J. M. Coetzee: V srdci země (In the Heart of the Country )

Miluje ho, nebo nenávidí?
Dcera, nebo milenka?
Sen, či skutečnost?

   Být tyhle tři řádky na knížce od kohokoli jiného než Coetzeeho, ani bych na tu knihu nešmátnul. Nicméně v tomhle případě jsem byl ochotný jít do toho risku. Jinak knížku jsem více méně náhodně vytáhnul z poličky v knihovně.
   Děj se odehrává na opuštěné farmě v Jížní Africe, kde žije dcera s otcem a několik sluhů - pár ve středním věku a černoch Hendrik. Vypravěčkou je právě dcera, která tu prožila celý život a má z toho takovou lehčí depku a většinu času tráví tím, že uvažuje nad faktem, že ji nikdo nechce, že nic neumí, že je úplně nemožná, atd. Otec je klasicky tvrďák, co akorát chodí a rozkazuje, nicméně ona samozřejmě pronikla pod tu tvrdou slupku na povrchu a ví, že tak skrývá vlastní nejistotu a lásku atd.
   Věci se rozhýbou, když si na farmu přiveze novou ženu. Dcera se cítí ještě blběji než kdy dřív, už jen proto, že je stará panna (není úplně jasný, kolik jí je, ale říká si tak a podstatný je, jak to vnímá ona...) a dost ji točí poslouchat rozvášněný vzdechy taťkovy ženušky. No, tak (asi na 4. straně) vezme sekyru, rozseká je oba na kusy a jde se utopit.
   Jenže chyba lávky, na straně 5 zjistíme, že slečna je sice narušená, ale ne zase tolik, a že žádná nová žena neexistuje. Teda jo, ale přivezl si ji Hendrik, ne otec. Nicméně otec nakonec začne spát se sluhovou mladičkou manželkou. Následovně se rozjede kolotoč všemožných úvah, možných rozvojů děje a představ, kdy na konci vlastně člověk stejně neví, kdo s kým spal, jestli někdo s kým spal, jestli teda otce vážně zastřelila, nebo jestli si to jen ten příběh představila tak dokonale, že se dostala několik měsíců do budoucnosti, jestli se jim sluhové rozutekli, nebo ne a tak.
   Co se týče děje, je to vlastně všechno. Respektive, děj tam prakticky není. Nečte se to úplně nejlíp, Awaris dokonce prohlásila, že tohle by prostě v životě nečetla. Pokusím se dát příklad vážně vyvedenýho kusu, podle kterýho tak usoudila (doufám, že jsem se trefil):

   Jsem, říkám si, věc mezi věcmi, tělo poháněné po cestě pákami a šlachami kostí, anebo jsem monolog pohybující se časem, přibližně sto padesát centimetrů nad zemí? Pokud se půda ukáže být pouze dalším světem, pokud se půda ukáže být pouze dalším slovem, v tom případě jsem pak doopravdy ztracená. Ať je to jakkoli, nejsem zkrátka sama sebou tak, jak bych si přála. Kdy se přenesu přes to, jak jsem se dnes v noci chovala? (Zatímco její otec spal s Hendrikovou ženou, vzala pušku a střelila do stropu...což byl směr otcovy ložnice...) Měla jsem zachovat klid nebo být srdnatější? Má nechuť ke Hendrikovu žalu ukázala moji malou srdnatost. Žena s rudou krví v žilách (jakou barvu má moje? vodnatě růžovou? inkoustově fialovou?) by mu strčila do ruky sekyru, aby tam vykonal svoji pomstu. Žena odhodlaná být autorkou svého vlastního života by se nerozpakovala roztáhnout závěsy a zaplavit hříšný skutek světlem měsíce, světlem buřičů. Jenže já, jak jsem se obávala, neustále přešlapuji mezi náročností dramatu a malátností meditace. I když jsem namířila zbraň a stiskla spoušť, zavřela jsem oči.
    
   A v tomhle úryvku se dokonce i relativně něco děje. Jinak jak už jsem řekl, hrdinka by mohla aspirovat na Miss Depka, nikdy mě nenapadlo, že se dá tolika způsoby vyjádřit, že si člověk připadá jak kus hadru, ale zjevně je možný to rozepsat na 160 stran a nemít s tím ani trochu problém. Sem tam se Coetzee pouští do lehce riskantních popisů, který teda nemůžu úplně posoudit, vzhledem k tomu, že rozhodně nejsem odborník na ženskou psychiku...nicméně opakovaní hlášek ve stylu "byla bych mnohem šťastnější, kdyby mi někdo naplnil tu mojí díru", nepovažuju za úplně...šťastný. Na druhou stranu je fakt, že hrdinka je tam hluboce vyšinutá, že by si to asi mohla úplně klidně vážně myslet...vzhledem k tomu, že si v klídku představuje, jak se její výkaly v jámě za domem mísí s otcovými a přijde jí to jako vážně výborný téma pro sebereflexi. Vlastně co já vím, třeba to ženský fakt někdy napadne...aspoň na moment.
   Takže tak nějak ta kniha vypadá. Asi ne každej by byl ochotnej dočíst to, asi dvacet stran před koncem jsem sám zaváhal (ale bylo mi jasný, že někde těsně před koncem bude jakýsi zásadní, šokující odhalení, jak to vlastně celý bylo, což by bylo hloupý nechat si utéct), ale literatura autorů s africkým původem už s sebou tuhle rozplizlost nese skoro automaticky (i když můžu hodnotit jen podle Coetzeeho a Mirissonový), takže se s tím prostě musí počítat.
   Krátce a jednoduše - give it a try.