Nábor nových členů

Čágo bélo, knihomolové,

s Awaris a Kate jsme usoudili, že mít čtenářský klub o třech (číslovkou 3) lidech je dost lamárna, takže tímto nabízíme všem knihomolům, knihomolkách a knihomolčatům, aby se k nám přidali.
Scházíme se jednou měsíčně a  knížky vybíráme přiměřeně dlouhé. Nechceme (aspoň nějakou dobu) číst nic, v čem se vyskytuje první světová, druhá světová, Heydrich nebo Stalin.
Upozorňuju, že jakmile skončíme debatu o knížce, nastupuje téma moderní kultury a našich reflexí o ní což v praxi vypadá tak, že začne vlká bitva o to, jestli je víc sexy Ares nebo Ronon.
Tak se hlašte, protože čtení je zábava and stuff.

Sylvia Plath: The Bell Jar (Pod skleněným zvonem)

   Tak tohle bylo snad největší (zatím…ale teď už mi toho naštěstí tolik nezbývá) překvapení seznamu na americkou literaturu. Už nějak automaticky čekám, že na mě vždycky vyskočí nějaká nesnesitelnost (i když kromě Huckleberryho Finna to bylo vlastně všechno docela přežitelný), ale tohle se dokonce dostalo do kategorie „Já si to snad koupím domu“. Možná je to taky proto, že to vyšlo někdy v roce 1963, takže je přece jen jasný, že mě Edith Wharton mohla nadchnout jak chtěla, ale oproti 60. létům nikdy moc záživná nebude.

   Hlavní hrdinka je Esther, která pochází z malého města v Connecticutu (tuším) a vyhrála cestu na měsíc do New Yorku, kde bude pomáhat ve vydavatelství. Vybírá tam povídky, jinak s ostatníma holkama, co taky vyhrály, jezdí po všech možnejch akcích, večeřích a galavečerech a prostě se maj dost fajn. New York sice Esther nadchne, ale její šéfová jí řekne, že na sobě bude muset ještě makat, aby někdy vážně dostala v nakladatelství práci. Esther si taky docela zakládá na tom, že píše, a na prázdniny se chystá na kurz tvůrčího psaní. Zatím v New Yorku na ni ale začíná postupně doléhat jakási letargie a nakonec skoro není s to vybrat si ani barvu šatů. Projde si spoustou pokusů o seznámení, večírků a všeobecně si docela žije, ale jak jsem napsal, postupně ji to čím dál tím víc míjí.

   Jakmile přijede domu a matka ji vyzvedne na nádraží, dozví se, že na ten kurz psaní se nedostala, což je pro ni docela pecka. A pokud to v New Yorku vypadalo, že je dost introvertka a postupně jste si začali říkat, že je teda fakt trochu divná, tak po návratu do ospalýho městečka se jí prostě začne rozpadat osobnost. V týhle fázi jsem našel jistý podobnosti hrdinky se mnou, ovšem pak jsem došel k tomu, že představy ve stylu

„odjedu do Evropy, kde budu děsně v pohodě a všechno bude jiný a (v první řadě) lepší“ jsou asi společný veškerýmu lidstvu. Později začne podnikat poněkud chabý pokusy o sebevraždu a dokud nevzala tubu prášků a celou ji nespolykala, ani jsem nevěřil, že to myslí vážně.

   Probudí se v nemocnici, kde je péče o pacienty přinejmenším podivná. Nicméně odsud se brzo dostane do soukromé nemocnice, a to díky spisovatelce, podle které se jmenuje stipendium, které dostala. Spisovatelka (podle všeho ne úplně nejlepší, ale rozhodně skvěle prodávaná) se o ní doslechla a rozhodla se jí pomoct. Tady se Edith začne pomalu zlepšovat a celá knížka končí tím, že jde na pohovor s doktory, po kterém ji prakticky najisto pustí.

   Z tohodle asi není úplně jasný, proč mě to tak nadchlo, ale jde spíš o detaily, které se v knížce objevují a dělají z ní dost důvěryhodný záznam toho, jak se takový člověk cítí (na konci jsem zjistil, že je to převážně autobiografická knížka). Hlavně část mezi New Yorkem a nemocnicí je zajímavá, když si Edith skoro vytváří náhradní osobnosti, pokouší se o sebevraždu (tady vyprávění hraničí s černou komedií, ale možná ne tak úplně schválně), vůbec si nevěří a neustále trpí paranoiou (to jí teda vydrží ještě dlouho v nemocnici).

   Knížkou se ještě táhne dějová linie s Buddy Wilardem, kterej bydlí ve stejným městě jako Esther a neustále se ji snaží sbalit. Je to vlastně skvělá partie – dobře vypadá, je z dobrý rodiny a studuje medicínu. Nicméně Esther nějak rozhodí, když zjistí, že už dřív spal s nějakou ženskou, zatím co ona si myslela, že čeká na ni (takhle to zní dost kravsky, ale on fakt trochu budí ten dojem). Není to teda jediný důvod., proč si ho Esther odmítá vzít. Ona totiž nemá úplně vyřešený, co chce, a nějak podivně se v ní perou představy o skvělý kariéře v oboru, který má ráda, s představou o tom, jak celý život stráví poklidným okopáváním zahrádky, protože se o ni bude starat její úchvatný manžel. Buddy taky potom dostane tuberkulózu a všichni (kromě Esther) si myslí, že svatba bude, jen co Buddy vyleze z nemocnice.

   Naprosto nesnesitelná je postava Estheriny matky, který má o psychických problémech svojí dcery asi takovou představu, že je její svobodná volba mít pocit, že je zavřená pod skleněným poklopem a naprosto vytržená od světa (i když taková matka je tak trochu klišé příběhů a mladých lidech v blázinci…).

   V doslovu o životě autorky jsem pak zjistil, že Sylvia Plath to napsala podle vlastních zkušeností ze začátku 50. let a úryvek románu How did I know that someday – at college, in Europe, somewhere, anywhere – the bell jar, with its fitting distortions, wouldn’t descend again? se ukázal jako obzvlášť pravdivý, protože ve stejném roce, kdy se kniha vydala, spáchala sebevraždu. Kromě tohodle románu psala ještě básně a jedna z nich je i v tom doslovu; přijde mi vážně dobrá:

Mad Girl’s Love Song

I shut my eyes and all the world drops dead;

I lift my lids and all is born again.

(I think I made you inside my head.)

The stars go waltzing out in blue and red,

And arbitrary blackness gallops in:

I shut my eyes and all the world drops dead.

I dreamed that you bewitched me into bed

And sang me moon-struck, kissed me quite insane.

(I think I made you inside my head.)

God topples from the sky, hell’s fire fade:

Exit seraphim and Satan’s men:

I shut my eyes and all the world drops dead.

I fancied you’d return the way you said,

But I grow old and I forget your name.

(I think I made you inside my head.)

I should have loved a thunderbird instead;

At least when spring comes they roar back again.

I shut my eyes and all the world drops dead.

(I think I made you inside my head.)

   Nejsem si jistej, že jsem úplně předal, co se mi na tý knížce tak líbí, ale možná to dost dobře nejde vměstnat na blog…nebo to prostě neumím. Ale tahle knížka za to fakt stojí.

Edith Wharton: Ethan Frome (Ethan Frome)

   Seznam literatury nám v pár případech umožňuje i jakousi možnost výběru, v tomhle případě to byl buď Ethan Frome, nebo The Age of Innocence. Awaris nad The Age of Innocence skučela asi měsíc, že je fakt utrpení dokopat se k tomu, aby to člověk dočetl. Ethan Frome měl naopak 180 stran, a to ještě jen díky opravdu hodně řídkýmu pokrytí stránek, takže se mi to podařilo dočíst za jeden den, a to jsem u toho ještě stihnul posekat zahradu a dojít pro jednu cache poblíž chaty.

   Asi tak prvních padesát stran jsem si byl dost jistej, že to je rozhodně ta naprosto nejnudnější kniha v historii literatury, protože děj je vážně...minimální. Jako skoro by se dalo říct, že je to celý taková citovka, nicméně postupně to tak nabírá obrátky, že to je docela dost chytlavá citovka. Deset stran před koncem mi máma řekla, že mám jít zapálit oheň, tak jsem proklel krutost osudu a závěr si odložil o hoďku a půl…prostě utrpení.

   Takže do města Starkfield v Nové Anglii přijíždí náš vypravěč (bezejmenný), který tady více méně zakysnul přes zimu kvůli práci. Jednou na ulici uvidí Ethana Froma, jak prochází netečně městem a tváří se děsně tragicky. Snaží se vykoumat, co se mu stalo, ale nikdo mu to nějak nehodlá moc vyprávět, akorát zjistí, že před asi 25 lety se stalo cosi a že to bylo fakt strašný.

   Později ho Frome začne vozit z chaty v horách, kde vypravěč bydlí, na nádraží. Při tom se začnou trochu bavit, nicméně Ethan fakt není žádná kecka. Jednou večer je chytne bouře, tak ho Frome vezme k sobě na noc. Vypravěč se blíží ke dveřím, slyší ženský hlas a…

   …děj skočí o 20 let zpět. Ethanovi je 27, jeho žena Zeena je o 7 let starší a vzali si k sobě Zeeninu příbuznou Mattie, které je 20. Celá zápletka vypadá asi následovně: Ethanovi se líbí Mattie, Zeeně se vůbec nelíbí Mattie, Mattie se líbí Denis a nevíme, jak moc se jí líbí Ethan (dobře, víme, o čem by to jinak bylo). Děj je pak poskládaný z jednotlivých epizodek, které ukazují, jak moc má Ethan rád Mattie, jak moc Ethan nemá rád Zeenu, jak moc má Mattie ráda Ethana a jak moc Zeena nemá ráda Mattie. Například story o tom, jak Mattie dělá Ethanovi večeři a vytáhne Zeeninu mísu, kterou Zeena dostala jako svatební dar, schovává si ji a nikdy ji nepoužívá. No, tak tu mísu sejme kočka na zem. Na takový samotě v lese s lehce ujetou Zeenou může rozbitá mísa vyvolat slušně pekelnou atmosféru.

   Docela šílený je i to, jak se Ethan se Zeenou dali dohromady. Jemu onemocněla matka a Zeena mu s ní začala pomáhat. Matka potom umřela, jenže se to stalo v zimě a místní zimy jsou dlouhý a osamělý. No, a Ethan prostě Zeeně řekl, jestli by už nezůstala. No, tak teda zůstala.

   Zeena se nakonec Mattie zbaví a prostě jí řekne, že další den odjíždí. Ethan se furt tváří jako drsňák a plánuje, jak s Mattie uteče, ale je dost jasný, že nic takovýho se nestane. Nakonec ji odváží na vlak, přičemž se oba dva konečně jasně vyjádří, jak to vlastně mezi sebou maj (Mattiina věta I used o think of it sometimes, summer nights, when the moon was so bright I culdn’t sleep  je trochu přes míru, ale jinak fajn). Pak následuje ta velká trága, ale – ha, ha – to si to musíte přečíst sami (nebo musíte otevřít wiki…). Nicméně až pak doceníte větu He spent too many winters here. 

   Jak jsem řekl, začátek je docela pruda, protože je prostě úplně jasný, jak to půjde dál. Ale postupně mě to docela vtáhlo a fakt se to dalo. Navíc jsem pořád čekal, co bude ta velká událost. Nicméně je to psychologickej román, takže to má občas takový prostoje. Já teda proti psychologickejm románům vůbec nic nemám, právě naopak, ale prostě mi je fakt jasný, že je Ethanovi děsně na nic, tak nemusím číst dvě strany dojemnejch popisů toho, jak civí na horskou krajinu. Vlastně mi to třeba v porovnání s Henry Jamesem přišlo docela blíž moderní literatuře, minimálně oproti takovýmu Washington Square (i když to je asi jeden z jeho dřívějších románů, tak to asi není takový překvapení).

     Takže nakonec příjemný překvapení a pokud v knížce snesete i nedějový pasáže (a ono to zrovna tady taky není tak zdlouhavý), tak je to fakt dobrý.  

Ian McEwan – Black Dogs (Černí psi)

   Tuhle knížku jsem četl už před dvěma lety na jeden seminář, ale musím přiznat, že mi tenkrát nějak celkově unikla. Napsal jsem na ní nejspíš ty dvě myšlenkově nejprázdnější strany tou nejspíš nejstrašnější angličtinou, který jsem byl tenkrát schopen, a dodneška vlastně nechápu, že mi ten chlap neutrhnul hlavu, když jsem mu přišel do kabinetu na konzultaci. Nicméně teď jsme si na náš čtenářský klub (opakuji, není lame) potřebovali vybrat něco krátkýho a dostupnýho a volba padla na Black Dogs (doufám, že se to u Awaris setká s větším úspěchem než moje volba Slaughterhouse Five…).

   Vypravěčem je Jeremy, který někdy v pubertě přišel o rodiče a žil pak sám se starší sestrou, jejím přítelem a jejich dcerou Sally. Jeremy má zvláštní potřebu stýkat se s rodiči svých kamarádů a nahrazovat si tím vlastní rodinu. Jeho sestra se navíc o Sally moc nestará a později se zjistí, že ji i bije (ji zase bije přítel, ale někdy ona bije taky přítele). Ale Jeremy odjede na univerzitu a od té doby cítí, že se na Sally nějak prohřešil. Sally sama pak dopadne docela bídně a on si pořád myslí, že za to může.

   Nicméně hlavní linie je vyprávění o rodičích jeho ženy Jenny – June a Bernardovi. Ti se setkali během druhé světové, Bernard organizoval dodávky francouzskému odboji (asi…) a June dělala překladatelku a tlumočnici z francouzštiny. Po válce spolu jeli na líbánky do Francie, kde se během vycházky June setkala se dvěma černými psi, kteří na ni zaútočili, a od té doby se dala na jakousi spirituální cestu. Bernard je ovšem čistě realisticky založený a tou dobou ještě člen Komunistické strany (June taky, ale odejde dost rychle, Bernardovi to vydrží někdy do padesátých let) a postupně jim to rozloží manželství.

   Celá knížka potom stojí na protikladu June a Bernarda a jejich přístupu a cápání světa. Děj je rozdělený (kromě prologu a Jeremyho dětství) na čtyři menší příběhy, které se dají vždy vyložit jak podle Bernarda, tak podle June. Je pravda, že autor občas čtenáře trochu vede za ručičku a k oběma výkladům ho sám dovede, ale tak vybrat si už člověk musí sám. Kromě jejich „životních filozofií“ se celým dějem táhne něco, co by se asi dalo nazvat milostným příběhem – tedy jde o to, že i když spolu nemůžou být (protože se nedokážou nehádat dýl jak 5 minut), tak se nedokážou ani rozvést a úplně se rozejít.

   Jen jeden příklad – Jeremy přijede na chatu ve Francii, kde žila June, nicméně v té době je už mrtvá. Neustále cítí, jako by tam s ním někdo byl a tenhle pocit ho nakonec zachrání před tím, aby ho bodnul štír (i když by mu nic moc doopravdy neudělal, francouzský štíři jsou másla). Jeremy pak sedí a slyší hlasy June a Bernarda, jak se hádají o to, jestli ho zachránil duch June, nebo jestli to je prostě tím, že přijel do domu, kde dlouho žila, a cítil se nesvůj, tak měl pocit, že tam s ním je Junin duch. No jak říkám, je to zábavný čtení.

   Setkání se psy je popsané až skoro na konci a pro June se pak stanou jakýmsi symbolem pro zlo. Celý život jí pak straší ve snech vize toho, jak je vidí běžet po bílé kamenité cestě, jeden z nich za sebou nechává krvavou stopu, a ona je sleduje, až jí zmizí z dohledu. Zlo a fakt, že se ho nedá nikdy zbavit, protože je v lidech zakořeněný, je druhý hlavní téma knížky. Zatímco Bernard se snaží zlepšit svět přes politiku a vytyčování velkých cílů, June se rozhodla žít o samotě a hledat svoji vlastní cestu, což je podle ní jediný způsob, jak se zbavit zla v sobě (což, jak poukazuj Berbard, se dělá dost snadno, když si člověk může dovolit zavřít se v ovčárně ve Francii a čas trávit jen sepisování knih o meditaci).

   Poslední myšlenka, co mi tak utkvěla, je to, že v životě neexistují „zlomové body“. Zatímco June tvrdí, že až setkání se psy ji přivedlo na její životní cestu, Bernard dává Jeremymu několik příkladů, ze kterých je vidět, že k tomu už nějakou dobu směřovala. Takové zásadní okamžiky jsou pak doopravdy jen triky romanopisců (a potenciálně lidí, co se na svůj život rádi koukají jako na román).

   Tahle knížka mi přijde naprosto skvělá. McEwan píše naprosto přirozeně, třeba část s černými psy je rozepsaná snad na deset stran, odehraje se na ní jen několik vteřin, ale plyne tak samozřejmě, že si toho člověk ani nevšimne. Bavilo mě i to téma a taky fakt, že mi došlo, že pokud nic jinýho, vysoká škola mě naučila trochu líp číst (občas jsem si říkal – proboha, jak jsem mohl tohle nevidět…). Takže tohle si teda jako fakt přečtěte.

Jeremy, that morning I came face to face with evil. I didn’t quite know it in the time, but I sensed it in my fear – these animals were creations of debased imaginations, of perverted spirits no amount of social theory could account for. The evil I'm talking about lives in us all. It takes hold in an individual, in private lives, within a family, and then it's children who suffer most. And then, when the conditions are right, in different countries, at different times, a terrible cruelty, a viciousness against life erupts, and everyone is surprised by the depth of hatred within himself. Then it sinks back and waits. It's something in our hearts.

Mark Twain: The Adventures of Huckleberry Finn (Dobrodružství Huckleberryho Finna)

   Štve mě, jak neustále porušuju předsevzetí o knihách, který nikdy v životě nechci přečíst. V minulým semestru jsem proti svýmu rozhodnutí, který jsem učinil někdy v 9. třídě, přečetl Olivera Twista (jen abych zjistil, že vlastně nebyl až tak povinnej…spíš jakože vůbec), a teď tohle. Ale Toma Sawyera fakt nikdy, nikdy, nikdy nepřečtu. Fakt, slibuju.

   Huck přišel v předcházející knize (Dobrodružství Toma Sawyera) ke slušný hromadě peněz a teď se o něj stará místní vdova. Ta ho nutí jíst příborem, chodit do školy, číst knížky a k dalším ohavnejm činnostem spojeným s civilizací. Pak se vrátí jeho otec, což Hucka nenadchne, protože je takovej trochu násilnickej (otec). Ale nakonec se mu podaří odtáhnout Hucka do chaty někde za městem, kde Huck zjistí, že už se mu nechce číst, chodit do kostela a jíst příborem, ale taky se mu nechce žít s pošahaným otcem, takže uteče a chatu ještě pocáká prasečí krví, takže to vypadá, že ho někdo zabil.

   Cestou narazí na uprchlého černocha Jima, který patřil vdově, co se o Hucka starala. Společně se vydají na sever, ale kdesi cestou minou odbočku a jedou na jih, což je děsně zásadní, aspoň podle naší profesorky literatury. Cestou potkaj nějakou loď a tam jsou nějaký zločinci a Huck udělá něco, nějak mi to uteklo, ale důležitý je, že Huck se nakonec pokusí zachránit je, takže víme, jak je hodnej a morální a tak.

   Pak se dostanou do města, kde se odehrává nějakej ujetej příběh ve stylu „Romeo a Julie motorovou pilou“. Prostě se tam dvě rodin pokoušejí navzájem postřílet a pak se tam dva lidi zamilujou a utečou a ostatní se dál pokoušejí postřílet, a to včetně dětí a žen a starců. Huck při tom sedí na stromě a hází hlášky typu „Oh, humanity“.

   Pak narazí na dva chlápky, co si říkají King a Duke, což jsou dva podvodníci. Jejich účel je ukázat, že Huck porušuje zákony (cestuje s uprchlým otrokem a neprásknul ho), ale je při tom highly moral, zatímco tyhle jsou prostě zmetci prvního stupně a snažej se okrást kohokoli a kdekoli a o cokoli. Následujících milion stran jsou  o tom, že evil!King je evil, evil!Duke je evil a moral!Huck je moral.

   Na závěr Duke a King prodají Joea jako uprchlého otroka a Huck ho jde zachránit. Podvodníky při tom chytí za podraz, co udělali o asi triliardu stranu dřív a vykoupou je v dehtu a peří. Huckovi je to líto a  čtenář mlátí hlavou do stolu. Huck potom přijde k domu, kde drží Jima. Vyběhne ženská a začne ho vítat, že je konečně tady. Huck se dál vydává za příbuzného, který měl přijet. Za chvíli začne vyzvídat, za koho se to vlastně vydává…a teď přichází nejdebilnější část knihy. Rodina očekává příjezd Toma Sawyera! Proboha, idiotštější vyřešení problému je snad jen v Jane Eyre, když Jane náhodně vyrazí do nějakýho domu a z celý Velký Británie se trefí zrovna do příbytku dlouho ztracených příbuzných.

   Potom trpíte dalších 40 stran, než to konečně skončí. Tom a Huck zůstanou spolu, Jim je svobodný, Huck má prachy, protože jeho otec umřel a všechno je fajn.

   Jako význam týhle knihy je dneska vážně pochybnej. Kritika otrokářství. Hm. Kritika americký společnosti. Hm. No celý prostě hm. Jako sem tam to bylo zábavný, ale sem tam se v tý strašný záplavě nudy docela ztrácí. Taky jsem nenáviděl každej řádek, kde mluvil Jim. Zachycování místních a sociálních dialektů by se mělo zakázat.

   Howgh.

Kurt Vonnegut: Salughterhouse Five (Jatka č. 5)

   Předpokládám, že touhle dobou mi začne drasticky ubývat počet čtenářů, protože neustále sepisuju knihy, který už dávno postla Awaris, ale sakra, můžu já za to, že je to taková čtecí mašina?

   Pokud jste koukali na její verzi, tak jí nevěřte…náš čtenářskej klub vůbec není lame.

   Hlavní postava knížky je Billy Pilgrim, který má tak trochu problém. Billy jich má teda spoustu, ale jedním z hlavních je, že když byl ve válce, tak začal cestovat v čase na ose svýho života. Takže už viděl, jak se narodil, jak umře, jak se oženil…prostě už to viděl všechno.

   Takže Billy je ve válce, kde se mu teda ani trochu nelíbí. Více méně by si nejraději někde sednul na kámen a nějak to tam všechno přečkal, ale ostatní ho přece jenom nenechají. Neustále ho buzeruje Roland, který má jakousi ujetou představu o tom, jak je válka super, jak si jejich skupinka vydobude slávu a budou si říkat Tři mušketýři. Akorát mu to furt kazí Billy, který jen skučí, že už nikam nechce jít. Pak je oba zajmu Němci a Roland si udělá něco s nohou a všechny okolo sebe přesvědčí, že za to může Billy.

   Mezitím je odvedou do Drážďan na práce. Celá skupina přespává v podzemní části jatek, kde tedy přežijí kobercový nálety Američanů. V celý knížce se tvrdí, jak to byl největší masakr války a mnohem horší než Hirošima, což mimochodem není pravda, ale přesný čísla se uvěřejnily až později. Takže zničení Drážďan horší než Hirošima nebylo, ale to na věci zase tolik nemění.

   Billy pak chodí troskama a s vojáky pomáhají odklízet. Do toho se přimotá Edgar – učitel, který byl tak starý, že se do války musel dostat podvodem. Celou dobu nějak přežívá, projde bombardování Drážďan a nakonec ukradne lžičku, za což ho popraví. Podle Vonneguta je to vrchol knihy, i když to tam píše asi už pětkrát před tím a ve výsledku to jen konstatuje. Ona pointa celý knihy je vůbec to, že vypráví o všem možným, jen je o tom bombardování, i když o to tedy je hlavně.

   Billy se pak vrátí do Ameriky a stane se z něj optometrista, má obtloustlou, docela tupou ženu, ale vezme si ji, protože stejně ví, že to tak bude. Má s ní dceru a syna, který je nejdřív hroznej spratek, ale pak je z něj hodnej kluk a jde do Vietnamu. V týhle části Billy spadne s letadlem a praští se u toho do hlavy. Jeho žena pak umře v autě, což mu nejspíš dohromady způsobí dost šok na to, aby si nakecal, že cestuje v čase a že ho unesli mimozemšťani.

   Tralfamadoři jsou bytosti, co vnímaj i čas, takže podle nich se všechno už stalo a v nějaký formě  to pořád je. Takže lidi neumíraj, protože i když jsou v jeden moment mrtvý, existuje spousta jinejch okamžiků, kdy jsou naprosto v pořádku. Takže všechno už je dávno daný a oni sami jednou při pokusech s novým pohonem zničí vesmír, ale je to jedno, protože se to už vlastně stalo. A i když války existují, nemá cenu jim bránit, daleko rozumnější je soustředit se na chvíle, kdy bylo dobře. Takže na dotaz Billyho Why me? řeknou jen Why you? Why anybody?

   Taky mají úplně jiný druh knížek, kdy autor naskládá vedle sebe spoustu jednotlivých okamžiků a účinek na čtenáře potom má, když se na ně na všechny podívá naráz a vnímá je. Přesně takhle jsou potom psaný i samotný Jatka.

   Takže výsledek je, že prostě nic nemá cenu, všechno je daný a všechny nás řídí osud.

   Děj je zasazený do vyprávění Vonneguta o tom, jak začínal knížku psát…no ale píšu to sem jen proto, aby nemátlo, odkud se vzaly ty citace.

   Celkem mi to přišlo jako super knížka, jen občas mi to přišlo až příliš…postmoderní. Chápu, že tohle je začátek a všechny ty nesnesitelný kraviny typu „dvě alternativní dějový linie se spojí, kdyžsi hrdinka sedne na kajak“ to jen kopírujou, ale občas je to trochu moc. Hlavně to jméno. Bože, Pilgrima jako příjmení hrdiny, co cestuje v čase, to si prostě fakt mohl odpustit. Neustálý opakování So it goes mi občas ke konci taky lezlo na nervy…ale to je asi účel, takže to nějak přjdu.

  

   I said that to Harrison Starr, the movie-maker, one time, and he raised his eyebrows and inquired, “Is it an anti-war book? “

   “Yes,” I said. “I guess.”

   “You know what I say to people when I hear they’re writing anti-war books?”

   “No, what do you say, Harrison Starr?”

   “I say, ‘Why don’t you write an anti-glacier book instead?’ ”

   I looked through the Gideon Bible in my motel room for tales of great destruction. The sun was risen upon the Earth and Lot entered into Zo-ar, I read. Than the Lord rained upon Sodom and upon Gomorrah brimstone and fire from the Lord out Heaven; and He overthrew those cities, and all the plain, and all the inhabitants of the cities, and that which grew upon the ground.

   So it goes.

   Those were vile people in both those cities, as is well known. The world was better without them. And Lot’s wife, of course, was told not to look back where all those people and their homes had been. But she did look back, and I love her for that, because it was so human.

   So she was turned into a pillar of salt. So it goes.

Carson McCuller – The Ballad of the Sad Café (Balada o smutné kavárně)

   Opět mě Awaris předběhla. Scoundrel of a reader…

   Takže hlavní hrdinkou je Miss Amelia, která je sice Mrs, ale zjevně to nikdo v městečku nereflektuje. Hlavně proto, že připomenout jí jejího manžela by se rovnalo lístku přímo na zem spěšnou pěstí. Miss Amelia na svého manžela totiž nevzpomíná ráda. Manželství trvalo asi 10 dní, kdy se Amelia a Marvin zásadně rozcházeli v názoru na to, jak má vypadat svatební noc. Když byl moc dotěrný, tam mu dala rána. Pak mu jednu ubalila prakticky při každý příležitosti. Marvina to konečně přestalo bavit a odešel. Potom někde něco vykradl a šel do basy.

   Nicméně momentálně Amelia vede poklidný život, má obchod, dělá nejlepší pálenku daleko široko a nadšeně se soudí s každým, kdo se jí připlete do cesty. Sice jí to stojí dost peněž, ale ona je stejně s přehledem nejbohatší člověk v okolí. Od lidí si drží odstup a lidi si drží rozumný odstup od ní. Taky si ji nikdo nechce poštvat proti sobě, protože by mu pak nedávala pálenku, což by byl dost problém, když všechno ostatní ve městě jsou nějaký patoky. V každým případě do toho zasáhne Lymon – hrbáč, který jednou přijde a prohlásí, že je Ameliin bratranec. Všichni čekají, že ho Amelia připraví o alespoň jeden životně důležitej orgán, ale překvapivě se tak nestane – Amelia vezme hrbáče k sobě a dokonce se do něj potupně zamiluje.

   Hrbáč má dost rád společnost a nějak se postupně stane, že se z obchodu stane kavárna. Nadšeně sem chodí celý městečko, protože díky tomu mají alespoň chvíli možnost zapomenout na všechny problémy a vyjít ze svýho stereotypního života. Lymon je taky tak trochu hajzl, protože ho děsně baví posílat lidi proti sobě. Taky do všeho věčně šťourá. Takže ho maximálně zaujme, když se po pár letech vrátí Marvin, protože o něm všichni mluví, ale nikdo mu nechce říct, o co vlastně jde.

   Marvin se tak nějak poflakuje městem, všude jen kouká a neustále vytáčí Amelii do nepříčetnosti. Ta si dokonce udělá boxovací pytel a cvičí, protože všichni vědí, že dřív nebo později se ty dva pokusí ze sebe navzájem vymlátit duši (a všichni sázejí na Amelii). Hrbáč za Marvinem neustále leze, aniž by s ním Marvin někdy kloudně promluvil.

   Nakonec jednou nasněží, což tak nějak zlomí situaci a konečně přijde bitka. Amelia už už vyhrává, jenže když už drží Marvina pod krkem, tak se na ni vrhne hrbáč a Marvin ji děsně zbuší. Potom ti dva společně zničí kavárnu, palírnu i Ameliiny zásoby a zmizí. Amelie to samozřejmě rozloží a už se z toho nikdy pořádně nevzpamatuje.

   Tahle povídka/novela mi přišla vážně skvělá. Amelia je podle mě skvělá postava, nějak se v některých jejích vlastnostech trochu  vidím (až na to, že nebiju ostatní lidi). Zajímavě to zachycuje život na malým americkým městečku (i když takhle to funguje asi všude stejně), kde se fakt vůbec nic neděje a lidi nemají na práci nic lepšího než žvanit a vymýšlet absurdní pomluvy. Zajímavá věc taky jakýsi „čekání na pravou chvíli“. Na začátku si všichni nějakou dobu myslí, že Amelia k sobě vzala hrbáče, aby ho zabila. Takže před jejím domem se srotí dav místních chlapů, aby ji odvedli. Všechny ty chlápky popíše jen nějak jako „jo, byli to dobrý, pracovitý muži“ a konec. Dost dlouho pak jen stojej a čekaj, „až ta chvíle dozraje“. Stejně to fungovalo při čekání na rvačku Amelie a Marvina. Ale všichni pak věděli, že je ta správná chvíle. Podle mě McCullerovi lidi přijdou trochu jam mravenci, co ráno vstanou, makaj a jdou spát, přičemž z toho se občas vyloupne individualita jako Miss Amelia, ale nevim, možná to vykládám úplně mimo.

Henry James - Washington Square (Washingtonovo náměstí)

    Děsně mě nebaví psát o knihách, který má Awaris blognutý už tak asi měsíc, ale přece jen když už jsem to přelouskal… Taky se aspoň nemusím zabývat dějem a můžu prostě krafat o svejch neskonale hlubokejch úvahách nad tímhle dílem.

   Bohužel, zrovna u Washington Square jich bude poskrovnu.

   Během čtení m napadlo, že se to v určitých směrech podobá The Awakening, tedy minimálně ve smyslu „žena nachází vlastní nezávislost“. Catherine v tom nacházení teda sice nedoje moc daleko, ale principielně tu podoba je…taky jsem si tím povšimnul, že na seznamu četby je nápadný množství knih s hlavní ženskou postavou, ale jakej seznam čekat od někoho, kdo je jen krok od používání slova „píšící“ místo „spisovatel“, aby to bylo džendrově oukej.

   Takže celkově to byla fajn knížka. James se spíš soustředí na postavy a jejich vnitřní život (to je tak debilní spojení, ale nenapadlo mě nic lepšího), takže fakt, že zápletka je vlastně úplně o ničem, není zase tolik na škodu (přece jen jde celou dobu o to, jestli si ho vezme, nebo ne). Zajímavý je, že ani jednu postavu si člověk nemůže oblíbit. Doktor je takovej prototy mad scientist, jen místo pokusů o ovládnutí světa experimentuje na svý dceři, kolik toho ještě unese. Tetička je totálně šáhlá a jediný, co jí zajímá, je, jestli by třeba nemohlo začít pršet, pokud možno ještě aby byla bouřka, až Caherine poběží přes město bušit na dveře svýho snoubence – protože s pořádným hromobitím by byla celá záležitost daleko romantičtější. Catherine je většinou úplně mimo, až ke konci se nějak začne projevovat, ale stejně. Je fakt, že prostě produkt výchovy svýho divnýho otce, ale i tak ji člověk spíš lituje, než že by si ji oblíbil. A samozřejmě Morris je naprosto nesnesitelnej. Během semináře ve škole někdo prohlásil, že přece nevíme, jestli ji třeba neměl rád. No, podle mě ani trochu, protože tam nikde není nejmenší náznak toho, že jo. A i kdyby…pořád je to sobeckej parchant, tak je to celkem fuk.

   Asi se dneska omezím na tenhle výkřik o tom, jak jsou tam všichni úplně blbý…ale i tak je to fakt dobrá knížka, jen se místy trošku vleče.

Můj týden na Febiofestu, vol. 2

Opice (Apan)

Drama / Thriller

Švédsko, 2009, 81 min

ČSFD: 41 %, IMDb: 5,7/10

   Na tohle jsem nebyl připravenej. Ono se na to ani připravit dost dobře nedá. Tahle věc by se asi poměrně slušně umístila na žebříčku 10 nejdivnějších filmů, co jsem kdy viděl. Takže, o co jde. Chlapík se ráno probudí, je celej od krve a neví, co se stalo. Pak rovnou vidíme, jak jde do práce. Jezdí jako instruktor v autoškole, všechno je dobrý, až najednou děsně seřve studentku, že to je blbá kráva, a uteče. Pak si zajede do obchodu a pořídí si několik pytlů, pilu a s velkým zaujetím sleduje cirkulárku. Nakonec dorazí domů a divák konečně zjistí, že mu v bytě leží mrtvá ženská.

   K údivu diváka, a podle výrazu hlavního hrdiny i k jeho údivu, se z patra domu ozve dítě. Chlapík najde svýho syna v zakrvavený posteli a odveze ho do nemocnice. Odtamtud uteče (což by se mu určitě v reálu povedlo…) a fláká se po městě. Pak jede za svojí matkou, kterou pak možná zabije, a taky možná ne. Teda jako spíš ne, ale fakt nevím. Taky se chce nechat zajet vlakem, ale nějak se mu to nepovede. Konečně se vrátí do nemocnice, kde mu syn chce vyprávět sen. V tom snu byli všichni opice, kromě taťky. A co byl ten? Ten byl sám sebou.

   Ty hloubky.

    I když to bylo skoro nesledovatelný a moje sousedka na začátku titulků prohlásila, že takovýhle filmy by se měly zakázat, bylo to pořád zajímavější než takovej Nepřítomen. Alespoň formou – celou dobu divák jen sleduje, nemá žádný vhled do hrdiny, ten tam jen běhá a sem tam začne ječet a mlátit se rukama do hlavy. Já nevím, dokonce mám chuť se na to snad i někdy kouknout znova. Objektivně to byl asi docela špatnej film, ale takovej zajímavě špatnej…

Za modrým nebem (Himlen är oskyldigt blå)

Drama

Švédsko, 2010, 112 min

ČSFD: 68 %, IMDb: 7,5/10

            Po sérii naprostých ujetostí tohle přišlo jako vysvobození. Ten film měl normální strukturu (naopak od Opice, Nepřítomen a dalších pokladů švédské kinematografie to mělo začátek, střed a konec), mělo to děj a byli tam normální lidi.

            Film vypráví o událostech, které se opravdu staly v 70. letech, nicméně netuším, jak moc je film podle reality, a co už je adaptace. Martin má alkoholickýho otce (nechápu, jak můžou být ve filmech všichni Švédi alkoholici, když se tam skoro nechlastá), takže když dostane příležitost odjet na prázdniny na brigádu, matka mu řekne, ať klidně jede a aspoň na chvíli z toho vypadne. Martin tam pracuje v hotelu a poblíž bydlí jeho zazobanej spolužák s rodiči. Martin na sebe pak vezme krádež alkoholu, ale protože vedoucí hotelu pozná, že je to fakt jako dobrej kluk, tak ho nevyhodí, ale řekne, že mu teď bude s něčím pomáhat.

   Upřímně, nevím, jak dlouho Martinovi trvá, než mu dojde, o co jde. Podle mě mnohem dýl, než by mělo. Ale prostě vedoucí hotelu vede nejen hotel, ale i místní bordel a obchod s drogami.

   Je asi jasný, že to nemůže dopadnout moc dobře.

   Martin se za film stihne zamilovat, začít spolupracovat s policií a pochopit, vo co jako v tom životě fakt de.

   Z průseru ho nakonec vyseká zazobanej tatík spolužáka, protože na něj Martin má zase jinou špínu. Doma se ještě vypořádá s násilnickým otcem a jednou dobře mířenou ho pošle k zemi, když se otec snaží praštit matku. (Odjel jako chlapec…ale vrátil se jako muž)

   Musím říct, že mě to fakt nadchlo, ale zase s odstupem mi to přijde sice jako dobře udělaný film, ale zase nic nadprůměrnýho. Asi mě ovlivnilo to, že jsem za sebou měl asi 4 šílený magorárny v kuse…

Neopouštěj mě (Never Let Me Go)

Drama / Romantický

USA / Velká Británie, 2010, 103 min

ČSFD: 70 %, IMDb: 7,3/10

   Filmové zpracování knihy Never Let Me Go. A další zářez Keiry Knightley na pažbu britských románů převedených na plátno. Už je na čase, aby autoři svoje postav dopředu psali tak, aby je mohla potom Keira zahrát…

   Na tenhle film jsem se těšil několik a musím říct, že to nezklamalo ani trochu. Až na několik momentů, který oproti knize chybí nebo mi v porovnání přišly trochu málo zdůrazněný, je to podle mě naprosto adekvátní převedení knížky na plátno. Herci jsou taky všichni naprosto výborný. Vlastně jediný, co můžu říct, je, že mi to přišlo super.

Na Druhé straně (švédsky Svinalängorna, finsky Sovinto…proč sem tyhle názvy vůbec píšu, když je to všem fuk…)

Drama

Švédsko / Finsko, 2010, 94 min

ČSFD: 74 %, IMDB: 7,2/10

   Na tenhle film jsme šli nejspíš z jednoho jedinýho důvodu, a tím byla Noomi Rapace (Lisbeth z Millenium Trilogy). A nezklamala. Byla super.

   Děj je opět o alkoholický matce, ovšem tentokrát se přidá i alkoholický otec. Retrospektiva do dětství je převážně slepenec scének, kdy byli rodiče na mol, nějak se děsně ztrapňovali, prali se, nadávali si a podobně. Výsledkem je, že hlavní hrdinka Leena trpí jakousi lehkou formou OCD a vůbec se nevídá se svojí matkou. Jenže jednoho dne jí zavolají, že její matka umírá v nemocnici a chce ji vidět. Pro Leenina manžela (kterého mimochodem hraje Noomin exmanžel) a dcery je docela šok, že její matka ještě vůbec žije, a vypraví se za nově objevenou babičkou/tchýní. Jinak se celkem nic nestane, Leena dává matce najevo, jak jí děsně leze na nervy, a matka má neustále potřebu řešit věci, o kterých Leena zvládla nemluvit asi 25 let a neměla by problém v tom mlčení pokračovat.

   Matka nakonec umře, Leena si postupně projde všemi známými stadii hysterie a vrátí se domů.

   Sice je to milionkrát omleté téma, ale v tomhle případě je to podle mě jedno z nejlepších zpracování „moje matka chlastá, můj otec chlastá, potlačuju traumata z dětství a fakt mi zničli život“, na který jsem kdy narazil.

Můj týden na Febiofestu, vol. 1

No takže před Febiofestem jsme si se Sameťákem vyměnili seznam filmů, na který bychom chtěli jít. On pak vytvořil obří seznam, který to nějak kloubil dohromady. Na můj dotaz, na co z toho chce vlastně jít, se mi dostalo odpovědi, že přece na všechno. A protože to byl fakt nátlak filmů, radši to sem nějak zdokumentuju, abych v tom neměl za týden totální guláš.

Fair Game (Fair Game)

Akční / Drama / Thriller / Životopisný

USA, 2010, 104 min

ČSFD: 63 %, IMDB: 7,0/10

Reálný příběh Valerie Plame Wilson a jejího manžela Joea. Valerie pracovala pro CIA, což ovšem věděl jen Joe a její rodiče. Valerie souhlasí s tím, že zkusí poslat Joea do Iráku na akci, což už dělal dřív a taky tam působil jako delegát, takže všechno proběhne v pořádku a Joe dorazí se zprávou, že v Iráku není po atomovkách ani vidu ani slechu.

Bohužel, o něco později se Bush rozhodne vlítnout do Iráku a prostě potřebuje nějakou omluvu. Joe to nerozchodí a vyjde na veřejnost s tím, že tam prostě nic nemaj. Nicméně tím naštve spoustu lidí. Takže Bílý dům se rozhodne, že odtajnit Valerii jako agentku je ten správný způsob, jak to tomu užvaněnci vrátit.

Strhne se docela peklo, kdy na Valerii padají hlášky typu „Copak vy nemáte ráda naše vojáky?“ a podobně, obrázek jejich domu, celá jména a telefonní čísla visí na internetu a prostě vůbec je to fakt milý. Jo, ještě se jim málem rozpadne manželství, protože zatímco Joe oběhává každou televizní show, kam ho pozvou, Valerie se drží stranou a přijde jí jako dost špatnej nápad tvrdit na veřejnosti, že je oběť konspirace v Bílým domě.

Všechno se ovšem vyřeší, až když padne několik obvinění na Lewise Levyho, což byl v tý době asistent viceprezidenta Cheneyho, a Valerie se konečně rozhodne vystoupit na veřejnost. Upřímně, nevím, jak to bylo, ale ten závěr mi přišel takovej kapku deus ex machina.

Na každý pád je to podle mě dobře zpracovaný, Naomi Watts a Sean Penn jsou oba skvělí a autorům se navíc nějak povedlo udělat to tak, že se na diváky nesypaly americký vlajky proudem. Respektive, závěrečný Joeův proslov o tom, že udržení demokracie je záležitost všech, a ne hrstky hlavounů, se držel v překvapivě všeobecném tónu, takže i neameričan by to měl být s to vztáhnout na sebe (ačkoli nemohlo chybět závěrečný God bless America…ale taky už nevím, jak moc ironie v tom bylo).

Noční hry (Nattlek)

Drama

Švédsko, 1966, 105 min

ČSFD: 56 %, IMDB: 5,6/10

            První v sérii švédských divností. Dějová linie je příběh hlavního hrdiny, když si na rodinné panství přivede snoubenku. To je ovšem proloženo neustálými flashbacky do dětství. Takže…hlavní hrdina měl fakt špatnou matku. Neustále pařila, střídavě ho posílala do háje a děsně milovala a během porodu dalšího dítěte kolem sebe nechala nastoupit kopu lidí a mezi výkřiky agónie stačila děsně existencionálně hláškovat (to dítě se mimochodem narodilo mrtvý). Hlavní hrdina taky moc neví, co chce. Občas matce podlejzá, občas sedí s babičkou a rukou drtí kraslice, co mají zpodobňovat jeho matku a občas je z něj crossdresser.

            Po její smrti se o něj začnou starat matčiny přátelé, kteří na něm pak parazitují zbytek života (jestli jsem to dobře pochopil). Na práci nemají zjevně nic lepšího, než se mu válet po baráku, chlastat a provádět další děsně neřestný činnosti.

            Snoubenku tohle moc neba, takže se rozhodne, že náš hrdina musí od základů změnit svůj život, jinak s ním prostě nebude moct být. Postupně se jí víc a víc otevírá a o svatební noci mu dojde, že je fakt potřeba udělat zásadní krok, když svoji milovanou pozvrací (OK, přiznávám, trochu to zjednodušuju). Nenapadne je nic lepšího, než se definitivně zbavit domu. Normální lidi by ho třeba prodali, ale ne, to nestačí. Takže ho podminujou a vyhoděj do povětří. Ils sont fous, ces Suédois.

            Poznamenám jenom, že to jsou 60. léta. Obrázek o tom, jak asi vypadá švédskej film z psychomatkou ze šedesátek, si radši udělejte sami.

Sebbe (Sebbe)

Drama

Švédsko, 2010, 80 min

ČSFD: 73 %, IMDB: 6,6/10

            Další švédská divnost. Sebbe chodí na střední a nikdo ho nemá rád. Teda možná ho má rád jeden spolužák, ale naštěstí se to moc nevyjasní. Sebbe žije jen s matkou, která má mizernou práci a pije. Taky nemá žádný kamarády a neustále si doma něco montuje. Matka nemá peníze, aby mu koupila dárek k narozeninám, takže když v domovní prádelně uvidí ležet bundu, tak ji sebere. Fakt nechápu, z jaký je planety, že jí to přišlo jako dobrej nápad, ale dobrý.

            Spolužák ze stejnýho domu Sebbemu samozřejmě řekne, že to je jeho bunda, takže to celý praskne. Matka je doma hysterická, že si o ní teď myslí, že je zlodějka (duh…) a vyhodí Sebbeho z domu. Ten se chvíli fláká, pak odběhne na staveniště a ukradne dynamit. Nějak si vyrobí bombu, kterou na sebe přidělá, a jde tak do školy. Odsud zase uteče a vrátí se domu, ale matka mu řekne, že se o něj nemůže starat, tak se Sebbe zase zvedne, nasedne do busu a odjede.

            Film byl podle mě docela slušně udělanej a herec Sebbeho byl naprosto neuvěřitelnej. Jen je to tak trochu směs všech klišé, co si člověk vybaví, když mu někdo řekne „film o špatný matce“. Taky je tam občas pár nelogičností, jakože Sebbe běží přes celý staveniště s obří bednou dynamitu a s nikým to ani nehne. Ale jinak vážně slušný.

Metropia (Metropia)

Animovaný / Sci-Fi / Thriller

Švédsko / Dánsko / Norsko / Finsko, 2009, 86 min

ČSFD: 65 %, IMDB: 6,1/10

             

Tentokrát celoskandidávská divnost. Antiutopická animovaná sci-fi, kde je celá Evropa propojená systémem metra. Hlavní hrdina se rozhodne do metra nechodit a jezdí na kole, čímž ovšem porušuje zákony. V hlavě se mu taky začne ozývat hlas, co mu říká, kam má jít a co má dělat, takže si chudák myslí, že mu hrabe. Když mu ukradnou kolo, tak už do toho metra fakt musí. Tady narazí na slečnu, kterou zná z obalu šampónu a kterou děsně miluje, protože je fakt krásná (jako jedna z mála postav ve filmu se aspoň trochu podobá lidský bytosti) a on žije v tom děsným, ponurým světě, takže se na ni kapku upnul.

            Rozhodne se tedy tu dámu sledovat. Strhne se naprosto zmatený řetězec událostí, podstatný je, že nadnárodní korporace XYZ ovládá lidi tím, že do svýho šampónu dává mikročipy, který se jim tak dostávaj do hlavy. A oni maj pak lidi, co ostatním lidem vysílaj přímo do hlavy a nutěj je něco dělat. Ano…wtf.

            Hlavní hrdina a kráska ze šampónu se rozhodnou s tím skoncovat pomocí plyšový Hello Kitty se zabudovanou elektrobombou (jakože to vyřadí z provozu elektroniku, fakt nevím, jak se tomu říká). No, celý to ale dopadne jinak.

            Ten děj takhle zní naprosto kravsky, ale není to tak zlý. Navíc dost silná stránka filmu tady je ujetá animace s dost...ohyzdnými panáčky a atmosféra depresivní budoucnosti vůbec. A taky je tam giant oozy brain, i když vůbec nechápu, co tam dělá.  Neříkám, že to prostě musí vidět každý, ale neřekl bych, že to je totální ztráta času.

Nepřítomen (Ausente)

Drama / Thriller

Argentina, 2011, 87 mim

ČSFD: 55 %, IMDB: 6,8/10

            Ze Švédska jsme se přesunuli do Argentiny. Tehle film mi přišel snad nejmíň zajímavej z toho, co jsme viděli. Mladý homosexuální Argentinec odhaluje sám sebe a rozhodne se strávit noc u svýho tělocvikáře doma, protože třeba by se mu s ním mohlo zadařit. Vetře se mu do domu, ale tělocvikář je heterák jak poleno, takže se nic nestane. Tělocvikář pak přijde na to, že mu ten kluk kecal, tak to nějak řešej, bla bla bla. Kluk spadne ze střechy a zabije se, ale chlapík si myslí, že se zabil kvůli němu. Tak se začne opíjet a kašlat na přítelkyni. Nakonec vleze do budovy s bazénem, kde běhá po šatnách a je děsně vypsychovanej, až konečně chytí ducha mrtvýho studenta, se kterým se tam honěj, políběj se, titulky.

            Takže tak