Tuhle knihu jsem si vzal prostě proto, že bych měl sem tam něco načíst na francouzskou moderní literaturu. Sice, jak jsem dneska na přednášce zjistil, u nás na ústavu studuje i pár lidí, co nečetlo Le Petit Prince a L’Etranger, tak je to možná přehnaná snaha (i když chápu, že někoho Malej Princ může vytáčet). Ale více méně jsem v městský knihovně přišel k regálu s francouzskou literaturou a akorát jsem si prošel knížky od Gallimardu. A taky to dostalo Goncourta, čímž bylo vyřešeno.
Příběh začíná, když se 14letá Nicole začne scházet s americkým vojákem a děsně se do něj zamiluje, protože je krásnej a bohatej a všeobecně děsně dobrej. Dokonce se zasnoubí a všechno se domluví s rodiči, že jako až bude Nicole starší, tak se přiřítí na bílým koni a odveze ji na svoji farmu na jihu Států. No ale samozřejmě po zásnubách tak nějak čeká, že by Nicole mohla být povolná, což se spletl. Poslední večer než odjede, se mají sejít. Nicole se děsně dobře oblíkne a namaluje a všem nakecá, že přespí u kamarádky. Ovšem chlapík ji odveze do kasáren, kde jí vysvětlí, že jeho rodina nejen nemá farmu, ale vlastně nemá ani floka, že si ji nevezme ani omylem a že ty šaty jsou teda docela pěkný, ale je pomalu na čase jít s nima dolu. Pak se do toho ještě vložej Aldo a Sam. No, začátek týhle scény mě skoro odradil od dočtení knížky (Nicole polosvlečená na zemi, Amík ji táhne k posteli a zařve Come on, guys, she’s ready. To by asi odradilo i otrlejší povahy.)
Uběhne pár let a přeskočíme do doby, kdy je její syn Ludovic už mnohem starší, tuším že tak 15 (na konci mu je asi 17, tak by to mělo tak nějak vycházet). Podstatnou část života strávil na půdě, což jeho psychickýmu výboj moc nepomohlo. Vlastně je z něj takovej docela dement, nicméně to doopravdy není dement. Jakože to není žádnej retard, ale prostě na půdě se člověk může kamarádit tak maximálně s pavoukem. Nicolina matka Luda nesnáší fakt hodně a její otec se mu snad vyhýbá celou knihu. Nicole ho taky nemůže vystát, ale naopak od ostatních má za knihu pár momentů, kdy projeví i jakous takous náklonnost.
Nicméně jediný, kdy se o Luda zajímá, je Nicolina kamarádka. Občas za ním přijde a pokouší se s ním učit, ale samozřejmě ho tím nemůže zachránit. Věci se změní, až když na scénu přijde Micho (Michel), který si chce vzít Nicole. Ludo se tak může vystěhovat z půdy a má dokonce vlastní postel, což ho velmi nadchne.
Micho má naopak od zbytku rodiny Luda rád a snaží se mu pomáhat, nicméně Nicole umí být dost drsňačka, takže ho pomalu ale jistě zpracovává. Micho má ještě syna Tatava (Gustave – nechápu, proč tam maj všichni divný přezdívky). Ten se občas snaží Luda chránit, ale dost často mu nakecává nějaký blbiny o tom, že s kamarády staví ponorku, a jakmile se mu to hodí, klidně na Luda hodí průser.
Nicole má sem tam děsnej záchvat mateřství a jak už jsme psal, v knížce jsou asi dvě scény, kdy se s Ludem nějak snaží vyjít. Nicméně vždycky se absurdně vytočí, když se Ludo zeptá na naprosto nevinně myšlenou otázku. A asi nejdrsnější podraz je, když přinutí Micha, aby se Ludo neúčastnil vánoční večeře. No, nakonec se rozhodne, že se prostě Luda zbaví, protože podle ní krade peníze a nemá ji rád, protože jí nikdy neřekl mami. Hm. Takže ho pošle do ústavu pro mentálně zaostalý děti. Micha k tomu dokope tak, že prohlásí, že mu prostě nedá, dokud bude Ludo v domě (ona se k tomu nemá ani pak, ale to čekali všichni kromě Micha).
V domově je Ludo ze začátku docela v pohodě, ale postupně si proti sobě začíná štvát vrchní sestru. Ta je sama naprosto pomatená a neustále káže o tom, že je Ludo součástí jejich rodiny a že se musí vrátit k nevinnosti (protože podle ní je fakt skvělý, jak jsou všechny děti v ústavu úplně nevinný). Lehce je terorizuje tím, že každý má svoji dřevěnou ovci, které podle zásluh umisťuje na betlém, takže děti jsou různě blízko k bohu. No jo, wtf. (Nejvtipnější je kluk, co toho měl dost, tak si udělal vlastní jesle a se svojí ovcí je schoval na zahradě ústavu).
Ludo se taky nějakou dobu schází s jednou holkou z ústavu a spí s ní, ale nějak mi to nepřišlo extra podstatný.
Jo, taky ho vyšetřuje psychiatr a nějak záhadně mu diagnostikuje schizofrenii a ještě kopu dalších věcí, ale tak prostě Ludo se nikdy neměl šanci dostat z toho, že takový roky seděl na tý půdě.
Nicole se v ústavu neukáže celý rok, který tam Ludo stráví a on jí neustále píše dopisy, který nikdy nepošle, ale jsou docela…touching. Na každej pád je na ni dost fixovanej. Nakonec se rozhodne utéct, což se mu podaří docela bez problémů. Dorazí kamsi, kde se usadí na nějakým hausbótu (word mi tvrdí, že se to tak vážně píše) nebo kde. Tam taky stráví asi půl roku, až nakonec pošle Nicole dopis. Místo ní přijede Micho a akorát Ludovi řekne, že se s Nicole rozvádějí, že to celý nějak nevyšlo a že jako čau.
Pak se tam objeví Nicole, ale ta má doopravdy jen vylákat Luda, aby ho chytli lidi z ústavu. Podle popisku knížky je na závěr „une scène poignante et magnifique de re-connaissance mutuelle“. No, nevim. Ona mu řekne, že jí nikdy neřekl maman. On, že se o něj nikdy nezajímala a neměla ho ráda. Pak mu dojde, že ho chce dostat zpátky do ústavu. Tak s ní praští o zeď a uškrtí ji. A nakonec s ní vleze do vody a nechá se odnést. Jestli tomuhle v Gallimardu říkaj „re-connaissance mutuelle“, tak já teda ne.
Knížkou se navíc táhne docela podivný sexuální napětí mezi Ludem a Nicole. Hlavně Ludo dokola kreslí obrázek toho, jak se mezi prsty dívá na převlíkajíc se Nicole. A jediná barva je ohnivě rudá použitá na její vlasy. Ok, lehce laciný, ale stejně docela působivý. Navíc v závěrečný „škrtící“ scéně nějak úplně nevím, co se na závěr přesně stane:
Elle griffait et criait, il l’avait repoussée contre la paroi parmi ses dessins. Plaqué sur elle, il voyait ses doigts écraser la face maternelle, voyait les yeux écarquillés d’horreur entre les doigts, les cheveux rouges de soleil, et il scandait « Maman, maman », lui tapant la tête à la volée sur l’acier. Et comme elle se débattait encore il descendit sa main vers le cou, démasquant stupéfait le portrait qui l’avait lanciné dès l’enfance et rempli d’allégresse il se mit à serrer, serrer de toutes ses forces. Enfin le spasme inonda ses nerfs et la petite mort délivra Ludo.
Jde mi teda hlavně o tu petite mort, protože to je fakt teda trochu moc (těžko říct, na anglický wiki je napsaný, že to může být i pocit, že „něco ve mně umřelo”, francouzská wiki člověka hodí rovnou na l’orgasm).
Takže je tam skvělá psychologie a po delší době mě to přinutilo nějakou postavu vážně nesnášet (vlastně dvě – Nicole a tu debilní, zakomplexovanou vrchní sestru). Ale nějak mě t nechytlo. Vlastně ani nevím proč, má to všechny atributy knížky, co by mě měla nadchnout – skoro všechny postavy jsou magoři, skoro půlka děje se odehrává v blázinci a jako třešnička vražda z afektu (no, neorovnávám kvalitu knihy podle toho, jestli se v ní vraždí, ale je to takovej fajn vrchol knihy – v tomhle případě dokonce mnohovýznamovej vrchol). Ale nějak to pro mě nakonec skončilo v lepším průměru, a ne v top knihách.
Jo, taky to nějaká ženská zfilmovala.
0 komentářů:
Okomentovat