Nejněžnější byly chvíle, kdy hladila jiné ženy; když je přenechala Brunovi, rozplývaly se nad hbitostí jeho jazyka, schopností jeho prstů odkrýt a dráždit jejich klitorisy; bohužel jakmile se rozhodly jim to oplatit, bylo výsledkem většinou zklamání. Jejich pičky, vytahané pícháním jak na běžícím pásu a drsným prstěním (často prováděném několika prsty najednou nebo i celou pěstí), byly asi tak citlivé jako hrouda sádla. Posedlé frenetickým tempem hereček zavedeného porna mu honily péro brutálně a směšným způsobem, jako by šlo o necitlivou masitou pístnici (svou roli nepochybně hrála v přehnaně mechanické povaze jejich chování všudypřítomnost technohudby na úkor vytříbenějších smyslných rytmů).
Pro ty, co nevědí, pístnice je „Strojní součást v někt. případech prodlužující píst a vyčnívající z tzv. válce. K vidění např. jako leskle stříbrná kulatá tyč pohybující ramenem bagru, autojeřábu atd.“
K ukázce jenom podotknu, že se vedly jakýsi diskuze o tom, že ty překlady Houellebecqa do češtiny jsou sprostší než v originále. Fakt nevím, nemám tušení, jak se francouzsky řekne vytahaná pička, takže jsem se o to nepokoušel. Znalí věci mezi vámi můžou napsat a podělit se o dojmy.
Nicméně Houellebecq fakt nebude můj oblíbenec. Myslel jsem si, že mám vážně vysokou toleranci toho, co snesu za nechutnosti a ujetosti, ale Michel to dokázal…další knihu bych asi nedal. Nicméně tak nějak chápu, o co mu v tom jde. Nicméně…k ději…
Na začátku je Janine, mladá, inteligentní Alžířanka, která přijede do Francie na studia. Tady potká Serge, založí spolu kliniku plastické chirurgie, zplodí Bruna a rozvedou se. Bruno skončí u babičky v Alžírsku. Janine si během pár let pořídí další dítě – Michela – a tentokrát se neobtěžuje ani se svatbou. Ze svýho domu si udělá hippies komunu a když tam jednou Michelův otec dorazí, najde barák plnej nafetovanejch dětí země, takže sebere Michela a nechá ho u svojí mámy. Michel a Bruno se později setkají, někdy tak kolem puberty.
Michel je tak trochu odpojený od zbytku světa, k nikomu nic extra necítí (kromě babičky) a jeho části knihy obsahují různý encyklopedický vsuvky o biologii a chemii. Pracuje totiž jako vědec a koumá cosi s úpravou DNA. Svůj podíl na budování lepších zítřků splnil, když geneticky zdokonalil krávy, aby víc dojily. Kolem 15 let miloval Anabelle – a reputed beauty – ale nějak to vinou obou konec nevyšlo. Michel si žije ve svým světě bez emocí, lidí a skoro bez sexu (a ani mu to neva), miluje pořádek a řád a nesnáší přírodu. Je podle něj brutální, všechno se tam chce buď navzájem sežrat nebo ojet, což nějak není nic pro něj. Po letech (když je mu nějak kolem 40) potká znovu Anabelle a začnou spolu chodit. Ta za ty roky vystřídala kopy chlapů, ale zjistila, že ji nikdy nemilovali, je se s ní rádi chlubili, protože to je taková kost (Houellebecq tam někde tvrdí, že extrémní krása je vlastně spíš prokletí…whateva). Potom ale dostane nabídku na výzkum v Irsku a vysvětlí Anabelle, proč tam fakt musí. Tu docela vezme, že ho ani nenapadlo, že by ji mohl vzít s sebou. No ale když teda musí, tak ať jí aspoň udělá dítě. Michel to nějak zmákne, ovšem Anabelle najdou rakovinu děložního čípku, tak musí na potrat. Pak jí vezmou dělohu. Pak jí najdou metastáze. Pak sní hromadu prášků. Michel odjíždí do Irska.
Bruno bydlel původně v Alžírsku s babičkou a dědou, ale po smrti dědy odjeli do Marseille. Babičce pomalu ale jistě hrabalo, až se jí doma stala nějaká nehoda a umřela. Bruna pak pošlou do internátu, aby se o něj teda jako fakt nikdo nemusel starat. Tady je to úplnejch outsider a ještě ke všemu si na něj zasednou starší kluci a nutěj ho dělat…spoustu věcí. Z koho by se ale vyvíjeli nemožný dospělí než z nemožných dětí a Bruno je jedním z nich. Učí na střední škole a je nešťastně ženatý. Navíc s ním libido tříská v jednom kuse, takže si pomáhá různě, docela často prostitutkama. Nakonec odjede do dost pochybnýho New Age kempu, který je ale vyhlášný sexuální uvolněností. Neustále očumuje puberťačky, až druhý týden potká Christiane. Ta je tam taky jen kvůli sexu, takže si docela padnou do noty. Nakonec spolu zůstanou, provozují výměnu partnerů s dalšími páry a chodí do nějakých ujetých klubů ve stylu Shortbus. Tady se ale stane, že se Christiana stane něco s páteří (něco degenerativní, už čekala nějakou dobu, že se tohle stane) a ona zůstane na vozíku. Bruno se zdá odhodlaný s ní zůstat, ale úplně mi to nebylo jasný, možná se pár dní neozýval. V každém případě Christiane se nejspíš pokusila zopakovat si vozíkem legendární kočárkovou scénu z Křižníku Potěmkin, ale s trochu menším úspěchem. Bruno skončí v blázinci a nakonec spáchá sebevraždu.
Michel zatím musí nechat přesunout hrob babičky kvůli výstavbě dálnice. Při vykopání ho šokuje pohled na zbytky kostí a lebku s prázdnými důlky a spletencem bílých vlasů, což je asi poslední kapka. Není to úplně naráz, ale smrt Anabelle, Bruna i přesun hrobu jsou v knížce docela blízko u sebe a časově taky myslím nejsou moc vzdálený. Michel nakonec odjede do Irska, kde provádí výzkum, ale jeho hlavní práce je teorie budoucího vývoje lidstva. Roku 2009 ji pošle do odborných časopisů a zmizí. Podle něj by lidstvo mělo vytvořit prototyp člověk a ten by se měl dál už jen klonovat. Během několika let si ta myšlenka najde podporu a uvede se to v praxi, protože lidi vlastně chtějí takovouhle totální změnu (je to taková kolektivní, pomalá sebevražda). Svět se tak zbaví většiny problémů, protože ty způsobuje odlišnost mezi lidmi, a individualita taky zůstane zachovaná, protože i jednovaječná dvojčata se chovají jinak. Knížka je psaná vlastně jako pohled těchhle klonů na lidi 20. století.
Takhle to zní ještě docela zajímavě a snesitelně a uznávám, že myšlenka, že lidstvo je tak (pardon my French) totálně v prdeli, že se radši samo zničí, je docela ucházející, ale koncentrace koz a piček je na můj vkus moc velká. Kromě jazyka to ale podporujou ještě různý dějový vsuvky, jako popis praktik jakýhosi satanistickýho kultu, což bylo vážně trochu moc (uvažoval jsem, jestli sem mám tu největší šílenost napsat, ale usoudil jsem, že jestli jste dost masochisti na to, abyste to chtěli vědět, zvládnete si tu knížku přečíst sami…). Jako chápu, že to má vyjádřit tu naprostou dekadenci moderní doby, ale přece jenom…vocaď pocaď.
Taky mi lezl krkem věčnej důraz na tělo – podle Houellebecqa se totiž někdy po třicítce můžem všichni tak akorát střelit do hlavy. Ostatně, obě hlavní ženský postavy spáchaj sebevraždu kvůli tomu, že jejich tělo nějakým způsobem nefunguje. A poslední hřebík do rakve oblíbenosti týhle knihy je struktura „příběh dvou hrdinů, kteří jsou si podobní a zároveň jsou tak odlišní“, ale s tím se asi budu muset mířit, jinak můžu zapomenout tak na polovinu světový literatury…
Co mi lehce unikalo byly fyzikální kusy, kde se zřejmě autor pokoušel vtvořit jakousi vazbu mezi lidskou společností a chováním základních částic hmoty, což mi osobně přijde dost přitažený za vlasy, ale dost se tam kecalo o tom, jestli je každá částice sama za sebe, nebo jestli na sebe působí na libovolnou vzdálenost nebo tak něco…jen aby byl jasnej ten název.
0 komentářů:
Okomentovat