Nicole Kraussová: Dějiny lásky (The History of Love)

Už před tím, než jsem začal psát tenhle příspěvek, jsem začal uvažovat, jestli sem mám nahrát spíš anglický, vcelku vkusný obal knížky, nebo radši ten český, s naprosto tragickým odstínem růžové a nahatým zadkem. Nakonec jsem usoudil, že sem načtu oba dva, nechci vás úplně odradit od čtení zbytku (proto i ten anglický), ale zase ani ochudit o poznání netušených možností růžové barvy.
Ať dělá název dojem (a v české edici AAA navíc ve vražedné kombinaci s obrázkem) jakýkoli, knížka vážně není sladkobolná slátanina s růžovoučkým koncem. Sladkobolný to občas je, ale snesitelně. A končí to spíš špatně.
Kniha několik hlavních hrdinů. Leo Gursky je polský imigrant, který přišel do New Yorku po druhé světové válce. O patro nad ním bydlí jeho kamarád z dětství Bruno, se kterým se náhodou potkali před několika lety. Alma Singerová je (asi) dvanáctiletá dívka, jejíž otec před (asi) šesti lety zemřel na rakovinu. Její matka je překladatelka (sympatická dáma). Ona i mladší bratr se s otcovou smrtí vypořádávají po svém, ona se lehce fanaticky učí, jak přežít v divočině, zatímco Vrabčák (mladší bratr) propadne náboženství a získá utkvělou představu, že je lamed vovnik (odkaz na wiki - v aj; chtěl jsem vám sem hodit odkaz na českou wiki, ale nic to nenašlo, a navíc mi to hodilo jako návrh heslo "láme vodník"). Cvin Litvinoff je Polák, který utekl ještě před válkou nebo jejím začátkem a usadil se v Chile.
Původně jsem sem napsal skoro celý děj knihy, ale usoudil jsem, že to je dost nuda a taky je to tak děsně zamotaný, že to stejně nemá smysl. Navíc bych vám tím úplně zkazil tu radost z toho, když se budete pídit po tom, kdo je kdo, kdo vlastně napsal Dějiny lásky, a co to vlastně Vrabčák staví na skládce.
Hlavním motivem knihy Dějiny lásky je kniha Dějiny lásky, tedy kniha Dějiny lásky v knize Dějiny lásky :o) Napsal bych něco jako "velmi postmoderní", ale po posledním příspěvku je to tak nějak negativně zabarvený obrat. Máme možnost přečíst si několik kapitol, což jsou vždy jen krátké obrazné příběhy, jež spojuje postava Almy (ale to je jiná Alma :o) ).
Jinak vtip knihy je v tom, že většinu času člověk moc neví, jak to vlastně je. Někdy dlouho neznáme nějakou informaci, postupně se odkrývají vztahy mezi postavami, někde postavy v jedné dějové linii vystupují pod jiným jménem než v jiné a jedna postava pro jistotu vůbec neexistuje (to jako kdyby v tom snad nebyl už tak dost velkej bordel). Při prvním čtení mi to dost vadilo, protože jsem měl dojem, že autorka dává na tuhle část příběhu až přehnaně velký důraz, respektive že je to sice fajn knížka, ale asi by nebyla tak zajímavá, nebýt toho, že si člověk pomalu musí dělat poznámky, aby se v ději úplně neztratil (no já si je dělal a i tak jsem pár věcí postřehl až teď). Nicméně druhé přečtení mě nadchlo ještě víc než to první, asi přece jen trochu proto, že jsem celou dobu věděl, kdo je kdo a kdo není vůbec :o)
No a samozřejmě, u něčeho, co se jmenuje Dějiny lásky, by člověk, že tam nějaká ta láska bude (nebo nějaký ty dějiny, ale ty ani moc ne :o) ) A taky že je a ve všech možných podobách. Láska (aspoň krátkodobě) naplněná, nikdy neopětovaná, k dítěti, k rodiči, k sourozenci, láska kvůli které člověk trochu posune hranice vlastní morálky, první i ta poslední, jediná za celý život i jedna z mnoha. A nakonec to prázdno, co po ní zbude (omg, sooo cheesy, ale nemohl jsem si pomoct :o) ).
Možná mám jen nějaký divný období, ale stejně vím, že i když jsem ji četl dvakrát, budu si  muset tuhle knížku pořídit domů. Ale v originále, ta děsná růžová by narušila estetiku mojí knihovničky...