Thomas Bernhard: Konzumenti levných jídel (Der Billigesser)

   Týhle knížky jsem si všimnul u Zoe a po přečtení několika odstavců mi bylo jasný, že tohle prostě musím přečíst.
   Takže děj. Ten to skoro nemá... Hlavní postava je Koller, kterého pokousal pes a přišel tak o nohu. Chodí obědvat do Vídeňské veřejné jídelny, kde si až teprve po nehodě všimne konzumentů levných jídel a přisedne si k nim. Dalších několik let chodí denně do VVJ a sedá s konzumenty. O pár let později si tak jde parkem a najednou zamíří ke starému dubu, ne ke starému jasanu, jak má ve zvyku, a tak najednou přijde na jakousi objevnou teorii, díky které konečně začne psát svoji práci o fyziognomice (nauka zkoumající souvislosti mezi fyziognomií a povahovými vlastnostmi jedince). Práci ale nedokončí, protože spadne ze schodů. A to je vše, přátelé. Ale to jsem měl říct já...
   Vtip knížky je ale v tom, že se neustále protáčí jakoby ve spirále, dokola se vrací zpět k věcem, o kterých už se mluvilo, ale doplňuje je o nové informace. Potom zase pokračuje v ději, ale můžete vzít jed na to, že se zase za chvíli dočtete o tom, jak Koller toho zásadního dne nešel ke starému jasanu, jak měl ostatně ve zvyku, ale ke starému dubu, ovšem kdyby toho dne šel ke starému jasanu, jak měl každodenně ve zvyku, a ne je starému dubu, jak učinil toho dne, nejspíš by nikdy nepřišel na svou teorii fyziognomiky.
   Děj vypráví Kollerův známý, respektive jediný člověk, který dokáže Kollera snést víc než 30 sekund. Ačkoli je Koller zjevně regulérní blázen, člověka ti nutí uvažovat nad tím, jestli nepřeskočilo spíš vypravěči, ale bral jsem to tak, že se dokola vrací kvůli tomu, že mu tak věci vyprávěl Koller. V každém případě hlavní postava je zřejmě jedna z těch figurek, co je na ulici pozná většina lidí, něco jako ten šílenej děda, co už roky stojí na Staromáku a exaltovaně ječí CANTAAAAAAAAARE, JOHOHÓHO!!! Každý den se dobelhá na oběd do VVJ, tam si sedne ke konzumentům levných jídel, dá si s nimi nejlevnější jídlo v nabídce a zase to otočí domů.
   Nicméně už od dětství si vytváří svůj, jak říká, duchovní život, protože svůj intelekt považuje za nadřazený ostatním, což má ovšem mimo jiné za následek to, že pohrdá školním systémem, společností, a vlastně lidstvem tak nějak všeobecně. Vypravěč je tedy jediný, kdo ho snese, dokonce jeho společnost vyhledává, což jsem moc nepochopil proč. Nicméně je jediný, kdo s Kollerem mluví (kromě konzumentů), čímž se z něj stane terč Kollerových výkladů o konzumentech levných jídel, na které by si možná vůbec nevzpomněl, kdyby ten naprosto zásadní a zlomový den vyrazil ke starému jasanu, jak měl ve zvyku dělat každý den, a ne ke starému dubu, díky čemuž přišel na podstatnou část své teorie fyziognomiky.
   V každém případě je Koller nakonec docela zajímavá postava, přinejmenším jeho teorie o tom, že člověk má zodpovídat jen sám sobě. Sice ho to více méně dovede do stavu naprostý asociálnosti, ale zase se toho fakt drží :-D No a co víme, jak by to dopadlo, kdyby nešel ke starému dubu, ale ke starému jasanu, jak měl ostatně ve zvyku.
   Nakonec se konečně i dozvíte, co jsou ti konzumenti levných jídel zač - no úplně obyčejní chlapíci, co prostě nemaj na práci nic jinýho, než sedět ve VVJ a žvanit.
   Jak to tak po sobě čtu, nějak to nemá moc konzistenci, moc to nevystihuje tu knížku a vůbec tenhle příspěvek stojí docela za prd, ale snad to nějak omluvíte.

Olga Tokarczuková: Běguni (Bieguni)

    Tak na tuhle knížku nás s Awaris navedla jedna spolužačka s tím, že na ni to bylo moc ujetý, ale že my bychom to asi měli zkusit. A dobře udělala :-D Tady je co si o knížce myslí Awaris.
    Takže autorka je žena, která od konce vysoké školy cestuje, občas se někde dočasně usadí, ale jen aby si vydělala na další cestu. Knížka je ve své podstatě její deník (aspoň jak to chápu), kam si zaznamenává svoje úvahy a příběhy lidí, které potkala nebo jí je někdo vyprávěl. Na první pohled nesourodá směs je ale spojená dvěma tématy - cestováním a lidským tělem.
   Autorka chápe cestu ne jako cestu někam, ale prostou nutnost pohybu. Člověk, který se nepohybuje, jako by ani nebyl. Většina příběhů to potom nějak více méně myšlenkově doplňuje, respektive pokud se na příběh člověk správně podívá a dá slovu pohyb volnější interpretaci, nějak ho nacpe do většiny vedlejších dějů. Přirozeně potom pro postavy funguje jako východisko, aby se osvobodily ze stereotypu nebo se pohnuly dál v životě, ať už jde o chlapíka, co jezdí tam a zpátky trajektem (ale co to je za cestu, když suž při vyplutí je jasný, že se za pár hodin vrátí) a jednou ho to prostě přestane bavit, tak to namíří na otevřené moře, nebo o ženu, co nemůže ustát situaci doma potom, co se manžel odkudsi vrátil (asi vězení, jak jsem to pochopil) a na několik dní odejde z domu (ve svý podstatě než jí dojdou peníze, ale v příhodnou dobu v ní nastane ta správná změna, tak to nepůsobí blbě :-D ).
    Co se týče narážek na lidské tělo, neustále se objevuje v částech, kde autorka popisuje, co dělá, když v jednom kuse objíždí anatomické výstavy a muzea (mimo jiné jednou zjevně navštíví známé Bodies...nebo možná jedna z postav...asi obojí). A potom se zase různě objevují  v příbězích, buď jde o příběh někoho, kdo se zabývá uchováváním ostatků nebo má preparát v ději nějakou zásadní roli. Popřípadě se postavy nějak prudce zamyslí nad vztahem těla a duše.
   Jinak hodně se mi líbí jazyk, jakým je knížka napsaná, kde autorka používá naprosto ujetý slovní spojení; moje oblíbený je rozhodně "byla oblečena v jakési entropické haute couture". A na to, jak nesnáším popisy, jsou v téhle knížce podle mě naprosto užasný. Například asi stránka o tom, jak se člověku v noci zdá, že předměty ve tmě vypadají jinak než přes den, byla naprosto úchvatná. A potom příběh z arabského prostředí má vážně moc hezký popisy pouště v noci.
   Takže tohle za čtení určitě stojí. Sice tomu člověk musí dát čas a nějak si sesumírovat, co tam ty příběhy vlastně dělaj a proč je tam cpe, ale tak po 100 stranách by neměl být problém (no to je třetina, tak chápu, že to spolužačku odradilo). Možná dřív.
   A věděli jste, že jazyk je nejsilnější sval těla (no ano, věděli, to se opakuje všude...).

Alain Robbe-Griller: Žárlivost (La jalousie)

   Znáte ten antikvariát mezi budovou filozofický fakulty a městskou knihovnou? Prodávají tam knížky za dvacku, ještě nedávno se tam daly sehnat vážně dobrý kousky, teď už jen naprostý debility (převážně v němčině). Jo, taky atlasy hub ve francouzštině, což teda fakt děsně potřebuju mít doma. No nic, tuhle knížku jsem tam pořídil za dvacku. Nebo tuhle jsem možná zabavil babičce...na tom prd sejde.
  Kamarádka se mě zeptala, jestli by to nebylo zajímavější číst to v originále. Asi bylo. Určitě by bylo vážně zajímavá zažít pocit totální beznaděje, co se to v tý knížce sakra děje, protože jsem na něj měl párkrát našlápnuto i v češtině, navíc ve fránině Kromě toho, drtivá většina knihy je popis, což by mě asi zabilo.
   Děj se odehrává kdesi ve francouzských koloniích na banánové plantáži, kde žije hlavní postava - žárlivý manžel - se svou ženou. Problém je ale v tom, že manžel doopravdy v knížce vůbec není zmíněný. Přímo sledujeme jeho úvahy, víme, co vidí, slyší a cítí, ale jeho přítomnost si vlastně musíme odvodit z popisu vnějšího světa (třeba z počtu příborů na stole). Jeho žena je označována jen jako A... a neustále za ní dojíždí majitel vedlejší plantáže Franck. Že to ty dva spolu pečou je sice skoro úplně jasný, ale zase to nikde není řečeno natvrdo. A hlavně, náš hrdina se je snaží neustále obhajovat a všelijak jinak si vysvětlovat, že museli během cesty do města přespat v hotelu. Chudák.
   Jinak na čtení to není úplně snadná záležitost, nějaká časová linie Robbe-Grilleta vůbec nebere a hází si události, jak se mu zachce. Navíc se některý opakujou, a to klidně i třikrát, takže si například nejsem úplně jistej, kolik housenek vlastně Franck zašlápne :-D A části s opravdu detailním popisem jsou skoro na mašli. Když jsem už dvě stránky četl o tom, jak jsou ve kterém pokoji domu udělané podlahy, protože tam jsou prkna poskládána šikmo ke zdi, ale tady vodorovně, to bylo trochu moc. A zdlouhavé zkoumání šmouhy, která zbyla po zamáčknuté housence je taky fakt chuťovka.
   No ale za přečtení to stojí, nemá to ani 100 stran a je to vážně zajímavý. Třeba když člověk zjistí, že postava manžela taky třeba někdy mluví, ale skoro to v knize není poznat. Navíc některé popisy se dají projet fakt rychle, například čtení o tom, že pokáceli o banánovník víc a teď se jim nepravidelně střídá počet stromů v jednotlivých řadách, jsem si skoro odpustil.

Nathalie Sarraute: Ouvrez (Otevřete)

   Tak tuhle knížku jsem si vytáhnul, protože byla a) krátká, b) už jsem se pokoušel od Sarrautové číst i něco jiného a bylo to dobrý, c) byla FAKT krátká. Ovšem i tak byla ve výsledku lehce nad moje francouzštinářské síly.
   Děj to prakticky vůbec nemá. Jde o to, že v blíže neurčeném prostoru se spolu baví slova. Ta jsou rozdělená na ta, která se smí používat, a ta, která ne, mezi oběma skupinami je potom průhledná bariéra, zpoza které se zakázaná slova dívají, jak to ta druhá skupina kazí. Občas jim začnou kapat nervy, tak začnou ječet Ouvrez ! Ouvrez-nous ! No, a odsud jméno knihy.
   Takže věc, která mi na tom přišla zajímavá, je téměř naprostá nepřeveditelnost knížky do jiného jazyka. Teda, kdyby se to překládalo, nějak by se to udělat muselo, to je jasný, ale na druhou strany je naprosto nemožný vymyslet některý kapitoly tak, aby dávaly stejný smysl. Příklad - někdo v rozhovoru s postavou, v jejíž hlavě se celou dobu nacházíme, použije větu: Mais c'est une cata ! A slova se pak na asi 5 stran dohadují o tom, jestli se hodí toho člověka opravit, nebo jestli se mají spíš přizpůsobit a použít taky cata. I když to by se asi vymyslet dalo, ale všeobecná kritika "tu", jak si to jako představuje, že ze sebe dělá jen "t", s tím teda netuším, co by se dalo udělat.
    No kromě pár obdobných příkladů se přiznám, že mi to dost často unikalo. Navíc jsem několikrát nabyl dojmu, že občas sledujeme i dialogy "povolených" slov, ale všude se píše, že jen těch zakázaných, tak nevím, na čí straně je chyba. Takže recenzi na tuhle knížku asi pomalu zabalím.
   Jinak Tu ne t'aimes pas, druhou knížku, co jsem si chtěl od ní přečíst, asi definitivně vzdám (3 pokusy, to je prostě moc...). Ovšem abych si zlepšil náladu, vzal jsem si úplně krátkou knížku, co hodlám ještě teď dočíst, tak ji sem hned zítra přidám :-D

Guy de Maupassant: Un fou et autres contes noirs (Šílenec a jiné temné příběhy)

La morte (Mrtvá)
La main  (Ruka)
Une vendetta (Vendeta)
Misti
L'ordonnance (Vojenský sluha)
Un fou (Šílenec)
La petite Roque (Malá Roquová)
Rosalie Prudent (Rozálie Prudentová)

   Opět knížka, kterou jsem vzal do ruky jen proto, že s ní nepotřebuju slovní :o) A ačkoli mě název docela navnadil, že by to mohla být řádná ujetost, ano v nejmenším jsem nečekal to, co se na mě po otevření knížky vysypalo.
   Příběh La morte je o mladíkovi, který se zamiloval do dívky, ale dívka šla jednou domů v dešti, nastydla a umřela. Příběh jak z Caspera. No, takže náš hrdina šílí láskou k nedosažitelné dívce a rozhodne se, že v rámci autoterapie stráví noc na jejím hrobě. Na hřbitově zaleze do nepoužívané části, kde se schová, než se hřbitov zavře. Po setmění se vydá najít hrob své milé, ale nějak zabloudí a prostě si cestou sedne na hrob. Jenže ten se z ničeho nic pohne a vyleze z něj kostra. Ta si prohlédne svůj epitaf a usoudí, že takhle to nejde, a připíše na něj všechny svoje prohřešky. Hrdinovi neunikne, že to samé dělají všechny ostatní mrtvoly na hřbitově. Nakonec najde hrob své milované, na které je od ní nápis "Jednoho dne vyšla z domu, aby podvedla svého milence, nastydla v dešti a zemřela." Nastydla, nestyda.
   La main je ještě ujetější, soudce ve společnosti vypráví o příběhu, který se jemu samému přihodil. Do města se přistěhoval Angličan, se kterým se soudce seznámil během lovu. Začal ho navštěvovat, až si jednou všiml, že má doma ruku stáhnutou z kůže, navíc ještě přikovanou řetězem. Prostě běžná výzdoba výletního síla anglického lorda. Angličan mu řekl, že to je ruka jeho hlavního nepřítele, kterou tam má přikovanou, protože se snaží pořád utéct. Usoudil, že je to prostě blázen a přestal ho navštěvovat. Konec je asi jasný už teď, jednoho dne najdou Anglána uškrcenýho a ruka nikde. The End.
   Une vendette je ještě prostší. Vdova přijde v bitce o syna a jeho vrahovi přísahá vendetu, protože je jediná, kdo z rodiny žije. Ze staré feny si vycvičí mašinu na zabíjení, převlékne se za muže, zajede za vrahem syna a pustí na něj psa. Au.
   Misti je nic moc. A navíc je to anti-kočičí. Třeba si to Awaris přečte, aby mi to omlátila o obličej :o)
   L'ordonnance dobrý, ale zase žádnej zázrak. On miluje ji, ona jeho ze začátku, ale je starej, tak si anjde jinýho, přijde na to sluha, vydírá ji, ona s ním spí, ona spáchá sebevraždu, před smrtí o všem napíše manželovi, manžel se naštve a zabije sluhu.
   Un fou je podle mě nejdrsnější. Teda ne podle mě, prostě je. Po smrti soudce najde notář jeho deník. Soudce píše o tom, že vražda musí být fakt žúžo, prostě ten pocit když se lámou kosti, cáká krev a teče mozek. Tak si o tom píše, píše, píše, až jednou v lese potká chlapečka, tak ho uškrtí. Tak usoudí, že už teda ví, že to fakt JE žúžo, lámalo se, ale prostě to nemělo ty správný grády, když netekla krev. No tak se jednou tak prochází a potká rybáře. Čirou náhodou vedle leží motyka (nebo co), tak ji popadne a přetáhne rybáře. Konečně usoudí, že tohle bylo vončo, tak ještě dohlídne na to, aby za vraždu popravili rybářova synovce. Milej chlapík. Moc.
   La petite Roque je nejdelší, zabírá možná skoro půlku knihy. Děj sem nebudu psát, má totiž i náznak překvapení....ale fakt jen náznak.
   No a Rosalie Prudent je o služce, co otěhotněla, nemohla si dovolit mít děti (porodila dvě, což ji silně zaskočilo), tak je dala pod polštář a ráno zakopala. Ale u soudu je potom tak dojemná, že ji zprostí viny.
   Takže...na to, že jsem to vzal v knihovně úplnou náhodou, mě to příjemně překvapilo. Ano, je to nechutný, drsný, úchylný a tak. Ale tak aspoň je to záživný :o) A opět, je to tak krátký, že s tím člověk ani neztratí moc času, když ho to neba.

Haruki Murakami: Hard-boiled Wonderland and the End of the World (Konec světa & Hard-boiled Wonderland)

   Vzhledem k tomu, že Murakamiho dokážu konzumovat v relativně libovolném množství, dostal jsem od kamarádky tuhle anglickou verzi. No a musím říct, že to je fakt super, i když to má svoje mouchy (například by to klidně mohlo být mnohem kratší :o) ) Česky to vyšlo pod názvem Konec světa a Hard-boiled Wonderland (Pokud se vám nezdá, že kus zůstal v angličtině, vězte, že to tak je i v originálu. Pokud se vám nezdá, že je obrácené pořadí, vězte, že to tak je i v originálu. Obráceně to je v angličtině, ne u nás.)
   Takže, v knize se po kapitole střídají dva děje, jeden se odehrává v Hard-boiled Wonderland, což je ale ve své podstatě náš svět v neurčené budoucnosti. Hlavní hrdina je takzvaný Calcutec (podle wiki v českém překladu nejspíš kalkulátor), což znamená, že svoje podvědomí dokáže používat pro kódování dat. Calcuteci pracují pro System, společnost, která se snaží chránit data a díky svému postavení se postupně stala (aspoň částečně) státní institucí, proti nim potom stoji Semioteci, kteří se snaží data krást a vydělat na nich. Na začátku hrdina vezme načerno práci, čímž se seznámí s Profesorem, géniem, který původně vymyslel metodu kódování podvědomím, což se ale zjistí později. Jinak hrdina není zrovna akční typ, když nepracuje, tráví čas čtením, sledování filmů, posloucháním hudby nebo shánění krátkodobých známostí. Plánuje, že si vydělá kódováním dost peněz na to, aby si koupil chatičku v horách, kde zbytek života stráví čtením, sledováním filmů, posloucháním hudby a přemýšlení o tom, jak by se uprostřed liduprázdných hor dala sehnat krátkodobá známost. Což mu dost pokazí Profesor, když usoudí, že věda má v zájmu poznání právo prakticky na cokoliv. Ale tak nebudu vám to kazit spoilováním.
   Druhá linie se odehrává ve Městě obehnaném nepřekonatelnou Zdí. Je tady Knihovna a Hodinová věž (Clocktower) a okolo jsou Lesy. Zatímco v Hard-boiled Wonderland postavy nemají jména jednoduše proto, že je nikdo nezmíní, tady o sobě postavy mluví podle toho, jakou mají ve Městě funkci (Librarian, Colonel, Gatekeeper, Caretaker). Hlavní hrdina sem přichází a dostává funkci Dreamreader, což obnáší, že sedí v knihovně a civí do lebek jednorožců, ze kterých...světe div se...čte sny. Při vstupu do města mu Gatekeeper "odřízne" stín, protože ten ve městě nesmí mít nikdo, hrdina tím ale zároveň přijde o mysl (v aj mind, předpokládám, že lepší slovo pro to nebude a nevím, co je v české verzi). Tedy ne úplně, o tu přijde, až mu úplně umře stín. Jinak město samo o sobě funguje perfektně, každý tu má svoji funkci, kterou vykonává, nikdo nikomu neubližuje a všichni vedou fajn život. Teda až na to, že všichni přišli o "mind" a emoce jim všeobecně nic moc neříkají.
   Postupně se tedy zjistí to, co už možná napadlo i vás, tedy že End of the World je svět vytvořený v podvědomí hlavního hrdiny. Postupně je to celkem jasné, v End of the World se postupně objevují předměty z Wonderlandu, obě postavy si navzájem ovlivňují myšlení a skoro všechny postavy vystupují  v obou liniích (aspoň to si myslím). Příběh by se dal rozepsat ještě na dlouho, přece jen to má 400 stran, ale tak nebudu vám brát to potěšení z odhalování, co symbolizují sponky na papír (Ok, tohle potěšení vám vezmu, sponky na papír jsou prostě sponky na papír. Stejně jako zombie jsou zombie, ne metafora pro dekedentní morálku člověka v moderní přetechnizované společnosti, a lety do vesmíru jsou lety do vesmíru, ne...no, cokoli si přehnaný přehnaný intelektuálové dokážou představit pod letem do vesmíru. Ale teda přiznávám, že paperclips mě zklamaly.)
   Takže kniha je super, ale tak je pravda, že jsem k tomu už přistupoval s tím, že to bude dobrý, tak jsem možná lehce zaujatý. Na druhou stranu taky musím říct, že by to šlo úplně v klidu zkrátit, třeba žvanění o Semiotecích je docela na nic. A vlastně celá část, kdy se hlavní hrdina vydá s Profesorovou vnučkou do podzemí, aby Profesora zachránili, by nemusela být tak rozplizlá. Ale těch 400 stran taky není takov hrůza, protože na stránku vychází docela málo textu.
   Na internetu jsem ještě našel kritiku, že postava v podstatě nemá žádnou osobnost. Ale autor zároveň přiznal, že tohle byla jediná kniha od Murakamiho, kterou zatím četl. To se asi zklame, protože podle mě teda většina jeho hrdinů nějak zvláštní osobností nevyniká, ale to jsem vždycky považoval za autorův záměr. Ostatně, hrdina tady je schválně nezajímavý lemro, co se akorát válí a dokola protáčí Beatles. Takže asi tak. Za čtení to rozhodně stojí.

Leïla Sebbar: Etrangère, ma soeur (Má sestra cizinka)

Palmes (Palmy)
Le bal (Ples)
Le jasmin (Jasmín)
Etrangère, ma soeur (Má sestra cizinka)
La jeune fille au gilet rouge dans Babel (Dívenka s červenou vestou v Babylonu)
La jeune fille avec pataugas (Dívka v bagančatech)
Le village fondateur (Rodná vesnice)

   Takže, ať se to Awaris líbí nebo ne, tady je další knížka z dvoujazyčného oddělení naší milé hlavní knihovny. Ale ještě než začnu s tím, na co jste všichni tak děsně natěšení, tedy s mou úchvatnou kritikou knihy, musím si prostě postěžovat na věci, za které autorka nemůže. Tak například je ta kniha uvnitř neskutečně ošklivá. Na koncích a začátcích příběhů jsou jakýsi tečky, asi abychom si všimli, že tam to jako končí a tady to zase začíná. A každý příběh je uvozen obřím číslem, které tam je jen proto, že to dostal do rukou někdo, kdo asi v životě neviděl jinou dvoujazyčnou verzi knížky. Protože tady není zrcadlově proti sobě česká a francouzská verze, tady je to prostě nejdřív komplet v češtině a potom ve francouzštině. No a proto tedy nejspíš ty gigantický číslice, aby v tom člověk mohl rychle najít, co hledá. Nicméně i tak to je problém, protože překladateli se povedlo zredukovat text naprosto neskutečným způsobem. A tím neříkám, že to je vyloženě špatně, při překladu z fj do čj to je normální, ale v takovém textu problém.
   Na druhou stranu ta knížka u nás jako samostatný překlad nevyšla, takže se překládalo už pro tuhle dvoujazyčnou verzi. Proč to není přeložené tak, aby to sedělo vedle sebe, to teda vážně nechápu. Kdyby vzali už hotový překlad, tak pochopím, že jim to nevychází, a tak dají obě verze za sebe, ale takhle? No nic.
   Jinak je to úplně kraťounké, francouzská část má 50 stran, ale na začátku každého příběhu je volná stránka (aby bylo kam dát tu děsně obří číslici) a většina příběhů končí tak v půlce stránky. Takže nakonec je to snad pod 40 stran textu, navíc knížka má formát asi A6. Takže jsem to i já přečetl ani ne za hodinku.
   Autorka má dost výrazný osobitý styl, který je tak extrémně výrazný a tak extrémně osobitý, že jsem kolikrát vůbec netušil, co se vlastně děje. Postavy nemají jména. Dost zásadní část je proud vědomí, kde se někdy bez varování (tak je to nový odstavec, ale to je skoro bez varování) vystřídají charaktery, takže lehce zmatek. Docela často se mi stávalo, že jsem musel několikrát číst pasáž (nebo jsem přešel do český...honte sur moi), aby mi došlo, ke komu se vlastně vztahuje. Ale tak je pravda, že to není až taková hrůza, ona knížka ani ke ztracení nedává moc prostoru, když se dá přečíst pod hodinu. Vlastně asi i pod půl.
  Povídky se většinou odehrávají v Alžírsku nebo jejich hrdiny jsou imigranti ve Francii, převážně jde o to, v čem se liší obě tyto kultury.
   V Etrangère, ma soeur sledujeme vesničanku, jak kouká na cizinku, která přijíždí do jejich vesnice. Ale protože s sebou nemá doprovod, ká hrůza, nikdo ji nechce vzít k sobě. Vypravěčka měla jakýhosi chlapa, co ho nejspíš přestala bavit a odešel do města. Cizinka je ovšem čarodějka a dá vypravěčce kouzlo, aby jí ho přivedlo zpět. Jak se děj dostane z fáze "je to ale fakt fujky ženská, že si cestuje sama" do fáze "přivede mi zpět mého milého, je to má sestra", to jsem úplně nepochytil. Navíc to vypadá, že se cizinka vrací a má jí přinést zprávu, což pak nedává smysl. No nebo možná když jí tam přijede ta cizí ženská, tak ji napadna, že třeba by mohla být čarodějka, tak si celý ten zbytek jen představuje...to by asi i dávalo smysl. Asi jsem nad tím měl víc myslet...
   Docela vtipná mi přišla La jeune fille avec pataugas, kde matka sedí v lázních a uvažuje nad tím, že její dcera jednou v noci nepřišla domů a teď po vesnici koluje nějaká její fotka. Usoudí, že ji někdo asi viděl, jak se prodává, což je samozřejmě terrible a honte a tak. Tak přijde domů, kde jí ukážou fotku její dcery v uniformě, protože se přidala k partizánům. To je skoro i happy end.
    Ale asi nejvíc se mi líbil Le jasmin, kde matka vzpomíná, že celý život sbírá za mizerný peníze jasmín. Navíc ji opustil manžel (nebo prostě nějakej chlap), takže se protlouká sama, aby zajistila dceru. Ta nakonec odjede do Francie, kde dělá pokojskou. Končí to tím, že jde uklidit pokoj a ucítí tam jasmín. No jo, já vím, ale má to čtyři strany, tak se nedají čekat zázraky.
   Tak úplná ztráta času to není, a pokud by vám to tak přišlo, tak je to tak krátký, že byste ho neztratili  zase tolik :o)