Tak tohle bylo snad největší (zatím…ale teď už mi toho naštěstí tolik nezbývá) překvapení seznamu na americkou literaturu. Už nějak automaticky čekám, že na mě vždycky vyskočí nějaká nesnesitelnost (i když kromě Huckleberryho Finna to bylo vlastně všechno docela přežitelný), ale tohle se dokonce dostalo do kategorie „Já si to snad koupím domu“. Možná je to taky proto, že to vyšlo někdy v roce 1963, takže je přece jen jasný, že mě Edith Wharton mohla nadchnout jak chtěla, ale oproti 60. létům nikdy moc záživná nebude.
Hlavní hrdinka je Esther, která pochází z malého města v Connecticutu (tuším) a vyhrála cestu na měsíc do New Yorku, kde bude pomáhat ve vydavatelství. Vybírá tam povídky, jinak s ostatníma holkama, co taky vyhrály, jezdí po všech možnejch akcích, večeřích a galavečerech a prostě se maj dost fajn. New York sice Esther nadchne, ale její šéfová jí řekne, že na sobě bude muset ještě makat, aby někdy vážně dostala v nakladatelství práci. Esther si taky docela zakládá na tom, že píše, a na prázdniny se chystá na kurz tvůrčího psaní. Zatím v New Yorku na ni ale začíná postupně doléhat jakási letargie a nakonec skoro není s to vybrat si ani barvu šatů. Projde si spoustou pokusů o seznámení, večírků a všeobecně si docela žije, ale jak jsem napsal, postupně ji to čím dál tím víc míjí.
Jakmile přijede domu a matka ji vyzvedne na nádraží, dozví se, že na ten kurz psaní se nedostala, což je pro ni docela pecka. A pokud to v New Yorku vypadalo, že je dost introvertka a postupně jste si začali říkat, že je teda fakt trochu divná, tak po návratu do ospalýho městečka se jí prostě začne rozpadat osobnost. V týhle fázi jsem našel jistý podobnosti hrdinky se mnou, ovšem pak jsem došel k tomu, že představy ve stylu
„odjedu do Evropy, kde budu děsně v pohodě a všechno bude jiný a (v první řadě) lepší“ jsou asi společný veškerýmu lidstvu. Později začne podnikat poněkud chabý pokusy o sebevraždu a dokud nevzala tubu prášků a celou ji nespolykala, ani jsem nevěřil, že to myslí vážně.
Probudí se v nemocnici, kde je péče o pacienty přinejmenším podivná. Nicméně odsud se brzo dostane do soukromé nemocnice, a to díky spisovatelce, podle které se jmenuje stipendium, které dostala. Spisovatelka (podle všeho ne úplně nejlepší, ale rozhodně skvěle prodávaná) se o ní doslechla a rozhodla se jí pomoct. Tady se Edith začne pomalu zlepšovat a celá knížka končí tím, že jde na pohovor s doktory, po kterém ji prakticky najisto pustí.
Z tohodle asi není úplně jasný, proč mě to tak nadchlo, ale jde spíš o detaily, které se v knížce objevují a dělají z ní dost důvěryhodný záznam toho, jak se takový člověk cítí (na konci jsem zjistil, že je to převážně autobiografická knížka). Hlavně část mezi New Yorkem a nemocnicí je zajímavá, když si Edith skoro vytváří náhradní osobnosti, pokouší se o sebevraždu (tady vyprávění hraničí s černou komedií, ale možná ne tak úplně schválně), vůbec si nevěří a neustále trpí paranoiou (to jí teda vydrží ještě dlouho v nemocnici).
Knížkou se ještě táhne dějová linie s Buddy Wilardem, kterej bydlí ve stejným městě jako Esther a neustále se ji snaží sbalit. Je to vlastně skvělá partie – dobře vypadá, je z dobrý rodiny a studuje medicínu. Nicméně Esther nějak rozhodí, když zjistí, že už dřív spal s nějakou ženskou, zatím co ona si myslela, že čeká na ni (takhle to zní dost kravsky, ale on fakt trochu budí ten dojem). Není to teda jediný důvod., proč si ho Esther odmítá vzít. Ona totiž nemá úplně vyřešený, co chce, a nějak podivně se v ní perou představy o skvělý kariéře v oboru, který má ráda, s představou o tom, jak celý život stráví poklidným okopáváním zahrádky, protože se o ni bude starat její úchvatný manžel. Buddy taky potom dostane tuberkulózu a všichni (kromě Esther) si myslí, že svatba bude, jen co Buddy vyleze z nemocnice.
Naprosto nesnesitelná je postava Estheriny matky, který má o psychických problémech svojí dcery asi takovou představu, že je její svobodná volba mít pocit, že je zavřená pod skleněným poklopem a naprosto vytržená od světa (i když taková matka je tak trochu klišé příběhů a mladých lidech v blázinci…).
V doslovu o životě autorky jsem pak zjistil, že Sylvia Plath to napsala podle vlastních zkušeností ze začátku 50. let a úryvek románu How did I know that someday – at college, in Europe, somewhere, anywhere – the bell jar, with its fitting distortions, wouldn’t descend again? se ukázal jako obzvlášť pravdivý, protože ve stejném roce, kdy se kniha vydala, spáchala sebevraždu. Kromě tohodle románu psala ještě básně a jedna z nich je i v tom doslovu; přijde mi vážně dobrá:
Mad Girl’s Love Song
I lift my lids and all is born again.
The stars go waltzing out in blue and red,
And arbitrary blackness gallops in:
I dreamed that you bewitched me into bed
And sang me moon-struck, kissed me quite insane.
God topples from the sky, hell’s fire fade:
Exit seraphim and Satan’s men:
I shut my eyes and all the world drops dead.
I fancied you’d return the way you said,
But I grow old and I forget your name.
(I think I made you inside my head.)
I should have loved a thunderbird instead;
At least when spring comes they roar back again.
I shut my eyes and all the world drops dead.
(I think I made you inside my head.)
Nejsem si jistej, že jsem úplně předal, co se mi na tý knížce tak líbí, ale možná to dost dobře nejde vměstnat na blog…nebo to prostě neumím. Ale tahle knížka za to fakt stojí.
0 komentářů:
Okomentovat