Po Pride and Prejudice, pod vlivem filmu Jane Austen’s Book Club a po koupi Sense and Sensibility za příjemných 80 Kč (nová knížka a v originále, další knihgasmus) jsem se si řekl, že Austenová mi fakt uškodit nemůže, i když to bude nad rámec povinný četby. Aspoň budu oslňovat naši velkou expertku na Miltona, že jsem se do Austenky fakt zažral (říkal jsem si, že bych dal ten Paradise Lost, ale…věděli jste, že to je fakt docela dlouhý? Teda na to, že to je celý veršovaný a v nějakým napůl kriptickym jazyce, co se vydává za angličtinu, jeho dýlka rozhodně překonává moje čtenářský nadšení).
Well…jde o příběh rodiny Dashwoodových, v první řadě sester Elinor a Marianne. Samozřejmě nechybí matka, která se snaží provdat dcery, kde to jen jde. A ještě se tak jednou za padesát stran mihne Margaret, což je nejmladší, asi třináctiletá sestra, o který fakt nechápu, proč tam vůbec je. Takže, po smrti otce je zaopatřením sester pověřen jejich nevlastní bratr, kterého manželka ukecá, aby jim dal co nejmíň, což taky udělá. Ve výsledku se rodina musí přestěhovat do malého domku (říkají tomu cottage, ale v patře to má asi 4 pokoje, takže…domek) v Devonshiru, kde se okamžitě úspěšně zapojí do společenského života. Elinor ovšem dost trpí odloučením od Edwarda, bratra její švagrové, se kterým docela čekala svatbu. Marianne si zase bleskově najde potenciálního ženicha a už to vypadá na zásnuby, když se Willoughby zvedne, odjede a už prakticky neozve. Zbytek knížky dostávají sestry postupně jednu brutální pecku za druhou (převážně se jedná o zásnuby jejich chlapců, ovšem s úplně jinejma ženskejma, než by měly Elinor s Marianne v plánu).
Zatímco mladší Marinanne je poměrně hysterická a ať se stane prakticky cokoli, okamžitě je na ní všechno vidět a má tendenci k poměrně fatálním rozhodnutím, která se nikdy nemůžou uskutečnit (jako „celý rok budu doma, denně budu číst 6 hodin, ale po roce budu úplně děsně vzdělaná), Elinor si dokáže vždycky zachovat chladnou hlavu, jednat s lidmi s největší slušností a taktem, i když na ni zrovna kydli nějakou naprosto šílenou zprávu („Jsem zasnoubená s Edwardem, není to naprosto úžasné?“), i když ji něco fakt dost dlouho a silně hryže (Ta káva je zasnoubená s Edwardem!), umí se tvářet jakoby nic a z místnosti musí utéct je jednou, aby neměla záchvat uprostřed společnosti. Ostatně, knížka se původně měla jmenovat Elinor and Marianne, což vysvětluje hodně.
Ovšem obě sestry disponují nezvyklou inteligencí, vzděláním, zájmy, četbou a sarkastickým přístupem k některým postavám. Pamatuju si, že poměrně nedávno mi někdo říkal, že se mu na Austenové libí humor a ironie, na což jsem kývnul, nicméně to jsem měl přečtené jen Pride and Prejudice, a tam to (aspoň co se mi vybavuje) tolik není. Nicméně nad Sense and Sensibility jsem se několikrát vážně hlasitě zasmál. Některé postavy jsou vážně dost ujetý, například manželé Palmerovi. Zatímco Mrs. Palmer v jednom kuse žvaní, všemu se dost debilně směje a o všem, co její manžel řekne (což jsou asi tři věty za knihu), prohlašuje, že to je děsně droll; její manžel obvykle sedí někde v koutě, čte si noviny, sem tam někomu naznačí, že ho považuje fakt za blba, a ať řekne cokoli, rozhodně to není droll:
“Oh! my dear Miss Dashwood,” said Mrs. Palmer soon afterwards, “I have got such a favor to ask you and your sister. Will you come and spend some time in Cleveland Cleveland
“Certainly,” he replied with a sneer , “I came into Devonshire with no other view.”
“There now, said his lady, “you see Mr. Palmer expects you; so you cannot refuse to come.”
Její schopnost ignorovat fakt, že má za manžela nesnesitelýho bručouna, mě fascinoval celou knihu. Nicméně nejde jen o ujet postavy, ale i takový drobný narážky na stupiditu rozhovorů v salónech britské smetánky a další věci. Ale nejvtipnější mi přišlo sledovat, jak Elinor a Marianne ve viktoriánské angličtině vymýšlí pořád nové a nové způsoby, jak někoho poslat do prdele.
Knížka je to vážně čtivá, obě dvě hlavní postavy jsou neskutečně sympatický a prostě to fakt docel šlape. Občas mi přišly neskutečně šroubovaný některý dialogy, což jsem ze začátku považoval za účel, aby se teda ještě víc shodila trapnost toho, jak spolu komunikuje britská viktoriánská společnost. Jenže ono se to občas objeví i v rozhovorech Elinor a Marianne. A i když to je začátek 19. století, takhle divně ty lidi snad nemluvili…i když, třeba jo. Taky mě úplně nedostal konec, protože ačkoli je Austenová zjevně neschopná špatnýho konce, a ani jsem ho nečekal, tohle byla přece jen přehnaná růžová vata. Ale zase přiznávám, že jsem rád, že holky skončily s takovejma eligible and well esteemed gentlemen.
Takže rozhodně do toho.
0 komentářů:
Okomentovat