Tahle knížka byla svým způsobem trochu zklamání, nicméně i tak se mi celkem líbila. Dostali jsme ji k přečtení ve čtenářským klubu a jak se ukázalo, ani ten, kdo ji navrhl, úplně nečekal, co na něj čeká.
Knížka začíná slovem ke čtenáři, kde De Quincey vysvětluje, proč knihu napsal – chce uvést na pravou míru scestný představy o opiu a jeho uživatelích a ukázat čtenáři, co jeho osobně vedlo k užívání a přeužívání opia.
Potom přichází autobiografická část, kterou dělí na jakýsi úvod, The Pleasures of Opium, Introduction to the Pains of Opium a The Pains of Opium. Úplně si nepamatuju, co je kde, ale v první části popisuje, jak chodil na školu, odkud utekl, flákal se po Walesu a pak se přesunul do Londýna, kde stěží přežíval. Tahle část je poměrně otravná, ale dá se ustát. Později vyšla upravená verze knížky, ve které rozšířil hlavně tuhle část (možná jenom tuhle část) a přidal jména známých osobností, která jsou v původním textu skrytá a je tam jen první písmeno (třeba Wordsworth a Coleridge). U někoho teda nechal jen písmeno, protože zapomněl, kdo to vlastně byl… Rozšířením týhle části udělal z knihy zřejmě už téměř nesnesitelný čtení, jak se dá dočíst v předmluvě k jednomu vydání:
De Quincey undoubtedly spoiled his masterpiece by revising it...anyone who compares the two will prefer the unflagging vigour and tension of the original version to the tired prosiness of much of the revised one.
V pozdější verzi tahle část zabírá snad přes dvě třetiny celkového textu. V The Pleasures of Opium popisuje příjemné stavy vyvolané opiem a snaží se vyvrátit některé mylné představy o opiu. Je to relativně rozsáhlá část a De Quincey si vysloužilk kritiku za to, že moc zdůrazňoval Pleasures a málo Pains. Musím říct, že i mě zaskočilo, jak málo se zaobírá negativními vlivy opia, protože když už to má takovou docela halucinogenní obálku a všude se tvrdí, jak je to imaginative a podobný věci, tak bych to čekal i v tom textu. Bohužel, tyhle záležitosti se odbudou dost rychle. Hlavně po všech Mementech a My děti ze stanice ZOO je člověk zvyklý na něco jinýho. Nicméně jednak od knížky ze roku 1821 člověk nemůže čekat zázraky, jednak De Quincey byl obecně celkem mimo, celý život v neskutečných dluzích a psal vlastně jen když fakt ale úplně děsně musel, aby aspoň něco vydělal.
Celá knížka působí dost roztříštěným dojmem, kromě první části. Mám docela podezření, že sám autor měl dost bordel v tom, kdy se co stalo a jestli se to vůbec kdy stalo. Docela zábavný je, když člověk porovná text knížky a jeho opravdivou autobiografií a zjistí, že dost věcí vyloženě zametl pod stůl. Například že ho čirou náhodou někdo našel na ulici během jeho živoření v Londýně a dostal ho zpátky na školu, kterou protentokrát málem dokončil. Nebo když se někdy v poslední části zmíní o tom, že se probudil z opiového rauše a nad ním stály jeho dvě děti. Děti? Kde se tam sakra vzaly…
Na druhou stranu z relativní nudy občas vyleze vážně zábavná část a De Quincey si umí docela vtipně pohrát s jazykem. S tím souvisí jedno z úskalí knížky, totiž že často bu%d přímo cituje jiná díla nebo je alespoň parafrázuje. U citací je to aspoň poznat (i když citace v řečtině člověku moc nepomůže), u parafrází byste museli mít načtenou anglickou literaturu od 18. století zpátky a značnou část klasický literatury, abyste to poznali. Právě antičtí Řekové a Římané jsou autorův oblíbený zdroj, takže pro dnešního čtenáře prakticky bez šance poznat. A třeba část z Releighovy autobiografie předpokládám taky.
Je to ale určitě zajímavá knížka, hlavně když se vezme v potaz, kdy vyšla. Nicméně určitě doporučuju sehnat si původní verzi, když už (do češtiny byly přeložené obě a v Levných knihách – obal na obrázku v úvodu příspěvku – vyšla anglicky ta původní).
0 komentářů:
Okomentovat