Tohle bych měl sice sepisovat anglicky, když to je to A-Z Challenge, ale na knížku mi naskakuje zpozdný a potřebuju to nějak rychle sesmolit, takže pro jednou to moje neexistující, česky nemluvící čtenářstvo bude muset přežít.
Knížka je o Sarah, šedesátnici, která pracuje ve známém divadle, respektive ho se svými přáteli tak asi před milionem let založila. Zalíbí se jí deníky Julie Vairon, což je dívka, která žila na přelomu 19. a 20. století (teda doopravdy nežila, ať máme jasno). Život se s ní nemazlil, většinu ho prožila v chatě někde v lese za městem, odkud chodila učit děti lidí z města (už nevím, jak se to tam jmenovalo). Jak je vidět, byla dost svobodomyslná, milovala les a údajně v něm v noci tancovala nahá a byla prostě taková dost svá. Taky psala, malovala a skládala hudbu. Postupně měla tři vztahy s muži, což vždycky dopadlo dost špatně. V případě toho posledního už byla zasnoubená za místního postaršího tiskaře, ale těsně před svatbou ji našli utopenou v jezírku v lese.
Rozepisuju to, protože Julie se pak táhne celou knihu. Sarah se rozhodne dostat na pódium hru o ní. Shodou okolností už někdo napsal scénář (je to zásadní postava, ale zapomněl jsem, jak se jmenuje,a nemůžu to najít). Tenhle někdo (asi Stephen…myslím)…takže Stephen se se Sarah rychle spřátelí, ovšem Sarah rychle dojde k tomu, že Stephen je zamilovaný. A ne jen tak do někoho. Do Julie. Co na tom, že je mrtvá. Nebo že nečetl její deníky? Stačilo mu slyšet hudbu, kterou složila.
Nicméně centrum zápletky je Sarah a její zamilovanosti. Tedy ty poslední lásky, co ještě prožije (no offense, ale většině lidí přijde i těch šedesát asi jako dost pozdě). V každém případě jí trable začnou ve chvíli, kdy potká mladého, krásného, úchvatného herce Billa, který má hrát v Julie. Zbytek zápletky bych nechal už stranou.
Jedna zajímavá věc je samozřejmě milostná zápletka o šedesátnici, ale knížka má i hromadu dalších postav a láska je hlavní téma více méně všech vedlejších zápletek. Mimochodem, když říkám hromada dalších postav, tak myslím hromada. Na zmatek v postavách si stěžuju nějak moc často, nicméně tady je to podle mě oprávněný, protože když se objeví všichni herci, co mají vystupovat v Julie, smíchají se s postavami, co hrajou, a ještě se tam někde vynoří sponzoři a Stephenova rodina a rodina Sarah a pak se změní část obsazení…postupně se teda vyfiltruje, kdo má v knížce nějakou zásadnější roli a už je to pak ok.
No ale zpátky k tématu. Kromě lásky upravené na všechny způsoby se v knížce opakují i další témata, asi nejzajímavější je, jak se jedna věc může podle okolností výrazně měnit. Například Julie se inscenuje nejdřív ve Francii a potom v Anglii a na postavy to pokaždé působí jako dost jiná hra. Ostatně postava samotné Julie není moc jasně daná a všichni si ji vykládají dost po svém, popřípadě o ní něco naprosto záměrně přehlížejí, protože jim to nevyhovuje (jmenovitě jde o Stephena).
Jinak musím přiznat, že někde kolem poslední třetiny jsem začínal váhat, jestli to mám dočíst. Děj se tam dostane trochu do stagnace, vypadá to, že se nic moc nebude dít, Sarah se utápí v hormonální bouři a vůbec je to dost nevhodná část, kdy zpomalit děj. Ono se to pak už teda výrazně nerozjede, ale svým způsobem knížka chytne druhý dech.
Byl bych nerad, kdyby to vypadalo, že knížka na člověka akorát chrstne kýbl gerontních citů, protože tak to není. Lessingová je přeje jen paní spisovatelka, takže knížka má i spoustu úvahových pasáží. Nicméně i ty části, co jen klopí emoce, jsou některé skvěle napsané, třeba když se Sarah převaluje v posteli a dostane se až do momentu, kdy jí fakt přijde, že má Billa v posteli, což zakončí tím, že přesně takhle musely vzniknout pověry o inkubech. No a je to knížka o divadle, takže to taky přijde na přetřes.
Je to sice dost zajímavá knížka, a nikoho od ní neodrazuju, na druhou stranu se od autorky dají najít i jiný knížky, který se mi zdály lepší (A Good Terrorist mě určitě bavil víc). Na druhou stranu, asi to není knížka pro lidi po dvacítce. Ona no asi není knížka ani pro lidi po třicítce. O čtyřicátnících se asi už dá uvažovat, ale přece jen pointa je, že hrdinka samotná už nic takovýho ani nečekala a celou dobu má pocit, že jí to všechno nějak bouchlo pod rukama, což si lidi ve čtyřiceti nejspíš ještě pořád nemyslí. No ale směle do toho.
0 komentářů:
Okomentovat