Comte de Lautréamont: Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

            Uff.

            Ne, tohle nebylo snadný. Upřímně, na několika místech jsem se ztratil tak dokonale, že už jsem se ani nevracel a nějak jsem to doklepal do konce kapitoly. Takže pro mě asi dvě místa v Awarisině recenzi byly naprosto překvapující…ale tak taky nebylo zase tak zle.

            Maldoror je ztělesnění zla a je děsně zlej, páchá zlo, kde může, a prostě se v tom fakt zlořádsky vyžívá. Ostatně, to už docela vyplývá z jeho jména, který může odkazovat na „en mal d’auror“ (u toho naše francouzštinářka tvrdila cosi o tom, že jde o zlou aura, ale aura je l’aura a l’auror je úsvit…fakt by měla s tím transcendentnem brzdit), „mal + horror“ nebo taky třeba na „mal + dolor“, protože autor uměl španělsky. Cítí, že už se takhle špatnej narodil, a snaží se od lidí držet co nejdál, nicméně mu to moc nejde. V jeden moment dokonce popisuje, že se musel vrátit do města, protože tam má šanci vybít všechny svoje…chutě. Takže se to v něm tak trochu mele. Pravda je, že prakticky všechny jeho kontakty s lidmi skončí dost špatně, dotyčný obvykle přijde o zásadní množství životně důležitých orgánů, nebo alespoň o převážnou část tělních tekutin. A nevybavuju si jedinou Maldororovu oběť, která by zůstala po jeho zásahu v jednom kuse (jo…Marvyn…ale ten skončil rozplácnutej o Panthéon….takže taky nic moc).

            Jako ztělesnění zla se dává přímo do opozice proti Bohu a má k němu trochu prazvláštní vztah. Samozřejmě ho nemůže vystát a jejich setkání doprovází buď potyčky, nebo je Bůh alespoň popisován jako pořádnej hajzl, cosi s lidma dělá co chce. Scéna, kdy Bůh sedí na trůně na hromadě lejn, nohy má v lidský krvi a z ní vytahuje lidi a ukusuje je, ta byla teda dost drsná. Navíc tu vůbec není popisován jako fajn dědula, co nás má všechny děsně rád, ale jako regulérní tyran, ze kterýho maj hrůzu i všichni v nebi.

            Jinak knížka je dělená do šesti zpěvů a každý se pak dál dělí do poměrně krátkých kapitolek, které spolu dějově nesouvisí. Je teda poměrně složitý nějak shrnout děj…prostě protože tam není. Je to spousta různých obrazů, které už jsou samy seskládány z menších obrazů (jak se dá od surrealisticky laděný poezie v próze čekat). Pojmout to nějak je vůbec docela problém, ale dá se říct, že jednotlivé kapitoly se dají zařadit do několika skupin. Buď je to prostě jakési Madororovo třeštění, kde se dost často neobjevuje ani žádná dějová linka, ty mi upřímně dělaly dost problém, protože jak se člověk jednou přestane chytat, prostě se veze (a nějak mi chybí Awarisina trpělivost, abych se vracel a zkoumal, co to vlastně básník chce říct). Dál jsou to menší storky z Maldororova života, které obvykle obsahují nějakou šílenou brutalitu, jako znásilnění slečny Maldororem, jeho buldogem a zase Maldororem; trhání adolescentů na kusy a tak. No a kusy s Bohem jsou podle mě kapitola sama o sobě.

            Jedna ze zásadních věcí, která dělá problém, je větná stavba. Je to fakt nad zmatky zmatek  Dýlka na půl strany není vůbec výjimečná (na nejextrémnější věty jsem pravidelně narážel v momenty, kdy jsem přijížděl na stanici, kde jsem vystupoval…zupa gut) a styl, jakým vkládá věty do vět, je fakt něco. Aby to snad nebylo ani o trochu snazší, má tendenci vrážet vložnou větu mezi dvě dost těsně související slova, takže než se člověk dostane od podmětu k přísudku, může taky ještě muset překonat tak dvě tři větičky. Příjemně krátký je tedy jenom jeden kus, kde Maldoror popisuje, jak omylem zabil kamaráda. Ještě dřív zabil jinýho, což byl kdosi děsně hodnej a dobrej a tak, což byl výbornej důvod ho oddělat. Protože takhle se nikdy nezkazí (tady jsou ale věty normální (normální v kontextu Maldorora), takže nějaký výčitky asi nejsou na místě).

            Awaris mě pověřila, abych řádně přečetl závěrečnou část, jestli ji teda dobře pochopila. A ano, pochopila :o) Trochu matoucí je, jak může Maldoror Mervynem točit z nějaký věže, aniž by se to někde zamotalo, ale já myslím, že běhá s tím lanem dokola. Jen tak mimochodem, konkrétně se jedná o tenhle sloup, který stojí na la place Vendôme (mimochodem, Lautréamont tvrdí, že to náměstí je kulatý, ačkoli je to čtverec...). 

            Jinak mě docela dostávaly různý ujetý věty, který prostě nemaj hlavu ani patu a čtenáři oznamujou nějaký zásadní fakta, např. Le crocodile ne changera pas un mot au vomissement sorti de dessous son crâne. V textu nikde okolo samozřejmě nic jinýho o krokodýlovi není, ale to jen prostě kdyby vás někoho napadlo, že by se krokoušové hodlali vybavovat se svejma zvratkama, tak teď už víte, že ne :o)

            Nicméně týhle knížce jsem vděčný za rozšíření slovní zásoby na poli zoologie, později jsem sice trochu přestal řešit, ale třeba u postupek dostanu na tlumočení text o blechách, pijavicích nebo vších, a pak budu fakt rád, že jsem to přelouskal.

            Při čtení mě napadlo, jak asi Maldoror připadá ostatním lidem. A podle mě docela normálně. Je to prostě naprostej šílenec, co uvidí lampu v kostele a začne si představovat, že v ní je anděl, který ho je naprosto nutný porazit, tak s ním bojuje a nakonec lampu hodí de Seiny…no ale co na tom tak uviděj ostatní lidi…magora, co šlohnul petrolejku. Takže co víte, až zase na ulici uvidíte nějakýho mumlajícího exota, třeba ho zrovna pronásleduje anděl proměněný v kraba zvíci vikuně.