Ian McEwan – Black Dogs (Černí psi)

   Tuhle knížku jsem četl už před dvěma lety na jeden seminář, ale musím přiznat, že mi tenkrát nějak celkově unikla. Napsal jsem na ní nejspíš ty dvě myšlenkově nejprázdnější strany tou nejspíš nejstrašnější angličtinou, který jsem byl tenkrát schopen, a dodneška vlastně nechápu, že mi ten chlap neutrhnul hlavu, když jsem mu přišel do kabinetu na konzultaci. Nicméně teď jsme si na náš čtenářský klub (opakuji, není lame) potřebovali vybrat něco krátkýho a dostupnýho a volba padla na Black Dogs (doufám, že se to u Awaris setká s větším úspěchem než moje volba Slaughterhouse Five…).

   Vypravěčem je Jeremy, který někdy v pubertě přišel o rodiče a žil pak sám se starší sestrou, jejím přítelem a jejich dcerou Sally. Jeremy má zvláštní potřebu stýkat se s rodiči svých kamarádů a nahrazovat si tím vlastní rodinu. Jeho sestra se navíc o Sally moc nestará a později se zjistí, že ji i bije (ji zase bije přítel, ale někdy ona bije taky přítele). Ale Jeremy odjede na univerzitu a od té doby cítí, že se na Sally nějak prohřešil. Sally sama pak dopadne docela bídně a on si pořád myslí, že za to může.

   Nicméně hlavní linie je vyprávění o rodičích jeho ženy Jenny – June a Bernardovi. Ti se setkali během druhé světové, Bernard organizoval dodávky francouzskému odboji (asi…) a June dělala překladatelku a tlumočnici z francouzštiny. Po válce spolu jeli na líbánky do Francie, kde se během vycházky June setkala se dvěma černými psi, kteří na ni zaútočili, a od té doby se dala na jakousi spirituální cestu. Bernard je ovšem čistě realisticky založený a tou dobou ještě člen Komunistické strany (June taky, ale odejde dost rychle, Bernardovi to vydrží někdy do padesátých let) a postupně jim to rozloží manželství.

   Celá knížka potom stojí na protikladu June a Bernarda a jejich přístupu a cápání světa. Děj je rozdělený (kromě prologu a Jeremyho dětství) na čtyři menší příběhy, které se dají vždy vyložit jak podle Bernarda, tak podle June. Je pravda, že autor občas čtenáře trochu vede za ručičku a k oběma výkladům ho sám dovede, ale tak vybrat si už člověk musí sám. Kromě jejich „životních filozofií“ se celým dějem táhne něco, co by se asi dalo nazvat milostným příběhem – tedy jde o to, že i když spolu nemůžou být (protože se nedokážou nehádat dýl jak 5 minut), tak se nedokážou ani rozvést a úplně se rozejít.

   Jen jeden příklad – Jeremy přijede na chatu ve Francii, kde žila June, nicméně v té době je už mrtvá. Neustále cítí, jako by tam s ním někdo byl a tenhle pocit ho nakonec zachrání před tím, aby ho bodnul štír (i když by mu nic moc doopravdy neudělal, francouzský štíři jsou másla). Jeremy pak sedí a slyší hlasy June a Bernarda, jak se hádají o to, jestli ho zachránil duch June, nebo jestli to je prostě tím, že přijel do domu, kde dlouho žila, a cítil se nesvůj, tak měl pocit, že tam s ním je Junin duch. No jak říkám, je to zábavný čtení.

   Setkání se psy je popsané až skoro na konci a pro June se pak stanou jakýmsi symbolem pro zlo. Celý život jí pak straší ve snech vize toho, jak je vidí běžet po bílé kamenité cestě, jeden z nich za sebou nechává krvavou stopu, a ona je sleduje, až jí zmizí z dohledu. Zlo a fakt, že se ho nedá nikdy zbavit, protože je v lidech zakořeněný, je druhý hlavní téma knížky. Zatímco Bernard se snaží zlepšit svět přes politiku a vytyčování velkých cílů, June se rozhodla žít o samotě a hledat svoji vlastní cestu, což je podle ní jediný způsob, jak se zbavit zla v sobě (což, jak poukazuj Berbard, se dělá dost snadno, když si člověk může dovolit zavřít se v ovčárně ve Francii a čas trávit jen sepisování knih o meditaci).

   Poslední myšlenka, co mi tak utkvěla, je to, že v životě neexistují „zlomové body“. Zatímco June tvrdí, že až setkání se psy ji přivedlo na její životní cestu, Bernard dává Jeremymu několik příkladů, ze kterých je vidět, že k tomu už nějakou dobu směřovala. Takové zásadní okamžiky jsou pak doopravdy jen triky romanopisců (a potenciálně lidí, co se na svůj život rádi koukají jako na román).

   Tahle knížka mi přijde naprosto skvělá. McEwan píše naprosto přirozeně, třeba část s černými psy je rozepsaná snad na deset stran, odehraje se na ní jen několik vteřin, ale plyne tak samozřejmě, že si toho člověk ani nevšimne. Bavilo mě i to téma a taky fakt, že mi došlo, že pokud nic jinýho, vysoká škola mě naučila trochu líp číst (občas jsem si říkal – proboha, jak jsem mohl tohle nevidět…). Takže tohle si teda jako fakt přečtěte.

Jeremy, that morning I came face to face with evil. I didn’t quite know it in the time, but I sensed it in my fear – these animals were creations of debased imaginations, of perverted spirits no amount of social theory could account for. The evil I'm talking about lives in us all. It takes hold in an individual, in private lives, within a family, and then it's children who suffer most. And then, when the conditions are right, in different countries, at different times, a terrible cruelty, a viciousness against life erupts, and everyone is surprised by the depth of hatred within himself. Then it sinks back and waits. It's something in our hearts.