THOUSANDS OF FREE BLOGGER TEMPLATES

úterý 31. srpna 2010

Virginia Woolf: Mrs. Dalloway (Paní Dallowayová)

   Protože čert a moje chuť číst Woolfovou nikdy nespí, pořídil jsem si Mrs Dalloway a potřetí ji přečetl. Nicméně po fiasku s Jacob's Room (kolem strany 35 jsem to prostě zaklapnul) mám dojem, že se to možná nevztahuje na celý dílo Woolfový. Měl bych znova zkusit To the Lighthouse. Nebo tu rozhodně naprostoi úchvatnou povídku o tom, jak nějaká ženská kouká na prasklinu ve zdi...a nedělám si srandu, fakt něco takovýho napsala.
  Clarissa Dalloway má něco přes padesát, za manžela má člena parlamentu, žije si život bez problémů a večer pořádá večírek. Během dne různě vzpomíná, hlavně na mládí a ještě hlavněji na léto strávené v Bourtonu, kde se setkala celá jejich skupina přátel (která se dalších 30 let nesešla, ale všichni zbytek skupiny považují za real friends, not just acquaintances, což je docela smutný). Kromě toho rekapituluje život celkově, co dokázala (not much), atd. Najednou se u ní objeví Peter, který se vrátil z Indie, kde si prošel špatným manželstvím a teď se hodlá rozvést, protože se zamiloval do mladé, krásné, úžasné paní. V Bourtonu kdysi požádal Clarissu o ruku, nicméně ta ho odmítla, a ani jeden toho nakonec moc nelituje (ona by jeho věčně musela podporovat a on si o ni myslí, že je v jádru snobka...což trochu je).
   Clarissina dcera je smutně naprosto mimo realitu, protože si žije ve světě vyšší společnosti a nějak jí docela uniká, jak to vlastně funguje. Například ji šokuje, že jako existují ženy, co pracují. Navíc se dostane do vlivu těžce zakomplexovaný náboženský fanatičky, což je fakt smrtící kombinace.
   Druhá hlavní postava je Septimus, mladý muž, který se vrátil z první světový, z Itálie si přivezl manželku a nervalo mu to dlouho a zešílel. Teda, náběh měl od chvíle, co měl jeho nejlepší kamarád nešťastno příhodu s panem šrapnelem, ale ještě potom zvládnul nějakou dobu fungovat. Některé jeho mimózní pasáže můžou být trochu náročnější na pozornost, hlavně když začne odhalovat hluboké pravdy o světě a vyvozovat z nich úplný nesmysly. Navíc k němu mluví hlasy a občas začne ječet, když zrovna padá do ohně. Rozhodně mu nepomůže první doktor, co prohlásí, že prostě potřebuje sluníčko a sem tam si zahrát kriket. Druhý doktor dokonce pozná, že je Septimus pošuk, a rozhodne se ho poslat na pár měsíců do blázince. To bohužel Septimus špatně nese a po světlé chvilce, kdy se s manželkou baví nad zdobením klobouku (vážně roztomilá scéna), skočí z okna (jestli vám jako přijde, že spoiluju, tak si trhněte, z The Hours všichni víme, že someone must die so that the others can live better, a jestli jste to neviděli/nečetli, tak stejně nezasloužíte slitování :o)).
    Večírek nakonec proběhne, všechno klapne (protože Clarissa je prostě a perfect hostess) a dokonce se sejdou i všichni z Bourtonu, a to včetně Sally. Sally je Clarssina nejlepší přítelkyně (kterou nikdy nejela navštívit...), která byla jako mladá dost nekonvenční, kouřila, měla radikální názory, proběhla domem nahá, když si zapomněla houbu a Clarissa se do ní (doslova) zamilovala (v Hodinách je to ta tmavovláska, co žije s Meryl Streep). Nakonec se ukáže, že život prožila jako ženuška, co porodila pět dětí. Nicméně podle všeho na tom byla v Bourtonu podobně jako Clarissa, a ta zase celý život považuje za nejšťastnější chvíli v celém životě moment, kdy ji Sally políbila:

All this was only background for Sally. She stood by the fireplace talking, in that beautiul voic wich made everything she said sound like caress, to Papa, who had begun to be attracted rather against his will (he never got over lending her one of his books and fining it soaked on the terrace), when suddenly she said, "What a shame to sit indoors!" an they all went out on the terrace and walked up and down. Peter Walsh and Joseph Breitkopf went on about Wagner. She and Sally fell a little behind. Then came the most exquisite moment of her whole life passing a stone urn with flowers in it. Sally stopped; picked a flower; kissed her on the lips. The whole world might have turned upside down! The others disappeared; there she was with Sally. And she felt that she had been given a present, wrapped up, and told just to keep it, not to look at it - a diamond, something infinitely precious, wrapped up, which, as they walked (up and down, up and down)), she uncovered, or the radiance burnt through, the revelation, the religious feeling! - when old Joseph Peter faced them:
"Star-gazing?" said Peter.
It was like running one's face against a granite wall in the darkness! It was shocking; it was horrible!

   Jinak největší problém je nad tou knížkou udržet pozornost. Některé popisy jsou dost náročný tím, že jde o proud vědomí, ale těch kusů není zase tolik a taky se nestane žádná hrůza, když nad nima člověk lehce poleví. Ostatně je  představy jako "Richard Dalloway odchází ode mě, kde obědval, a i když je o několik ulic vedle, pojí nás tenká nit, která se napíná a prodlužuje, až nakonec v jeden moment praskne". Ano, bez toho přežijete. Další věc je, že se přeskakuje z vědomí do vědomí, a to skoro bez varování. Ale buď seskočí na začátku odstavce a postava je potom jasně řečená (i když třeba až koncem odstavce), nebo uprostřed odstavce je dostatečný upozornění, aby to nepřehlídnul nikdo, kdo nad tím fakt nespí. Takhle se v knížce objeví něco přes 20 postav, některé z hlavní skupiny, některé dostanou třeba jen odstavec nebo stránku.
   Jinak knížka se odehrává během jednoho dne a děj posunuje odbíjení Big Benu, které se nese městem. V knížce se vůbec vyskytuje několik takových motivů, co spojují postavy a obyvatele Londýna vůbec (třeba reklama na karamely, kterou píše na obloze letadlo). Tak nějak sem patří i způsob, jakým Clarissa chápe život a smrt.Nadšeně se vrhá do hemžení Londýna, kde se noří do tepu života a (i když/protože j nevěřící) vytvořila i jakousi vlastní teorii posmrtného života, kdy se člověk tak nějak vpije do světa a je potom ve všem a ve všech.
   Psát o tom, jaká je Mrs Dalloway, co si o ní kdo myslí, jak se ovlivňují jednotlivé linie, atd., dalo psát fakt moc, ale tak nějak si říkám, že si to prostě budete muset přečíst sami. Navíc jsou skoro 2 ráno a nehodlám se k tomu vracet. Ani se mi to teď nechce číst, tak doufám, že jste se během čtení nezhroutili.

pondělí 30. srpna 2010

Jane Austen: Sense and Sensibility (Rozum a cit)

             Po Pride and Prejudice, pod vlivem filmu Jane Austen’s Book Club a po koupi Sense and Sensibility za příjemných 80 Kč (nová knížka a v originále, další knihgasmus) jsem se si řekl, že Austenová mi fakt uškodit nemůže, i když to bude nad rámec povinný četby. Aspoň budu oslňovat naši velkou expertku na Miltona, že jsem se do Austenky fakt zažral (říkal jsem si, že bych dal ten Paradise Lost, ale…věděli jste, že to je fakt docela dlouhý? Teda na to, že to je celý veršovaný a v nějakým napůl kriptickym jazyce, co se vydává za angličtinu, jeho dýlka rozhodně překonává moje čtenářský nadšení). 
            Well…jde o příběh rodiny Dashwoodových, v první řadě sester Elinor a Marianne. Samozřejmě nechybí matka, která se snaží provdat dcery, kde to jen jde. A ještě se tak jednou za padesát stran mihne Margaret, což je nejmladší, asi třináctiletá sestra, o který fakt nechápu, proč tam vůbec je. Takže, po smrti otce je zaopatřením sester pověřen jejich nevlastní bratr, kterého manželka ukecá, aby jim dal co nejmíň, což taky udělá. Ve výsledku se rodina musí přestěhovat do malého domku (říkají tomu cottage, ale v patře to má asi 4 pokoje, takže…domek) v Devonshiru, kde se okamžitě úspěšně zapojí do společenského života. Elinor ovšem dost trpí odloučením od Edwarda, bratra její švagrové, se kterým docela čekala svatbu. Marianne si zase bleskově najde potenciálního ženicha a už to vypadá na zásnuby, když se Willoughby zvedne, odjede a už prakticky neozve. Zbytek knížky dostávají sestry postupně jednu brutální pecku za druhou (převážně se jedná o zásnuby jejich chlapců, ovšem s úplně jinejma ženskejma, než by měly Elinor s Marianne v plánu).
            Zatímco mladší Marinanne je poměrně hysterická a ať se stane prakticky cokoli, okamžitě je na ní všechno vidět a má tendenci k poměrně fatálním rozhodnutím, která se nikdy nemůžou uskutečnit (jako „celý rok budu doma, denně budu číst 6 hodin, ale po roce budu úplně děsně vzdělaná), Elinor si dokáže vždycky zachovat chladnou hlavu, jednat s lidmi s největší slušností a taktem, i když na ni zrovna kydli nějakou naprosto šílenou zprávu („Jsem zasnoubená s Edwardem, není to naprosto úžasné?“), i když ji něco fakt dost dlouho a silně hryže (Ta káva je zasnoubená s Edwardem!), umí se tvářet jakoby nic a z místnosti musí utéct je jednou, aby neměla záchvat uprostřed společnosti. Ostatně, knížka se původně měla jmenovat Elinor and Marianne, což vysvětluje hodně.
            Ovšem obě sestry disponují nezvyklou inteligencí, vzděláním, zájmy, četbou a sarkastickým přístupem k některým postavám. Pamatuju si, že poměrně nedávno mi někdo říkal, že se mu na Austenové libí humor a ironie, na což jsem kývnul, nicméně to jsem měl přečtené jen Pride and Prejudice, a tam to (aspoň co se mi vybavuje) tolik není. Nicméně nad Sense and Sensibility jsem se několikrát vážně hlasitě zasmál. Některé postavy jsou vážně dost ujetý, například manželé Palmerovi. Zatímco Mrs. Palmer v jednom kuse žvaní, všemu se dost debilně směje a o všem, co její manžel řekne (což jsou asi tři věty za knihu), prohlašuje, že to je děsně droll; její manžel obvykle sedí někde v koutě, čte si noviny, sem tam někomu naznačí, že ho považuje fakt za blba, a ať řekne cokoli, rozhodně to není droll:

“Oh! my dear Miss Dashwood,” said Mrs. Palmer soon afterwards, “I have got such a favor to ask you and your sister. Will you come and spend some time in Cleveland this Christmas? Now, pray do – and come while the Westons are with us. You cannot think how happy I shall be. It will be quite delightful. – My love,” applying to her husband, “don’t you long to have the Miss Dashwoods come to Cleveland?”
“Certainly,” he replied with a sneer , “I came into Devonshire with no other view.”
“There now, said his lady, “you see Mr. Palmer expects you; so you cannot refuse to come.”

            Její schopnost ignorovat fakt, že má za manžela nesnesitelýho bručouna, mě fascinoval celou knihu. Nicméně nejde jen o ujet postavy, ale i takový drobný narážky na stupiditu rozhovorů v salónech britské smetánky a další věci. Ale nejvtipnější mi přišlo sledovat, jak Elinor a Marianne ve viktoriánské angličtině vymýšlí pořád nové a nové způsoby, jak někoho poslat do prdele.
            Knížka je to vážně čtivá, obě dvě hlavní postavy jsou neskutečně sympatický a prostě to fakt docel šlape. Občas mi přišly neskutečně šroubovaný některý dialogy, což jsem ze začátku považoval za účel, aby se teda ještě víc shodila trapnost toho, jak spolu komunikuje britská viktoriánská společnost. Jenže ono se to občas objeví i v rozhovorech Elinor a Marianne. A i když to je začátek 19. století, takhle divně ty lidi snad nemluvili…i když, třeba jo. Taky mě úplně nedostal konec, protože ačkoli je Austenová zjevně neschopná špatnýho konce, a ani jsem ho nečekal, tohle byla přece jen přehnaná růžová vata. Ale zase přiznávám, že jsem rád, že holky skončily s takovejma eligible and well esteemed gentlemen.
            Takže rozhodně do toho.

neděle 29. srpna 2010

Émile Zola - Germinal (Germinal)


Jsou knížky, nad kterýma si říkáte: „No teda, klobouk dolu, tohle je fakt super.“ Jsou knihy, co přečtete a řeknete si: „No jo, bylo to fajn, žádná sláva.“ Jsou knihy, po kterých vás napadá: „To byla teda slabota.“ A pak jsou knihy, nad kterými člověk. Germinal nepatří mezi ani jedny z nich.
Germinal má vlastní kategorii, a ta se jmenuje „Během četby vymýšlím, co za nesmírný krutosti bych provedl autorovi, kdybych měl stroj času.“ A vzhledem k tomu, že asi 95 % knížky je dějově úplně irelevantní, dává Germinal člověku spoustu času ke spřádání zlovolných plánů.
            Zlovolný plán č. 1: Hodit Zolovi na hlavu bichli jeho sebraného díla ze třetího patra. Bylo by to správně zoloidní, protože v Germinalu jsou asi tři pomerně detailní popisy tekoucího mozku, takže by v tom bylo něco i pro něj.
            Zlovolný plán č. 2: Přinutit Zolu sníst celý jeho dílo. Nejspíš by ho to ucpalo a zabilo. Musel by sežvejkat celej Germinal a když by se dostal na konec a už fakt nemoh, s hysterickým smíchem bych vytáhnul další román a doprovodil do výkřikem „A teď si sežereš Zabijáka.“
            Zlovolný plán č. 3: Donutit Zolu, aby to po sobě celý přečetl. Protože tohle by muselo unudit i samotnýho autora.
            Takže teď bychom mohli pomalu přejít k samotný knížce. Děj se odehrává někdy v 60. letech 19. století a více méně jde o stávku dělníků v dole. Étienne, mladý, pohledný a nezaměstnaný jinoch (mimochodem, syn tý alkoholičky ze Zabijáka) se nechá najmout do dolu, kde tlačí vozíky s uhlím. Tady potká mladou, pohlednou Cathérine, která taky tlačí vozíky. Společně tlačí vozíky a vydrží jim to asi prvních 100 stran (ne, to přeháním…ale prostě až moc). Étienne se postupně dostane do povědomí mezi dělníky jako inteligent (ale je to dost jednooký mezi slepými) a radikál. Když důlní společnost sníží platy, Étinne zvolá A grève a všichni jdou za ním.
            Následně několik set stran všichni dělníci mrznou a hladoví, takže Étinne jim sem tam musí dodat odvahy. Nějak zázračně sám sebe a potom i ostatní přesvědčí, že důl vlastně patří dělníkům, že buržoazové jim ho prostě ukradli a že teda Mort aux bourgeois. Malá část dělníků pracuje dál, a protože by chcípnout neměli jen buržouni, ale i zrádci, tak se vytvoří dav tří tisíc vytočenejch dělníků, pochodujou od dolu k dolu, všechno rozmlátí, sem tam někoho zbijou a skončí před domem vedoucího dolů. Všechno skončí příchodem četníků, jedním mrtvým (trapná demonstrace…) a jedním rozbitým oknem. Na to, že Frantíci s výkřikem A grève a A la manifestation snad i vstávaj, je to teda fakt slabota.
            Ještě nějakou dobu se snaží vzdorovat, ovšem při další demonstraci do nich začnou střílet, což většině lidí změní názor na celou záležitost. Do toho se vloží postava Rusa Suvarina, ujetýho anarchisty, co razí teorii, že se musí všechno zničit a vystavět znova, což uvede do pohybu tím, že v dole poškodí…cosi…a celý ho zatopí. Jenže ouha, dole jsou zrovna Cathérine a Étienne. Společně se dostanou kamsi do bezpečné šachty a po asi deseti dnech si (konečně) vyznají amour éternel (trvá jim to jen 500 stran) a rovnou si to (ve tmě a studený vodě…jaká romantika) rozdaj. Nakonec se do jejich šachty prokopou ostatní dělníci, ale už je pozdě…aspoň pro jednoho z nich (říkal jsem si, že to trochu napnu, ale pochybuju, že by někoho tohle neznámo dráždilo natolik, aby si to přečetl).
            Samozřejmě, děj jsem dost osekal a vynechal prakticky všechno důležitý… Zatím to sice vypadá, že jsem tu knížku stěží přežil, ale musím přiznat, že mě nakonec i docela bavila. Tím „na konec“ myslím tak posledních 150 stran, kde se teda něco i děje. A musí se přiznat, že Zola přece jen věděl, co dělá. Popisy sociální nespravedlnosti a docela brutálního života dělňasů jsou vážně drsný, jen je toho prostě moc. Do toho sem tam dávkuje ty svoje slavný naturalistický popisy (tekoucí mozky a utrhnutý přirození, například…ona ta demonstrace zase taková pruda není…). Samozřejmě, kdyby to nemělo asi zilion stran a já nebyl takový lemro, asi by se tam našla spousta dalších věcí, jako názory postav na nápravu společnosti (evoluce x revoluce x totální rozkopání à la Suvarin), vážně dobře zvládnutá psychologie postav a davu (tahle kniha mě definitivně přesvědčila, že se nebudu účastnit akcí typu „stoupneme si mezi nácky a židovský město), každodenní život dělníků (což je asi – práce, jídlo, chlast, sex) a zachycení lidí v extrémní situaci a jejich reakce na ní. Ale proč je to proboha tak dlouhý? Proč je Cathérine taková kráva? (rozervaná mezi dvěma muži, Chaval – surovec a zrádce, co ji bije, ale je to její muž a ona mu bude stát po boku…ômd…proti Étiennovi. Teda ne, že ten by byl kdoví jakej zázrak). Proč nestávkujou na jaře (jasně, blbej dotaz…ale celý by to skončilo líp…). A co na to Jan Tleskač?
            Takže, pokud člověka klasická literatura vážně bere, asi je to dobrá volba. Ani zdaleka to není úplná ztráta času, je to ovšem ztráta spousty času. Upřímně, mám dojem, že kdybych si přečetl wiki a pustil si tak dvě filmový verze, úplně v klidu bych u zkoušky z literatury mohl tvrdit, že to mám přečtený. Jenže já jsem tak nekonečná poctivka… 

pátek 30. července 2010

Kingdom (Riget)

Drama / Horor / Mysteriózní / Komedie
Dánsko / Francie / Německo / Švédsko, 1994, 279 min
Režie: Lars von Trier, Morten Arnfred
ČSFD: 89 %, IMDB: 8,6/10

The Kingdom Hospital rests on ancient marshlands where the bleaching ponds once lay. Here the bleachers moistened their great spans of cloth. The steam evaporating from the wet cloth shrouded the place in permanent fog. Centuries later the hospital was built here. The bleacher gave way to doctors and researchers, the best brains in the the nation and the most perfect technology. To crown their work they called the hospital the Kingdom. Now life was to be charted, and ignorance and superstition never to shake the bastions of science again. Perhaps their arrogance became too pronounced like their persistent denial of the spiritual. For it is as if the cold and damp have returned. Tiny signs of fatigue are appearing in the solid, modern edifice. No living person knows in yet, but the gateway to the Kingdom is opening once again. 


   Seriál z pera von Triera? To jsem si mohl nechat uniknout jen vážně těžko, že jo. A protože čert a rapishare nikdy nespí, byla to záležitost minut...
    Na začátku je to hodně pomalý, ale postavy prostě potřebují trochu času, aby se rozjely. Stige je starší neurochirurg, kterého ve Švédsku žádná nemocnice nechce (ukradl nějakou studii kolegům) a v Dánsku hned při první operaci cosi řádně posral a dostal 12letou Monnu do nepoužitelnýho stavu (tak...dala by se použít jako metronom). Je to fakt otravnej dědek, co nesnáší Dány (vykřik Danish scum je skoro ve všech epizodách) (i když mám dojem, že nesnáší lidi všeobecně) a celý seriál se snaží dostat se ke kopii zprávy z operace. Z nějakýho důvodu ho miluje Rigmor, nicméně po nějaký době prohlídne. Je to ten typ, co jde přes mrtvoly, když ví, co chce, a co mu umí pořádně hrábnout. A ona chce Stiga. Sice ho chce jeden díl zastřelit a druhý si ho vzít (pokaždý docela úspěšně), ale dostane, co chce :-)
   Hook (v dánštině Krogshøj) nenápadně přesouvá vybavení v nemocnici tam, kde je potřeba (což je záslužný) a vydírá Stiga a syna ředitele oddělení (ten uříznul hlavu mrtvole, aby postrašil spolupracovnici). Nějak jsem se za celou dobu nezvládnul rozhodnout, jestli je to sympatická postava, nebo ne.
   Sigrid je stará paní, co se opakovaně nechává přijmout do nemocnice. Sice ji prokouknou, ale jí se nějak daří simulovat paralýzu ruky. To hlavně proto, že ji kontaktuje duch Mary, aby jí pomohla. Sigrid se samozřejmě vydá po stopách; že odhalí pravdu černější než čerň, děsivější než děs a hrůznější než hrůza, je tak nějak jasný.
   Postupně se tedy rozjíždí kolotoč vydírání, detektivního pátrání, spiritualistických seancí, vymýtání, pošahaných snů, vizí a halucinací; postavy se postupně každá propadají do svýho vlastního soukromýho šílenství, nemocnice se jim doslova rozpadá pod nohama a svět živých a mrtvých se spojují díl od dílu víc a víc. Postupně se nemocnicí začne prohánět armáda duchů, narodí se v ní míšenec člověka a démona, jednu doktorku svádí démon, aby mu upsala duši, a z jednoho z doktorů se stane zombie (myslim), v tom všem se ještě nějak mihne kult uctívající satana, ovšem nestihnul dostat moc prostoru.
   Na konci každý epizody je ještě slovo autora, který mi ale obvykle dost unikalo. Ovšem občas pobavilo, jako když na konci první epizody řekne něco jako: "No jo, moc se toho nestalo, ale příště už to začne dostávat šťávu."
   Děj je doprovázený komentářem dvou myčů nádobí s Downovým syndromem, kteří se jinak v ději neukazují a nikdy se s jinou postavou nepotkají, ale zároveň vědí o všem, co se děje. Jejich hlášky jsou občas takový...přehnaně dramatický, ale dost často z nich vypadne něco, co člověku pomůže trochu se zorientovat v ději. Některý rozhovory byly někde na hraně mezi hlubokým sdělením a komedií...ok, asi to bylo hluboký sdělení, ale třeba tenhle příměr se skleničkou/hrnkou/vázou/prostě čímsi je spíš skoro vtip:

- It [sklenice] didn't fit. It won't go in.
- No, it's too big, like the baby [přerostlý démonický dítě].
- In that case it isn't a glass. Maybe it's a vase. Or a jug. 
-  It is not a jug. And it is not a vase.
- What is it, then?
- Of it isn't a glass or a jug or a vase, it is nothing...and you needn't wash it up. Because "nothing" cannot get dirty. Put it aside and keep it close to your heart.  

   Celý to je zabalený do sépiovýho filtru a lehce rozmazaný (ok, to je možná kvalitou videa...ale mám dojem, že to je schválně) a snímaný roztřesenou kamerou (což člověku občas spíš leze na nervy než cokoli jinýho). Navíc dánština je vážně vtipně znějící jazyk, člověk má konstantní dojem, že se postavy chystaj hodit šavli (nebo mají přinejmenším v puse obří horkou bramboru). Chtěl jsem něco napsat o hudbě, ale došlo mi, že jsem si jí vůbec nevšimnul. Říká se, že to je důkaz toho, že je filmová hudba udělaná dobře...takže je asi fajn. Teda kromě skladby v úvodních titulcích, ta je děsivá. Zajímavý je, že je potom i v závěru, a tam mi přišlo, že sedla... Ale k dramatickýmu závěru dílu se dramatický hudba asi prostě hodí.
   Takže...je to pomalý a rozvleklý a občas nudný a ujetý, ale jak se do toho jednou zakoukáte, nějak to musíte dojet. Sice je to někdy přehnaný (jo, doktor, co si nechá voperovat játra s rakovinou, to bylo trochu moc), ale v rámci všeobecnýho šílenství, který v nemocnici vládne, se to už skoro ztrácí. Jediná chyba asi je, že to vlastně není dokončený. Tedy poslední díl je spíš jeden velký cliffhanger a von Trier měl napsanou i třetí řadu, jenže mu mezitím pomřelo asi 5 zásadních herců (např. Stig, Sigrid a jeden z myčů). To se pak vážně těžko točí... Existuje ještě americká verze, kterou upravoval Stephen King, ale moc bych jí nevěřil. Hlavně nějak změnil tu část s historií nemocnice, takže místo starých bělíren tam původně stála jiná nemocnice, která shořela. To trochu narušuje celou záležitost s tím, že se "bašta vědy a rozumu" postupně mění na místo plný bláznů, co dělají všechno možný, ovšem pod podmínkou, že to je to nejnerozumnější východisko.
   Takže tak. Enjoy.

středa 28. července 2010

Voltaire: Candide où l'optimisme (Candide, čili Optimismus)

   Zase jsem se jednou přinutil k nějaký tý klasice (teď se mi to asi začne stávat často) a tentokrát to vyhrál Candide. Trochu ostuda pro studenta francouzštiny, číst to až před třetím ročníkem. Ale teda jako jen trochu...
    Candide se narodil na hradě Thunder-ten-tronckh v Německu, odkud ho záhy vyhnal baron, když ho přistihl, jak laškuje s krásnou Cunégondou (česká verze Kunigunda je fakt děsná, češtinářka při výkladu Candida řekla něco jako: "Já vím, že se teď neudržíte a budete se smát, ale snažte se to alespoň zkrátit.") Do světa vyráží vybaven jen naprostou naivitou a předpokladem, že svět uspořádán tak, že líp to nejde (což je filosofie jeho učitele Panglosse). Hned v první hospodě ho opijí vojáci a nechají narukovat, což Candida dostane až do obří bitvy. Candide se záhy dostane z armády a během cest potká Panglosse, ze kterého je žebrák a syfilitik. Navíc mu vypráví o zničení Thunder-ten-tronckhu a pobití rodiny (popis čtvrcení paní baronky included).
   Společně se vypraví do Lisabonu, ovšem cestou je zastihne bouře a jejich přítel spadne do moře, aniž by mu někdo pomohl, v Lisabonu mají potom to štěstí, že zrovna narazí na zemětřesení. Nicméně ani to neotřese Panglossovým optimistickým pohledem na svět a přesvědčí Candida, že všechno je tak, jak má být. Svoji filosofii se rozhodne prodebatovat s mužem v hospodě, nicméně narazí na člena inkvizice, který ho chce nechat pověsit a Candida upálit.
   Candide unikne a setká se s Cunégondou, která nějak rozchodila sérii znásilnění a rozpárání břicha a po nekonečných eskápádách skončila až v Lisabonu, kde si ji vydržují dva muži. Candide je oba zabije, vezme Cunégondu i její starou služebnou a vypraví se do Ameriky. Cestou si Cunégonda stěžuje na všechno, co se jí stalo, nicméně stará služebná odhalí, že je doopravdy urozeného původu, nicméně sérií nešťastných náhod (mnohem horších než Cunégondiny) se dostala až sem. Nakonec přistanou v Buenos Aires, kde Candide musí nechat obě ženy a utéct do Paraguye. Tady narazí na Cunégondina bratra, nadšeně mu oznámí, že si ji chce vzít, což bratra nenadchne ani trošinku, tak ho Candide zabije a pokračuje v útěku. S sebou má sluhu Cacamba, o kterém do té chvíle nepadlo ani slovo, nicméně zjevně byl nějak latentně kus příběhu přítomný.
   Společně se dostanou do utopického El Dorada, kde se po zemi válí diamanty, vládne demokracie a je to prostě všechno sluníčkový. Nicméně Candide musí zachránít Cunégondu, takže s armádou oslů naložených diamanty El Dorado opustí.
   Abych to zkrátil...všichni se nakonec sejdou v Konstantinopoli. Cestou Candide nabere ještě Cunégondina bratra (toho, co ho Candide probodl) a Panglosse (toho, co ho oběsili v Lisabonu), kteří jsou otroky na galéře. Cunégonda mezitím děsně zošklivěla, ale Canide si ji vezme, aby naštval jejího bratra. Všichni se nakonec usadí na farmě, kde se nudí do té míry, že padají hlášky typu "není lepší chodit světem a riskovat, že mě sem tam někdo znásilní, než tahle nuda?:

Je [stará služebná] voudrais savoir lequel est le pire, ou d'être violée cent fois par des pirates nègres, d'avoir une fesse coupée, de passer par les baguettes chez les Boulgares, d'être fouetté et pendu dans un autodafé, d'être disséqué, de ramer en galère, d'éprouver enfin toutes les misères par lesquelles nous avons tous passé, ou bien de rester ici à ne rien faire ? - C'est une grande question, dit Candide.

   Jdou tedy za místním učencem, aby se ho zeptali, proč je ve světě tolik zla, na což jim řekne, že to je jedno (Qu'importe, dit le derviche, qu'il y ait du mal ou du bien ? quand Sa Hautesse envoie un vaisseau en Égypte, s'embarrasse-t-elle si les souris qui sont dans le vaisseau sont à leur aise ou non ?) Když si Pangloss začne stěžovat, jak se těšil, že s ním hodí pokec o zlu ve světě, příčině a následku a kopě dalších tíživých témat, Turek mu prostě práskne dveřmi.
  Nakonec se setkají s mužem, jehož rodina se zabývá pouze prací a okolní svět nechává plynout, aniž by se jím nějak nechala rušit. Prací odvrací tři velká zla - nudu, neřest a nedostatek. Candide rozhodne, že si zřídí vlastní hospodářství, kde budou pracovat. Pangloss Candidovi připomene řetězec událostí, které ho dovedly až tam, kde je, na což odpoví: Cela est bien dit mais il faut cultiver notre jardin.
    První věc, co mě zarazila, byla, že to má být ve své podstatě komedie. Respektive, že hrdinové tolikrát zemřou a zase se zázračně objeví na scéně a hrdinky se tolikrát (obvykle v řádech stovek) stanou obětí znásilnění, že je to vlastně docela prča. Ne, dobře, já chápu, jak to myslel, ale tak zase bych tomu neříkal komedie. Možná měla osvícenská elita jiný smysl pro humor (teda asi určitě).
   Dál mě docela štvalo, že se skoro vůbec neodděluje přímá řeč, což mě za začátku lehce mátlo. To je teda jen kosmetický detail.
   Chystal jsem se pro jednou nějak víc rozepsat o tom, jak se mi ta knížka líbila, a tak, ale...mám totálně duto. A děsně se mi nechce. Dokonce se mi to nechce ani znovu číst, takže jestli to je plný překlepů a nedotažených vět, tak sorry. Prostě jindy. Pa.

neděle 25. července 2010

Zoufalci (2009)

   To jsem tak jednou zapnul televizi, abych zabil pár minut, než se mi dostáhne film June (Tennant a Eccleston v jednom filmu (což je samozřejmě recept na ultimátní dílo kinematografie) (tímto připomínám Awaris a Zoe, že jsme si to ještě pořád nepustili) (během Zoufalců jsem usoudil, že na to koukneme až spolu, abychom mohli vzdychat unisono (všímáte si úžasnýho způsobu, jakým používám závorky?...jakože Austenová hadr)(bohužel asi i čitelnost hadr))), a hop, začínali Zoufalci, na který jsem se chtěl už dávno kouknout. Ostatně, když už mám ty mezery v český literatuře, aspoň nějaký český filmy bych mohl sjíždět...
   První plus filmu (ačkoli ne to hlavní) je, že tam nejsou moc okoukaný obličeje. Žádná nahatá Geislerová (je vůbec nějakej film, kde se ta ženská nesvlíkne?), žádnej zpomalenej pablb (o jehož roli by se popral Liška a Macháček) ani muž v krizi středního věku (nejlíp Trojan) (hrdinové sice jsou v krzi a středním věku, nicméně v krizi jsou zjevně celoživotně, takže to je jiný případ).
   Takže...jde o příběh šesti čerstvých třicátníků, kteří spolu chodili v Jablonci na střední, z různých důvodů se přestěhovali do Prahy a vedou naprosto zoufalý životy. První slečna má přítele, co má evidentně potřebu ojíždět všechno kolem, ovšem ona si to nechává líbit. Druhá tak nějak klopýtá životem (obvykle klopýtá přes svoje oblečení, jak mizí z cizí postele), přehnaně se opíjí a má děsnou matku (dobře, ta matka není tak děsná...jen nemůžu vystát tu herečku). Třetí je jediná ze skupiny, co má rodinu, ale její manžel je mistr v nadeptávání sebevědomí (deptání + naleptávání, kdyby to jakože někomu nedošlo) a fakt teda stojí za to. První chlapec je v obdobně kvalitním vztahu jako první slečna a už devět let studuje peďák (i těch 5 je snad moc...). Další dva jsou gayové (ostatně, sošky vyhrávají utlačovaný rasový menšiny, gayové a postižený děti...), jeden alkoholik, druhý...no ani nevím, co mu je, prostě všeobecně ztracená existence. Tohle je vlastně největší problém filmu, postavy jsou trochu jak seznam klišoidních ztracenců použitelných v kinematografii...ale dobrý.
   Postavy se někdy kolem půlky filmu sejdou a vzpomenou si, že kdysi vymysleli, že si společně koupí statek, kam se společně nastěhují, takže se rozhodnou to konečně provést. A protože prej moc spoiluju, tak to tady típnu. Ostatně, ono se o ději nic moc dalšího říct nedá, protože tam více méně není.
   Kromě toho, že děj se nijak zvlášť nevyvíjí, nevyvíjí se ani postavy, nicméně...cílem filmu je naznačit, že prostě nejsou s to sami se sebou cokoli udělat, takže se to dá jen těžko vyčítat... Ovšem tohle dohání zpracování. Kamera je občas...přehnaně umělecká, ale dokud to nedosahuje míry jako v Normalu, tak to dokážu snést. Myslím tím záběry z divných úhlů na půlku obličeje hrdinů a tak. Naprosto dokonalá je ale práce se střihem a zvukem, hlavníě překrývání zvuků z jedné scény s obrazem z další. Jasně, není to nijak originální postup, ale tady je posunutý o krok dál, když často nějak funguje v té další scéně (jako zvonění tramvaje z první scény se kryje se zvonkem z další (a možná ani to není zase tolik originální, ale já to asi ještě neviděl)).
   Občas to trochu drhne. Občas zvednete obočí, protože to je prostě...ehm (jako dramatické oznámení: "A nepřestěhoval jsem se jen proto, že jsem si uvědomil, že jsem homosexuál...(omg, kdo to slovo vůbec používá, než to jeden vůbec dořekne, posluchači mu usnou (řekněte mi někdo, až moje řešení jednotlivých slov přesáhne únosnou míru))). Občas vás budou srát ty všeobecně platný pravdy a lehce přímočarý výlevy (ve stylu "Ach, ti mladí, mohou jít kamkoli, ale hlavně aby byli z domova. A nejvíc potom trpí rodiče.") Ale nakonec se to všechno potopí do pohyblivýho písku deprese a čím víc se tomu budete bránit a plácat sebou, tím rychleji se v tom utopíte (ježiši, proč jsem prostě nemohl cynicky okomentovat děj, pak ze mě padaj takhle jetý obraty). Ale zkusil bych to. Extrémně záporných reakcí jsem našel málo a těm lidem vadilo, že ani jediná z postav nedisponuje duševním zdravím, což (podle mých odhadů) okruhu čtenářů tohodle blogu vadit nebude.
   Enjoy.

pátek 23. července 2010

A Very Potter Musical + A Very Potter Sequel

A Verry Potter Musical
 
   V roce 2009 vytvořila skupina StarKid Production muzikál A Very Potter Musical. Skupina se skládá ze žáků z michiganský vysoký školy, a to je tak všechno, co se mi o nich podařilo vydolovat (teda předtím, než jsem si řekl, že mě to stejně moc nezajímá...). Záhy dali celé představení na YouTube pod jménem Harry Pottor: A Musical, nicméně zase ho stáhli a později nahráli se změnami a novým názvem, hlavně aby bylo video přístupné i pozdějším ročníkům.

   Děj více méně kašle na knížky, respektive bere si z nich určité části, ale plácá do sebe zápletky z několika knih. Nicméně celou dobu dává smysl, přinejmenším těm, co znají celou sérii. Lidí, co neznají celou sérii, je stejně nejspíš tak málo, že to je šumák.

   Harry a jeho kamarádi tedy nastupují do druhého ročníku v Bradavicích a dostávají nového učitele na Obranu proti černé magii - Quirella. Ten přijde s nápadem uspořádat školní pohár mezi kolejemi (něco jako pohár tří  kouzelníků, ale vlastně úplně jinej), samozřejmě aby se zbavil Harryho. Zatímco Harry plní úkoly, snaží se zbavit otravné Hermiony a přesvědčuje Draca, že je mu úplně šumák, že ho příští rok přeloží do Pigfarts (kouzelnická škola vedená mluvícím lvem, která je...a teď bacha...na Marsu, takže všichni žáci musí nosit skafandry), Quirell navazuje přátelské pouto s Voldemortem, kterého schovává pod šátkem, hlavně během sledování filmů (ovšem každý vidí jen půlku, když se musí střídat...). Pomocí naběračky na punč ho ale přenese na hřbitov, kde Voldemort dostane zpátky tělo a pod vlivem Bellatrix hodí vraždu Cedrica na Quirella (chudákovi to úplně zlomí srdce...).

   Zbytek děje se už tak nějak pobíhá po Bradavicích, bojuje se Smrtijedy a ničí se viteál v podobě plakátu Zacka Effrona. Samozřejmě nechybí ani závěrečný pokec s Brumbálem (co by to bylo za HP dílo, kdyby tak zásadní klišé vypadlo...), který nakonec odletí s mluvícím lvem na Mars...

   Musím říct, že u tohohle jsem se nebavil tolik, jako u druhého dílu, ale možná to bylo proto, že jsem je sjel oba hned za sebou a Sequel jsem viděl jako první. Herci jsou vážně výborní, hlavně holka, co hraje Draca, je vážně špičková. Nějak jsem teda nepochopil, proč se neustále někde válí po lavicích, ale ok. Dál se mi fakt dobrý zdáli Ron, Snape a Voldemort, co se týče zbytku, ani bych neřekl, že tam někdo výrazněji vyčnívá (pravda, to jsem vyjmenoval skoro všechny hlavní postavy...).

   Písničky většinou nejsou nic moc, převážně zpívá jen jeden člověk a nějak moc chytlavý nejsou...upřímně, většinou jsem je přeskakoval (trochu blbý u muzikálu, já vim). Za něco stojí akorát song Harryho a Quirella o tom, jak Harrymu děsně chybí matka a Quirellovi Voldemort. A ještě Voldemortův song potom, co získá zpátky tělo...protože stepující Pán Zla je prostě neodolatelnej pohled :o)

   Trochu mě rušilo, jak herci prezentují sponzory...nicméně to ještě není nic proti tomu, jak to vypadá v Sequelu...takže dobrý.

   I když tenhle díl není tak dobrý, jako první, pořád to stojí za podívání. Děj trochu ztrácí ke konci konzistenci, písničky jsou občas docela opruz a možná by stálo za to udělat nějakou verzi, kde by byli herci pořádně slyšet. Protože hlavně při písničkách jsem občas moc nechytal, co říkají. Taky nechápu, že mezi jednotlivými nahranými částmi jsou docela zásadní rozdíly ve kvalitě zvuku. Nicméně je to zábava a na konci se dočkáme ještě většího happy endu než v knížce, takže všechno dobrý.

   Jak jsem psal, celá věc je dostupná na YouTube, a to tadyVpravo nahoře je pak vždycky odkaz na další díl.

A Very Potter Sequel 

  O rok později stejná skupina lidí vytvořila pokračování muzikálu, a to A Very Potter Sequel. Tentokrát je vidět, že měli trochu štědřejší sponzory, o to nápadněji je ovšem ukazují. Někdy až moc, hlavně když Ron pomocí gumovýho hada složí Snapa...ale tak bylo to docela vtipný.

   Děj začíná v době, kdy Harry porazil Voldemorta a Lucius svolává Smrtijedy. Rozhodne se, že situaci zachrání tím, že se vrátí v čase a sejme Harryho ještě v prvním ročníku (čímž se ze sequelu stává prequel, ale tak nevnášejme do toho ještě víc zmatku...). Harry se zatím dozvídá, jakou má vlastně v kouzelnickém světě pověst, setkává se s Ronem a Hermionou, atd. Děj opět knížky moc nerespektuje, takže tu je smíchaný Lupin, Sirus a Umbridgeová, nicméně více méně se celou dobu sleduje dějová linie třetí knížky. Samozřejmě až na to, že tam chodí Lucius z budoucnosti, potom Draco z budoucnosti, potom Harry a Hermiona a Ron z budoucnosti, ke kterým se při cestě časem přidá i Draco z budoucnosti, který tak vlastně cestuje nadvakrát, takže v jeden moment by měli po Bradavicích chodit tři Dracové.

   Autoři si tentokrát dělají s postavami ještě víc, co se jim zachce, než předtím. Slash Voldemort/Quirell tu nahrazuje Brumbál/Snape a vůbec se to páruje trochu podivně...ale nějak jsem to čekal předem. Nicméně co celý věci dává šmrnc je Umbridgeová, kterou hraje dost namakanej kluk a jde mu to naprosto dokonale. Její postava je tady snad ještě vyšinutější než v knížce a její rozhovor s mrtvou matkou je podle mě úplnej vrchol celý hry. Jeden z vážně skvělejch kusů s Dolores je třeba tady, Mama's Little Loving Hand mě málem zabila...a to jsem ji jen viděl.

   Písničky jsou mnohem snesitelnější, vůbec jsou nějak záživnější, je jim líp rozumět a herci předvádějí i jakýsi tance. Postavy jsou sice dost daleko od předlohy, ale plus mínus se drží hranic normálnosti...až na Draca, ale tam je to fakt roztomilý. Láska, krása a pravda na konci samozřejmě opět zvítězí a ani tady nechybí pokec s Brumbálem na konec, takže všichni by měli být spokojení.

   Celý je to opět dostupný na YouTube, první díl tady. Další epizody se dají asi prokliknout vpravo, nebo se musí najít, ale to asi není problém.