Jean-Paul Sartre: Zeď (Le Mur)

Zeď (Le Mur)

Místnost (La Chambre)

Hérostratos (Érostrate)

Intimita (Intimité)

Mládí vůdce (L’Enfance d’un chef)

   Tak, kluci a holky, po zkouškovém a jeho obzvlášť nabitém závěru mám zase čas číst a psát a tak. Tohle jsem rozečetl už někdy jeho začátkem, abych si mohl na seznam četby na francouzskou Literaturu II napsat i toho Sartra (kdysi jsem viděl Caligulu, ale vybavuje se mi z toho jen to, že Langmajer v tom byl fakt skvělej, což asi není to, co by PhDr. Take-it-easy chtěla slyšet). Teda do tý doby jsem přelouskal jen tu hlavní povídku, a o tý stejně všichni víme, o čem je. Nicméně největší highlight týhle knihy byl doslov, protože při jeho četbě jsem odhalil a) proč se existencialismus jmenuje existencialismus a b) že jsem si do toho momentu nevšimnul, že vlastně nevím, proč se existencialismus jmenuje existencialismus.

   Jako celkově to ve mně nějak zásadní stopu nezanechalo, asi kromě povídky Hérostratos, a ta hlavně kvůli tý neskutečný ironii osudu.

Le Mur
   Děj týhle povídky musí znát úplně každej, kdo dával na hodinách literatury aspoň trochu pozor…myslim. Pablo bojuje v španělský občanský válce, ale chytnou ho zlý frankisti a snažej se z něj dostat, kde se schovávaj jeho kamarádi. Pablo je ale statečnej a nepovolí, tak mu řeknou, že jim to buď řekne, nebo ho ráno postavěj ke zdi. Pablo stráví noc v cele, sleduje spoluvězně, jak se hroutěj (protože je taky chtěj popravit) a nakonec usoudí, že tohle celý je takovej velkej kosmickej džouk a že to je stejně fuk. Tak ho ráno vezmou k výslechu znova a on jim řekne náhodný místo, kde se zbytek skupinu určitě neskrývá. Ale ouva…jejich šéfa napadlo přesunout se a právě tam, kam naznačil Pablo. Takže všichni umřou, samozřejmě kromě Pabla, protože ten dostal zaslouženou odměnu.

La Chambre

    Tohle ani nemá moc děj, točí se to kolem Evy a jejího manžela Pierra (fakt nesnáším, když se takhle míchaj český a původní verze jmen, překladatelé z frániny jsou na to experti). Pierre je blázen, jen leží v posteli a jednou za pár dní má záchvat a myslí si, že kolem něj lítaj neviditelný sochy. Evu všichni přemlouvají, aby ho poslala do ústavu, ale nechce. Navíc ho pořád miluje, nebo prostě je na něj fixovaná dost na to, aby to odmítala. Samozřejmě jí samotný začíná lehce hrabat a během Pierrova záchvatu má dojem, že taky ty sochy slyší. Nakonec uzná, že jednou bude Pierre tak v háji, že už do ústavu bude muset, ale k tomu nedojde…ona ho dřív zabije…dum dum dum (dramatické bubny).

Érostrate

   Nejdřív menší lekce z dějin – Hérostratos byl chlapík, co žil ve 4. století př. n. l. ve městě Efes. Jednoho dne usoudil, že se zapíše do historie, a podpálil Artemidin chrám. Dostal trest smrti a aby to nebylo málo, bylo vydáno nařízení, že se o něm pod trestem smrti nesmí mluvit, a jeho záměr se tak nevydařil. Jak vidno, tohle opatření se minulo účinkem, hlavně vzhledem k tomu, že se o něm zmiňujou už dobový zachovaný materiály. Takže nejen, že Hérostratos nebyl zapomenut (a že by si to ten parchant zasloužil), ale navíc je o něm povídka napsaná jedním z největší spisovatelů 20. století, jedna báseň, dvě opery a jeho jméno se přeměnilo v termín v psychologii (herostratismus, kdyby vás to nějak mocně zajímalo). Nevim, nevim, ale zmínka o tom chlápkovi by se nejspíš zachovala, i kdyby na nás Cyloni naházeli atomovky.

   Povídka sama taky moc děj nemá, jde o text psaný v první osobě a hlavní postava je šílenec, co se rozhodnul zapsat se do historie tím, že na ulici zastřelí náhodně asi 6 lidí. Tahle povídka se dá těžko nějak předat, ale je to opravdu dost zajímavej pohled do hlavy takovýho člověka…nebo spíš pohled na to, jak to tam nejspíš vypadá.

   Ty další povídky si odpustím, přijdou mi zajímavý jen pokud se rozhodnete zjistit, jak ten existencionalismus má vlastně vypadat, jinak dějově úplně chytlavý nejsou. U Mládí vůdce jsem to dokonce málem vzdal, ale pak přišla scéna, kdy hlavní hrdina zjistí, že si tak dlouho odmítal připustit, k čemu se schyluje, až mu nezbylo nic jinýho, než vlézt do postele se surrealistickým básníkem a nechat si to od něj udělat, tak jsem to pak teda nějak dopřelouskal (navíc na sebe potom hrdina kouká do zrcadla a v duchu si říká: „Jsem pederast“, což je fakt divný slovo, který by si člověk měl pamatovat a pokusit se ho protlačit do nějaký seminárky…společně s examplifikovat, kruciální a hipopotomonstroseskvipedaliofobie, ačkoli u toho posledního si nejsem jistej, jak bych ho někam dokázal protlačit).

   Povídky jsou všechny vážně dobrý, i když ty lítající sochy nebyly moc záživný, ale jak jsem napsal, ani jedna z nich nijak zvlášť neutíká a člověk musí být ochotný vážně se snažit najít, o co vlastně Sartrovi šlo (OK, to platí o všech knížkách, ale někdy můžete číst jen děj a kašlat na zbytek, to tady dost dobře k ničemu není).