74 %, IMDB: 7,2/10
Na tenhle film jsme šli nejspíš z jednoho jedinýho důvodu, a tím byla Noomi Rapace (Lisbeth z Millenium Trilogy). A nezklamala. Byla super.
Děj je opět o alkoholický matce, ovšem tentokrát se přidá i alkoholický otec. Retrospektiva do dětství je převážně slepenec scének, kdy byli rodiče na mol, nějak se děsně ztrapňovali, prali se, nadávali si a podobně. Výsledkem je, že hlavní hrdinka Leena trpí jakousi lehkou formou OCD a vůbec se nevídá se svojí matkou. Jenže jednoho dne jí zavolají, že její matka umírá v nemocnici a chce ji vidět. Pro Leenina manžela (kterého mimochodem hraje Noomin exmanžel) a dcery je docela šok, že její matka ještě vůbec žije, a vypraví se za nově objevenou babičkou/tchýní. Jinak se celkem nic nestane, Leena dává matce najevo, jak jí děsně leze na nervy, a matka má neustále potřebu řešit věci, o kterých Leena zvládla nemluvit asi 25 let a neměla by problém v tom mlčení pokračovat.
Matka nakonec umře, Leena si postupně projde všemi známými stadii hysterie a vrátí se domů.
Sice je to milionkrát omleté téma, ale v tomhle případě je to podle mě jedno z nejlepších zpracování „moje matka chlastá, můj otec chlastá, potlačuju traumata z dětství a fakt mi zničli život“, na který jsem kdy narazil.
0 komentářů:
Okomentovat