Na poměrně poslední chvíli jsem zjistil, že můj seznam četby na francouzskou literaturu není tak obsáhlý, jak jsem původně počítal, a ačkoli se naše profesorka literaturu smíří s málem, já jsem usoudil, že se s tím smířit nehodlám. Vzal jsem tedy knihovnu romanistiky útokem (což se ukázalo lehce kontraproduktivní, protože tam prostě skoro nic namaj) a napůjčoval si kopu divadelních her, což je dost netaktický, vzhledem k tomu, že o divadle jsme si na přednáškách skoro nic neřekli…no nic.
Navíc Cocteau tak úplně nezapadá do našeho rozsahu, ale jako…máme jít plus mínus do roku 1930 a tohle vyšlo 1932 a já si budu před zkouškou u zrcadla cvičit milej úsměv, aby mi to na tom seznamu prošlo.
Při půjčování týhle knihy jsem čekal podle názvu kde co, ale nakonec na mě vypadlo přepracování antický klasiky, konkrétně Oidipa. Dělí se do čtyř jednání (Le Fantome, La Rencontre d'Œdipe et du Sphinx, La Nuit de noces, Œdipe roi) a každé je uvedeno krátkým textem, který pronáší La Voix (hlas autora tu zřejmě nahrazuje chór). Hned v prvním jednání se dozvíme, jak to všechno skončí, což je ale fuk, protože to stejně všichni víme. První úvod končí děsně sinistre prohlášením:
Regarde, spectateur, remontée à bloc, de telle sort que le ressort se déroule avec lenteur tout le long d’une vie humaine, une des plus parfaites machines construites par les dieux infernaux pour l’anéantissement mathématique d‘un mortel.
Potěšilo mě, že když se asi tři strany před koncem objeví spojení la machine infernale, jakýsi čtenář přede mnou měl potřebu několikrát si to podtrhnout a udělat si poznámku la destinée?. Znamená to, že někdo zvládá číst ještě míň pozorně než já.
V prvním dějství se je děj zasazen do Théb, kde se dvěma vojákům na hradbách zjevuje duch krále Laia (Oidipus ho už stihnul zabít) a chce po nich, aby varovali královnu Iokasté před blížícím se nebezpečím. Královna si s nimi chce promluvit sama a dorazí i se svým slepým věštcem Teirésiem, který jí po cestě několikrát přišlápne šátek a přiškrtí ji. Někde na internetu jsem vykoumal, že jde o théâtre d’objets, kde předměty nejsou jen tak nějaký věci, ale mají se stát přímo součást děje a de facto se mohou brát jako postavy. Přišlápnutím šátku se tak už naznačuje Iokastin osud (oběsí se na něm) a ještě to u ní vyvolá lehce (spíš těžce) paranoidní výlev o tom, jak ji všechno (všechno, ne všichni…jak na to ty lidi choděj?) kolem nenávidí:
[…] Je suis entourée d’objets qui me détestent. Une fois, elle (šátek) s’accroche aux branches, une autre fois, c’est le moyeu d’un char où elle s’enroule, une autre fois tu marches dessus. C’est un fait exprès. Et je la crains, je n’ose pas m’en séparer. C’est affreux. Elle me tuera.
Podobných předmětů, co se opakovaně objevují, je tam víc, hlavně schodiště, brož (kterou se na konci Oidipus oslepí) a kolébka.
Královna si promluví s mladým vojákem, který ducha spatřil, takže tuší, že se něco má stát; ale je jí to na nic. Ono teda i když postavy vědí, co se má stát, tak jim to je na nic, ale to je tak nějak pointa celý věci. Tady je ještě docela zábavnej kus, kdy se Iokasté zároveň zakouká do 19letého vojáka a zároveň jí připomíná syna, kterého před 19 lety odložila (což je trochu slabý slovo pro to, co udělala, ale dobrá). Tahle scéna je vážně trochu divná, hlavně když královna nabádá slepého věštce, aby si zkusil vojáka ošahat:
Jocaste: Juste son âge. Il aurait son âge…il est beau! Avance un peu. Regarde-moi. Zizi, quels muscles. J’adore les genoux. C’est aux genoux qu’on voit la race. Il lui ressemblerait… Il est beau, Zizi, tâte ses biceps, on dirait du fer…
Tirésias: Hélas! Madame, vous le savez…je n’ai aucune compétence. J’y vois fort mal…
Jocaste: Alors tâte…tâte-le. Il a une cuisse de cheval! Il se recule! N’aie pas peur…le papa est aveugle. Dieu sait ce qu’il imagine. le pauvre; il est tout rouge. Il est adorable! Il a dix-neuf ans!
Osud už teď ale postavám šlape na paty, protože zatímco je královna na hradbách, duch se s ní snaží promluvit. Nikdo ho ale nevidí až do chvíle, kdy královna odejde, takže cosi/kdosi nahoře to prostě nechce.
Ve stejnou dobu se má Odipus setkat se Sfingou a porazit ji. Ta vypadá jako mladá dívka a z nějakýho důvodu u sebe má Anubise (ok, bůh smrti, ale stejně). Sfingu už dost nebaví pořád někoho zabíjet, ale prostě když bozi chtějí, no tak bozi chtějí, tak ona tu teda bude sedět a zabíjet dál. Anubis jí naznačí, že ono to s vůlí bohů nebude tak žhavý, protože oni si taky nemůžou dělat co chtějí:
Obésisson. Le mystère a ses mystères. Les dieux possèdent leurs dieux. Nous avon les nôtres. Ils ont les leurs. C’est ce qui s’appelle l’infini.
Na scénu potom přijde matka s dvěma dětmi, která se vrací do Théb. Sfinze pak vypráví, jak přišla o syna právě jejím vinou (ona teda neví, s kým mluví). To naší masový vražedkyni samozřejmě nepřidá, takže už počítá minuty, kdy se zavřou brány Théb a nikdo ji konečně už nebude otravovat (respektive nenechá se zabít). Ovšem dorazí Odipus a ačkoli Sfinga dělá první poslední, aby konečně odtáhnul, Oidipus se neustále vrací a nakonec ji tak vyprudí tím, jak mu přijde jako naprostá samozřejmost, že Sfingu porazí, že ta se rozhodne proměnit se do zvířecí podoby a dát mu hádanku. Má potom dost rozohněný monolog (Oidipus do toho jen sem tam zařve něco jako pitié nebo grâce nebo tak) a v lehkým rauši mu rovnou řekne odpověď na hádanku (taková ta školková „ráno to chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech) a k jejímu vlastnímu překvapení Anubis prohlásí, že Oidipus prostě neodejde, dokud nezkusí na hádanku odpovědět. Sfinga tedy umře a Oidipus si ji odtáhne do Théb. Tady je to teda trochu zmatený, ale podstatný je, že umře jen lidská část Sfingy a zjistí se, že to doopravdy byla bohyně Nemesis v lidský podobě.
Třetí jednání se už odehrává během svatební noci Iokasté a Oidipa, kde se ukáže, že Oidipovi jde více méně o slávu a prachy a taky že je trochu paranoidní, protože všude vidí intriky. Jinak se toho moc nestane, mezi dvojicí to lehce vázne a oba dva jsou tak unavení, že několikrát během replik začnou napůl spát a začnou ze sebe podvědomě sypat věci, co rozhodně vyprávět nechtěli. Oidipus si ještě vymyslí úplný nesmysl o tom, jak porazil Sfingu a jdou spát.
Závěr má už slabých dvacet stran – v Thébách řádí mor, Oidipus se dozví o smrti otce a je rád, že konečně umřel, protože se tak nenaplní věštba. V zápětí zjistí, že jeho otec nebyl jeho otec, ale že jím byl ten dědula, co ho jednou přetáhnul tyčí po hlavě. Takže na povrch vyplave i to, že ho Iokasté kdysi nechala někde v divočině na pospas líté zvěři (na což reaguje prapodivnou teorií, že ona je z pokusu o vraždu vinna, protože to bylo promyšlený, zatímco on ne, protože to udělal v amoku). Iokasté si to hodí, Oidipus si vypíchne oči a Antigona ho vezme za ruku a společně s duchem matky ho svede ze schodů. Bratr Iokasté má tendenci do toho všeho nějak zasáhnout, ale Teiresiás ho zadrží, protože stavět se proti osudu nemá smysl.
0 komentářů:
Okomentovat