Michel Faber: The Crimson Petal and the White

- I am a fallen woman but I assure you: I did not fall. I was pushed.

   Předpokládám, že tenhle příspěvek bude trochu delší, takže si dovolím i trochu víc kecání na začátek. Na knížku jsem přišel díky Awaris, která mi ukázala nejdřív BBC zfilmovanou verzi. Už tenkrát mě napadlo, že bych si to sehnal a přečetl, nicméně městská knihovna má jen jeden výtisk, ten je navíc neustále rezervovaný, a muset to přečíst za měsíc je trochu pruda. Má totiž skromných 845 stran.

   Ovšem na letišti při návratu ze Skotska jsem neměl co číst (vzít si na cestu jen A Clockwork Orange nebyla moudrá volba) a taky v letištním knihkupectví měli akci, že při koupení dvou označených knížek je druhá za půl ceny (nedělám si iluze o tom, že bych nějak zásadně ušetřil, ale což). Chvíli jsem tam bloumal a nálepku na sobě měly samý prkotiny, až jsem narazil na tohle. No a když už jsem měl jednu, vyhrabal jsem tam někde životopis Stephena Frye, co měl taky nálepku, prostě abych měl ten dobrej (falešnej) pocit, že jsem ušetřil.

   Učíst to teda nebyla sranda, ale stálo to za to, i se zkouknutou televizní verzí, do který se i přes čtyřhodinovou stopáž něco nevešlo. Taky jsem to chtěl dát na svůj reading list na britskou literaturu, nicméně to docela zamotaná táležitost, protože autor se narodil v Holandsku, dlouho žil a školu vychodil v Austrálii a teď žije a publikuje ve Skotsku. Všichni ho samozřejmě považují za svého autora a wiki tvrdí, že je „broadly European“, což by pro zanesení na British reading list mohlo stačit. Občanství má teda ale holandský.

   Faber začal psát už jako mladý, ale až v 90. letech poslal první povídky do soutěží a první knížka mu vyšla v roce 1998 – sbírka povídek Some Rain Must Fall. Crimson Petal začal psát, když mu bylo 21 a vyšel v roce 2002, kdy Faberovi bylo 42 let. Podle jeho poznámek v knížce dílo prodělalo dost zásadní změny, takže bůhví jak to tenkrát vypadalo. Během studií se zaměřoval na viktoriánskou literaturu a tohle začal psát, aby si dokázal, že umí udělat něco, co bude mít strukturu románu od George Eliot a styl a čistotu vyprávění (tohle není úplně citace, nechce se mi teď hledat) jako Dickens.

   Česky od něj vyšlo asi pět knih, třeba Pod kůží, Evangelium ohně nebo výše zmíněné Někdy prostě prší.

William a Sugar

   No ale pokročme ke knížce. Hlavní postavou je 19letá prostitutka Sugar, kterou do profese zatáhla její matka a bordelmamá Mrs Casteway. Sugar se sama naučila číst a psát a naopak od ostatních prostitutek čas netráví opíjením se, ale studováním Shakespeara a psaním vlastního román, kde ventiluje svoje frustrace (většina jejího románu sestává z mučení a zabíjení zákazníků). Další postavou je William Rackham, syn majitele velkých parfumerií, který neustále žije představou, že z něj bude a man of letter, bude psát úžasný články a knihy a strhávat na sebe obdiv, zatímco je to docela flákač. Samozřejmě odmítá představu, že by po otci přejal firmu, protože to by naprosto zaprodal svoje bohémství.

   William má ženu Agnes, která je krásná, ale bohužel naprosto šílená. Jak se ukáže, má tumor na mozku, z čímž v tý době nikdo nic nenadělá. Chodí za ní ovšem doktor Curlew, odborník na „ženské nemoci“. Jeho léčbu nebudu snad ani komentovat, ale určitě Agnes nepomáhá (a ani nikomu jinýmu). Knížku provází ještě vedlejší příběh Henryho Rackhama (Williamův bratr) a Mrs Fox (ovdovělá dcera doktora Curlewa), kteří jsou oba silně věřící a navzájem do sebe zamilovaní, ale prostě ne a ne říct si to. Jejich příběh jen ukazuje na viktoriánskou upjatost a potlačování emocí (jinak Mrs Fox má dost moderní názory na náboženství a nebrání se spojení víry s darwinovskou teorií, čímž se řadí mezi záživnější postavy knížky).

   William se setká se Sugar, která ho naprosto posedne. Za prvé ho zaskočí, že se s ní bavt o Miltonovi, za druhé udělá pro zákazníka i věci, které jiné prostitutky odmítají a – naopak od jiných – to udělá s úsměvem a ušetří je pocitu zhnusení nad sebou samým. William se proto rozhodne začít si Sugar vydržovat jen pro sebe. Na to samozřejmě potřebuje zvýšit příjmy, takže nakonec se pustí do spravování otcovy společnosti.

Mrs Casteway

    Vztah mezi Sugar a Williamem je docela záhada. Na začátku jde z jeho strany hlavně o posedlost, u ní o snahu dostat se z ulice za každou cenu. Později i Williamem docela manipuluje a přinutí ho přestěhovat ji do lepší části Londýna. Na otázku, jestli se do sebe někdy zamilují, je těžký najít odpověď. V jistý fázi nejspíš ano, aniž by si to byli sami ochotní přiznat. Ke konci románu jim ale silně selhává komunikace a čtenář skoro úplně ztrácí vhled do Williama. U Sugar pak spíš začne převažovat strach, že ji Wiliam vyrazí z domu, než cokoli jiného. Někdy za půlkou ji William totiž nastěhuje k sobě jako guvernantku.

   Až v téhle části se do děje konečně pořádně dostane dcera Williama a Agnes – Sophie. Ta se sice mihla už dřív, ale až teď dostane víc prostoru než jednu stranu. Mezi Sugar a Sophie se vytvoří dost silné pouto, což usnadňuje fakt, že Agnes se o Sophie vůbec nestará a matka Sugar byla docela příšerná:

“Where is your Papa, Miss?” she [Sophie] enquires.

“In Hell, my poppet. Mrs Casteway’s reply one upon a time.

“I don’t know, Sophie.” Sugar strains to recall anything more about her father than her mother’s hatred of him.

   Mrs Casteway je docela ujetá postava sama o sobě, trochu mi připomínala Miss Havisham z Great Expectations. Je oblečená do řvavě rudého oblečení, má červené proužky ve vlasech a všechen čas tráví tím, že si nechává posílat obrázky svatých, vystřihuje je a slepuje do koláží. Navíc z ní lezou hlášky jako:

„Child: be reasonable,” she smiles. “Why should my downfall be your rise? Why should I burn in Hell and while you flap around in Heaven? In short, why should the world be a better place for you than it has been for me?” And, with a flourish, she dips he glue-brush into the pot, twirls it around, and deposits a translucent pearl of slime on a page already crowded with magdalens.

   Sugar se taky dostane ke starým deníkům Agnes. Ke svému překvapení ovšem zjistí, že Agnes, aspoň než se nemoc začala plně projevovat, byla neskutečně nudná a tupá, zajímalo jí jen oblečení a módní účesy a bylo jen těžké pochopit, že Williama zaujala. No ale stalo se, přišla mu prostě jiná než všechny ty ostatní. Někde na netu jsem našel recenzi, podle které si Agnes žije ve světě, kde je všechno „peachy“, což je teda blbost, naopak si přijde vším ohrožená. Věří, že William ji mučí (nedostatečně ji zabezpečoval, než se postavil do čela společnosti), její nevlastní otec ji záměrně ničí a z doktora Curlewa má hrůzu (ačkoli to asi oprávněně). Na druhou stranu, když má světlé chvilky, vrací se její otravné staré já. Jinak má občas docela dobrý postřehy, i když jejímu viktoriánskému okolí to přijde jako dost přes míru (např. úvaha nad tím, co by bylo, kdyby skoro pořád jen pršelo).

Agnes

   Název knížky pochází z básně od Alfreda Tennysona, i když naopak od televizní verze se v knížce  vůbec neobjeví. Symbolika červené a bíle prochází celou knížkou, stejně jako narážky na špinavost a čistotu (Williamova parfumerie a její všudypřítomné výrobky, kterými se patlají prakticky všechny ženské postavy knihy, je nepřehlédnutelný příklad) a na to, co je proper a co není. Některé popisy jsou fakt dost odpuzující, o částech se sexem ani nemluvě (vážně bych ubral popisů semene stékajícího po stehnech). Dostává se samozřejmě ke spoustě témat – viktoriánské pokrytectví, sociální nespravedlnost, omezené možnosti lékařství, literární kritika, nespravedlivost osudu, feminismus a…aspoň na pár strnách…láska.

    Knížkou provází vševědoucí vypravěč, který ještě navíc děj komentuje z pozice dnešního člověka. Nejsilněji se projevuje v první části knihy, kde mluví přímo ke čtenáři, někdy třeba polemizuje, jakou postavu bude knížka dál sledovat. Později trochu ustoupí, ale stále je silně cítit, že i když vidíme do všech postav, vypravěč neustále vybírá, k čemu dostaneme přístup, a k čemu ne (už jsme mluvil o tom, že k závěru knihy dostává William výrazně méně místa). Docela se mi líbilo, že si odpouští takové to popisování jedné události očima několika postav, naopak dostaneme většinou na jednu událost názor jen z jedné strany neplatí to ale stoprocentně). Na začátku ještě vypravěč vystupuje jakoby jako prostitutka, která si odvádí zákazníka domů, což se pak ještě vrátí na poslední stránce knihy. Musím říct, že pozice vypravěče mě tam na začátku trochu mátla, později mi zase přišlo škoda, že z knížky trochu ztratil a úplně zmizely komentáře z pozice čtenáře z 21. století. Zde si můžete přečíst první stránky knihy (jsou tam i další úryvky).

   Filmová verze asi nejvíc překvapí obsazením role Williama hercem Chrisem O’Dowdym – Roy z IT Crowd. Je docela těžký zvyknout si, že vážně nevytáhne „Have you tried to switch it off and on again?“. Romolu Garai (Sugar) jsem viděl už v několika filmech dřív, na to jsem ale přišel až při zkoumání její filmografie. Nicméně tady rozhodně září. Amanda Hale v roli Agnes se mi líbila si nejvíc, ale role magora jejího kalibru musí zákonitě trochu překrýt třeba i důležitější, nicméně příčetný postavy. Mrs Casteway hraje Gillian Anderson (Scullyová z Akta X), kterou bych nalíčenou vůbec nepoznal. Ostatní herci samozřejmě taky válí, ale od BBC bych nic jinýho ani nečekal.

   Nevybavuje se mi, že bych četl nějakou jinou moderní knížku, která by se dějem vracela do 19. století, nicméně Faber k tomu zvolil cestu, kdy ukazuje všechno a bez příkras. O knížce někde napsali, že to je „the novel that Dickens might have written had he been allowed to speak freely”. Těžko říct, jestli je věrnější popis, co ukazuje Faber, nebo Dickens a spol, ale rozhodně to je pohled, který stojí za to. A na závěr úryvek ze Sugařiny knížky:

How smug you are, Reader, if you are a member of the sex that boasts a scrag of gristle in your trousers! You fancy that this book will amuse you, thrill you, rescue you from the horror of boredom (the profoundest horror that your privileged sex must endure) and that, having consumed it like a sweetmeat, you will be left at liberty to carry on exactly as before! Exactly as you have since Eve was first betrayed in the Garden But this book is different, dear Reader. This book is a KNIFE. Keep your wits about you; you will need them.

Jean Cocteau: Les enfants terribles (Nezvedené děti)

   Po tomhle jsem v knihovně šáhnul z několika důvodů. Už jsem četl od Cocteaua jednu divadelní hru a chtěl jsem zkusit i román, taky jsem potřeboval něco z tý doby na seznam literatury a nakonec to bylo bilingvní vydání a já potřeboval něco na seminář kritiky překladu (a bilingvní vydání člověku sympaticky usnadňuje práci).

    Knížka je hlavně o sourozencích Paulovi a Elisabeth. Paul na začátku utrží ránu sněhovou koulí (ve které je kámen) od Dargelose, kterého bezmezně obdivuje, načež se o něj stará Gérard, který zase bezmezně obdivuje Paula. Paul a Elisabeth bydlí s matkou a služeenými, protože otec je opustil a zemřel. Žijí spolu v téměř odděleném světě a hrají „hru“, při které úplně propadají do vlastních představ (mají pro to ještě nějaký speciální výraz, ale už to nebudu hledat). Jejich matka poměrně záhy zemře, čímž se uzavřou ještě víc.

    Ačkoli kniha má jakýsi děj na pozadí, více méně se celou dobu jedná o vztahy mezi postavami a jak je jednotlivé události občas posunou a jak na to aktéři reagují. Paul s Elisabeth totiž prakticky všechny večery svádí hádky, které jsou svým způsobem už automatické a ani si sami neuvědomují, jaká je to vlastně rutina. Mezi postavy se pak ještě přidá Agathe, což je Elisabethina spolupracovnice.

    Paul a Elisabeth jsou docela dost exoti, protože kromě toho, že se nemůžou vystát, nemůžou být ani jeden bez druhého. Taky si vypěstovali poměrně dost nepřirozené vztahy, takže se spolu koupou a chodí před sebou nahatí (ono je to svým způsobem celý o incestním vztahu). Elisabeth je v sourozenecké válce ovšem výrazně citlivější na změny nálad a dokáže jich dost bleskově využívat. Příkladem budiž moment, když ve chvíli, kdy se jí to právě nejvíc hodí, začne Gérardovi (který se do ní zatím zamiloval) tykat, a to úplně nenuceně (kdyby to sám Gérard nepoznamenal, asi by mi to uniklo… ).

    Postavy mají dost zásadní problém mezi sebou komunikovat a Elisabeth je (bohužel) právě ta, která celou skupina více méně spojuje. Dostává tím nad nimi zásadní převahu, ale její manipulace zároveň vede k tragickému konci. V závěru je to tak trochu antická tragédie, i když úmrtnost je na množství postav výrazně menší (stejně jsem měl dojem, že to tak trochu sleduje ten model, že se všichni sejdou, všechno si řeknou a všechno bouchne).

   Cocteau mi přijde po druhé přečtené knížce ještě lepší. Postavy jsou naprosto skvěle vyvedené (což se není co divit, když na nich ta knížka stojí). Je teda pravda, že člověk se občas nemůže rozhodnout, který z těch děcek mu víc leze na nervy, ale párek sympatických úchyláčků člověk vytvoří jen těžko (i když později v knížce je Elisabeth taková mrcha, že se to rozhodování výrazně zjednoduší). I když se tam kolem a kolem dějově nic moc nestane, knížka se soustředí na dialogy a popisy vnitřních popisů postav a vykreslení toho, jak na sebe postavy reagují, jak se neustále mění, kdo je v pozici síly a kdo si to právě vyžírá, mi přišlo naprosto dokonalý.

   

André Gide: L‘Immoraliste (Imoralista)

   Zase jednou potřebuju rozšířit seznam četby na francouzskou literaturu a od Gida jsem, hanba já hanbatá, ještě pořád nic nečetl (a Penězokazi jsou zatraceně dlouhý, což by zase tak extra nevadilo, kdybych už tou dobou neměl v plánu přečíst The Crimson Petal and the White). Fakt, že je možný složit u nás bakalářská zkoušky a nemít přečteného jedinýho Gida, bych ponechal stranou.

   Nicméně, zpátky k tý klasice klasik a volním činům (ačkoli zrovna tady žádnej není). Michel celý život strávil zakopaný v knížkách a největší odvaz pro něj byly dějiny starověkýho Říma. V pětadvaceti se ožení s Marceline a odjedou na líbánky do severní Afriky. V Tunisku Michel dostane tuberkulózu, málem umře a Marceline se o něj celou dobu stará.

    Michel se z toho nakonec nějak vyseká a jak se mu začíná zlepšovat zdraví, začíná vyrážet do okolí. Podezřele ovšem pokukuje po arabskejch klucích. Tak podezřele, že je s podivem, že si tam toho nikdo nevšimne. Taky (dva měsíce po svatbě) s Marceline konečně prožijí svatební noc. Nicméně Michel postupně zjišťuje, že mu Marceline celkem leze na nervy, ale zároveň ji vlastně miluje a je celej takovej zmatenej. A pořád chodí do zahrad a pokukuje po těch Arabech. Postupně začne žít jakoby dvojí život – jeden, když je sám, a jeden, když je s Marceline a ve společnosti.

    Zpátky ve Francii odjedou na Michelovo rodinné sídlo, kde se Michel nadchne pro zemědělský práce a pro Charlese – syna svýho správce. Dostane práci na univerzitě, ale postupně ho začne všechno otravovat – starost o polnosti, práce, staří známí, Marceline…a tak. Později potká Ménalqua, kterého zná ze školy. Ten ho definitivně přesvědčí o tom, že život je potřeba žít podle sebe, tak jak člověk chce a neohlížet se na ostatní lidi a na společnost. U Marceline se potom projeví taky tuberkulóza, kterou zřejmě dostala od Michela. Ten nebyl dvakrát kladná postava už od začátku, nicméně ke konci knížky už je vážně dost…ošklivej.

   Knížka má lehce zamotanou strukturu, na začátku kdosi píše, že jeho a další dva lidi Michel pozval, aby jim vyložil svůj příběh. Celá tahle skupinka Michela léta neviděla, takže Michel, kterého znali, a ten, který stojí před nimi, jsou dva dost jiní lidé. Vyprávění pak přejde do první osoby z úst Michela a má jít o přepis toho vyprávění (ale o věrnosti přepisu by se zžejmě dalo pochybovat).

   Knížka je částečně autobiografie, ale jak nám oznámila naše profesorka literatury, u Gida se dá jen těžko odhadnout, kde začíná a kde končí fikce (nevím, odkud to má, ale podle ní dopředu počítal s tím, že čtenář bude v jeho próze hledat autobiografii a v denících výmysly, takže to ještě schválně trochu víc zamotal).

    Je to knížka o opravdu příšerným člověku, který to má ale alespoň nějakým způsobem rozmyšlený. Taky o poznávání sebe sama a tak trochu o coming-outu.  O tom, že být sám za sebe není žádná sranda a že jak je jednou mladejm Arabům přes 15 let, už ten pokec s nima za nic nestojí. A taky je to o jedněch nůžkách, co prošly velmi nepravděpodobnou výměnou majitelů.

Nikkarin: 130

   Ačkoli se v poslední době snažím dohnat si vzdělání, komiksy nejsou moje silná stránka (nedávno jsem se dostal do asi pátýho dílu Hellblazera, kde jsem se tam děsně nevyznal, co se děje v jakým desetiletí, že na další už jsem neměl sílu…takže taky doporučuju k četbě), a už vůbec ne ty český. Nicméně na večeři u táty jsem se dozvěděl o tomhle pokladu český literární scény (tohle je pomyslnej vypláznutej jazyk na mojí češtinářku ze střední, který obecně sci-fi, fantasy a komiks splývaly do kategorie Kravina (byla to teda skvělá učitelka, nicméně její prohlášení „Já už toho četla tolik, že mě v literatuře nedokáže nic překvapit“ považuju za nedostatek snahy z její strany)).

   Nicméně mi na Nikkarina už nabíhá zpozdný, takže přejděme k věci, ať to dopíšu. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy na Zemi došlo k explozi a zdá se, že kromě měst je všude poušť. Hlavní hrdina je cosi-ale-má-takovou-helmu-tak-asi-voják Bo, který chodí po světě a naráží na všlijaký podivnosti. Přiznávám, nějak se mi teď nevybavuje, jestli má nějaký konkrétní cíl, ale tuším, že ani ne. Tedy kromě toho, že chce přijít na kloub explozi.

   K Boovi se později přidá Kňch (the cutest sidekick ever) a Antoine. O ději toho fakt moc říct nejde, ačkoli chápu, že shrnutí „choděj po poušti a narážej na divnosti“ je až trochu moc stručný.

   Komiks je jinak nabitý narážkami na všechno od počítačových her (Mario, Fallout) a filmů (Návštěvníci) po literaturu (Alenka) a umění (slon na dlooooouuuhýýých nohou…co určitě přichází z Dálí). Předpokládám, že mi jich taky dost uniklo, ale na druhou stranu občas se mohl krotit s okatostí (konkrétně u robotů A1 a E2). Abych tu kritiku nacpal na jedno a pak na ni mohl s klidem zapomenout, jako dost slabý na mě působily některý dialogy. Hlavně když se ke skupince přidává Lovec hvězd, zní to trochu jako - Čau já jsem Bo a tohle Antoine a tohle Kňch, budeme kamarádi? – Jasně, ale teď o sobě musím ve dvou bublinách něco říct, aby si čtenář rychle udělal představu o mojí postavě.

   Nicméně vzhledem k tomu, že dialogy pro 130 nejsou zas tak důležité, tak je to jedno. Nikkarin exceluje (no to je strašný slovo, ale vystihuje míru toho, jak v tom je dobrej) v přenášení představivosti na papír; vytvořil si svět, kde vůbec nevadí, že něco vlastně nedává smysl, protože se to prostě řeší explozí (a možná do jistý míry tím, že Bo hned na začátku projde podivně halucinogenním bunkrem 130, ale do jaký míry to má vliv, se nejspíš ukáže až v posledním díle). Takže může vytvářet směsku reality, surrealistického snění a pop-kulturních aluzí (to je taky strašný slovo, ale je tak chytrý a učený, že ho ani Word nezná), aniž by to jakkoli narušovalo děj. Takže když hrdinové na poušti potkají stádo ohvězdičkovaných lam (nebo co to sakra je), s nikým to ani nehne. Což je super.

   Zatím vyšly dva díly – Odysea a Hodní, zlí a oškliví, závěr trilogie by měl být podle příslušné FB skupiny Následky a má vyjít na podzim 2012, což je ovšem za strašně dlouho (aspoň si mezitím našetřím na ty dva první díly, protože to chci domu…a ne, Nikkarin mi tu neplatí za reklamu…už jen proto, že sem podle počítadla návštěv pravidelně chodí tak šest lidí).

    Už několik minut nemůžu vymyslet, jak to tu zakončit. Takže krátce – je to fakt dobrý, tak si to prostě přečtěte.

Flann O’Brian: The Third Policeman (Třetí strážník)

Not everybody knows how I killed old Philip Mathers, smashing his jaw in with my spade; but first it is better to speak of my friendship with John Divney because it was he who first knocked old Mathers down by giving him a great blow in the neck with a special bicycle-pump which he manufactured himself out of hollow iron bar.

   OK, takže první věta je úlet. Jak jsem s povděkem kvitoval celý zbytek knížky, ujetost se postupně spíš zvyšuje, než aby po první větě prudce klesla a zbytek knihy se už nevrátila na výchozí bod (jak tomu občas bývá).

   Hlavní hrdina je, jak jsem hned na začátku zjistili, vrah. Divney (celou dobu jsem si říkal, jak to pěkně koresponduje s češtinou... je totiž vážně divnej… ) je jeho kamarád (teda... „kamarád“) a  trochu se vnutil na jeho farmu. Je to vůbec dost sketa, ale radši to nebudu dál pitvat. Nicméně nějakou dobu po vraždě se vydají vyzvednout peníze Philipa Matherse, přičemž hlavní hrdina se od Divneyho oddělí a poměrně záhy zjistí, že krabice s penězi není tam, kde měla být. Dostane radu, že má jít na místní policejní stanici, kde narazí na párek obtloustlých policistů, co se neustále snaží zjistit, co se stalo s jeho kolem, protože přece co jiného by hlásil, než ztracené kolo. Pokud se tohle zdá jako absurdita, tak to je jen začátek šíleností, co se našemu vrahovi přihodí.

   No a proč vlastně zabíjel? Potřeboval peníze, aby mohl zkompletovat svoji sbírku děl a kritiky děl filozofa de Selbyho. Knížka je prokládána rozbory jeho poznatků, např. že den a noc jsou neexistující pojmy, protože noc nastává ve chvíli, kdy se ve vzduchu nahromadí tolik nečistot, že zakryjí slunce (jsou tam lepší kousky, tohle jsem si tak narychlo vybavil).

   O týhle knížce by se toho dalo napsat spousty, ale prozrazovat děj nechci a vyprávět tu o tom, jak je to děsně vtipný čtení, nemá smysl (protože, přirozeně, tím by to nikomu pak nepřišlo vtipný). Jediný, čím snad aspoň někoho přesvědčím, aby si to přečetl (protože tohle za to stojí), by mohla být prohlášení…In Watermelon Sugar hadr.

Doris Lessing: Love, Again

   Tohle bych měl sice sepisovat anglicky, když to je to A-Z Challenge, ale na knížku mi naskakuje zpozdný a potřebuju to nějak rychle sesmolit, takže pro jednou to moje neexistující, česky nemluvící čtenářstvo bude muset přežít.

   Knížka je o Sarah, šedesátnici, která pracuje ve známém divadle, respektive ho se svými přáteli tak asi před milionem let založila. Zalíbí se jí deníky Julie Vairon, což je dívka, která žila na přelomu 19. a 20. století (teda doopravdy nežila, ať máme jasno). Život se s ní nemazlil, většinu ho prožila v chatě někde v lese za městem, odkud chodila učit děti lidí z města (už nevím, jak se to tam jmenovalo). Jak je vidět, byla dost svobodomyslná, milovala les a údajně v něm v noci tancovala nahá a byla prostě taková dost svá. Taky psala, malovala a skládala hudbu. Postupně měla tři vztahy s muži, což vždycky dopadlo dost špatně. V případě toho posledního už byla zasnoubená za místního postaršího tiskaře, ale těsně před svatbou ji našli utopenou v jezírku v lese.

    Rozepisuju to, protože Julie se pak táhne celou knihu. Sarah se rozhodne dostat na pódium hru o ní. Shodou okolností už někdo napsal scénář (je to zásadní postava, ale zapomněl jsem, jak se jmenuje,a nemůžu to najít). Tenhle někdo (asi Stephen…myslím)…takže Stephen se se Sarah rychle spřátelí, ovšem Sarah rychle dojde k tomu, že Stephen je zamilovaný. A ne jen tak do někoho. Do Julie. Co na tom, že je mrtvá. Nebo že nečetl její deníky? Stačilo mu slyšet hudbu, kterou složila.

   Nicméně centrum zápletky je Sarah a její zamilovanosti. Tedy ty poslední lásky, co ještě prožije (no offense, ale většině lidí přijde i těch šedesát asi jako dost pozdě). V každém případě jí trable začnou ve chvíli, kdy potká mladého, krásného, úchvatného herce Billa, který má hrát v Julie. Zbytek zápletky bych nechal už stranou.

    Jedna zajímavá věc je samozřejmě milostná zápletka o šedesátnici, ale knížka má i hromadu dalších postav a láska je hlavní téma více méně všech vedlejších zápletek. Mimochodem, když říkám hromada dalších postav, tak myslím hromada. Na zmatek v postavách si stěžuju nějak moc často, nicméně tady je to podle mě oprávněný, protože když se objeví všichni herci, co mají vystupovat v Julie, smíchají se s postavami, co hrajou, a ještě se tam někde vynoří sponzoři a Stephenova rodina a rodina Sarah a pak se změní část obsazení…postupně se teda vyfiltruje, kdo má v knížce nějakou zásadnější roli a už je to pak ok.

   No ale zpátky k tématu. Kromě lásky upravené na všechny způsoby se v knížce opakují i další témata, asi nejzajímavější je, jak se jedna věc může podle okolností výrazně měnit. Například Julie se inscenuje nejdřív ve Francii a potom v Anglii a na postavy to pokaždé působí jako dost jiná hra. Ostatně postava samotné Julie není moc jasně daná a všichni si ji vykládají dost po svém, popřípadě o ní něco naprosto záměrně přehlížejí, protože jim to nevyhovuje (jmenovitě jde o Stephena).

   Jinak musím přiznat, že někde kolem poslední třetiny jsem začínal váhat, jestli to mám dočíst. Děj se tam dostane trochu do stagnace, vypadá to, že se nic moc nebude dít, Sarah se utápí v hormonální bouři a vůbec je to dost nevhodná část, kdy zpomalit děj. Ono se to pak už teda výrazně nerozjede, ale svým způsobem knížka chytne druhý dech.

   Byl bych nerad, kdyby to vypadalo, že knížka na člověka akorát chrstne kýbl gerontních citů, protože tak to není. Lessingová je přeje jen paní spisovatelka, takže knížka má i spoustu úvahových pasáží. Nicméně i ty části, co jen klopí emoce, jsou některé skvěle napsané, třeba když se Sarah převaluje v posteli a dostane se až do momentu, kdy jí fakt přijde, že má Billa v posteli, což zakončí tím, že přesně takhle musely vzniknout pověry o inkubech. No a je to knížka o divadle, takže to taky přijde na přetřes.

     Je to sice dost zajímavá knížka, a nikoho od ní neodrazuju, na druhou stranu se od autorky dají najít i jiný knížky, který se mi zdály lepší (A Good Terrorist mě určitě bavil víc). Na druhou stranu, asi to není knížka pro lidi po dvacítce. Ona no asi není knížka ani pro lidi po třicítce. O čtyřicátnících se asi už dá uvažovat, ale přece jen pointa je, že hrdinka samotná už nic takovýho ani nečekala a celou dobu má pocit, že jí to všechno nějak bouchlo pod rukama, což si lidi ve čtyřiceti nejspíš ještě pořád nemyslí. No ale směle do toho.

Sándor Márai: Svíce dohořívají (A gyertyák csonkig égnek)

   No, tak tohle jsem četl jen proto, že jsem měl tak nějak dojem, že bych si od něj měl něco přečíst, protože jsem tu knížku dostal kdysi od mámy k narozeninám a protože jsem jednou v neděli ráno na chatě dočetl Bareback a potřeboval jsem něco na zbytek dne…

   Kniha má více méně čtyři hlavní postavy – starého generála Henrika, jeho přítele z vojenské školy Konráda, Henrikovu služebnou Nini a jeho manželku Kristinu, o které se sice jen mluví, ale tak nějak se to kolem ní vlastně celé točí. Na začátku Konrád přijede za Henrikem na jeho panství, Henrik se tváří, že teď teda nadešla ta chvíle, na kterou čekal celej život (protože Konrád před asi 50 lety odjel a už se neozval) a Nini, jinak Henrikovi nejbližší osoba, se taky tváří, že to je fakt big deal.

   Mezi tím, kdy se Henrik dozví, že se Konrád blíží, a chvílí, kdy konečně dorazí, nám Henrik stačí odvyprávět celou story o tom, jak chodil na vojenskou školu, kde se s Konrádem seznámil, jak se spřátelili, ale i tak mezi sebou měli jisté problémy, o kterých nikdy nemluvili (jmenovitě že Henrik je odporně bohatej a Konrádovi rodiče jedli suchej chleba, aby ho udrželi na škole…ale třeba i to, že Henrik je vyloženě voják Konrád taková poetická duše).

    Když se Konrád konečně dopatlá do domu, atmosféra ve stylu na tento moment čekám již celá desetiletí začne vrcholit. Henrik nadhodí, že si teda musej pořádně promluvit a má na Konráda několik zásadních dotazů. Do týhle chvíle člověk čeká, že teď vyprávění přebere Konrád nebo že půjde aspoň o dialog. Fakt je, že Henrik následujících sto stran vede dialog, který Konrád přerušuje jen sporadicky a převážně nanejvýš pár větami (a skoro na nic mu neodpoví). Pak se zvedne a zase odjede.

   No, tak teď k tomu, co je na knížce vlastně důležitý (jak vidno, děj to není). Henrik celou dobu rozvíjí úvahy o přátelství. Je s podivem, že to dokázal tak roztáhnout, ale dokázal. Abych řekl pravdu, nic moc jsem si z knížky neodnesl, protože mě fakt vůbec nebavila. Za jedno mi celý koncept chlapáckýho přátelství přijde dost vzdálenej, za druhý je Márai i na svojí dobu dost konzervativní, takže to celé vyznělo, aspoň pro mě, silně do prázdna. Kromě toho mi na postavách vadilo, že jsou svým způsobem přehnaně rozmáchlý. Hlavní bod knížky je, když se celé jejich přátelství poněkud zvrtne a Konrád odjede do Indie. Jako fakt bylo nutný, aby odjel do Indie, a tam několik dekád wertherovsky trpěl? No ale dobrý.

   No ale taky se mi na tom něco líbilo, konkrétně ten vyhrocený moment je popsaný vážně geniálně. Přijde mi obdivuhodný dokázat popsat asi dvě sekundy na několikastránkový prostor (respektive, napsat kvůli těm dvěma sekundám celou knížku).
   Více méně jsem dospěl k tomu, že tohle nebyla knížka pro mě. Doma mi už nějakej ten rok leží ještě něco dalšího od něj, ale mám podezření, že to u toho ležení i zůstane. Jinak překlad (Anna Valentová) byl super. Mám sice dojem, že mi tam někdy vadilo moc přivlastňovacích zájmen, občas to šlo nahradit zvratným slovesem, ale to se má vychytat při redakci. Taky jsem si zkoušel přeložit název v překladači a vyšlo mi spíš na něco jako „doutnající uhlíky“, anglicky se to jmenuje Embers, takže ty svíce mi přijdou dost jako posun. Hlavní moment knížky je totiž emocionálně dost vypjatý, postavy jsou na sebe vzteklý a vůbec to v nich vaří; na konci knížky jsou zase už umírnění a vědí, že už nebudou žít dlouho. Takže z dohořívajících svící vyplývá konec života, ovšem pokud tam jsou původně ty uhlíky (což nevím přesně, protože v tom originále jsou nejspíš nějaký pádový koncovky a to konkrétní slovo mi nešlo najít), tak ty nejdřív prudce žhnou a pak pomalu vyhasínají. Taky tam mohly hrát roli další věci, což už je mimo moje schopnosti. Tak, tímhle jsem si vynahradil to, jak jsem ten překlad odbil u The Bell.

Iris Murdoch: Zvon (The Bell)

   Nutně jsem si chtěl přečíst něco od Iris Murdoch a při návštěvě knihovny byl Zvon to jediný, co zrovna měli. Tak jsme to hned sebral s tím, že stejně nemám tušení, co všechno vlastně napsala, tak mi to bylo vcelku fuk. Hned zkraje bych si neodpustil jednu poznámku k obálce. Je hnusná. Teda nejen hnusná, ale taky pěkně blbá, vypadá to jak nějakej harlekýn (no, dobře, vygooglil jsem obálky harlekýnu a tohle tak nevypadá, ale stejně nad tím všichni kroutili hlavou, než jsem jim řekl: „Ale tohle je Murdochová!“). Jako chápu, že se to odehrává u opatství u jezera, ale proč tam musí bejt ta ženská? Proč?

   Na začátku se Dora (nejspíš tak tragicky vyobrazená v písmeni O) rozhodne, že opustí manžela Paula. Vzápětí ale dojde k tomu, že z něj má ještě větší hrůzu, když je od něj pryč, takže se zase rozhodne vrátit. Paul ale zatím odjel do Imber Abbey, kde zkoumá jakýsi rukopisy. Dora tam jede za ním. Ve vlaku ovšem uvidí motýla a vezme ho do rukou, aby se mu něco nestalo. Vystoupí s ním a nechá ho odletět, ovšem v tu chvíli jí dojde, že sice zachránila motýla, ale nějak opomněla vzít si z vlaku tašky (jak se později ukáže, je to takovej klasickej Dořin zásek).

   Na pozemcích opatství je i dům, kde bydlí místní náboženská skupinka, ke které se Paul dočasně přidal kvůli práci. Kolem opatství je zeď, takže se dovnitř nedá dostat, nicméně členové skupiny udržují kontakt s místními jeptiškami (postoj postav k jepriškám je vůbec zajímavý a pohybuje se od posvátnou úctou přes litování k naprostý hrůze…sen o jeptiškách, co hází do jezera mrtvolu je obzvlášť funny). Skupina má asi sedm členů a ze začátku je docela bordel se v nich vyznat, ovšem důležitý je „vůdce“ Michael, mladá Kateřina, která čeká na vstup do kláštera, Nick, bratr Kateřiny, který bydlí ve vrátnici a dlouhodobě všechny posílá do háje, a Toby, který přijede jen na prázdniny, než odjede na Oxford.

   Samotný děj je docela zamotaný, ale naštěstí vyprávění přechází jenom mezi Dorou, Michaelem a Tobym (i když vždycky ve třetí osobě) a některé z postav se v ději spíš jen tak sem tam mihnou. Nicméně Dora se snaží udělat si jasno v manželství s Paulem, který je sice vzdělaný a mezi lidmi uznávaný a Doru miluje, ale zároveň nemůže vystát, že je vlastně dost hloupá, a naváží se do ní, jak jen to jde (jak se tyhle dva dostali do manželství udivuje všechny, ostatními postavami počínaje a čtenáři konče). Dora má zase záchvaty, kdy si vezme tašku a jen tak odjede do Londýna, flirtuje si, kdy se jí zachce a s kým se jí zachce, a občas je dost na pěst. Michael se zase snažil být knězem, nicméně během své kariéry učitele se jaksi zamotal do menší aférky se studentem. Což byl shodou okolností Nick. A aby toho na něj nebylo málo, tak se mu ještě začne líbit Toby. Ten se do toho všeho dostane úplně nevinně, prostě si přijel na prázdniny a místo toho po něm postupně vyjíždí půl kongregace (no, to přeháním).

    Jak jsem psal, všechno se to dost zamotá a postavy z toho nakonec vyjdou dost potlučený (jakože životem, ne fyzicky), ovšem mnohem zkušenější. Teda…ty, co knížku přežijou (uuuu, napínavý). Nemá cenu to tu vychvalovat do nebe, stačí konstatovat,  že to napsala Murdochová. Hlavní postavy jsou skvěle napsaný a i vedlejší mají každá dost jasně vytvořený charakter. Mně osobně chvílema vytáčel Michael, ale zřejmě to bylo kvůli tomu, že se to odehrává nejspíš v 50. letech a postavy – členové náboženské komunity – nejsou zrovna zastánci progresivních myšlenek, což teda dost poznamenává způsob, jak o sobě uvažují.

    Takže za přečtení to určitě stojí, je to docela záživný čtení a na konci je to už zamotaný ve stylu shakespearovských komedií (pravda, je to výrazně míň komediální). Takže pokud jste s to přežít tu obálku, tak do toho.

   Jinak překlad (Vlasta Hesounová) jsem nijak zvlášť nezkoumal, ale něco fakt divnýho mě tam nezarazilo ani jednou a čte se to vážně moc dobře, tak z týhle stránky je to fajn (ano, po čtyřech letech na překladatelství o překladu napsat, že je fajn, není úplně intelektuální vrchol, ale stává se).

Arthur C. Clarke: 2001: Vesmírná Odysea (2001: A Space Odyssey)

   Tuhle knížku jsem vybral na náš čtenářský klub, ovšem mělo se koukat i na film. Podle vlažných reakcí dvou zbylých členek klubu a zjevné neochoty debatu dotáhnout dál než k větě „No ten film byl ale vážně vopich“ (nicméně uznávám, že ten film vážně je dost vopich) jsem vydedukoval, že se u nich nesetkal s nadšením. Je teda pravda, že to nemá moc děj a že v případě filmu se prakticky nedá pochopit, co se to tam vlastně děje…a taky je docela problém u filmu neusnout…ale to je chyba Kubricka, a ne Clarka…

   Děj se dělí do několika částí, začíná v pravěku v době, kdy lidi byli ještě opice, pak skočí do budoucnosti do chvíle, kdy se na Měsíci stane cosi a americká základna se uzavře do karantény, a nakonec se posune ještě o něco dál na vesmírnou loď, která putuje k Saturnu (nebo kam) a na palubě má palubní počítač Hal-9000 (kdo by neznal hlášku Hello, Dave…no…vlastně…asi kde kdo).

   Ovšem pointa knihy (která je ovšem jasně vyřčená už na začátku) je, že když byli lidi ještě opice, tak se na Zemi objevila jakási podivná mimozemská krychle, která začala opice testovat a uměle jim zvyšovat inteligenci a zdokonalovat schopnosti. Opice se tak nejdřív naučí používat nástroje, ovšem zanedlouho objeví naprosto skvělou možnost – když opice vezme klacek a šutr, tak s ním může praštit jinou opici, a třeba tak tý opici naznačit, že tady u toho koryta už teda znova pít nebude. Oh, humanity and all the passangers.

   Nicméně tím to nekončí, protože mimozemšťani si nechali na Zemi (a v blízkém okolí) nástroje, které jim dají vědět, až se lidstvo začne hrnout do vesmíru. A až se dohrabe dost daleko, čeká na něj další „evoluční nakopávadlo“. No, přiznávám, tímhle jsem vykecal více méně kostru celého děje, ale přece jen se tam toho děje víc…o trochu.

            Nicméně ať se snaží sebevíc dostat do knížky zajímavou myšlenku, Clark je pořád spíš vypravěč než filozof, a na tom to taky stojí. Asi nejlepší část je ke konci při cestě do neznámých části vesmíru, kde je to takový snově psychadelický a člověk si říká tak akorát…wow. Ve filmu je to takový přehnaný a více méně pochybuju, že celejch těch deset minut podivnejch obrazů přírodních scenérií přes barevný filtry a kaleidoskopoidních obrazců kdy kdo viděl celý. No nic.

            No, zrovna jsem spolknul antibiotika a už chci mít tenhle článek za sebou, takže se budete muset smířit s tímhle extra odfláknutým.

Jacques Tournier: La Maison déserte

   I chose this book absolutely randomly in the municipal library, just because I wanted to read something in French and this wasn’t too long. The problem with most of the French books in that library is that they are from Gallimard and they don’t  bother with any description of books they publish or information on the author. Besides, the library obviously doesn’t bother with getting many new books in foreign languages and if you want a foreign book in other language than English, the offer is nothing much. Now, that I have expressed my discomfort with the municipal library, let’s get back to the book.

    Although Tournier has several books published, this one probably isn’t the best he has ever written. At least I guess so, as Wikipedia doesn’t even mention this book in his entry (and it is the right Jacques Tournier). For those interested, he also wrote a biography of Carson McCullers, translated Tender is the Night or The Great Gatsby into French and wrote some novels like Des Persiennes vert perroquet (I can’t help it but that’s a cool name), A l’intérieur du chien or Zelda (which is about Zelda Fitzgerald and, unfortunately, no Fairy Fountain nor princesses in distress are involved).

   Well, the story. The main character is a woman...and I can’t remember her name. It’s written in the third person and I’d have to look it up. Anyway, she moves from France to the Netherlands where she rents a little house. She lives there with almost no furniture, she doesn’t use the upstairs at all and she is totally depressed all the time. Little by little, we learn that she lost her husband, than fell in love with another man and he died too. Now, she is trying to keep hold on her dead lover and more or less pretends he’s still alive. The book treats the way she comes to terms with her lover’s death and carries on her life.

    It’s not a particularly enjoyable book. I’d say it’s mostly boring. And very...very over-exaggerated. For example, there is a part when the heroine takes a walk to a lighthouse. The weather gets really bad and there is a strong wind and heavy rain but she sits by the lighthouse and watches the storm. Seriously? Storm, lighthouse, dead lover, raging waters? All at once? No, I don’t think so. And there are other, less extreme but still weird scenes.

   I don’t want to say it’s not a good book. Maybe someone with a similar experience would say that’s exactly what he or she felt (although I doubt many people write and actually send letters to their dead lovers...or pretend having dinner with them). But I really didn’t enjoy the book very much and I dare doubt many other people would. 

Warren Miller: The Cool World (Prezydent Krokadýlů)

   Protože písmeno „c“ v A to Z Challenge už zabrala The Children of Dynmouth, konečně taky jednou můžu kašlat na angličtinu (mezi náma, ne, že by v tom byl tak zásadní rozdíl, protože oni sem žádný cizinci stejně nelezou, ale whateva). O tomhle jsem poprvé slyšel paradoxně na přednáškách z francouzský literatury, protože to je první příklad v českým překladu, kde se objevila autostylizace…a tím se tady zřejmě míní deformace jazyka postavou (což sice úplně není to, co bych si pod pojmem autostylizace představil, ale hlavně že víme, jak to vypadá).

   Nevím, jestli jsem to tady už poznamenával, ale vážně špatně snáším, když musím luštit, co to ty lidi vlastně říkaj. A tady to nebylo jen když mluvili, ale pořád a furt. Po půl straně jsem si říkal, že tohle prostě nedám. Po sto stranách jsem vzal za povděk sudými stránkami bilingvního vydání. Takže ještě úvodem bych řekl, že překladatel (Josef Škvorecký, tohle je nové vydání překladu) na tom udělal skvělou práci, snad až na jednu výjimku, a to že postavy říkají mergle několika různým věcem, konkrétně penězům i heroinu. Nevím jak s penězi, ale pochybuju, že heroinu kdy kdo řekl mergle. Jinak respect, yo.

   Jen abyste dostali představu, dám sem několik prvních odstavců originálu a překladu:

They call him Priest because he always wear black. Black suits with thin tight pants. One day some body see him in an they say. “Man you always in black. Like a priest. You the hep priest Man.” So that how come he is call priest.

   Priest say to me. “Man I tellin you. You aint gonna find anything good as this for the kind of bread I askin for. You can go up and down this street a thousan times an you aint gonna find it.”

   I say to Priest. “Man I dont have time to go up and down this street a thousan times. I in a big hurry. But shitman that aint worth no 15 dollas.”

   Priest he laugh. He taken the piece out of the draw again. It a short-barl 45 with that crisscross lines on the butt. Priest dont flip around like a cowboy. He cool. He hold it in his big hand like somethin sweet and he smile at it.

Říkaj mu Flanďák poněvač dycky chodí v černym. V černym saku a tenkejch trubkách. Jednou ho někdo vidí a povidá. „Vole co seš furt v černym. Jako flanďák. Ty seš teda flanďák za všecky drobný vole.“ Vod tý doby mu teda řikaj Flanďák.

   Flanďák mi povidá. Vole nech si říct. Za ty prachy nenajdeš nikde nic lepšího. To tu můžeš na věky věků vobcházet po vokolí a nenajdeš. Fakt.“

   Povidám Flanďákovi. „Vole já nemám čas někde vobcházet na věky věků. Hoří mi koudel. Ale doprdele tohle je přece za 15 dolarů drahý.“

   Flanďák se zašklebí. Zase už vytáh tu stříkačku ze šuplete. Pětačtyříctku s useknutou hlavní a takovym tim příčnym rejhováním na pažbě. Flanďák s ní netočí jako ňákej kovboj. Je úplně klidnej. Drží jí v tý svý vobrovský jako dyby to byla žencká a směje se na ní.

   Takže příběh je o tom, že Duke chodí po Harlemu a snaží se sehnat prachy na pistoli, aby mohl vzít gang a rozstřílet na kusy pár Portorikánců. Během toho se mu podaří dostat se do čela gangu, vydělat pár dolarů prostitucí, utratit dost peněz na prostituci zakoukat se do prostitutky…a tak. Jo, je mu 14.

   Duke sice vypráví příběh v přítomném čase (no, částečně asi kvůli tomu, že v Harlemu se zjevně nikdo moc nezabývá gramatickýma koncovkama), nicméně z pár kusů vyplyne, že příběh vypráví retrospektivně někomu, komu říká „pane doktore“. Čímž se více méně potvrdí závěr, který se nějak očekává už  začátku (protože v takový knížce se prostě musí stát několik věcí – musí umřít kamarád, hlavní nepřítel a hrdina nakonec musí dokázat nějak reflektovat, jak to bylo všechno úplně špatně). Takže nějaký extrémní originality se tu člověk nedočká. No, mám dojem, že tohle už nějak mluví za všechno – jde o vážně drsnej popis vážně drsnýho života ve vážně drsným Harlemu, kde jste buď vážně drsný dítě ve vážně drsně nízkým věku, nebo s váma někdo vážně drsně vymete, popřípadě vážně drsně sejme. Nechci to tím nějak snižovat, jen tím chci říct, abyste popřípadě nečekali nějaký velký překvapení.

Kit Whitfield: Bareback

   I came across this book some time ago while browsing on some blogs about literature. It caught my eye (obviously) but I completely forgot about it. And than, I was going through some cheap books in those wooden boxes in front of Palác Luxor and I found myself keeping this book in my hands. As this book is quite well known and (more importantly) well received in the GB and the US, the fact that it cost half money than Eat, Pray, Love is really sad.

   Well, why did it catch my eye? It’s called Bareback (Benighted in the US version). For those unfamiliar with this word…look it up on Urban Dictionary. And the second reason - it’s about werewolves. (Un)fortunately, it’s not about werewolves barebacking each other…although I might enjoy reading something like that too. (My BF was like What the f******ck are you reading???).

   Anyway, it has nothing to do with anything naughty. The story takes place in an alternative world where almost everyone is werewolf (but the word is not used in the book, which is actually quite logical). When I say almost, I mean more than 99 % of population. The rest are called nons or, in slang, barebacks (oooooh). The main heroin Lola works in DORLA (Department of Ongoing Lycanthropic Activity) – as every other non has to. At the beginning, one of her colleagues and friends gets his hand bit of by a lyco and than he gets shot in head. She is to investigate the case, which leads her to many, many, many and (yeah, I am about to repeat it once more) many discoveries she would prefer not to have done.

   So we have a detective story. But the book was also compared with 1984, which is quite a good comparison. The whole point of the story is a classic anti-utopia. But Whitfield is also great in describing psychology of Lola. Barebacks are a very small minority, which has a huge impact on them. They also feel they are crippled or that they have some kind of defect – and in the world they live in, they actually do have a defect. But the main aim of DORLA is to keep guard during full moon nights. For centuries, there has been a law that when people “fur up” on the full moon night, they have to be locked up indoors. Of course, there are accidents, people don’t get into shelters, they get out of their houses and so on. And then, there are prowlers – those who break the curfew intentionally. DORLA agents have to catch these lunes (metamorphosed lycos) and get them into shelters. So there is a paradox – people (often) hate nons but they also need them. Mainstream society can’t actually afford not to have DORLA. Imagine that once a month, everyone would get crazy, run through city, fought with each other and destroyed everything that gets into his or her way. That would hardly work.

   Nons have to start working for DORLA when they are 18 and they leave at the age of 60 (or…something like that). The only problem is a quarter of them are heavily injured or dead by that time. On the other hand, DORLA is not a bunch of nice, smiley guys either. They tend to arrest people and not give them any human rights (like lawyer or a phone call). And than they beat them. Brutally. Which is OK because only heavy wounds don’t heal when they fur up.

   Lola has to deal with much. She doesn’t speak to her mother at all and her relationship with her sister isn’t the best one either (but it gets much better during the book). She is under pressure of everyday life in society which hates her, her friend is dead, her sister is obviously worried that her coming baby might be a bareback and DORLA is more understaffed than ever so she has loads of work.

   But she copes. She has a whole system to protect herself. She wears gloves (palms of non are much softer compared to lycos). She fills her life with work so she doesn’t have to think about other things. And she is very perceptive when speaking to someone. She listens to little words people use and immediately deducts things others would easily overlook. She controls herself and her emotions extremely well but as she is confronted with some tough situations, she sometimes loses it.

   Oh, and there is a new word into “weird vocabulary”. Loten. It’s supposed to be “moonlight so bright you can see in it” in Old English. Unfortunately, Google doesn’t know this word so either Whitfield made the word up or Google is a really bad source for Old English vocabulary. In this case, I guess it’s the former.

  Anyway, the title doesn’t sound like it, but this is actually a good book. Sure, it’s mostly the story but not just that – Whitfield has a nice English and some of her descriptions and similes were absolutely amazing (like when Lola describes her feelings after beating a man as if her bones were cold and empty…I think it’s a rather impressive image). And obviously, there are piles of stuff about xenophobia, hatred between classes, manipulation of society, etc. Read it…but it’s still a good idea to cover the book (the looks guys in public transport were giving me…).

   And there will be a movie under the title Benighted. 

Émile Zola: Thérèse Raquin (Tereza Raquinová)

   After quite a long time, I came back to the good old classic literature – when people got sued for what they wrote and when writing about sexual intercourse was really something different (where’s the fun today when no one minds a woman on a stage yelling I LOVE MY CUNT). Yeah, those were different times…when Zola was the most read French author, Baudelaire was more that “the only French poet I have ever heard of”, Madame Bovary was an upsetting novel and Maldoror walked the streets of Paris and forced dogs to molest little girls.

   The story has four main characters – Thérèse, Camille, Madam Raquin and Laurent. Thérèse grows up with her aunt Madame Raquin and her cousin Camille. Camille is a sickly, feeble boy and Thérèse spends quite a lot of time with him indoors, taking care of him. In reality, she has temperament and she would love to be running in the woods and enjoy nature. But little by little, she falls under influence of her cousin and Madame Raquin and submits.

   Later, she marries Camille but she is never really happy. Camille meets his old friend Laurent and introduces him to his family. Thérèse falls for him immediately and it doesn’t take long before they start a sexual relationship. Thérèse changes completely and the nice, calm girl turns into a crazy, passionate lover.

   Gradually, their relationship becomes obsession and they decide they want to be together. Obviously, there is a problem – Camille. Which may possibly turn out not to be such a problem. You just have to take him for a ride in a boat. And than throw him into the water. And than jump in and pretend you were saving his dear wife when the boat turned about.

   So far, the plan goes great. No one suspects them and they pretend not to care about each other. They even play Madame Raquin and her friends to propose the idea of their marriage.

   On their wedding night, they find out that this might not have been the best idea ever. They can’t sleep, they can’t sleep with each other, they actually can’t be in the same room. Such a situation is unbearable and drives both main protagonists into utter madness.

   This is the third book by Zola I have read so far and I liked it the best. I can’t really remember Nana, I read it a little bit too fast, and Germinal was good but a little slow. This one is short and something keeps happening all the time. Not that I would mind lack of story in books but in case of naturalism, you really need some that will catch you. It’s one of Zola’s early work, I believe it’s his first published novel, and he already uses his aesthetics of analysis and scientific approach to literature. But I guess we all know that.

   What seemed really interesting to me was that Zola was the first to realize (according to our literature professor) that human emotions are physical. There is of course insight into Thérèse, Laurent and Madame Raquin (interestingly, there is almost none into Camille…he is probably just too dull so even Zola didn’t care what he was thinking) but when they feel something, they feel it through their bodies. He goes in his analytic approach so far that his characters are based on four major temperament types. At least wiki says that Thérèse is choleric, Laurent sanguine and Camille phlegmatic; I dare say that Madame Raquin is melancholic.

   I think there is a lot to like about this book. Sure, there are those yucky parts some people could mind (like the description of Camille’s putrefying body) but you can’t read Zola without them… So if you get over them (or you skip them or you weirdly enjoy them) you get to his description of life in its brutality and savageness. Those people are hideous but they also can’t help themselves, it’s in their nature.

   The only thing I really disliked was the fact that Thérèse’s mother was from Africa. Given the philosophy of predeternism Zola uses in his work, her mother’s origin is a direct reason of her temperament and her savage and in a way primitive nature. Sure, using Africa as a symbol of barbarism and primeval instincts in humans wasn’t weird or offensive in that time (and few…many…decades later) but still…it feels weird nowadays.