Colette: Le Blé en herbe

   O Colette jsem se poprvé dozvěděl během vytváření katalogu pro nějakej internetovej antík, když mi předhodili kopu francouzskejch knížek s tím, že oni nejsou s to je roztřídit do kategorií. Ale tak nějak jsem ji akorát opopiskoval a bylo. Teď na vejšce nám o ní říkala profesorka a znělo to docela zajímavě. No ale teda…mno. Jinak konkrétně tuhle knížku jsem prostě vytáhnul z regálu v městský knihovně.

   Děj bych shrnul klidně jednou větou – 180 stran tam dva adolescenti pobíhaj po pláži a strašně, ale fakt strašně se milujou.

   No ale trochu vážněji.

    Hlavní postavy jsou Philippe a Vinca (i když Philippe je hlavnější, protože tomu vidíme do hlavy). Každý rok se v létě potkávají na pobřeží v Bretagni a až do letoška to bylo nevinný, kamarádský a dětský. No ale teď je jemu 16 a jí 15, takže hormony vřou a řvou a tak. No ale chodí spolu chytat krevety (btw, kdyby se vám to někdy hodilo – slovo havenet, haveneau a asi taky haveau znamenají „síťka na tyči používaná k lovu krevet a plochých ryb“…tak kdybyste si v Bretagni chtěli zalovit krevety, tak víte, po čem se ptát) a Philippe tak nějak zdálky po Vince pokukuje. Ale pak jde jednou sám zpátky do domu a cestu narazí na tajemnou dame en blanc, která se ho zeptá na cestu. Phil tak zjistí, že se ubytovala poblíž.

   Phil má taky děsnou adolescentní depku z toho, že musí na školu, kde se bude dřít, Vincu uvidí asi i až za pár let, a to mu bude (pozor) třeba už 21. A taky ho prostě sejří systém a jakože škola, práce, práce, práce, důchod, hrob. Prostě teenage angst po francouzsku. Z jeho pohledu taky ostatní postavy prakticky neexistují – kromě Vincy a dame en blanc jsou pro něj všichni jen stíny. Nicméně si začne uvědomovat, že Vinca tedy není žádná holčička a ona si toho na sobě asi taky už všimla a sem tam to použije.

    Dvojice nějak stráví celý prázdniny chytáním krevet, až Phil jednou jede s telegramem do vesnice. Cesta zpátky je ale do kopce, tak sebou na chvíli praští do trávy. Ale co se nestane, najde ho tam dame en blanc. Pozve ho dovnitř a chvíli kecaj no a nějak se to seběhne a prostě skončej v posteli.

   Phil nějakou dobu bere dráhu z domu, ale Mme Dellaray po něm zjevně chce jakejsi větší závazek, zatímco on by se za ní možná rád stavil někdy později, jakože kdyby se to třeba náhodou hodilo. No, na to zřejmě není zvědavá a odjede o den dřív, takže spolu nemůžou strávit poslední noc. Děs. To je taky tak asi všechno, co se o ní člověk dozví – chodí v bílým a ráda si užívá s mladšími chlapci.

   Vinca se navíc dohmátla toho, co se děje, a teda není ráda. Nějak se spolu dohadujou, sem tam na sebe mrsknou nějakou hodně soap opera hlášku („Tak proč jsi tady, když ti to tak vadí?“ – Protože…protože jsem ti tak nablízku.“) a prostě je to srdceryvný. Nakonec si ale nějak řeknou, že bez sebe nedaj ani ránu a konečně si to rozdaj (175 stran a všichni jsme stejně věděli, jak to skončí…i když ve dvacátých letech to asi lidi moc nepředpokládali).

   Další den Phil nějak dlouze hledí na moře nebo provádí obdobnou činnost vhodnou k situaci „hlavní hrdina prošel životní zkušeností a teď již ví, že to není peřinka“ (i když v peřině vlastně strávil většinu děje, tak to asi není nejlíp volený obrat). Prostě vidí, že dětství je za ním a teď přichází něco novýho…jinýho…and stuff.

   Přiznám na rovinu…kdybych si na tu knížku nechal ještě jeden den, asi bych z toho měl víc. Třeba když Phil odchází poprvé od madame en blanc, je tam opravdu pěkně napsaná pasáž....ale prostě jsem tu knížku chtěl mít za sebou a sebevíc uchvacující popis toho, jak někdo civí v noci na moře a hvězdy, mě prostě nedostane. Nepopírám, že autorka vystihla všechny ty teenagerovský rozervanosti a rádoby revolty…ale asi je to hlavně pro lidi, co si tím buď procházej, nebo si tím prošli před tak dávnou dobou, že nad tím zatlačí slzu a zavzpomínají, jak tenkrát v létě povalili Marunu do sena/nechaly se povalit Pepanem do sena.

   No ale když se to vezme v kontextu roku 1923, kdy to vyšlo, všichni z toho asi byli dost na větvi.

   Tak jako celkově mě to zase extra nevzalo a záchvaty typu „skočíme spolu ze skály, protože jsme tak mladý a rozervaný“ mě minuly úplně (to asi většinu z nás), tudíž teda nějaký stopy to ve mně teda nezanechalo.