Virginia Woolf: Mrs. Dalloway (Paní Dallowayová)

   Protože čert a moje chuť číst Woolfovou nikdy nespí, pořídil jsem si Mrs Dalloway a potřetí ji přečetl. Nicméně po fiasku s Jacob's Room (kolem strany 35 jsem to prostě zaklapnul) mám dojem, že se to možná nevztahuje na celý dílo Woolfový. Měl bych znova zkusit To the Lighthouse. Nebo tu rozhodně naprostoi úchvatnou povídku o tom, jak nějaká ženská kouká na prasklinu ve zdi...a nedělám si srandu, fakt něco takovýho napsala.
  Clarissa Dalloway má něco přes padesát, za manžela má člena parlamentu, žije si život bez problémů a večer pořádá večírek. Během dne různě vzpomíná, hlavně na mládí a ještě hlavněji na léto strávené v Bourtonu, kde se setkala celá jejich skupina přátel (která se dalších 30 let nesešla, ale všichni zbytek skupiny považují za real friends, not just acquaintances, což je docela smutný). Kromě toho rekapituluje život celkově, co dokázala (not much), atd. Najednou se u ní objeví Peter, který se vrátil z Indie, kde si prošel špatným manželstvím a teď se hodlá rozvést, protože se zamiloval do mladé, krásné, úžasné paní. V Bourtonu kdysi požádal Clarissu o ruku, nicméně ta ho odmítla, a ani jeden toho nakonec moc nelituje (ona by jeho věčně musela podporovat a on si o ni myslí, že je v jádru snobka...což trochu je).
   Clarissina dcera je smutně naprosto mimo realitu, protože si žije ve světě vyšší společnosti a nějak jí docela uniká, jak to vlastně funguje. Například ji šokuje, že jako existují ženy, co pracují. Navíc se dostane do vlivu těžce zakomplexovaný náboženský fanatičky, což je fakt smrtící kombinace.
   Druhá hlavní postava je Septimus, mladý muž, který se vrátil z první světový, z Itálie si přivezl manželku a nervalo mu to dlouho a zešílel. Teda, náběh měl od chvíle, co měl jeho nejlepší kamarád nešťastno příhodu s panem šrapnelem, ale ještě potom zvládnul nějakou dobu fungovat. Některé jeho mimózní pasáže můžou být trochu náročnější na pozornost, hlavně když začne odhalovat hluboké pravdy o světě a vyvozovat z nich úplný nesmysly. Navíc k němu mluví hlasy a občas začne ječet, když zrovna padá do ohně. Rozhodně mu nepomůže první doktor, co prohlásí, že prostě potřebuje sluníčko a sem tam si zahrát kriket. Druhý doktor dokonce pozná, že je Septimus pošuk, a rozhodne se ho poslat na pár měsíců do blázince. To bohužel Septimus špatně nese a po světlé chvilce, kdy se s manželkou baví nad zdobením klobouku (vážně roztomilá scéna), skočí z okna (jestli vám jako přijde, že spoiluju, tak si trhněte, z The Hours všichni víme, že someone must die so that the others can live better, a jestli jste to neviděli/nečetli, tak stejně nezasloužíte slitování :o)).
    Večírek nakonec proběhne, všechno klapne (protože Clarissa je prostě a perfect hostess) a dokonce se sejdou i všichni z Bourtonu, a to včetně Sally. Sally je Clarssina nejlepší přítelkyně (kterou nikdy nejela navštívit...), která byla jako mladá dost nekonvenční, kouřila, měla radikální názory, proběhla domem nahá, když si zapomněla houbu a Clarissa se do ní (doslova) zamilovala (v Hodinách je to ta tmavovláska, co žije s Meryl Streep). Nakonec se ukáže, že život prožila jako ženuška, co porodila pět dětí. Nicméně podle všeho na tom byla v Bourtonu podobně jako Clarissa, a ta zase celý život považuje za nejšťastnější chvíli v celém životě moment, kdy ji Sally políbila:

All this was only background for Sally. She stood by the fireplace talking, in that beautiul voic wich made everything she said sound like caress, to Papa, who had begun to be attracted rather against his will (he never got over lending her one of his books and fining it soaked on the terrace), when suddenly she said, "What a shame to sit indoors!" an they all went out on the terrace and walked up and down. Peter Walsh and Joseph Breitkopf went on about Wagner. She and Sally fell a little behind. Then came the most exquisite moment of her whole life passing a stone urn with flowers in it. Sally stopped; picked a flower; kissed her on the lips. The whole world might have turned upside down! The others disappeared; there she was with Sally. And she felt that she had been given a present, wrapped up, and told just to keep it, not to look at it - a diamond, something infinitely precious, wrapped up, which, as they walked (up and down, up and down)), she uncovered, or the radiance burnt through, the revelation, the religious feeling! - when old Joseph Peter faced them:
"Star-gazing?" said Peter.
It was like running one's face against a granite wall in the darkness! It was shocking; it was horrible!

   Jinak největší problém je nad tou knížkou udržet pozornost. Některé popisy jsou dost náročný tím, že jde o proud vědomí, ale těch kusů není zase tolik a taky se nestane žádná hrůza, když nad nima člověk lehce poleví. Ostatně je  představy jako "Richard Dalloway odchází ode mě, kde obědval, a i když je o několik ulic vedle, pojí nás tenká nit, která se napíná a prodlužuje, až nakonec v jeden moment praskne". Ano, bez toho přežijete. Další věc je, že se přeskakuje z vědomí do vědomí, a to skoro bez varování. Ale buď seskočí na začátku odstavce a postava je potom jasně řečená (i když třeba až koncem odstavce), nebo uprostřed odstavce je dostatečný upozornění, aby to nepřehlídnul nikdo, kdo nad tím fakt nespí. Takhle se v knížce objeví něco přes 20 postav, některé z hlavní skupiny, některé dostanou třeba jen odstavec nebo stránku.
   Jinak knížka se odehrává během jednoho dne a děj posunuje odbíjení Big Benu, které se nese městem. V knížce se vůbec vyskytuje několik takových motivů, co spojují postavy a obyvatele Londýna vůbec (třeba reklama na karamely, kterou píše na obloze letadlo). Tak nějak sem patří i způsob, jakým Clarissa chápe život a smrt.Nadšeně se vrhá do hemžení Londýna, kde se noří do tepu života a (i když/protože j nevěřící) vytvořila i jakousi vlastní teorii posmrtného života, kdy se člověk tak nějak vpije do světa a je potom ve všem a ve všech.
   Psát o tom, jaká je Mrs Dalloway, co si o ní kdo myslí, jak se ovlivňují jednotlivé linie, atd., dalo psát fakt moc, ale tak nějak si říkám, že si to prostě budete muset přečíst sami. Navíc jsou skoro 2 ráno a nehodlám se k tomu vracet. Ani se mi to teď nechce číst, tak doufám, že jste se během čtení nezhroutili.