Georges Perec: Život návod k použití (La vie mode d'emploi)

   Tuhle knížku jsem vyhrabal přes wiki, když jsem hledal něco, z čeho bych bral excerpta na práci z francouzský gramatiky. Tuhle soutěž teda nakonec vyhrál Merleho Malevil a od týhle knížky jsem ani nesháněl originální verzi. Ale když už mi to leželo doma, tak jsem se do toho kouknul.
   V úvodu vám autor představí jakousi teorii puzzlů - v první řadě, že sériově vyráběné puzzle jsou o ničem, protože přístroj má nastavenou jednu šablonu a jede a jede a jede. Zatímco pořádné puzzle jsou promyšlené, mají různé tvary a řezané jsou tak, aby člověka mátly, vytvářely dojem, že na dílek někam jasně patří, ale přitom je na něm úplně jiná část, zkreslují dojem barev, atd. Každá část je tedy předem promyšlená a má v celku svoji funkci. Nicméně je třeba se dívat až na celek, protože až ten určuje jednotlivé části. Tahle část mě trochu zděsila, kniha má přes 600 stran a číst takovou bichli o tom, že veškerenstvo je velkej boží plán, to se mi nechtělo. Díky bohu (jak ironické spojení vět...) to tak není.
   Kniha je vážně dělaná trochu jako puzzle. Jde o spoustu příběhů odehrávajících se v jednom pařížském domě, děj je zasazen do 70. let 20. století, ale většinu času se vrací do minulosti a odkrývá osudy postav žijících v domě i bývalých nájemníků. Některé postavy mají třeba i šest kapitol, ty se ale objevují v knize postupně. Je to tudíž docela bordel a musel jsem si vedle knížky dát celej stoh papírů, kam jsem si psal, co se komu přihodilo. K tomu jsou ještě některé kapitoly jako Schody, Sklepy, Výtahová šachta, atd., které občas přejdou na příběh některé z postav, někdy jsou jen popis. Prostě guláš.
   Hlavní výhodou i nevýhodou knihy je neskutečné množství popisů a výčtů věcí. Nevýhoda je, že to je nuda. Výhoda je, že se dají přeskočit. V plánu bylo asi něco jako "Vypočítej tři strany věcí, co máš ve sklepě, a já ti řeknu, jaký jsi", ale na to teda kašlu, hlavně když je popsaná každá postavička na šperkovnicích, skříních, skříňkách, stolcích, medailoncích a všem možným haraburdí, co se těm lidem doma válí. Aby toho nebylo málo, tyhle výjevy jsou občas podle skutečnosti nebo se k nim váže i smyšlený příběh, který samozřejmě v našem velkém puzzle života nemůže chybět.
   Vzhledem k tomu, že v domě je asi 30 bytů (2 horní patra jsou pro služebnictvo, tak je to spíš spousta pokojíků) a v knize jsou většinou i nájemníci jednu generaci zpátky, bylo nutné vymyslet vážně spoustu životních osudů, hlavně takových, aby byly aspoň trochu záživné pro čtení. To s sebou nese hlavní nevýhodu knížky, a tou je děsná nepravděpodobnost všech těch příběhů. Na jeden dům rozhodně až moc vražd, sebevražd, mladistvých matek opustivších rodiče, zlodějů, dobrodruhů, umělců, pošahanců a sexuálních maniaků. Na druhou stranu, když přeskočíte ty nekonečný výčty vybavení bytů (to muselo být příšerný překládat...), je to většinou docela zábava.
   Nemá smysl sem vypisovat všechny příběhy, ani se mi do toho nechce, navíc by to prodloužilo článek na nesnesitelnou dýlku, ale aspoň ty zásadní, co mají nejvíc prostoru, nebo jsou dostatečně vtipně ujetý, sem dám:

Cyrille a Olivie Altamanovi
   Celou dobu chystají večírek, většina kapitol, hlavně v prvních částech knihy, jsou jen popis přepychového vybavení bytu. Olivie byla v mládí baletka, ovšem otěhotněla se svým učitelem, což byl sebestřednej idiot, co jí věčně hučel do hlavy, jak spolu dobudou tancem svět. Nicméně jakmile otěhotněla, řekl jí, že přece nevymění pomíjivou chvilku slávy za dítě, které jí dal ON SÁM. Olivie ovšem nehodlala přijít o svoji šanci na kariéru a s pomocí  svého přítele z dětství Cyrilla šla na potrat. Později se nějak vezmou a mají dceru Véronique, která se skoro nestýká s otcem, vůbec ho nemá ráda, dokonce usoudí, že není jeho dítě. Nakonec najde dopis, kde Cyrille Olivii píše, že ji miluje, i když ho celý život trestá za něco, co sama chtěla udělat a udělala by to i bez něj, což by nějak unesl, kdyby mu aspoň dovolila pořádně vídat dceru.
  Olivie ho nakonec zastřelí. Lovely.

Beaumontovi
   Véra a Ferdinand měli dceru Elizabeth. Ta si vzala Françoise a s ním měla dcery Béatrice a Annu.
   Ferdinand pracoval jako archeolog. Celý život hledal nějaké město, který nenašel, a spáchal sebevraždu.
   Véra pochází z Ruska, jako malá přežila s matkou, když rudoarmějci vystříleli její rodinu, protože se jim podařilo utéct v mlze. Nejdřív se živila jako tanečnice a zpěvačka, dceři se moc nevěnovala.
   Elizabeth od matky poměrně záhy utekla a dost dlouho o sobě nenechala žádné zprávy. O několik let později byla nalezena - ona i její manžel byli zavražděni v posteli. Jejich dcery si vzala do starosti Véra. Ta najala soukromého detektiva, aby záhadu objasnil. Zjistilo se, že Elizabeth pracovala u švédského velvyslance jako chůva, ale omylem nechala utopit se jeho syna ve vaně. Utekla a jeho žena spáchala sebevraždu, když našla dítě. Ericsson (jak originální jméno pro Švéda) ji začal hledat, několik let ji pronásledoval a dokonce ji i našel. Několikrát ji mohl bez problémů zabít, ale vždycky si našel nějakou omluvu. Nakonec mu Elizabeth sama napsala, že tímto přestává utíkat a ať si přijde, jestli teda chce. No on moc nechtěl, ale Elizabeth mu po druhém porodu napsala znova, ať už ji nemučí a konečně to udělá. No a bylo. Pak spáchal sebevraždu.

Bartlebooth
   Zbohatlík, co si pořídil a propojil dva byty v domě. Má spoustu peněz, může všechno, ale nevidí v životě nic, co by mělo smysl. Proto vytvoří plán, kterým hodlá dokázat...no, nevím ani co. Chce udělat něco systematicky, promyšleně, co nakonec zmizí beze stopy "samo v sobě". Tak se nejdřív u souseda malíře Valèna 10 let učí malovat akvarely. Potom 20 let objíždí světové přístavy a maluje je. Postupně je posílá truhláři Winclerovi, a ten z nich dělá puzzle (promyšleně, aby luštitele potom mátl). Bartlebooth je pak 20 let skládá a jezdí s nimi tam, kde je namalovat, aby je na místě omyl. To se mu ale nepovede, protože nakonec začne slepnout, s některými posílá svého sluhu a asi 60 jich vůbec nestihne. Navíc porůznu soupeří s lidmi, co mu strkají nos do života, jmenovitě souseda Rorchasha, který pracuje v televizi a chce o něm udělat film. Pak je to ještě historik umění Beynard, který má udělat výzdobu luxusním hotelům a chce pro to něco extra. Ve své snaze dokonce zapálí někomu byt a několik lidí, co vezou smazat akvarel za Bartlebootha, zabije v autonehodě, takže to zbohatlík zabalí a už jen složené puzzle pálí. Knížka končí jeho smrtí.

Gratioletovi
  Majitelé domu a asi nejtragičtější rodina v knize.
  Juste byl jeden z lidí, co dům nechali postavit, svůj majetek pak dělil mezi čtyři děti - Emila, Gérarda, Ferdinanda a Hélène.
   Emile zdědil dům a stal se správcem. Už za něj se několik bytů muselo rozrprodat, v 70. letech pak rodině zbývá už jen pár malých bytů.Zároveň cítil, že z toho ze sourozenců vyšel nejlépe, takže na sebe až moc přebíral problémy sourozenců.
   Gérard dostal statek, více méně se o něj staral, ale půlku ho prodal, aby zajistil vdovu po Ferdinandovi.
   Fredinand dostal akcie v důlní společnosti, která se snažila najít ložiska cínu. To nějak nevycházelo, tak se pokusil obchodovat s kožešinami. Když už hodlal začít je prodávat, trh náhle klesl a nikdo je nechtěl. Pak mu vyhořely sklady. A pak umřel někde v Argentině.
   Hélène dostala obrazy, což ji docela naštvalo, nicméně doopravdy měly stejnou cenu jako ostatní díly dědictví. Prodala je a s manželem odjela do Ameriky, kde se živili hazardem. To se jí ale nevyplatilo, protože manžela zavraždili, tak se vrátila do Francie, kde dostala byt v domě, který v té době již spravoval její synovec François.
   Olivier je vnuk Gérarda a dům spravuje v době děje. S manželkou se seznámil jako voják v Alžírsku, ovšem její otec ji jednoho dne uškrtil a oběsil se. Isabelle je zase lehce...jiná. Tedy ve škole napsala esej o tom, jak se zamilovala do muže bez tváře a kvůli lásce pro něj udělá cokoli (je jí asi...9?).


Joe Slowburnová
   Jedna z dřívějších nájemnic, bydlela se sluhou Carlosem, vycházela jen v noci a vždy nádherně oblečená. Ostatní nájemníci měli podezření, že v bytě s ní žije někdo další. Jednoho dne byla ona i Carlos zabiti, vrahem byl její manžel, co doopravdy celou dobu zůstával v bytě.
   Ve skutečnosti se jmenovala Ingeborg a její manžel Blunt. Setkali se v Americe, ale on musel jít bojovat do Koreje. Zde se setkal s Aureliem Lopezem - později Carlosem. Společně utekli z hlídky, což způsobilo, že zbylých 10 mužů z jejich jednotky zemřelo. Úřady předpokládali, že je Blunt v zajetí. Lopez ho začal vydírat, takže se Blunt obrátil na Ingeborg, aby mu dala peníze. Ta za ním jela na Cejlon a peníze mu dala, později se spolu živili jasnovideckými představeními. Jednou za nimi přišel zákazník, že by chtěl vyvolat Mefistotela a požádat ho o přání, což na něj manželé rádi zahráli, protože nabízel dost slušnou částku. Později se to o nich rozkřiklo a manželům se povedlo docela slušně vydělávat, tak se vrátili do Francie. Bohužel, nalepil se na ně Aurelio a dál je vydíral. Ingeborg tedy musela sama pokračovat v seancích, které překvapivě zákazníkům vážně pomáhaly v dosažení cílů, protože jim daly pocit, že jsou všemocní. Zatím skončila válka v Koreji a kdosi poznamenal, že Bluntovo jméno není v seznamu vězňů, takže po něm šly úřady.
   Ingeborg nakonec usoudila, že takhle to nejde a že musí Aurelia zabít. Blunt ho uškrtil, ale pak si všiml dvou mužů, co sledovali dům. Hráblo mu, jak byl pořád doma, že si Ingeborg nedala dost pozor a že je Aurelio dal hlídat, tak ji v záchvatu zabil taky. Zatkli ho, odsoudili ve Francii, pak ho poslali do Ameriky, kde dostal doživotí za dezerci. Ve vězení si nakonec seancemi sám dost vydělal a dostal se mezi deset nejbohatších vězňů Ameriky.
   Ti dva muži byli ovšem od Ericssona, který dal hlídat dům, kdyby se snad Elizabeth de Beaumont vrátila za matkou.

Tak to asi stačí, jsou tam i zábavnější story (navenek nudní manželé, co společně loupí, protože je to sexuálně vzrušuje), ale už takhle se mi to nějak moc roztáhlo.

Teď jsem našel, že každá kapitola je z jedné místnosti, čehož jsem si jaksi nevšimnul...no nic.