Émile Zola - Germinal (Germinal)

Jsou knížky, nad kterýma si říkáte: „No teda, klobouk dolu, tohle je fakt super.“ Jsou knihy, co přečtete a řeknete si: „No jo, bylo to fajn, žádná sláva.“ Jsou knihy, po kterých vás napadá: „To byla teda slabota.“ A pak jsou knihy, nad kterými člověk. Germinal nepatří mezi ani jedny z nich.

Germinal má vlastní kategorii, a ta se jmenuje „Během četby vymýšlím, co za nesmírný krutosti bych provedl autorovi, kdybych měl stroj času.“ A vzhledem k tomu, že asi 95 % knížky je dějově úplně irelevantní, dává Germinal člověku spoustu času ke spřádání zlovolných plánů.

            Zlovolný plán č. 1: Hodit Zolovi na hlavu bichli jeho sebraného díla ze třetího patra. Bylo by to správně zoloidní, protože v Germinalu jsou asi tři pomerně detailní popisy tekoucího mozku, takže by v tom bylo něco i pro něj.

            Zlovolný plán č. 2: Přinutit Zolu sníst celý jeho dílo. Nejspíš by ho to ucpalo a zabilo. Musel by sežvejkat celej Germinal a když by se dostal na konec a už fakt nemoh, s hysterickým smíchem bych vytáhnul další román a doprovodil do výkřikem „A teď si sežereš Zabijáka.“

            Zlovolný plán č. 3: Donutit Zolu, aby to po sobě celý přečetl. Protože tohle by muselo unudit i samotnýho autora.

            Takže teď bychom mohli pomalu přejít k samotný knížce. Děj se odehrává někdy v 60. letech 19. století a více méně jde o stávku dělníků v dole. Étienne, mladý, pohledný a nezaměstnaný jinoch (mimochodem, syn tý alkoholičky ze Zabijáka) se nechá najmout do dolu, kde tlačí vozíky s uhlím. Tady potká mladou, pohlednou Cathérine, která taky tlačí vozíky. Společně tlačí vozíky a vydrží jim to asi prvních 100 stran (ne, to přeháním…ale prostě až moc). Étienne se postupně dostane do povědomí mezi dělníky jako inteligent (ale je to dost jednooký mezi slepými) a radikál. Když důlní společnost sníží platy, Étinne zvolá A grève a všichni jdou za ním.

            Následně několik set stran všichni dělníci mrznou a hladoví, takže Étinne jim sem tam musí dodat odvahy. Nějak zázračně sám sebe a potom i ostatní přesvědčí, že důl vlastně patří dělníkům, že buržoazové jim ho prostě ukradli a že teda Mort aux bourgeois. Malá část dělníků pracuje dál, a protože by chcípnout neměli jen buržouni, ale i zrádci, tak se vytvoří dav tří tisíc vytočenejch dělníků, pochodujou od dolu k dolu, všechno rozmlátí, sem tam někoho zbijou a skončí před domem vedoucího dolů. Všechno skončí příchodem četníků, jedním mrtvým (trapná demonstrace…) a jedním rozbitým oknem. Na to, že Frantíci s výkřikem A grève a A la manifestation snad i vstávaj, je to teda fakt slabota.

            Ještě nějakou dobu se snaží vzdorovat, ovšem při další demonstraci do nich začnou střílet, což většině lidí změní názor na celou záležitost. Do toho se vloží postava Rusa Suvarina, ujetýho anarchisty, co razí teorii, že se musí všechno zničit a vystavět znova, což uvede do pohybu tím, že v dole poškodí…cosi…a celý ho zatopí. Jenže ouha, dole jsou zrovna Cathérine a Étienne. Společně se dostanou kamsi do bezpečné šachty a po asi deseti dnech si (konečně) vyznají amour éternel (trvá jim to jen 500 stran) a rovnou si to (ve tmě a studený vodě…jaká romantika) rozdaj. Nakonec se do jejich šachty prokopou ostatní dělníci, ale už je pozdě…aspoň pro jednoho z nich (říkal jsem si, že to trochu napnu, ale pochybuju, že by někoho tohle neznámo dráždilo natolik, aby si to přečetl).

            Samozřejmě, děj jsem dost osekal a vynechal prakticky všechno důležitý… Zatím to sice vypadá, že jsem tu knížku stěží přežil, ale musím přiznat, že mě nakonec i docela bavila. Tím „na konec“ myslím tak posledních 150 stran, kde se teda něco i děje. A musí se přiznat, že Zola přece jen věděl, co dělá. Popisy sociální nespravedlnosti a docela brutálního života dělňasů jsou vážně drsný, jen je toho prostě moc. Do toho sem tam dávkuje ty svoje slavný naturalistický popisy (tekoucí mozky a utrhnutý přirození, například…ona ta demonstrace zase taková pruda není…). Samozřejmě, kdyby to nemělo asi zilion stran a já nebyl takový lemro, asi by se tam našla spousta dalších věcí, jako názory postav na nápravu společnosti (evoluce x revoluce x totální rozkopání à la Suvarin), vážně dobře zvládnutá psychologie postav a davu (tahle kniha mě definitivně přesvědčila, že se nebudu účastnit akcí typu „stoupneme si mezi nácky a židovský město), každodenní život dělníků (což je asi – práce, jídlo, chlast, sex) a zachycení lidí v extrémní situaci a jejich reakce na ní. Ale proč je to proboha tak dlouhý? Proč je Cathérine taková kráva? (rozervaná mezi dvěma muži, Chaval – surovec a zrádce, co ji bije, ale je to její muž a ona mu bude stát po boku…ômd…proti Étiennovi. Teda ne, že ten by byl kdoví jakej zázrak). Proč nestávkujou na jaře (jasně, blbej dotaz…ale celý by to skončilo líp…). A co na to Jan Tleskač?

            Takže, pokud člověka klasická literatura vážně bere, asi je to dobrá volba. Ani zdaleka to není úplná ztráta času, je to ovšem ztráta spousty času. Upřímně, mám dojem, že kdybych si přečetl wiki a pustil si tak dvě filmový verze, úplně v klidu bych u zkoušky z literatury mohl tvrdit, že to mám přečtený. Jenže já jsem tak nekonečná poctivka…