Gustave Flaubert: Madame Bovary (Paní Bovaryová)

   Byl to dlouhý a náročný boj...ostatně jako moje četba francouzsky bývá všeobecně (pokud to náhodou není sbírka povídek ve stylu "babka vycvičila psa, aby na ulici roztrhal vraha jejího syna", u čehož jsem ochotnej strávit noc...), ale ano, dočetl jsem Madame Bovary.
   Začátek knihy se soustředí na Charlese Bovaryho a narychlo ho představí jako průměrného, ne úplně nejinteligentnějšího mladíka, který nějak dokončí medicínu (i když nemá vyloženě titul doktora...bof) a  nechá si od maminky vnutit manželku. Nicméně záhy potká Emmu a začne k ní na statek dojíždět trochu častěji, než by se čekalo. Emma mu nenápadně naznačuje, jak o něj stojí, nicméně dost mu to uniká. Ono aby mu to neuniklo, musela by ho asi praštit valentýnkou do ksichtu. Manželku to přirozeně nenadchne, nicméně záhy velmi příhodně umře a nechá mu majetek. Charles chvíli truchlí a pak si vezme Emmu.
   Někdo by řekl, že Emma je blbá. Někdo, že je prostě děsně naivní. Wiki tvrdí, že by mohla trpět maniodepresí, což by teda klidně mohla. No podle mě to je mix, protože v některých momentech se člověku vážně zdá, že naivita a tendence k dělání ze sebe tragickou hrdinku k popisu toho, co tam předvádí, fakt nestačí, ale už musí být prostě duševně chorá...
   Ať tak či onak, je to náruživá čtenářka románů a vážně až moc času tráví tím, že si sebe sama představuje jako takovou romantickou, nejlépe ještě tragickou, hrdinku. Ačkoli si to tak úplně nemůže dovolit, má služebnou, co za ní dělá úplně všechno, a Emma sedí, kouká z okna a čte svoje brakový romány. Později dostane pozvání na ples od místní šlechty, už si nepamatuju moc proč, nějak je tam někdo protlačil. Ačkoli má pocit, že byla vážně za hvězdu, realita je taková, že udělala pár faux pas a později ani nenapíše děkovný lístek. Takže další pozvání je docela passé, což ovšem Emma neví, a po roce očekává pozvánku. To samozřejmě zahrnuje kopu šílených představ à la Mary Sue. Nicméně pozvání nepřijde a Emma se zhroutí.
    Charles usoudí, že by jí pomohla změna prostředí, takže se z města, kde má známé a slušnou základnu jako doktor, přestěhují kamsi do Normandie, kde ho fakt nezná vůbec nikdo. Ani Charles ani Emma nejsou úplně people persons, nějak extra nezapadnou, ovšem oběma jim to uniká (mně to teda uniklo taky, ale věřím wiki...). Postatný tu jsou jen dvě postavy - Homais a Lheureux.
   Homais je místní lékárník, který se s Bovaryovými docela bleskově spřátelí. Hlavně proto, že sám praktikuje, ačkoli na to nemá vzdělání. A už ho jednou varovali. A stačilo by, aby Charles napsal jeden dopis, a totálně by ho vyřídil. Nicméně Charles je mimo. Do jaký míry Homais pracuje proti Bovaryovým úmyslně, a co je jen náhoda, je docela otázka. Například naveze Charlese do operace chromé nohy, na kterou Bovary nemá kvalifikaci. Celá věc skončí amputací. No, těžko říct. Spoustu věcí dělá určitě neúmyslně, ale dost napomáhá tomu, že Bovaryovi dopadnou tak, jak dopadnou. Co se týče Lheureuxe, není co řešit, protože ten jim jde po krku naprosto programově. Daří se mu oběma tajně půjčovat, Emmě neustále podstrkává věci, co naprosto nepotřebuje (hadry, záclony, potahy, bla bla), až u něj mají naprosto extrémní dluh. Nicméně je to taky trochu jejich blbost, kdyby se aspoň trochu pohybovali mezi místními, dozvěděli by se, že takhle dostal aspoň jednu rodinu (opět, info z wiki...zjevně bych neměl číst v socce).
   Emma samozřejmě dál vnitřně trpí, protože Bovary sice udělá všechno, co jí na očích vidí, ale pro ni představuje všechno nudný, obyčejný a otravný. Ovšem nálada se jí zlepší, když potká Léona, studenta práv, co bydlí u Homaisových. Zamiluje se, dost po něm jede, bla bla bla, Léon radši odjede. Nicméně vzápětí na scénu přichází bohatý Rodolph, který se na Emmu koukne a hned si řekne...Jo, to je kost, ta by stála za hřích. Docela rychle se mu podaří dostat ji na vyjížďku do lesa.
   Menší vložka...bylo mi jasný, že paní Bovaryová bude tak trochu neřestná, ale tohle jsem přece jen nečekal.
   Rozdaj si to v lese na listí. A pak ještě několikrát.
   Emma má zjevně takovou smůlu, že když už se spustí, nemá u toho ani pořádnou postel. No nic.
   Následně spolu spí asi tři roky, Emma má zatím dítě...nebo ho měla už dřív...whateva..., nicméně to je v ději jen aby nám všem bylo jasný, že na něj Emma peče (asi dvakrát za knihu se začne starat, ovšem jenom když si zrovna do hlavy sama natluče romantickou představu o oddaných, milujících matkách). Rodolphovi začne postupně lézt krkem, neustále po něm požaduje dokazování lásky (Oh, dit moi que tu m'aimes), dává mu dárky a vymýšlí šílenosti ve stylu prstýnků z vlasů. Navíc pro něj byla celá záležitost prostě další zářez na pažbu. Emma se nakonec vytasí s tím, že spolu utečou, ale Rodolph na poslední chvíli pošle dopis a na nějakou dobu odjede. Emma se zhroutí.
    Když se po x stránkách vzpamatuje, Bovary ji vezme do divadla, kde, světe div se, potkají Léona. Tak začne spát s Léonem (teda, chvíli odolává...ale fakt jen kratičkou...a dost možná to jen hraje). Ten si ovšem nemůže tak úplně dovolit ji financovat, takže Emma postupně začne platit všechno. Tím samozřejmě nahrává Lheureuxovi.
   Ve finále se tedy zjeví Lheureux s tím, že by mu měla vysolit 8 tisíc, jinak si půjde sednout. Emma se zoufale snaží najít pomoc, nicméně jeden týpek jí nabídne pomoc za sex (tou dobou o její nevěře neví přesně jeden člověk...kdo to asi je...), což odmítne, ale vzápětí se vrhne k Rodolphovi s úmyslem udělat to samý. Ten ji pošle pryč, Léon taky zklame. Nakonec se otráví a umře...dlouze a bolestivě (no, ani smrt nemá romantickou...je to fakt smolařka).

Sa poitrine aussitôt se mit à haleter rapidement. La langue toute entière lui sorti hors de la bouche ; ses yeux, en roulant, pâlissaient comme deux globes de lampe qui s’éteignait, à la croire déjà morte, sans l’effrayante accélération de ses côtes, secouée par un souffle furieux, comme l’âme eût fait des bonds pour se détacher. Félicité s’agenouilla devant le crucifix, et le pharmacien lui-même fléchit un peu les jarrets, tandis que M. Canivet regardait vaguement sur la place. Bournisien s’était remis en prière, la figure inclinée contre le bord de la couche, avec sa longue soutane noire qui traînait derrière lui dans l’appartement. Charles était de l’autre côté, à genoux, les bras étendus vers Emma. Il avait pris ses mains et il les serrait, tressaillant à chaque battement de son cœur, comme un contrecoup d’une ruine qui tombe. A mesure que le râle devenait plus fort, l’ecclésiastique précipité ses oraisons : elles se mêlaient aux sanglots étouffés de Bovary, et quelquefois tout semblait disparaître dans le sourd murmure des syllabes latines, qui tintaient comme un glas de cloche.

   Charles po nějaký době najde její dopisy Rodolphovi a Léonovi...a umře...od zlomeného srdce...ah. Její dcera jde od příbuzných k příbuzným a nakonec skončí jako přadlena.
    No musím říct, že Emma Bovaryová je opravdu špatně snesitelná postava. Je hloupá, naivní, sebestředná, žije v jiným světě, na manžela nemá vůbec žádný ohledy a jediná literární postava s horším přístupem k dítěti je Becky Sharp (ale ta je pure evil). Na lidech vnímá jen co nosí a jak se chovají - což více méně vede k tomu, že nesnáší všechny, co se chovají normálně, ale jakmile se někdo přetvařuje a hraje s ní hru na vyšší společnost, je to děsnej švihák. Je vážně těžký si nad tou knihou říct...no jo, chudák holka...protože Emma se prakticky zakope sama. Na druhou stranu je tady otázka, jak moc je vůbec svéprávná, protože nějaká aspoň menší psychická porucha je docela nasnadě (ale teda tuhle teorii nikomu nevnucuju...Flaubert umřel už i doslova, tak si ho můžeme po libosti vkládat tuplovaně).
   No takže nakonec moc nevím. Asi jsem to v tý fránině nepochytil tak, jak jsem měl, protože spousta věcí se musí vyčíst z detailů, a ty jsem s lehkým srdcem přešel. Není to úplně nejzábavnější četba, ale zase když se do toho jeden dostane, jde to (ty vnitřní boje, abych to vůbec otevřel, byly docela krutý). Pokud jste aspoň trochu cynici, budete Emmu nesnášet. Ale tak to, že je hlavní postava nesnesitelná, neznamená, že to platí o knize, že...