Sándor Márai: Svíce dohořívají (A gyertyák csonkig égnek)

   No, tak tohle jsem četl jen proto, že jsem měl tak nějak dojem, že bych si od něj měl něco přečíst, protože jsem tu knížku dostal kdysi od mámy k narozeninám a protože jsem jednou v neděli ráno na chatě dočetl Bareback a potřeboval jsem něco na zbytek dne…

   Kniha má více méně čtyři hlavní postavy – starého generála Henrika, jeho přítele z vojenské školy Konráda, Henrikovu služebnou Nini a jeho manželku Kristinu, o které se sice jen mluví, ale tak nějak se to kolem ní vlastně celé točí. Na začátku Konrád přijede za Henrikem na jeho panství, Henrik se tváří, že teď teda nadešla ta chvíle, na kterou čekal celej život (protože Konrád před asi 50 lety odjel a už se neozval) a Nini, jinak Henrikovi nejbližší osoba, se taky tváří, že to je fakt big deal.

   Mezi tím, kdy se Henrik dozví, že se Konrád blíží, a chvílí, kdy konečně dorazí, nám Henrik stačí odvyprávět celou story o tom, jak chodil na vojenskou školu, kde se s Konrádem seznámil, jak se spřátelili, ale i tak mezi sebou měli jisté problémy, o kterých nikdy nemluvili (jmenovitě že Henrik je odporně bohatej a Konrádovi rodiče jedli suchej chleba, aby ho udrželi na škole…ale třeba i to, že Henrik je vyloženě voják Konrád taková poetická duše).

    Když se Konrád konečně dopatlá do domu, atmosféra ve stylu na tento moment čekám již celá desetiletí začne vrcholit. Henrik nadhodí, že si teda musej pořádně promluvit a má na Konráda několik zásadních dotazů. Do týhle chvíle člověk čeká, že teď vyprávění přebere Konrád nebo že půjde aspoň o dialog. Fakt je, že Henrik následujících sto stran vede dialog, který Konrád přerušuje jen sporadicky a převážně nanejvýš pár větami (a skoro na nic mu neodpoví). Pak se zvedne a zase odjede.

   No, tak teď k tomu, co je na knížce vlastně důležitý (jak vidno, děj to není). Henrik celou dobu rozvíjí úvahy o přátelství. Je s podivem, že to dokázal tak roztáhnout, ale dokázal. Abych řekl pravdu, nic moc jsem si z knížky neodnesl, protože mě fakt vůbec nebavila. Za jedno mi celý koncept chlapáckýho přátelství přijde dost vzdálenej, za druhý je Márai i na svojí dobu dost konzervativní, takže to celé vyznělo, aspoň pro mě, silně do prázdna. Kromě toho mi na postavách vadilo, že jsou svým způsobem přehnaně rozmáchlý. Hlavní bod knížky je, když se celé jejich přátelství poněkud zvrtne a Konrád odjede do Indie. Jako fakt bylo nutný, aby odjel do Indie, a tam několik dekád wertherovsky trpěl? No ale dobrý.

   No ale taky se mi na tom něco líbilo, konkrétně ten vyhrocený moment je popsaný vážně geniálně. Přijde mi obdivuhodný dokázat popsat asi dvě sekundy na několikastránkový prostor (respektive, napsat kvůli těm dvěma sekundám celou knížku).
   Více méně jsem dospěl k tomu, že tohle nebyla knížka pro mě. Doma mi už nějakej ten rok leží ještě něco dalšího od něj, ale mám podezření, že to u toho ležení i zůstane. Jinak překlad (Anna Valentová) byl super. Mám sice dojem, že mi tam někdy vadilo moc přivlastňovacích zájmen, občas to šlo nahradit zvratným slovesem, ale to se má vychytat při redakci. Taky jsem si zkoušel přeložit název v překladači a vyšlo mi spíš na něco jako „doutnající uhlíky“, anglicky se to jmenuje Embers, takže ty svíce mi přijdou dost jako posun. Hlavní moment knížky je totiž emocionálně dost vypjatý, postavy jsou na sebe vzteklý a vůbec to v nich vaří; na konci knížky jsou zase už umírnění a vědí, že už nebudou žít dlouho. Takže z dohořívajících svící vyplývá konec života, ovšem pokud tam jsou původně ty uhlíky (což nevím přesně, protože v tom originále jsou nejspíš nějaký pádový koncovky a to konkrétní slovo mi nešlo najít), tak ty nejdřív prudce žhnou a pak pomalu vyhasínají. Taky tam mohly hrát roli další věci, což už je mimo moje schopnosti. Tak, tímhle jsem si vynahradil to, jak jsem ten překlad odbil u The Bell.