Po tomhle jsem v knihovně šáhnul z několika důvodů. Už jsem četl od Cocteaua jednu divadelní hru a chtěl jsem zkusit i román, taky jsem potřeboval něco z tý doby na seznam literatury a nakonec to bylo bilingvní vydání a já potřeboval něco na seminář kritiky překladu (a bilingvní vydání člověku sympaticky usnadňuje práci).
Knížka je hlavně o sourozencích Paulovi a Elisabeth. Paul na začátku utrží ránu sněhovou koulí (ve které je kámen) od Dargelose, kterého bezmezně obdivuje, načež se o něj stará Gérard, který zase bezmezně obdivuje Paula. Paul a Elisabeth bydlí s matkou a služeenými, protože otec je opustil a zemřel. Žijí spolu v téměř odděleném světě a hrají „hru“, při které úplně propadají do vlastních představ (mají pro to ještě nějaký speciální výraz, ale už to nebudu hledat). Jejich matka poměrně záhy zemře, čímž se uzavřou ještě víc.
Ačkoli kniha má jakýsi děj na pozadí, více méně se celou dobu jedná o vztahy mezi postavami a jak je jednotlivé události občas posunou a jak na to aktéři reagují. Paul s Elisabeth totiž prakticky všechny večery svádí hádky, které jsou svým způsobem už automatické a ani si sami neuvědomují, jaká je to vlastně rutina. Mezi postavy se pak ještě přidá Agathe, což je Elisabethina spolupracovnice.
Paul a Elisabeth jsou docela dost exoti, protože kromě toho, že se nemůžou vystát, nemůžou být ani jeden bez druhého. Taky si vypěstovali poměrně dost nepřirozené vztahy, takže se spolu koupou a chodí před sebou nahatí (ono je to svým způsobem celý o incestním vztahu). Elisabeth je v sourozenecké válce ovšem výrazně citlivější na změny nálad a dokáže jich dost bleskově využívat. Příkladem budiž moment, když ve chvíli, kdy se jí to právě nejvíc hodí, začne Gérardovi (který se do ní zatím zamiloval) tykat, a to úplně nenuceně (kdyby to sám Gérard nepoznamenal, asi by mi to uniklo… ).
Postavy mají dost zásadní problém mezi sebou komunikovat a Elisabeth je (bohužel) právě ta, která celou skupina více méně spojuje. Dostává tím nad nimi zásadní převahu, ale její manipulace zároveň vede k tragickému konci. V závěru je to tak trochu antická tragédie, i když úmrtnost je na množství postav výrazně menší (stejně jsem měl dojem, že to tak trochu sleduje ten model, že se všichni sejdou, všechno si řeknou a všechno bouchne).
Cocteau mi přijde po druhé přečtené knížce ještě lepší. Postavy jsou naprosto skvěle vyvedené (což se není co divit, když na nich ta knížka stojí). Je teda pravda, že člověk se občas nemůže rozhodnout, který z těch děcek mu víc leze na nervy, ale párek sympatických úchyláčků člověk vytvoří jen těžko (i když později v knížce je Elisabeth taková mrcha, že se to rozhodování výrazně zjednoduší). I když se tam kolem a kolem dějově nic moc nestane, knížka se soustředí na dialogy a popisy vnitřních popisů postav a vykreslení toho, jak na sebe postavy reagují, jak se neustále mění, kdo je v pozici síly a kdo si to právě vyžírá, mi přišlo naprosto dokonalý.
0 komentářů:
Okomentovat